Paulus.1987 komentáře u knih

Josef Bryks, pilot RAF, nositel Řádu britského impéria a mnoha dalších vyznamenání, projevoval svoji odvahu, odhodlání a nezlomnou vůli mnoha útěky z německých zajetí, kdy neváhal utíkat v bečce od močůvky nebo v pyžamu a pantoflích, stejně jako se podílel na slavném Velkém útěku ze Saganu. Právě jeho obdivuhodné vlastnosti, pověst nezlomného útěkáře a skutečnost, že si vzal za manželku Angličanku, mu byly přítěží v komunistickém kriminálu, ve kterém ho režim nakonec fyzicky i psychicky utýral.

Kniha patří mezi ty důležité publikace, které kromě popisu konkrétních osudů názorně ukazují praktiky zvrácené ideologie, která v této zemi po válce systematicky ničila životy nejen samotným elitám národa, ale i jejich rodinám. V případě Josefa Brykse se tak jednalo o jeho rodiče, manželku a dcerku.

Co se týče knihy samotné, mám menší výhradu ke stylu psaní, který mi místy příliš nevyhovoval. Ostatně anotace výstižně uvádí, že se „nejedná o typickou literaturu faktu, ale o strhující vyprávění zařazené do dobových souvislostí.“ Když k tomu ale přičtu závažnost tématu, množství v knize obsažených fotografií a dokumentů, záslužnou práci autorů a skutečnost, že se jedná o jedinou knihu samostatně popisující osud tohoto výjimečného člověka, výsledné hodnocení je jasné.

Z dotazníku věznice Leopoldov:

„Jaké neúspěchy a zklamání jste měl v životě?“
„Za dobro a obětavost pro člověka a falešné pochopení jsem již nevinně přes devět let v žaláři a zklamání jsem se dožil v přílišném přeceňování české duše.“

„Posuďte sebekriticky své vlastnosti.“
„Velmi pracovitý, iniciativní, ale zápal při nezdaru zaniká, prudký až prchlivý, neústupný a vytrvalý ve svém přesvědčení, samotář, méně dbající o zevnějšek, skromný, příliš sdílný a důvěřivý, toužící po technické vědě a znalosti lidské duše.“

16 09.06.2019

Mrzí mě, že jsem se o osudy československých letců v RAF nezajímal dříve, v době, kdy generál Fajtl, generál Peřina a další váleční hrdinové byli ještě naživu. Tento morální dluh tedy splácím až v poslední době, zejména četbou.

Při sledování rozhovorů nebo televizních dokumentů mě na generálu Fajtlovi zaujal mimo jiné i jeho kultivovaný projev a gentlemanské vystupování. Stejné pocity mám i z této jeho knihy, ve které popisuje své sestřelení v severní Francii a následnou cestu přes okupovanou i neokupovanou část Francie, přes Pyreneje až do Španělska, kde byl uvězněn a držen v koncentračním táboře.

Podtitul knihy „Z deníku stíhacího letce“ přesně vystihuje styl vyprávění, které je velmi detailní, což ale podle mého názoru v některých místech poněkud snižuje spád a čtivost knihy. Krásný závěr mi ale vše vynahradil.

Když to shrnu, jedná se o příběh nesmírné odvahy a odhodlání Františka Fajtla, stejně jako obětavosti a nezištnosti všech lidí, kteří mu v těžké válečné době během jeho cesty za svobodou pomohli.

17 28.05.2019

Pana profesora Rychlíka jsem zaregistroval v několika pořadech České televize, zejména v Historii.cs a Interview ČT. Ačkoliv na mě na první pohled působil poněkud akademicky odměřeným dojmem (podle Vladimíra Kučery hezky řečeno „nerozčepýřeně“), jeho povídání bylo vždy velmi zajímavé a dobře se poslouchalo. Právě s Vladimírem Kučerou, moderátorem pořadu Historie.cs, pak vznikl tento rozhovor.

