petra.kosiky komentáře u knih

Mám chuť napsat něco podobného jako martin č., naprosto s ním souhlasím (palec).
Knihou pana Čapka jsem uchvácena! Vlastně už léta o ní vím a dlouho jsem se neodvažovala se do ní pustit. Není to v některých pasážích úplně jednoduché čtení. (A přiznávám se, že mě k přečtení tak trochu "dokopala" čtenářská výzva. Například u této knihy u mě zafungovala čtenářská výzva znamenitě!!)
Mám v knize tolik zatržených míst, tolik zvýrazněných myšlenek, že vůbec nemá cenu je nikam opisovat. Snad jen si je čas od času zase a znovu přečíst.
Zůstala jsem s ústy dokořán a s vírem myšlenek v hlavě, když jsem pochopila, co všechno pan prezident znal, přečetl, pochopil, promyslel, viděl, navštívil, objevil, domluvil, dokázal... Neznám v našich novodobých dějinách nikoho takového druhého.
Jen alespoň malinko napíšu - k tématům v knize zmíněným (a pro mě nečekaným) (tušila jsem, že bude v knize popsáno dětství pana prezidenta, dospívání, rodinný život atp., ale to všechno ostatní?? co všechno dokáže jedna lidská bytost obsáhnout???):
--- rovnost mužů a žen (str. 74),
--- sebekritika (str. 95),
--- kdo je státníkem? (str. 110),
--- lež (str. 128),
--- zahraniční politika (např. str. 155),
--- růst na zdravém vzduchu (makrobiotika) (str. 158),
--- poznání, pravda (např. str. 170, 176),
--- duše a její nesmrtnost (např. str. 194, 237),
--- duše, tělo i hmota (např. str. 197),
--- náboženství Ježíšovo (např. str. 209, 212),
--- konflikt rozumové filosofie a vědy s teologií (např. str. 226),
--- řád světa vs. církev (např. str. 232),
--- moderní kapitalismus a demokracie (např. str. 259, 263)
a další a další...

A přece alespoň jeden citát: str. 121: " Já mám i v zapomínání svou metodu; co už je odbyto, vyhodím z hlavy, abych ji měl volnou a čistou: jako když se dělá pořádek na psacím stole. A pak, abych byl upřímný, nemohu říci všechno: nejen kvůli lidem. Mám pochybnosti, má-li člověk dost vhodných slov, kterými by vyjádřil to nejvnitřnější. Kdo umí číst, najde mě v mých pracích mezi řádky."

4 03.01.2022

Stále žasnu na aktuálností jazyka, jakým Jaroslav Havlíček psal. Jednoznačně doporučuji k přečtení!

4 23.06.2021

Snad taky znáte příběhy komisaře Maigreta namluvené Rudolfem Hrušínským. Jedny letní prázdniny vycházely na Českém rozhlasu 2 na pokračování. Pan Simenon umí tak barvitě vykreslit postavy, prostředí, popsat atmosféru. Ani bych nechtěla ty příběhy vidět zfilmované, ztratilo by se to kouzlo zamlženého přístavu, vůně moře, nebyla by cítit stále hořící komisařova dýmka...
Aspoň malý úryvek:
str. 241:
"A opravdu, Maigret se v tom prostředí necítil ve své kůži. Příliš harmonické okolí s příliš klidnými liniemi mu nesedělo. Úpravné tenisové dvorce, vypasený šofér, leštící přepychovou limuzínu - všechno mu to začínalo jít na nervy, a nebylo to ze závisti, protože mu taková malichernost byla cizí. Můstek se skákacími prkny a loďkami upoutanými kolem, bazén, tvarované stromy a čisťoučký písek alejí patřily ke světu, do kterého vstupoval jen nerad a kde si připadal jako slon v porcelánu."

