oblakaknih komentáře u knih

Velký a důležitý příběh o cestě, o přátelství, o vztahu mezi bratry. Těžký, přesto napsaný tak, že se čte velmi jednoduše a lehce...
Historické knihy sice mají v mojí sbírce stále své místo, ovšem nesahám po nich s takovým nadšením jako kdysi. Jednoduše se mi zdá, že se s nimi roztrhl pytel a je jich prostě příliš. Tahle ale na mém seznamu zůstala a já jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla.
Vypravěčem je samotný autor, jde totiž o jeho skutečný příběh. O to víc dokáže kniha zasáhnout - uvědoměním, že se takový příběh mohl skutečně stát. Vyprávění je jednoduché, dětské, místy lehce roztříštěné, ale v tomto případě to k tomu patří.
Moc se mi líbilo, jak se autorovi povedlo vyrovnat vážnost situací tím, že do příběhu zakomponoval hezké momenty dětství: hry, bratrské roztržky, dobrodružství...
Z Paříže do Paříže není jen tak nějaká historická kniha. Předává totiž něco důležitého: i v těžkých situacích, v takových, kdy jste odtrženi od svých lidí a vaše země se jeví jako cizí, můžete narazit na dobro, na světlé momenty, na zázraky. Doporučuji.

Když jsem se do Životic pouštěla, myslela jsem si, že jde o zbeletrizovaný příběh. Bylo pro mě tak velkým překvapením, že jsem se nakonec setkala s pečlivou, náročnou a obohacující četbou. A to překvapením velmi pozitivním.
Tato kniha je jedna z těch, které ve vás po přečtení ještě dlouho rezonují. A vy jen nemůžete uvěřit tomu, jak je možné, že jste o tak závažné události dosud neslyšeli. Takže pokud bych měla knihu popsat jen jedním slovem, bylo by to DŮLEŽITÁ. Bez ohledu na to, zda se o historii podrobněji zajímáte, nebo zda jen občas narazíte na knihu, která vás zaujme (jako já). Tahle kniha by podle mě neměla chybět v žádné knihovně (a hlavně v těch školních).
Ano, je to nelehké čtení, na které je třeba se soustředit. Ano, vystupuje v tomto hrůzném příběhu mnoho postav a je snadné se v nich ztratit. Pro mě ale bylo nejdůležitější, že mi něco předala. Něco nového, nečekaného a podstatného.
Je až nevhodné říct, že se kniha dobře a rychle čte, usnadňují to ale příběhové scény, které její odbornost prokládají, což ji ale podle mě posouvá k většímu množství čtenářů.
Na knize je vidět neskutečné množství práce, obdivuju, jaká pečlivost je na ní patrná a moc si toho vážím. Jsem ráda, že se mi dostala do rukou.

Chris Carter zas a znova naplnil mé představy o dobrém thrilleru!
Sochař smrti je drsný, promyšlený a děsivý příběh, který si skutečně nebere servítky. V tomto ohledu tak určitě není čtením pro každého a rozhodně bych doporučila zjistit, do čeho se čtenář pouští. V mém případě to ale přináší přesně to, co dobrý thriller přinášet má.
Každý další díl této série mě přesvědčuje o tom, že patří mezi mé nejoblíbenější. Je to zkrátka sázka na jistotu, série, která mě vysvobodí ze čtecí krize, která mě vrátí k mým oblíbeným postavám...
Musím opravdu vyzdvihnout originalitu případů, to, jak je autor popisuje, jak je splétá dohromady. Jen máloco se mi v jeho knihách podaří odhalit, což považuju za velké plus.
Věděla jsem, do čeho jdu, ale přesto jsem byla překvapená. Nad tím, co vše se dá v tomto žánru vymyslet, opakovaně žasnu a nejsem si jistá, zda chci vědět, odkud se ty nápady berou!
Je to napínavé, zvrácené, brutální. A navíc se to naprosto skvěle čte! Od knihy je velmi těžké se odtrhnout, díky krátkým kapitolám navíc rychle utíká a potřeba zjistit, jak to celé nakonec dopadne na čtivosti také přidává.
V jedné maličkosti mi ale tento díl připadal nedotažený. Buď jsem při čtení něco propásla, nebo tento detail zůstal nedořešený. I přes to ale můžu knihu doporučit a s jistotou říct, že se zapíše mezi ty nejlepší za letošní rok!

