pajaroh komentáře u knih
Ze začátku mi kniha silně připomínala McCarthyho Cestu - jak stylem tak námětem, ale naštěstí se příběh vydal svou vlastní "cestou". Neveselé čtení, i když prostoupené téměř šťastnými okamžiky (v kaňonu, u řeky), naděje do budoucna z textu nečiší. Chvilkami autor děj příliš akčně kombinuje a nenechá čtenáře procítit situaci.
Vzhledem k poselství pro nás a sympatickému Jasperovi dávám 4*.
Tuto knihu dlouho odkládala kvůli předpojatosti - film jsem sice neviděla, ale z ukázek jsem si nesprávně vydedukovala, že se jedná o milostný doják alá Hollywood. Chyba. Už u Ptáků bez křídel jsem byla překvapena autorovým vypravěčským talentem a tohle dílo ho jen potvrdilo (či zesílilo). Už dlouho jsem si knihu tak nevychutnala, těšila jsem se na každou chvíli strávenou na ostrově Kefalonie a stejně tak se obávala osudů oblíbených (vlastně všech) postav. Pohledy různých osob na život ve vesnici i vojenské a politické kapitoly (vtipné i smutné zároveň) jsou osvěžující, výborně je popsán kontrast idylického předválečného období a války, přírodní katastrofy i změny dnešní doby a modernizace. K závěru mám výhrady (více nechci prozradit), ale i tak dávám 5*.
Krásné, moudré a smutné, jak už to u těchto indiánských textů o ztrátě ticha, prostoru a úcty bývá. Mrzí mě, že se u nás vydávají pouze fragmenty původních textů a proslovů, kniha by klidně mohla být 4x delší a působila by uceleněji.
Faerské ostrovy - místo izolované a originální asi jako duše obyvatel. Román mi připomněl islandskou literaturu (K. Gudmundsson), nicméně autor se zaměřuje spíše na popisy lidí, jejich činů a duševních pochodů než na okolí. I když typologie hlavních postav byla rozmanitá, nepodařilo se mi do žádné vcítit a pochopit jejich chování a myšlenky (jen jsem si vzpomněla na frázi jednoho farmáře v Norsku, u kterého jsem pracovala: "na ostrovy nejezdi, tam jsou lidi JINÍ." :-) ).
Úvahy a texty plné osobité moudrosti jsou pohlazením pro duši (i pro mozek :-)), především kapitoly o literatuře a úvodní "hravá" Heterotopie.
Ráda si z knih vypisuji citáty, ale v tomto případě bych musela opsat půl knihy.
Drsné, vyčerpávající, depresivní. Jedná se o kvalitní záznam jednoho etnika, mezilidských vztahů, vzpomínek na kruté dětství, které citlivě zasáhne především s přihlédnutím k autorově smrti.. Ke čtení jsem se musela nutit, ne proto, že by kniha nebyla zajímavá či nekvalitní, ale přestože mám tento typ literatury ráda, bylo toho těžkého přemýšlení a pocitu beznadějné prázdnoty už nějak moc.
Růžové vydání alá barbie se odeonu nepovedlo, ani pokud to bylo myšleno jako kontrast k obsahu. Forma má dle mého názoru vyjadřovat obsah.
Nemohu jinak než dát opět 5*. Kniha není tvořena hlavní dějovou linií ale minipříběhy, zpočátku zdánlivě neslučitelnými, které však dokupy tvoří celý svět. Autorčin styl mi vyloženě sedí, dokáže v pár větách dokonale vystihnout nálady přírody i ročního období, detailně popsat typy lidí, ať už se jedná o aristokracii na zámku, chudého vesničana, místního samotářského podivína. Jak uvedla ve výborném komentáři Tyet: soucit, to je to, co je z knihy cítit nejvíce.
K této knize se vskutku hodí přívlastek "podivná".
Mám ráda Finsko, mám ráda magický realismus a v dětství jsem milovala Správnou pětku. Nicméně kombinace v tomto podání je zvláštní. Když se rozpačitý začátek začne konečně rozjíždět, tato tendence brzy ustane. Dva různé závěry mi přijdou už jako velké experimentování a celkově knihu ruší snaha zaujmout za každou cenu na úkor pěkné literatury.
Tentokrát mě autor nepřesvědčil.
Pamuk je Pan spisovatel a Mistr esejista a tahle kniha zraje jako víno. Od počátečních rozpačitých úvah o životě přes kapitoly o oblíbených románech (vzbuzující touhu okamžitě si přečíst knihu od Dostojevského či Nabokova) a eseje o vlastních dílech (vzbuzující touhu přečíst si znovu všechny Pamukovy knihy) k zajímavému rozhovoru a autobiografické povídce. Zakončení v podobě proslovu k Nobelově ceně knihu uzavírá vskutku na úrovni.
Svět je plný krásných knih
a tohle je jedna z nich.
