Nícení

Nícení https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/142136/bmid_niceni-Smo-142136.jpg 4 92 20

Text, který může zklamat polykače příběhů, ale jejž je radost číst: nejvyšší jazyková vytříbenost, kultivovanost výrazu, brilantní surfování na špici verbální vlny. – Alexandra Berková

Komentáře (20)

Komentáře 20 Recenze 3

Velekněžka
Velekněžka
04.02.2021 4 z 5

Zvrtne-li se projev altruistického jednání výrazně nad hranici sebelásky (tedy spíše do podoby obětování se) vede svým výsledkem často k neodkladné tragédii. Způsob jakým autorka vpíchne svůj text pod čtenářovu kůži, nápadně překračuje území spisovatelské rešerše a spíše připomíná nejniternější servírování vlastní zkušenosti. Zkušenosti o vděku vyžadující, avšak již dávno nežádané mateřské péči (téměř se rovnající psychické vraždě udušením), která se stala nechtěným předobrazem chronické potřebě ustupovat a pomáhat (naopak vděk nevyžadující), zato však s jistotou směřující k pomalé formě psychické eutanazie.

Zdekat
Zdekat
23.11.2020 4 z 5

Připadalo mně že čtu českou Elfride Jelinek. Na tuto knihu musí mít člověk chuť, karmu a čas pomalu vstřebávat překotné množství myšlenek :-).


Bublinka78
Bublinka78
22.11.2020 4 z 5

Tato kniha je více básní než příběhem. Proud myšlenek, který se valí ze stránek. Na tuhle knihu musíte mít náladu. Vytříbený jazyk, ale také znepokojivé. Toto není kniha davu.

Hanka_Bohmova
Hanka_Bohmova
03.11.2020 4 z 5

"Ach, měla bych práce nad hlavu a odcházela poslední. (Přesčasy mi platit nemusíte, vždyť mě to tak baví!) Ale měli by mě všichni bez rozdílu rádi!"

Na první pohled vypadá možná Hermína jako příliš hodná a citlivá holka, kterou to všechno nakonec semlelo. Ale "vespod" plynou záležitosti mnohem problematičtější. Hermína není obyčejná nesobecká holka. Jedná nutkavě, nezamýšlí se, jestli druhému prokazuje dobro - potřebuje ulevit, a hlavně sobě. Podezíravý postoj ke všem, kdo její sklánění se a zachraňování nepotřebují, je také výmluvný: štěstí je jistě falešné, skrývá kdovíjaké hrůzy, a kdo se o sebe dokáže starat, je bezcitný, okoralý egoista. A její vstřícnost? Abych mohla vyjít vstříc druhému, musím být nejprve uvnitř, doma. Ale Hermína doma není. Hermínino "doma" je opuštěný prostor plný prachu a pavučin. Její pohyb vně není empatické vycházení, ale bezdomovectví.
Tahle "vnitřní absence" mi připadá pro celou knihu určující. Když nejsem nic, nemám právo dýchat kyslík, a dýchám-li přece kyslík, potřebuju k tomu štempl od ostatních. A tak Hermína bez ustání pase po troskách životů jiných tvorů a získává si od nich ospravedlnění vlastní existence. Vydělává si na svůj kyslík.

Z tohoto pohledu nedochází v knize k žádné přeměně, věci pouze časem vyplouvají na povrch. Není možné mrzačit se bez následků, i když nasazujeme úsměv na tvář a v srdci vztyčujeme transparent "já to mám správně". Situace pochopení autorka vybírá reálně - vlastní chyby nejlépe vidíme na druhých (výzvy k autenticitě v rozhovorech s matkou) a živly jako smrt nebo erós mají největší šanci přinutit nás dotknout se pravdy (dopisy Jakubovi, včetně té důkladné pózy, kterou si živly pokoušíme držet od těla). Ale znát cestu, a jít po ní, to jsou dvě různé věci. Hermína uhnout nemůže. Není to problém slabé vůle, není to tupost jejího okolí, nejsou to zoufale zabetonované životní okolnosti. Je to Hermína sama, Hermína, která není, která nemá právo na kyslík. S ocelovou vůlí umlčuje svá vlastní volání o pomoc, tarasí si každý pohyb směrem k autenticitě a svobodě, nutí se pokračovat dál a dál, ve vzrůstající frustraci, rozzlobená na druhé i na sebe samotnou.

Beznadějné svědectví o tom, s jak závratnou mocí může v našem životě panovat lež.

