qwill
diskuze u autorů
moc hezky to napsal Jan Skácel zde:
http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jan-skacel/kdo-byl-karel-may-jedenacty-bily-kun.html
woodward: já mám pořadí prvních pěti stejné, i když za nejlepší považuju Holubí poštu - asi proto, že byla má první (před více než čtyřiceti lety) ze školní knihovny. A je tam celá osmička, včetně pásovce. Docela se mi líbí i Velká severní.
Petra Kachnu psal Ransome jako parodii a docela se mu to jako morzakor povedlo. Slečna Lee je parodie na parodii, také ji mám z nostalgie, když už mám Ransoma zkompletovaného.
Co se plachtaření týče, tak Klub Lysek také není špatný. Musel jsem na to cestování hledět do map.
Těším se na vnuky, že jim z ransomovek budu číst..... (dětem to šlo, neměli jsme televizi a počítače teprve začínaly)
Vlastním Zpravodaje Klubu Čtenářů Arthura Ransoma 1997 - 2001, často si v nich listuju a pořád nacházím něco nového.
jj, já jsem viděl Vraždu v salónním coupé ve Slováckém divadlu naživo... nezapomenutelný výkon.... Hlaváček to jistil
Čtenářka veršů
Tak opuštění samotáři
na lodi plují večerem,
rybáři, kteří nerybaří,
a se složeným čeřenem.
Jak zrnko hrášku v mělké misce
rým o rým něžně zazvoní,
prst náhle zůstal na ořízce,
jako by upad do snění.
Básníku lháři! Jaká slova
ve jménu lásky nalhal tu!
Je krásnější noc fialová
a světla v matném asfaltu.
Někdo jí horce drtil dlaně
a dal jí růži, zahalen
v škrabošce stínu pomačkané;
hodila růži do kamen.
Žal jako spona vlas jí zdobí
a vlas jí padá do spánků;
tak chutná pramen mezi hroby,
tak voní listí krušpánku.
Tak opuštění samotáři
na lodi plují večerem,
rybáři, kteří nerybaří,
a se složeným čeřenem.
více o autorovi na
http://www.databazeknih.cz/blog/z-qwillova-pera-vlastovky-a-amazonky-5215
http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/sbohem-vlastovky-a-amazonky-5315
Věnujme pár řádek Bruno Travenovi, jemuž se po celý život dařilo pobývat v sladkém tajemnu a sledovat s úsměvem (zpočátku snad i s obavami), jak se mu zvědavci snaží dostat na kobylku. Roku 1926 vyšla v nakladatelství Buechergilde Guttenberg kniha Loď mrtvých od neznámého autora, který si písemně vyhradil u nakladatele, že se ho nebude ptát po jeho totožnosti. Představil se jako Bruno Traven a jako adresu oznámil číslo poštovní schránky v mexickém přístavu Tampico. Příhody námořníka, který ztratil své doklady, stal se vyhnancem a podnikl pekelnou jízdu na lodi vezoucí bezcenný, ale vysoko pojištěný náklad, připomínal Jacka Londona. Kniha měla senzační úspěch, sedm miliónů výtisků v několika jazycích, sláva, úžas, závist. Čtenáři, kritici a literární detektivové se ptali: Kdo je Traven? Odpověděl stručně: Moje minulost se týká jen mne, chci si ji nechat pro sebe. Tím je vydráždil víc, než kdyby se přiznal k vraždě. Vyrazili po jeho stopách. Noviny vypisovaly cenu za zjištění jeho skutečného jména a pobytu tajemného Travena, byl angažován detektiv, který objevil vraha Trockého, a jak se Travenovi knihy množily, množily se i zaručené zprávy: Traven je ruský kníže, černoch, mexický prezident, desetiletý chlapec, Dán, Maďar, sám Jack London, sám překladatel Travena Basil Creighton. Žije ve Švýcarsku, v Mexiku, v Hamburku, nežije, spáchal sebevraždu, žije a pluje po světovým mořích, nikdy neopustil svou jachtu, druhý kapitán Nemo. Nesmysl – je nemanželským synem posledního německého císaře Viléma Druhého.
