momo01
komentáře u knih
Dobro v tobě
Linda Olsson
Stejně jako moře, které tvoří kulisu románu, i slova jako by plynula hladce a plynule. Je to ten typ vyprávění, který mě během čtení rozbil kousky, ale postupně jsem dostala prostor se nadechnout a dojít ke smíření a klidu. Jedná se o jednoduchý příběh, který má jedinečnou emocionální hloubku. Vše je umocněné vyprávěním v první osobě, do Marion jsem se dokázala vcítit a vydala jsem se s ní na cestu a sledovala jsem, jak milovala, ztratila a naučila se odpustit sama sobě.
„Žila jsem dlouho bez jakékoliv budoucnosti. A se svou minulostí pod zámkem. Každý den šlo jen o to přežít, ze dne na den. Neohlížela jsem se zpátky, ale ani nehleděla kupředu, žila jsem ve věčném teď.
Sešla jsem dolů na kraj vody. Jednotlivé vlny dosahovaly tam, kde jsem stála, chladivá voda se mi přelévala přes nohy. Dívala jsem se na moře a pomyslela si, jestli jsem konečně dosáhla stavu celistvosti, který jsem si vždy spojovala s mořem. Jestli teď v sobě mám tu sílu, které je třeba, abych dokázala žít s minulostí a budoucností. Ať už mě čeká cokoli.“
Past na Popelku
Sébastien Japrisot (p)
Dokonalá literární variace na Schrödingerovu kočku.
Mravenci
Bernard Werber
„Jsme jen tři miliony let trvající příhoda v mravenčích dějinách. Ostatně, kdyby se jednoho dne na naší planetě objevili mimozemšťané, určitě by se nespletli. Chtěli by bezpochyby mluvit s nimi. S nimi: se skutečnými pány Země.“
Mravenčí část je skvělá - je originální, zábavná a obsahuje dechberoucí bojové scény a politické zápletky. Mravenci, kteří pracují a bojují a umírají a mluví a ptají se a bádají, a jednoho dne objeví něco záhadného a vydají se na objevitelskou výpravu… Oproti tomu lidský příběh - škoda mluvit. Možná někdo měl autorovi poradit, ať lidskou zápletku škrtne. Naštěstí ta mravenčí převládá a natolik mě vtáhla, že jsem díky ní knihu prolétla za dva večery.
„Jen trpělivost, vyděšená kořist se spoutá pěkně sama. To je nejjemnější v finesa pavoučí filosofie: Není lepší bojové umění než čekat, až se protivník zničí sám.“
Žárlivost a jiné povídky
Jo Nesbø
Tato sbírka povídek mě bohužel příliš neoslovila. Bylo v ní pár momentů, které se mi líbily, ale jakoby autor vytáhl pár nápadů a nakonec je poskládal bez většího rozmyslu. Možná to byl autorův záměr, ale skoro vždy jsem zápletku vytušila ještě před koncem. Navíc jsem dokonce u krátkých povídek přeskakovala věty, abych už dočetla a zkusila další, jestli se mi trefí víc do chuti. Za mě zvláštní kombinace: krátké, přesto rozvláčné.
Muž z chatrče
Martin Goffa
Hodně dobrá česká detektivka s přesahem do skutečné kauzy z devadesátek. Poslechla jsem si ji jako audioknihu a musím navíc vyzdvihnout skvělé duo Maxián a Zadražil. Děj mě vtáhl natolik, že mimo obvyklý poslech v autě jsem pokračovala i doma. Vedlejším efektem bylo, že jsem toho hodně upekla a uvařila a všichni byli spokojení. Jen mluvit se se mnou nedalo.
Korneliina válka
Regina Andrásová
Měla jsem obavy z červené knihovny, a zároveň jsem se přes pomalejší začátek málem nedostala dál. Byla by to moc škoda. Asi ve mně někde dříme romantická duše, protože s Kornélií jsem nakonec dýchala, obdivovala ji, a i ve chvílích nečtení jí držela palce. Za mě moc krásný příběh a příjemné čtenářské překvapení.
Gaidžin
James Clavell
Bohužel Gaidžin pro mě neměl zdaleka takový švuňk jako Šógun a Tchaj-pan. V několika ohledech je podobný: spousta postav, intrik, kulturních střetů a „ztraceno v překladu“. Chyběla mi však silná ústřední postava. Tam, kde měl Šógun jednu hlavní postavu, jich měl Gaidžin několik (10?). Přistihla jsem se několikrát, že se těším, až bude konec. Přesto jsem ohromená, že Clavell dokázal sledovat tolik spletitých zápletek a intrik mezi všemi postavami.
Co je odtud vidět
Mariana Leky
Příběh, pohádka, o životě na vesnici, kde se toho obvykle moc neděje a pokud ano, tak to všem obrátí život naruby. Mnohem víc, než o událostech je ale o vztazích, o drobných gestech a o slovech, ke kterým hledáme odvahu. Vyprávění má v sobě lehkost, láskyplnost, humor.