Jazyk knihy je podivuhodný, to už tu bylo napsáno mockrát. Mě to zpočátku dost rušilo, musela jsem dávat pozor na příliš mnoho věcí naráz. Jak se z textu postupně vyloupla hlavní témata, stalo se čtení plynulejším.

mirektrubak
mirektrubak
15.07.2020 5 z 5

„A Vás to nikdy nebudí? Ten neuhasitelný pocit dluhu, ta úzkost – na koho jsem ještě zapomněl? Nejistota, zda pro někoho Vaše odpověď nemůže být klíčová, zda někdo z nich snad na ni nečeká jako na milost. A Vás to nikdy nebudí – ta závrať z představy těch desítek, snad stovek věřitelů, ve kterých se tiše rodí nádor křivdy – ten, co se tak nečekaně rozbují a zasáhne pak všecko? Nikdy se k Vám nedostaví panika, že Vaše nekonání, Vaše mlčenlivost poznamená něčí duši, rozesmutní, přivede k nějakému zoufalému činu?
Nakolik Vás trápí, že nemůžete vědět, co se děje tam, na druhé straně, co se děje tam, na opačném pólu, co se děje tam na tom druhém břehu? Protože vždycky je to druhá strana, druhý břeh, vždycky je to opačný pól – každý druhý člověk. Může si myslet cokoliv. Pokaždé tedy úloha slepého střelce – málokdy zásah. I v mlčení i ve slovech. Pokaždé jsem slepá. V klíčových okamžicích oslepena. Jakoby tajná úmluva – budeme si nedostupní. Jakoby před každým cedule zákaz vstupu. Veškerá empatie je jen dohadování, veškeré vmýšlení – pokusnictví, veškeré myšlení – míjení. Ale věčně požadavky, abyste se strefil! Požadavky, abyste odhadl a odtušil! Požadavek vidět neviditelné, a přitom vy jste slepý!“

Není možné nepochválit stylistickou vybroušenost a vycizelovanou práci s jazykem. Ty hry, hříčky a hrátky a hrátky s hrátkami – to byl opravdu zážitek! Nejen že má Ivana Myšková širokou slovní zásobu, ale také ji dokáže použít patřičně a ve prospěch výsledku. Jistě, je to trochu exhibice, ale nikoliv samoúčelná, není to jen umění pro umění, myslím si. A navíc je zde autorčin černý humor a její sebeironie, zde ještě příhodněji použitá než v Bílých zvířatech, protože mířící více do vlastního. Nejsilněji jsem to vnímal (a věřím, že to byl záměr) v Hermíniných dopisech Jakubovy, které jsou tak artistní a pečlivě slohově vypracované, až jsou téměř nesnesitelné a jejich pisatelka směšná – protože nejsou neseny zájmem o Jakuba, ale touhou se před ním vytahovat svými literárními dovednostmi a hloubkou svých myšlenek.
(Pod vlivem čtení zmíněných pasáží, kde Hermína psala svému příteli, jsem měl nutkání podívat se na mou korespondenci z dob dávnějších i nedávných, kde mi hodně záleželo na tom, abych na adresáty působil sečtělým a moudrým dojmem, jestli náhodou také netrpí stejným nešvarem. Ale nakonec jsem k tomu nesebral dost odvahy... :-)

Stylistická preciznost mi někdy u beletrie brání autenticky děj prožívat. Cítil jsem to trochu u Bílých zvířat a cítil jsem to i zde. Ale nevidět pro formu obsah, to by byla chyba, to jsem nemohl. Protože Myšková zasahuje svými postřehy tak bolestně přesně! Neúprosně nám ukazuje ty naše věčné komunikační trampoty: jak se někdy hůř vzdoruje dobru než zlu, jak bezútěšné je mluvit na toho, kdo neposlouchá, jak je nemožné na něco láskyplně upozornit toho, kdo každé upozornění bere jako osobní útok. A tak.
Ale zejména to uvíznutí v mezilidských vztazích, ano, někdy je tak těžké prosadit sebe samého, když tím riskujeme bolest a zklamání druhých, takže Hermína jen bezmocně pozoruje, jak zabředá a zabředá a jak se každým kompromisem a sebe-upozaděním blíží k hranici, zpoza které už cesta zpět k vlastní svobodě nepovede. Vidí se, jak je životem omotávána, jak se na ní naplňuje její předurčení, jak se z ní stává její vlastní matka. Ví přesně, co by měla udělat, aby své vnitřní uvěznění prolomila, ale zároveň ví, že se k tomu nikdy neodhodlá.

lubtich
lubtich
28.05.2020 5 z 5

Kdybych uměl hrát na něco jiného než na nervy, měl před sebou notový sešit a mrštil bych Nícením do těch not, tak by se mi tato kniha trefila do noty nejen přeneseně.
Málokdy se mi stane, že bych si něco dávkoval, šetřil - ale u Nícení, kvůli stylistickému blahu, jsem to ztrpěl.
Neřekl bych, že styl zas o tolik předhání děj. Ale prostě jo, ten jazyk je neskutečně květnatý, ale vždy důmyslně použitý, nestrojený.

