Prey komentáře u knih

První, nejdelší část mi paradoxně přišla nejslabší, vyrobená jako až příliš učebnicový příklad vztahu s manipulátorem. Postavy šustily papírem a záměrem autorky. Ale velmi dobře mi přišla zpracovaná otevřená sexuální scéna, což není samozřejmost. Druhý a třetí příběh, to už byly výstižné trefy do černého, působivě pojmenovávající to, co je na církvích a zdravotnictví děsivého. Holt znalost prostředí je znalost prostředí, i vratší fabulace se schematickými charaktery se pak může opřít o odpozorované. Na psaní Petry Dvořákové mě baví, že se nezaprodává povinnosti bavit, že do svých knih pro dospělé nevnáší humor za každou cenu. Úvahy o vnitřním nesebevědomí, nesvobodě a potřebě zakoušet moc jsou na knihu, která by na první pohled šla odbýt jako ženská literatura se ženskými hrdinkami a ženskou psychologií, velmi přesvědčivé.

3 08.11.2016

Je jedno, jestli jste hrdinové, nebo vrazi. Nebo oboje. Pokud je váš příběh, jdoucí ruku v ruce se šílenými dějinami, tak silný, že čtenář fascinovaně hltá tolik stovek stran beletristického zpracování, není co řešit. Zíral jsem, zíral. Informacemi a emocemi nacpaný literární pomník, jehož kvality musejí vidět i ti, kteří Mašínům nemohou přijít na jméno (oprávněně?). (Čteno v překladu Petry Žallmannové.)

6 05.10.2016

Nejsem typický fanoušek Milénia jako celku, druhý díl jsem místy četl s nechutí, třetí nedočetl, a rozhodně nebudu číst o Lisbeth z pera někoho jiného než Larssona, ale první kniha... Ach, boží! Jako by pejsek s kočičkou dělali dort, ale povedl se jim. Být to chytřejší, je to intelektuální nuda, být to hloupější, je to spotřební nuda. Ale ono je to trefené přesně na kvalitní bestseller. I věci takzvaně na efekt v tom fungují. Vrstevnatý, napínavý, atmosférický, gradující příběh. Nepostrádající dobře pojatý dojezd. Zapamatovatelné postavy. Jasných pět mrazivých hvězdiček. (Čteno v překladu Azity Haidarové.)

8 05.10.2016

Nějak nevím, co ke knize napsat. Má barvitý jazyk, atmosféru, skvěle zachycuje nemoc, posedlost, zmar, tep přírody. Není to veselé čtení. Pohled na bylinkářství jako na továrnu, na pomíjivé příležitosti opakovaně vyrvávat z krajiny užitek, je fascinující. A originálnější, než kdyby se mluvilo o léčitelství. Ale stejně mi titul Do tmy nedal tolik, kolik by odpovídalo potenciálu námětu. Nedořečenost ohledně minulosti a vztahů vypravěčky mi tentokrát prostě vadila. Zvlášť proto, že povedené náčrty vedlejších postav slibovaly mnohé, stejně jako vypjatá scéna z domova důchodců. Je to takové soukromé nokturno, nahlédnutí do bolesti, ale chybí tomu rozmach mimo extrémně zúžené tunelové vidění. Což byl asi záměr, ale já kvůli němu hodnocení snižuji.

