Šimonovo mlčení

02.03.2024

Tak trochu jiný pohled na tak trochu jiné bytí židem i Židem.
Autofikční výlet do Izraele i do hlubin paměti. Jaké to je nepatřit nikam, nebýt nikde vítaný, chtěný.
Autorův hrdina (hrdinný autor?) přijíždí na čtení do Izraele, s manželkou stihnou navštívit pár starých rodinných známých a nakonec se i zeptat na to, proč Šimon tolik let mlčel a když nemlčel, napsal něco, z čeho došla slova (jen pozor, odpovědi na některé otázky se nám nemusí líbit, občas je opravdu lepší nevědět).
A čte a píše sám sebe před třicet, čtyřiceti lety, kdy s ruskými rodiči prchal nejprve do Izraele, po němž jeho pro sionismus zapálený otec nesmírně toužil, aby se po roce pokusili vrátit zpátky do Sovětského svazu.
Jo.
Čtete dobře.
Ze země zaslíbené do země nenáviděné.
Jenže někdy prostě není cesta zpátky a ani cesta vpřed nemusí být úplně patrná a ani omylem jednoduchá.
Intenzívní příspěvek k tématu imigrace, domoviny a identity objevený náhodou, o to překvapivější.

28.11.2022

Vertlib má vpravdě románovou životní historii, která mu umožňuje reflektovat situaci v různých státech a různých sociálních vrstvách. Píše skoro reportážním stylem - načrtne dramatickou scénu, ale popisuje ji z odstupu, žádné pitvání se v pocitech, emoce jsou znát jen z toho, co kdo dělá (včetně vypravěče). Střídání dvou hlavních linií (současný Izrael a Vídeň 80. let), přičemž historická je podaná jako předčítání současného vypravěče z románu o jeho mladším já, který právě píše, by mohlo a asi mělo udržovat napětí, ale mě spíš rušilo. Myšlenka je výborná, ale pravidelné cliffhangery mě časem unavovaly a rozptylovaly. Obvykle mi vypravěči s odstupem od sebe i od popisovaného vyhovují, ale tady to nějak nezafungovalo, snad Vertlib směřuje k cíli až moc přímo a jednoznačně (byť nezpochybňuju oprávněnost jeho kritiky).
Nicméně svůj styl ovládá dokonale a scénu umí popsat v plné šíři i s konsekvencemi v pár větách. Fakticky je to vyprávění úžasně bohaté, v detailu ukazuje situaci přistěhovalců v Rakousku, nepochopení bohatých vůči chudým a domácích vůči cizím a na příkladech různorodých Izraelců obojí národnosti i rozporuplný život Izraele. Radek99 píše, že v knize našel silný argument pro jeho existenci. Myslím, že by se tam daly najít i argumenty proti a že Vertlib se (alespoň zde) nevyjadřuje tak ani tak, on je zkrátka bystrý pozorovatel, který shromažďuje fakta.

28.03.2019

Šimonovo mlčení je jedna z nejsilnějších knih o přetěžkém údělu člověka židovské identity (a obecněji exulanta jako takového), kterou jsem kdy četl. Vladimir Vertlib je ryzí západní intelektuál, o to paradoxnější je jeho reflexe vyděděnce napříč společností západní i východní, život v diaspoře byl vždy životem ohroženým pogromy (Rudá jízda Isaka Babela!), živelným antisemitismem a ostrakizací, s příchodem fenoménu šoa pak vše upgradoval a zdálo by se, že Židé konečně naleznou klidný přístav své existence, ale jak autorova zkušenost ze Sovětského svazu, tak paradoxně i z USA a Západní Evropy a dokonce i z Izraele dává tušit, že všechny výše zmíněné negativní elementy nevymizely, jen byly uhlazeny politickou korektností a progresivním společenským vývojem, ovšem ve skrytu dřímou dále...popis rakouských reálií a dřímajících sympatií k nacismu a fašismu stejně jako politický vývoj tam (a vlastně i u nás a v jiných zemích) je opravdu mrazivý, i když Vertlib popisuje svou sociální bublinu, která je z podstaty věci ještě kultivovaná atd., netřeba si dělat iluze, jak asi vypadá realita bubliny plebsu...stačí si občas pročíst zdejší sociální sítě... :-( Autor přímo rozvíjí svůj silný debutový román Vyhoštění, zde doplňuje další bílá místa ve své nevšední biografii. Mimochodem kniha Šimonovo mlčení je pro mne jedním z nejsilnějších argumentů pro vznik a existenci státu Izrael (i se všemi negativy, které přináší). Každý národ má právo na svůj domov, na svůj stát...život v diaspoře je osudové prokletí...

18.09.2018

Po knize Vyhoštění mohu konstatovat, že kniha Šimonovo mlčení mne oslovila a zaujala ještě více, přičemž mi současně zodpověděla pár otázek, které mi před tím vytanuly na mysli. Postojem mi autor připomíná mého oblíbeného společensky velmi kritického, nekonvenčního a nespokojeného rakouského autora Thomase Bernharda. Utéct z jednoho (socialistického i jiného) marastu a spadnout svým způsobem do dalšího, je těžké. Plusem je i osobní realistický náhled autora nejen na složitou zemi Izrael a její problémy, které autor zná a vnímá též z vlastní zkušenosti. Jen těžce si lze sám sobě i druhým přiznat, kdo tady vlastně "ideově" zklamal. Všude chleba o dvou kůrkách, jen někdy se vše zvrtne a dopadne jinak, než bychom sami chtěli, a pak v té chvíli nastupuje vlastní citlivost i necitlivost vůči okolí, zklamání,
a přiznání, že nakonec může být i "navzdory předchozímu vysvobození a úniku z ideového bahna" i hůř.