raccoon81 komentáře u knih

Fénixův řád má skoro 800 stran, ale ani mi to nepřišlo. Část děje se odehrává na Grimmauldově náměstí 12, což je rozhodně fajn zpestření, do hry vstupuje jedna značně nenáviděná postava, která výrazně ovlivní vývoj příběhu a dá prostor rozvinutí charakterů mnoha postav, a stále více prostoru dostává politika a bulvár, přičemž leccos připomíná současnou dezinformacemi ovlivněnou společensko-politickou situaci v našem reálném světě, až z toho trochu mrazí. Všechno vygraduje na Ministerstvu kouzel a tak nějak lze tušit, že poslední dva díly budou ještě výrazně temnější.

Ne že bych po každém z prvních tří dílů nebyl zvědavý na ten další, ale až Ohnivý pohár je ten díl, po kterém už pro mě nepřicházela v úvahu ani malá pauza a rovnou jsem pokračoval dál. Famfrpálové mistrovství a turnaj tří kouzelníků, to se prostě čte samo, na konci se nám do toho pak začíná trošku plést politika, kouzelnický svět se pocitově tak nějak čím dál víc propojuje s tím mudlovským a všechno začíná nabírat zatraceně velké obrátky.

Vězeň z Azkabanu je v celé sérii určitě důležitý díl, objeví se v něm poprvé několik skvělých (a pro další průběh naprosto zásadních) postav, ale já mám prostě určitý problém s tou věcičkou, která má potenciál zachránit více než jeden nevinný život. Tahle kulišárna mi tam vůbec nesedí, přijde mi jako kdyby se tam zatoulala z trochu jiného žánru, a i když na ni autorka čtenáře v podstatě téměř od začátku dílu připravuje, stejně jsem doufal, že to tak nějak vyšumí do prázdna.

Tajemnou komnatu jsem četl hned po Kameni mudrců a upřímně řečeno mě mírně iritovalo, jak tam autorka opakuje poměrně dost faktů z prvního dílu, i když svým způsobem chápu, že počítala s tím, že určitá část čtenářů první díl vůbec nečetla a začíná rovnou druhým. Kniha se nicméně zase čte snadno, i bez znalosti dalších dílů všechno funguje docela dobře, a po jejich přečtení zjistíme, že některé věci byly mnohem důležitější než se v dané chvíli zdály a některé postavy prodělaly poměrně zajímavý vývoj.

Vážně jsem si nikdy nemyslel, že se pustím do čtení téhle knížky, ale po letech, kdy na mě těch sedm svazků koukalo z naší domácí knihovny, jsem je nakonec přestal ignorovat. Jakkoli jsem čekal, že to bude čtivé, určitě jsem nepočítal s tím, že mě ten svět pohltí tak, že budu číst jeden díl za druhým a na konci mě bude svým způsobem mrzet, že už žádný další není. J.K. Rowling bezpochyby umí čtenáře zaujmout a "Kámen mudrců" je zdařilý začátek celé série, kdy se člověk seznámí s většinou hlavních postav a částí reálií a po červnovém rozuzlení prvního školního roku už se zvolna může těšit na další.

Hodně zajímavé čtení pro každého, koho zajímá geografie, geopolitika a celkově svět kolem nás. Pokud snad náhodou stále ještě věříte, že navzdory všem odlišnostem jednou lidi přijdou k rozumu a na celé Zemi zavládne klid a mír, tahle kniha vás z toho vcelku spolehlivě vyléčí.

Radek John se sice krapet zdiskreditoval svým pozdějším působením v politice, ale minimálně tenhle kousek z jeho literární tvorby stojí za přečtení. Myslel jsem si, že poté, co jsem viděl Trainspotting, Requiem za sen nebo My děti ze stanice Zoo, nemůže mě knižní popis života feťáků nijak zvlášť rozhodit, ale zatraceně jsem se pletl. Memento je hodně syrový příběh z pozdně komunistické Prahy, vyprávěný střídavě v první a třetí osobě, což mi ze začátku trochu lezlo na nervy, ale postupem času jsem si uvědomil, že je to jedna z proměnných, které výborně dokreslují tu celkově pochmurnou atmosféru. Lidskou zvědavost sice asi nezastaví vůbec nic, ale kdyby si každý, kdo chce začít experimentovat s drogami, nejdříve přečetl tuhle knihu, možná by byl počet závislých přece jen o něco menší.