Ačkoliv je knížka docela útlá, je v ní velmi mnoho témat k hovoru. Kromě povídání o životě profesora Rychlíka, jeho víře, zálibě ve vlacích a sbírání jízdních řádů pak čteme zejména o historii a jejím významu. Boří se mýty např. o husitské a pobělohorské době, značná část je věnována vztahu Čechů a Slováků, vzniku Československa (např. myšlenku čechoslovakismu prof. Rychlík doslova trhá na kusy) a procesu jeho následného rozpadu. Velmi zajímavá pasáž se týkala Benešových dekretů a vyhnání Němců, řeč přišla např. i na Jana Husa, Jana Palacha nebo Josefa Toufara. Kromě jiného se rovněž seznámíme s názorem pana profesora na současnou situaci na Ukrajině, na historické i současné Rusko a s tím související rusofilství. V tomto směru mi nepřímé a zároveň galantní pomrkávání na pana prezidenta přišlo velmi sympatické...

Po dočtení knihy mě mrzelo, že už je konec. Nejraději bych četl dál nebo si knihu přečetl hned znovu od začátku. Dozvěděl jsem se zde mnoho zajímavostí a i samotný pan profesor na mě působil ještě sympatičtějším dojmem. Vyzařuje z něj jistý nadhled a životní moudrost podpořená neuvěřitelně širokým historickým rozhledem. Pokud jsou jeho knihy stejně zajímavé jako tento rozhovor, mám se na co těšit.

11 12.05.2019

Vzpomínám si, jak mě při četbě knihy Tyranie od Timothyho Snydera šokovala zmínka o tom, že v roce 1999 měl Vladimir Putin fingovat teroristické útoky vůči vlastnímu obyvatelstvu, aby měl záminku k druhé čečenské válce a zvýšil si tak popularitu mezi občany. O tomto jsem neměl do té doby nejmenší tušení. Můj zájem prohloubila také kniha Konec Evropy od Jamese Kirchicka, která se mimo jiné věnuje i praktikám současného Ruska na mezinárodní scéně. Proto jsem se rozhodl zajímat se o putinovské Rusko dál.

První kapitola Satterovy knihy se věnuje právě zmíněným bombovým útokům na ruské obytné domy v roce 1999. Autor tyto události považuje za zásadní a věnuje se jim velice podrobně a přesvědčivě. V následujících kapitolách autor popisuje éru Borise Jelcina (kterého si pamatuji pouze díky televizním záběrům jeho „společenské únavy“), nástup Vladimira Putina a jeho režim, který se dá charakterizovat jako diktatura s gangsterskými praktikami, ve kterém nemá život jednotlivce žádnou cenu.

V knize se rovněž dočteme o útocích na divadlo Na Dubrovce, na školu v Beslanu, o vraždách Anny Politkovské, Alexandra Litviněnka, Borice Němcova a dalších lidí, o anexi Krymu a ukrajinské válce a spoustě dalších věcí a souvislostí, nad kterými čtenář nestačí žasnout.

Ačkoliv jsem o současném Rusku a Vladimiru Putinovi nikdy neměl valné mínění, mnoho v knize popisovaných informací bych označil za ledovou sprchu. Kniha je dostatečně podrobná a strhující, velmi nerad jsem od ní odcházel.

Téma současného Ruska je velmi aktuální nejen v souvislosti se situací na Ukrajině, ale i se zbytkem světa včetně naší země. Podle mého názoru je dobré vědět, s kým máme tu čest, kdo Rusku vládne a jakým způsobem. Proto nezbývá než knihu doporučit.

8 28.04.2019

Politické působení Pavla Tigrida v 90. letech si bohužel nepamatuji, byl jsem dítě a v té době jsem měl jiné zájmy. Z toho důvodu pro mě byl Pavel Tigrid prakticky neznámou osobností, a právě proto jsem se nyní rozhodl něco se o něm dozvědět.

Rozhovor Petra Kotyka s Pavlem Tigridem dostatečně postačuje k tomu, aby si čtenář udělal obrázek o tom, kým Pavel Tigrid byl. Schválně píšu „kým“, nikoliv „kdo“. Přiznám se, že jsem od knihy očekával jakési „Hovory s ...“, ale moje očekávání nebyla zcela naplněna. Zmíněný rozhovor představuje spíš Tigridův život než jeho myšlenky a názory na svět, které by si čtenář z knihy opsal do notýsku. Těch se bohužel v rozhovoru nachází minimum, ale stojí za to. Mluví se tedy především o emigraci a životě emigranta, působení v rozhlase, o časopisu Svědectví a dalších křižovatkách Tigridova života. Rovněž mi trochu vadilo, že otázky nebyly tématicky uspořádány, každá otázka se týkala něčeho jiného nebo jiného období.