4 14.09.2020

Nedá mi to - nechat si zápisek jen ve svém deníčku. Překrásně vypravenou knihu o Antarktidě jsem koupila dětem do školky na přání. Pak nám školku zavřeli, tak jsme si knihu nejdřív přečetli s dětmi doma - před spaním na pokračování.
Knihu napsal a nakreslil člověk Antarktidou mocně inspirovaný a snad až fascinovaný. Obsahuje jak věcná fakta o dobývání tohoto nejstudenějšího, největrnějšího a nejvyššího kontinentu, fakta o minulosti i současnosti, o antarktické přírodě, tak i přehršel myšlenek spojených s lidskou odvahou, touhou, soutěživostí, odolností, strachem a nerozvážností.
Autor se sám do Antarktidy podíval, dokonce i se svými dětmi, i tato zkušenost je v knize zmíněna. Stejně jako informace o Antarktické smlouvě podepsané 1. 12. 1959.
Víte například, že:
- teplota se v zimních měsících na Antarktidě pohybuje mezi -40 a -70 st. C
- nejnižší teplotu naměřili na ruské stanici Vostok 21. 7. 1983 a byla - 89 st. C
- Nor Roald Amundsen dobyl jižní pól 14. 12. 1911
- Brit Robert Falcon Scott se z výpravy k jižnímu pólu nevrátil, zahynul ve stanu 29. - 30. 3. 1912, pouhých pár kilometrů od stanice plné zásob
- tuleň Weddellův vydrží pod vodou až 80 minut
- tučňák císařský se dožívá až 50 let
- zpěv plejtváka obrovského je slyšet až 800 km daleko
- želvuška může být zmrzlá v ledu třeba i 30 let a přežije
- Antarktická smlouva platí jen do roku 2048 (jak daleko se to zdálo v době jejího uzavírání)
???
A ještě doslovně:
str. 19
"Proč vlastně závodit? Proč se vrhat do nebezpečí? Někdy se národy chovají jako kluci ve třídě, kteří chtějí jeden druhého prostě trumfnout. Chtít mermomocí zvítězit a mít odvahu něco udělat první jsou dvě různé věci. Svět kolem nás si zaslouží být objevován a zkoumán, ovšem ne slepě. S klapkami na očích z jeho rozmanitosti totiž nic moc neuvidíme..."
str. 45:
"Není ta známá skutečnost, že z ledovce vidíme jen malou část, příkladem toho, jak vnímáme svět? Není všechno, co vidíme, jen desetinou celku - zatímco zbytek si domýšlíme a skládáme podle toho, co jsme už zažili, nebo se dozvěděli? A co když tu větší část domýšlíme špatně?" ... "Na jedno je ale důležité nezapomínat: to, co nevidíme, si domýšlí každý jinak."
str. 66:
"Když vám někdo bude tvrdit, že v Antarktidě nic není, zeptejte se ho, jak to "nic" vypadá. Protože jako Antarktida určitě ne..."

4 13.05.2020

Ano, myšlenka objevná, nebo spíš dávno tušená ale přehlížená. Jen - jak to vše uvést v život? Nejpraktičtější mi přijde číst si nápady pro ten který den cyklu přímo v ten den, je tak nejlépe možné porovnat, jak moc odpovídají s aktuálními pocity a zkušenostmi. Budu muset vše ještě řádně promyslet a promýšlet...

3 25.04.2023

Chtěla jsem si konečně přečíst "něco od Kundery". Jsem na začátku objevování. V duchu si porovnávám, ale nahlas si netroufám. Alespoň jeden citát: str. 253: "S tou sladkou myšlenkou usínal. A na prahu usínání, v tom zázračném území zmatených představ, si byl najednou jist, že právě objevil řešení všech záhad, klíč k tajemství, novou utopii, Ráj: svět, kde je člověk vzrušen pohledem na vlaštovku a kde může mít rád Terezu, aniž by byl rušen agresivní blbostí sexu. Usnul."

3 18.07.2022

Neveselé čtení o nesmírné lásce dvou duší, o porozumění a na druhé straně o nepochopení a nezájmu a také o vlivu společnosti na jedince, na člověka. Jazyk pana Džibrána je poetický, bohatý, kvetoucí jako sakura v květnovém slunci. Smekám a pláču.