Jako dítě jsem dokázal přečíst i několikasetstránkové knihy za pár dní. V současnosti už mi to moc nejde, ale díky Jonasi Jonassonovi jsem zjistil, že to pořád ještě není nemožné. Příběh Nombeko je sice leckdy až extrémně absurdní a v některých aspektech od určité doby naopak poměrně předvídatelný, ale přesto mě bavil, četl se mi lehce a svým způsobem mi bylo líto, že je knížka u konce. Vsazení příběhu do reálných událostí 20. (a počátku 21.) století navíc znamená, že se člověk dozví i něco nového z historie a politiky téhle doby, případně některé znalosti opráší. A pod rouškou bizarních událostí se autor vcelku jasně vymezuje vůči některým nešvarům doby současné i té nedávno minulé.

Ani tahle kniha se nevyhnula značnému množství překlepů, což při ceně přes šest stovek člověka mírně otráví, ale holt se asi musíme smířit s tím, že na kvalitní korektury se už dnes totálně kašle (čest výjimkám, pokud existují). Obsahově je to z mého pohledu nicméně parádní počin. Jasně, třeba němá éra mě osobně příliš neláká a i některé pozdější snímky asi prozatím vynechám, ale i tak jsem získal spoustu inspirace, na co se konečně podívat, stejně jako chuť si některé filmy pustit znovu, protože jsem je už delší dobu neviděl.

Z mého pohledu je tahle knížka tak trochu promarněná šance. Jednoznačně kladně hodnotím to, že vcelku polopaticky popisuje, jak to tady fungovalo za vlády jedné strany. Leccos jsem znal, některé věci jsem si oživil, něco nového jsem se i dozvěděl, a věřím, že zejména pro některé později narozené by tam těch nových informací mohlo být rozhodně víc.

Bohužel je tu ale pár věcí, které knihu v mých očích poněkud sráží. Nekvalitní či žádná jazyková korektura je v současné době už bohužel trochu standardem, ale v tomto případě mi víc vadila absence korektury obsahové. Udělat z Jiřího Rašky Josefa Rašku, nechat Libyi sousedit se Sýrií, nebo napsat, že v roce 1988 bylo 70. výročí okupace... no, každý může ustřelit a napsat nesmysl, ale než se ta kniha vydá, měl by tu být někdo, kdo celý text důkladně přečte a chyby opraví. Navíc tohle jsou jen věci, které mě trkly natolik silně, že jsem si je zapamatoval, tudíž je pravděpodobné, že tam bude pár dalších úletů, které jsem vůbec neodhalil nebo mi v mezičase vypadly z hlavy. Dále mě docela zarazilo, když jsem se v jedné chvíli (konkrétně při čtení o akci Kámen na straně 68) chtěl podívat na Wikipedii, jestli tam nebude více informací. Některé věty přesně odpovídaly větám v knížce, jiné byly jen mírně stylisticky upravené, a to vše bez uvedení zdroje. Možná to byl jen ojedinělý případ, raději už jsem to v dalším průběhu čtení dále netestoval, ale i kdyby to bylo jen jednou, nepřijde mi to úplně v pořádku. A do třetice - vzhledem k tomu, že autorka má na kontě již několik dalších knih, mohlo to místy být i stylisticky trochu učesanější. Někdy jsem se docela divil, jaké informace byly spojené do jednoho souvětí.

Navzdory výše uvedeným řádkům si pořád myslím, že kniha za přečtení stojí. Třeba i s ohledem na závěrečné rozhovory s pamětníky, ze kterých by se možná taky občas dalo vytěžit i víc, ale na druhou stranu myslím ukazují leccos zajímavého. Třeba ten poslední s panem Falešníkem je podle mě dokonalou ukázkou toho, proč jsme se teprve nedávno zbavili komunistů v parlamentu a jak je možné, že jsou tu tak oblíbené různé populistické partičky.

Poetika cestování po železnici, historie a její vliv na současnost nás všech a občasný neodbytný pocit, že svět je v prostě v... háji. Chvílemi jsem to četl jedním dechem, chvílemi jsem se v tom ztrácel jako Winterberg v záchvatech historie, v podstatě mě to s přibývajícími stránkami bavilo víc a víc... tedy až na ten úplný závěr.

Martina Viktorie Kopecká je bezesporu člověk se srdcem na správném místě, který prošel v životě zajímavým vývojem. Naprostou většinu jejích názorů bych v klidu podepsal, aniž bych na to musel být věřící - prostě z jejího textu občas ve své mysli vypustím ten božský princip (nebo ho nahradím nějakým trochu jiným) a ocitnu se na hodně podobné vlně. Faktem je, že v některých pasážích to nebylo tak jednoduché a trochu jsem se ztrácel, což sice považuji spíše za důsledek své nedostatečné vzdělanosti v dané oblasti než chybu autorky, ale přece jen to ten čtenářský zážitek mírně negativně ovlivnilo.

