olle3
komentáře u knih
Hladové hry
Dan Simmons
Fanouškům Kinga se jistě bude líbit, ostatním nejspíš taky.
Styl psaní je pro mě osobně až příliš rozvláčný, na druhou stranu se mu nedá upřít sugestivnost a věrohodnost. I když jsem na pár hluchých míst narazil, celkový dojem je víc než dobrý a času stráveného nad devíti sty stranami nelituji. Jsem si jistý, že v budoucnu budu na příběh vzpomínat jako na jeden z těch lepších, kniha zaujme čestné místo v mé knihovně a na drobné výhrady si ani nevzpomenu.
Téma bylo vymačkáno do poslední kapky, schopnosti záporáků využity na maximum. Postavy byly dobré a propracované, bohužel mi však stejně něco bránilo, abych se do nich mohl vcítit. Navíc nebyla žádná z nich tou hlavní a to mi taky vadí.
Nejsilnější částí bylo zcela jistě vyprávění Saula v knize první. Žid ve vyhlazovacím táboře otestoval hranice hrůzy, ze které se člověk horko těžko může vzpamatovat. Utrpení, bolest a beznaděj, kterou postava musela projít, je vyzobrazeno bez nadsázky mistrně.
Bestsellerem dílo asi nebylo, ale za přečtení určitě stojí.
Hodnocení: 4/5
Na Věrnosti
Tana French
Tak tohle se opravdu povedlo.
Musím se přiznat, že dětství bych s nikým z hlavních hrdinů neměnil, a do ulice Na věrnosti bych se nepřestěhoval ani za nic. Pečlivě vykonstruovaná ponurá atmosféra skvěle kontrastovala se svérázným hlavním hrdinou - při každém "pedál derba" jsem se nahlas smál.
Chování postav na mě působilo nepřikrášleně a realisticky, jako bych to měl přímo před očima. A spisovatelce se navíc povedlo vzbudit ve mně nefalšovaný zájem o identifikaci vraha.
Ale všemu stejně vévodil způsob psaní, který bych nepopsal jinak, než střízlivě trefný. Při každém dalším odstavci jsem měl nutkání skládat autorce poklonu.
Nevím, jestli je zatím talent nebo pečlivá práce, ale jedno z toho určitě.
Hodnocení: 4/5
Písečný muž
Lars Kepler
K této knize jsem se dostal zcela náhodou, nic jsem od ní nečekal, ale zaujala mě od první věty. Číst mě ji bavilo a to je to hlavní, co bych chtěl vytáhnout - a to hlavní, o co by čtenáři mělo jít.
Neubráním se ovšem menší výtce. Všechno do sebe na konci zapadlo a bylo vysvětleno, až na to, jak Písečný muž oběti unesl. Jak to provedl, aniž by po sobě zanechal jedinou stopu. "Stopy končily pět metrů od auta a poté jako by se po ženě a dvou dětech zem slehla. Policisté prohledali každou píď."(parafráze). Nevím sice, jak ve skutečnosti pracuje kriminálka (natož ve Švédsku), a možná jsem až příliš zmasírovaný všemi těmi pořady a knihami, ale přijde mi, že unést rodinu bez zanechání jediné stopy po boji či od pneumatik (atd.), je téměř nemožné.
Pokud se nemýlím, tak se jedná o celkem zásadní chybu, protože to byla jedna z velkých záhad (a tato schopnost propůjčila mysteriózní tvář záporným hrdinům - a jen díky ní vodili tak dlouho kriminalisty za nos). To mi tam trochu skřípalo a těšil jsem se, jak se únosy na konci vysvětlí.
Mimo to však nemám co vytknout, naopak musím pochválit tempo a neklesající napětí, které mě sotva nechalo knihu odložit.
Hodnocení: 4/5
Pátá vlna
Rick Yancey
Nečekaně dobrá kniha.
Člověk by řekl, že téma invaze ufonů už zná na všechny způsoby a že ho nic nového nečeká... a zde by měl z části i pravdu. Ale to není to hlavní. I když se možná žádné geniálně promyšlené pointy nedočkáme, v knize to není cílem. V tomto příběhu prostě není potřeba, protože je dobrý tak, jak je.
Tím ovšem nechci naznačit, že by se vysvětlení dalo předpokládat nebo uhodnout. Otázky "Jak?" a "Proč?" se táhnou naskrz celým románem a po dvou třetinách se k nim přidává i "Kdo?". Odpovědi jsou rovnoměrně dávkovány a nutí čtenáře hezky rychle otáčet stránky.