Honička na Travena se stala módou která vzrušovala světovou šeptající galerii, a Traven mlčel a psal a psal – Česači bavlny, Poklad ze Sierra Madre, Most v džungli, V říši mahagonu, Bílá růže, Vzpoura pověšenců, Generál přichází z džungle ...
Traven je můj pohřešovaný manžel August Bibeljé, - vykřikla jednoho dne paní Hedwiga Meierová a doložila výkřik tvrzením: - Nikdo jiný nemohl prožít příběhy, které mi August vyprávěl dávno předtím, než vyšla kniha pana Travena.
Stopa byla natolik závažná, že ji ověřovali seriózní historici. Zjistili, že August Wilhelm Ludwig Bibeljé z Grabawa v Meklenbursku, celník, topič na parníku, oženil se s paní Hedwigou, odplul do Brazílie, objevil se v Antverpách a padl na Silvestra roku 1937 u Teluenu v bojích proti Francovi. Spolubojovníku de Droogemu svěřil Bibeljé, že ten příběh s lodí mrtvých zažil on sám a vyprávěl ho Travenovi, stejně jako další příběhy ze svého života.
Což nic nedokázalo, neboť Traven psal dál, i po Bibeljého smrti. Psal a zanechával další stopy. Jednu, už od dvacátých let, sledují dva němečtí publicisté Muesam a Graf. Zaujala je základní myšlenka Travenových spisů: člověk je víc než stát. Na stejném ideovém fundamentu založil a vydával v posledních letech první světové války svůj časopis Der Ziegelbrenner jakýsi Ret Marut, známý též jako Richard Mauerhut nebo Fred Marhut. Anarchsociál, který se nebál zaútočit na císaře, stal se v devatenáctémm roce náměstkem komisaře sověty v Bavorské republice rad. Když revoluce byla potlačena, uprchl do Vídně, aby se zanedlouho objevil v Berlíně. Roku 1923 odplul do Ameriky, kde stopa mizí.
Oprášil ji v šedesátých letech reportér Sternu G. Heidemann a vydal se po ní. Zjistil, že Ret Marut vstoupil na scénu - a to doslova, jako herec z profese - roku 1912 v Düsseldorfu. V úředních dokladech je zaznamenáno rodiště San Francisco, rok narození 1882, státní občanství anglické, poslední bydliště Gdaňsk. Když vypukla první světová válka, stal se z Angličana neutrální Američan Fred Marhut. Vydával časopis, utíkal před tribunálem, přijel do Berlína s přítelkyní I. Mermetovou a prodával v Tiergartenu plyšové medvídky. Člen KS Německa Wollenberg si vzpomene, že někdy počátkem dvacátých let opustil Marut Berlín a poslal soudruhům pohlednici z Rotterdamu: Za několik hodin vstoupím na loď. Tím přestanu pro Evropu existovat.
Jako Marut. Nikoliv jako Traven. Pátrači se správně rozhodli hledat Travena v Travenovi:
Přiznání jednoho z Travenových hrdinů provokuje pátrače k otázkám:
Kdo musel odložit jméno a vyhledat jiné; kdo mluví jménem utlačovaných česačů bavlny; kdo prohlašuje, že člověk je všechno a stát není nic?
A tak se ptají a ptají, až dojdou k Retu Marutovi, který ve třiadvacátém musel opustit Německo a našel útočiště v mexickém státě Chiapas. Literární styl i myšlenky, jakými se nesou útočné články z časopisu Der Ziegelbrenner, jsou nápadně shodné se stylem a myšlenkami autora Lodě mrtvých a Česačů bavlny.