...nezničitelný hrdina za chůze s rozvahou vyndavá projektily ze svého řešetového těla, vytáčí je nasliněnými prsty jako klíšťata...

Taktní a přitom neskutečně elegantní využívání závorek, mimochodem.
Hermína působí jako Rubikova kostka v lidském provedení, ale přes ty všechny uváhy/přemítání/dopisy/blouznění je na 150 stránkách její psychologie popsána tak perfektně, že těžko popsat pár slovy. Rozpolcená? Svobodomyslná? Dobromilná? Decetně slípkovitá? Nic nemění na tom, že její polemizování je brilantním prvkem - proč se snídaně jí ráno? Existuje nepořádek? Co když je to jen nějaký jiný druh pořádku?
Vzpurnost, ale zatlačená pod křehkou skořápkou.
Vztah matky (kajky) a dcera je v knize omílán dokola a perfektně graduje. Přeměna Hermíny v kajku na konci ve scéně s fíkusem byla tak silná, že člověku může být úplně šumák, že kniha nemá žádný zásadní zlomy.
Kolem toho ještě neschopnost odtrhnout se z očekávání, neschopnost strhnout si masku...
A co mě snad nejvíce na srdci hřálo, jsou detaily. Výjevy v mysli - záchrana tonoucího hmyzu a zvěře (Vy si to pletete, kapři tam patří! Inzerát - hledá se veterinář můr), popisy křehkých osob (Ty, co se zastaví uprostřed ulice, aby mohli pozorovat drozda), rezatej hrnec (nebo karafa?) v křoví místo psa, při topení se se nedá okopovát zahrádka či louskat ořechy.
Úseky zpočátku vůbec nepůsobí komplexně, ale postupně se vše nabaluje. Asi se snad můžu i fanfarónsky pochvástat, že tohle je takový to "složitý čtivo". Vytrvat se vyplatí.
(Mimochodem, hned motto z Od agamy po po žraloka ve mně vyvolalo masivní nostalgii.)
A pěkný části na závěr:

A po zádech mi dnes přeběh zlatohlávek. Rány jsou ještě hluboké.
(s. 144)

...hledáš nejtučnější lusky, přesně jako v dětství, vybuchují jako pumy a shodnete se: Ty bunkry tu jsou proti netykavkám. Ve střílně je hnízdo a vás zajímá shodně: Který pták rád zobe netykavky?
A když potkáváte staré vodárny, ty drobné vodní paláce, a křičíte jak malí: „Ty jsou jak hrnce s pokličkou! A taky modrý!"

InaPražáková
InaPražáková
18.03.2020 4 z 5

Jazykově je to určitě okázalé, dalo by se říct, že se autorka předvádí - ale co by ne, když má čím. Mně to v kombinaci s rozvolněnými útržkovitými zápisky paradoxně pomáhalo soustředit se na sdělení, na tu nepříjemnou sondu do duše ženy, která ubita rodičovskou péčí ztratila sama sebe (nebo se nikdy nenašla), žije jen svůj odraz ve druhých, svoji hodnotu měří jejich spokojeností. Míra jejího duševního vyšinutí z normálu, od sebe ven, se může zdát nadsazená, ale je to jen mírně přibarvená realita určitého typu lidí (ještěže mé kajky neměly ty možnosti). Ukrutně laskavá výchova a touha se zavděčit není nic mimořádného, Myšková to jenom dovádí do důsledků.
Podoba s povídkami ze sbírky Bílá zvířata... je velká, v povídkách se vlastně po jednotlivostech pitvá stejná absence vlastní osobnosti, svádění všeho na "ono se to" a "všichni dělají" a "čeká se, že". Povídky mi přišly lepší, ale Nícení má zase určité nepříjemné, vlezle intimní kouzlo.