Doporučuji každému, kdo má chuť na poklidné čtení se špetkou magie.
Sestry
Kamila Hladká
Mám ráda osobní příběhy a možnost podívat se pod pokličku způsobu života různorodých osobností a profesí. Zejména mě obohacují rozhovory s lidmi, kteří žijí zcela jinak než já. U oslovených sester je společným jmenovatelem laskavost, pokora, přijímání smrti jako nedílné součásti života a životní síla. Určitě je, čím se inspirovat. Na mne však byly rozhovory stručné a zůstaly tak nějak na povrchu. Možná by mi stačil menší počet výpovědí vedených víc do hloubky.
Od začátku do konce
Robert Fulghum
Čas od času se ráda inspiruju moudrostí R. Fulghuma a opět jsem našla pár věcí, o kterých musím přemýšlet. Hlavně, jak některé drobnosti ve vztazích a denním rozvrhu jsou pro mě důležité a je třeba si je hýčkat.
Horečka
Deon Meyer
I přes 592 stran, bylo pro mě těžké (opravdu, téměř nemožné) Horečku v průběhu čtení odložit. Příběh mě naprosto pohltil a když jsem se blížila k závěru, cítila jsem ten známý pocit smutku, že brzy bude konec. Bohužel na posledních stranách došlo k zásadnímu zvratu, který je podle mě v rozporu se zbytkem knihy. Mám hypotézu, že autor si vzpomněl, že obvykle píše krimithrillery a tak se domníval, že musí celý příběh náležitě zamotat. Škoda. I přesto si za mě zaslouží plný počet. Je to totiž velmi dobře napsaná kniha, která by nás měla přimět k zamyšlení. Myslím, že Meyer to napsal zčásti jako varování. Na pozadí zaznívá, jak zneužíváme Zemi a chceme si nárokovat stále více zdrojů, že se prohlubuje izolace mezi lidmi a dochází ke krizi společnosti. Líbil se mi mimo jiné realistický popis, jak lidé v zoufalé situaci reagují a jak to odhaluje jejich základní hodnoty.
Také se mi líbilo i originálně pojaté střídání pohledu vypravěče: Hlavní hrdina Nico přiznává, že jeho vyprávění je občas nespolehlivé kvůli jeho pubertálním emocím, což nazývá "dilema perspektivy". "Jsme věčnými vězni svého jedinečného pohledu. ... Vidíme jen svýma vlastníma očima. I v dospělosti zůstává objektivita nepolapitelná." Nico se však o roli vypravěče dělí s citacemi mnoha dalších postav, které pocházejí z rozhovorů zahrnutých do "projektu historie Amanzi", což pomáhá doplnit naši perspektivu a poskytuje vyváženější pohled na události než jen pohled jednoho dospívajícího chlapce. Z těchto rozhovorů mě například bavilo i zamyšlení obyvatel, co jim nechybí a chybí z dřívější doby. Občas přemýšlím, co by to bylo u mě…
Celkově to byla jízda. Doporučuji.
Parfém: Příběh vraha
Patrick Süskind
Podobně jako některé pachy mě tento román odpuzoval i uchvacoval od první až do poslední stránky. Je děsivý, drsný a zároveň originální. Znepokojoval mě a přesto jsem musela číst dál. Teď ale ráda zapomenu na pach rybích vnitřností, mrtvého štěněte a kravských kůží. Zůstanu raději u levandule, máty, vanilky a růží.
Dech: Nové poznatky o ztraceném umění
James Nestor
Uvedu tři hlavní poznatky, které si odnáším:
1) Dýchat ústy není dobrý nápad. Je možné změnit dýchací návyky a naučit se dýchat výhradně nosem, ale stojí za to si přečíst, proč to chcete udělat.
2) Kupovat dětem žvýkačky je naopak dobrý nápad.
3) Většina z nás nevydechuje úplně. Je užitečné, abychom si více uvědomovali tempo běžného nádechu a výdechu. Vyplatí se to (teda aspoň autor to tvrdí a já se mu rozhodla věřit).
Olive Kitteridgeová je zpět
Elizabeth Strout
Olive je starší, rozumnější a trochu uvědomělejší. Není to nejlepší manželka ani matka a upřímně řečeno umí být pěkně drzá, ale je z ní cítit, že navzdory tomu, co říká, jí na člověku záleží. Na konci této knihy jsem si říkala, jaké štěstí měly některé z těchto postav, že měly Olive ve svém životě.
Jen jsem bohužel nebyla připravená na to, že mi u některých povídek bude tak smutno - ale bylo. Některé příběhy byla až moc skličující a těžké. Neříkám, že se mi nelíbily, jsou napsané opravdu skvěle. Jen jsem si musela dávat přestávky na nádech a výdech.