Když roku 1959 natáčela Ufa film Loď mrtvých - stále ještě nebyl Traven identifikován - navštívil Berlín zástupce autora. Provázela ho starší, krásná tmavovláska, která prozradila, že její manžel přijel do Berlína také proto, aby se podrobil oční a ušní operaci. Do hotelové knihy se zapsali jako manželé Torsvanovi. Fotograf, zvěčňující k slávě hotelu společensky významné hosty, byl překvapen odporem starého pána k fotografování. Reportér Heideman překvapen nebyl, fotografii odkoupil a porovnal ji se snímky Travenova cestopisu Země jara. Spokojen nálezem a rozechvěn očekáváním odletěl do Země jara - stát Chiapas. Staří známí ze snímků Travenova cestopisu potvrdili, že "tohle jsou oni, a tohle je pan Torsvan, ten milý Američan, kterého provázeli. " Stopa končila na hlavní poště v Mexico City, u schránky číslo 2701. Pravidelně ji vybírala starší, stále krásná tmavovláska; Heidemann si na ni počkal, ale paní Rosa Elena Lujan de Torsvan ho předešla:
"Kdo jste a co víte o Bruno Travenovi? "
"Traven je Ret Marut, Richard Maurhut, Torsvan a Váš manžel v jedné osobě", odpověděl Heidemann jako na divadle a předložil doličné dokumenty.
"Dobrá", přiznala paní Rosa, "přijďte k nám zítra na večeři. "
četl jsem od něj jenom Můj život po životě a jsem z té knihy na rozpacích.. Asi jsem čekal něco víc. Nějak mi tam chyběl nějaký závěr - jakýkoliv. Má to všechno cenu, nemá to všechno cenu, prostě jasné vyjádření. Aby bylo o čem přemýšlet. Žádný důvod k zamyšlení jsem nenašel, autor popisuje, co cítí, ... taková nedokončená.....
poněkud šťavnatější životopis je zde
http://www.databazeknih.cz/blog/z-qwillova-pera-5195
jenom kousíček
Buksa se „z důvodů třídního nepřátelství s dělnickou třídou“ musel jít vyučit nejprve zámečníkem, aby posléze – jako nesvazák a nebo právě proto – byl vyslán na ostravskou Stavbu mládeže Klementa Gottwalda. Zde se octnul introvertní mládenec mezi dvěmi frontami: na jedné straně rudí svazáci a na druhé ožralci všeho druhu. Buksa začal pít, jak už se to na střízlivo dalo asi sotva prostát.
A právě tady začínají jeho absurdní dobrodružství s příšerami jako z krále Ubu. Jednoho dne si Buksu zavolal předseda stranické organizace. „Ty, soudruhu, prý máš maturitu. Tak je tu pro tebe úkol. Vyměřit základy vysoké pece“. Buksa se marně bránil, že maturoval z klasických jazyků a o deskriptivě nemá ani šajn. Odpověď zněla: „Tak máš maťuritu? Máš. A todle je příkaz strany.“ Navíc mu měl být přidělen k ruce geometr. Tím ale byl, jak se ukázalo, číšník, který kdysi geometrům nosil dva měsíce tyčky. Buksa tedy zakoupil Polívkovu učebnici pro průmyslové školy, a základy vyměřil – dokonce pod povolenou diferenci. Řádu práce se dokázal úspěšně ubránit tím, že by šel radši studovat. Vybral si medicínu, protože – jak říkal – za bolševika neexistuje ani historie ani právo, které by ho taky zajímalo.
Goldflam v Lenošce Iva Šmoldase na ČRo2 - tak to byl neskutečný zážitek.
No a jeho účinkování ve filmovém zpracování Proč bychom se netopili je také lahůdka.
Ve věku devadesáti let přešel do jiné dimenze skladatel, klavírní virtuóz, spisovatel, pedagog, slezský bard a vůbec člověk chvályhodný - Ilja Hurník.
Někdo přestal hrát tak já alespoň na malou chvíli pro změnu začnu
aby poměr dobra a zla na světě na světě zůstal zachován ….
- zpívá ve své písni Vladimír Merta.
Ale ne, Mistr Ilja Hurník hrát a psát a rozdávat radost nepřestal, jeho dílo bude ještě dlouho mezi námi. Já osobně se přiznávám, že jeho hudební dílo znám převážně ze Zpěvníků pro základní školu. (Péťa a vlk, pokud si dobře vzpomínám). Ale vždycky jsem opravdu s potěšením četl a pořád budu číst jeho knížky. Napadl mě příměr – anglickoslezský humor – ale výstižnější bude nejspíš označení – lidský, člověčenský humor, který potěší duši čtenáře i v pochmurných dobách.
