Radek99 komentáře u knih

Hodiny z olova aspirují na nejvyšší literární patra, zjevně cílí do exkluzivní, experimentální literatury a je tedy pravda, že tenhle román by si zasloužil jazyk nepoměrně přístupnější čtenáři...u některých postav jsem si ani v polovině knihy nebyl jist jejich národností a tak se to má se vším...popravdě přemýšlím, jestli mi přečtení těch zhruba 730 stran za to stálo... Jak se mi líbily Peníze od Hitlera, tak z Hodin z olova mám silně rozporuplné dojmy...experimentální forma a styl textu, bezdějovost, spíše esejistická než románová forma, silná a komplexní obžaloba čínského, ale i obecně jakéhokoliv totalitního systému, pokus o reflexi našeho národního povahopisu a status quo, ale i banální feministické fňukání...

5 26.07.2019

Postmoderně maskovaná červená knihovna kombinovaná s postupem četby velmi otravným snářem a sloupky černé kroniky (konstrukce, že dávné čarodějnické procesy ovlivňují genia loci i dnes je taky dost přitažená za vlasy), autorčin tvůrčí styl má navíc fejetonový (jak se dnes moderně říká ,,blogový") charakter (bezdějovost, kronika všednodennosti...), jemuž zoufale chybí nosný dějový oblouk. Zcela neuvěřitelný konec podtrhuje rozpačité vyznění. Posledních cca 50 60 stran už jsem měl problémy knihu dočíst... Za tohle se vážně dává Magnesia litera? Leda tak coby projev pozitivní diskriminace ženských autorek...

6 15.06.2019

Umělecky velmi silná kniha, která je rozkročena hned mezi dvěma trochu nesourodými možnými interpretačními rámci - obžalobou oportunismu a kariérismu, který dobře známe i z českých reálií a naší socialistické minulosti (a bohužel i aktuální kapitalistické přítomnosti) a (pro evropské romanopisce tak příznačnou) chválou umění. Je asi na každém, co si z něj odnese, ovšem syntéza (dodnes poněkud opomíjené, o to však zajímavější a cenější) reflexe Sovětského svazu v éře perestrojky a metafora rozpadu imperia na příběhu rozpadu života jednoho vysoce postaveného bolševického aparátčíka a velký román na téma ruské umění, reflexí velkých postav uměleckého světa a jejich autorčiny interpretace je čirou čtenářskou radostí. Zvlášť když autorka disponuje tak brilantním jazykem plným metafor a přirovnání. Radost číst...

2 12.04.2019

Šimonovo mlčení je jedna z nejsilnějších knih o přetěžkém údělu člověka židovské identity (a obecněji exulanta jako takového), kterou jsem kdy četl. Vladimir Vertlib je ryzí západní intelektuál, o to paradoxnější je jeho reflexe vyděděnce napříč společností západní i východní, život v diaspoře byl vždy životem ohroženým pogromy (Rudá jízda Isaka Babela!), živelným antisemitismem a ostrakizací, s příchodem fenoménu šoa pak vše upgradoval a zdálo by se, že Židé konečně naleznou klidný přístav své existence, ale jak autorova zkušenost ze Sovětského svazu, tak paradoxně i z USA a Západní Evropy a dokonce i z Izraele dává tušit, že všechny výše zmíněné negativní elementy nevymizely, jen byly uhlazeny politickou korektností a progresivním společenským vývojem, ovšem ve skrytu dřímou dále...popis rakouských reálií a dřímajících sympatií k nacismu a fašismu stejně jako politický vývoj tam (a vlastně i u nás a v jiných zemích) je opravdu mrazivý, i když Vertlib popisuje svou sociální bublinu, která je z podstaty věci ještě kultivovaná atd., netřeba si dělat iluze, jak asi vypadá realita bubliny plebsu...stačí si občas pročíst zdejší sociální sítě... :-( Autor přímo rozvíjí svůj silný debutový román Vyhoštění, zde doplňuje další bílá místa ve své nevšední biografii. Mimochodem kniha Šimonovo mlčení je pro mne jedním z nejsilnějších argumentů pro vznik a existenci státu Izrael (i se všemi negativy, které přináší). Každý národ má právo na svůj domov, na svůj stát...život v diaspoře je osudové prokletí...

