momo01 komentáře u knih

Tak tohle je zatraceně dobrá sbírka, která skvěle funguje jako celek. Pár povídek bylo za mě slabších, ale o to víc je vyvážil zbytek a naprosté pecky byly Odpovídající a Noční můra Dannyho Coughlina.
Ačkoli to úplně neodpovídá názvu, většina těchto povídek ve skutečnosti nebyla temné povahy, ale spíše introspektivní sondy. Čím je King starší, tím je pro mě i víc reálnější a osobnější. Pořád umí nabídnout zvraty a strašidelné momenty, ale v některých povídkách se víc posunul do jemnějších a děsivějších „hrůz“ těch z nás, kteří máme obavy z toho, jaký svět zanecháme dětem, co jsme to udělali se svým životem, nebo jak víme, že to co děláme, je správná věc.
Bonusem, který mě navíc bavil, bylo propojování s dřívějšími díly. Pokračování Cuja, odkazy na Derry, Duma Key, Castle Rock, Sebevražedné schody a pár jiných, které si teď nevybavím (a nejspíš mnoho dalších, které mi unikly).

Pana profesora si nesmírně vážím – jeho šíře znalostí, způsob přemýšlení i nadhled jsou inspirativní a vždy mě bavilo poslouchat, když někde vystupoval. I tady se textem prolíná kultivovanost, inteligence a dlouholetá zkušenost.
Zároveň ale musím říct, že jsem se nedozvěděla mnoho nového. Pan profesor se recykluje a spoustu toho řekl (navlas stejně) v jiných rozhovorech nebo přednáškách. A možná tomu nepomohla ani forma vedení rozhovoru – otázky nepřinášely ani prohloubení ani nový úhel pohledu a navíc jsem měla pocit, že si rozhovor stejně vede hlavně pan profesor sám.

To byla ale krásná fantasy pohádka!
 Po vyřčení „už jenom jednu kapitolu“ jsem se opakovaně přistihla, že čas, kdy chodím spát, už minul - a stejně jsem “musela” číst dál. Jako by vypravěč tohoto příběhu seděl vedle mé postele a četl mi na dobrou noc. Bylo to strhující, lidské a překvapivě něžné. Opravdu moc krásný příběh o spravedlnosti i temnotě.

Nevstoupila jsem do stejných vod, jako většina hodnotících zde na Databázi. Od začátku jsem se trápila, nezáleželo mi na postavách, děj mě nepohltil. Na mě tam bylo tak nějak moc„dramat“. Takto ve mně po dočtení zůstala spíš pachuť telenovely. Bohužel.

„To, jak se bezpečně cítíme (nikoli zda jsme v bezpečí), má zásadní význam pro naše fyzické i duševní zdraví a štěstí.“
Autoři velmi srozumitelně popisují, jak náš autonomní nervový systém reaguje na pocity bezpečí a vnímané hrozby, proč chronický stres nebo trauma mohou postupně vést k rozsáhlým fyzickým i psychickým potížím, a jak porozumění těmto stavům může změnit náš přístup k sobě i k ostatním.
Myslím, že by většina lidí mohla z přečtení této knihy mít prospěch, a ráda ji doporučím každému, kdo se snaží porozumět lidskému/svému chování.

Pamatuji se, že když jsem ji četla prvně (to jsem byla někdy v prváku na gymplu), dost jsem se u čtení nudila a málem mě to odradilo od čtení dalších Hemingwayových knih, které mě naopak už tenkrát nadchly. Možná se mýlím a nemám k dispozici dostatečně reprezentativní vzorek dospívajících, ale podle mě je to jedna z těch knih maturitní četby, které se do studentů tlačí příliš brzy. Tentokrát jsme se ale potkali ve správný čas a já si příběh vystavěný na emocích opravdu užila. A určitě doporučuji v podobě audioknihy s přednesem pana Mrkvičky - jakoby text prožil spolu s autorem.

Skvěle napsané a rozvinuté příběhy několika lidí o jejich motivacích a aklimatizaci v cizí zemi a na cestě za svobodou. Překvapivě aktuální i dnes. Autor dokázal i z obyčejných momentů vytáhnout napětí, lidskost (i nelidskost) a i přes rozsah knihy mi čtení rychle odsýpalo. A ačkoli se jedná o smyšlený příběh a jsou to jen postavy z knihy, ještě stále po dočtení na ně myslím a dumám, jak to s nimi asi dopadlo.