Celé dílo pana Hurníka prostupuje víra ve smysl lidského života, v jednoduchost života, víra v umění a v duchovní svět. Kdo se jeho dílu dokáže otevřít, odchází bohatě obdarován a aspoň na malou chvíli pocítí potřebu stát se lepším a ještě lepším – ať si o tom okolí myslí, co chce. Aspoň na malou chvíli chce žít ve světě Ilji Hurníka, v tom světě, který pro nás tak samozřejmě a s lehkostí objevuje.
Já jsem čtenář zaujatý a přiznávám, že moje nejoblíbenější knížka je Muzikální Sherlock. Možná právě proto, že o hudbě toho moc nevím a také, že jsem vždycky fandil doktoru Watsonovi.
Aspoň jednu hurníkovsko-holmesovskou myšlenku na konec:
Vážení novomanželé!
Budete-li se brodit manželstvím jako prachem pouště, nechť ono vám přesto zní jako hudba! Vždyť i housle znějí jen v prachu kalafuny. Ba, řekl bych, že manželství, tak jako smyčec, zpívá, jen když drhne.
Váš Sherlock Holmes
„Milý čtenáři, jestlipak víš, co znamená slovo greenhorn? – Je to nanejvýš mrzuté a neuctivé označení pro člověka, kterého se týká.
Anglické green je zelený, a horn tykadlo. Greenhorn je tedy člověk, který je ještě zelený, tedy nový a neznámý v zemi, a proto musí svá tykadla vystrkovat opatrně, nechce-li se vydat v nebezpečí, aby se mu vysmáli . . .
Greenhorn je právě greenhorn – a takový greenhorn jsem byl tehdy i já . . .
Nedomnívejte se však, že jsem byl přesvědčen, nebo jsem měl pouze jen tušení, že toto urážlivé označení se na mne hodí! Ó ne, neboť největší zvláštností greenhorna je právě to, že za greenhorny považuje všechny ostatní lidi, sebe však nikdy.“
*
Poznáváte úvod nejznámější májovky? Jste šťastní lidé. A pochopili jste, že je určen právě vám a bezezbytku s ním souhlasíte? Jste nekonečně šťastnější. Toto poznání totiž je a ještě dlouho zůstane většině nepřístupným. Dokonce ani nevědí, o čem se tu mluví, natož aby se snažili čtené prožít. A že výraz „země“ může mít i hlubší význam.
Jeden z nejlepších autorů, které znám.... Sedí mi anglický humor, také to, že aby čtenář pochopil některé narážky, musí znát spoustu věcí z nejrůznějších oblastí. A Kantůrek mu to ulehčuje skvělým překladem. Ti dva si byli souzeni.
Knížky jsem četl několikrát a teď právě si vybírám části, týkající se Knihovny Neviditelné univerzity a Knihovníka.....
Pro ty, které čtení nenadchlo, bych doporučil zfilmované - Barva kouzel+Lehké fantastično (naprosto dokonalá postava turisty Dvoukvítka, o Zavazadlu nemluvě) ,Otec prasátek (exceluje SMRŤ), Zaslaná pošta je také dobrá.
A naprosto skvělé a dokonalé je divadelní provedení Soudných sester a Maškarády v podání herců v Divadle v Dlouhé.
Píseň (no, píseň, spíše odrhovačka) o Paní Ježkové nemá chybu....
z předmluvy autorky k 25.dílu - Kočka, která sklidila aplaus
Milý čtenáři,
před pětadvaceti lety mi vstoupil do života Jim Qwilleran.... vyfukoval vzduch do hustého velkého kníru, divně psal své příjmení, pil černou kávu v baru v tiskovém klubu. Byl vysoký, ale vypadal unavený světem. Veškerý jeho majetek by se byl tenkrát vešel do dvou kufrů. byl policejním reportérem a s jeho kariérou to šlo z kopce; byl ochoten přijmout jakoukoliv práci, jen když mu to pomlůže k návratu do nějakých větších novin... Potom, skoro přes noc, se díky nečekanému zvratu událostí stal bohatým mužem.
