Rade komentáře u knih

Aby na mě nějaké básně zapůsobily (moc často je nečtu), musí jít od srdce.
Tady to tak je, slova plná smutku, stýskání a lásky a snad i naděje, zabalená do nevšedního, a přece prostého jazyka. Popadly za srdíčko...
*
"Třezalka zhasíná, osika se chvěje
docela malá, malinká holčička naděje hraje si pod lípou
s hadrovou panenkou
má korunu
z pomněnek a listů máří.
Tence září."
--------------
Miloše Doležala si vážím jako autora výborných knih o faráři Josefu Toufarovi i za jeho nevídané zasazení se o objevení jeho ostatků a jejich přenesení k důstojnému odpočinku do kostela v Čihošti.
Zažila jsem s autorem před pár lety o faráři Toufarovi a čihošťském zázraku opravdu úžasnou besedu v městské knihovně, bylo to komorní, působivé, a když jsme se po hodině dotazů zprvu nesmělých, později odvážnějších, blížili skutečně těm nejzajímavějším a nejniternějším otázkám a odpovědím, když konečně pouto mezi tazateli a zpovídaným bylo navázáno, paní knihovnice náhle zavelela, konec, musíme domů, je před Vánoci, všichni máme doma moc práce!
Dodnes mě to mrzí...

47 22.03.2023

Zase po nějaké době Rhyme a Sachsová. Hodně dobré detektivky, kterými si prokládám postupně, ne moc často, četbu. Číst to najednou, asi by se mi přejedlo, takto mě moc baví.
Tak trochu už klasika, postup pěkně důkaz po důkazu, pravidelné opakované shrnutí všech důkazů během četby je fajn a dobré i pro zapomnětlivé čtenáře.
Zajímavý obraz Ameriky, tady jsme zase v Harlemu a prodíráme se nejen harlemskými zákoutími, ale i afroamerickou harlemskou lidovou mluvou, trochu škoda, že v české verzi, ale překladatel se s tím popasoval myslím celkem dobře.
Trochu překombinovaný konec, ale to jsou jen mé osobní nářky, které netřeba brát vážně... A ten 140 let starý přesah je pro našince skoro nepochopitelný, ale Amerika je holt Amerika...

35 20.03.2023

Bizarní povídky jsou bizarní. Znepokojivé. A občas úsměv hodně tuhne na tváři.
Ty, které asi nejvíc zaujaly:
Švy s paranoidními představami osamělého důchodce.
Návštěva mi malinko připomněla Ishigurovu Kláru a Slunce.
Pravdivý příběh se může jevit jako noční můra návštěvníků cizích zemí.
Transfugium s poněkud depresivním, ale zároveň kupodivu i pozitivním vyzněním.
Hora Všech svatých zaujala posedlostí svatými relikviemi, která může vést až k absurdním koncům. (Moje dobrá známá, věřící praktikující katolička, má sama velký problém s uctíváním ostatků v současném světě, slavnostní přenášení lebky sv. Václava ji spíš znepokojuje, než oblažuje).
Anebo povídka Kalendář lidských svátků, která pro mě měla až hororové rysy.
Společným rysem všech povídek je pak více či méně patrný prvek absurdity, za což palec nahoru; i celkem reálný Pravdivý příběh by bez prvků absurdity neskončil, jak skončil.
A skvělý překlad Petra Vidláka, který jsem obdivovala již v autorčině knize Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých.
*
"Dnes víme, že člověk se rodí jako soubor různých potenciálů a období dospívání není vůbec obdobím obohacování a učení, ale spíše eliminací dalších a dalších variant vývoje. Nakonec se z divoké, bujné rostliny stáváme něčím jako bonsají - zakrslou, zastřiženou a umělou miniaturou možného sebe sama."

