Všecky krásy světa přehled

10.11.2023

"V životě prožíváme zklamání za zklamáním. Zapíráme-li to sami sobě a nemluvíme-li o tom před jinými, říká se tomu životní optimismus. Začíná to již v dětství a pokračuje to až do konce života," říká na str. 272 v tomto vydání Jaroslav Seifert, který by mohl být "podezřelý" z poetického a růžového pohledu na svět. Jakkoli celá kniha vyznívá opravdu poeticky a nadějeplně, tone v permanentním zamilování do žen a do světa, které občas přechází ve vášeň, je to všechno pohled člověka, který zároveň ví, jak je život těžký. Vědí to i čtenáři a proto takováto nálož radostnosti, a touhy vznášet se alespoň chvíli na perutích krásy, je pravou medicínou pro život v tomto našem současném světě. Musí se ale dávkovat v malých kouskách, přesně tak, jak to Seifert chtěl.
Jeho kapitolky vypadají jako nesouvislé útržky, ale každá je zakroužena do pointy, někdy je příběhem, někdy zachycením těkavého a pomíjivého okamžiku, velmi často jde o vyjádření detailu, který ale říká nejvíc o celku.
Velmi doporučuji všem si přečíst toto vydání z roku 1999, které je očištěno od všech cenzurních zásahů 80. let. Liší se totiž od něj zásadně tím, že kapitolky jsou zcela jinak řazeny, a to tak, jak to chtěl sám Seifert (v prvním vydání to seřadili jakoby chronologicky od dětství po dospělost a strašně to zploštili). Vazba je mezi nimi volná, ano, přesto je kniha celkem propojeným pavučinovou jemňounkou sítí a drží pohromadě. A pak doporučuji toto vydání také proto, že je tu 9 nových kapitol, které v prvním vydání nenajdete.
Seifertovo přemítání je plnotučným a mnohovrstevnatým procházením se po loukách české kultury 20. století. Líčí své vztahy k velikánům, kteří však byli tehdy jeho současníci (Teige, Nezval, Toyen, Štýrský, Šalda, Vančura, Biebl, Halas, Holan, Hora, Hrubín, Mahen, S. K. Neumann, Olbracht, Wolker, Bezruč, Čapkové, Zrzavý, Tichý, Jacobson, Majerová, Kuba, Medek R., Sova...) a je k nim milý, ačkoliv je dokáže i autenticky shodit. A sám sebe ovšem také. Kniha je zároveň sebepřiznáním k nejrůznějším slabostem, okamžikům, za které se dtydí, a zejména k milostným a erotickým vzplanutím, které podle tohoto textu jsou u něj na denním pořádku. U koho nejsou?
Seifert své útržky vzpomínek píše jemným jazykem, kterým jakoby se dotýkal oné pavučiny a nechtěl ji potrhat, není vuglární ani ve svých nejsexuálnějších pasážích. Ctenáře permanentně kultivuje krásou jazykovch prostředků.
Vůbec nevím, proč jsem se k tomuto opus magnu dostal až po padesátce. Možná k tomu člověk musí dospět, asi k tomu, aby neviděl v návalu všech krás světa jen nějaké laciné (v horším případě sentimentálně stařecky mlsné) nebo romantické vzpomínání starého pána, jehož už všichni opustili, ale aby si člověk naplno užil pronikavé vidění světa se všemi jaho valéry. "Krása nás smiřuje se světem", píše Seifert a já mu dávám za pravdu. A jsem neskonale šťastný, že ji je on schopen vidět a já mu rozumím, tedy snad ji (taky trochu díky němu) taky trochu vidím. Doporučuji tedy všem, pro mne je to zásadní, vpravdě iniciační zážitek.
A na závěr ocituji z Teigovy stati Umění dnes a zítra: "Krása nového umění je z tohoto světa. Úkolem umění ... je vytvářeti analogické krásy a vyzpívati obrazy a netušenými rytmy básní všecky krásy světa."