Vypovězen

08.11.2023

Absolutní pecka,
Člověk člověku vlkem...
Harrymu bych dal palec, kdyby si toho nezamotal politiku..

10.09.2022

Mám ráda romány z jihočeského prostředí. Zde jsem celou dobu jsem přemýšlela, která z vesnic "mezi Hlubokou nad Vltavou a Netolicemi" byla dějištěm románu. Továrnou zřejmě byla šamotka ve Zlivi, snad tedy celý příběh je zasazen do Zlivi, jež je ovšem dnes městem bez jakékoli historické vesnické zástavby. Přiznám se ale, že jsem při čtení neměla po ruce mapu, abych podle určitých náznaků mohla porovnat, zda poloha obce opravdu odpovídá Zlivi.

Zpočátku jsem měla trochu problém zvyknout si na značně archaický styl vyjadřování. Asi jsem už dlouho od Klostermanna nic nečetla, byť pár jeho knih, dosud nečtených, mám už nějakou dobu ve své knihovně. Příběh je však napínavý, a tak jsem si na archaický jazyk brzy zvykla.

Co všechno dokáže člověk přežít? Při čtení této knihy si uvědomíte, kolik toho je... Nejsmutnější ze všeho je nespravedlnost – proč se na jednoho člověka či rodinu sesype tolik trápení? A pak odevzdanost, s jakou hlavní hrdina, Váša Křenek, přemýšlí i jedná: chudý člověk musí být vděčný za vše... Trochu zarážející je i nesnášenlivost a hašteření v komunitě dělníků v továrně, či spíše jejich žen. Pro mě osobně bylo překvapivé, že nakonec nejvíc v nouzi vypomohla domácí Bavorová.

Podmínky, v nichž hlavní hrdina žil a pracoval, jsou asi pro většinu z nás nepředstavitelné – v zimě bez dostatečného ošacení, o hladu nebo jen s nedostatečnou stravou, bez možnosti doprovodit zraněnou ženu k lékaři, bez možnosti dohledu na děti, když je to třeba, mnoho hodin práce ve vyčerpávající výhni pecí. Není to výmysl, jak se nám dnes občas někdo snaží namluvit, takto to skutečně bylo, chudý člověk neměl na růžích ustláno. Na závěr se ostatně dozvíme, že příběh je sepsán podle skutečnosti, na základě setkání K. Klostermanna s hlavním protagonistou a také podle výpovědí lidí, kteří V. Křenka znali.

Ano, dnes se máme mnohem lépe. Bylo by však naivní se domnívat, že je to samozřejmost zaručená navěky. Existence firem, v nichž je běžná šikana, nedostatečné odměňování, šizení na povinných odvodech a celkově otrocké podmínky pro zaměstnance, ač majitelé jezdí v drahých autech a létají na zahraniční dovolené, jsou toho důkazem. Děsivá je navíc i neschopnost (nebo neochota?) státních institucí tento stav napravit a arogance mnoha politiků i úředníků, s níž lidem sdělují, ať si nestěžují, máme tu svobodu, tak co by chtěli víc? Lidé by měli vědět, že pracovat 12 hodin denně za mizerný plat, leckdy v nedostatečně vybavených provozovnách a bez ochranných pomůcek, opravdu NENÍ nutnou daní za svobodu. Je to jen zneužívání postavení a moci některými jedinci, kteří pak zisky firmy prezentují jako svůj úspěch, byť tento "úspěch" je založen na odírání lidí. A někdo se neštítí využít ve svůj prospěch a slávu vše: nemoci, válku, cokoli...

15.06.2020

Tuhle knihu jsem zprvu ani nechtěla číst. Přečetla jsem si úvod paní Jaroslavy Janáčkové a pochopila, že je v románu Vypovězen ukrytý další dnes už nepředstavitelně smutný a krutý příběh chudoby, závisti, lidské malinkosti ve věcech pro jednoho životně důležitých, pro druhého snadno pominutelných. Ale přečetla jsem nakonec jedním dechem během dvou dnů a s kapesníkem v ruce. Rozhlížím se kolem sebe, vidím upravené pohodlné v zimě teplé a suché místo k životu plné vzpomínek a taky věcí, věcí ... a snažím se představit si, jak se žije o hladu při věčném zápasu o práci s vidinou neustálého ponižování, ubližování, ve světě, kde i dobré slovo je tak řídké, že je skoro zázrakem. Jak jsme snadno zapomněli. Děti moje, hlavně nikdy nemuset pomyslet na vaši zkázu...