3 28.03.2019

Velmi silný a sofistikovaně rafinovaný román - obžaloba oportunismu a oportunistů, což je téma, které je velmi aktuální i pro českého čtenáře a s kterým tady máme smutné zkušenosti z dob minulého režimu. Ishiguro v podstatě mapuje půdu pro své vrcholné dílo Soumrak dne, v obou knihách jde totiž o tu samou věc - spolupráci s totalitním režimem, vědomou či nevědomou kolaboraci s totalitní mocí, pokřivení morální integrity a zaprodání se (většinou kvůli kariérnímu růstu a osobnímu prospěchu) síle Zla. Ishiguro ovšem nepíše přímo, ale rafinovaně ukrývá význam pod mimikry smířlivého pseudobiografického vyprávění, v němž vypravěč - malíř Ono - je koncipován silně postmoderně, čtenář znalý hrůznosti kontextu císařského Japonska a jeho válečných zločinů je konfrontován s až selankovitou bezproblémovostí běhu Onova života, jehož pravá podstata jen sem tam trochu probublá v mírném náznaku, temnota skutečnosti je ale záměrně celý čas zahalena uměle pozitivním rastrem vypravěčova přístupu - přístupu záměrně upravovat minulost a vypouštět z ní všechny kontroverzní události. Malíř Ono může být tak dvojčetem třeba rakouského ex-prezidenta a generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima, který ze své minulosti vypreparoval členství v SA a ve své autobiografii zatajil své válečné působení v řecké Soluni, kde se dopouštěl masových zločinů...nebo třeba celé řady českých politiků, kteří ze svého CV vypreparovali členství v KSČ, takový premiér Babiš dokonce i svou spolupráci s StB jdouce ještě dál hovoříce o tom, že StB se dělila na zlou a na hodnou, ke které patřil právě on... Ještě blíže je Ono postavám z uměleckého světa - svou úlitbou totalitě by mu jistě dobře rozuměla Leni Riefenstahlová nebo náš ,,Mistr" Karel Gott natáčející propagandistický škvár Hvězda padá vzhůru nebo řečnící na pódiu Anticharty o nutnosti uměním a hudbou budovat socialismus... Nedivil bych se tak v rovině Ishigurovo knihy, kdyby se stárnoucí pozitivně konotovaný malíř Ono ve ,,skutečnosti" podílel na propagandistické prezentaci třeba takové Jednotky 731, jen to svému vděčnému čtenáři ve své autobiografii tak nějak pozapomněl sdělit...

10 15.03.2019

Nepochopitelně přehlížený a poloutajený skvost (jiho)české literatury! Román Martina Sichingera mi hodně připomněl knihy jiného jihočeského rodáka a literárního patriota Jiřího Hájíčka, tak jako Hájíček pátrá po podstatě jihočeské duše a naturelu a úhelným lomem je u něho vztah k půdě a jeho násilné přerušení v období kolektivizace, což zanechalo silný šrám jak v krajině, tak v duších lidí na venkově (nejen jihočeském), tak i Sichinger pátrá po skoro zapomenuté tradici sklářství a jeho propojení s krajinou Šumavy i lidí tu žijících, Meyrovo sklo je poctou šumavským sklářům, ale i literárním návratem do 90. let minulého století (českými autory zatím dost opomíjeného období, jehož umělecká reflexe tu velmi chybí), období Klausovy divoké privatizace, která zpustošila ty zbytky průmyslu, které tu zůstaly po 40 letech socialistického hospodaření...čirý zmar, v podání Martina Sichingera ovšem se světýlkem na konci tunelu... Kniha, která se krásně čte a jejíž obsah ve mne dlouho dozníval...

