Oophaga komentáře u knih

Tohle není (jen) naprosto výjimečný debut. V kontextu současné české literární tvorby zkrátka nemá kniha obdobu, v tom nakladatelství Torst rozhodně nepřehání (narozdíl od v domácí kotlině obvyklých praktik zcela plané hyperbolizace kvalit průměrných děl). Vypravěč John Smith je ztělesněním normality a středu (naštěstí však nepostrádá nadhled), vyrůstá nicméně v Anglii a Skotsku 1. poloviny 19. století pod vlivem poeziemilovného dědečka, který by z něj rád vychoval básníka, ale místo toho jej pouze naočkuje nesmiřitelným odporem ke všem poetům i jejich dílům. Ironií "osudu" John nakonec uspěje jako beletrista (ovšem stále ne natolik, aby dostal vytouženou literární cenu) a začne se přátelit s lordem Byronem, sirem Walterem Scottem, Johnem Gibsonem Lockhartem, Jamesem Hoggem i dalšími významnými autory. Nehledě k tomu, že Marie Michlová pečlivě ověřovala zdroje, navštívila Scottův dům a používá prý skutečné výroky historických předobrazů svého ztvárnění proslulých spisovatelů, text se zabývá vztahem nadání a normality, literární praxe, časovosti a každodennosti, vlivem slávy, poměru fikce a "reality"... ale zároveň je to zkrátka legrace. Michlová jako by absolvovala transfuzi britské krve a s ní bravuru suchého humoru i břitké pointy. Za zmínku stojí i jazyk odkazující jakoby k překladům Dickense do češtiny, přičemž archaickou mluvu průběžně zpestřují nečekané nebo slangové výrazy, které scénám dodávají na životnosti, případně svou nepatřičností vytvářejí záměrný odstup. Příběh nemá nijak dramatický spád, což je dáno i tím, že tematizuje tok času a plynutí lidského života, který prostě trvá a pak končí, aniž by nutně oplýval správnou literární gradací či vyvrcholením. Čtenář však nezůstane frustrován, neboť na závěr opravdu zjistí, co vlastně tu "smrt múz" (vysychání tvůrčího pramene týkající se převážně básníků do šestatřiceti let, může ale postihnout autory v každém věku) způsobuje. Všudypřítomná rozpustilá ironie, bryskné postřehy a výroky aspirující občas i na "hlášky" ovšem z téhle historické fikce dělají neuvěřitelně zábavné čtení. A teď (jak by "řekl"John Smith) už je čas na svačinu, a tedy vás, moji spanilomyslní čtenáři, prozatím opouštím...

16 16.11.2012

Na Larssona to navazuje asi tak ´šikovně´ jako Lars Kepler, jen s výhodou toho, že Lagercrantz může pracovat s postavami, které vymyslel jeho předchůdce. Ten je dokázal stvořit coby dostatečně poutavé a bizarní, ale přitom živoucí. Následovník už jen opakuje jejich typické rysy, ovšem pod jeho taktovkou zůstávají pouze figurkami na šachovnici. Vybírá si sice zajímavá témata (autismus, savantský syndrom, umělá inteligence, singularita), ale pak je ztvárňuje tím nejpovrchnějším způsobem typu: našel jsem si všechny potřebné informace na Wikipedii. Nehledě k tomu, že Balderův objev funguje v příběhu zcela trapně jako MacGuffin. Celý techno thriller je pak v závěru očekávatelně technofobní (Je to velký člověk, zničil svůj největší objev, aby nemohl být zneužit). Autor bere za svůj Larssonův občasný patos (zpravidla však v předchozích dílech průběžně odlehčovaný ironií), jenže zcela neohrabaným, někdy dokonce didaktickým způsobem, který je místy nechtěně vtipný. Navíc se dopouští se školáckých chyb, kdy vševědoucí vypravěč čtenáři přímo říká, co si má o které postavě myslet, místo aby to dynamicky ukazoval, nebo alespoň jen naznačoval popisem chování. Škoda, když už se chtěli přiživit, mohli to aspoň udělat dobře. Nikomu to ale vadit nebude, protože valná většina konzumentů nepřemýšlí (šťastně hltají své Keplery a teď i Lagercrantze), takže prodeje budou - už jsou - závratné a soukolí se povalí dál v duchu hesla Show must go on.