Architektuře upřímně řečeno příliš nerozumím a vlastně raději trávím volný čas spíš cestováním v přírodě než ve městech, ale tahle knížka mě přesto z mnoha důvodů bavila, možná i proto, že je prostě úplně jiná než většina knih o cestování a ukazuje Barcelonu přece jen v trochu jiných obrysech než si ji ze svých třech velmi krátkých návštěv pamatuji já. Obecně jsem s postupujícím věkem čím dál větším příznivcem konceptu "slow travel" a v téhle knize mě fascinuje, jak Adam Gebrian dokáže na první pohled leckdy nenápadná místa v tzv. veřejném prostoru svým popisem zatraktivnit a ukázat jejich potenciální význam v souvislostech, v tomto konkrétním případě tedy především v kontextu pobytu v Barceloně s malým dítětem.

Už zase řeším, jestli hodnotit knihu jen podle obsahu nebo do hodnocení zahrnout i věci okolo. Z obsahového hlediska je to naprosto skvělá publikace a geograf píšící o anglickém fotbale se ukazuje být jako šťastná kombinace, protože knížka není jen o fotbale, ale fotbal tu vychází z určitého socioekonomického vývoje společnosti a jeho fenomén je vsazen do souvislostí, nad kterými je dobré se zamyslet. Hlavní roli pak samozřejmě hraje fotbal samotný - zápasy, legendární hráči i trenéři, vzestupy a pády klubů a mnohé další. Dozvěděl jsem se spoustu nového a připomenul si leccos, co už jsem v minulosti zaznamenal z pozice fotbalového fanouška. Jak už jsem ale naznačil, ne všechno je dokonalé. Stává se takovou nehezkou tradicí, že téměř každá v současnosti vydaná kniha má dost odfláknuté korektury, a tato je bohužel jedním z těch výrazně horších případů. Nemohu si pomoci, ale při ceně pět šest stovek mi kniha plná překlepů přijde jako urážka čtenáře. V tomhle konkrétním případě nechávám při hodnocení s přimhouřenýma očima zvítězit obsah nad formou, ale určitá pachuť zůstává.

Nejsem zrovna extra pařan a kdo je Mikoláš Tuček jsem se dozvěděl někdy v lednu 2018, když natočil před druhým kolem prezidentských voleb video se vzkazem Miloši Zemanovi. Od té doby ho po očku sleduji (především BLate Night Show a věci s tím spojené) a baví mě natolik, že jsem si tuhle knížku rozhodně přečíst chtěl, zvlášť když je mi zrovna 42 :) A byla to moc fajn jízda, vcelku v klidu jsem zvládl i ty kapitoly o hrách, ne že bych v nich všechno pochopil, ale aspoň jsem si trochu rozšířil všeobecný přehled. A všechno ostatní se četlo tak nějak samo, prostě ideální mix fotbalu (a sportu obecně), cestování, knih (a kultury obecně) a pár dalších věcí. A "dělej, co tě baví" je jednoduše zásadní heslo, kterým se taky snažím řídit, i když se to třeba ne úplně vždycky daří.

Tuhle knížku jsem četl v průběhu poměrně dost vyhrocené prezidentské kampaně a úplně nevylučuji, že tahle skutečnost může mít určitý vliv na moje hodnocení. Není to úplně ten typ knihy, o které by člověk mohl prohlásit, že se mu líbila a myslet tím, že z ní měl nějaké pozitivní pocity. Většina postav je krajně nesympatická, hlavní hrdinka se leckdy chová dost iracionálně, kandidát je značně rozporuplná osobnost a nedá se říci, že by mu člověk dokázal nějak výrazně fandit. Proč mě ten příběh tedy oslovil? Rozhodně je čtivý a pokud se člověk trochu zajímá o politickou scénu a vůbec dění v téhle zemi, najde si tam spoustu paralel s tím, co se tady za poslední roky dělo, jakým způsobem tu určitá část lidí (ne)přemýšlí apod. Na rovinu říkám, že román moc nedoporučuji fanouškům pána, který rád pálí červené trenky, ani toho, který si myslí, že Měsíc je planeta. Asi by ji úplně neocenili ;-)

Čekal jsem, že Evropa mi sedne víc než PCT, ale nakonec to v podstatě vychází tak nějak na stejno. Nevadí mi, že je to hodně osobní, i když jsem to nečekal, ale v podstatě to ve finále beru spíš jako plus. Co se týče samotných trailů, nepředpokládal jsem, že to bude podrobný průvodce, takže z tohoto pohledu taky nejsem zklamaný, beru to spíš jako určitou inspiraci, kterou člověk může nějak uchopit a prožít si to sám po svém. Příběhy z míst, kde jsem taky byl, mě ostatně oslovily nejvíc, protože holt není nad osobní zkušenost, kterou si člověk může srovnat se zkušeností někoho jiného - třeba na slovinský Grintovec jsem si zavzpomínal s velkou chutí, a nejen na něj. Styl psaní autorky se moc nezměnil, možná bych ocenil už trošku dospělejší projev, ale budiž, i přes to se dá relativně v klidu přenést. Bohužel, když o tom tak přemýšlím, tak největší mínus té knihy je (kromě odfláknuté korektury, ale to už snad v současnosti ani nemá smysl zmiňovat), že se mi stejně jako ta o PCT během čtení v podstatě rozpadla. Ne, nechovám se ke knihám jako čuně, stalo se mi to v posledních mnoha letech přesně u dvou a vím, že nejsem jediný, kdo má podobnou zkušenost. Tohle (a nikoli obsah) je pravděpodobně hlavní důvod, proč si už další autorčinu knížku patrně pořizovat nebudu.