7 20.02.2019

Navzdory svému matoucímu, pokleslou literaturu asociujícímu, názvu opravdu silná kniha - obžaloba. I pouhý strohý popis zkušeností během ročního působení v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) by stačil autorce k tomu, aby ve mne utvrdila cynický pocit, že demokracie coby systém ,,šlape vodu", s jejím literárním talentem a citem pro humornou zkratku navíc znásobeným politickou nekorektností (díky bohu!) jsem měl ovšem při čtení mnohokrát pocit, že naše západní civilizace svůj boj už prohrála, když nechala fungující záchranné systémy, mající za cíl zabránit opakování světového válečného konfliktu, nepozorovaně (a nevratně) přetransformovat do absurdních byrokratických molochů hodných antických bájí, Scyll a Charybd naší doby... Kosovská mise OBSE dost připomíná českou politiku, nebo třeba ekonomickou transformaci 90. let, pod pláštíkem vznešených frází jde o to nakrást si co nejvíce, morálka stranou, i proto se premiérem české vlády může stát agent StB, stejně jako autorčinou šéfkou v knize bývalá agentka východoněmecké Stassi, nebo důstojník polské komunistické vojenské kontrarozvědky. Blanka Čechová v podstatě popisuje, jak se naše euroatlantická civilizace vyčerpala a pomalu se šine k definitivnímu konci své existence, ke konci jedné velké civilizační éry, stejně jako se vyčerpal socialismus v zemích východního bloku, koloniální impérium Velké Británie, nebo třeba svého času Římská říše a další velké dějinné celky lidské historie...

9 16.10.2018

Ta kniha neví, čím chce být. Nesourodý mix beletrie a faktografie. Pan Poštulka chtěl napsat román, ale zároveň toužil napsat i literární studii, metaromán čili román o románu, tak obé bohužel spojil do jednoho textu - a vznikl Čapkovský efekt ,,pejsek s kočičkou vařili dort". Je to jako byste si četli na čtečce román, ale při jakékoliv zmínce či jméně překlikávali na Wikipedii...a tenhle ,,multitasking" tomu škodí...

2 22.09.2018

Jedna z utajených perel české prózy! Neuvěřitelně drsný příběh a výjimečně dokonalá forma...syrovost, naturalismus x lyrika, poetizace krutého údělu i světa...paralela dítě-kuře v ryzím uměleckém vidění světa...

9 03.08.2018

Všechno se jednou přejí, dokonce i severská detektivka...a mně se to stalo právě v případě prvotiny Kristiny Ohlssonové...příběh mi přijde tuctový, neoriginální, hlavní ženská postava vyšetřovatelka Fredrika nesympatická, mimo to, že jsem nepochopil, co tam jako civilistka vlastně dělá a tahle švédská praxe mi přijde značně absurdní, mě iritovalo její pokrytectví, kdy odsuzuje kolegu Pedera za mimomanželský poměr a sama přitom 10 let udržuje poměr se ženatým mužem, vlastně jsem měl pocit, že celá tahle kniha byla napsána se záměrem obhájit pozici žen u policie a tak nějak mi z toho všude trčel ten genderový motiv...možná autorce křivdím, každopádně mi mohla alespoň coby čtenáři dopřát pocit odhalení vraha, i o ten mne obrala... Objektivně tahle kniha není žádná katastrofa, každopádně se nemohu zbavit pocitu, že tohle všechno už bylo napsáno někde jinde a podstatně lépe...

2 30.07.2018

Úsporná provokativní literární variace kultovního Schumacherova filmového Volného pádu s aluzí na Nabokovovu Lolitu, odcizení a vyprázdnění života moderního městského člověka a stres z betonové městské džungle vykrystalizovaný do kratičké úderné novely gradované chytře zvolenou ich-formou. Zkrat z automobilové zácpy spouštějící řetězec postupného vypínání superega. Cynismus maskující zoufalství prázdnoty života odstřiženého od přírody, Boha, smyslu... Španělský Chuck Palahniuk...