14 13.09.2015

Velké množství motivů z knihy je nadčasově k nalezení v aktuálně oblíbených zombie hororech (ať už filmových či literárních). Je to logické, protože spojnic je hromada. Když si odmyslíme slepotou znevýhodněnou většinu, jde o boj zbytkové menšiny proti přesile, která zachvátila Zemi, před trifidy stejně jako před nemrtvými je třeba se důkladně opevnit/obrnit, zabít je lze pouze ranou do konkrétního místa (u zombíků hlava, u chodících rostlinek její obdoba), smrt či otrava je způsobena kousnutím/štípnutím... Nechybí ani oblíbené postkatastrofické boje o moc v komunitě a problematika "homo homini lupus". Zábavná je přiznaná brakovost i sentimentalita love story (odkaz na tvorbu Jocelly), morální konflikty jsou celkem uvěřitelné a britský nadhled je příjemný.

14 21.08.2012

Vlastně strašlivý kýč, napsaný přesně tak, aby působil na tu nejprimitivnější obrazotvornost. Vyvolává libé pocity, jaký byl život na malém městě v předválečné Francii vlastně idylický (sice zemřela matka do hrobu dána a nedůtklivý otec s nezájmem o dcery - ale rodinné sídlíčko plné rozkošných starožitností a rustikálního charakteru + láska rány zahojí) a evokuje napětí francouzského odboje za 2. světové války (ovšem se všemi těmi chic baretkami a sice přešívanými, ale elegantními kostýmky). Pak nechybí nějaká ta hrůza zajetí, mučení a koncentráku, aby si sentimentální duše mohly povzdychnout, jaká ta válka vlastně byla hrůza. A nakonec jsou všichni hrdinové (archetyp 'matky' i 'heroiny' je v obou sestrách zdárně až několikanásobně - nestačí zachránit jednoho člověka, ale pro jistotu desítky - naplněn), a čtenáři (či spíš čtenářky, na které autorka známá spíše texty 'červené knihovny' převážně cílí i tímto bestsellerem) mohou ronit slzy a dojímat se nad svým dojetím. Není náhoda, že už se chystá film, jistě bude 'pěkně vypadat' - tuhle fotogeničnost starých časů totiž pro jistotu nad míru exploatuje už román. Ale samozřejmě, že je to celkem čtivé, to zas jo.

12 15.02.2017

Zapomeňte na děj, podstatný je styl! Diagnóza rodového zatížení, postižení starostlivými rodiči a promiskuity jako bezbřehého altruismu ve formě intimní subjektivizované výpovědi. Je třeba text nekonzumovati jako knihu, ale ochutnávat coby literární dezert - Crème brûlée, jehož sladkost na patře lahodně hořkne a delikátně křupavou křehkou krustičku zaručuje humor přítomný mezi řádky.

12 20.01.2014

Pro Nesbøovy krimi thrillery je typická er-forma, používaná snad ve všech severských detektivkách poslední doby, kdy autor črtá příběh prostřednictvím vševědoucího vypravěče, který mění perspektivu převtělováním do různých postav. Očima hlavního pátrače Harryho Holea ovšem zkoumá fikční svět nejčastěji, aby si k němu čtenář vytvořil správně blízký vztah. Změna pohledu (a tedy i místa a času) často na první pohled zdánlivě navazuje na předchozí děj či dialog, čímž záměrně lehce mate. Někdy je tudíž vzniklá kakofonie hledisek až zbytečně nepřehledná. Mezi všemi aktéry se zpravidla objevuje i pohled vraha (přičemž ne vždy to text explicitně prozrazuje), což dává čtenáři náskok ale občas samozřejmě i falešnou stopu; tento trik je ve Sněhulákovi ještě evidentnější než u předchozích knih série. Harry Hole je krom závislosti na alkoholu a osobních problémů jako typ osamělého vlka zajímavý především naplněním konceptu omylného detektiva. Narozdíl třeba od vševědoucího Sherlocka Holmese – který od začátku tuší a jen si průběžně doplňuje skládačku, než se vytasí s brilantní dedukcí (či spíš abdukcí) – Harry Hole objevuje indicie, které ho často pletou (protože některé z nich jsou nastražené) a občas ho vedou i ke zcela mylným závěrům. Ty jsou sice průběžně přehodnocovány, často však až po tragických ztrátách, aby bylo jasné, že Harry sice boty dělá, ale chybovat není v téhle branži jen tak. Snaha o neotřelost je místy únavná a zápletky jsou občas až absurdně překombinované. Než dojde k dopadení zločince, Hole často směřuje svá podezření k několika jiným adeptům, kteří téměř všichni postupně zemřou, díky čemuž je vyšetřování mnohdy považováno za uzavřené. Prohlédnuvší Harry pak musí nadřízené složitě přesvědčovat, že tím to ještě zdaleka nekončí. A ani diplomacie není zrovna jeho silná stránka. Ovšem čtenáři milují losery. Takže cynický detektiv alkoholik, nad nímž neustále visí jako Damoklův meč hrozba vyhazovu od policie a který všechno zvrtá, než se po několika stovkách stran konečně dohrabe ke správnému výsledku, je zcela pochopitelně naprostým miláčkem publika.

