Pralev komentáře u knih

Pro mě osobně jedna z nejobtížněji hodnotitelných knih. Od Fabera jsem předtím četl Kvítek a byl unešen a nadšen. Kniha zvláštních věcí se mi nejméně zezačátku četla podobně dobře a zajímavě. Jak však stránky plynuly dále, neustále rostl obtížně popsatelný pocit nenaplěného očekávání. Jako bych stále čekal na nějakou pointu, zápletku, děj, zvrat, cokoli... a ono stále nic nepřicházelo (a až do konce nepřišlo). Možná to byl záměr, třeba jsem přesně toto měl při čtení pociťovat, ale pro mě něco takového není důvodem, proč čtu knihy.

2 07.02.2019

Ač jde ve sci-fi literatuře o naprostou klasiku, já vlastně před čtením o knize nevěděl skoro nic, jen tu pointu o "vraždícím počítači". Paradoxně se mi možná i proto do Vesmírné odysey až tolik nechtělo a dlouho jsem její čtení nesmyslně odkládal (příběhy o strašně zlé umělé inteligenci mě dnes už nudí).

Pak jsem teprve zjistil, že zaprvé ta kniha vůbec není o strašně zlé umělé inteligenci (vlastně v počtu stran ten počítač takřka nehraje roli), zadruhé Clarke opravdu uměl psát. Už první kapitola o životě pračlověka byla napsaná tak neuvěřitelně poutavě, že mi na jejím konci bylo až líto, že není celá kniha jen o tom, a že se skočí v čase do budoucnosti. Nicméně ten skok čtivosti samozřejmě nijak neubral a až na příliš ujetý/surrealistický závěr Vesmírná odysea nenudila ani chvíli. Úplným právem klasika.

7 16.10.2018

Tohle by si asi opravdu měl přečíst každý, aby pochopil, jak strašně snadno se některé z dnešního pohledu hrůzné věci mohly tak snadno stát. Děsivé je, jak o životech a osudech rozhodují absolutní maličkosti, banality a náhody (v Haně je takových věcí více).

To, jak se to špatné, nešťastné a překvapivé v knize neustále stupňuje (proto i to nechronologické vyprávění), je samozřejmě kalkul, aby na čtenáře kniha působila čím dál tíživěji, ale na výsledném "zážitku" a poselství to nic neubírá.

18 16.10.2018

Skvělé zakončení série. Na začátku přišel trochu šok, o kolik let děj skočil dopředu v čase oproti předchozímu dílu, a že Elijáš už není naživu. Ovšem záhy se ukázalo, že to bylo vlastně ku prospěchu věci. Elijáš nebyl alespoň v mých očích zrovna sympatickou a zajímavou postavou (na rozdíl od Gladie a obou robotů) a navíc už kniha nepůsobí, že by tolik kladla důraz na hlavní dějovou linku postav, ale spíše na sociologické otázky týkající se světa (světů) budoucnosti a role robotů v něm.

Rozdělení společnosti na Pozemšťany a Vesmířany je tu vykresleno neskutečně zajímavě a zřejmě se jedná o paralelu mezi naší Západní civilizací a společností rozvojových zemí - viz tu povýšenost Vesmířanů vůči Pozemšťanům, názory o tom, jak jsou Pozemšťani prolezlí nemocemi a jen se množí... Asimov v tomto ohledu nastavil naší společnosti dokonalé zrcadlo (protože my se jako čtenáři samozřejmě cítíme být Pozemšťany, ale vlastně mnoho z nás má životní filosofii na úrovni Vesmířanů).