9 28.09.2016

Komentář obsahuje mírné spoilery. Knihu jsem si vybral v oddělení beletrie. Přestože jsem věděl, že byla inspirována skutečností, zarazilo mě nerománové zpracování, styl literatury faktu. První povzdech. Když jedna z kapitol odbočila od hrdinky k ministerským úředníkům, zděsil jsem se, že mě čeká skoro 500 stran o legislativním a společenském vývoji Irska. Okořeněných snad jen popisem děsivých podmínek v prádelnách, známých z filmů jako Padlé ženy. Druhý povzdech. (Jak jsem se mýlil!) Nevydržel jsem a prohlédnul si foto přílohu. A dozvěděl se z ní víc, než bych si před dočtením přál. Třetí povzdech. Když jsem četl dál, musel jsem se smát, jak zavádějící je veselá obálka knihy se sloganem slibujícím příběh o Philomeně a jejím pátrání. Čtvrtý povzdech. Jenže tím povzdechy skončily. Stránku za stránkou jsem prožíval příběh jednoho života. Správný titul by měl znít Anthony/Michael. Aniž bych to čekal, obdržel jsem svého oblíbeného Cunninghama, bez přehnaného důrazu na lyriku a vnitřní svět fiktivních postav. Obdržel jsem dechberoucí Anděly v Americe (znáte?!), bez nadpřirozené teatrálnosti. Obdržel jsem skutečný příběh, který vypovídá o velkoleposti i nízkosti USA. Fascinující vhled do boje soukromí versus kariéra, síly versus ambice, demokraté versus republikáni, jinakost versus normálnost, ateismus versus pobožnost, náhody versus osud. Obdržel jsem citlivý popis zápasu člověka s vlastní psychikou a původem. Všechno civilně a bez předsudků. Netuším, jak je zpracovaný film. Kdyby byl podle knihy, Judi Dench by se v něm objevila na pár vteřin. Až takový rozpor existuje mezi názvem a skutečným obsahem. (Nebyl to záměr, maličko zatajit opravdový námět a prodat víc výtisků?) Ale díky tomuto rozporu jsem dostal víc, než bych si kdy dokázal představit. Doteď žasnu, jak k vypátrání hlavního hrdiny nakonec došlo. Pro fanoušky queer amerického kulturního odkazu naprostá povinnost. (Čteno v překladu Miroslavy Kopicové.)

3 19.09.2016

Původně jsem chtěl dát tři hvězdičky, aby moje hodnocení trilogie Sedmička mělo sestupnou tendenci. Hrdinové trochu vyrostli a už nemůžou utéct k vodě od témat dospělých, politiky a vztahů. To zatěžuje i čtenáře, který se mohl těšit na další mozaiku z barvité činnosti vodáků a nechce, aby jim skončilo dětství. Forma deníku z putování pár kluků je blíž Soví jeskyni, samostatnému titulu od stejného autora, platonicky zpracované zamilování zase Lovci hvězd. Citelně chybí prostředí celé Sedmičky a jejích podniků, nedočkáme se ani na konci, po výpravě. Opravdu zajímavé věci se bohužel staly mezi díly, jako vzestup Jonáše v hierarchii oddílu. A navíc nemám vztah k lyžování… Tak proč nakonec stejně za čtyři? Na druhé přečtení, po vstřebání změn oproti Sedmičce a Ostrovu přátelství, mě to vlastně hodně bavilo. Když už člověk nemá odvahu a pnutí pustit se do zimní přírody sám, je fajn prožít něco z českých nefiktivních hor na stránkách knížky od spisovatele, který právem patří ke klasikům nejen skautského hnutí.

3 11.09.2016

Kdysi jsem byl z faktu, že moje oblíbená Sedmička má pokračování, bezvýhradně nadšený. S odstupem let a při čtení hned po sobě dám Ostrovu přátelství o jednu hvězdičku méně, než je maximum. Je to jen o tenounký vlásek, i tak se jedná o mimořádně podařený druhý díl, pouze už tomu chybí novost prostředí a velké životní zvraty, které nabídla jednička. Ale sled táborových dobrodružství je poutavý, Jonáš pořád úžasně nedokonalý hrdina, oddíl záviděníhodná parta. A přátelství plné uvěřitelného špičkování. Opravdovým převratem je v sérii až díl třetí, Cvoci, určený pro malinko dospělejší čtenáře. P. S. Kam se ztratili Kolda s Hájkem?!

2 06.09.2016

Uživatelka tatjana1737 u komentářů k autorovi napsala, že Zapletal je lepší než Foglar. Tak daleko bych nešel, dílo každého z nich je obdivuhodné po svém. Je ale pravda, že Zapletal je modernější a chlapeckému skautingu nedělá (ani nemohl dělat) reklamu tak urputnou, tak poučující. Je méně idealistický. Morálka je i u něj vysoko, nejvýš, ale knížka působí realističtěji, protože nepracuje s naprostou ušlechtilostí. Naopak, sympatický hlavní hrdina v sobě, ani pod dobrým působením oddílu, nezapře špetku nešikovnosti, lenosti, sobectví, závisti, mlsnosti, chamtivosti, pomstychtivosti, hlouposti. A tak ho můžeme chápat, lze se s ním ztotožnit. Bránici nám polechtá třeba jeho vidění sestřina milostného vzplanutí, popsaného v roztomilých náznacích. Stránky dýchají dobrodružstvím, romantikou, přírodou, geniem loci nejen Pardubic, dobrou partou, zábavou, odvahou, umem, humorem, klukovstvím v nejryzejší podobě. Ale i obavami a špatnými rozhodnutími. Myslím, že kdo se k Sedmičce nachomýtnul ve správném věku, už nikdy ji úplně neodloží. Je to jedna z nejčtivějších knížek pro mládež, která se ke mně kdy dostala. Vcítění se do mysli čerstvě náctiletého kluka je v ní výjimečně podařené. Pestré situace, příjemné i nepříjemné, nepůsobí uměle. Souboj s vlastním nesebevědomím je navíc univerzálně platný. Ve svém žánru ukázkově dokonalý titul. A neopomeňte ani pokračovaní, knihy Ostrov přátelství a Cvoci.

