pajaroh komentáře u knih
Jednou za čas potřebuji literární dávku mlhavých vřesovišť plných kvílícího větru, kamenných zídek, krákajících havranů v korunách černých stromů, prostě starého dobrého "ostrova". A na ponurou atmosféru severských blat je tento román o životě sester (a spol.) Brontëových dobře zaměřený.
Slabší už je samotný příběh, který do detailů zachází (rozvláčně a opakovaně) jen v milostných zápletkách a romantických představách či očekávání, což mě tak od půlky knihy přestávalo bavit. Ostatním životním mezníkům a důležitým událostem - například nemoci či smrti některé z hlavních postav - vystačí odstavec. Jistě, romantika a pro dnešní dobu úsměvné tanečky okolo zasnoubení-nezasnoubení-dvoření k tomuto prostě patří, ale ta nerovnováha je veliká.
I přes tato slabá místa jsem ráda, že jsem si román přečetla, vzbudil můj zájem o neobyčejný život i tvorbu sester Brontëových, především o poezii, na kterou občas v originále narazím (přiznávám, četla jsem jen s malým zaujetím Větrnou hůrku a Janu Eyrovou).
Velice zajímavý pohled do jedné mladé duše, která nalézá rovnováhu v přírodě a irské krajině a apeluje na důležitost její ochrany.
Kvalita stylu psaní i myšlenek ukazuje na neobyčejnou vyspělost (navzdory nebo možná díky tolik zmiňované odlišnosti) a mohu jen říct - klobouk dolů. Určitě cestu Dara McAnultyho budu sledovat dál.
Autorčina Paní plukovníková mi dala zabrat a nelíbila se mi.
Knihu Řeka jsem si pořídila kvůli tématu a místa, kde se odehrává a které mě opravdu zajímá. A rychle jsem podle odtažitého až hrubého stylu zjistila, že se jedná o tuto autorku. Nesedly jsme si a ani do půlky knihy jsem to nepřekonala, odkládám nedočteno. Nejsem zastáncem dočítání knih za každou cenu, tolik různých stylů a názorů a co jednomu sedí, nemusí druhému.
Jsem moc ráda za vydávání a překlad starých děl, ke kterým by se jinak čtenář těžko dostával. Ráda čtu o starých dobách na horách a v pohraničí i jednoduchý nekomplikovaný příběh. A tato kniha včetně černobílého přebalu a fotografií L. Horkého se opravdu povedla, krásné vydání.
Pobřežní cesta pokračuje cestou životem i v druhé knize Raynor Winn z bydlení v kapli u pobřeží přes zanedbanou farmu s jabloňovým sadem až k treku na Islandu - a líbila se mi. Osobní pocity a obavy jsou vyváženy popisem okolí a myšlenkami o přírodě. Popsaný samotný trek na Islandu byl kratší, ne moc detailní, ale plný zajímavostí a autorka neschovávala ani ty negativní stránky jako je hromadný turismus (jak jen jsem ráda, že jsem ostrov poznala ještě před tímto masovým náletem).
A já doufám a těším se, že u nás brzy vyjde i autorčina třetí kniha, která je o putování Skotskem.
Přiznám se, že toto pro někoho zdevastované místo v údolí řeky Moravice mám ráda tak, jak si ho pomalu ale jistě příroda bere zpět...(teď opominu squaterský bordel, vandalství a nepovedená díla sprejerů, to je opravdu hrozné)... má to své nezaměnitelné kouzlo rozkladu a vzpomínek. Ráda ho procházím, fotím nebo jen stojím a zachycuji detaily spojení lidského a přírody.
Pro někoho zkáza, rozpadlé ruiny a úpadek a nutnost opětovného zcivilizování, pro mě druh krásy.
(A kdyby někdo odvedl podobnou práci jako byla rekonstrukce Tančírny v Račím údolí, to bych brala všemi deseti).
Tak nebo tak, tohle místo má genius loci.
Kniha přináší mnoho zajímavých poznatků z dávné minulosti - zaujalo mě, že v lázních se chovaly valašské ovce kvůli mléku a brynzy a léčbě syrovátkou, stejně tak tam pěstovali samostatně plodiny či rychlé občerstvení na vycházkové trase v podobě čerstvě nadojeného mléka - a především historkých fotografií.