„Nikdy jsem se nebála rizika! Od dětství ne!
Protožes měla pod sebou vždycky síť! Ano, milánku, ať byl tvůj stát jaký byl, o tom si nemusíme povídat, nemohla jsi tam umřít hlady, u nich se přece uživí i nýmandi, když papouškují předepsaná hesla. Jenže tobě se zachtělo svobody, a k jejím pravidlům patří, co v pořádném cirkuse: že tě ani nikdo nedrží na laně, ani pod tebou nedává záchranu. U nás tančíme na provaze každý sám na vlastní riziko, čehož si dřív nepovšimla. Tady má svoboda konkrétní cenu peněz, bez nich tu můžeš být nesvobodnější než u vás.“

(SPOILER) Šlápla jsem vedle. Postavy jsou jedna velká přehlídka klišé – inspektorka s vlastním traumatem se zálibou v alkoholu a sexu, mladý policista nadšený, že může pracovat u policie, geniální hackerka (důchodkyně), padouch a dívky popisované jako krásné. To celé napsané stylem suchých poznámek, aby herci věděli, kdy se mají tvářit tragicky. Jenže jako čtenář jsem u toho necítila vůbec nic. Ani napětí, ani soucit. V nejmenším mě nepřekvapilo, že knihu napsali 3 muži, scénáristi. Představuju si, že se večer sešli v baru a hecovali se, kdo vymyslí brutálnější scénu a aplikovali všechna pravidla pro psaní béčkových seriálů. (Hlavně hodně zvratů a krátké kapitoly!)
Dočetla jsem se, že za čtvrtý díl téhle série dostali milionové ocenění. Gratuluju jim. Já se ale tak daleko, abych zjistila, zda to byl mimořádně chudý rok na knihy, nebo se tolik zvedla jejich dovednost, rozhodně nedostanu – sotva jsem doklepala první díl, a to spíš proto, že jsem chtěla mít tento „obřad“ konečně za sebou. Jestli další díly stojí za něco, to už nechám zjistit odvážnější.

Nebavilo. Ani trochu. Statečně jsem poslouchala (na čím dál vyšší rychlost a druhou polovinu už i s přeskakováním z jedné kapitoly na druhou), ale ani konec mě neuspokojil. Jediné, co mě zaujalo, byl nápad pojmenovat kapitoly podle tarotových karet. Ty jsem si dokonce dohledala a to pro mě bylo (asi jediné) obohacení. Bohužel.

Kolik toho o druhém skutečně víme? Když není s námi, je to ten stejný člověk, kterého milujeme a kterého si myslíme, že známe? Bavilo mě vstoupit do intimity partnerského vztahu a sledovat příběh hledání „já“. (Mimochodem přemýšlím, proč se v češtině román jmenuje Totožnost a ne Identita.)
Konec byl až příliš surrealistický, zaskočil mě a trochu i zmátl (a musela jsem se pár stran vrátit). No netvrdím, že jsem ho plně pochopila, ale příběh ve mně celkově pořád doznívá a líbí se mi nastolené otázky, jak moc se měníme v kontextu rolí, různé společnosti a jak moc vlastně můžeme znát toho druhého a sami sebe. (A navíc mě navnadil k přečtení Kunderových básní, které jsem zatím míjela.)

Zbytečná kniha. Název a podtitul („První česká kniha o organizaci času pro ženy“) je víc marketing než realita. Pro ženy je jen tím, že autorkou je žena a okrajově se na několika (6!) stranách píše o cyklech – menstruačním, životním a ročním – bez větší hloubky či přidané hodnoty. Jinak jde o naprosto základní informace, které nepřinášejí nový úhel pohledu. Bohužel…