42 13.03.2023

Tohle autor prostě umí; ta nostalgie uplynulých časů a ozvěny starých osudů, stále přítomných v pozdějších změněných kulisách. Uchvátilo mě to už ve Sběrateli sněhu a tady je to obdobné, jen trochu jiný příběh, jiní lidé.
Jsme zase v Riegrově ulici v Českých Budějovicích, ta křižovatka Riegerovy a Otakarovy jako by byla magická; Štifterovy příběhy, ač odlišné, se potkávají právě ve starých ulicích, starých domech, dnes možná otlučených, možná leckdy neexistujících, v místech, kde se setkávají staré a nové lidské osudy. Motiv lidského příběhu, který stále ožívá ve vzpomínkách lidí, je prostě hodně silný.
Jiné příběhy, jiní lidé, ale stejně dojímavé a nutící k zamyšlení.
A co se mi na autorovi ještě líbí - nekritizuje, nehodnotí, bere lidi a jejich příběhy tak, jak se udály, činy dobré, špatné, politováníhodné, prostě tak to bylo a je nutné to nějak přijmout.
Pro Budějčáky to musí být asi úžasné čtení, i já bloudím těmi starými ulicemi aspoň prostřednictvím Street View a přistihuju se u myšlenky, že bych do těchhle míst jednou ráda vyrazila…
A úplný konec? Vypadá jednoznačně, ale pokud čteme pozorně celou knihu, je tam někde schovaný kousek naděje…
*
„Některé věci se nesmažou, ani kdybyste je schovali do nejčernějšího kouta naší půdy. A i když je spálíte, stejně zůstávají uložené v hlavě. Zmizí až s námi. Až tady jednou nebudeme."

43 01.03.2023

Takový hodně jednoduchý příběh. Co je na knížce pro mě to nej nej, jsou nádherné popisy přírody na jednom malém hebridském ostrůvku ve Skotsku a života mořských ptáků. A takový jemný nenápadný přírodně-ochranářský nádech, ale v tom pozitivním smyslu.

A proč zase změněný název knihy? Z příhodného ptačího originálního názvu knížky bůhví proč ten nejobyčejnější; nakonec o domě na ostrově ten příběh vůbec nebyl…

29 27.02.2023

(SPOILER) Knihy Kazuo Ishigura na mě mají zvláštní vliv (tato je moje čtvrtá). Nepropadám nadšení, ale po přečtení jsem - jak to říct… rozhozená?
Po četbě se mi knižní příběh dál převaloval v hlavě a nešlo ho z ní vyhnat. A tak to mám se všemi knihami autora. Nejednoznačné, spousty věcí skrytých, nejasných, dvojznačných, spousty věcí musíme domýšlet… a přemýšlet.
Milovníci „pravé“ sci-fi budou možná zklamaní, viz některé komentáře. Pochybuji, že by kdy v budoucnu roboti byli něco jako Klára… Umělý přítel pro osamělé teenegery, vzhledem možná velmi, velmi podobný člověku, ochotný poskytnout kdykoliv laskavost, pomáhající, soucítící, myslící, obávající se, a přesto tak jinaký, že by ho člověk mohl bez mrknutí oka a výčitek svědomí převážet v kufru auta nebo postavit mezi domácí spotřebiče do komory pod schody, a vše by bylo OK. Úpéčko, které má tak zvláštní, skoro dětské představy o fungování světa…
A opět, jako vždy, přehlídka zvláštních mezilidských vztahů, jejichž skutečná podstata je ale skryta mezi řádky v běžné konverzaci. Zvláštní depresivní budoucnost, kde tzv. pozdvižení znamená úspěch, kariéru, ale i riziko.
Dlouho budu mít asi v hlavě ten konec ve sběrném dvoře. Anebo obraz Kláry, obětavě se prodírající vysokou trávou cestou do stodoly na obzoru, kam v její představě Slunce, ten úžasný objekt poskytující výživu a laskavosti, chodí spát.
Vyzdvihuji výborný překlad Aleny Dvořákové.