„Až zestárneš“, řekla Olive, poté co servírka odešla, „staneš se neviditelnou. Tak to prostě je. Ale je to svým způsobem osvobozující… Jdeš životem a myslíš si, že jsi někdo. Nemyslím to ani pozitivně, ani negativně. Ale myslíš si, že jsi někdo. A potom zjistíš,“ a Olive pokývla hlavou směrem k dívce, která podávala kávu, „že už nejsi nikdo. Pro servírku s velkým zadkem ses stala neviditelnou. A to je osvobozující.“
Azincourt
Bernard Cornwell
Toto je můj první román Bernarda Cornwella a upřímně řečeno, je velmi pravděpodobné, že bude můj poslední. Vojenský subžánr historické beletrie mě vlastně příliš nezajímá a ten hlavní důvod, proč jsem se do Azincourtu pustila byl, že jsem ho měla k dispozici jako audioknihu a před sebou několik hodně dlouhých cest.
Samozřejmě si nedělám iluzi o středověkých bitvách, ale explicitní a zdlouhavé popisy využití seker, mečů, kopí a šípů v bitvě není pro mě.
Samotná kvalita psaní mě také zklamala. Postavy a jejich vztahy jsou pojaté až lajdácky, dialogy mizerné.
Nick Hook, hlavní hrdina mi přišel špatně propracovaný - po přečtení o něm můžu leda říct, že je tak trochu darebák, je drsný, ovšem na druhou stranu dnešní terminologií i superhrdina. Ostatní postavy na tom nejsou o moc lépe. Často jsou jen figurkami na skladě, ať už hodnými, padoušskými nebo zmateně padoušskými, ale možná ne tak špatnými. Vztahy jsou spíš konstatované, než rozvíjené.
Za sebe musím říct, že existují lepší knihy.
Slib mlčení
Linda Castillo
Tady jsou tři hlavní důvody, proč se mi kniha nelíbila tak, jak jsem očekávala:
1. Raději se pohybuji ve vodách poklidných detektivek, ne thrillerů plných znásilnění a mučení popsaného do nechutných detailů. Silné emoce je možné vyvolat i jen náznaky a nevyřčeným. Aspoň mně to teda stačí.
2. Škoda, že si autorka nedala stejnou práci s rozvíjením děje jako s popisem zločinů. Bohužel asi v půlce mi došlo, kdo je onen sadistický vrah a pak už to pro mě prostě nemělo to správné napětí.
3. Nemám obecně nic proti sexuálním scénám a romantické lince, ale tady to bylo tak klišovité a předvídatelné, že se mi u toho kroutil palec u nohy.
Každopádně se snažím říct, že mám ráda knihy bez nucené love story; že jsou mi mnohem bližší takoví ti normální přemýšliví detektivové bez traumat a závislostí, a že brutální detaily mi nedělají dobře. Na druhou stranu se mi líbilo venkovské prostředí a nahlédnutí do amišské kultury a vlastně chápu, že se jiným líbí.
Krásné tajemství
Louise Penny
Autorka píše tak dobře, že člověk cítí chlad, vidí tu krásu, cítí vůni chleba čerstvě vytaženého z pece, na jazyku převaluje čerstvě natrhané borůvky a slyší nádheru gregoriánských zpěvů, které mniši zpívají v každou předepsanou denní dobu. Po dočtení a psaní tohoto komentáře poslouchám gregoriánský chorál a je to opravdu takové, jak jsem si jen představovala během čtení. A už se zase těším, až si přečtu další díl a vrátím se do vesničky Three Pines.
Ulička tisíce květů
Gail Tsukiyama
Nejvíc se mi líbilo, že mě autorka zcela vtáhla do japonské kultury. Starodávné divadelní zvyky, život ve městě versus na venkově, sumó (o kterém by mě upřímně nikdy nenapadlo, že mě bude zajímat). Tu a tam jsem ji odložila, abych se podívala na YouTube na zápasy sumó, nebo si našla obrázky tradičních masek Nó. Zajímává a slibná mi přišla dějová linie Akiry Yoshiwary, ale ztratila se v širším příběhu. Škoda, protože i přes množství tragických události, které sebou přinášela doba, nemá kniha dramatický náboj a tempo je spíš pomalé.
Než natáhnu brka
Antti Tuomainen
Celý příběh je strašně praštěný a pokud by se udělovala cena za nejoriginálnější kriminální román, tak Než natáhnu brka by byl jednoznačným favoritem. Nevím, na jakých houbičkám při psaní frčel autor, ale dějová linka je originální (líbilo se mi pojetí, kdy někdo vyšetřuje svou vlastní vraždu, když je ještě naživu), prolnutá suchým, temným a velmi svérázným humorem a postavy jsou bizarní a některé až šílené. Byla to osvěžující změna a děkuji Kapp66, která mě na čtení tohoto dílka svým komentářem navedla.
Neskonalá – příběh jedné lásky
Michel Faber
Jedná se o vyjímečně osobní, intimní studii o rakovině, umírání a lásce autora ke své ženě. Nemůžu napsat, že jsou to básně krásné. Zdaleka ne. Jsou odvážné, upřímné a krásně napsané.