10 02.09.2016

Nebýt to titul vhodný do Čtenářské výzvy, asi to v životě nedočtu. Tak zajímavé téma zabité změtí jmen, povrchních osobnostních charakteristik, ze slovních popisů těžko představitelných lokalit, únavně se opakujících žabomyších sporů. Kniha o zkamenělinách bez jediné fotografie zkameněliny! Bez jediné fotografie čehokoliv. Chybí jakýkoliv širší rámec, úvod do tématu, jasná struktura vyprávění. Skáče se sem a tam, bla bla bla. A že bych po přečtení alespoň věděl daleko víc o evoluci, klasifikaci druhů, postupu prací v terénu, datování a rekonstrukci a konzervaci nálezů, hypotézách o proměnách životního prostředí? Ani ne, když už to hrozilo, vždycky se autorka vrátila k bla bla bla. 250 stran o tom, jak se šel někdo s obtížně zapamatovatelným jménem a vazbami na jiné paleoantropology projít a zakopnul o starý zub. Pevně doufám, že jiná současná populárně-naučná literatura má vyšší úroveň než tohle. (Čteno v překladu Jindry Havlíčkové).

1 22.08.2016

Nejroztomilejší mrazivá studie pubertálního ne/sebevědomí a manipulací mezi lidmi, jakou jsem kdy četl. Nothombová je trochu pozérka, skutečná šestnáctiletá dívka by celou situaci těžko glosovala s takovým intelektuálním a uměleckým nadhledem, včetně schopnosti bránit se, ale i tak jasných pět hvězdiček. Malý rozsah, řečeno vše důležité. A sakra čtivě. (Čteno v překladu Jarmily Fialové.)

1 20.08.2016

Možná je to tím, že v Beátině zoufalém tápání poznávám kus sebe a několik lidí, které znám, ale „Bringing Up Girls In Bohemia“ je pro mě mistrovské dílko, které si užívám snad podesáté. Nejlepší od autora. Knížka o to smutnější, čím je veselejší a lehčí na přečtení. Nebýt to Viewegh, proti kterému existuje intoušská povinnost zbrojit, viz půvabný komentář od MessiáŠe, šlo by si snadno všimnout ohromných kvalit, které text má. Baví každou větou. Nestojí na pointě. Postavy nežijí v bezmístí a bezčasí. Obsahuje několik skvělých stylistických nápadů. I ty proklínané citáty tam sedí. Stejně jako kurzíva, povzbuzující k extra vychutnání některých výrazů. Hrana možné autobiografie je obroušena na jedničku. Strukturálně to do sebe zapadá od začátku do konce. Geniálně je spojena intimní a společenská satira. Humor je zaplacen implicitnější bolestí. Autorovo alter ego se dává všanc. Co z toho, zda pozérsky nebo upřímně? Jestli je Výchova dívek v Čechách trapný kýč a patos, pak se bojím, že trapným kýčem a patosem umí být prostě život. Díky za to, že Vieweghův obrovský talent pro kreativní psaní nebyl odkázán na svolení jiného druhů narcistů než je on, těch, kteří ho prostě nemusejí jako prodejnou osobu a nesnášejí masovost. P. S. Film nenudí, ale není dobrou adaptací.