47 23.02.2023

Výborně napsaný životopis Františka Ferdinanda d´Este.
Historické období, které mě hodně zajímá - poslední léta Habsburků a jejich rakousko-uherské říše a celé to dění a vír, který stáhl do té doby nic netušící Evropu do války, která prvně v dějinách mohla být nazvána světovou.
Pro našince o to víc zajímavé, jak byl život následníka trůnu svázán s českými zeměmi, z tohoto hlediska např. samostatná kapitola o Konopišti. A nebo docela imponující boj o Žofii Chotkovou a o možnost uzavřít s ní sňatek.
Zajímavý pohled na plány následníka trůnu na budoucí federalizaci říše podle národnostních kritérií, které ovšem vzhledem k dalším událostem zůstaly ležet - možná bohužel - v šuplíku…
Podrobně je popsaná cesta následníka trůnu s manželkou Žofií na manévry do Bosny a Hercegoviny v červnu 1914 a tragické sarajevské události.
A čtenář se i trochu zamyslí při poněkud smutném popisu okolností násilného vystěhování sirotků po následníku trůnu z Konopiště po roce 1918, kdy si děti Františka Ferdinanda nemohli odvézt s sebou na památku ani fotografie svých rodičů a aktivisté nové republiky jim při odjezdu prohledávali zavazadla…
*
„Oficiální místa rakousko-uherské politiky využila následníkovy smrti k rozpoutání války. Konečně se měl splnit trvalý sen generála Conrada von Hötzendorf o vedení preventivní války proti Srbsku. Ať je to paradoxní sebevíc, stal se František Ferdinand, který tak houževnatě a rozhodně vystupoval proti jakýmkoliv rakouským válečným dobrodružstvím, záminkou k útoku na Srbsko. Nyní, po jeho smrti, tu již nebyl nikdo, kdo by dokázal vzdorovat válkychtivým kruhům, stojícím v čele monarchie.“
*
„…Jeho životní kroky byly pohnuté a vzrušující. Současného zkoumatele jeho skutků však daleko víc vzrušuje ta nenaplněná možnost, která je s jeho osobou spojena. Možnost, že kdyby Principovy střely v Sarajevě nenašly svůj cíl, Evropa a svět by dnes vypadaly jinak.“
----------------------------
Koho život Františka Ferdinanda d´Este zajímá, doporučuji čtivou beletrii Ludwiga Windera Následník trůnu, na kterou místy odkazuje i Jiří Pernes.

33 16.02.2023

Pro mě čtvrtý sešitek nevídaných vtipných a chytrých blogů Evy Turnové. Tentokrát se mi podařilo v knihovně ulovit ten poslední, aktuální. (90%)
*
„Chvíli jsem se bavila představou, že po historce o setkání s Mejlou Hlavsou zazní třeba píseň Říkal si hurikán a po zmínce o oblíbených skladbách Václava Havla se éterem ponese Sladké mámení, aby se posluchač mohl oklepat z tíže temného undergroundu a spočinout na vlnách hudební lobotomie. Píseň Neposlušné tenisky s textem ,mám kluka na vojně, snáší prý to obstojně´ by se zase hodila k vyprávění o Magorovi, který do vězení určitě v neposlušných teniskách neodcházel. Byl by to vlastně takový rozhlasový happening, který by se zrovna Magorovi možná líbil.“

34 13.02.2023

Smršť emocí. Soucit, manipulace, láska, odpovědnost, strach, odpor… To vše se na nás valí v dechberoucím rozboru jednoho osudového propletence.
Jedno nedorozumění na začátku, malé faux pas, na které se nabalují další a další nedorozumění, míjení se a tragické nepochopení. Že byly všechny postavy nesympatické? Pro mě ne. Naopak, byly až neuvěřitelně opravdové, lidské, chovaly se tak, jak jim velela lidská přirozenost, každý chce pro sebe to nejlepší. Edita jako manipulátor a sobec? Ano, samozřejmě, ale nemohla jinak… A Toni? Jak já jsem mu rozuměla! Vše, co dělal, byla snaha pomoci, nezranit, utěšit, a ta se samozřejmě těžce srážela s jeho skutečnou vůlí, a ta byla jednoznačná - tohle já prostě nechci… Autor nejde jen po povrchu, jeho popis těžce se vlekoucí, kovem chrastící a vrzající Edity byl mrazivý, žádné líbivé narůžovo natřené melodrama…
A že nakonec vše dopadlo špatně? Nešlo jinak. Pohádka o obětování se proti vůli svých emocí a přání zůstane zase jen pohádkou.
Plus za závan toho končícího c. a k. Rakouska – maloměstská posádka kdesi v Uhrách, důstojníci, koně, skvěle padnoucí uniformy, šavle, kasino, důstojnická čest… A pak vše vzala světová válka.
*
„Kdybychom chtěli, toho jsem si jasně vědom, začít myslet na všechnu dnešní bídu této země, nemohli bychom už spát a nikdy bychom se už ani neusmáli. Nikdy to však není představa utrpení, co člověka zdrtí a trápí; lidskou duší může opravdově otřást jen to, co soucitné oči skutečně viděly.“