A přesto je, podle mého, tohle všechno až na druhé koleji. Je to tu proto, aby to zvýšilo napětí, vzbudilo zvědavost a udrželo čtenáře zaujatého. Toť "vše".
Spisovatel, místo aby se soustředil na mimozemšťany, vnořil se spíše do psychologie postav.
A to je to hlavní, co z knihy vyzařuje a co jí dělá výjimečnou.
Utrpení a smrt blízkých a všech kolem, co to s vámi udělá a jak na to reagujete. Jak ztrácíte naději. Zoufalství přeživších tryská z každého slova a právě ten pocit, že hrdina nemá sebemenší šanci na výhru ve válce, kde bud zemře nebo ztratí svou lidskost, byl vystihnut naprosto bravurně. Chvílemi jsem měl až pocit, že snad čtu Remarquea.
Hodnocení: 5/5
Já, robot
Isaac Asimov
Knihu jsem otevřel až po (několikátém) shlédnutí filmu. Byl jsem potom velice překvapen, když jsem zjistil, že si tvůrci z knižní verze vzali jen pointu, pár jmen a tři zákony.
Nutno dodat, že dobře udělali. Zatímco Já robot z hollywoodské produkce je jeden z nejlepších sci-fi počinů, se kterými jsem se setkal, o knize se to říct nedá.
Pokud jsou velmi vysoká hodnocení udělována kvůli smělým robotickým vizím, tak to chápu. Představit si potencionální problémy s myslícími stroji v době, kdy neexistoval internet a počítače se nedaly vyrobit menší, než šatní skříň (a zvládaly sotva násobení), nemohl leckdo. Rovněž nápady týkající se tří zákonů a způsoby, jak je obejít, bych označil za téměř geniální. Ale jak se ukázalo, bohužel to na dobrou knihu nestačí.
Soft sci-fi jsem nikdy nemusel, ale když už - tak jelikož v něm jde hlavně o dialogy - měly by za to stát. Zde tomu tak není. Konverzace mi přišly odfláknuté. Vysvětlující rozmluvy, které objasňují čtenářům co je potřeba tak, aby se to hodilo autorovi, ale ne postavám, bych čekal u amatérských spisovatelů. A právě postavy s tím vším souvisí. Nejsou lidské a uvěřitelné - např. všichni vědci se věčně dohadují a nadávají si jako malé děti. Stejně tak názvy jako Stroj nebo Mozek mě nepřesvědčily o nějaké vyšší propracovanosti.
Nejvíc mě štvalo asi to, že si autor vysvětloval, co se mu zrovna chtělo a ignoroval logické otázky, které se mnohdy přímo nabízely. Tohle je ale asi vinou toho, jak si myslící stroje Asimov představoval - jinak než pracují počítače dnes. Proto tohle jako chybu nelze označit a proto nevyčítám třeba ani to, že v budoucnosti psali ještě na papír, používali mapy a museli plnit pracovní plány. To však neznamená, že se to četlo o to lépe.
Shrnu to asi takto: Na svou dobu možná odvážné dílo plné nadčasových myšlenek, ale po literární stránce podprůměrné, a číst mě nebavilo.
Kříže
Jiří Kulhánek
Co na to říct. Snad jen, že bych vážně, ani za nic, nechtěl poslouchat An Angel od Kelly Family dokola po tisíce let.
Temný prorok
Jiří Kulhánek
Jen díky Kulhánkovi jsem zjistil, že se dá číst i za chůze. Nebo při nakupování. Nebo místo spánku.
Akce, střelba, hlášky a navíc se člověk něco přiučí z anatomie. Co chtít víc?
Čas mrtvých
Jiří Kulhánek
Po x letech jsem se do toho pustil znovu. Už to není takový mega kick-ass nářez, kvůli kterému jsem se vůbec ke knihám dostal, a který mě zcela užaslého vhodil do světa fantasie, ale nářez je to pořád a pořád se to čte tak, že se od toho nedá odtrhnout.
Poslední svého druhu
Andreas Eschbach
Ke knize jsem se dostal náhodou, a tak mne nadchla, že jsem od autora přečetl všechno.
Vostrá krása
* antologie
Ta nejlépe hodnocená povídka byla tak nelogicky slátaná, že jsem to odložil celé.