Nikdy by mě nenapadlo, že si budu takhle moc užívat romantasy! A to ne kvůli předsudkům, ale jednoduše proto, že tento žánr, a romantiku obzvlášť, příliš nevyhledávám. Jenže první díl mě přesvědčil, že tuto sérii prostě přečíst musím!
Oproti prvnímu dílu je Dvůr mlhy a hněvu rozsáhlejší. A to jak počtem stran, tak délkou kapitol. Ačkoli jsem při čtení často narážela na to, že mi některé pasáže připadají příliš zdlouhavé (a za tím si stojím), na druhou stranu to přineslo více prostoru pro budování světa, rozšiřování informací z předchozího dílu a vysvětlování toho, jak to ve vílím světě funguje. Ale taky více prostoru velmi detailním popisům romantických a spicy scén (k mému ne právě potěšení, haha).
Směr, kterým se příběh v tomto dílu ubírá je očekávaný, ve své podstatě přímo předvídatelný, ale autorka hází postavám pod nohy tolik překážek, že i přesto dokáže překvapit.
Postav je tady opravdu dost, setkáváme se znovu s těmi z prvního dílu, přibývají ale taky nové, což bylo v některých momentech poněkud matoucí, ale časem jsem se v nich naštěstí zorientovala. Jediným negativem je zde Ianthe, která podle mě měla dostat mnohem víc prostoru, zvlášť proto, jakou vlastně hrála roli. (třeba ještě dostane?)
Oceňuji, že autorka neztrácela čas a příběh odstartovala opravdu akčně, i když, jak už jsem zmínila, občas zbytečně moc popisně.
Čtení rozhodně umí vyvolat emoce! Některé postavy jsem si zamilovala, jiné mi lezly na nervy neskutečným způsobem a já při čtení nadávala nahlas! Byla jsem překvapená, naštvaná, smutná i zklamaná.
Popisy prostředí, promyšlenost, návaznost na první díl... Všechno tady fungovalo a opět jsem se přesvědčila, že ani u tohoto dílu nekončím. Konec mě téměř připravil o slova, navíc kapitola z pohledu Rhyse! Doufám, že nebyla poslední.
Na nadšení mi navíc přidalo naprosto skvělé společné čtení, které bude další měsíc pokračovat. Už teď se těším a doufám, že je na co!

Sparsholtova aféra mě teda pěkně potrápila. A to jsem se na její čtení tak těšila!
Předně je třeba říct, že ve své podstatě není kniha vůbec špatná. Autor v ní skvěle pracuje se zdánlivě nedůležitými detaily, které příběh propojují, i když právě tyto čtení poměrně znesnadňují a je třeba se na něj dost soustředit. V běžném případě bych to dokázala ocenit, tentokrát mi to ale nesedlo a já mnohdy nepřečetla víc, než jednu stranu denně...
Příběh je vlastně rodinnou ságou, rozsáhlou, ale roztříštěnou. Často se mi stávalo, že mi trvalo se zorientovat. Bylo to záměrem? Pravděpodobně.
Největší kámen úrazu bylo to, že jsem měla očekávání. Neoprávněná, ale přesto mi dokázala zkazit čtení.
Kniha je rozdělena na několik částí, ta první sleduje dění v Oxfordu, kde se setkáváme se záhadnou a všemi obdivovanou postavou Davida Sparsholta, který se zdá nedosažitelný, ale přesto k sobě láká další postavy. Byla nejkratší a bavila mě nejvíc. Kéž by byla rozsáhlejší, kéž by se příběh odehrával spíše tam. Atmosféra ze stránek přímo sálala, autorovi se do příběhu skvěle podařilo dostat tajemno a problematiku války v pozadí.
Jenže pak se příběh láme, posouvá. David se přesouvá do pozadí, a i když VELMI ovlivňuje následující dění, příběh se soustředí na jeho syna. Víc už prozrazovat nebudu.
Tím, že jsem nezkoumala anotaci, pro mě byl tento přesun do budoucnosti nečekaný a překvapivý. A atmosféra, kterou jsem si na začátku užívala, byla pryč. A pak už jsem se jednoduše nedokázala začíst...
Ale abych nebyla tak negativní. Velmi originálně na mě působilo propojení se světem umění, popisy drobností, lidskost a nedokonalost postav, i jejich prolínání napříč příběhem.
Z knihy je rozhodně patrný autorův specifický styl psaní, kterému já rozhodně ještě zkusím dát šanci.
A to je bohužel vše, co o knize dokážu říct...

Přečetla jsem Bílou Vodu! A byl to zážitek!
Pokud hledáte knihu, na které poznáte, kolik práce a času jí bylo věnováno, tak tohle je ona. Nesmírně obsáhlá, detailní a propracovaná linka z minulosti, přitom částečně odlehčená linkou současnou (ne však ve smyslu tom, že by byla jednodušší nebo snad méně vážná). Nečekala jsem, že se mi bude číst tak dobře.
Takhle, ono podat o ní nějaké souhrnné hlášení asi nebude v mých silách a zcela upřímně si na to ani netroufám. Ale můžu vám s klidem říct, že tohle čtení stojí za to, leč nejspíš nebude pro každého.
Není to čtení na týden, není to lehké čtení a v žádném případě ani odpočinkové. ALE! Autorce se naprosto skvěle podařilo vykreslit situaci, měla jsem pocit, že se, stejně jako hlavní hrdinka Lena, probírám dopisy a materiály, že jsem součástí příběhu. A to je podle mě nejvíc. Současná linka navíc přinesla tajemství, napětí a nejedno překvapení.
Ano, v některých momentech na mě kniha působila poněkud zdlouhavě, proto nakonec nehodnotím plným počtem hvězdiček, rozhodně bych ale doporučila, abyste dali knize šanci. Pro mě je to jedna z nejsilnějších čtenářských zkušeností a budu se k ní ve vzpomínkách ještě nějakou dobu vracet.