6 17.08.2016

Nedokázal jsem dočíst, takže v souladu s mým systémem hodnocení jedna hvězdička. Kombinace hrdinčiných eskapád (levného vaření a sexu), snění s otevřenýma očima, univerzitního prostředí, béčkového hororu (o prokleté knize), textové analýzy, vědy, filozofie a mystiky mi přišla jako dort od pejska s kočičkou. S trochou nadsázky je to sci-fi fantasy bez sci-fi a fantasy, zato se spoustou akademické okázalosti bez reálné vysoké školy. Ani roztěkaným literárním stylem mě to nechytlo. Podezřívám autorku, že je taková... nafrněná. :-) Ale to se prostě stává, že kniha některé čtenáře mine. Třeba je to fakt ke konci lepší, jak tvrdí někteří, co dočetli. (Čteno v překladu Tomáše Kačera.)

1 10.08.2016

Knížka mi byla doporučena, že je stylově podobná mému oblíbenému Crichtonovi. No... Tematicky ano, je to Kmen Andromeda, ve kterém musela nerdovská školometská sevřená autenticita ustoupit současné americké filmové hrdinské pompéznosti a romantické limonádě. Ale to neznamená, že by to nebylo technické, napínavé a temné. Několikrát jsem si vzpomněl na Vetřelce. Čte se to skvěle, prostředí Mezinárodní vesmírné stanice je atraktivní a zaujalo mě, že autorka ho popisovala teprve v době jejího vzniku. Pro fandy sci-fi velmi dobrý titul, ale renesančně vzdělaný puntičkářský Crichton to není, proto nemůžu jít s osobním hodnocením výš. Jo a oceánu tam mohlo být víc, než jen úvodní kapitola! (Čteno v překladu Jaroslava Reka.)

1 10.08.2016

Komentář obsahuje mírné spoilery. Z prvního přečtení jsem si moc nepamatoval, tak jsem tomu po čase dal druhou šanci. S tím, že se mi titul hodí do Čtenářské výzvy. No, asi už stárnu a měl bych přejít na laskavou literaturu pro staré panny. Všechno to brutální psycho, které si jindy užívám, mě tady nějak nezaujalo. Je tam všechno, krvavé sekání sekáčkem do lidí, zneužívání dítěte, týrání dítěte, sebepoškozování, deprese, drogy, prostituce, sado maso, plán vraždy. Ale hlavní kapitola je spíš nekonečnej porod, než čtenářovo spokojené mlaskání nad autorovou odvahou. Vliv dětství na pozdější úchylnost je asi reálný, ale působí jako velké klišé. Neustálé sledování tematicky předvídatelných myšlenek hlavních postav mě i přes malý rozsah knihy maličko unavovalo. Průměr, jednohubka, žádné opravdové perverzní umění. :-) (Čteno v překladu Jana Levory.)

1 03.08.2016

Komentář obsahuje mírné spoilery. V tuhle chvílí 17. nejlépe hodnocená kniha v databázi. Jenže žebříčky obecně vypovídají spíš o složení publika, než o věcech samotných. :-) Samozřejmě se mi to líbilo a mohl bych dát hvězdiček víc. Je to napsané pěkně tradičně, čtivě, přístupně, mile. A ještě to podprahově servíruje takový ten hezký pocit „čtu o závažném tématu a jsem na správné straně“. Ale neměl by příběh o rasismu a sociální nerovnosti tak nějak víc bolet? Bitva s populární vůdkyní Hilly jako by vypadla z teenagerských seriálů nebo dokonce z pohádek. Hlavním dramatem jsou záchody, oblečení, koláče. Ty mají víc prostoru než střelba a lidé na dně. Černobílý svět se líbí proto, že je naivní, že nepřekvapuje a nešokuje. Že všechno hrůzné přetírá barvotiskovou lidskostí. Dodá přesně to, co od románového „souboje“ paniček a služtiček očekáváte. Laskavé vyprávění dojímá, pokud si na to potrpíte, ale mě děj o spikleneckém psaní knihy uspokojil jen částečně. Úsilí hlavních hrdinek navíc trochu postrádá pointu, protože kladné změny ve společnosti se dějí souběžně s ním, ne díky jemu. Je fajn sledovat vnitřní růst Skeeter, ten mě na tom bavil asi nejvíc, ale od „top-twenty“ titulu bych čekal, že budu žasnout, že mě nějak nakopne. To se nestalo. Ale abych nevyvolal mylný dojem, špatné to rozhodně nebylo. Příjemné čtení. (Čteno v překladu Jany Kordíkové.)

