Morgainne komentáře u knih

Silný, poetický příběh. Málokdy mě v knížkách baví popisy přírody - tady naopak byla příroda tak přirozenou součástí příběhu, že jsem měla chuť vidět všechny ty obrázky, co Kya malovala do svých knih.

"Zákony přírody platné od počátku věků, jako ty, které se vylíhly z vajec jestřábů a holubic. Zoufalý, osamocený a do kouta zahnaný člověk se vždy upíná k základním instinktům, jejichž hlavním cílem je přežít. K pohotovým a spravedlivým instinktům, které budou vždy nejsilnější, protože se dědí z generace na generaci mnohem častěji než mírumilovnější geny. Není to morálka, ale jednoduché počty. Holubice mezi sebou bojují stejně často jako jestřábi."

29 16.08.2022

Moje první od Agathy Christie, nalákaly mě pozitivní ohlasy, takže jsem měla vysoké očekávání. Zezačátku jsem si říkala, cože je na té knížce tak úžasného, zajímavý příběh to ano, dobrý nápad s dětskou říkankou taky, ale že by to bylo až tak napínavé.... spíš jsem cynicky čekala, kdo další přijde na řadu :-) ... ale postupně s tím, jak černoušků ubývalo, mě atmosféra ostrova odříznutého od světa postupně pohltila. A celou dobu jsem čekala na konec, protože jsem byla hrozně zvědavá, jestli je teda vrah zahradník nebo kdo :-) A závěrečným dopisem se všechno tak nádherně propojilo. Hned jsem si četla některé pasáže znovu, jestli mi budou některé náznaky jasnější, když už vím, ale musím se přiznat, že bez přiznání pachatele bych na to nepřišla.

27 22.11.2012

"Doktor Vlach vždycky říká, že nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé. Probudí-li se člověk ráno zdráv a svěží v čisté posteli s vědomím, že za chvíli dostane teplou snídani, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a aby zazpíval píseň díků nebo napsal oslavnou báseň na krásu života."

Když jsem knížku dočetla, musela jsem dlouho přemýšlet, jak to, že se o takové tragédii vůbec neví. Jak je možné, že o Titanicu se píší knihy, točí hollywoodské velkofilmy, a o potopení lodi Gustloff, kde zahynulo pětkrát více lidí, čtu poprvé v životě. A pak mi to došlo - Titanic byl od začátku prezentován jako nepotopitelná loď, pro první třídu bylo nachystané luxusní vybavení, cestovala s ním společenská smetánka své doby... kdežto na Gustloffu byli uprchlíci před válkou, bezejmenní lidé, zřejmě byla katastrofa považovaná za součást války, možná pak zafungovala i nějaká (sovětská?) propaganda, aby se o tom moc nevědělo.
I když to není úplně příjemné téma, kniha se četla moc dobře, líbila se mi forma krátkých kapitol z pohledu čtyř různých postav. Příběh, kdy celá nesourodá skupinka putuje do přístavu, dobře ukazuje charaktery jednotlivých postav i to, že většina lidí nebyla jen dobrá nebo špatná a že oběťmi války nebyli jen vojáci na frontě, vězni v lágrech, ale i úplně obyčejní lidé.
Jsem moc ráda, že jsem se díky výzvě ke knize dostala.

20 31.10.2018

"Maria, panno přemocná,
ach budiž ty mi pomocna:
vrať mi milého z ciziny,
květ blaha mého jediný;
milého z ciziny mi vrať -
aneb život můj náhle zkrať:
u něho život jarý květ -
bez něho však mě mrzí svět.
Maria, matko milosti,
buď pomocnicí v žalosti!"

Pohnul se obraz na stěně -
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!

A slyš, na záspí kroků zvuk
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
"Spíš, má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
A zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?"

"Ach můj milý, ach pro nebe,
tu dobu myslím na tebe;
na tě jsem vždycky myslila,
za tě se právě modlila!"

14 21.09.2012

Jako mnozí tady jsem čekala, že kniha bude spíš o hrozbě války, zneužití obrovské síly krakatitu kvůli ovládnutí světa, ale většinu času se příběh zabývá vztahy Ing. Prokopa s Anči, princeznou a v závěru jakousi bezejmennou ochotnou .... je to spíš zbrklý, vášnivý příběh plný výbušné energie. Scéna, kdy Prokop po zjištění, že je na zámku zavřený, ničí zběsile, co mu přijde pod ruku, vystihuje v podstatě celý román.