12 12.11.2012

Kontroverze knihy plyne nejen z transgresivní přemíry barvitým jazykem popisovaného násilí, jehož původní šokující náboj přestává v hlavním dětském hrdinovi postupně vzbuzovat hrůzu a začíná jej fascinovat pokaždé, když brutální činy nemají dopad přímo na něj (pak se vrací strach). Rozporuplné reakce budil ve své době zejména fakt, že ač se děj odehrává za 2. světové války, nejsou tu "ultimativními záporáky" - jak je dobrým zvykem - Němci a nacisté (naopak, dvě milosrdné reakce, které vypravěči zachrání život, vzejdou právě od nich). Zlo tu vychází z lidské podstaty a je tudíž všudypřítomné, neboť je snadné a lákavé. Proto nakonec jeho vzorcům "podléhá" i zbloudilý hoch, pro nějž svět už navždy ztratil svou nevinnost poté, co se v průběhu svého putování snažil vyvinout nebo převzít teorie (víra v přírodní síly, Boha, ďábla, komunismus atd.), jimiž by vysvětlil či ospravedlnil kolem panující peklo. Naprostá bezúčelnost teroru však nakonec svým způsobem zvyšuje jeho svůdnost - je tak jednoduché se přidat na stranu silnějšího, o věcech nepřemýšlet, ale rovnou uhodit - dřív než to udělá ten druhý. Slast pocitu moci je příliš opojná, než aby jí postavy dokázaly odolat.

11 07.09.2012

Podnětný román o umělé inteligenci, který není technofobní. Zázrak! V samém závěru pak připomene i epizodu ze seriálu BLACK MIRROR (série 3, epizoda 4) nazvanou SAN JUNIPERO (mimochodem taky téměř jediný optimisticky vyznívající díl v celé téhle řadě příběhů o dopadu rozvoje technologií na běžný život). Mnohé aspekty budou samozřejmě složitější, než jak je nastiňuje text, který se pokouší čtenáři trochu vyjít vstříc (ne ve smyslu myšlenkové plochosti, ale spíš ve snaze nezahltit jej technickými popisy). Autor evidentně chtěl, aby román působil spíš jako příběh ze současnosti (hrdinka je narozená v 80. letech), než "sci-fi z budoucnosti" (po kterém pak ke své vlastní škodě tendenčně - preventivně - nesahají nežánroví čtenáři). Takové to "it is happening now". Osvěžující pohled na problematiku, kterou spisovatelé obvykle nahlížejí spíš s varovně kynoucím prstíkem (ale ne, že by tato próza vůbec nereflektovala krize, jež mohou v dané souvislosti potenciálně nastat). Dobře vychovaná UI do každé rodiny! ;)

10 28.05.2019

Osciluji někde mezi *** a ****. Towles bezesporu umí psát, vytvářet atmosféru, okouzlit čtenáře – bavit ho a přitom ještě vnášet do příběhu v množství narážek a citací mnohé intertextuální spojnice, díky nimž text působí ještě "literárněji". A dělá to s naprostou lehkostí, podmanivostí, až opojností. Ale právě kvůli této líbivosti se občas lze zamyslet, zda už jsme nepřestoupili tenkou hranici kýče, jemuž je tu tak snadné podlehnout. Kniha totiž sice ukazuje drsné zákruty ruské historie 20. století, ale nepřestává být přitom vřelá, přátelská, optimistická a směřující k happy endu (a jistým způsobem usnadňující západnímu čtenáři přístup k "ruské duši", která je popisována angloamerickým autorem). Což jednomu připadá minimálně podezřelé, ale neodolávat je v tomto případě tak nějak sladké...