6 04.07.2016

Komentář obsahuje mírné spoilery. Budu poněkud nestručný, protože upřímný rozbor dlužím člověku, který mi knihu půjčil. Jsem mu vděčný, ale nemohu předstírat nadšení. Protože jsem Folného irskému „fuck-festu“, jiné české queer publikaci, dal tři hvězdičky, tady musím jít níž. Rád čtu o všech duhových životech, ale je rozdíl mezi pojmy text a literatura. Když si splníte jednu z mnoha ambicí a finančně se podílíte na vydání svého textu, získáte knížku, kterou ocení hlavně vaši přátelé a příznivci. Je to lidsky pochopitelné a dá se tomu fandit, ale neznamená to, že jste literát. Mnoho věcí na knize Jakuba Hübnera je špatně tak nějak roztomile, ale stejně hodně špatně. Je zvláštní vydávat autobiografii převlečenou za román, pokud jste mladým zpěvákem, který chce, aby se o něj lidé zajímali především v jiném oboru, než je psaní. Schizofrenie takového postupu tkví například v tom, že reálný koncert s písněmi k bondovkám je ve fikční kapitole popsán se všemi detaily, ale stěžejní téma nepřijetí protagonistovy orientace částí rodiny, minimálně prababičkou, je načrtnuto pouze v autorově doslovu, kde hovoří dokonce o „zatracení od mnohých blízkých lidí“! Sloh je snaživý, ale tak nějak školně, popisně a psychologicky zoufale jednoduše. Snaha obohatit věty „nápaditými“ výrazy působí směšně, domnívám se například, že erekci může nazvat „vojákem držícím stráž“ a psí oči „černými perlami“, bez další práce s těmito eufemismy, pouze spisovatel, jehož umělecké pozérství dalece převyšuje talent pro autenticitu. Tam, kde Folný dokázal úderností i vzrušit, je Hübner tápající křehotinkou. Platí to bohužel také pro dialogy, přímé řeči. Kdyby si autor nechal zinscenovat některé rozhovory, snad by pochopil, že třeba replika „Viktore, nesmírně si vážím tvý upřímnosti a toho, že ses se mnou podělil o tak důvěrnej a bolestnej příběh. Mluvit o takovejch věcech musí bejt všeobecně strašně těžký. Ale věř mi, že jen takhle se můžeš posunout dál. Je dobrý si s někým čas od času promluvit. O čemkoliv.“ obstojí jako z papíru čtený proslov nebo dopis, ovšem jako okamžitá mluvená reakce živého člověka je absolutně nevěrohodná, bez ohledu na hovorové tvary. A dalo by se pokračovat, větami jako „Vždyť už začínám bejt děsná lemra. Brouku, já fakt…“, použitím „jseš“ místo „si“ nebo „seš“, „chytnutím za pás“ místo „okolo pasu“ nebo „za pásek/opasek“, charakteristikami plnými klišé typu „nekonečně dlouhé řasy“ a „smyslně tvarované rty“. Za světlé stránky „V tónech duhového života“ považuji příběhy vedlejších postav Viktora a Eliota, které jinak ploché vyprávění obohacují. Humor se Hübnerovi podařil tehdy, když překvapuje střípky z komunity, například foot-fetišistickým vzkazem na seznamce, a když skutečnost neučesává, tedy v klubu, kde si hrdinova romantická duše odchází užít se dvěma cizinci, zatímco kamarádka obhlíží lesby „nejspíš ženská stvoření“. Bohužel jinak toho v knize víc chybí než je. Co má třeba znamenat poznámka matky (podivně v hrdinově perspektivě označované také křestním jménem Eva) o návštěvách psychiatra se synem na straně 117? Proč se o tom nedozvíme nic dalšího, když chtěl Hübner vyprávět o zmatku provázejícím sebepoznání a sebeuvědomění? To za více signifikantní považoval třeba deníčkový popis prvního letu?! A konečně, z finálních vět o novinovém titulku nás má zamrazit, přestože snaha vtěsnat na závěr ryze osobního příběhu obecné aktivistické hledisko působí jako pěst na oko? Je fajn číst si o lepších i horších vztazích, v kouscích děje se třeba někdo najde, sympatické je pojmenování nesnadnosti sžití se s někým (přátelé partnera, některé jeho zvyky), ale celkově… „V tónech duhového života“ je víc zhmotnění nápadu (zdráhám se výsledku říkat zhmotnění snu) jistého Jakuba Hübnera, než kniha, která by se mohla stát kultem mimo jeho nejoddanější fanoušky. Ale zase za každý český queer pokus dík, to ne že ne. :-)

