pedobro komentáře u knih
Kniha je smutným svědectvím toho, kolik práce je v oblasti duševního zdraví ještě před námi... Líbí se mi pojetí ze dvou různých úhlů pohledu, jak samotných duševně nemocných, tak jejich matek. Z knihy je tak lehce odvoditelné, že nemocí zdaleka netrpí jen samotný pacient, ale i jeho nejbližší.
Oceňuji autorčinu snahu jít s kůží na trh. Věřím, že to nejednomu panikáři pomůže k vědomí, že v tom není sám. Bavila mě deníková forma. Fascinuje mě, čeho všeho je lidská mysl schopná a jak dokáže paralyzovat celého člověka...
Zajímavé zpracování a pojetí tématu z pohledu dospívajícího chlapce. U podobných knih jsem vždy na vážkách, zda je lepší je číst, aby nebylo zapomenuto, nebo by bylo lepší, kdyby k tak tragické části naší historii nikdy nedošlo a podobné knihy by neměl kdo psát. A pokud ano, pak leda jako sci-fi. Tahle kapitola dějin lidstva pro mě, navzdory množství načteného a shlédnutého, bude vždy jednou velkou neznámou v pochopení absence lidskosti u jedněch a urputné snahy udržet si ji ze všech sil u druhých...
Zajímavá prezentace příběhu. Nutno podotknout, že o Životicích a jejich osudu ve válečných a poválečných letech jsem neměla nejmenší ponětí. O to víc hodnotím knihu jako přínosnou a na jejím základě jsem si vyhledala pár fakt.
Spletité hledání umění žít, nejen na sklonku života v domově seniorů. Hezky zpracované téma.
Krásné příběhy a díky čtenářské výzvě jsem se s touto knihou mohla přenést zpět do dětství. Dodnes pamatuji, jak jsem ji vybalila z vánočního papíru a od té chvíle hltala každou stránku.
Překvapivě dobré na začátek série, až mám chuť přečíst si další díl.
Tak nevím, jestli je šťastné začít 11.dílem v pořadí série, bez předchozího seznámení s ostatními, ale byl to spíše pokus přečíst si od autora něco jiného, než jen knihy pro děti, které jsem četla s dcerou.
Neměla jsem však pocit, že by mě neznalost předešlých dílů ochudila o zážitek. Naopak jsem byla mile překvapená, jak slušně šlape Harry Hole na paty mému oblíbenci Lincolnu Rhymovi ze série knih J.Deavera. A to jsem myslela, že ani není možné.
Stejně jako miluju závěrečné zvraty u Deavera i tady byl tedy závěr tak nečekaný, že po nějakém dalším dílu jistě časem zase ráda sáhnu. Jen byly místy na můj vkus scény až příliš brutální, ale to je věc názoru.
Ráda čtu knihy vydané nakladatelstvím Cesta domů. Spojuje je téma, které je mi blízké a celkově mě zajímá i činnost samotného sdružení.
Kniha "Máme konec na paměti?" je napsaná čtivým jazykem plným citu a pochopení. Z každého příběhu je cítit individuální přístup k jednotlivým osudům, lidskost a profesionalita personálu a neskutečná odvaha pacientů a jejich blízkých, stojících tváří v tvář nevyléčitelným chorobám.
Smrt je důležitou součástí našich životů, o které bychom měli umět mluvit...
Franklův přístup k životu a způsob, jakým vnímá jeho smysl, je fascinující. Stejně jako odmítnutí kolektivní viny po všem, čím si v koncentračním táboře prošel a o co vše ho tábor připravil...
"Duchovní svoboda člověka, kterou mu nelze až do posledního dechu vzít, mu také až do posledního dechu dává příležitost uspořádat svůj život smysluplně."
"Smysl však nemá jen život tvůrčí a poživačný, nýbrž: má-li život vůbec nějaký smysl, pak jej musí mít i utrpení. Protože utrpení k životu jaksi náleží - právě tak, jak k němu náleží osudovost a smrt. Teprve utrpení a smrt činí lidskou existenci kompletní."
Je až zarážející, jak nezpracovaná traumata ovlivňují naše životy... Skvěle zpracováno.
Zajímavé čtení. Místy úsměvné, místy absurdní a děsivé. V porovnání s KLDR byli snad i naši soudruzi a život v socialistické vlasti procházkou růžovým sadem. Nepochopitelné...
Aleš Palán mě opět nezklamal. Fascinuje mě, jak dokáže na svých stránkách zachytit osudy, které tak snadno přehlédneme. Každý příběh je svým způsobem zajímavý a unikátní, ale jedno vím jistě. Až se zase vydám do svého rodného Brna, budu očima vyhlížet Šimona :-)
Kniha se mi líbila už samotným zpracováním. Je přehledná a teoretické části doplňují konkrétní příběhy, jejichž vývoj je možné sledovat napříč celou knihou.
Myslim, že nejednomu člověku by mohla pomoci rozpoznat osoby s manipulativním jednáním...
Myslím, že by se mi kniha četla skvěle, i kdyby mi nebylo téma tak blízké. Bylo mi opravdu potěšením tento skvost přečíst.
U Tří sester jsem byla lehce na vážkách, zda si knihu přečíst. Tatér z Osvětimi pro mě byl spíše zklamáním. Reputaci autorky o něco vylepšila Cilčina cesta a tak jsem nakonec Tři sestry zkusila. A dobře jsem udělala. Tři sestry jako kniha jsou nesmírně čtivé, tři sestry jako bytosti jsou naprosto fascinující. Ta síla, naděje a touha žít...
První setkání s autorkou. Líbí se mi její čtivý styl. Děj je navíc zasazený do období, které mě zajímá a které v četbě ráda, napříč jeho těžkosti, vyhledávám. Ať už jde o literaturu faktu, příběhy dle skutečných událostí nebo smyšlené osudy postav, pokaždé si říkám, jak je vůbec možné, že k takové kapitole v historii lidstva vůbec mohlo dojít...
Velice čtivě napsáno, stejně jako jsou přínosné i rozhovory s autorkou. Knihu si ráda ponechám ve své knihovně.
Jasná, přehledná, praktická, což ji dělá neskutečně čtivou.
Kniha, která jednoznačně poukazuje na to, že svět není černobílý. Autor mi byl sympatický svojí otevřeností, svým přístupem k problému, vzbuzoval ve mně lítost, soucit, ale i hněv... Myslím, že jsem hodně tolerantní, ale jako rodič nejsem schopna říct, jak silná by byla moje tolerance, kdyby šlo o moje vlastní dítě. Celou dobu kniha nutí přemýšlet, jaký dopad má celá záležitost na všechny zúčastněné a jak by se k situaci stavěl čtenář sám. Mám ráda knihy, které podněcují vlastní úvahy.