Dobré je i porovnání názoru památkové péče (jen se v této kapitole hodně opakuje již řečené) a několika posledních vlastníků areálu.
Nejméně mě zaujala část vzpomínek rekreantů ROH, ale také patří k minulosti Jánských koupelí.
Doporučuji k přečtení místním severomoravákům i těm, které zajímají zapomenutá a kdysi známá místa ČR.
"Snad není správné toto pro své krásy neznámé údolí zpřístupnit povrchním a hrubým návštěvníkům, avšak stejně tak by bylo nesprávné ukrývat duším prahnoucím po klidu ten azyl..." citace z anonymního cestopisu uvedena v knize.
Hodí se i na současnou dobu, zdá se...
Vesnické kroniky v současné literatuře ke mně prostě nepromlouvají, ať už se jedná o tvorbu J. Hájíčka nebo Paví hody Jana Štiftera.
Typologie postav typu nadržená fortelná Jaruna (případně Hájíčkova Maruna, Bohuna...), silný medvědobijec Václav, vesnický donchuán Tonda a tak dále a tak dále je nešťastně jednostranná.
Vyprávění střídá - dle mého pocitu dosti násilně - budoucí, přítomný a občas minulý čas.
Celkově jde o zajímavý příběh, nápad, ale zpracován je způsobem, který mi nesedí.
Nějak se mi více líbí starší vesnické romány a kroniky.
Série 14 bichlí se prostě neobejde bez opakování popisů a podobností části děje. A kdo by se rád nevracel na místa, kde je mu dobře.
Přes veškerou podobnost i tento díl přináší mnoho nového, zajímavého a především ten kontrast světa pouličních narkomanů a idyly v zasněžené vesničce se podle mě povedl.
Gamache a jeho dokonalost mi už také pár dílů nevadí, kdo by taky nechápal autorčino idealizování předlohy.
A já si říkám, po dočtení které krimi vám svět připadá milejší a přátelštější?
A Poutnice vykročila...
Po první kapitole jsem přesně věděla, zda je příběh z míst mně blízkých nebo ze "vzdáleného" světa.
Krátká poselství vystihují charakter místa, kde vznikla nebo odkud k autorce připutovala.
Audioverze je velmi pěkně zpracovaná.
"Knížka Co přináší vítr je oslavou vypravěčství - oboru, který ve všech "civilizovaných" částech světa patří mezi ohrožené." P. B z doslovu
Nevím, zda je tato kniha pro děti, ale určitě je pro dospělé, kteří nezapomněli, jaké to je být dítětem. Trochu pohádka, dobrodružný příběh, mýtus a k tomu rozbouřené i hravé moře, vítr, přírodní živly, krásné či alespoň originální postavy. Přečteno na jedno šplouchnutí rybího ocasu.
Hory v mlze a vlčák v mnoha provedeních, každé jedinečné a s duší daného místa i chvíle. Ty hodiny strávené v přírodě lze jen tušit.
Samotný text je krátký, je vidět, že autor nás hlouběji do soukromí a pocitů nahlédnout nenechá (jak pochopitelné), ale ráda bych si přečetla mnohem více o tom, jak jednotlivé záběry vznikaly, detaily cestování, pokračování vztahu se Sitkou.
Provedení knihy je vypracované a velmi se mi líbí, je vidět, že si s tím autor vyhrál a že více než na co jiného klade důraz na obrazovou a estetickou stránku knihy.
Naprostý originál, který dokázal zachytit atmosféru valašských kopců a lidských vztahů v několika kapitolách a obrazech. Žádné detailní romantické povídání ani malebné kresbičky, ale často použité tmavé barvy či netradiční kombinace, realistické krátké příhody a náhodné vzpomínky - a právě proto tak autenticky drsné a krásné.
Ten bestseller číslo 1 v anotaci je vtipný vzhledem k "třetímu labyrintu" z knihy.
Pěkné čtení to je, příběh se mi líbil a - bohužel - jsem se minimálně v jedné čtenářské neřesti našla. Jen samotnému vyprávění chybí... šťáva. Jako když jíte jídlo uvařené podle výborného receptu s nejlepšími ingrediencemi, které kuchař zapomněl osolit.
Útlá knížka od mého "nej" spisovatele. Jako vždy plná skromných mouder, příběhů starého světa a přírody, o to překvapivější, že se odehrává převážně v okolí Prahy. Jak tam musela být nádherná zákoutí... (úplně při čtení vidím zarostlé zahrady malíře Pavla Čecha).