Jako základ pro seznámení se s Pavlem Tigridem kniha postačuje, já jsem však čekal víc, proto budu v seznamování pokračovat dalšími publikacemi. I když můj komentář asi vyznívá dost kriticky, v rozhovoru se najde několik vět, které by měly být tesány do kamene. Třeba tyto:

„My všichni politologové jsme se mýlili, postkomunistická éra je skoro tak složitá jako komunistická. Úplně jinak. Exploze svobody, sen, že svoboda vlastně je nezodpovědnost, každý pro sebe a každý za sebe, je naprosto falešný. Tak to opravdu není! Svoboda je především stálá zodpovědnost, stálé rozhodování za sebe, ne druhých za mě. Lidé mě zastavují na ulici: ,Pane Tigride, jak to dopadne, co uděláte?‘ Říkám: ,Co uděláte vy, občané, rozhodne, mě se neptejte, na vás záleží.‘ Osobní zapojení zmizelo, všichni mluví, jako by ještě byli ,oni‘, ti ,druzí‘, ale že to jsou oni sami, teď už neplatí.“

7 19.04.2019

Četba memoárové literatury vztahující se k holokaustu je vždy náročná. Čtenář je téměř pokaždé otřesen nepředstavitelnou zrůdností a brutalitou, zdrcen nedozírným množstvím lidské bídy a utrpení. Četba takovýchto knih proto vyžaduje jistou dávku čtenářovy odvahy, kterou by podle mého názoru měl v sobě občas najít každý.

Z hlediska výše uvedených pocitů se kniha Rudolfa Vrby ničím nevymyká. Autorův příběh začíná pokusem o útěk do Maďarska a následným zadržením, pokračuje pobytem v táboře v Novákách, v Majdanku a poté v Osvětimi - Březince. S autorovým příběhem tak úzce souvisí posledně jmenovaná „továrna na smrt“, jejíž organizaci a fungování autor viděl na vlastní oči a prožil na vlastní kůži. Proto se rozhodl z tábora za každou cenu utéct a informovat svět o nepředstavitelných zvěrstvech, která se zde odehrávala.

Navzdory náročnému tématu je kniha velmi dobře napsaná, podrobná, ale zároveň úžasně čtivá. Čte se opravdu jedním dechem. Je skutečně obtížné z knihy vybrat něco konkrétního, mě asi nejvíce zasáhlo autorovo svědectví o likvidaci „terezínského rodinného tábora“ a také plánování a provedení útěku, které knihu ještě více posouvalo do sféry neskutečně napínavého thrilleru (pokud to lze v tomto případě takto napsat).

Kniha také obsahuje samotnou Vrbovu a Wetzlerovu zprávu o fungování Osvětimi – Březinky, jeden z nejdůležitějších dokumentů 20. století. Jedná se vlastně o sumarizaci toho, co je popsáno v knize. Ve zprávě obsažená statistika o počtech transportů a obětí je zdrcující. Z tisíců jsou desetitisíce, z desetitisíců statisíce, ze statisíců miliony a člověk se v koutku duše stydí, že je člověkem…

Kniha Rudolfa Vrby bývá v rámci literatury o holokaustu řazena mezi nejzákladnější a nejlepší. Já se k tomuto názoru svým hodnocením jednoznačně připojuji.

Na závěr chci vyjádřit politování nad tím, že tato kniha není dlouhodobě k sehnání. Mně se ji podařilo zakoupit v loňském roce, kdy se z ničeho nic objevil dotisk druhého vydání z roku 2007, který byl za několik dní znovu vyprodán. Proto bych ocenil, kdyby kniha brzy vyšla znovu, aby si ji mohlo přečíst a zařadit do své knihovny co nejvíce lidí.