4 22.06.2016

Komentář obsahuje mírné spoilery. Tak nějak v kostce všechno, co nemám na thrillerech rád. Příliš mnoho postav představených příliš rychle, všechno vyhnané do krajnosti (vraždy, vyšetřování, poprava, únos i bomba v jedné knize), záchrana v poslední sekundě, záporák s přezdívkou, nepravděpodobné zvraty, románové chování a myšlení postav, místy zvláštní překladatelská řešení. Je to tenké, čte se to snadno, potenciál napínavosti tam je (zajímavé prostředí nádraží), ale trvalou hodnotu v tom pro sebe nevidím. Přestože tím zklamu toho, kdo mi knihu doporučil. (Čteno v překladu Evy Masnerové.)

16.06.2016

Spíše sled zajímavostí a perliček, než hluboká retrospektiva, která se nabízela, ale aspoň se to díky tomu dobře čte. Kniha o zákulisí prezidentství a o hradním protokolu dané doby, která je pro každého, i pro toho, koho politika příliš nezajímá.

1 16.06.2016

V porovnání s Kvítkem je to pouze odlesk, skoro jakoby ani nebylo potřeba Fabera, aby něco takového vyšlo. I rozsahem „jen“ čtení na jedno odpoledne. Že by mi něco z Jablka dokázalo Kvítek ještě okrášlit, dovyšperkovat, to se úplně říct nedá, ale ani to není ostuda. Prostě milý bonus, nic víc, nic míň. (Čteno v překladu Viktora Janiše.)

3 07.06.2016

Když jistý překladatel dal palec nahoru mému komentáři k jiné knize, kterou nepřekládal, cítil jsem se poctěn a hned jsem si ho proklepnul. :-) Tak jsem se poprvé dozvěděl o Kvítku. No jo, ale vrhněte se do knihy o 900 stranách, s pocitem, že někdo, kdo ji přeložil, si následný komentář pravděpodobně přečte. Co když se mi text, který mu musel dát tolik práce, nebude líbit? Nestalo se. Nemám po ruce anglický originál, takže hodnotit překlad mohu jen částečně, z výsledku, ale ten stojí za to. Bohatá slovní zásoba (blaho, které v čtenáři vyvolá vhodně zvolený výraz na vhodném místě!) a udržení stylu po celý rozsah (vlastně mnoha stylů), to oboje svědčí o tom, že převod Kvítku do češtiny se povedl. Včetně závěrečného slovníčku. Myslím, že Viktor Janiš vychytal i dobové reálie, aby byly přeložené korektně, ale ne neživotně. Dosud tedy za plné hodnocení. Proč ubírám? Přečtení mi trvalo déle, než u tří třísetstránkových knih, a to se považuju za docela ostříleného čtenáře. Některé doslova báječné situace, míněno silou textu, jakoby se chystaly až příliš dlouho. Čtivě, ale dlouho. Není problém cítit požitek od začátku do konce, ale kolem půlky románu se maličko přešlapuje na místě. Asi je to přirozené, jak jinak vybudovat následnou lehkou gradaci, ale „pár“ slovíček by škrtnout šlo. :-) Kdo nemá radost ze samotného aktu čtení, prostě u Kvítku nepochodí. Nepomáhají tomu ani některé Faberovy volby v tom, co ze života postav vyjevit úplně, co jen naznačit a co „zamlčet“. Včetně konce. Pro mě to byl úžasný dobový výlet, historicky uvěřitelný a současně jdoucí na ruku modernímu čtenáři, hledajícímu paralely s časově bližší skutečností. Speciální medaili bych Faberovi udělil za vybalancování počtu postav, svět Kvítku nepůsobí ani nezalidněně, ani se čtenář neztrácí v chaosu jmen, povah a motivací. Otevřenost některých scén byla naprosto přiléhavá a funkční, rozhodně se nejedná o samoúčelnou vulgaritu. Celkově velmi silné čtyři hvězdičky a kdo o sobě ví, že cítí rozkoš z pouhé existence fikčního světa a pobytu v něm, kdo nepotřebuje neustálé dějové zvraty a vedení příběhem od A do Z, ten si klidně může představit hvězdiček pět. Už se těším na bonus v podobě povídek Jablko. (Čteno v překladu Viktora Janiše.)

14 27.05.2016