Přiznám se, že Pád do tmy mě nezastihl v úplně vhodnou dobu. Četla jsem na poslední chvíli ve společném čtení (což by nebyl takový problém, protože kniha příjemně odsýpá) a zároveň mě čekaly neknižní náročné věci.
Do knihy jsem se pouštěla naslepo, bez čtení anotace, takže jsem (kromě očividných věcí) moc nevěděla, co čekat. A upřímně, nepříjemné překvapení pro mě bylo hned seznámení s hlavními hrdiny. Vůbec mi totiž nesedlo, že nejsou skutečnými policisty, ale soukromými vyšetřovateli s pokřivenou minulostí. Jindy by mi to přišlo osvěžující, ale tady jsem asi čekala spíše klasiku. Bohužel to dost negativně ovlivnilo celé mé čtení.
Žádná z postav v knize mi nepřirostla k srdci. A to je dost špatné, když jde o ztrátu malé holčičky a zasaženou rodinu. Ano, autorka zde dává nejednu příležitost k tomu někoho podezírat, což bylo fajn a dělalo to knihu zajímavější, mně ale bylo celkem jedno, jak to dopadne...
V knize je spousta zvratů, náhledů do minulosti (jak našich hlavních hrdinů, tak rodiny), nechybí ani nějaké to proplétání vztahů. Ty nejvýraznější momenty, které měly být překvapením, na mě ale nijak zvlášť nezapůsobily a mnohé jsem odhadla dopředu.
Největší problém jsem měla s jednoduchými, někdy až trapnými, dialogy, zbytečnou omáčkou kolem (popis hejna komárů skutečně nutný nebyl) a upřímně mi tady hodně vadil i styl, kterým byly zakončeny kapitoly. Ony úderné věty, které mají sloužit k tomu, aby čtenář nemohl knihu odložit a pokračoval dál, sice většinou fungují, tady na mě ale působily nepřirozeně a na sílu.
Velké plus je pro mě zařazení zvířecího hrdiny do příběhu, škoda jen, že nedostal vhodnou stravu (ehm).
To, jak děj nakonec krystalizuje, naštěstí můj dojem zvrátilo a celkové hodnocení napravilo. O akci tady totiž nebyla nouze, vše se docela přirozeně rozkrylo.
Knihu bych určitě neoznačila za špatnou, je to fajn detektivka na jedno či dvě odpoledne, odpočinkové čtení, které díky velmi krátkým kapitolám příjemně ubíhá. Do dalších dílů se ale pouštět neplánuju.

Konečně došlo na to, že jsem se pustila do tolik opěvované a na sítích populární série! A víte co? Pořád nevím, co na tom všichni mají!
Neberte to špatně, čtení jsem si NESKUTEČNĚ užila a rozhodně ve mně vyvolalo pořádné emoce, na druhou stranu jsem ale vlastně nedostala nic až tak originálního...
Moje zkušenost s tímto žánrem není nijak velká a nemám proto s čím srovnávat, přesto jsem ale přesvědčená, že narazím na (v tomto žánru) lepší čtení. Možná u druhého dílu?
A teď konkrétně. Do čtení jsem se pouštěla vlastně naslepo, anotaci jsem nečetla a kniha mi ležela tak dlouho v knihovně, že jsem na detaily úplně zapomněla. O to víc mě ale nadchlo, že je retellingem na Krásku a zvíře (MILUJU!).
Překvapilo mě, jak rychle se do příběhu dostala nějaké akce, jak nás autorka ihned vrhla do světa víl, ale na druhou stranu pak některé věci působily nepřirozeně, možná až instantně. V tomto ohledu mi chyběla plynulost, delší cesta za hranici lidského světa, více detailů a fungování celkově. A ano, ono to přijde a mnohé se vyjasní s dalšími zvraty, přece jen mi ale v úvodu něco chybělo.
Co se postav týče, je jednoduché si je oblíbit (nebo je naopak nenávidět, ehm). To, jak se v průběhu proměňují vztahy, jak to mezi postavami jiskří, jak do děje vstupují další výrazné osobnosti... To mi tady jednoduše sedlo.
Knize nechybí akce, zvraty, napětí, promyšlenost. Taky jsem se nejednou zasmála nahlas, musela jsem se při čtení narovnat, jako bych snad byla jeho součástí a mohla se tak víc soustředit na to, co se tam sakra děje. Emoce tomu určitě nechybí.
Byly části, kdy mi příběh přišel zbytečně zdlouhavý, jiné by klidně snesly rozvést. Rozhodně jsem spíše fanouškem pomalého budování světa, což se tady moc neděje, ale v tomto jde spíš o preferenci.
Ale v závěru? Náznak tajemství, vidina jasného pokračování... Další díl je jasný!
Pro mě odpočinkové čtení, které se navíc úplně skvěle hodí jako společné, protože se dá o nejedné věci polemizovat. Moc jsem si to užila!