18 07.04.2019

Velmi zvláštní kniha, s jejímž hodnocením mám poněkud problém.

Kniha přesně odpovídá tomu, co je uvedeno v její anotaci. Jedná se o koláž dobových novinových článků, fotografií, zpráv gestapa a textů autora. Grafické stránce knihy nelze nic vytknout, skvěle vystihuje tísnivou a depresivní atmosféru protektorátu.

Podle mého názoru kniha počítá s tím, že má čtenář o operaci Anthropoid, zúčastněných osobách a tehdejších událostech jisté povědomí. Ačkoliv jsem již o tomto něco málo četl a viděl, měl jsem s autorskými texty problém v tom smyslu, že jsem často nevěděl, o kom je řeč. Proto jsem musel jména zmiňovaných lidí vyhledávat na internetu, abych se o nich a jejich osudech dozvěděl víc. Například když jsem v knize četl novinové články o otravě proněmeckých novinářů, věděl jsem, o co jde jen díky tomu, že jsem se o tzv. chlebíčkové aféře dozvěděl teprve nedávno. V tomto směru by knize možná pomohl poznámkový aparát. Zprostředkování pocitů se však autorovi daří skvěle.

Na konci knihy mě velmi zaujal seznam "jidášů" a jejich odměn za "obětavou činnost". Netušil jsem, že jich bylo tolik...

Knihu určitě doporučuji, ale spíše jako doplněk pro dokreslení atmosféry k některé jiné publikaci, která se operací Anthropoid zabývá podrobněji.

7 31.03.2019

Velmi povedená antiutopie pro děti.

V průběhu četby jsem měl zejména při popisu společenství a jeho fungování pocit, že jsem něco takového už četl v jiných antiutopických románech - jednota, rituály, kontrola, přidělování partnerů, dětí, zaměstnání, prášky proti neklidu apod.

Naopak myšlenka dárce a předávání vzpomínek mi přišla velmi originální. Z pohledu dospělého čtenáře jsem proto byl poněkud zklamán, že tato myšlenka nebyla v knize více rozpracována. Ocenil bych více Jonasových návštěv u dárce, více debat o historii a jejím smyslu, více předaných vzpomínek. Chápu ale, že by pak kniha nemusela být pro dětské čtenáře tolik čtivá a atraktivní.

Knížka předkládá čtenářům (nejen těm dětským) několik zásadních a důležitých dilemat. Je lepší žít v bezpečné a blažené nevědomosti bez citů, lásky, moudrosti a možnosti volby? Má smysl učit se ve škole dějepis, tj. být příjemci vzpomínek předchozích generací? Na tyto otázky si čtenář musí odpovědět sám, stejně jako má možnost vysvětlit si konec knihy po svém.

A v tom je ta skvělá pointa...

12 26.03.2019

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se pro tuto knihu rozhodl, protože mě poněkud odrazoval její apokalypticky znějící název. Nakonec jsem dal knize šanci a nelituji toho. Dobře jsem udělal. Je totiž skvělá.

Autor v knize popisuje krizi současné Evropy spočívající zejména v odklonu od liberálních hodnot, vzestupu populismu a autoritářství. Kromě jedné kapitoly věnované Evropské unii jako celku jsou v každé kapitole popsány současné problémy jednoho konkrétního evropskému státu. Je to čtení na úrovni, autor vychází nejen ze svého několikaletého pobytu v Evropě, ale i z velkého množství novinových článků, politických projevů a děl jiných autorů. Všechny kapitoly byly neskutečně zajímavé a plné pro mě nových informací. Já osobně nejvýše vyzdvihuji kapitoly o Rusku a Ukrajině. Rovněž oceňuji, že autor v knize nikoho nešetří, nebojí se zkritizovat jak Vladimira Putina, tak i např. Angelu Merkelovou.

Ačkoliv je kniha hutná, plná faktů a souvislostí, je velmi čtivá. Často jsem měl problém se uhlídat, abych ji nečetl jedním dechem, protože by mi spousta informací unikla.