2 26.07.2018

Vlasta Třešňák je nejen neprávem opomíjený písničkář, ale i jeden z nejvíce nedoceněných současných českých spisovatelů...přičemž Klíč je pod rohožkou je jeho opus magnum! Někde na půli cesty mezi exulantským Janem Novákem a undergroundovým Janem Pelcem, mezi nadšením a deziluzí z vysněného života v emigraci a zkušeností z šedavého bezčasí života v normalizačním Československu, na nikdy a nikde nekončícím útěku odtud tam... Pan Prag, Třešňákovo alter ego, je skutečně někdo, kdo má potenciál vypovědět cosi podstatného o životě českého exulanta...v našem národě tak hojného lidského typu... Výjimečná kniha!

7 25.07.2018

Těžko uchopitelná kniha, o které si ani po přečtení a rozležení nejsem jist, zda se mi líbila, či nikoliv. Prazvláštní klon hrdinského eposu a fantasy (svým způsobem je to takový fantasy postapo román říznutý variací na severského Beowulfa), zasazený do postartušovské Anglie, v němž se pohybuje řada nesourodých postav - vážnou linku zastupuje ústřední stárnoucí zamilovaný pár Axl a Beatrice, prožívající (zdánlivou?) romanci, jejíž existence vyvěrá z kolektivní (tady ovšem i subjektivní) ztráty paměti, dále pak mýtický saský bojovník (ušlechtilý barbar) Wistan a jeho saský chráněnec, do toho je ovšem připleten i starý rytíř sir Gawain a jeho kůň Horác, který mi neustále nahazoval aluze na Dona Quijota...jeho snažení i mluva byly vlastně směšné...navíc pásmo postav mi přišlo nejenže nesourodé, ale často docházelo k repetici replik, častému opakování již řečeného a někdy postavy dokonce mluvily naprosto zmateně - především pak starý artušovský rytíř. Autor pak i několikrát v jednotlivých kapitolách změnil vypravěče, tak nějak typicky pro postmoderní éru - ta je asi i klíčem k celé knize, ta snaha naroubovat vysoké umění na pokleslý žánr, ten synkretický mix vlivů, pohanství smíšené s křesťanstvím, přirozeno s nadpřirozeným. Celé to zdánlivě marné a iracionální snažení nakonec má jasně racionální závěr ve výtečném a silném alegorickém finále. Kniha v dnešní dravé době paradoxně (a asi právě proto) adorující stáří, postihující složitost partnerského vztahu, zároveň dílo protiválečné, zároveň variace na artušovský svět, zároveň postmoderní pohádka plná archetypálních postav a symbolů. Ishigurovi jistě náleží ocenění za odvážnou vlastní interpretace v anglosaském světě a literatuře skoro až posvátně uctívaného mýtického období a reflexi Artušovských legend, v dřívějších dobách jednoho z nejrozšířenějších literárních žánrů, dnes už ovšem trochu opomíjenému, na něž je ovšem naklonována celá řada dalších nesourodých žánrů - fantasy rovina je ale málo dobrodružná, rytířský román to příliš není, historická kniha už to není vůbec a tak nakonec celé to prazvláštní putování postav ,,mlhou zapomnění" asi funguje nejlépe coby romance a bude tak románem oslovujícím především ženy... Každopádně - ač jsem se knihou zpočátku prolouskával jen ztěžka - velmi silná je symbolická rovina knihy popisující svět, v němž dochází k silnému civilizačnímu zlomu, kdy končí jedna velká epocha a přichází nějaká nová, tak jak se to dá predikovat i dnes, v dnešní době. Ta paralela k dnešku je skutečně silná. Fantaskní (až pohádkový) příběh z časů, kdy keltské obyvatelstvo Anglie (Britony) brzy zcela vytlačí a anihilují Germáni (Sasové a Angloni), tak získává jednoznačný a zřejmý přesah do dnešních dnů...

6 20.07.2018

Velmi originální kniha navzájem propojených povídek, kterou Jan Novák ozvláštnil především po formální stránce - všechny povídky jsou psány česko-anglicky, nejspíš by se dalo říci ,,exulantskou češtinou" Čechů odešedších do Spojených států amerických, tzn. za použití řady anglicismů, hybridních slov, polokalků i čistě anglických slov a frází...dokonce celých pasáží v angličtině... Směrem k českým exulantským kruhům (v USA) velmi podvratné dílo, které bez milosti tepe malosti národního charakteru, úzkoprsé čecháčkovství či východoevropské sklony k alkoholismu nebo k rasismu...i poklesky obecně lidské...jako je manželská nevěra...a dělá to tím nejlepším odsouzením - ironií a vtipem...ve výsledku kniha jasně ukazuje, že celý emigrantský sen byl zabalen v pozlátku a ve skutečnosti byl chleba o dvou kůrkách na obou stranách Železné opony...