5 16.10.2018

Nebýt úplně šíleného konce, byl by to v mých očích zatím jednoznačně nejlepší díl s Harry Holem. Příběh je uvěřitelnější, postavy reálnější, dialogy o něco lepší a celé se to čte strašně příjemně, člověka to baví a ani chvíli nenudí, což je asi nejžádanější rys u takového žánru, co si přečtu proto, abych si odpočinul. Bohužel na závěr Nesbø absolutně ulítl - kdo si tu vraždu objednal (nedává to smysl), jak měla proběhnout (to už vůbec nedává smysl) a proč si ji vůbec objednal (ani to nedává moc smysl a nepůsobí to věrohodně). Celá ta závěrečná pointa se mi jevila jako úporná snaha o bombastický, překvapivý zvrat. Pokud něco takového dokážete překousnout a užít si několik set skvělých stran, aniž by vám je konec pokazil, rozhodně tuhle knihu doporučuji.

8 01.07.2018

Na rozdíl od mnohých, kteří zde knihu hodnotí a kterým se líbil film Arrival a nelíbila se jim tato povídková kniha, to mám já přesně naopak. Film se mi nelíbil zejména kvůli tomu mindfucku, který zde tolik lidí velebí. V povídkové předloze se žádné překvapivé vyvrcholení či zvrat nekoná, a i proto o to víc vyniknou myšlenky, na kterých povídka stojí.

Nicméně kniha je skvělá úplně celá a má i ještě některé lepší povídky (třeba Understand nebo tu úplně poslední o vnímání vzhledu). Za mě rozhodně jedna z nejlepších povídkových knih, co jsem zatím četl.

7 26.05.2018

Opravdu strašně pěkná kniha, která dokáže čtenáře dokonale vtáhnout a velmi zdařile vytvořit atmosféru amerického Jihu třicátých let dvacátého století. Ta bezmoc, která z celého soudního procesu na čtenáře dýchá, je hrozně opravdová. Asi jediné, co ptáčkovi mohu vytknout, je autorčina berlička, kdy pointu některých částí obžaloby a obhajoby vysvětlují malé děti, které něco takového ve svém věku absolutně nemohou chápat (a to beru v potaz, že jejich táta je právník).

Mimochodem, když čtu v poslední době některé věty Evropanů o uprchlících z Afriky či Blízkého východu, přemýšlím nad tím, zda jsme se jako lidstvo od té doby, ve které se odehrává Jako zabít ptáčka, někam opravdu posunuli... Neproběhl by takový soud (a i to, co mu předcházelo a co jej doprovázelo) dnes úplně stejně?

6 26.05.2018

Mně se strašně líbil už Pistolník a tohle je ještě o třídu výš. V Pistolníkovi King brilantním způsobem vykreslil "cizí" svět (a nechal hodně na fantazii čtenáře domýšlet si, co je to za svět, co přesně se stalo a co k tomuto stavu vedlo). Ve Třech vyvolených je pak ústředním tématem střet a prolínání Pistolníkova světa s tím naším. A funguje to na výbornou. Kniha navíc není šablonovitá a o překvapení a zvraty není nouze, což je taky fascinující vzhledem k faktu, že ta "šablona" je vlastně už od prvního dílu jasně načrtnutá.

5 02.05.2018

Jedna z knih, která se mi obtížně hodnotí, neboť má z mého pohledu velmi kolísavou kvalitu. Velmi dobré a zajímavé pasáže (ať už příjemně napsaná akce a horor typu prolézání temných tunelů, knihovna na povrchu apod., nebo popis fungování různých komunit v různých stanicích) se střídají s hluchými a lehce nudnými místy, kde se nic moc neděje, ani se o ničem zajímavém nepovídá a působí to trochu jako vata. V těchto několika místech jsem se do čtení musel nutit, což je špatně. Ten zbytek - a je ho drtivá většina - je však skvělý. Svět má kupodivu svou logiku, ani ta rozštěpenost komunit mezi jednotlivými stanicemu překvapivě tak nebije do očí, jak jsem se nejprve po přečtení anotace obával, a filozofické rozpravy, které tu kdosi kritizoval, mi přišly zajímavé a v takovém románu vyloženě nutné - kdo by si v té situaci nekladl otázky, jako jaké má další přežívání poslední hrstky lidí ve zničeném světě vlastně význam?