Nezbývá než knihu doporučit. Zejména těm, kteří stejně jako já sledují mezinárodní politiku jedním okem nebo vůbec. Podle mého názoru je čtení takovýchto knih pro samotného čtenáře i společnost mnohem přínosnější než bezmyšlenkovité brblání u piva nebo v internetových diskuzích.

Velmi se těším na knihu Cesta k nesvobodě od Timothyho Snydera, která má vyjít na konci dubna a která se podle všeho zabývá podobnou tematikou.

7 18.03.2019

Příběh "šedého, obyčejného člověka", který účast polské armády na okupaci Československa vnímal jako osobní i národní hanbu. Svým činem, který zůstal dlouhou dobu utajen, pak čest svého národa zachránil.

První část knihy tvoří historická studie Petra Blažka, která, ač poněkud stručná, plně postačuje k tomu, aby se čtenář o Ryszardu Siwcovi dozvěděl vše podstatné - o jeho životě, rodině, práci a především o pohnutkách, které ho přiměly k tak výjimečnému a radikálnímu činu.

Hlavní část knihy tvoří archivní dokumenty, ze kterých bych nejvýše vyzdvihl ty, které pocházejí od Ryszarda Siwce samotného, především jeho poselství namluvené na magnetofonový pásek den před svou smrtí. Jedná se o nekompromisní obžalobu vůdců Sovětského svazu a také apel na všechny slušné lidi, aby nebyli lhostejní vůči tyranii.

Filmový záznam na přiloženém CD, který je šokující a zároveň dojemný, je jakousi tečkou nad zajímavou publikací, kterou jednoznačně doporučuji.

Jan Palach nebyl první.

4 04.03.2019

Životní příběh paní Bezdíčkové nabízí čtenáři pohled na holokaust z několika úhlů.

O postavení slovenských Židů během války se dozvídáme na začátku, kdy autorka píše o své rodině a dětství na Slovensku. Mimo jiné mě velmi zaujala informace, že Slovenský stát platil Třetí říši 500 říšských marek za každého deportovaného Žida...

O příjezdu a pobytu v Osvětimi a dalších táborech autorka píše relativně věcně, nepopisuje do detailu každodenní utrpení a brutalitu, ale i přesto je čtenář šokován.

Po útěku z pochodu smrti dochází na další aspekt příběhu paní Bezdíčkové, a to bezprostřední vyrovnávání se s prožitým utrpením. Nejistota, bezmoc, výčitky své i od ostatních lidí, proč přežila právě ona, doživotní trauma ze ztráty blízkých, zejména milované maminky.

Kvůli svému židovskému původu měla autorka těžký život i za komunismu, konkrétně po procesu s Rudolfem Slánským.

Ačkoliv je knížka útlá a čte se jedním dechem, obsahuje dost zajímavých informací. Autorka v ní píše nejen o svém životě, ale i dalších okolnostech a o potřebě znát minulost, mluvit o ní, především s dětmi ve školách. Zvlášť nyní, kdy jsou rasistické tendence ve světě opět na vzestupu...

7 27.02.2019

Četl jsem všechny Hosseiniho romány a i tahle kniha se autorovi moc povedla. Je to takové malé umělecké dílo. Nejedná se o plnohodnotný román, jde o skutečnou modlitbu, jejíž text pouze doprovází nádherné ilustrace. Právě díky krátkému rozsahu textu jsem měl knihu přečtenou za 5 minut a jelikož mi bylo líto trávit u tak krásně vyvedené knihy tak krátkou dobu, přečetl jsem si ji hned znovu.

Beru v potaz, že autorovi jako afghánskému emigrantovi a vyslanci dobré vůle UNHCR je téma současné migrace opravdu blízké. V případě této knihy tak dokáže několika větami přimět čtenáře si svůj pohled na migranty trošku poupravit, popřípadě se nad tématem alespoň zamyslet.

A to není málo.

12 24.02.2019

Na své čtenářské poměry jsem tuto knihu četl nezvykle dlouho. Nutno ale podotknout, že takovéto knihy se MUSÍ číst dlouho. Já jsem ji četl asi měsíc a půl, ale dala by se číst klidně půl roku. Autorem je básník a tato kniha je poezií v próze. Proto stejně jako básnickou sbírku musíte i tuto knihu číst pomalu, po částech, abyste ji náležitě procítili.