3 05.07.2018

Po formální stránce skvost, ten Jáchymův jazyk je čirá nádhera, po obsahové to ovšem kulhá na obě nohy...asi nejsem dostatečně citlivý člověk, abych ocenil ten místy až surreálný příběh. A to mám přitom Topolův styl rád a třeba jeho román Kloktat dehet považuji za jednu z nejlepších knih, co tu po revoluci vznikla. Tentokrát jsem se ovšem s Tátou minul...znovu ten Jáchymův magický realismus s geopolitickým pozadím, ovšem tentokráte bez jakékoliv kontemplace...hranice mezi skvělou knihou a literárním úletem je opravdu strašně tenká...

4 14.06.2018

Hořkokrásné povídky z rumunského Banátu. Matěj Hořava napsal silně melancholickou a překvapivě lyrickou knihu. Knihu věnovanou místu, které pomalu mizí, vymírá, neb mladí odcházejí za lepším, zpátky do Čech. Přeneseně jde o vykreslení izolovaného života na české vesnici (čemuž Hořava nádherně uzpůsobuje formální stránku, konkrétně práci s jazykem), kam se z velkého světa západních euroregionů a blyštivých metropolí buď utíká (jako vypravěč knihy) nebo kudy se jen projíždí (jako já a ty spousty českých turistů)...neb migrační tok vede jednostranně jen opačným směrem. Na takovéto v civilizační evoluci stagnující místo utíká i hlavní hrdina - učitel, který v sobě propojuje dva světy - realitu současného Banátu a osobní vypravěčovu minulost asociovanou banátskými událostmi, před kterou vypravěč marně prchá...nese si ji totiž v sobě, hluboce zapouzdřenu a vytěsněnu v podvědomí. Matěj Hořava tak nechává ve své knize rezonovat tisíciletou existenciální krizi evropského intelektuála, navazující u nás třeba na osudy Otokara Březiny, zaslechneme tasovský nářek Jakuba Demla, můžeme zaslechnout i pár imaginárních tónů z varhan Jana Jakuba Ryby, taktéž venkovského učitele... Existenciální tíseň a pocit osamění jsou věčným prokletím intelektuála...a nedá se před nimi nikam utéct... Silná kniha!

6 13.06.2018

Zatím nejslabší ze tří autorových cestopisných knih...a to především proto, že mi jeho psaní už začíná připadat trochu monotónní...navíc si začínám všímat, že Ladislav Zibura už vědomě začíná psát pro cílové publikum, tedy dívky někde kolem puberty a krátce po ní. Třeba ten jeho ,,princ Ládík" či stále dokola omílané tričko s jednorožcem a ,,dámské cyklokraťásky" mi přišli dost infantilní. Proti pádu do šedavého průměru ale stále funguje Ziburův celkem osobitý humor a pak faktografická rovina knihy - popisy historického kontextu a formativních událostí regionu - genocidy Arménů a války o Náhorní Karabach, stejně jako univerzální dědictví postsovětského regionu, zhmotnělé jak v příbězích knihy, tak i v opakovaném setkávání se s veterány vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a jeho následné okupace a jejich pokřivené sebereflexe...plus samozřejmě ty hektolitry vypitého alkoholu...