Krásné čtení, a to nejsem ornitolog ani amatérský.
Příběh, který - přestože není moc uvěřitelný a ke konci dosti naivní - ve vás zanechá příjemný pocit, že svět ještě není tak moc špatný.
A já si při čtení řádků o mazlení roztomilých tučňáků často vzpomněla na zápisky cestovatelů po Antarktidě o neuvěřitelném pachu, které kolonie i jedinci vydávají :-)
Nejsem fanoušek srdceryvných knih vyprávěných z pohledu pejska (bohužel, lidi je berou příliš doslova), ale tohle je jiný případ. Ten satirický přístup a kritika lidského jednání je osvěžující. Celkově je příběh, přístup i jednání takové přímé, bez obalů či komplikovaných zápletek, nu proč ne. Tady se to hodí.
Náhodně objevená, s nedůvěrou koupená, s radostí přečtená.
Avízovaného "průvodce přežitím v těžkých dobách" na přebalu typu jak postavit podzemní bunkr nečekejte. Spíše o příjemné "posezení" s blízkými, klidné vyprávění, pohled autora a Jane Goodallové na život a aktuální dění a ekologii ve světě.
Ano, také jdu do přírody nebo se ztratím v divočině severu, když je mi ouvej, takže žádná nová rada či prozření při čtení nenastalo, ale ta přírodní moudrost a názory Jane se tak pěkně čtou... bohužel jen nesdílím tak pozitivní pohled na lidstvo.
Čteno v originále, prohlíženo originálně. Mnoho zajímavých osobností, známých i těch méně přibližuje Patti Smith fotkami míst či věcí a prolíná je se zápisky z osobního života. Trochu mi chyběla souvislost, propojení, ale podobně asi běží dny a myšlenky. A kdo má tuto autorku rád, zklamán nebude.
Doporučuji pročítat náhodně, ideální kniha na noční stolek pro ranní zachycení nové myšlenky.
Mám styl Sary Baume velmi ráda. Její pojetí času, rozkladu, přírody (žádné idealizování), vtahů i samoty. Popisné vyprávění pozorovatele "z dálky", kterým se nijak nesnaží vtáhnout do děje (nač přímá řeč) a přitom je naprosto blízké. Její práce se slovy, skládání obrazů, aliterace, jazyk... no překlad musel být oříšek. A nad tím vším hora. A dva originální psi, které, myslím, znám také.
Dobré čtení, chápu, že nebude pro každého. Pro mě ano.
Vím, že nic není černobílé a už vůbec ne problém chovatelé versus vlci. A nechci se pouštět do diskuze, na které straně je právo. Hodnotím pouze knihu.
A kniha je tak nechutně jednostranně a extrémně pojatá... paní chovatelka (přírodovědkyně jménem Svatá) milující své ovce (před porážkou i po) je vykreslena jakožto rozumná vysoce vzdělaná žena, kdežto kdoliv z ochránců musí být jistě vyšinutý floutek s hovnem v ruce i v hlavě a "fanatickým pohledem" (toto spojení je uváděno pokaždé).
Opravdu vlčí řádění přirovnal k invazi sovětských vojsk v 68? Ekologii ke komunismu a Vlčí hlídky k ideologickému (vítejakému) hnutí?
Vlci se pletou v poledne kdesi u Adršpachu mezi cyklisty a napadají bachyně. Pobíhají po náměstí, dáví psy a vše živé.
V Německu se děti bojí chodit ven.
MUDr. Ilona Krásová se bojí jít na houby.
Místní ženy se už bojí nejen do lesa, ale i na jeho okraj na maliny.
Když myslivec zabije vlka, není to trestný čin, ale odbojářský čin hodný partyzána chránící svou zemi.
Hrozí nekontrolovatelná populační exploze a nákaza vztekliny.
Ano, tu jsem určitě při čtení této knihy chytla.
Je to zlá kniha, která má pouze rozdmýchat nenávist.
(Nebo má autor vlastně vlky rád a vše myslel ironicky, aby poukázal na staré zarezlé myslivecké názory.)
Nemyslela jsem, že bych nějaké knize kdy mohla dát hodnocení "odpad", ale vše je jednou poprvé. A já děkuji autorovi za nový rozhled po lidské povaze a hlouposti.