Pan Seifert věnoval své vzpomínky psané básnicky květnatým jazykem svému dětství a mládí, Praze a jiným městům, která měl rád, a především svým přátelům z uměleckých kruhů - básníkům, malířům, sochařům a dalším. Je to vzpomínání laskavé, tesklivé a nostalgické. V jiných částech se autor zamýšlí nad mládím, stářím a především nad láskou, která jej celý život provázela.

Pokud jde o hodnocení, upřímně jsem váhal mezi čtyřmi a pěti hvězdami. Ačkoliv se po umělecké stránce jedná o překrásné dílo, během druhé poloviny knihy jsem se začal těšit, až knihu dočtu a sáhnu zase po něčem jiném. Čtení je to ale krásné, proto odkládám tyto své subjektivní pocity a dávám plný počet.

8 17.02.2019

Maminka od Jaroslava Seiferta. Útlá knížka s neskutečně půvabnými ilustracemi Jiřího Trnky. Mamčina nejmilejší sbírka básní od nejoblíbenějšího básníka. Vybrané básně založené proužky papíru...

"Maminko, půjčíš mi Maminku?"...

Přečtením této knížky jsem sám sobě splatil jakýsi čtenářský dluh, poněvadž jsem dosud žádnou sbírku básní jako celek nečetl, nepočítám-li Erbenovu Kytici. Ostuda tím větší, že jsem dosud nečetl nic od Jaroslava Seiferta, patrně největšího básníka naší kulturní historie.

Za svůj dosavadní život jsem přečetl ledacos, ale tolik krásných a cituplných slov jsem před očima snad ještě neměl. Jelikož nejsem zvyklý číst poezii, četl jsem každou báseň aspoň dvakrát, aby mi nic neuniklo. Nenacházím ta správná slova, která by tu nádheru dokázala vystihnout.

U Kytičky fialek jsem se málem rozplakal... Víc k tomu asi nemám co dodat.

23 25.12.2018

Četbou Ideálů humanitních jsem pokračoval ve svém malém samostudiu Masarykových myšlenek. I v tomto případě se jedná o filozofické dílo, které ačkoliv vyžaduje čtenářovo plné soustředění a určitě i několikeré čtení, je skvěle srozumitelné právě s ohledem na to, že obsažené tři přednášky jsou určeny širší veřejnosti.

Masarykovy myšlenky jsou v mnoha směrech stále aktuální a mají nám co říci i v současné době. Možná právě obzvlášť v této době, kdy se ideály tolik nezabýváme, ať už v souvislosti s politikou nebo svým přístupem ke každodennímu životu.

Kdykoliv slyším současnou hlavu státu citovat Masaryka, můj žaludek má problém a tato kniha mi v mnoha okamžicích vysvětlila důvod. Jako příklad uvádím úryvek ze závěrečné kapitoly "Kam spějeme?" z přednášky Problém malého národa:

"Je nutno mít program. Program neznamená opsat několik myšlenek Palackého, nýbrž pochopit smysl historie a teď si říct: Chceme spět za tímto cílem. Co to konec konců znamená? Nic než poznat, co je pravda a nepravda, co je zlé a co je dobré. Jiného úkolu nikdy nebude pro žádný národ."

4 26.11.2018

Ačkoliv se k četbě historických děl Timothyho Snydera chystám již nějakou dobu, dal jsem této knížce přednost. Nejen kvůli jejímu nevelkému rozsahu, ale především s ohledem na to, že ji často zmiňuje Erik Tabery ve své skvělé knize Opuštěná společnost.