3 09.02.2022

Vánoční koledu jsem už znala z rozhlasového zpracování, tak mě vlastně nepřekvapila. Zvony se mi zprvu zdály nekonečné, potom nekonečně smutné a nakonec, hurá, na Vánoce - dobré konce. A nejvíc mě zaujal Cvrček na krbu. Sice na začátku trochu moc cvrčel, ale ten nádherný styl, jazyk, překlad, příběh, rozuzlení, všeho akorát.

3 21.02.2021

Tuhle knihu jsem zprvu ani nechtěla číst. Přečetla jsem si úvod paní Jaroslavy Janáčkové a pochopila, že je v románu Vypovězen ukrytý další dnes už nepředstavitelně smutný a krutý příběh chudoby, závisti, lidské malinkosti ve věcech pro jednoho životně důležitých, pro druhého snadno pominutelných. Ale přečetla jsem nakonec jedním dechem během dvou dnů a s kapesníkem v ruce. Rozhlížím se kolem sebe, vidím upravené pohodlné v zimě teplé a suché místo k životu plné vzpomínek a taky věcí, věcí ... a snažím se představit si, jak se žije o hladu při věčném zápasu o práci s vidinou neustálého ponižování, ubližování, ve světě, kde i dobré slovo je tak řídké, že je skoro zázrakem. Jak jsme snadno zapomněli. Děti moje, hlavně nikdy nemuset pomyslet na vaši zkázu...

3 15.06.2020

Pane Herriote, pane zvěrolékaři, tolik citu, vzpomínek, zkušeností a obrazů z anglického venkova jste nám ve svých knížkách předal. Není už jak poděkovat, jen číst, jen číst a slzy tajit do kapesníku...

3 13.05.2020

Kniha o světě, který už neexistuje. Přelouskala jsem ji dětem před spaním. Napsáno poutavě, chvílemi dojemné, smutné, jindy veselé a hravé.

2 12.01.2023

Souhlasím se vším, co napsali hodnotitelé přede mnou. Takové knižní zjevení.
Jak čteme s dětmi před spaním vlastně už několik let, tak jsme se pročetli k tomu, že už je klasické pohádky o princeznách nebaví. Ale u těchhle pohádek poslouchaly jako pěny a jen někdy s podivem komentovaly. Taková severská syrovost "po česku".

2 25.10.2022

(SPOILER) Velmi si paní Jordánové vážím. Všechno je to vlastně tak jednoduché! Proč si to tu prostě s radostí neužít? Momentálně v životě tápu, hledám, nevím...
A třeba na straně 142 nacházím: "Naše vztahy jsou odrazem našich vztahů k sobě samým a znamená to, že naše vztahy k druhým jsou funkční či nefunkční podle toho, jak si sami sebe vážíme, jaké mínění o sobě máme a jak rozumíme sami sobě. Ve vztazích dostáváme tolik lásky, kolik jsme ochotni dát sami sobě. ... Marně se proto snažíme dosáhnout ideálních vztahů ve svém životě, pokud máme zmatek sami v sobě."
A nebo prostě (str. 148): " Zjistěte si, co oba dva skutečně chcete, a začněte to tak dělat."
Co vlastně /od života/ chceme??

2 06.02.2022

Na podzim jsem si vyšetřila čas na čtyřdenní vandr Šumavou, je to od nás přes celou republiku. Dostala jsem se tam po jedenácti letech. A jsem okouzlená Šumavou čím dál víc. Knížky Zmizelá Šumava 2 a 3 se mi dostaly do rukou dva dny před odjezdem a všechno to krásné, tajemné, minulé, šumavské mi hned připomněly. Doporučuji všem, kdo mají rádi Šumavu...
(Velké fotografie jsou dechberoucí, historické fotografie neuvěřitelné, texty psané lidově čtivě, příběhy pestré, nechybí mapka, popisky, paráda.)

2 11.01.2022

Skvělá detektivka, z roku 1972, švédská, v reáliích doby a země, opravdová, napínavá, poutavě napsaná, místy vhodně komická, jinde naopak nekompromisně realistická. Přečteno jedním dechem. Doporučuji.