7 01.04.2018

Možná jde z mé strany o fatální nepochopení, ale propojení mezi jednotlivými kapitolami (příběhy) mi nepřišlo nijak důležité a zdá se mi, že tam ani nemuselo být. Z tohoto důvodu hodnotím knihu víceméně jako sbírku povídek. Některé byly trochu slabší (bohužel hned ta první, což ve mně zpočátku zaselo pochyby, zda jsem s koupí této knihy na základě anotace a zkušenosti s autorem nešlápl vedle), ale jiné tak skvělé, že nemůžu než Hybatele dál doporučovat. Každá povídka je jiná, postavy jsou různé, chovají se různě, uvažují různě (Mitchell si s tímto dokonale vyhrál) a číst některé části bylo ryzí potěšení (třeba Mongolsko, Petrohrad...).

1 24.02.2018

Velmi mě překvapuje, jak silné emoce v mnoha lidech toto Dawkinsovo dílo vyvolává. Dawkins je kritizován jako "zuřivý", "fanatický" a já nevím jaký ještě odpůrce náboženství, četl jsem dokonce i výroky, že je stejný fundamentalista jako náboženští fanatici, jen kope za druhou stranu (dlužno zmínit, že sám Dawkins v této knize vysvětluje, jaký je rozdíl mezi fundamentalistou, který může uznat 100 důkazů, ale jeho víra ho nutí je ignorovat, a vědcem nebo řekněme spíše normálně, kriticky uvažujícím člověkem, kterému stačí jeden jediný důkaz vyvracející jeho teorii, aby této teorii přestal "věřit"). Překvapuje mě to proto, že mně při čtení Božího Bludu přišel Richard Dawkins jako velmi klidný, mírumilovný a rozumný člověk. O svých oponentech v diskusi (teolozích, kněžích, biskupech atd.) se většinou vyjadřuje jako o moc milých a sympatických lidech a jeho argumentace je věcná a logická. Jediné momenty, ve kterých je kategorický, jsou ty, kde teze X a Y se navzájem vylučují (jak sám Dawkins říká, když jsou dvě strany vášnivě přesvědčeny o své pravdě, nemusí to nutně znamenat, že bychom skutečnou pravdu měli hledat někde uprostřed, jeden z nich se prostě může mýlit - abych zkusil přijít se svým vlastním příkladem: Pokud Newton bude tvrdit, že jablko po utrhnutí ze stromu spadne díky gravitaci na zem, a kazatel bude říkat, že jablko po utrhnutí díky Boží lásce vyletí vzhůru k nebesům, asi nedojdeme z úcty k oběma pánům k závěru, že jablko zůstane po utržení levitovat ve vzduchu. To je i má hlavní výtka k doslovu pana Filipa Jaroše, který na více než 30 stranách nepřichází s takřka žádným argumentem, pouze opakuje své tvrzení, že by "správně" měla spíše věda a náboženství hledat nějaký společný průnik) nebo ty, kde odsuzuje zjevné zlo a utrpení páchané náboženskými fanatiky - s těmi se skutečně příliš nepáře, ale já si ani tak nějak nemyslím, že by měl.

Boží blud je podle mého názoru přínosná a velice zajímavá knížka i pro člověka, který v žádnou náboženskou víru či cokoli nadpřirozeného nevěří - obsahuje spoustu zajímavých vědeckých faktů, logických úvah, obrovské množství argumentů do slovní debaty o víře s věřícím, ale především také silně motivuje ke kritickému myšlení a svým vlastním logickým úvahám. Po dočtení knihy jsem tedy s velkou zvědavostí četl oba kritické doslovy (proč vůbec dva, navíc když jsou si obsahově tak podobné? Snaha vyvolat podvědomý dojem, že Dawkinsovy názory jsou menšinové? Nebylo by třeba lepší zainvestovat do lepšího korektora, který by opravil ty desítky pravopisných chyb a překlepů v celé knize? - to je ale samozřejmě z mé strany pouze kritika nakladatelství Citadella) a rovněž kritické názory na internetu a zde v komentářích knihy. Skutečně jsem zvědavě toužil vidět pohled "druhé strany" a logické vyvrácení z mého pohledu obtížně vyvratitelných logických Dawkinsových argumentů.