Po Škole dobra a zla jsem sahala jako po odpočinkovém čtení. A svůj účel určitě splnila.
Jedná se o fantasy z pohádkového světa s velmi zajímavým a originálním nápadem na vzdělávání dobrých a zlých pohádkových postav.
Sledujeme dvě kamarádky, které se do této školy dostanou, jenomže jak už to tak bývá, nic nejde podle plánu a obě záhy zjišťují, že to, co si myslely, o sobě samých i o té druhé, je vlastně jen společností zavedený předpoklad (to je podle mě asi na knize to nejlepší).
Co se postav týče, zasloužily by si podle mého mnohem hlubší osobnosti, zvláště pak ty vedlejší, které ačkoli příběh jen doplňovaly, působily v porovnání s hlavními hrdinkami velmi ploše.
Z oněch kamarádek jsem si já víc oblíbila Agátu, Sofie mi dost lezla na nervy, ale rozhodně to neznamená, že by v příběhu neplnila svoji roli.
Bavilo mě, jak se obě v průběhu měnily, hledaly svoji cestu a zjišťovaly, kým opravdu jsou.
Knize určitě nechybí napětí, zvraty, fantastický svět s dost dobře představitelnými detaily. Je zde i snaha o humorné prvky, ale přiznám se, že ty pro mě úplně nefungovaly a působily na mě spíše trapně.
Příběh předává důležitou myšlenku o přátelství, o předpokladech zkreslujících naše myšlení a samozřejmě také to, co znamená dobro a zlo.
V knize mi hodně vadily negativně vyznívající přirovnání se zvířaty, celkově chování k nim. Zvlášť mladším čtenářům to podle mě nepředává správné uvažování o nich. To samé platí i v případě označení mužských postav, konkrétně princů, jako "silného" pohlaví, nemůžu to zde nezmínit.
Myslím si, že by kniha mohla být kratší, některé pasáže byly zbytečně zdlouhavé a vynechání některých scén by příběhu určitě neuškodilo.
Během čtení jsem narazila na mnoho motivů, které mi připomněly jiné příběhy (což mnohdy bylo cílem, to je v pořádku, ale jindy, v nepřiznaných momentech, mi to spíše připadalo až moc podobné).
Bavila mě pohádkovost, která příběh provázela a čtení jsem si moc užila i si u něj odpočinula, ale má podle mě nějaké mezery, které stálo za to zmínit.
Dost jsem o tom při čtení uvažovala, nakonec pro mě ale série tímto dílem končí a do dalších už se pouštět nebudu.

Kocour, který zachraňoval knihy je velmi milá knížka s důležitými myšlenkami o knihách. Jenže to je bohužel vše.
Kniha se ke mně dostala vlastně náhodou a ačkoli chápu její záměr, bohužel mě úplně nenadchlo zpracování.
Dějem nás provází chlapec, který po smrti svého dědečka zůstává v jeho antikvariátu a tam se mu otevírají magické cesty, které přináší záchranné mise knih, ke kterým se lidé nechovají tak, jak by se slušelo. A to vše ve společnosti kocoura, samozřejmě.
Blízká mi byla osobnost hlavního hrdiny, ale přesto musím podotknout, že by si, ostatně jako všechny ostatní postavy, zasloužil mnohem hlubší propracování. Kočičí zastoupení jako milovník zvířat oceňuji také, ale na to, že je kocour v samém názvu knihy, nemá v příběhu zas tak důležitou roli...
Příběh přiměje čtenáře zamyslet se nad tím, jak se sám chová ke knihám a k jejich čtení, pomáhá uvědomit si, jak jednoduché je sklouznout k tomu, brát knihy jako běžnou záležitost a zapomínat v nich hledat to důležité, to krásné.
Oceňuji nápad, oceňuji myšlenky. Ale myslím si, že příběh okolo nich mohl být klidně rozsáhlejší, podrobnější, propracovanější. Zároveň si ale uvědomuju, že to není tak docela čtení pro mě. Nejsem úplně fanoušek podobných filozofických příběhů.
Pokud se chcete jedno odpoledne přemístit do magického světa plného knih, pak vás tato kniha potěší, nečekejte ale kdovíjakou dějovost.