2 31.08.2021

To je tak nádherný příběh! Tak plný fantazie, tak opravdově krásný i opravdově temný a strašlivý. Jako svět tam venku. Čtu před spaním dětem každý večer, čteme knížky z mého dětství, na doporučení, podle recenzí, podlé přání dětí ("něco o kočkách" třeba) a občas mezi těmi všemi příběhy objevíme skvost. Skvost s nádherným příběhem, napsaný jazykem, kde nechybí ani nepřebývá ani slovíčko, skvost v knížce nádherně vypravené, skvost, který nepošleme "dál do světa". Mio, můj Mio je knížka, kterou s velkou radostí zařadím do naší rodinné knihovničky, hned vedle O kapybaře, která chtěla létat, nebo třeba vedle Kočičin kocoura Damiána.

2 05.04.2021

Dlouhá léta jsem od tohoto klasika nic nečetla. A žasnu, jak současným jazykem je příběh napsaný, jak skvěle jsou na malé ploše vykreslené postavy a představuji si, jak aktuální byl příběh v době, kdy ho autor psal. Dnes se dostává do jiné roviny - může být dobrou základnou k úvahám - o lidské důstojnosti, pýše, proradnosti, hlouposti, zlobě, o systému pravdy vítězů a historie historie... Autor knihu napsal v paříži v únoru až červnu 1832.

2 14.09.2020

Někdy z pohádkových knížek trčí jako jedovatý hrot kopí snaha předat poselství, poučit. Ne tak ale v téhle nádherné knížce vypravené tak snovými ilustracemi. Původně jsme si chtěli knížku jen přečíst a poslat ji dál, ale spíš to vypadá, že se u nás zabydlí natrvalo.

2 22.05.2020

Do knížky jsou zařazeny texty ze souborného vydání díla Karla Čapka (Spisy XII, Československý spisovatel, 1983), dále z publikace Pudlenka (Albatros, 1970), a fejeton Člověk a pes (vydáno v souboru O lidech, Československý spisovatel, 1960). Knížka je doplněna čtivým dovětkem paní Olgy Scheinpflugové O Karlu Čapkovi a jeho zvířátkách. Pěkné jsou i kresby bratří Čapků, roztomilé jsou černobílé fotografie pana Karla Čapka, které knihu doplňují. Ty učarovaly mému synkovi.

Jako kočkomil jsem ale vlastně byla docela zklamaná. Chtěla jsem dětem přečíst před spaním o Pudlence a přitom bylo v knize více textu o psech, o psích rasách, o chovu (a rozmnožování) psů. O Pudlence toho napsala víc paní Scheinpflugová v dovětku.
Pro ilustraci, když už jsme se konečně dočetli ke kočkám, přikládám první větu ze stati Mateřství Kočka, str. 65:
"Vláčí se po bytě s těžkým břichem a páteří vysedlou jako koza a hledá, pořád hledá; žádný kout jí není dost měkký a měkce vystlaný, aby v něm přivedla na svět svých pět slepých a pištících koťat."

Obdivuji pana Karla Čapka, jeho vizionářství, jeho nádhernou češtinu, bezpochyby miloval psy i kočky, ale knížku Pudlenka aneb měl jsem psa a kočku, si v knihovničce nenechám.

Neskutečné. A tak skutečné. Neprožívám zrovna lehké období, ale po přečtení Freudovy sestry si připadám jak na obláčku za Petrovou bránou kdesi v nebi.
Proč se jen nepoučíme. To je opravdu zkušenost nepřenosná? To musí člověk a lidstvo znovu a znovu padat "na ústa"? Ten koloběh nejde nikdy zastavit?
---
Při čtení knih si zškrtávám zajímavé pasáže. Tady bych ale musela zaškrtat mnoho. Přeci ale alespoň pro představu pár řádků ze str. 165: "Jsou lidé, jejichž Já kdysi dávno pocítilo, že nemá právo existovat, nyní se v konfrontaci s realitou rozpadá a mnoho věcí prožívá, jako kdyby bylo bez duše."

1 19.02.2024