Níže uvádím citát z poznámky pod čarou, který je ilustrativní i humorně trefný:

"Čtenáři evropské beletrie mají tradičně těžkosti se jmény postav ruských románů. My Rusové se nespokojíme s křestními nebo rodinnými jmény; rádi užíváme zdvořilostní oslovení, rodová jména a celý zástup zdrobnělin – a to takovým způsobem, že jedna postava může být v rozmezí čtyř stránek označena čtyřmi rozličnými způsoby. Aby toho nebylo málo, naši největší spisovatelé, zjevně díky jakémusi hluboce zakořeněnému smyslu pro tradici či naprostému nedostatku představivosti, se podle všeho spokojují se zhruba třiceti jmény, která užívají pořád dokola. Neexistuje dílo Tolstého, Dostojevského nebo Turgeněva, v němž byste nenarazili na Annu, Andreje či Alexandra. Proto západní čtenář přijímá každou novou postavu, která se v románu objeví, s jistým rozechvěním – pro případ, že by v budoucích kapitolách hrála zásadní roli, se zastaví a uloží si její jméno do paměti."
(str. 111-112)

10 02.04.2018

Celou knihu nesou nahoru hlavně texty Džuničiró Tanizakiho a Jasunari Kawabaty. Realismus povídek " V kalném proudu" (***) a "Žena, která si vzala jed" (***) zůstává ve stínu zbývající trojice poněkud matný, je skoro škoda, že jimi kniha začíná, protože by mohly některé méně motivované čtenáře odradit. Kafkovská záležitost "Mechanismus" (****) o jakési fotografické dílně, v níž všichni všechny podezřívají z touhy zcizit patentované postupy, je poutavá spíše formálně, ale pobaví i sžíravou ironií mezi řádky. Naprosto neodolatelná je vypravěčem reflektovaná nespolehlivost předchozího líčení jednoho z protagonistů celoživotního sado-maso vztahu učitelky a žáka/paní a služebníka v próze "Pokus o životopis Šunkin" (*****), která nabízí všechny chutě a odstíny tradičního Japonska v netradičním propojení. Závěr patří okouzlující novele "Sněhová země" (*****), jejíž nepatetický, ale vrcholně estetický subjektivní lyrismus nelze zprostředkovat komentářem, ten si musíte prožít, nebo alespoň pročíst.

10 27.05.2013

Román „pro ženy“ o tom, že krev není voda a že domov zůstává součástí naší identity, i když se nad ním zavře hladina. Když se Hana po 15 letech strávených v cizině vydá do vlasti navštívit otce, je zaplavena vzpomínkami z období svého dospívání na jihočeské vsi 80. let ve stínu chladicích věží atomové elektrárny. Na povrch vyplouvají zjištění, že svobodné společenské uspořádání „po sametu“ spokojeně absorbovalo pozůstatky časů minulých. Hlavní hrdinka se snaží čelit všemu, co opustila poté, kdy byla na prahu plnoletosti nucena odstřihnout své kořeny, aniž kdy znovu dokázala zapustit nové. Novodobá nomádka si však uvědomuje nutnost ukotvení a tak se vydává na kajícnou pouť za obnovením přátelských i rodinných pout.