Série Stmívání je pro mě naprostá nostalgie, protože s filmovou verzí jsem v podstatě vyrostla. A víte co? Vždycky jsem byla zarytě team Jacob! Ale dneska? Pf, maximálně team Charlie!
Nebudeme si nic nalhávat, už prostě nejsem cílovka, ale s tím jsem se taky do čtení pouštěla. Je to napsané velmi, VELMI jednoduše, s naprosto primitivními dialogy a chování některých postav je opravdu iritující. Ale! Je to guilty pleasure...
Dostala jsem vlastně přesně to, co jsem očekávala. I když u některých částí, které by ve mně kdysi vyvolaly překvapení a šok, jsem se dnes už jen smála.
V tomto díle jde hodně o novorozené upíry a o to, jak se s tím naše postavy vyrovnávají. Jenže ono to prostě vůbec nepůsobí děsivě nebo napínavě! Děj plyne tak nějak naprázdno, vlastně mě tato pro postavy tíživá situace ani nevtáhla a zpětně si říkám, o čem jsem to vlastně četla.
Romantická linka. Achjo, to byl boj! I s ohledem na to, že je kniha již starší, je tady tolik věcí jednoduše ŠPATNĚ (ve filmu, pokud si dobře pamatuju, většina těchto pochybných věcí není) a hlavně nejsou ani adresovány tak, aby byla jejich špatnost znatelná. Já vím, nejsme v reálném světě, ale přesto...
Bella je neskutečně otravná postava! Vlastně si ani nedokážu představit, že si ji někdo oblíbí, ale přesně tím dodává příběhu něco, co čtenáře přitáhne, i když si bude chtít nejednou vypíchnout oči.
Některé chování Edwarda a Jacoba bylo taky pochybné, nicméně musím zmínit Jacobův humor, který pro mě osobně příběh hodně vylepšoval.
Při čtení většinou dokážu vypíchnout motivy, které se mi líbily, tady šlo ale spíš o nostalgický návrat do kdysi fenomenálního světa. A i to je vlastně v pořádku.
Myslím si, že by tento díl mohl být klidně kratší, některé scény méně extrémní a taky bych ocenila větší prostor pro vedlejší postavy.
Bavila jsem se? Neskutečně! Navodilo to moji oblíbenou atmosféru, přeneslo mě to do mladších let a splnilo má očekávání. Ale stejně musím říct, že je tento díl zatím nejslabší.

Výchova dívek v Čechách byla rozhodně zvláštní...
Knihy Michala Viewegha jsou pro mě docela problematické, protože ačkoli se velmi dobře čtou, většinou jsou v nich prvky, které mi prostě vadí a nemůžu se přes ně při celkovém hodnocení přenést. A tato kniha není výjimkou.
Když jsem na knihu narazila při procházení mojí knihovny, nebyla jsem si jistá, zda se do ní chci pouštět, původně jsem ji totiž plánovala číst na jeden ze seminářů. A upřímně? Kdybych ji vynechala, asi by se nic nestalo.
V příběhu sledujeme učitele, který začne doučovat, respektive učit psát, dceru z podezřele bohaté rodiny... Forma tohoto doučování ale není tak docela běžná a to, co se v knize děje, představu o doučování rozhodně nenaplňuje.
Děj? Pro mě téměř neexistující. Naprosto mě nezajímalo, kam se příběh bude vyvíjet, co si postavy myslí, jak se mění vztahy mezi postavami. Po této stránce mi zkrátka kniha přišla naprosto prázdná.
Jsou zde témata, která jsou v autorových knihách poměrně běžná. Takže mezilidské vztahy nahlížené s humorem, což pro mě osobně vlastně ani není lákavé.
Do knihy jsem se jednoduše nezačetla a kdyby nebyla tak krátká, pravděpodobně se s ní trápím dlouho.
Abych ale nebyla jen negativní, musím pochválit literárně zaměřené citáty a narážky na mně známé autory. To jsem si jako student oboru docela užívala.
Nejsem moc fanoušek knih, které staví na humoru, což se mi tady potvrdilo definitivně. Příběh pro mě byl jeden velký chaos, ve kterém jsem se ztrácela, ale zároveň ani nijak netoužila po tom se zorientovat, protože mi byl vývoj ukradený...
Tahle kniha a autorův styl zkrátka nejsou pro mě a já už teď vím, že se do dalších knih pouštět nebudu.

Jak už to s povídkovými knihami bývá, některé příběhy jsou lepší, jiné zase tak úplně do noty nepadnou. A ačkoli Čím temnější, tím lepší není výjimka, upřímně jsem si užila každou stranu.
King je neuvěřitelný vypravěč a v tomto případě se to opět potvrdilo. Vyděsí a znepokojí vás tu různými prvky, různými tématy. A daří se mu to perfektně.
12 povídek, každá trochu jiná, ale všechny velmi povedené. Na rozebrání každé z nich zde není prostor, ale ani jedna z nich u mě nespadla do průměrnosti, což něco vypovídá.
Stojí za přečtení? Rozhodně ano! Ať už v ní najdete jednu, pět, nebo rovnou dvanáct příběhů přesně pro vás. Nečetla jsem naposled!