________________

".... Nebylo v tobě čisto. Člověk ... má víc myslit nežli cítit. A ty jsi se hrnul do všeho jako střelený."
"Dědečku, to dělal krakatit."
"Cože?"
"Já ... jsem udělal vynález - z toho -"
"Kdyby to nebylo v tobě, nebylo by to v tvém vynálezu. Všecko dělá člověk sám ze sebe."

13 06.08.2014

„Dobrý den,“ pozdravil malý princ.
„Dobrý den,“ řekl obchodník.
Byl to obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.
„Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ.
„Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“
„A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?“
„Co kdo chce...“
Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce...

13 21.09.2012

Těch mrtvol na mě bylo nějak moc a držely pohromadě přliš složitým způsobem (a to nemyslím jen ty na panákovi). Vyšetřovatelé typicky problémoví (agresivní, alkoholici, s rozpadlými vztahy). Nefungoval na mě ani seznam budoucích obětí. Bylo mi jedno, jestli je zachrání nebo ne, spíš mě zajímalo, co geniálního vymyslel vrah tentokrát. Chyby, které pak začal dělat, proto vyznívaly dost zvláštně.
Také mi vadila neobratná stylistika -jestli to bylo jen překladem, nevím, ale dost často to vypadalo, že čtu průměrnou maturitní slohovku.
Celkově: průměrná detektivka, u které mi chyběl pocit, že klidně půjdu spát ve tři ráno, protože nutně musím vědět, jak to dopadne.

11 17.07.2019

(SPOILER) Zajímavá kniha, která má pro mě dvě roviny. Na jednu stranu se mi líbil náhled na japonské zvyky, běžný život a odlišnosti proti našemu způsobu života i myšlení. Z těchto kulturních rozdílů vznikaly Veronice většinou komické situace.
Obdivuji ji za schopnost zařídit a naučit se všechno sama a téměř bez pomoci.
Na druhou stranu je kniha podivně plochá a bez emocí, autorka píše o důležitých životních událostech jako svatba nebo narození dětí stejným způsobem jako o nákupu v supermarketu. To už bylo víc citu v pasáži o začátcích brigády v obchodě s oblečením.
Nějak jsem nechopila, co ji vedlo k tomu, se odstěhovat do Japonska a žít tu s někým, koho většinu času neviděla, s ničím jí moc nepomohl a u porodu se nudil. Budu věřit tomu, že je to jen nešťastným způsobem psaní, že její manžel vyšel z příběhu jako necitlivý ignorant.
Škoda, že část života v Texasu a ve Francii přeskočila, i tam určitě musely vznikat zajímavé kulturní rozdíly.
Zaujalo mě, jakým způsobem se změnilo její vnímání české reality po letech strávených v Japonsku.

10 18.02.2022

"Doma jsem to hned vyprávěla a ptala jsem se, jak to, že umřela, když to je malá holčička, protože já už vím, že někdo umře a pak už nikdy nepřijde domů ani nikam, ale hlavně když je starej. .... Máma mi pak dala dvě sušenky, asi proto, že jsem byla smutná jako pes. Tak mám radost a pořád jsem smutná."

"Protože už je hezky teplo, začaly potíže s tělocvikem. S tím jsou potíže vždycky, ale na jaře, když se vyleze z tělocvičny na školní hřiště nebo na stadion, je to ještě o dost horší než jindy, poněvadž to znamená, že se zase bude běhat a navíc se na to bude spousta lidí koukat."

"A tam to bylo. Byla tam ta básnička o Hrdým Budžesovi a bylo to moc smutný. Hrdý Budžes nebyl ani indián, ani partyzán. Hrdý Budžes nebyl vůbec. Hrdý Budžes je jen - hrdý buď, žes. To je ještě horší, než kdyby to byl komunista. Napřed čert s Mikulášem, pak Ježíšek a teď Hrdý Budžes. Ještě že se už stěhuju."