49 09.02.2023

Klasická detektivka v retro stylu. Ač kniha měla všechny atributy, které mám tak ráda u Agathy Christie - humor, hodně konverzace, zločin v omezeném prostoru s omezeným počtem různorodých podezřelých i nakonec vedlejší milostný happyendík, přiznám se, že mě to zas tolik nenadchlo. Příliš dlouhý rozjezd, a toho zvláštního humoru až ironie tu bylo na mě až moc. Rozuzlení zvláštní a nijak překvapivé.
Věřím, že ve zdramatizované tvorbě by se mi líbilo víc, forma psaní k tomu vyloženě vybízí.
Plus za tu exotiku daleké plavby, lenošení na palubě a Las Palmas.
Pro mě první kniha od autorky, takže fajn, že jsem se s její tvorbou seznámila, vyhledávat další její knihy nebudu. To už sáhnu raději po Agatě...

33 03.02.2023

Ze všech detektivních a thrillerových sérií, které jsem v poslední době četla, jsou knihy Deona Meyera s případy Benny Griessela pro mě ty nej nej.
Proč? Uvěřitelné, vlastní příběh i zápletka nešustí papírem, skvěle psané, nic nepřebývá a nic nechybí, postavy, se kterými se můžeme ztotožnit nebo jim aspoň fandit, lákavé prostředí Jihoafrické republiky, a v záplavě násilí a negativních věcí záblesky drobných pozitivních zakončení. Napínavé, svižný děj bez zbytečného natahování, plné emocí a …. nakonec prostě hodně dobrý pocit ze čtení. Co víc si přát?
Navíc mě dobrodružství Bennyho a jeho parťáků vždy donutí mrknout na něco z reálií jižní Afriky, tentokrát jsem pátrala, jak to vlastně s těmi prezidenty bylo. Drsná země s drsnými dějinami a drsnou politikou, o to víc lze té partě Jestřábů fandit a držet jim palce při boji s korupcí a někdy až zoufale klopotnou cestou za spravedlností.

42 30.01.2023

Spíš než Karel Čapek na Strži, by se měla kniha jmenovat Život a dílo Karla Čapka v letech 1935 až 1938.
I když o letním Čapkově sídle ve Staré Huti je tu toho taky dost, včetně fotografií a dokumentů, základ pojednání je ale přece jen o díle a aktivitách Karla Čapka v předmnichovském období. I o jeho soukromém životě. Návaznost na historické události té doby oceňuji, protože tvorba Karla Čapka vytržená z kontextu doby může být pro současného čtenáře ne zcela pochopitelná. Takže dějinné souvislosti jsou pro mě nakonec na knížce nejzajímavější.
A čím více čtu o Mnichovu 1938 a mnichovských souvislostech, tím víc si uvědomuji, jak se dějiny opakují, jak aktuální pro dnešek je období evropských dějin v letech 1935 – 1938. Dnes řešíme obdobná dilemata a možná se dopouštíme obdobných chyb. Pamětníci Mnichova už dnes nejsou (mojí mamince, které je 92 let, bylo v době Mnichova 8 let), ponaučení pro dnešek už čerpáme jen z historie…
I tato kniha ve mně utvrdila přesvědčení, že hojně prosazovaná představa Karla Čapka, uštvaného událostmi podzimu 38 k smrti, se nezakládá na pravdě. Naopak, byl bojovník a chtěl proti zlu bojovat, jako bojoval celý život; to jeho kritici v té době se pošklebovali, že po Mnichovu utekl z Prahy na Strž, protože se bojí. Nebál se, nerezignoval, ale nemoc, v rozsahu, jakém ho postihla, byla na tehdejší dobu neléčitelná.
*
„Mnichovská dohoda umožnila Německu, Polsku a Maďarsku převzít dohodnutá území, případná obrana ze strany Československa dávala Hitlerovi zelenou pro obsazení celé země. V nejtěžších chvílích pro ČSR oslavoval zbytek Evropy mír. Čapek neváhal ironicky glosovat jeho pochybnou hodnotu: ,Dík úsilí státníků byla zachována světová nejistota….v zájmu míru zakročili se vší energií proti napadenému. Pro věc míru není žádná cizí oběť dost velká.‘ “