Les v domě je moje pátá kniha od Aleny Mornštajnové, takže jsem se do čtení pouštěla s jistými očekáváními. Autorka patří mezi mé oblíbené, baví mě její styl psaní a ráda se k jejím knihám vracím.
V tomto případě je ale kniha trochu jiná. Namísto silného historického pozadí je zde větší důraz kladen na rodinné zázemí, rodinné vztahy a problémy.
Děj je zasazen do vesnického domu prarodičů hlavní hrdinky. Autorka nás seznamuje i s dobou, ve které se příběh odehrává, ale na rozdíl od jejích jiných knih, zde spíše (a možná) vysvětluje to, jak je řešena situace v domácnosti. To je ale jen moje domněnka, protože o fungování společnosti v 90. letech skutečně nemám kdovíjaké ponětí...
Hlavní hrdinkou knihy je dívka, cácora, která žije v domě společně s prarodiči a matkou, situace spíš ale ukazuje, že se svým dětským životem pohybuje tak nějak sama. Autorka zde výrazně pracuje s metaforami, takže skutečný děj vychází na povrch až v pozdějších kapitolách. Prozradím jen, že název je pro knihu opravdu důležitý.
Jako vždy, autorka skvěle popisuje postavy. Máte pocit, že se příběhem pohybujete s nimi, že můžete vnímat, co se jim odehrává v hlavách a na jejich osudu vám skutečně záleží. Dobře zde taky vybudovala napětí mezi jednotlivými postavami, jejich vztahy, problémy...
Kniha je to tísnivá, těžká, problematická. Tyto pocity mi ale bohužel nevydržely i po dočtení. Může za to konec. Celkové budování atmosféry disfunkční rodiny bylo naprosto zastíněno urychleným a překombinovaným koncem. Poslední věta, která měla podle všeho zasáhnout a šokovat, působila jen jako snaha vyvolat co nejvíce emocí, ale těch bylo upřímně při čtení až až, takže to ve finále působilo zbytečně.
Rozhodně ve mně kniha něco zanechala, o tom nemůže být pochyb, ale zmíněný konec to zkrátka trochu zkazil.
Kniha to není špatná, moje tendence srovnat ji s autorčinými dalšími knihami mě ale nutí označit ji za jako (prozatím) nejslabší.

Víte kolik doby uplynulo, než jsem se konečně vrátila do světa sklenitu a naslouchačů? 5 let!
Tak nějak jsem očekávala, že budu naprosto ztracená, protože jsem si až na pár obecných informací vůbec nic nepamatovala. No, začetla jsem se po dvou stranách a knihu naprosto hltala!
Když jsem tenkrát první díl četla, nebyla jsem tak nadšená, jako všichni ostatní, přestože jsem na knize dokázala ocenit spoustu věcí. Dnes bych, alespoň podle druhého dílu, nejspíš pěla jen chválu.
Faja je naprosto originální skvost. A mně nezbývá než složit autorce poklonu za to, co dokázala vytvořit. To, co je v této sérii (nebo alespoň v prvních dvou knihách), nikde jinde nenajdete.
Je to pomalá série? Rozhodně. Ale baví vás každá strana, každý malý detail, každá drobnost posouvající příběh dál.
Autorka velmi dobře pracuje s rozdělením společnosti, s dystopickým světem, který možná není tak úplně fantastický, alespoň v některých momentech.
S již oblíbenými postavami se vydáváme na další cestu plnou úskalí, tajemství, zvratů a nástrah minulosti.
Ilan, jako hlavní postava, dospívá, posouvá se dál, ale i v tomto díle ukazuje svoji odvahu, svoji obětavost a co si budeme, často i tvrdohlavost. Těším se na další setkání!
I ostatní postavy dostávají prostor, hodně se zde dovídáme o kapitánovi a v pozadí nezůstávají ani další výraznější postavy pětadvacítky (jak já jsem si zamilovala Vargase!).
Ano, některé pojmy je potřeba si před čtením dalšího dílu osvěžit, ale stejně jako v případě Naslouchače, i tady je na konci knihy slovníček, které ty nové přibližuje, takže to není nic náročného.
Kniha má naprosto skvělou atmosféru, která naplno pohltí a nepustí ani po dočtení, skvěle se díky tomu čte a je velmi těžké se od knihy odtrhnout!
Nemám co vytknout, konec mě naprosto dostal a já jen otáčela stránku a hledala pokračování!
Nastereo, těš se, rozhodně na tebe dojde dřív než za 5 let!

