qwill komentáře u knih

nojo, v dnešní době - Nešťastná to žena.
Na školení knihovníků jsem od jedné manažerky slyšel, že Rais patří do skladů Národní knihovny nebo do stoupy, ale rozhodně ne do dnešních knihoven, kde jenom zabírá místo pro Stíny. které mají jasně lepší půjčovatelnost, o což tady kráčí především.
Na Babičku si šáhnout netroufla, ale možná ji to jenom nenapadlo, protože jí všichni obrozenci splývají v jedno.

18 04.03.2016

Medvídek Pú je druhý největší filozof všech dob....
i když se také vyvíjel

ALE balónkem si med neopatříš...
JÁ ANO

ovšem to ještě svůj názor přehodnocuje:
(Goethe by nejspíš řekl: je to zatím takový einer kleiner Ur-Bärchen Puuh)
Asi to nebyly ty správné včely....

pak dozraje do definitivní, zakalené podoby

ALE my nemluvíme o popálení - durdila se Sova.
JÁ ANO, řekl Pú.

---------------------------

Medvídek Pú je má první knížka, kterou jsem si odnesl z knihovny (a čestně vrátil). Bylo to téměř přesně před padesáti lety. Líbil se mi na obálce medvídek s balónkem.
A až v dnešní době začínám pomalu chápat, o čem to je....
a jednomu to dělá dobře

16 10.02.2016

Originál Leo Rostena je úplně jiná kniha. Zrovna tak první překlad od Pavla Eisnera - hemží se to tam jidiš, takže dnes si to už málokdo dokáže patřičně vychutnat. Ale ve své době to byl špičkový překlad.
Původní myšlenka díla - potíže se vstřebáváním nemateřského jazyka - je všude stejná. Třeba se dočkáme i třetího překladu a ten bude zase úplně jiný a stejně dobrý.....

Byl, je, a nejspíše ještě nějaký čas bude s úsměškem odstrkován jako „autor pro děti. “ Tedy nic pro nás dospělé, s výjimkou několika sběratelů a podivínů, kteří nikdy „nedospěli“. A oni doopravdy nikdy nedospějí tam, kam jsou směřováni všemi těmi posměváčky a lidmi, znalými „skutečného života“.
*
„Milý čtenáři, jestlipak víš, co znamená slovo greenhorn? – Je to nanejvýš mrzuté a neuctivé označení pro člověka, kterého se týká.
Anglické green je zelený, a horn tykadlo. Greenhorn je tedy člověk, který je ještě zelený, tedy nový a neznámý v zemi, a proto musí svá tykadla vystrkovat opatrně, nechce-li se vydat v nebezpečí, aby se mu vysmáli ...
Greenhorn je právě greenhorn – a takový greenhorn jsem byl tehdy i já ...
Nedomnívejte se však, že jsem byl přesvědčen, nebo jsem měl pouze jen tušení, že toto urážlivé označení se na mne hodí! Ó ne, neboť největší zvláštností greenhorna je právě to, že za greenhorny považuje všechny ostatní lidi, sebe však nikdy. “

*

Poznáváte úvod nejznámější májovky? Jste šťastní lidé. A pochopili jste, že je určen právě vám a bezezbytku s ním souhlasíte? Jste nekonečně šťastnější. Toto poznání totiž je a ještě dlouho zůstane většině nepřístupným. Dokonce ani nevědí, o čem se tu mluví, natož aby se snažili čtené prožít. A že výraz „země“ může mít i hlubší význam.

*

Dovolím si zde ještě jeden výňatek z knihy K. May – Vyznání:
„... Mé cestopisy mají míti linii vzestupnou, od Arabů pouští až na džebel Mary Durimeh a od Indiánů pralesů a savan až na Mount Vinnetou.
Na této cestě má čtenář dospěti od nízkého pudového člověka až k poznání ušlechtilého lidství. Zároveň má zvěděti, jak se prapud mění na této cestě v duši a ducha.
Proto začínám tyto povídky prvním svazkem „Pouští“. V poušti, ve velikém Nic, v naprosté nevědomosti o všem, co se týká vnitřního života, duše a ducha.
... Onen hadží, jenž si říká hadži Halef Omar a přidává si ještě jména svého otce a děda, jimž připojuje též přívlastek hadži, je tím pozemským v člověku, zemitostí, jež se vydává za duši, nebo dokonce za ducha, aniž ví, co nutno duší a duchem rozuměti.
... Už prvá má postava, hadži Halef Omar, je pohádkou. Pohádkou o „Ztracené lidské duši“. Ta nikdy nemůže býti nalezena, jestliže sama sebe nenalezne. Hadži Halef je můj vlastní praobraz. V chybách tohoto hadži popisuji své chyby vlastní, je to má rozsáhlá a upřímná zpověď... “