Zklamalo mě, že jsem nic takového nenalezl (pokud někdo o něčem takovém ví, v soukromé zprávě bych to velmi ocenil). Kritika, kterou jsem četl, byla vždy založená jen na útocích na Dawkinsovu osobu ("on tomu nerozumí", "on je stejný jako ti, které kritizuje" apod.) nebo na emocionálních (nikoli logických) argumentech ("on vyrůstal v anglo-saském prostředí a nezažil třeba pronásledování cirkve ze strany komunistů" - jistě, ale jak to vyvrací Dawkinsovy argumenty? Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem?) nebo na překrucování toho, co Dawkins řekl ("podle Dawkinse by bez náboženství nebyly žádné války" - jenže Dawkins samozřejmě není naiva a nepoužil slovo žádné; jediné místo, kde by si to tak s přivřením obou očí šlo vyložit, je citace z Lennonovy písně Imagine), nebo jsou to jen vlastními slovy přeříkané argumenty, které Dawkins v knize slovy různých teologů cituje a vyvrací. Nejčastějším takovým je asi odvážné a nesmyslné tvrzení, že věda a kritické myšlení na rozdíl od náboženství nedává člověku tolik potřebný smysl života - nejen že Dawkins na toto téma velmi obšírně a přesvědčivě v knize diskutuje, ale ani upřímně nechápu, v čem je třeba snaha o poznání, vzdělávání se, dělání toho, co mě baví, navazování a udržování kvalitních mezilidských vztahů apod. horším smyslem života než víra (tím samozřejmě netvrdím, že věřící člověk nemůže dělat obojí, ačkoli si troufnu tvrdit, že dodržování mnoha různých nesmyslných náboženských pravidel ho v tom může silně omezovat). Zvlášť oblíbené je nálepkování ateistů slovem materialisti, které má samozřejmě značně negativní/pejorativní nádech. Věřící je v tomto vidění světa někým, komu jde o blaho své duše, zatímco nevěřící je strýčkem Skrblíkem, jehož smysl života je jen v hromadění majetku (srovnejte sami tento pohled s výše zmíněným výčtem činností, které jsou pro většinu ateistů smyslem života).

Chtělo by se mi dodat ještě mnohé, ale už tak je můj komentář až příliš dlouhý, takže se omezím jen na poslední poznámku vracející se k úvodu. Dawkins je svými odpůrci démonizován jako bojovník proti náboženství. Nevšiml jsem si, že by něco takového dělal. Neuráží věřící, nenutí nikomu své názory, neupaluje věřící pro jejich víru na hranicích, pouze předkládá argumenty a logické důvody, proč věřit v cokoli nadpřirozeného nedává příliš smysl. Prohlásit o "Dawkinsově neodarwinismu", že je vlastně svým vlastním náboženstvím, je naprosto absurdní. Náboženství si arogantně uzurpuje mezery v lidském poznání a co hůř - snaží se lidstvo odrazovat od toho, aby přemýšlelo a bádalo. Myslím si, že právě toto je to, co Dawkins kritizuje nejvíce.

19 05.02.2018

Od Stephena Kinga jsem v životě přečetl takřka vše, co napsal, jen Temné věži jsem se z nějakého neznámého důvodu dosud vyhýbal. Z Kingových knih napsaných v posledních letech jsem trochu rozčarovaný. Ač se čtou stále příjemně, nějak si nedokážu k postavám vytvořit vztah a knihám chybí takové to kouzlo, kvůli kterému nemůžu jeho starší kousky už dlouhá léta pustit z hlavy (namátkou Svědectví, To, Pavučinu snů, Mrtvou zónu, Misery a spoustu dalších...). Samozřejmě mě svíraly pochyby, zda nejde z mé strany jen o nostalgii.