Zastavil se, celý se třásl a přemýšlel. Co teď? Vtom se vedle něj zjevila postava.
„Ha! Co tady děláš?!“ zeptal se polekaně feťák.
„Nic. Jsem tvůj anděl strážný.“
„Ty vole, ty si děláš prdel, ne?“
„Viděls někdy anděla, že by si dělal prdel?“
„Ne, to ne,“ připustil feťák.
„Tak vidíš.“
Heroinista neurčitě pokýval hlavou.
„Co máš za problém?“ zeptal se anděl.
„Jestli mám skočit, nebo ne,“ klepal se feťák a ruce mu vibrovaly jako jehla šicího stroje.
„Skoč.“
„A nestane se mi něco?“
„Neboj. Jsem tvůj anděl strážný.“
Mladík skočil a dole to jen lehce křuplo, ani se neptejte, co to bylo přesně za zvuk, a jak mladík umíral, bylo slyšet, jak šeptá: „Jako můj anděl strážnej seš docela pěkná svině.“
„Když to tak musí bejt, tak i anděl je svině,“ řekl anděl a zmizel.

10 21.09.2012

Knih jsem si zcela náhodně půjčila v knihovně, netušila jsem, že má jít o tak vychvalovaný bestseller a že na DK má tisíce hodnocení. To jsem zjistila, že až po přečtení a pročítání komentářů, a souhlasím s většinou, která hodnotí do 3 hvězdiček. Já bych dala tak 2,5-3*.
V podstatě souhlasím s komentářem "verense" - pohled do hlavy alkoholika byl zajímavý, ale i tak mě Rachel tím svým vymýšlením si hrozně štvala. Knihy psané z pohledu více postav mám ráda, ale tady bylo opravdu potřeba soustředit se na to, kterou postavu zrovna čtu, protože někdy jejich myšlenkové pochody lehce splývaly. Také je důležité při čtení dávat pozor na datum, kdy se zrovna daná kapitola odehrává. Dívka ve vlaku je kniha na jedno přečtení a dvě odpoledne, není v ní žádná hlubší myšlenka, většina postav jsou labilní magoři, i když to na první pohled nevypadá.

9 23.10.2018

Fascinuje mě, jak Rhyme dokáže téměř z ničeho vydolovat další a další mikroskopické důkazy, najít mezi nimi souvislosti a pak z nich odvodit další jednání vraha. Nedokážu laicky posoudit, jestli je to technicky možné nebo ne, ale vše je napsáno tak poutavě, že nemám problém tomu uvěřit. Od knížky se nedá odtrhnout, nutně musíte vědět, co se stane v další kapitole. Kromě toho je L. Rhyme fascinující osobnost, která vás od knížky nepustí. :-)

9 09.08.2016

(SPOILER) Nedočtená, nebo přesněji řečeno odložená po pár stránkách. Vadil mi jednoduchý styl vyprávění, je vidět, že autorka není spisovatelka, vůbec mě to nevtáhlo do děje.
Dřív jsem knihy dočítala, ale teď už si vážím svého času, a nevidím důvod, proč trávit čas na příběhem, který mě nebaví v žádných ohledech. Vždycky jsem přečetla pár stránek, přeskočila o kus dál, jestli se to třeba nezlepší, ale bohužel. Styl vyprávění celou dobu odpovídá průměrné maturitní práci.
A nezaujal mě ani příběh, spíš mi přišlo neuvěřitelné, že hrdinka může být tak strašně naivní. Kdyby jí bylo sedmnáct, tak se to dá ještě pochopit, ale dospělá žena, která všechno opustí a vydá se do Afriky za mužem, kterého viděla jen letmo a vlastně ho nezná, mi přijde naprosto šílené. Co jako čekala? Velkou úžasnou lásku a romantiku v záři zapadajícího slunce nad savanou?! Vzhledem k tomu, že jde o reálný příběh, tak může být ráda, že se dostala živá a (přiměřeně situaci) zdravá pryč.

8 06.11.2021

"Co dělat! Člověk nemá viny!
Co naložil ti osud, nes!
Osud je vinen, nikdo jiný;
a já, já zkusil jako pes!
Když můžeš, odpusť mi a věz:
kde chudoby je víc než dost -
to ví už každé dítě dnes -,
tam nerodí se samá ctnost.
....
Já miloval, to nezapírám,
a miloval bych ještě rád,
teď řemenem však břicho svírám -
a v srdci žal a v břichu hlad,
to je pak těžké milovat;
chceš-li se kochat svými city,
dřív o žaloudek musíš dbát:
neb k lásce hbitý, jen kdo sytý."
(ze Závěti)