*

Je příznačné, jak se májovky v různých vydáních zkracovaly, buď aby se učinily pro běžného čtenáře „stravitelnějšími“, nebo u nás se dříve i měnil celý smysl postav – např. Klekí-petra byl anarchistou! A co se můžeme dovědět v posledním překladu:
„Byl jsem zlodějem, neboť jsem mnoho, velmi mnoho ukradl! A byly to drahocenné statky! A byl jsem vrahem! Jak mnoho, velice mnoho duší jsem zavraždil! Byl jsem učitelem na vyšší škole... Mou největší pýchou bylo být svobodomyslným, sesadit Boha, dokázat až do poslední tečky, že víra v Boha je nesmysl. Byl jsem dobrým řečníkem a uchvacoval jsem své posluchače. Zlé semeno, které jsem rozséval plnými hrstmi, vesele vzešlo až do posledního zrnka. Tak jsem se stal hromadným zlodějem, hromadným vrahem, který ubíjel v lidech víru a důvěru v Boha. Pak přišla doba revoluce. Kdo neuznává Boha, ten nepotřebuje ani krále, ani posvátnou vrchnost. Vystoupil jsem veřejně jako vůdce nespokojených. Oni téměř hltali slova z mých rtů, ten opojný jed, který jsem ovšem považoval za hojivý lék. Srotili se a chopili zbraní. Jak mnoho, velice mnoho jich tehdy padlo v boji! “

*
V jednom našem současném nakladatelství bylo v odpověď na to, proč jsou vypuštěny poměrně dlouhé pasáže z původního díla, uvedeno, že se jedná o duchovní úvahy, které by dnes už nikoho nezajímaly!

15 23.01.2016

a co je to VŠECHNO z mateřinky? Opravdu by to mohlo stačit.... teplé koláčky a studené pivo dělájí i hobitům dobře.....

O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej si pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
Žij vyrovnaně- trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.

13 30.03.2016

chudák Babička rozděluje národ - až snad České nebe ji poněkud rehabilitovalo po těch hrůzách povinného čtení. Mně osobně se v rámci pochopení souvislostí doby a místa to zpracování líbí.
No ale dnešní povinná literatura zase ubližuje jiným autorům.
Můj kamarád dostal před čtyřiceti lety k maturitě B.Němcovou. Z hlavních postav Babičky si pamatoval Viktorku, Sultána a Tyrla. Odmaturoval. A je z něj úspěšný programátor.

11 28.02.2016

zvláštní kniha, nutí k samostatnému myšlení a vyciťování. Narodil jsem se v době, kdy byla napsána - z dnešního hlediska informační pravěk, doba před neolitem.... scifisté z dnešního pohledu teprve slezli ze stromů. Nebo přece jenom ne?

10 16.03.2016

Pohled zvenčí - v knize a filmu Rain Man.
V této knize je pohled zevnitř, stejně důležitý.
Rád bych si Christopherem zahrál šachy.... a napadá mě, jak by vypadala jeho partie s průměrným počítačem.
Zajímavý by mohl být i druhý díl - jak se protagonista vyrovnává s vyšším věděním. Třeba by přehodnotil po posledních vědeckých objevech a zvláště po těch, co budou ještě následovat, svůj náhled na svět, samozřejmě v rámci možností svého uzavřeného světa.
My vlastně všichni žijeme každý ve svém vlastním uzavřeném vesmíru, který ten druhý nemůže ani při nejlepší vůli pochopit. Naštěstí existují konvence a tichá dohoda o hledání společných průnikových plošek.

10 22.02.2016

tuto knížku si čtu každou zimu - ale musí být kolem mrazivo a nasněženo....
S Dickem a Dorotkou se Ransome dostal do vyšších pater a v dalších knížkách nasazenou laťku potvrzuje.

10 07.02.2016

už ji mám doma a jsem šťastný jak blecha.... je ještě lepší, než jsem si myslel. Takové knížky se dnes prostě nevydávají - mají sice hezkou formu a načančanou obálku, ale obsah už tam jaksi chybí.
Pět hvězdiček je málo. Kniha dokonale doplňuje foglarovky, ransomovky, májovky, verneovky a vůbec knížky k životu potřebné....

9 20.03.2016

ufff, tady mě autor dostal. Sám bych to nenapsal lépe :-)

....Poslední soud. Pod rozmotaným svitkem kráčejí povolané duše vstříc svému osudu, každá je nahá a vážně nese na hrudi otevřenou knihu. Do tohoto houfu vzkříšených čtenářů byla rozdělena Kniha života a znovu byla vydána jako série, jednotlivých svazků, otevřených, jak to stojí v Apokalypse, aby mohli být mrtví "souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách."