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Milión postav a u žádné se nezastavíme déle než pár stran. Tohle opravdu nebylo pro mě.
Čtyři dohody – Kniha moudrosti starých Toltéků
Don Miguel Ruiz (p)
Dám vám jednoduchou radu: Buďte šťastní! Tak proč ji neposlechnete? Vždyť je to tak snadné! Jednoduché rady v teorii, převést je do praxe by však vyžadovalo změnu osobnosti. Na to však už v knize návod nenajdeme.
Válečník
Miroslav Žamboch
Už mi přijde trochu ohrané, jak neustále Žambochovy knihy vychvaluji, ale když ono kritizovat v nich není co. Max Bronštejn je skvělý, stejně jako jeho věrní přátelé a vojáci pod jeho velením, stejně jako celý magií prosycený svět a jeho zákonitosti… a stejně jako jejich tvůrce. Postava, která se s ničím nepáře, má pro strach uděláno, ale je skromná, má fištrón a smysl pro spravedlnost, se povedla. A ten konec? Epilog mě zanechal s vyraženým dechem tupě zírat do zdi a ještě dlouho po dočtení si ho v hlavě přehrávat.
NSA: Národní bezpečnostní úřad
Andreas Eschbach
Verdikt: Druhá světová válka. Hitler cenzuruje veřejné fórum, Einstein si čte zprávy na smartphonu a programátoři v Německé říši právě dopsali program k lepšímu vyhledávání ukrytých Židů. Přesvědčivá, tísnivá, i když trochu vláčná alternativa toho, co by se mohlo stát, kdyby nastal vývojový boom výpočetní techniky o krapet dřív. Autor je Němec, bývalý softwarový vývojář a excelentní spisovatel, takže není žádným překvapením, že za to román rozhodně stojí.
Karanténa
Greg Egan
Verdikt: Kvantové fantasy a hard sci-fi rozumování s dějovou linkou jako doplňkem. Pro milovníky fyzikálních výstředností i techno uctívače matriál k ukájení, pro ostatní hůře stravitelné intelektuální natřásání.
Řeka zmrtvýchvstání
Philip José Farmer
Atmosféra příběhu je dobrá, a pokud si nenecháte zkazit nadšení koncem, nadšeni určitě zůstanete.
Hrdinové
Joe Abercrombie
Blahořečící recenze čtenářů mě navnadily. Dlouho jsem se na Hrdiny těšil a tím víc, čím déle jsem je odkládal. Což se mi obecně nevyplácí. Po dlouhém očekávání zpravidla přichází zklamání, skvělý čtenářský zážitek naopak právě z titulů, od kterých bych to čekal nejméně. (Hm, podlé té teorie bych možná měl zkusit Stmívání, třeba budu nadšený...)
V tomto případě katastrofa nenastala a ani nastat nemohla. Joe Abercrombie je známé jméno, má celou řadu fanoušků a já už dopředu tušil, do čeho jdu. Že bude jeho kniha vyčnívat nad běžným průměrem fantasy románů mi dosvědčila i kolegyně, která zahlédla obálku a se slovy "Jé, ty čteš Abercrombieho. Po kolikáté?" můj výběr schválila. S pocitem, že konečně doženu něco, o čem ostatní dávno vědí, jsem upustil pohled na první řádek a zvedl jej až na tom posledním.
Po technické stránce je práce dotažena k naprosté dokonalosti. Ač jsem ve svých kritikách zarputilým hnidopichem, zde jsem nenašel jedinou nelogičnost, chybu ortografickou, stylistickou, typografickou, terminologickou, ani překlep. Je radost hledět na profesionální práci, při jejíž konzumaci vás nevyruší jediná nedokonalost nebo neotráví záblesk skepse nad fungováním navržených mechanismů.
Ve skutečnosti bych tvrdil, že je Joevův styl psaní přímo podřízený touze po co nejvyšší realističnosti. Vše je maximálně uvěřitelné, i za cenu absence divokých akcí nebo šílených scén. Žádné popouštění uzdy fantasii, prostě jen bitva, do detailu vymyšlená. Díky ní ale zažijeme jak vypadá válka, bezútěšná realita boje, marnost zahozených životů a rozbité představy naivů, kteří chtěli slávu, ale dostali jen vstupenku do mlýnku na maso.