Dnes žije Qwilleran v malém městečku 400 mil severně od zbytku světa a píše pro místní noviny. Stále je vysoký a má rovná záda. Má vztah s vedoucí místní knihovny. Jeho spolubydlícími se staly dvě opuštěné siamské kočky, které přijal za své. Jedna z nich je kocour s pozoruhodnými vlastnostmi.
...
Společně s Qwilleranem již vyřešili nejeden případ. Kočka, která sklidila aplaus, je 25.pokračování Qwilleranovy ságy. Pustíme se i do dvacátého šestého?
qwillova poznámka - škoda, že se tak stalo. Autorce začaly docházet mrtvoly a sáhla na mé oblíbené postavy.....
vřele doporučuji studii profesora Zdeňka Neubauera Do světa na zkušenou čili O cestách tam a zase zpátky:
(kousíček z knihy)
„Toto zamyšlení je určeno těm nejšťastnějším. Těm, kdo prošli Tolkienovou trilogií, ocitli se v jejím světě a kdo se vrátili proměněni. Těm, kdo vykonali cestu tam a zase zpátky. Pokusíme se vyjádřit tuto proměnu slovy. Chceme dát jméno tomu, co se vlastně stalo. Zasvěcení tomu porozumí; vědí, o čem je řeč. Těm, kdo mají tuto proměnu teprve před sebou, nechť toto svědectví dodá odvahy. Těm pak, kterým se to nepodařilo, radím : zkuste štěstí jindy - či jinde. Vytrvejte. Bylo by hrozné pomyslit, že nás nečeká, že jsme svou šanci propásli. Nebudeme-li jako děti, nevejdeme.“
Jednou jsem byl v knihovně a zrovna nevěděl, co bych. . . Tak jsem se mrknul do sci-fi a řekl si, že knížku s nejodpuzujícnější obálkou si půjčím. A ihned jsem objevil - Tetralogii o Nicholasi Seafortovi, Autor pro mě neznámý, na obálce "Jedna z nejlepších militari space oper!" To by mě jindy automaticky odradilo.
S vědomím, že vrátit je můžu vždycky, jsem se začetl do první z nich. Nakonec jsem byl rád, že jsem je vzal všechny, protože jsem je přečetl jedním dechem.
Znáte knížku Dobří holubi se vracejí, ať již knížku nebo film? A tu pasáž - jak spolubydlící loudí na faráři, aby jim vyprávěl o Jobovi?
Tak toto je příběh o Jobovi z konce dvaadvacatého století, naprosto jej neruší ani technika, ani mimozemšťané, ani šachová partie s palubním počítačem....
Opravdu moc silný příběh. Vřele doporučuji si na něj ten čas udělat.
Kapitán Seafort by možná mhl být reinkarnace kapitána Aubreyho z knih Patricka O´Briana.
Malý muž s kytarou na pódiu otvírá vrátka
pravda je v proscéniu krutá a bez pozlátka
a lidé opouštějí sál zaujmout stanoviska
jak je to dál
dál se háže kamením a píská
Životopis Aloise Musila (a Lawrence z Arábie) zpracoval i Miroslav Slach v knize Kavalíři pouště (2000). Doporučuji.
Bylo nevyčerpatelné. Hýřilo výkonností. Našlo početní výraz pro vlastní nekonečnost: hojnost.
Zázračné rozmnožení rybiček a chlebů na poušti se dočkalo monumentální reprízy: zázračného rozmnožení cvočků, prken, dusíkatých hnojiv, pneumatik, rotačního papíru a všeho ostatního továrního zboží.
Nastala na světě neomezená hojnost všeho, čeho je lidem třeba. Všeho je však lidem třeba, jenom ne neomezené hojnosti.
Karel Čapek: Továrna na Absolutno.
Dnes by napsal: všeho je však lidem třeba, jenom ne neomezené hojnosti Informací.