Makropulos
Makropulos
18.09.2019 3 z 5

Myšlenky a pocity o vztazích a ze vztahů, které autorka valí na čtenáře sice možná vybroušeným jazykem, ale velmi nesouvisle, nebo pokud budu přemýšlet jako autorka, tak možná souvisle, ale neuspořádaně ... Tento text podle mě postrádá naléhavost nebo něco, co by mě, jako čtenáře připoutalo či zaujalo. Celé mi to vlastně přišlo jako snaha o co nejdokonalejší práci se slovy při zprostředkování myšlenek mladé naivní hrdinky, která není schopna žádného rozhodnutí a která se hledá a nenachází. Navíc se mi to nečetlo dobře. Netěšilo mě to.

petaSk
petaSk
10.01.2019 3 z 5

Z knihy jsem rozpačitá. První známkou, že asi není pro mě je fakt, že jsem tak útlou knihu četla dva týdny a nedokázala u ní setrvat. Nícení jsou útržky a úvahy, psané až poeticky, je tam spousta abstrakce a náznaků. Nevíte, kdo je kdo. Chvíli jsem měla pocit, že autorka mluví o matce, chvíli o sobě. Je toho spousta nevyřčeného. Místy jsem byla nadšená, protože přesně zachycovala, jak se mnohdy cítím a divila jsem se, že tyhle pocity jsou tak univerzální, že je prožívá spousta lidí, včetně autorky, a nepřipadala jsem si tak divně.
Jazykově je kniha zajímavá, až krásná. Ale je to těžké čtení, při kterém je třeba se hodně soustředit.

Jizi
Jizi
06.01.2019 4 z 5

První ohledání, jež přineslo zjištění, že Alexandře Berkové, jež knihu na zadním přebalu vychvaluje, je kniha i věnována (a že podle autorčina životopisu byla nejspíš i její studentkou na někdejší Tvůrčí akademii Josefa Škvoreckého), způsobilo, že jsem k Nícení přistupovala značně skepticky. No to bude teda něco, pomyslela jsem si, a čekala myšlenky tak hluboké, že by se vešly na čajovou lžičku a hrané tolikrát, že na desce nezbyla už jediná rýha.
Ale ouha.
Chyba. Chyba! Vážení, jak já se mýlila.
Nícení se vám nicméně bude asi těžko chápat, pokud: nemáte snad až příliš láskyplné rodiče, kteří vás tou svou opičí láskou hnali (ženou) mnohdy až za hrany, kam byste se nikdy podívat nechtěli; neměli jste v životě člověka, jemuž jste chtěli dát všechno a on si vás jen vodil jako pimprle; neměli jste slabost pro smutné pány a nedokázali jste nikdy vyslovovat veliká slova se stejnou lehkostí, s jakou předčítáte seznam na nákup; nezacyklili jste se ve vztahu, v němž jste nikdy nechtěli být; nebyli jste tak trochu zpovykaná, intelektuálská, hlubokomyslná slepice.
Ve mně kniha vyvolala nepříjemné množství nepříjemných myšlenek a vzpomínek, jež jsem poctivě zahrabala hodně hluboko v naději, že odtamtud nevyklíčí absolutně nikdy nic (jenže se zase potvrdilo, že jsem vážně špatný zahrádkář).

roso.mak
roso.mak
15.11.2018 2 z 5

Trochu neodolám srazit hodnocení.
nejvyšší jazyková vytříbenost, kultivovanost výrazu, brilantní surfování na špici verbální vlny? Zas tak bych to nepřeháněla.
Myslím, že takto by si psala deník Nataša Rostovová.

Škuch
Škuch
26.05.2018 5 z 5

Pro mne velké překvapení, nečekané - výborný text.

invocation11
invocation11
02.04.2018 4 z 5

TOTO je pro mě kniha plná emocí. Žádný Hartl nebo Třeštíková... Neobyčejné povídání o obyčejných věcech, každodenních dramatech a hledání sebe sama. Porovnám-li dokonce s toliko oceňovanou Hruškadóttir, je pro mě tento text daleko zajímavější, jímavější, bližší a další "-ší" a "-ejší". Je to myšlenkový vodopád, opírající se o reálné věci, převedený do slov - a v tom je jeho kouzlo.

Kniha je zkrátka jako její obálka - ze začátku k smíchu, ale čím déle se na ni díváte, zaplavuje vás neklid... Je tu něco rušivého, něco pod povrchem, kde to bublá a vře. A vy najednou - ne, ne, prosím, už ne! Už se toho do mě víc nevejde, už jsem toho plná! Ale i přesto chcete (čtete) dále. Myšková určitě nebude pro každého, ale mě si rozhodně získala.

gersie
gersie
01.02.2018

Bohužel jsem se v některých částech textu ztrácel , ale občas probleskovalo něco co důvěrně znám a co bylo tak dokonale popsáno , že mě to nadchlo. Stalo se to tedy pro mne hodně rozporuplné čtení. Možná nejsem ten úplně správný čtenář pro tento typ textu , ale zdá se mi , že pro mne bude rozhodně vhodnější druhá autorčina kniha , soudíc podle ukázek , se kterými jsem přišel do styku.