Rozmanitý styl psaní ještě vyvyšují překrásná přirovnání a odpovídající erudice autora. Zákonitě pak vznikají dobré postavy. I když jsem si na jména jako Rozseknutá noha nebo Velká voda chvíli nemohl zvyknout, oblíbil jsem si je a prožíval s nimi každý krok. Je snadné držet palce tomu, komu se zrovna díváte přes rameno, když pochopíte jeho touhy, motivace a obavy. I zde je věrohodnost na prvním místě a osudy charakterů se tak nestáčí podle přání autora nebo jich samotných, ale pouze podle interakce s těmi ostatními. Žádná postava není ani zlá ani dobrá, nepřítel se mění podle toho, na koho se právě díváte.
Takže ano, pěkně se to četlo. Za plný počet hvězd to ale není. Některé pasáže mne tak moc nebavily a nedržely v klinči napětí tak, jak by u díla s takovým rozsahem a tak jednoduchou zápletkou měly. Například dějová linka kaprála Tunnyho by mi nechyběla vůbec. Nic, co jsem už nečetl jinde, bych v knize také nenašel.
Drobná hluchá místa však vyrovnaly filosofické prvky, myšlenky na život, smrt a politiku, a hlavně tristní nekompetentnost prostoupená napříč celým příběhem. Přesně tak, jak by se to nejspíš ve skutečnosti stalo, kdyby se to stalo.
Celé vyprávění je o jedné bitvě, ale víc než o létající střeva v krvavém dešti jde podle mě o pohled na drsné vystřízlivění postav v reáliích zbytečného násilí. Možná se při čtení nebude tetelit blahem, ale modlit se za životy hrdinů a příhodný konec budete stejně. Myslím, že nic neprozradím, když napíšu, že příhodný konec kniha Hrdinové rozhodně má.
Hodnocení: 4/5
Verdikt: Hyperrealistický příběh bitvy s meči a štíty. Nic víc, nic míň.
Robokalypsa
Daniel Howard Wilson
Nenechte se mýlit názvem, titulem z robotiky či strojovými hláškami na začátku kapitol, autor o principech fungování robotů, programování a technologii neví nic.
Tak to na mě alespoň z knihy působilo.
Jak může postavu proslulého hackera napadnout zahodit simkartu až poté, co jej půl knihy pronásleduje UI? Proč nejsou schopnosti japonského robotického mága ukázány jinak, než že se zamiluje do robota? Proč když přijde na to, jak stroj funguje, mluví se jen o duši/nákaze/procitnutí? Proč jsou robotům připisovány lidské emoce?
"Diagnostický program stahuje upgrade systému" - hezky počítačově znějící slova, ale zamyslel se nad tím někdo?
Proč nám autor v celé knize není schopen ukázat že problematice alespoň trochu rozumí? Nemusel by psát zrovna v binárním kódu, ale proboha alespoň něco...
Internet je v knize zcela ignorován a jako jediný způsob komunikace jsou zmíněné telefony. Jak hlavní UI ovládá ostatní jednotky nebylo zřejmě důležité - jediné, co nám japonský odborník prozradí jednou větou, je, že "má robot rozbitý infraport na příjem dat."
Ach jo.
To že si na bezpilotní letouny vzpomene až na konci knihy také moc nepřidá. Do té doby se totiž do špatně přístupných zeměpisných oblastí stroje nedostanou, dokud si nevyvinou a nevyrobí speciální nohy...
Kdyby to psal Asimov před sto lety, tak bych se nedivil, ale kniha vyšla v roce 2011.
To všechno by se však dalo překousnout, kdyby nás zaujaly postavy, ale ty byly spolu se zbytečnými dialogy, které neposouvají děj kupředu, na tom celém to nejhorší. Připočtěme si k tomu časté střídání kapitol, dějových linek a fakt, že jsme od začátku věděli, jak to celé dopadne a míra záživnosti ještě klesá. Ani akční scény to nijak nezachrání.
Autor si na sebe vzal těžký úkol a aby tento styl psaní fungoval, musel by být prostě lepší spisovatel.
I Voldemort věděl, že je dobré rozdělit duši do viteálů, zato UI zůstane v centrální buňce na Alijašce... Stupidní zápletka odbytá jednou větou, která má odpovědět i na to, proč UI nevymazala lidstvo nukleárními zbraněmi, mi už požitek ze čtení nezkazila - byl jsem totiž rád, že už jsem u konce.
Hodnocení, překlady, Wikipedia, Spielbergův film... tolik povyku pro takový brak nepochopím.
Hodnocení: 2/5
Verdikt: Lépe pustit si film Já robot