K tématu doporučuji knihy Marie Šulcové, která zvládla čapkovskou tematiku na výbornou, konkrétně k předmnichovskému období titul Brána věčnosti.

35 20.01.2023

Dva výjimeční vědci – chemik Otto Hahn a fyzička Lise Meitnerová, kteří spojili svůj profesní život, aby je po třiceti letech rozdělil nacistický režim. A Nobelova cena, kterou dostal v roce 1946 pouze jeden z nich, přestože se na významném objevu - jaderném štěpení - podíleli oba. Nebo ne?
Skvěle vygradovaný fiktivní rozhovor, který nastoluje mnoho otázek. Zasloužila si Lise přiznání podílu, který na objevu měla? Byl její útěk před nacisty záchranou života nebo něčím jiným? Byl Otto Hahn, který pracoval za války na vědeckých objevech v Berlíně, odpůrce nacismu, nebo si s režimem zadal, aby se mohl věnovat vědecké práci a osobní kariéře?
Při čtení až mrazilo, jak zdánlivě historické téma je současně aktuální. Obecné morální otázky, které v totalitním režimu vyvstanou ještě s větší naléhavostí. Co je zbabělé, nemorální, sobecké…? Co lze přijmout, a co už je za hranou správného chování? Lze se takto vůbec ptát? Může za chybování totalitní režim a nespravedlnost, nebo záleží jen na osobním přístupu člověka? A nebo od všeho kousek?
Zpočátku mi dialogy přišly poněkud nereálné, zprvu bylo nutné uvést čtenáře do obrazu spoustou konkrétních informací, kterým forma dialogu moc neslušela, ale druhá půlka knihy byla strhující.
Čtyři a velké plus.
*
„Byla jsi Židovka, Liso,“ dostává ze sebe nakonec.
„Nemohl jsem svoje jméno spojit s tvým.“
*
„…Ale realitu, má drahá přítelkyně, nemůžeš popřít. V roce 1939 bychom ten článek společně vůbec podepsat nemohli.“
„Ale ano,“ reaguje Lise a její odpověď zní jako výstřel z revolveru. „Ovšemže ano!“
„A jak prosím tě?“
„Mohla jsem ho napsat sama a uveřejnit pod svým jménem!“

36 16.01.2023

Velké plus za finskou zimu. Plnou ledu, sněhu, ledového větru a zamrzlého moře.
Smršť vražd, prapodivných záměn a zvratů byla možná trochu přehnaná, ale ponurá až strašidelná, mrazivá atmosféra byla hmatatelná a kdo má tohle rád, užije si to. Oceňuju i příběh v příběhu a osobní linku inspektorky Jessiky.
Uspěchaný nebo chybějící konec? Určitě autorův záměr, udělat prostě detektivku jinou, netradiční s psychologickým podtextem, se zamotaným strašidelně temným nejednoznačným koncem, kdy budeme nad smyslem celé knihy dlouho přemýšlet a říkat si, jakéže poselství nám autor vlastně zanechal. A hloubat nad tím, jestli nakonec celý příběh nebyla jen jakási schizofrenní halucinace, ve které je dovoleno vše. Víc tady konec pitvat nebudu, byly by to už spoilery, někdo si závěrečné scény užije, někdo bude zklamán. U mě tak napůl, oceňuju snahu udělat thriller jiný, záhadnější, propracovanější, ale přece jen se mi toho nejasného, mlhavého a schizofrenního zdálo nakonec až přehnaně moc. U literatury tohoto typu mám ráda jasné a logické zakončení, případně i skryté vyústění, které jsem ale schopná na základě četby a poskytnutých indicií rozklíčovat. Tohle je detektivka, ne román Kazua Ishigura…