Nemohu nesouhlasit, že chronický stres vede ke zdravotním problémům a že cvičení v knize mohou pomoci stres zpracovat a podpořit k uzdravení. Ale věřit, že je to tak jednoduché a přímočaré, jak autoři tvrdí? Jakože vážně?
Samozřejmě nechci nikomu brát naději a hlavně uvedená cvičení mi přijdou hezky popsaná, takže pokud se někdo inspiruje, je to jedině dobře. Oceňuji i jakým způsobem vysvětlují fungování nervové soustavy a jak je tělo propojené s naším prožíváním, jak reaguje na stres a jak přes tělo můžeme dojít k uklidnění. Takže zejména pro ty, co nemají zkušenosti s mindfulness, jógou či nemají ještě dost načteno z oblasti duševního zdraví může být kniha jak zdrojem informací, tak inspirací.
Zároveň je v knize ale hodně opakování (typický nešvar amerických osobnostně-rozvojových publikací) a části textu by klidně mohly být pro větší přímočarost vypuštěné. (A přiznávám, že většinu nadšených dopisů od spokojených klientů jsem přeskočila.) Ono i autoři sdílejí své osobní příběhy, ale vypráví je z podivného odstupu ve třetí osobě, jako by se jednalo o kazuistiku jejich klienta, což mě dost mátlo a vlastně i rušilo. (Např.: „Karden netrpěl hlady, měl kde bydlet, matka mu dávala dárky k Vánocům, a když byla nablízku, chovala se k němu láskyplně, jenže většinou na něj neměla čas a Kardena její nepřítomnost a nedostatek pozornosti ničily...“).
No prostě bez toho balastu okolo to mohla být užitečná brožura.

Moc mi sedl způsob, kterým autorka píše – otevřeně a přímo. Povedlo se jí zachytit jak něžnou intimní atmosféru, tak i tu nejhlubší depku a tíhu, která člověka přepadne, když je všechno na prd. Navíc je mi blízký její lehce sarkastický a ironický styl. Líbilo se mi, že dokázala pojmenovat věci, které jiní obcházejí, a přitom to vůbec nepůsobilo jako póza.
Četla jsem o něco déle než obvykle, protože jsem se často zastavovala, abych přemýšlela. A popravdě – někdy už tíha zhoustla, takže jsem potřebovala chvilku odpočinku. Přesto si těžko sebou nenesu, spíš obdiv k její odvaze a upřímnosti. Bylo to naše první setkání a rozhodně ne poslední.

„Zůstali jsme sami. Dvanáctá se blížila. Marek zalovil v kapse. Dal i mně klíč se zlatým knoflíkem na červené bavlnce. Poděkovala jsem a věnovala mu na oplátku hrnec se špenátem.
Sundala jsem si teplé ponožky.
A leccos dalšího jsem si sundala.
A oblékla si černépunčoškyčernéšatičkyčernélodičky. Navoněla jsem se s vůní s názvem Happy.
Na rtěnku jsem málem zapomněla. Rachejtle. Půlnoc. Petardy. A my se do nového roku…“

„Mám cenu asi o 99,3 procent nižší, než mají producentovi koně. Neblížím se bojem o zálohu... Ani nozdře jednoho z jeho ušlechtilých zvířat.“

Na začátku jsem trochu zápasila s rychlým přeskakováním mezi linkami příběhu, ale jakmile jsem se naladila, vtáhlo mě to naplno. Parádně popsaný boj Bennyho s alkoholismem, k tomu pro mě exotické prostředí a realisticky vykreslená situace v Jižní Africe. Zdá se, že jsem objevila dalšího oblíbeného autora detektivek– a sérii, ve které plánuju pokračovat.

Líbila se mi otevřenost, přehled i neotřelý humor téhle „baby“. Jen by si zasloužila lepšího parťáka na straně dotazujícího (jehož vlastní názory bych v knize s radostí oželela), takto rozhovor zůstal v mnohém na povrchu.

Zklamání. Těšila jsem se na autobiografii muže, který celý život zkoumal lidský mozek a jehož kazuistiky mám moc ráda. Místo toho jsem dostala roztříštěné vzpomínky plné okrajových detailů (zájem o motorky, vzpírání, seznamy lidí a míst), zatímco to podstatné – myšlenkové procesy - zůstaly jen naznačeny. Skoro mi to přijde jako rouhání, ale nelíbilo se mi to. Čekala jsem hluboký příběh a dostala jsem spíš anamnézu.