Timothy Snyder, historik a jeden z předních světových intelektuálů, nám zde předkládá 20 rad, jak se bránit totalitním praktikám soudobých populistů, kteří se staví do role politických mesiášů. Mnoho čtenářů zde autorovi vyčítá otevřený protitrumpovský postoj. S tím lze samozřejmě souhlasit, ale tento pohled mi připadá poněkud krátkozraký. Na koho jiného by měl americký autor před americkými čtenáři poukazovat, než právě na současného amerického prezidenta, kterého kritizují liberální demokraté celého západního světa? Snyder argumentuje historickými souvislostmi a tyto argumenty jsou velmi silné. Že se nemusí jednat pouze o Donalda Trumpa, si může český čtenář domyslet sám a pro příklady nemusí chodit daleko. Slovní útoky na novináře a neziskové organizace, zpochybňování a překrucování faktů a historie, systematické porušování či obcházení demokratických zvyklostí, bezmyšlenkové nálepkování názorových oponentů, vazby některých předních politiků na Rusko, minimálně to všechno máme i tady u nás.

Kromě jiného mě zaujaly autorovy zmínky o Václavu Havlovi a jeho eseji Moc bezmocných. V kontrastu s hrdostí nad tím, že se o Václavu Havlovi za oceánem stále ví, mi bylo smutno z toho, že se u nás jeho odkaz čím dál tím více pošlapává. Začnete-li dnes mluvit o Václavu Havlovi, humanismu nebo demokratických ideálech, jste bez milosti označeni za havlisty, pravdoláskaře, sluníčkáře, vítače nebo pražskou kavárnu.

Nikdy jsem nebyl příznivcem novoročních předsevzetí, ale po přečtení této knihy začínám o některých vážně uvažovat. Přečtení dalších Snyderových knih bude patřit mezi ně.

17 15.11.2018

Při příležitosti 100. výročí vzniku Československé republiky se jméno Tomáše Garriguea Masaryka často skloňuje, méně se však mluví o jeho myšlenkách a názorech. Z toho důvodu jsem si řekl, že se po přečtených Hovorech s TGM pokusím našemu prvnímu prezidentovi znovu přiblížit četbou a sáhl jsem po Masarykově abecedě.

Kniha představuje jakýsi slovník nejrůznějších hesel seřazených od A do Z, ke kterým se Masaryk vyjadřuje prostřednictvím úryvků ze svých literárních děl a přednášek. Osobně nevidím ani tak problém v tom, že se jedná o úryvky, ale spíše jde o to, že jsem jako neznalý filozofie zkrátka mnoha filozofickým a politologickým pojmům nerozuměl. U mnoha hesel také Masaryk zmiňuje Marxe a Engelse, jejichž dílo je pro čtenáře mé generace také poněkud velkou neznámou. Proto jsem byl schopen ocenit spíše ty Masarykovy názory, které se týkají obecných věcí. Nejsrozumitelněji na mě působily úryvky z díla Ideály humanitní, na jejichž četbu se rovněž chystám.

Ačkoliv to pro mě byla náročná četba a mnoha věcem jsem nerozuměl, času stráveného nad touto knihou nijak nelituji. Obdivuji Masarykovu výjimečnou osobnost, jeho vzdělání, sečtělost a celkový rozhled.

Na závěr si dovolím několik citací, které mě zaujaly nejvíce a nad kterými bychom se měli zvlášť v dnešní době zamyslet všichni.

ABDIKACE

Byl jsem čtyřikrát zvolen prezidentem naší republiky. Snad mi to dává legitimaci, abych vás prosil, abyste při správě státu pamatovali na to, že se státy udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom. Budu se na vás dívat, jak to vedete. (1935)

PRAVDA

Poznat pravdu, to znamená pravdu vyznávat. Máme povinnost poznanou pravdu vyznávat a při ní stát. To je potřebné nejen jako všeobecné pravidlo, ale v každém jednotlivém i nejnepatrnějším případě, který se nám jako jednotlivcům v životě vyskytne. To znamená studovat literaturu, historii, poznávat světový vývoj a náš úkol ve světě a stát při tom, co jsme poznali. To chtěl Hus od svých současníků. Mít zmužilost hájit své poznání, mít zmužilost hájit své přesvědčení. (Problém malého národa, 1905)

5 11.11.2018

V průběhu četby jsem váhal, jestli k této knize vůbec psát komentář. Dostal jsem ji darem a říkal jsem si, že darovanému koni bych na zuby hledět neměl. Po konzultaci s darujícím se přece jen pokusím pár slov napsat, i když to nebude nic pěkného.