Nečekaně nitěrní a blízké, vyjadřující pocity člověka, který se opomenul v dnešním světě a bolí ho neohleduplnost doby, vztahů, lidí a nelidí. Anna Bolavá se v knize velmi inspirovala...
Přiznám se, kniha mě zpočátku nijak nestrhla jako jiné čtenáře, vadily mi přehnaně vzletné romantické popisy a polidšťování stromu a knihu jsem neodložila jen kvůli krásnému archaickému vydání z roku 1929, ale postupem času jsem připomínky a kritiku odhodila, začetla se, prožila s borovicí všechny zkoušky přírody i člověka a čtení si užila.
Nedávno jsem četla podobně založenou knihu Třicet let na zlatém severu od J. Welzla. I když je tematicky podobná, styl psaní a přístup autora je nesrovnatelný. Zatímce J. Welzl přeskakuje tématicky, geograficky, píše těžko uvěřitelné historky, odsuzuje eskymáky jako smradlavé divochy a mlátí tuleně hlava nehlava, z řádků Knuda Rasmussena je cítit zaujetí a úcta k domorodcům (aniž by je idealizoval), jejich písním a legendám, lovení považuje za nutnost potřebnou k přežití a styl jeho psaní (přestože se jedná o výňatky z deníků) je na vysoké úrovni (u cestopisů jev ne až tak častý). Střídání popisů cesty, života obyvatel, písní i osobních pocitů je osvěžující a poutavé a i v dnešní době, kdy knihkupectví přetékají cestopisy každého druhého rádoby dobrodruha, je tato kniha psaná počátkem minulého století velmi zajímavá a řadí se mezi nejlepší díla v oboru.
"Nedotčeného však u nás už není zhola nic."
Kniha pro dnešní dobu sekaček, řezaček a motorových pil působí jako poklad, i kdyby ovlivnila jediného člověka, který si uvědomí, že i jedno posekané křoví způsobí v lesním světě malou pohromu.
V tom je její cena.
Z literárního hlediska mám výhrady, především mi v textu vadilo polidšťování stromů, porovnávání vlastností lidí a rostlin. Přišlo mi to jako lacinější snaha se přiblížit čtenáři. Na druhou stranu je to možná potřeba, aby tento "lesní" text zaujal více lidí (k čemuž dopomáhej obálkou Světový bestseller).
Čtěte a doporučujte knihu dál, třeba ovlivní dalšího víkendového "sekáče".
Při čtení knih Sofi Oksanen se cítím jako anorektička v cukrárně. Autorka je dobrá vypravěčka, především v niterních detailech jídlem posedlých myšlenek hlavní postavy, nicméně mě "něco" od dalšího čtení doslova odpuzuje...
Politické vztahy a problémy Estonska, Finska, Ruska jsou nastíněny právě na životě Anny, ztráta identity i domova se promítá do její nemoci a ta zpětně ovlivňuje ztrátu domova i identity... Vyčerpávající.
Po Zlodějce knih je to další dobrá kniha od M. Zusaka (i když samozřejmě nesrovnatelná), ty ostatní mě bohužel zklamaly.
Zajímavý příběh, výtky by nějaké byly, ale pes Portýr je umlčuje a získává 2* navíc.
Pěkný příběh z Islandu psaný "starším" stylem. Povedené jsou především popisy krajiny a atmosféry Snaefellského poloostrova (krásné místo) i Reykjavíku.
Napínavý a až příliš akční příběh ze Sovětského svazu plný zrady, komplotů, lítosti a odplaty. Sladký závěr popírá předešlý děj a bohužel snižuje hodnotu knihy.
Cestopis a životopis jednoho úctyhodného dobrodruha či zabijáckého Barona Prášila?
Pokud jsou příběhy pravdivé, jedná se o zajímavou sondu do neznámých krajin Novosibiřských ostrovů, nicméně tolik věcí je v knize sporných a těžko uvěřitelných a tento pocit zesiluje i nadlehčený styl popisování všeho drsného a krutého... A jestli se nejedná o zdroj informací, netřeba knihu číst, protože literární skvost to vskutku není.
Vyloženě mi vadilly kapitoly o lovení zvěře. Chápu, že lov byl nedílnou součastí tehdejšího života, ale nadšení čišící z řádek popisující umlácení stovek tuleňů (klackem) či masové lovení velryb je příliš velké.
Romantické příběhy a básně ve stylu Svatopluka Čecha či J. V. Sládka ideální pro ty, kteří nekriticky milují staré Valašsko bez lyžařských vleků, wellness hotelů...
...
A člověk mu to závidí -
ten mír a pokoj v duši.
Och, moci prchnout od lidí
a žít v té horské hluši!
...
:-)
Velice příjemná oddychovka - tajemné prostředí Irska, sympatické postavy, chytlavě stavěný příběh - co více si přát. Jen těch vztahových zápletek a zvratů bylo v druhé polovině příliš a konec knihy malinko "přistřižený", ale pokud máte chuť na něco nenáročného, ale ne hloupého, je tohle správná volba.