30 12.01.2023

Moc jsem od četby nečekala, takže nějaké velké zklamání se nedostavilo. Nijak zvlášť jsem se ale nebála (bojím se ráda), atmosféru pro vyvolání strachu autorka podle mě nevybudovala příliš zdařile, spíš jsem byla zvědavá, co se z toho všeho vyvrbí.
Dost mi vadily různé nelogičnosti a vyložené chyby v ději, taky něco mohlo být překladem. Například: Hlavní hrdinka se z Londýna do Cornwallu dopravuje tak, že jede z nádraží Victoria do Penzance, cesta trvá devět hodin a Neve ji celou prospí a sotva při cestě vnímá pohyb vagónu. Vagónu! Takže jasný cíl cesty, jasná cesta vlakem, nebo ne? A o stránku dál zjistíme, že kupodivu celá cesta proběhla autobusem po dálnici, ale navíc úplně jinam, do města Truro.
Anebo ten spící pes a věta „sotva se mu hýbá hrudník, takže není poznat, jestli dýchá“. Sotva se hýbá… Takže hýbá, ne?
A kroutila jsem hlavou nad hlavní hrdinkou, která má sice závislost na mobilu a na wifi, ale neumí se předem podívat na mapu, kdeže ta chata, na kterou jede, vlastně je a jak se tam dopraví… Ona ta hrdinka byla vůbec trochu rozumu mdlého, což mi vesměs v takovýchto knihách nevadí, naopak, občas mi hrdinky poplety - zmatkářky vyhovují; ono je někdy potěšující zjistit, že hlavní hrdina je větší neumětel než čtenář, ale tady toho bylo vážně moc.
Málo pravděpodobnou zápletku neřeším, to bych nemohla současné thrillery vůbec číst, a protože mi četba nenáročné, a vlastně celkem čtivé detektivky zpříjemnila povánoční virózu, zvyšuju nakonec na slaboulinkou trojku.

34 06.01.2023

Výborné čtení, zásah do srdíčka.
Úžasná uvěřitelná atmosféra, ať jsou to léta předválečná a válečná, léta padesátá nebo současnost. Věrohodné postavy, tak živé; skvěle vykreslené lidičky spíše z té dolní části společnosti, ať už je to odložiště ztracených lidí na Šmídovně, nebo současné prostředí čtvrté cenové. Plus za skutečné českobudějovické lokace, například kdysi skutečně existující Šmídovna na Pražské, anebo otlučený dům s opuštěným krámkem na rohu Otakarovy a Riegerovy ulice.
A ten závan minulosti, který prostupuje do budoucnosti, je neuvěřitelně silný, to propojení minulých i současných lidských osudů a trápení mě naprosto dostalo. Dávné příběhy, zasypané sutí rozbořených starých domů, jsou tady s námi i nadále, i když je nevnímáme…
Příběh prostý, a přesto tak košatý a umně spletený, ale bez jakékoliv vykonstruovanosti. Lidský. Nikdo není hodnocen nebo souzen, lidské příběhy jsou podány tak, jak se odehrály, bez moralizování nebo návodů na správný život.
Autor, o kterém jsem donedávna neslyšela… No, moje chyba.
*
„Ty historky kolem něj prolétají, ale on je neumí chytit. Karlos vyslovuje jména lidí, o kterých dnes už nikdo netuší, že kdysi žili, a přitom si děti hrají na hřišti mezi paneláky v místech, kde tihle všichni mívali své plesnivé pokojíčky nebo aspoň kus pokoje s kusem okna, kde jsou v hlíně utopené strupy z rozbitých kolen a slzy rozbitých rodin. Ta jména procházejí hlavou Dominika a jdou z ní zase ven, duše mrtvých se na okamžik nadechnou, protože někdo vyslovil jejich jméno, zachvějí se a pohlédnou dolů, kde vidí starého známého Karlose s někým, kdo právě v telefonu prohlíží, jestli někdo výhodně nepodává dobrou ojetinu. Kdyby se Karlos nebo Dominik podívali na strop, mohli by vidět oči lidí, o kterých Karlos vypráví, a může mít pocit, že ho nikdo neposlouchá, ale plete se, oči mrtvých jsou přisáté k jeho ústům, dívá se Vožralej Ambrož i Buzeranti a hltají každé slovo a utěšují se, že skutečně ještě nezemřeli úplně, protože si na ně někdo vzpomíná a vrací jejich jména na svět boží. Tam u stropu se právě točí gramofon a hraje jedna známá písnička, kterou ale Karlos s Dominikem dole nemohou slyšet.“
*
Představuju si film, natočený podle téhle knížky…
Musel by ho natočit Karel Kachyňa (už v nebi), byl by to občas poetický, občas chmurně realistický film, a píseň, která by film doprovázela, by musela nazpívat Ema Olmerová (taky v nebi)…
Úplně to slyším…
...„Častokrát jsem se tázala, když jsem kytici vázala, proč samotu a trápení mám…“