Petr.c17
Petr.c17
05.07.2017 4 z 5

Začal jsem knihu číst v očekávání krasomluvného deníku a návazné posloupnosti událostí, ale zmýlil jsem se. Jsou to taková poetická povídání - ve kterých je možno listovat, některá témata se opakují, opakují se i osoby - povídání je hodně krasomluvné, poetické, snové. Vyskytuje se tam například několikrát osoba zvaná "předobraz" - a jednou jsem měl pocit, že se může jednat o otce, jindy o sebe samu jako v ideální podobě, ale jistý si nejsem ničím - stejně jako symboly ve snu...
Nejvíc se mi líbil "fejeton" či "povídání" o cestě domů vlakem, kde spolucestující slečna se dala do konzumace pomeranče, kterým se umazala a autorka ji pozoruje a popis kolísá mezi snovým domýšlením událostí a realitou, s tím, že jednou z forem poetizace jazyka se stává několikeré opakování výrazů v různých obměnách - připomíná mi tím rakouského autora Thomase Bernharda, konec konců i ten název knihy: Nícení je jako by z jeho slovníku.
http://www.databazeknih.cz/autori/thomas-bernhard-405

IvetB
IvetB
21.10.2016 5 z 5

Tak tohle bylo NĚCO. Neuvěřitelný cit pro jazyk, hra se slovy a s obrazy. Výborná kniha kterou jsem si užila od začátku do konce.

Sparkling
Sparkling
20.05.2016 5 z 5

Předem se děsím toho, že nedokážu ani trošku přiblížit intenzitu, kterou na mě kniha zapůsobila, a tak hned na začátku zdůrazňuji, že Nícení se stalo jednou z mých nejoblíbenějších knih. Každá přestávka ve čtení mě téměř fyzicky bolela a přitom jsem věděla, že čím déle vyčkám, tím víc si pak další kousek textu užiju.
Jedná se o něžný a přitom ostrý a zraňující text o dívce, která se zdá být na dobré cestě k vymanění se z pout vlastností a sklonů, které na ni ,,uvalili´´ její rodiče tím, že jí poskytli takové geny a výchovu, jaké jí poskytli. Hermína se snaží vybočit z dráhy, kterou jí pečlivě ušlapali a ze které by se podle nich neměla ani o milimetr odchýlit. Tento hlavní příběh je ale naprosto vedlejší.
O co u této nádherné knihy jde, je mistrovské používání jazyka, hrátky se slovy, díky kterým jsem se co stránku slastí téměř rozpouštěla, propletence významů slov vybroušené k průzračné dokonalosti, to, že je kniha psaná formou vnitřní řeči hlavní postavy, či spíše vnitřního křiku, jekotu a kvílení... Autorka text nerozdělila do kapitol, ale do kratších odstavců, které spolu na první pohled často nesouvisí, takže text působí poněkud roztříštěně, ale ve skutečnosti všechno se vším souvisí, nabaluje se na sebe a vrcholí závěrečným odstavcem (ve kterém hraje hlavní roli rozložitý fíkus), který jsem si vyložila jako metaforu k celému textu (fáze zakrnění, vymanění se z ní a následný růst a rozpínání osobnosti, a pak střih, konec, návrat do fáze beznaděje a rezignace).

Oophaga
Oophaga
20.01.2014 4 z 5

Zapomeňte na děj, podstatný je styl! Diagnóza rodového zatížení, postižení starostlivými rodiči a promiskuity jako bezbřehého altruismu ve formě intimní subjektivizované výpovědi. Je třeba text nekonzumovati jako knihu, ale ochutnávat coby literární dezert - Crème brûlée, jehož sladkost na patře lahodně hořkne a delikátně křupavou křehkou krustičku zaručuje humor přítomný mezi řádky.

nef7
nef7
22.06.2013 5 z 5

Pro mě je Nícení nádherná kniha.

Janek
Janek
23.05.2013 3 z 5

Zůstávají pocity spíše rozpačité...

Štítky knihy

prvotina

Autorovy další knížky

Ivana Myšková
česká, 1981
2012  79%Nícení
2017  72%Bílá zvířata jsou velmi často hluchá

Kniha Nícení je v

Právě čtených3x
Přečtených110x
Čtenářské výzvě7x
Doporučených16x
Knihotéce49x
Chystám se číst124x
Chci si koupit22x
dalších seznamech1x