10 27.08.2012

Nadnesené téma efebofilie je marketingově obzvláště dobře prodejné (viz anotace), erotika s ním spojená může působit více lákavě než skandálně a slabost krásné mladé ženy pro nadržené prepubertální hochy je společensky přípustnější než než hebefilie stárnoucích pánů nebo dokonce pedofilní prznění předškolních dětí. Nicméně kniha je spíše v ich-formě psaným portrétem jedné psychopatky, což ji dělá o něco zajímavější, než naznačují nastíněná témata a chladné popisy žhavých sexuálních praktik to zbavuje vzrušivosti (nadšené čtenář-e/ky všech odstínů šedi tedy Tampa zrovna nepotěší). Céleste lidi ve svém okolí používá jako pouhé nástroje k dosažení svých cílů. Potřebuje materiální zajištění - má tedy manžela, jemuž vysoký životní standard občas splácí fyzickým kontaktem, ale jinak je jí lhostejný. Přitahují ji hošíci - je tedy třeba si vybrat vhodný objekt s jasně definovanými vnějšími parametry i vzorci chování (někoho, kdo se nebude chlubit, ani ji nenapráská). Stejným způsobem přistupuje ke každému, koho potká - má dáti, dal. Je schopná promyšlených manipulací, předstírání zájmu a citů, nicméně i rychlé násilné akce, která by mohla zabránit prozrazení jejích činů. Případné odhalení a potrestání je sice riziko, ale na anti-hrdinčině chování nic nezmění (Hannibal Lecter také nepřestane zabíjet, protože už ho jednou chytili). Koncept výpovědi hluboce nesympatické a empatie neschopné hlavní postavy je tudíž podnětný, literární zpracování je však (na to, že je kniha zařazena v edici Světové literatury nakladatelství Odeon) spíše průměrné - na druhou stranu samozřejmě vychází z myšlenkových struktur protagonistky, která celý příběh vypráví. Nosný nápad, ale forma i absence dramatického oblouku způsobují, že jde nakonec o celkem zapomenutelný text. Což je u takto výrazného námětu prostě škoda.

9 06.06.2014

Druhá kniha plánované trilogie o Thomasu Cromwellovi vzbudila pozdvižení, už když za ni autorka získala svou druhou Bookerovu cenu, přičemž tu první obdržela za předchozí díl nazvaný Wolf Hall. Trochu to totiž působí, jako by dostala dvě ceny za jednu a tutéž knihu a nadnáší to otázky po smyslu takových ocenění (ale ano, "dvojka" je stejně dobrá jako "jednička"). Pokračování příběhu králova vrchního tajemníka a prvního ministra se tentokrát soustředí na pád Anny Boleynové. Zatímco lidem nenáviděná druhá panovníkova žena selhává v úkolu porodit mužského dědice trůnu, Jindřich se zakouká do tiché, nevýrazné Jany Seymourové, která narodíl od Anny nehysterčí, nežárlí, nediriguje a neodmlouvá - jen poslouchá a obdivně hledí. A Cromwell dostane za úkol vladaře aktuální královny zbavit. Nové poslání ovšem pojímá také jako osobní pomstu za smrt svého mentora kardinála Thomase Wolseyho, takže má od začátku jasno v tom, kdo „korunovanou konkubínu“ po vykonstruovaném procesu na popraviště doprovodí. Vyprávění se sice odvíjí z Cromwellova pohledu, přitom však ukazuje nejen sílící temné stránky protagonisty, ale črtá i portrét čím dál nepředvídatelnějšího Jindřicha VIII., který se z dětinského egoisty mění v regulérního despotu. Mantelová přitom vládne neobyčejným jazykem, který dokáže zprostředkovat ducha doby, ale není příliš archaický a nebojí se hravých metafor ani ironie mezi řádky.

9 22.08.2013

Dvacáté století ženoucí se přes Estonsko, v němž krvavé stopy zanechala jedna totalita za druhou. Depresivní moralitka ze země, kterou se prohnali nejprve bolševici, pak nacisti a poté opět komunisti. Co takový trojitý veletoč udělá s lidmi ukazuje Sofi Osanen na trojúhelníku spřízněných postav Rolanda, jeho bratrance Edgara a jeho manželky Juudit. Zatímco první figura zarytě odporuje všem vpádům (aby se na závěr ukryla do zapomnění a rezignace), druhá je studií vrcholného pragmatika, jemuž jsou mravní kategorie a etické problémy zcela cizí, nic mu tudíž nebrání chameleónsky přizpůsobit kterémukoli uchvatili nejen sebe sama, ale i historii, jejíž poslední verzi přece odjakživa formulují vítězové. Portrét Juudit pak zachycuje slabocha a zbabělce – obraz ženy, která se zuby nehty drží alespoň emocí a „lásky“, aby mohla v bezcitném světě, v němž bojuje téměř výhradně za vlastní existenci, ještě v něco věřit. Patos velkých dějin a zrůdných činů knihu trochu strhává do průměru, naopak obyčejné každodenní detaily ze života „hmyzu“ v několika dikaturách celé drama křísí. Závěrečná odhalení už jsou poněkud banální (a celkem evidentní), text ale naštěstí nestojí jen na nich.