48 04.01.2023

Taková sluníčková detektivka. Až na tu vraždu a vlastní detektivní zápletku, samozřejmě. Ale to vše okolo je sluníčkově ideální, milé, jen ten vyšetřovatel vražd omdlívající ve stresu je trochu neobvyklý, ale i to nějak zapadá do té všeobecně přátelské nekonfliktní letní atmosféry.
Myslím, že ten nápis na obálce „detektivka ve stylu Agathy Christie“ není moc dobrý nápad, vede to moc ke srovnávání a vlastně to i shazuje originalitu vlastní detektivky. Já bych spíš volila slogan „detektivka napsaná na počest Agathy Christie“, to by mi přišlo výstižnější a asi to tak bylo myšleno, i vzhledem k odkazům ve vlastním textu na Agathu, včetně přiznaného poirotovského závěru.
Oddychové nenáročné dílko, které vytvářet, muselo být pro autory asi taky zábava a relax.
Plus za kocoura Pluta; máme takové kocoury dokonce dva, a rovněž vynikají ve schopnosti v jedné vteřině odkudkoliv dveřmi odejít a nepozorovaně zase vejít, což často vede k dost překvapivým situacím…

52 30.12.2022

(SPOILER) Tentokrát se kloním k těm, které Agatha trochu zklamala.
U autorky mě vždy bavilo to rovnoměrné rozvržení konverzace, lehkého humoru a současně zamotané a nečekané zápletky. Tady se mi zdálo už moc té konverzace, příběh měl neobyčejně dlouhý rozjezd a rozuzlení pro mě už překročilo tu hranici přijatelného černobílého zjednodušování, což autorka uměla jinak vždy dobře vybalancovat. Ano, holt už nebyla nejmladší, takže i s přihlédnutím k tomu stále slušná četba, stále typicky „agathovská“, ale úplně ono už to nebylo.
A nakonec ještě jedno malé minus pro mě, za které nemůže autorka, ale čas…
Na detektivkách Agathy Christie miluju tu retro atmosféru (optimálně meziválečnou). Tady jsem najednou v letech sedmdesátých, která pamatuju, a tam už mi ta atmosféra staré dobré Anglie trochu drhne; a mimochodem, kolikpak let by tady tak Poirotovi mohlo být?
*
„Hercule Poirot se s menším úsilím ovládl, aby neřekl pevně: ,Většina lidí o mně slyšela.‘ Nebyla to ovšem už natolik pravda, jak tomu bývalo dřív, protože přemnoho lidí, kteří o Herculovi Poirotovi slyšeli a znali ho, nyní odpočívalo na různých hřbitovech s příhodnými náhrobky nad sebou.“

SPOILER:
A co se stalo se starším dítětem Dolly? S tou holčičkou, která měla podle první verze ublížit mladšímu bráškovi? Ta se v druhé části knihy úplně vypařila, jako by nebyla. Jednu chvíli jsem si myslela, že se - v duchu autorčiných zamotaných zápletek - v závěru vynoří…