Kniha O člověku, který se nebál bát mě zaujala hlavně tím, že je označená za první román, který umí zpívat. Je snad něco lepšího, než když má kniha svůj vlastní originální playlist?
Jedná se o příběh z prostředí českého showbyznysu, což je námět, který mi není zrovna nejbližší a ani ho cíleně nevyhledávám. Proto jsem byla zvědavá, co mi vlastně kniha nabídne. Bohužel musím ale říct, že jsme si tak úplně nesedly...
Protagonisty tohoto příběhu jsou umělci, kteří už svoji chvíli slávy svým způsobem prožili a snaží se do tohoto světa proniknout zpátky prostřednictvím nově vytvořené umělecké skupiny. Námět je to skvělý, originální, mně osobně ale nesedlo zpracování.
V knize je spousta myšlenek, ke kterým se čtenář může ještě dlouho po dočtení vracet. Touha po slávě, šance a cesta k (ne)úspěchu, vztahy v showbyznysu... A jak napovídá sám název, kniha pracuje i s motivem strachu.
Při čtení narazíte na velké množství odkazů a narážek, což mi ze začátku připadalo vtipné a trefné, po několikátém opakování už mi to spíše překáželo a začalo to působit zbytečně na sílu.
Měla jsem velký problém se začíst a málem mě s knihou přepadla i čtecí krize, naštěstí jsem to ale úspěšně zažehnala a knihu dočetla.
Bavilo mě téma, bavily mě i postavy. Celkově jsem se ale nemohla zbavit dojmu, že tato kniha zkrátka není pro mě. A na tom vlastně není vůbec nic špatného.
Myslím, že kniha sedne spíše starším čtenářům, ale zároveň nechci nikoho odradit od toho, dát knize šanci. Osobně si ale myslím, že kdybych měla širší povědomí o pozadí některých detailů z knihy, užila bych si ji mnohem víc.
Vyzdvihnout bych ale chtěla originální texty k písničkám, na které můžete při čtení narazit. To mě moc bavilo!

Na tuhle knihu jsem se neuvěřitelně těšila! Už před nějakou dobou jsem totiž viděla filmové zpracování, které (když nečekáte nic převratného) mě moc bavilo a naprosto splnilo má očekávání. Nevím, jestli právě to způsobilo, že kniha mě nakonec zklamala.
A neberte to tak, že jsem se při čtení vyloženě nudila, to vůbec ne. Spíš mi ale kniha nedala, to, co jsem po shlédnutí filmu očekávala.
Co mě bavilo? Rozhodně prostředí! Odlehlá chatová osada, omezená komunikace s okolním světem (záměrná?) a k tomu navíc ne právě příznivé počasí... Pecka!
Největší kámen úrazu přišel s tím, jakým tempem se vyvíjel děj. Ačkoli dokážu pochopit, že bylo důležité nastínit vztahy mezi postavami a celkovou situaci, ve které se nacházíme, prvních sto stran se neuvěřitelně táhlo. A co si budeme, u těchto béčkovek je naopak zábavnější, když je děj trochu instantní...
S postavami jsem ze začátku taky měla problém, je jich tam totiž dost. Každá ale dostane dost prostoru na to, aby se čtenář mohl zorientovat. Autor totiž každé z nich věnoval vlastní pohled na věc.
Autor skvěle pracuje se vztahy mezi postavami, dobře je vykresluje a přidává tak na podezřívavosti. Zkrátka po celou dobu čtení netušíte, komu můžete věřit.
Napětí v mém případě v této knize moc nefungovalo. Opět se dá tvrdit, že je to tím, že jsem viděla film a věděla jsem, jak to celé nakonec dopadne. Zároveň jsem si ale jistá, že to způsobil onen pomalý rozjezd.
Autorův styl psaní mě ale bavil. Kniha je rozhodně čtivá a i když se v ní zrovna nic moc nedělo, neměla jsem problém pokračovat dál a ke knize se vracet.
V příběhu není nouze o mnohdy drastické popisy, nejednou mi bylo nepříjemně.
Kniha je jednoduchá, ale to podle mě přesně být má. Mé celkové hodnocení není nijak pozitivní/vysoké, ale vlastně to vůbec neznamená, že by byla kniha špatná. Za mě je to průměr, který možná sedne spíš tomu, kdo příběh předem nezná.

Na Letní slunovrat, detektivku od české autorky Michaely Klevisové, jsem se moc těšila. A i když jsem původně měla v plánu začít její druhou sérií, společné čtení tomu chtělo jinak.
Tahle kniha je dost specifická, rozhodně není prvoplánově detektivní tak, jak bych si představila. A to je možná kámen úrazu. Já totiž čekala něco úplně jiného!
Příběh se odehrává v malé vesnici s hodně uzavřenou komunitou, kde se každý zná (skvělé, to v knihách miluju), poklidné vesnické žití ale naruší vražda. To možná prvoplánově zní, ovšem i po nálezu těla se příběh stále točí hlavně kolem vztahů obyvatel a vesnických dramat. A to já číst fakt nechtěla!
V knize se střídá neskutečné množství pohledů. Obyvatel vesnice, zároveň i komisařky, která případ vyšetřuje. O její osobní problémy v knize navíc taky není nouze, což celý příběh ještě více zatížilo omáčkou kolem.
Co mě na knize bavilo bylo propojení minulosti a přítomnosti, vytahování starých událostí a navíc ještě zapracování pohanství a rituálů (některých...).
Postav bylo jednoduše příliš. Dost často jsem se v nich ztrácela a musela přemýšlet, kdo je kdo. To mě bohužel vytrhlo z už tak dost chatrné atmosféry, kterou se v mém případě prostě nedařilo udržet.
Mám ráda vesnické prostředí v knihách i atmosféru, které přináší. Tady ale byla zatížena tolika zbytečnými detaily, že jsem si ji nedokázala užít.
Kniha je svým způsobem čtivá, zároveň jsem si ale dost jistá, že na ni za pár týdnů zapomenu. A to je škoda.
Chybělo mi zde napětí, zájem o vyřešení případu... Dost dlouho taky trvalo, než se v knize vůbec něco detektivního stalo.
Zkrátka jsem se při čtení nudila, nic mě nepřekvapilo, ani závěr to bohužel nezachránil.
A slepice! Neodpouštím.