9 01.07.2013

Feminismus pro každý den. Abych nemátla zcela průměrným hodnocením - za otevřenost a témata, o kterých se obvykle neodhodláme mluvit ani s nejbližšími lidmi (jen hodně hodně opilí), i za čtivost podpořenou mnohými autorčinými historkami ze života si kniha místy téměř zaslouží ****. Nicméně její subjektivita je nejen její výhodou (upřímnost, přímočarost), ale i nevýhodou. Caitlin Moran totiž nepředkládá všechny náměty týkající se "každodenního feminismu", nýbrž jen ty, které zajímají ji a jsou pro ni důležité. Často by mohla jít víc do hloubky a důsledněji se zamyslet nad původem nastíněných fenoménů - jenže její pohled sahá pouze tam, kde se jí daný motiv ještě týká nebo ji irituje. Publicistka bohužel jen prezentuje svá stanoviska, většinou je však nepodpoří argumenty. Což je prostě škoda. Feminismus si totiž zaslouží to, co mu měla v úmyslu poskytnout - nebýt absurdně desinterpretován, považován za vyřešený či překonaný a působit zase cool. Do jisté míry se to titulu i daří naplňovat, ale má zkrátka své limity dané osobní zkušeností a nedostatečnou intenzitou vhledu (nehledě k tomu, že má jako hudební novinářka tendenci poněkud zveličovat třeba význam Lady Gaga). Naštěstí je pisatelka rovněž dost sebeironická a vtipná (a díky své práci i zajímavá - u autobiografického žánru podstatná věc), ačkoli místy její metaforika maličko zavání exhibicí. Jako lehce zploštělá, zábavná soukromá výpověď se ale svazek pravděpodobně dostane do rukou širšímu publiku, které si ve spisovatelčině duchu možná řekne: "Něco na tom feminismu kurva je!" Což je fajn. V několika případech bych také nedala ruku do ohně za ideální překlad, autorčin hravý styl protkaný vulgarismy ovšem není z těch, které se do češtiny převádí snadno. Doporučuji všem zmateným teenagerkám a mužům.

9 17.06.2013

Koncentrovaný Ajvaz. Nasype-li se do 4,8 l mořské vody a řádně prostřepe, získáme "Cestu na jih". Pokud se zamíchá do 3,2 l inkoustu, vzniknou "Prázdné ulice". Při svaření s litrem temně červeného vína, hřebíčkem a skořicí dostaneme "Druhé město". Ale pozor, ať už konzumujete čirou esenci nebo ředěnou verzi, účinky jsou omamné, citlivějším jedincům dokáže užívání změnit perspektivu. Pak se může stát, že půjdete Husovou ulicí směrem k Národní knihovně a mezi kočičími hlavami začne prosvítat průzor do prostoru, v němž dovádějí kočkovité šelmy, zubatí brouci hlídají knihy o chovu králíků, mořští koníci telefonují, skrývají se tam prapodivné sochy, medvíďata si hoví v batůžku na zádech, vychytralá zvířata častují nebohé lidské bytosti sofistikovanými hádankami a to už vůbec nechtějte vědět, co všechno tam dělají ještěři!

9 09.11.2012

Asi nejsilnější a rozhodně nejosobnější autorčina česky vydaná kniha. Přístup k uchopení "reálného" příběhu/portrétu spisovatelčiny matky pojatý jako tápání zahrnující i změny perspektivy a přiznanost manipulace s "fakty". Zmnožení verzí vyprávěných okolím, zamlženost vlastní paměsti a znásilnění literaturou coby nutností vytvořit z toho zrcadlového panoptika smyslupný text. Když už ne na kost tak alespoň na dotek odhalená traumata a tabu, o kterých se cizincům nevypráví. A ponechání možnosti odstupu dané čtenářovou pochybností, co je "skutečné" a co "vymyšlené". Protože beletrie je vždycky fikce. (Anglicky by se to dalo vyjádřit kouzelnou větou: "Fiction is fiction.") Life is life.