Tato kniha mi připadala neskutečně hloupá. Během četby jsem měl pocit, že ani sám autor přesně nevěděl, o čem chce vlastně psát, a tak si děj snad cucal z prstu během psaní. Smíchal dohromady špetku historie s cestovatelstvím, přihodil několik buddhistických myšlenek, jejichž vážnost pak v jiných místech kompenzoval trapnostmi a pokleslým humorem. Charaktery postav mi připadaly nedokreslené, samotné dějové zvraty úsměvné, někdy až vyloženě stupidní.

Knihu bych snad ani nenazýval historickým románem, spíš na mě působila jako dobrodružný román pro dospívající, na jehož děj si zítra nejspíš ani nevzpomenu. Ve srovnání s literárními skvosty typu Egypťan Sinuhet, Quo vadis nebo zde skvěle hodnoceným Ranhojičem tohle v žádném případě nemůže obstát. Nálepku "světový bestseller" raději nebudu komentovat.

5 29.10.2018

Velice pozitivní knížka o smutných věcech.

Pozitivní stránka knihy spočívá především v odhodlání a houževnatosti zakladatelky Tokijského centra pro studium holocaustu, která se snaží pátrat po osudu malé Hany Bradyové, jejíž kufřík byl zmíněnému centru zapůjčen jako exponát pro výstavu o holokaustu, aby tak japonským dětem mohla přiblížit její příběh. Právě díky své houževnatosti a dobré vůli ostatních lidí je pak její pátrání úspěšné.

Smutnou stránkou je pak samotný příběh malé Hany Bradyové, židovského děvčete z Nového Města na Moravě, která se na konci svého krátkého života ocitá v koncentračním táboře Osvětim odloučená od svých rodičů i milovaného bratra.

Knih o holokaustu existuje spousta, ale každý takový příběh stojí za to, aby byl vyprávěn. Tato knížka si klade za cíl přiblížit téma holokaustu dětem, je tedy určena především mladým čtenářům, popř. učitelům jako školní pomůcka, čemuž odpovídá jednoduchý a srozumitelný sloh prostý jakéhokoliv popisu šokující brutality, která je pro tuto tematiku typická a v ostatních případech de facto nepostradatelná. Myslím, že svůj účel knížka splňuje dokonale.

19 19.10.2018

Tuto knihu jsem začal číst symbolicky k příležitosti 80. výročí podpisu Mnichovské dohody. S ohledem na autorovu prvotinu Dva proti Říši, jejíž kvalita je nezpochybnitelná a časem prověřená, jsem se i na tento román velice těšil. A rozhodně jsem nebyl zklamán. Právě naopak.

Jak anotace naznačuje, v knize se střídá několik dějových linií. Souboj české zpravodajské služby s německým abwehrem a plánování Osterova spiknutí dávají knize podobu špionážního románu, časem se ale děj začne více soustřeďovat na dusnou a napjatou atmosféru v Sudetech, která začne pohlcovat i vztah mladé Němky a člena české finanční stráže. Čím víc se děj blíží k historicky nevyhnutelnému, tím víc je kniha strhující. Samotnou Mnichovskou dohodou pak všechny dějové linie vrcholí a osudy hlavních postav se uzavírají. Na konci zůstává pouze smutek, rozčarování a beznaděj jednotek Stráže obrany státu, které musejí své pozice na hranicích opustit bez boje.

Rovněž se mi velmi líbilo, jak autor opět dokázal do románu plasticky zakomponovat historické postavy, např. Františka Moravce, Josefa Mašína, Jana Masaryka, Nevilla Chamberlaina, Winstona Churchilla a mnoho dalších.

Mám rád takovéto knihy. Jsou napínavé, takže obracíte stranu za stranou a nechce se vám od nich odcházet, a k tomu všemu si doplníte znalosti historie. O to více oceňuji, že se autor i tímto skvělým románem znovu věnuje historii naší země. Svým stylem mi velmi připomíná oblíbeného Fredericka Forsytha, který rovněž umísťuje děje svých knih na pozadí reálných konfliktů. Panu Šulcovi náleží velký obdiv za tento román a nezbývá než se těšit na další.

16 15.10.2018