"Přestává na hřbitově šprým.
K čemu je všeho světa jmění
a lůžko s peřím prachovým,
slast každonoční, každodenní
a tančení a dovádění
a závrať života i vína?
V rozkoších věčného nic není
a přetrvá jen hřích a vina."
(Balada mravoučná)

8 10.09.2015

Milý příběh z obyčejného života obyčejných lidí. Vztahy, rozchody, život v malém městečku i v metropoli, náhlá smrt v rodině, ztráta práce kvůli problémům se šéfem i kvůli uzavření celé fabriky... a do toho se prolíná snaha o vedení pohodové restaurace s kvalitním jídlem s vůní citronů, tymiánu a chilli. Jak už tu někdo psal - kdybych takovou restauraci měla v dosahu, ráda bych do ní zašla. Už jen ten interiér musel být krásný - citronově žlutá, rajčatově červená, středomořská modrá; a do toho místy s citrony.
Začínají mě ty severské nedetektivní příběhy bavit. Zatím jsem se k nim vždycky dostala náhodou, asi si je teď začnu vybírat záměrně.

7 03.11.2018

Velmi zvláštní kniha s tísnivou, atmosférou. Tu navozují částečně prostředí, kde se odehrává - osamělý domek blízko fjordu, zanedbaná zahrada, tmavý les, částečně znepokojivé události (útok racků, přemnožení myší, náhlé zmizení nepříjemné prodavačky), ale hlavně chování obou hlavních postav. Už od začátku je jasné, že oba skrývají nějaké tajemství z minulosti, které se postupně a pomalu odhaluje. On je nepříjemný, odtažitý, náladový, ona si to všechno nechá líbit a snaží se mu zavděčit a pomalu ani nedýchat, aby ho nerozčílila. Nepříjemný dojem, že něco není v pořádku, ještě umocňuje absence uvozovek u přímé řeči.
I když si pak na chvíli myslíte, že se vše vyjasňuje, že důvody jejich chování chápete, stejně vás až do poslední strany neopustí pocit, že je něco špatně.

7 02.11.2018

"Tohle byl překrásný den. Všechny dny byly překrásné. Zatím jich bylo právě sedm a déšť ještě nikdo nevymyslel. Jenže mračna, která se stahovala na východ od ráje, dávala tušit, že první bouře už je na cestě a bude stát za to."

7 23.10.2012

Byl Den.
A byla Noc.
A Země byla nesličná
a pustá.
"Kdo jsi?"
křičel jí do tváře,
jak by měl úzkost,
že se mu jen zdá.
A déšť mu zalil ústa.

Neb
stála voda vzpřímená
nad dějstvím ryb jak šestý prst.
A nikde prám. A nikde chrám.
A neslyšeti Boha.

"Jsem Eva,"

řekla tišeji než les.
A zeměplazi metli vřes.
A pod Světlem, jenž vířil tmou,
se třásla muří noha.

Bil zvon.

A kvetl hadí mord.
Obrátil kapsy naruby
a kladl před ní střep a nůž
a peří na hromádku.

"Jsem Adam!"

křičel na lesy.
A mraky šly jak procesí.
"Jsem Adam! Vše začíná
a končí od začátku!"

--------------------------

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
I kosti.

Nedýchala. Hlavu v klíně, slyšela ho,
jak v ní dýchá. Jak v ní vzlyká. Jak

v ní prosí. Jak v ní číhá na kohosi,
po kom zůstal vlas či zmínka. Po kom

kůže hříbětinka. Slyšela ho. Jak v ní
kleká. Jak se smeká. Jak se svléká

z vin a lží a darmých slibů. Slyšela ho.
Jako řeka, která slyší tonout rybu - - -

Nemám moc ráda povídky, jsou na mě příliš krátké a většinou nezanechají žádný dojem.
Tentokrát to bylo jiné - tady všech osm příběhů propojuje magický modrý kámen, který putuje časem od pravěku až do současnosti. Každý příběh je jiný, ale všechny mají něco společného - modrý kámen jeho vlastníkům (většinou ženám) dodává vnitřní sílu a sebedůvěru. Klidně bych četla další a další příběhy.

Nejvíc mě zaujal první příběh, kdy se u pravěkých lidí formovaly první náznaky myšlení, a potom sedmý příběh z Martiniku.

6 14.03.2021