9 01.11.2012

Sbírka obsahuje 36 poprvé do češtiny přeložených povídek pozapomenutého autora přelomu 19. a 20. století, jemuž se poněkud přímočaře přezdívá „polský E. A. Poe“. Přízvisko je to ovšem trefné, neboť Grabinski se k „mistrovi“ nejen odkazoval, ale zajímaly ho rovněž obdobné prvky. Nadšeně do svých próz začleňoval nové poznatky vědy, technologie a psychologie, ale zároveň ponechával textům děsivě iracionální prvky. Jednotlivé fabule spějí k pointě s horoucí naivitou, přičemž ve svém stylistickém perfekcionismu vyznívají smrtelně vážně - občas ale zpoza řádků vykoukne narážka, která připomene Gombrowiczův absurní humor. Poetický jazyk je soustředěný na smyslovost, detail, nostalgii a zádumčivou či tíživou atmosféru, současně se však povídkami line všudypřítomný surreálný pocit. Obzvláště neodolatelné jsou variace na železniční téma, které se nepokrytě honosí spisovatelovou fascinací vlakovou dopravou (nebo naopak siderodromofobií?). Narozdíl od Poea se Grabinski víc věnuje sexualitě, jejímž rafinovaným svodům postavy často nedokážou odolat a jejich zhýralost je "po zásluze" potrestána. Nositelkou hříchu je vzhledem k biblickému dědictví samozřejmě žena (mnohdy ne-mrtvá, leč pořád lačná a smyslná). Lehce erotická aura obestírá i živly, zejména pak oheň, jemuž je rovněž věnována celá sekce.

9 22.10.2012

Backman je takový velmistr hřejivého lidského příbě-... kýče, že z toho zkrátka trochu chytám růžové osypky a raději bych dala 2**. Zvládá to výborně, ale kdo by měl rád manipulaci, ač celkem šikovně provedenou. Humor střídaný dojetím a světoborným ponaučením, že i ten největší protiva či pablb je lidská bytost, jen poněkud pohřbená pod nánosem komplexů a traumat. You just got to dig deep. Plus donekonečna proklamovaná oslava jinakosti coby výjimečnosti a srdíčka se tetelí... Díky fokalizaci se vševědoucí vypravěč často dívá pohledem (samozřejmě předčasně vyspělé a výrazně inteligentní) malé holky, takže text je vlastně nezávadný i pro odrostlejší děcka, budou ho zbožňovat věční young adults a k tomu sentimentální starší ročníky. Takhle se holt klohní bestseller. Jako pohádka celkem dobrý, ale na tu Lindgrenovou (jejímž skvělým Bratrům Lví srdce autor vzdává hold, ovšem stejně tak i dalším výdobytkům literární a převážně zfilmované popkultury) to stejně nemá.

8 07.06.2015

Hoodně pomalý rozjezd. Ze začátku působí až tuctově, některé čtenáře, navyklé na v současnosti módní velmi brutální mordy nebo vraždy s dětskými obětmi, může jeden zabitý pastevec a jeden ukradený starobylý buben až trochu nudit. Kniha je dlouho zajímavá zejména popisem prostředí a dějin Laponska, jehož kontext je našinci spíše neznámý, ačkoli fanoušci detektivek se se Sámy potkali třeba už v sérii Asy Larssonové, v Temné vodě Kerstin Ekmanové nebo ve Stallu Stefana Spjuta, ovšem ne v téhle míře. Za polovinou a zejména ve druhé třetině už kniha kromě téhle roviny nabízí i zajímavou zápletku s historickými kořeny. Někoho může překvapit i lehce useknutý konec - jakmile je jasné, co se stalo a kdo je čeho viníkem, autor dál nerozebírá procedurální záležitosti ohledně toho, jak se situace nadále bude řešit a kdo bude jak potrestán apod., prostě už to neprotahuje. Za lokalitu 4*, za žánrové zpracování spíš 3*.

8 11.09.2014