Syndikát je detektivka s hodně blízké budoucnosti, možná už dokonce současnosti. A věřte mi, mrazí z toho. Hodně velkou roli tady totiž hraje AI.
S autorem jsem se setkala jen jednou, a to s prvním dílem Undergroundu, tahle kniha je ale úplně jiná, možná i víc můj šálek. Ale určité prvky zůstávají, ať už autor píše pod jakýmkoli jménem.
Kniha toho o sobě zvenčí moc neprozrazuje, což jako někdo, kdo kolikrát ani nečte anotace, rozhodně oceňuji. Navíc to v tomto případě dokonale vykresluje atmosféru celé knihy.
Příběhem nás provází startupový podnikatel, kterému se začnou na bankovním účtu a firemním e-mailu dít podezřelé věci... A víc neříkám!
Pokud vás v příbězích baví zapojení technologií, detektivní zápletky a pátrání na vlastní pěst, je tohle čtení přesně pro vás.
Kniha je děsivá. Protože i když je to fikce, je velmi pravděpodobné, že se překlene i do skutečnosti. Co si budeme, ono se to dost možná už děje, přímo nám pod nosem.
Hranice mezi realitou a fikcí se stírá, kniha skvěle pracuje s tím, čemu v době dnešních technologií můžeme věřit, na koho se v případě jakýchkoli problémů můžeme obrátit a zda nám vůbec někdo uvěří...
Bavily mě postavy. Hlavní hrdina je přesně takový, jak je autor umí psát. Možná to nesedne každému, ale mě to moc baví. Hodně jsem si oblíbila i Karla! (kdo je Karel budete muset zjistit sami, ale je to zkrátka osobnost)
Autor má svůj specifický styl, který sice není mojí první volbou, ale stejně se k němu ráda vracím. Píše s humorem, rozhodně nešetří vulgarismy, ale kniha se čte sama a je velmi těžké ji odložit!
Bylo to napínavé, dobře vykreslené a zasmála jsem se nahlas. A to je přesně to, co jsem zrovna potřebovala.
Myslím si, že kniha je důležitá, že ukazuje něco, nad čím bychom měli víc přemýšlet.
Doporučuju!

Všechny barvy duhy mám doma už přes rok a bohužel musím přiznat, že do čtení této knihy jsem se pustila příliš pozdě. Celkově mám teď období, kdy mě YA věci moc nebaví a přijde mi, že už jsem na ně moc stará...
Tato povídková sbírka přináší 11 LGBTQ+ povídek, což jsem považovala za důležité téma, které může čtenáři mnoho věcí přiblížit, vynést na povrch důležitá a často nepochopená témata. A svým způsobem přesně tohle kniha obsahuje, za mě jsou ale tato témata až moc jednoduše zarámována a upřímně jsem i čekala větší duhové rozpětí.
Kniha má krásnou obálku a ještě krásnější ilustrace uvnitř, celkově jsem z vizuálu moc nadšená, bohužel ale obsah nenaplnil má očekávání.
Nebudu zde rozebírat každou povídku zvlášť, hlavně proto, že i po krátkém čase po dočtení se mi všechny slévají do jedné. Vyzdvihnu ale povídky, které mě zaujaly: Nacpěte ji do škatulky od Lucie Zelinkové, Jak jsem šla na záchod od Martiny D. Antonín a Pozdní léto, sobota odpoledne od Evy a Kláry Pospíšilových. Tyto tři měly nějaké poselství, nějaké emoce, zkrátka ve mně něco zanechaly. A ano, to je bohužel z těch 11 vše. Nechci tu ale ty ostatní označit za špatné, to vůbec ne. Vždy říkám, že v povídkových knihách si každý najde to své. A v mém případě to zde byly jen tři povídky.
Setkáte se zde se spoustou otázek ohledně sexuality, ale zároveň s tématy jako rodina, přátelství a sebeláska.
Kniha se dobře a rychle čte, myslím, že třeba na léto je skvělým parťákem.
Líbila by se mi víc, pokud bych ji četla mladší? Pravděpodobně. Z dnešního pohledu ji ale moc ocenit nedokážu.