Nejde. Jakmile jsem otevřel Pistolníka a začal číst, již z prvních stran na mě čišelo to cosi, co mě u starších Kingových knih nutilo takřka nedýchat v očekávání, co děj přinese. A ačkoli bych Pistolníkovi mohl vytknout, že některé popisované obrazy byly až tak moc surrealistické, že jsem pochyboval, jestli vůbec sám autor v nich viděl nějaký smysl, přesto musím dát nejvyšší hodnocení, protože mě ta kniha prostě neuvěřitelně bavila a přečetl jsem ji celou na posezení. Dle zdejších hodnocení jsou další díly ještě výrazně lepší, takže se mám na co těšit.

8 21.01.2018

Skvělé! Trochu jsem se bál, jak dokáže Asimov po zhruba 30 letech na příběh robotů navázat a první asi třetina či polovina knihy ty obavy potvrzovala - záhada sama o sobě působila zajímavě a nevyřešitelně, ale knize takřka chyběl děj, dialogy nepřinášely nic objevného a některým z mého pohledu zbytečnostem (popisu cesty na Auroru apod.) byl dáván až příliš velký prostor. Skoro bych věřil, že některá záporná hodnocení, co jsem tady četl, jsou založena na tomto prvním dojmu.

Pak ale nastanou nějaké zvraty, do hry vstoupí více postav, děj začne odsýpat a hlavně rozhovory začnou mít skutečně hloubku a začnou řešit velmi zajímavé otázky (sex s roboty, naše chování k robotovi, který vypadá jako my, budoucnost lidstva při kolonizaci nových planet atp.). Celá minimálně druhá polovina knihy mě strašně bavila.

4 15.01.2018

Tak tohle byla opravdu zoufalost. Naprostá rezignace na snahu o příběh nebo zápletku. Prostě si dva staříci s mladou kolegyní u sendvičů a kávy povídají o jedné nepříliš zajímavé a nevyřešené záhadě. Na to, že k žádnému rozuzlení či vysvětlení nedojde, je čtenář opakovaně upozorňován, takže zklamání na závěr se nekoná, přesto pachuť a pocit úplně ztraceného času po dočtení zůstane. Ještě že je to tak krátké a člověk to na posezení během dvou hodin slupne jako jednohubku. Přesto mi je smutno, když pomyslím, kolika nadějným začínajícím spisovatelům žádné vydavatelství nevydá jejich zajímavé příběhy, zatímco tohle se tiskne jako o závod a spousta lidí (včetně mě) si to koupí a přečte jen proto, že na obálce stojí Stephen King...

8 16.12.2017

Pro člověka, který nejprve viděl seriál a poté si teprve sehnal knihu, to není úplně ono. Na jednu stranu se neztrácí v obrovském množství postav, na druhou stranu toho v knize není zase až tolik navíc (byla dokonce místa, kde byl seriál daleko popisnější než pasáž v knize). Přesto hodnotím pěti hvězdičkami, protože je to opravdu naprosto skvěle napsané fantasy, které doslova od prvních stran pohltí a až do konce nepustí. V celé dlouhé knize nebylo jediné místo, kde bych se nudil a do čtení se musel nutit (a to i přesto, že jsem díky seriálu věděl, co jak dopadne, což také svědčí o kvalitě knížky, protože i přesto bylo zábavné to číst).

4 10.12.2017

Na detektivku velmi dobré a až na z mého pohledu zpackaný zbytečně akční závěr mi kniha přišla poměrně dost realistická a hodně mě bavilo, jak si detektiv skládal mozaiku případu střípek po střípku (místo deus ex machina "náhod" tak častých v jiných podobných knihách). Asad byl rovněž hodně příjemným zpestřením příběhu.