3 09.05.2018

Opravdu výtečný polofiktivní román, který svou formou, mystériem, podprahovou kritikou totalitních praktik předešlého režimu a žánrem, tedy jakousi pseudodetektivkou, v níž hlavní hrdinka pátrá skrze písemnosti zatuchlých archivů, asi nejvíce upomene k neméně skvělému Hájíčkovu Selskému baroku. Zatímco ovšem Hájíčkův hrdina pátrá v kulisách letního jihočeského venkova, hrdinka Dora pátrá během mrazivé zimy, vyznění je ovšem stejné - minulý totalitní režim zpřetrhal pouta člověka a přírody, přeťal propojení s půdou, zemí, přerušil stovky let dlouhou rodovou tradici jak jihočeských selských rodů, tak i v tomto případě tradici lidového léčitelství a bylinkářství. Bohyně byly vlastně obdobou tisíce let dlouhé tradice čínské přírodní medicíny. Pro nás všechny velká škoda, že tradice bohování a bylinkaření je dnes v troskách. A klobouk dolů před Tučkovou, Žítkovské bohyně jsou opravdu strhující čtení! Skutečná literární satisfakce neobyčejnému lidovému fenoménu, tak bezohledně zničenému komunistickou slotou!

21 11.03.2018

Literární oslava zhýralosti a prostopášnosti. Konkrétně tedy pátého a šestého smrtelného hříchu - smilstva a obžerství. Doslova smršť hédonismu. Co se literárního a uměleckého kontextu týče, mně komisař Durman tedy nejvíc připomínal komisaře Ledvinu z legendární filmové parodie Adéla ještě nevečeřela, podobná atmosféra, podobný styl humoru, pražský místopis, fascinace a adorace gurmetství...a k tomu neotřelý mix biedermeieru a parodie národně-obrozenecké i brakové literatury - konkrétně Stančíkovu knihu ocení ale jen lidé, kteří mají načteno z éry národního obrození, kdo má o buditelské literatuře a reáliích jen matné povědomí na základě pár ,,nabiflovaných" údajů z maturity, vlastně mu ani nedojde, co se tu paroduje... Mlýn na mumie je ryze postmoderní tvar, v němž je nízký - brakový - obsah svou brilantní formou, tedy vytříbeným jazykem a stylovou kompozicí, povýšen na umění. Co ovšem Stančíkovu tvorbu zdobí nejvíce, je obdivuhodná slovní zásoba, hluboký historiografický přehled, synkretický mix vlivů a opravdu záviděníhodná imaginace! Někdy těch ,,kulinářských a jiných orgií" ale bylo až moc...

5 23.12.2017

Kniha evropského formátu. Román svým tématem silně přesahující kontext České kotliny a jevící se jako v pravdě evropský, popisující kauzální řetězec tragédií, jejichž účastníky a hybateli jsme byli i my, Češi. Musím přiznat, že Peníze od Hitlera byly pro mne opravdu těžkým čtením, a to jak kvůli tématu, který na mé předky (a tedy přeneseně i na mě) nevrhá to nejlepší světlo, tak i vlivem použité autorčiny formy - řetězení a vrstvení metaforického jazyka bylo chvílemi až přespříliš, jako by společensky závažný rozměr musela nutně dorovnat i vysoce uměleckou formou. Její kniha mi celkem hodně připomínala styl nobelistky Herty Müllerové, jejíž romány Radka Denemarková překládá a od níž se zřejmě i inspirovala v dané tématice, jelikož Peníze od Hitlera se dost blíží třeba Rozhoupanému dechu, jen volně přenesenému do našich reálií. Navíc je tu však ono ryze české nevyrovnání se s minulostí, která je ve většině společnosti dosud víceméně tabu - jako tragický se mi jeví fakt, že podobné knihy účtující s minulostí (snad s čestnou výjimkou povídek Čas kopřiv Josefa Knapa) spatřují světlo světa až nyní, po více než půl století... Denemarková zprostředkovává tak potřebnou bolestnou sebereflexi, otevírá tabuizované téma českého podílu viny na zvěrstvech při odsunu Sudetských Němců a ještě cizeluje dané téma motivem poválečných osudů sudetských židovských rodin, na jejichž vyhánění, vraždění a mučení se podíleli nejdříve Němci, a po válce pak Češi...psát, číst a mluvit o tom je důležitým krokem k vyznačení oné tlusté čáry za minulostí, jejíž křídový lesk je doposud potřísněn krví nevinných židovských i německých obětí...

9 03.12.2017