Ta myšlenka přetrvává dodnes: naše knihy budou svědčit pro nás nebo proti nám, naše knihy jsou zrcadlem toho, kdo jsme a kým jsme se stali, naše knihy obsahují podíl stránek, které nám přidělila Kniha života. Podle knih, které považujeme za své, budeme souzeni.

9 09.02.2016

abych nezapomněl, že su Pražák, ale od Hradišča

Dokáď ty štyré ušmúranci lozili enom po stařečkovi, tož to eščě ušlo. Ale jak začali byt familijérní a vybírali si ostatní osazenstvo ve vagóně, tož dvá hnedkaj stali, vyšli ven a už sa nevrátili. Ale místo nich stáli ve dveřách průvodčí a přísno prohlásili:
"Strýcu, buď tady bude ticho a pořádek, lebo vám udělám nepřijemnosť!"
Stařeček stíhaný těžkým osudem enom zamrkali, utřeli si zapotěné čelo a zúfalo pronésli: "Nepřijemnosť? Už neuděláte, pane konduchtér - a počúvajte, proč: Umřeli nám ve Vracově kmotřenka a jedeme ím na pohřeb. Dyž sme vycházali z chalupy, Kača spadla do močůvky a včil sa suší doma na peci. Jurka aj z věncem vylézl v minuléj stanici, nahlédnutí z okna ně stálo fajku s císařem pánem, Franckovi uletěl nový širáček, Anéžka má plné gatě a Jozéfek zežrál lístky . . . Tož ně včíl řeknite, jakú nepříjemnosť ně ešče možete udělat vy?"
Pán konduchtér, kerý měli takých děcek devět, vyslechli stařečkovu kalváriju stojačky jak při hraní rakúskej hymny, enom hlavu měli zvěsenú. Potem dobrácky poklepali stařečka po rameni a pravili:
"Tož pravíte, strýcu, že jedete na pohřeb do Vracova? Až teda vlak zastaví, tož hnedkaj všecí vylezte, lebo tento vlak jede do Hradišča a né ke Kyjovu . . . "

četl jsem několik překladů - ovšem překládat George jako Jiřího je v tomto díle zvrhlost, která ničí celý dojem. O těch dalších ani nemluvě....

Kája Mařík vycházel na pokračování v časopise Naše rodina kolem roku 1967 a to jsem těšil na další díl a miloval jsem čikuládu, co šla rovnou do ledvin a vembloudy také....
Čist knížku po padesáti letech je zajímavý zážitek. I když ilustrace vydání knížky, kterou mám, jsou dost nepatřičné....

Autor celkem srozumitelně vyjadřuje i můj vlastní současný pohled na svět:

Astronomové se dívali hluboko do vnějšího vesmíru, ke krajům vesmíru. Kosmologové se dívali hluboko zpět v čase, na začátek stvoření. A fyzikové se dívali hluboko do struktury hmoty, na základní složky vesmíru. Nikdo z nich nenašel žádný důkaz Boha, ani potřebu jeho existence. Vesmír, jak se zdá, dokonale funguje i bez božské pomoci.
Před třiceti lety jsem takovou logiku akceptoval. Dnes si však uvědomuji, že představa Boha, kterého jsme já i věda odmítli, byla naivní a staromódní. Když se zamyslíme nad spisy velkých mudrců, nenajdeme mnoho tvrzení, že Bůh se nachází v říši prostoru, času a hmoty. Když mluví o Bohu... obvykle čerpají z vlastní rozsáhlé osobní zkušenosti. Pokud chceme najít Boha, musíme se dívat dovnitř, hluboko do mysli - do světa, který na prozkoumání vědou zatím čeká.
Věřím, že když se do povahy mysli ponoříme stejně plně jako do povahy prostoru, času a hmoty, zjistíme, že dlouho očekávaným mostem mezi vědou a duchovnem je právě vědomí.

8 27.02.2016

kniha mého mládí.... kousíček z knihy přidám:

Ctnostně se na ni podíval rozlítostněnýma očima a řekl: „Jirka Brown je můj bratr. Jsme dvojčata.“
Přísná tvář zjihla.
„Ach tak! Zdálo se mi, že podoba tu je, ale něco mě mátlo. Tvůj bratr byl ráno hrozně špinavý a nepořádný.“
„To věřím,“ smutně souhlasil Jirka.
„Jste si tak podobní, že vás asi lidé těžko rozeznávají, viď?“
„Ano, málokdo nás pozná,“ Jirka se nadchl pro svou roli. „Jedině podle nosu, bratr ho má delší.“
„Máš pravdu, už si vzpomínám.Taky mu víc odstávají uši.“
„Myslíte?“ zeptal se Jirka dotčeně.
„Jdu si na něj právě stěžovat rodičům,“ vrátila se dáma se skřipcem k přísnému tónu. „Ráno mi vlezl do zahrady, kradl v sadu jablka a lovil v rybníčku ryby. Řekl ti o tom?“
Jirka rychle uvažoval, co by bylo lepší, a pak se rozhodl, že o strašném provinění ví. Zatvářil se ještě smutněji.
„Ano, říkal mi o tom. Právě kvůli tomu jdu za vámi.“
„Proč?“ zeptala se dáma se skřipcem.
„Chtěl jsem vás poprosit, abyste mu to tentokrát odpustila,“ zesmutněl Jirka ještě víc a tvářil se jako učiněná ctnost. „Chtěl jsem vás poprosit, abyste to neříkala tatínkovi a mamince.“
Jeho prosba přísnou dámu náležitě dojala.
„Nechceš, aby se tvoji drazí rodiče kvůli němu trápili, viď?“
„Ano, nechci, aby se drazí rodiče kvůli němu trápili.“
Dáma se zamyslela.
„Líbí se mi, že jsi k rodičům tak pozorný – jak se jmenuješ?“
„Algernon,“ odpověděl Jirka. Vyjelo to z něho bez přemýšlení. Při poslední návštěvě na faře se mladí hosté chovali jako stádo čertů a pan pastor se je pokoušel uklidnit předčítáním poučného příběhu, který v mládí s velkým potěšením sám čítal. Ačkoliv příběh neměl žádanou odezvu, připoutal pozornost hostů. Hrdina oplývající všemi ctnostmi se jmenoval Algernon. Po mnoho následujících týdnů platil „Algernon“ mezi místní mládeží za nejhorší nadávku.
„To je pěkné jméno, mnohem hezčí než Jirka,“ prohlásila dáma, zřejmě už Algernonovi přátelsky nakloněna.
„Ano,“ skromně souhlasil Jirka.

Jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četl. V naší domácí knihovně byla jeden čas třikrát - každý měl tu svou....

Richard Feynman v biologické knihovně:

Článek, který pro mě vybrali, pocházel od Adriana a Bronka, kteří prokázali, že nervové impulsy jsou tvořeny jediným, ostrým pulsem. Dělali pokusy s kočkami, při nichž měřili elektrická napětí v nervech.
Začal jsem článek číst. V jednom kuse se tam mluvilo o extenzorech, flexorech, gastrocnemiálním svalu atd. Sem tam nějaké svaly byly sice pojmenovány, ale neměl jsem ponětí, kde se nacházejí vzhledem k nervům a ke kočce samotné. Šel jsem tedy do biologické knihovny a požádal knihovnici, jestli by tam neměla mapu kočky.
„Mapu kočky, pane?“ opakovala zděšeně. „Patrně myslíte anatomický obraz!“ Od té doby koluje pověst o jednom postgraduálním studentovi biologie mdlého rozumu, který sháněl „mapu kočky“.

8 25.01.2016

Až jednou bíle prokvete ti vlas
- jen odpusť, prosím, negalantní zmínku,
čas bídák je a ukrutník je čas,
až budeš jednou státi na stupínku

a dětem veršík číst, jejž napsal snad
autor již mrtvý - kdysi jsi ho znala
a chtěla jsi jej trochu milovat,
či jsi ho přec jen trochu milovala?-

vzpomeň si na mě! Já kdys zatoužil
tak se ti vepsat do tvých něžných skrání,
tak hluboko, tak vroucně, ze všech sil,
že hledám marně slůvko přirovnání.

Tak pevně, aby vrásku do čela
vzpomínka psala, jež se ve vzpomínkách tratí.
Abys v té chvíli slzu setřela
a knížka z rukou steskem vypadla ti.

8 24.01.2016

Papaderos se otočil. A pronesl tu rutinní výzvu: „Jsou nějaké dotazy?“
Sál zalehlo ticho. Ty dva týdny nanesly otázek na celý život, ale v ten okamžik bylo jen ticho.
„Žádné otázky?“ Papaderos pročesával sál pohledem.
A tak jsem se zeptal: „Doktore Papaderosi, co je smyslem života?“
Následoval obvyklý smích a lidé se začali vrtět jako před odchodem.
Papaderos zvedl ruku, uklidnil sál a dlouho se na mě díval a očima se ptal, jestli to myslím vážně; z mých očí vyčetl, že ano.
„Odpovím na vaši otázku.“

Skutečně odpověděl.
Hezká knížka, první, kterou jsem od autora četl. Pak ještě mateřská školka. Ale poslední už jsou nějak ujeté.

7 30.03.2016

otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi......
ach jo, to abych měl strach otevřít si antikvariát....