Body strhávám za přílišnou předvídatelnost a přímo otřesné dialogy. Takhle lidi prostě nemluví. Zvlášť to vynikalo například v rozhovorech Carla a psycholožky, to jsem až kroutil hlavou...

4 10.09.2017

Bohužel zklamání. Obě předchozí knížky (Stařík i Analfabetka) se mi moc líbily, ale do Zabijáka jsem šel po letmém přečtení zdejšího hodnocení a několika komentářů s malými očekáváními. Začátek knihy byl proto ještě super - navzdory nízkým očekáváním Jonassonovo vyprávění, styl humoru a vtipné strefování se do křesťanství fungovalo. Jenže jak příběh pokračuje, začne to být stále totéž dokola a hodně rychle to začne nudit. Samotná hlavní příběhová linka je zde opravdu hodně slabá a ač se každých několik stránek objeví opravdu povedená hláška či vtip, na dobré hodnocení celé knihy to nestačí. Druhou polovinu knihy jsem dočetl už jen proto, abych ji měl přečtenou, a nikoli proto, že by mě bavila.

1 18.08.2017

Kdyby to byl první Brown, kterého jsem četl, asi bych hodnotil knihu daleko lépe. Bohužel jde už o jeho třetí román, co jsem četl, a zřejmě i poslední. Všechno je to takové stejné, strašlivě akčně filmové, plné těžko uvěřitelných a zcela zbytečných náhod (hlavní hrdina se praští do hlavy, upadne na zem a na zemi uvidí něco, co ho inspiruje k vyřešení dalšího postupu), postav nechápajících banální věci, neustále překvapovaných (po chvíli jsem přestal počítat, kolikrát v téhle knize někdo zalapal po dechu) nebo naopak polopaticky vysvětlujících...

Nemůžu si pomoct, ale většinu doby pro mě Inferno bylo otravné a nikoli zábavné.

6 05.08.2017

Mám víceméně tytéž výtky jako k předchozímu dílu. Od Kinga jsem četl takřka vše, co za život publikoval, a celá tahle rádoby detektivní trilogie s nadpřirozenými/hororovými prvky se kvalitou, zpracováním postav a atmosférou s jeho staršími knihami nedá vůbec srovnat.

Čte se to snadno (on prostě vážně umí psát), při čtení to baví a nenudí, ale nevyvolá to ve mně vůbec žádné pocity či emoce a již pár dní po dočtení takřka nevím, o čem to bylo. Když tohle srovnám třeba s Tím (Tem? :-D), Svědectvím nebo Pavučinou snů, nemohu dát víc než dvě hvězdičky.

9 30.05.2017

Fenomenální kniha, rozhodně nejlepší věc o holocaustu a druhé světové válce, co jsem kdy četl. Jak je u dobrých historických románů zvykem, fikce je tu dovedně míchána s realitou, která je neuvěřitelně podrobně zpracována a popsána. Ta relativizace a pochopení, jak se něco takového mohlo dít a jak s tím většina společnosti mohla souhlasit, je pro mě osobně určitě největší přínos Laskavých bohyň. Při čtení (samozřejmě fiktivních, ale velmi realistických) obyčejných rozhovorů v kavárně s obyčejnými německými civilisty jsem konečně pochopil, jak moc indoktrinovaná běžná společnost byla, jaké názory se všeobecně považovaly za normální a jak v židech viděli hrozbu (velmi podobně jako například dnes západní společnost v muslimských teroristech).

Ještě jednu věc musím zmínit. Kdysi ve škole nás učili, že čím kratší věty, tím rychlejší spád a snáz se text čte. Jonathan Littell dokázal v Laskavých bohyních mít souvětí dlouhá i přes 4 stránky (to nepřeháním), přesto tahle dlouhá a detailní kniha má neuvěřitelný spád a až na některé přespříliš nechutné sexuální, homosexuální a fekální pasáže (kupodivu - zřejmě úmyslně ve snaze působit kontrastně - mnohem více popisné než násilí, které se dělo na židech) se čte jedním dechem.

12 30.05.2017