Ukázka, kterou autorka na autorském čtení přečetla a kterou mě nalákala k přečtení této divadelní hry: „Jednou jsme přišli na večírek později, usedli potichu do rohu, věhlasný kritik tam zrovna mluvil o mé knize. Nevěděl, že já autorka jsme totožné bytosti, nevědí, že jsme živé bytosti. Zasvěceně mi o ní vykládal i u večeře. Jak je to celé groteskní, o proudu vědomí a ty joyceovské rysy… Polykal sousta, vytíral si koutky ubrouskem. Prskal drobky, které pak plavaly jako potápěči v sklence červeného vína. Pomalu, malátně se pohybovaly v rudé barvě. Řekla jsem, nejsou tam joyceovské rysy. Shovívavě se usmál, rozkrojil jehněčí, jsou tam joyceovské rysy, ještě se musíte hodně učit. Řekla jsem, nezdá se vám, že jsou to spíše rysy, řekněme steinovské? To jsem jen tak plácla. Smál se, proboha, Gertrude Steinová, ta popletená dáma, co bydlí s jinou podivnou dám dámou. A nařízl artyčok. Řekla jsem, čteme tu knihu každý jinýma očima. Řekl text je jen jeden, ten hodnotíme. Ale vašima očima, řekla jsem. Ano objektivníma očima. Cumlal na jazyku pudink. Než polkl, převaloval hmotu na patře. Neexistují objektivní oči, v umění chybí objektivní oči, jen subjektivní zorničky, za kterými se lidé chvějí, dotírala jsem. A já čtu tu knihu očima, kterýma byla napsána. Každou knihu by měl čtenář číst ve stejném rozpoložení, v jakém byla napsána. Jinak jí nerozumí, dotírala jsem dál. Smál se, dolil mi víno, přelil i ty své potápěče, zběsile se rozpohybovali, a řekl, ještě se musíte hodně učit, autorka té knihy by se vám vysmála.“

Poslechla jsem si ji v audiopodobě. Byla to skvělá volba. Jaroslav Plesl ji načetl výtečně – jeho klidný, civilní projev přesně ladil s textem, četl bez zbytečné dramatizace, s plným respektem k obsahu. Bylo to, jako by mi šeptem vyprávěl něco, co by raději nikdy nikdo neřekl nahlas. Přiznávám, často poslouchám audioknihy zrychleně. Tuto ne. Navíc jsem si ji musela dávkovat po částech, protože mi z toho všeho bylo těžko. Válka je strašné svinstvo. A Remarque je mistr slova.
Po skončení ve mně zůstalo ticho. Ale ne klid, spíš tíha, která nechce odejít. Některé knihy zůstávají hlavně jako pocit.

„Jakýsi rozkaz udělal z těchto tichých postav naše nepřátele; jakýsi rozkaz by je mohl proměnit v naše přátele. U nějakého stolu podepíše pár lidí, které nikdo z nás nezná, kus papíru, a po celé roky je našim cílem to, co je jinak trestáno opovržením světa a jeho největšími tresty. Kdo tu ještě může rozlišovat přátele a nepřátele, když vidí tyto tiché lidi s dětskými obličeji a apoštolskými vousy! Každý poddůstojník je rekrutovi, každý učitel je školákovi větším nepřítelem než oni nám. A přece bychom zase stříleli my na ně a oni na nás, kdyby byli volni. Dostávám strach; tu nelze dále myslet.“

„Jsme opuštění jako děti a zkušení jako starci, jsme vyhořelí a smutní a povrchní - myslím, že jsme ztraceni.“

Fajn poslech pro zopakování základních principů, které ale odborníci na výživu říkají už mnoho let. Autorka doporučuje několik jednoduchých „triků“, které nejsou škodlivé a některým lidem mohou fungovat – například začínat jídlo zeleninou, vyvažovat sacharidy vlákninou a bílkovinami nebo zařazovat krátký pohyb po jídle.
Její důkazy jsou ale většinou z vlastního pozorování a mimo oficiální vědecké rámce. Spadají spíš do kategorie „stojí za to zkusit“. Místy se kniha čte jako reklama na autorčin Instagram, přesto může být inspirací pro ty, kdo hledají (nebo chtějí připomenout) jednoduché a praktické tipy bez potřeby složitých diet. A pokud to někoho nakopne např. k tomu jíst víc zeleniny, proč ne?
(Jen tedy, že koupě glukometru u zdravých lidí mi přijde mimo – příliš mnoho sebepozorování škodí.)

Prsa a vajíčka jsou intimním portrétem ženství. Kawakami se v něm dotýká toho, co to vlastně znamená být ženou ve světě, který neustále podsouvá, co je „normální“. Jak má vypadat ženské tělo. Jak má fungovat rodina. Co je správné chtít – a co už ne. A co když se rozhodnu jinak?
(Mimochodem: za sebe jsem upřímně ráda, že jsem nikdy neřešila, jakou barvu mají mít bradavky.)
Fascinovalo mě prostředí – společné lázně v Tokiu, dynamika vztahů, jemná odlišnost kulturních nuancí. A taky mám ráda knihy, které mě přimějí zpomalit a přemýšlet. Za mě tedy spokojenost.