Jan Kopka v knize píše, že napsat ji byla stejná troufalost jako vyrazit na popisované extrémní závody, protože při hodinách češtiny většinou pospával a domů nosil trojky. No, je fakt, že chyb a překlepů je tam dost a na stylistice by se taky dalo zapracovat, ale když má někdo opravdu silný příběh a ještě sám dokáže přiznat, že po jazykové stránce to asi vždycky nebude úplně precizní, tak rád přimhouřím obě oči. A na tomto místě nezbývá než říct, že tahle knížka je prostě sportovně-cestovatelská paráda, které ale nechybí ani přesah v podobě zamyšlení se nad současným světem a naší existencí v něm. Autor představuje svou zkušenost s extrémními závody v Austrálii, na Aljašce, na západě USA a v Kostarice, ale zdaleka nepopisuje jen sportovní stránku věci, ale i přírodu, lidi a to, k jakým myšlenkám a otázkám ho tyto akce postupně přivádějí. Vžít se do příběhů v této knize není ani trochu obtížné, i když jste na těch místech nikdy nebyli. A pokud jste měli to štěstí na některém z nich být, tak nejspíš zjistíte, že jste ho vnímali hodně podobně. Rád jsem se ve vzpomínkách vrátil pár let zpátky do Kostariky a vybavil si džungli u města Jaco, kde jsme viděli šipky na bikové stezky a říkali si, že jsme celkem rádi, že jsme tam pěšky a ne na kole... ;-)

Jsem trochu v rozpacích. Jiří Martínek je člověk, před jehož znalostmi napříč obory se hluboce skláním, což je možná důvod, proč jsem čekal naprosto precizně udělanou knihu. Je mi jasné, že na takhle malém prostoru se dá do všeho jen zlehka ťuknout a nic nelze sáhodlouze rozebírat - a tady musím říct, že jako inspirace pro další čtení o jednotlivých zemích či osobnostech je to z mého pohledu výborně udělané. Z faktografického hlediska mám v zásadě jediný menší problém s tou komparativní částí (rozloha a počet obyvatel jednotlivých zemí v porovnání s Českou republikou), která mi místy přijde trochu nekonzistentní, ale to je asi věc názoru. To, co mi opravdu vadí, je dost odfláknutá korektura - na takhle vizuálně vymazlenou knížku, která si libuje v ilustracích a barevných podkladech, je tam těch chyb a překlepů v textu prostě docela dost, a kazí to dojem. Chápu, že tohle nejde na triko autora (a bohužel je to v dnešní době spíš pravidlo než výjimka), ale u tohoto typu knížky to holt zamrzí dvojnásob...

Tuhle knížku jsem četl poprvé před více než 20 lety, teď se ke mně dostala znovu a byl jsem docela zvědavý, jaké bude číst ji s odstupem času, během kterého člověk načerpal různorodé životní skutečnosti - v mém případě mimo jiné vystudoval cestovní ruch a následně se v něm rozhodl nepracovat a cestovat téměř výhradně na vlastní pěst ;) A jak tohle čtení s odstupem dopadlo? Svým způsobem jsem se i tentokrát velmi dobře bavil, protože Viewegh prostě psát umí. Jasně, často řeší povrchní témata, balancuje na hraně trapnosti (a leckdy se dostává pod ni), některým lidem vadí, že je v jeho knihách moc sexu, ale pokud zahodíme masky intelektuálů a puritánů, tak si musíme přiznat, že jeho knihy jsou prostě ze života, ať už toho našeho nebo toho, který vidíme kolem nás. Kniha je zároveň určitou sondou do naší společnosti v polovině 90. let a tenhle aspekt už po čtvrtstoletí od jejího napsání až tak zábavný není, protože při nakouknutí mimo vlastní sociální bublinu bohužel zjistíme, že názorová omezenost některých spoluobčanů se od té doby příliš nezměnila. Možná postav jako je Jarda vyloženě nepřibývá, ale vzhledem k existenci sociálních sítí jsou naneštěstí více slyšet...