40 28.12.2022

Nevím, jestli mě kdy nějaký malíř, jeho obrazy, život, odkaz, chytly tak, jako u Vincenta van Gogha.
Osud tak strhující, vše na hraně, včetně obrazů.
Navazuju na své komentáře u skvělé knihy Jiřího Žáka „Já, Vincent“ a u neméně výborného „Deníku v dopisech“, souboru dopisů Vincenta van Gogha bratru Theovi. Obě knihy moc doporučuji.
Autorka nám v této knize nastiňuje malířovy poslední dva roky života s koncem, který je lehce alternativní; tahle teorie, že Vincentova smrt mohla proběhnout trochu jinak, než se všichni domnívali, není novinkou, je to reálná možnost, i když těžko kdy bude vypátráno, jak to vlastně ve skutečnosti bylo…
Povedený pohled na Vincenta malíře i člověka, hledajícího, vášnivě tvořícího, pochybujícího, osamoceného, toužícího po lásce i uznání, a přesto opětovně opouštěného a nepochopeného.
Zvláštní rozervaný člověk, s nímž bylo zřejmě velmi těžké vyjít, o to víc dojímá až nepochopitelně silný vztah s bratrem Theem. Vztah, který vlastně přetrval i po smrti obou bratrů jen pár měsíců po sobě. Theova manželka Johanna se o odkaz a pomalu vzrůstající slávu Vincenta postarala stejně obdivuhodným způsobem, jako dříve její manžel Theo. A malý Vincent van Gogh, synovec malíře, v knize vystupující jako malé uplakané miminko, se stal zakladatelem nadace Vincenta van Gogha a slavného muzea Vincenta van Gogha v Amsterdamu a s tímto muzeem byl spjat až do své smrti v roce 1978. To už se samozřejmě v knize nedočtete, ale četba o Vincentu van Goghovi přinutí vyhledávat nejen obrazy, ale další a další informace, protože vás to neskutečně pohltí. Aspoň mě ano. I za to, že pro mě autorka opětovně zažehla to „Vincentovské nadšení“, dávám pět hvězd.
*
„Malovat celé hodiny na plném slunci, cítit, jak vedro drtí přírodu, a chvět se podle každého stébla obilí, podle každého závanu větříku. Zrcadlit vesmír na svém plátně a při tom nacházet své vlastní místo v něm. Stát se tepáním rostoucí trávy, vykvétající a zase uvadající květiny, zabydlet se v kadeřích mraků, v bzučení cikád, v záři hvězd, v nekonečném plynutí řeky, v zrající dužině ovoce, v opotřebované kůži bot. V tom všem se mu zjevila velkolepost Božího tvoření a on se snažil stát se jeho součástí.“

39 22.12.2022

Pro čtenáře z Vimperka a okolí musí být autorovy knihy srdeční záležitost.
Můj druhý Sichinger, čtení stejně dynamické a fofrem se ženoucí jako v Kocovině šumavského léta.
Tentokrát sovětská okupace z roku 1968 uvádí příběh z roku 2013, ale také příběh šumavského skla a šumavských sklářů a slavné tradice, rozmetané po roce 1948 a podruhé při zmařené naději na sklářský restart v letech devadesátých. Naštěstí se tady otvírá v závěru naděje…
Mimochodem, mrkněte na Meyrovy nádherné sklenice na net. A co takhle návštěva obnovené sklárny v Anníně? Docela mě to sklářství chytlo…
I když Kocovina šumavského léta byla pro mě o fous silnější.
----------------
Poznámka mimo hodnocení:
Jak již níže poznamenáno, v roce 1968 k nám nevtrhla Rudá armáda, ale Sovětská armáda; trochu škoda, že se tato dějepisná chybka dostala do názvu… Jako pamětnice, byť tenkrát dětského věku, si to pamatuju bohužel velmi dobře, včetně těch bílých pruhů, co označovaly při invazi jejich vojenská vozidla…

31 18.12.2022