momo01 komentáře u knih

Ne, nemělo by se mi to líbit: akční hrdina, co přežije snad i pád meteoritu, vystřílených nábojů na kila, předvídatelný a ani trochu uvěřitelný děj.... A přesto jsem si tuhle akční jízdu užila. (Skvěle načteno Martinem Stránským.)

Dočetla jsem už
počítám si slabiky
Haiku se rodí.

Myslím, že by bylo dobré, kdyby se podobné knihy dostávaly i k lidem, kteří se s duševním onemocněním ve svém okolí přímo nesetkali. Pomáhají totiž pochopit, že psychické onemocnění není jenom diagnóza, ale dlouhodobá a velmi složitá životní situace celé rodiny.

Tato kniha jde cestou osobní výpovědi, která je napsaná velmi otevřeně a navíc opravdu čtivě. Autorka nepopisuje jenom, co se kdy stalo, ale i své emoce a snaží se pochopit, co se děje, kde jsou její limity a co už je nad její síly. Je tam vidět dlouhodobé vyčerpání, bezmoc i vztek, láska k dceři, ale i snaha neztratit schopnost fungovat a žít vlastní život.

„Když se budete zabývat svými pocity viny, nebudete dceři při jejím zotavování oporou.“

Těžké téma, ale krásně zpracované. Autorka popsala ty nejtragičtější věci, jaké si umíme představit, ale bez patosu, či laciného sentimentu. Všechno je psané s obrovskou empatií a taktem a vůbec to není dojemné prvoplánovým způsobem.
Styl psaní pro mě byl zpočátku náročný: dlouhé, rozvětvené věty, ve kterých se člověk musí naučit dýchat. Ale když jsem si na rytmus zvykla, začlo to dávat smysl. Proud vět vlastně připomínal proud života, který se větví a propojuje s jinými příběhy.

„…Mariannne si nakonec lehá vedle něj, vlasy jí spadají do prázdna, Sean si sedá na samý okraj matrace, sklání se a pokládá hlavu na Simonův trup, ústy do míst, kde je tetování, rodiče společně zavírají oči a mlčí, jakoby sami spali, setmělo se, spočívají ve tmě.“

„Chodí dokola po pokoji. Je-li to dar, tak hodně zvláštní dar, pomyslí si. Neexistuje dárce, nikdo neměl v úmyslu ji obdarovat, stejně tak neexistuje ani obdarovaný, protože chce-li žít, nemůže srdce odmítnout, musí ho přijmout, tak o co tedy jde?“

Před třemi lety jsem u jiné povídkové knihy Biancy Bellové (Tyhle fragmenty) napsala: „Líbil se mi úsporný styl psaní, takže krátké povídky mi často řekly víc, než by se stalo u mnohem většího rozsahu textu. Každá z nich má jedinečnou atmosféru…“ Platí to i tady. Jen bych dnes doplnila ještě jednu věc: obdivuju autorčinu lehkost. Ne ve smyslu povrchnosti, ale v tom, jak dokáže otevřít téma bez zbytečného vysvětlování.

Četla jsem s očekáváním, dočetla s únavou (a radostí, že to mám za sebou). Vidím, že převažují nadšené komentáře a nechci snižovat, co pro ostatní čtenáře znamenala, mně ale bohužel styl vyprávění nesedl a největší emoce jsem zažívala při pohledu na to, kolik stran mi zbývá do konce. Místo abych byla vtažena do dění a prožívala s Elsou její boj, cítila jsem se jako pozorovatel, který je od příběhu více oddělený než vtahovaný dovnitř. Bylo to pro mě především přehlídkou opakování, zbytečně roztažených pasáží a vysvětlování i těch nejjednodušších emocí a významů. Postavy zůstaly ploché, konflikty černobílé a dramatické situace často odbyté rychlým shrnutím. Druhá polovina pro mě byla spíš testem vytrvalosti než čtenářským zážitkem a četla jsem už jen proto, že jsem byla příliš daleko na to ji odložit.

Experimenty mám ráda a tento se povedl. Bavilo mě, jak autoři zacházejí s prostorem a perspektivou, i že nechávají dostatek místa „mezi řádky“. Díky tomu jsem se pak jako čtenář necítila pasivně, ale jako rovnocenný partner. A líbilo se mi taky, jak má každá postava jiný „hlas“ - prožívaný příběh se při čtení druhého pohledu proměňoval, aniž by se rozpadal. Za to klobouk dolů.
PS: Četla jsem e-knihu, ale i v ní jsem si mohla vybrat kliknutím na jméno, kterým příběhem začnu.

Tento román jsem v knihovně našla na stolku označeném jako „lehké víkendové čtení“. Měla jsem chuť na něco opravdu nenáročného a ono označení to asi bezezbytku vystihuje. Příběh se dobře čte, no ale nejsem si jistá, jestli mi z něj v příštích týdnech něco zůstane. Všechno se odehrávalo tak trochu rychle a ději chyběla hloubka. (Chápu, kdyby to bylo jinak, pak už by se nejednalo o lehké víkendové čtení, že.)
Autorka využila atraktivní motivy jako jsou rodinná tajemství, malé i velké lži, tragédie, osudové lásky i bohatství vybudované po prožité bídě. Červenou nití celého příběhu (a i tím co mě nalákalo) je slavný Klimtův portrét neznámé ženy a okolnosti jeho zmizení a znovunalezení. Kdo ho ukradl a proč? Proč Klimt tento obraz (jako jediný) přemaloval?
Takže myšlenka zajímavá, ale na můj vkus podání až příliš telenovelové. První část mě bavila výrazně víc, pak už vyprávění ztratilo na zajímavosti a mám pocit že i literární úroveň poklesla. Škoda.

Mám pocit, že jde jen o další variaci na už mnohokrát řečené. Název knihy je zavádějící - nejde o meditace v pravém slova smyslu, ale spíš o volné úvahy a komentáře k tématu konečnosti, času a omezenosti lidského života. Zpracování mi přijde příliš mělké na to, aby mě skutečně zastavilo či přimělo se k textu vracet. Pokud to srovnám třeba s The Daily Stoic, tam je i při podobné „denní“ formě alespoň cítit ukotvení v konkrétní tradici a větší intelektuální hloubka. Přiznávám, že druhou půlku jsem už spíš prolítla, protože mě to vlastně moc nebavilo.

Dr. Alz se Urbanovi náramně povedl. Nejde o příběh v klasickém smyslu slova, spíš o ponor do rozpadajícího se světa hlavního hrdiny. Paměť netratí skokově, ale pozvolna a nenápadně. Bavilo mě číst pozorně a všímat si zvětšujícího se počtu překlepů, záměn jmen, konfabulací. Byl to trochu jiný typ čtenářské zkušenosti, než jaký obvykle od prózy očekávám a to se mi právě líbilo. Zároveň mě to vedlo k přemýšlení o paměti, stárnutí a křehkosti vlastní existence.
Půl hvězdičky nahoru za skvělé grafické zpracování.

„Všechny ty skvělé filmy, které jsem viděl třeba desetkrát, bych chtěl vidět znova poprvé. Jenomže si krucinál nevzpomenu na jejich názvy!“

„Protože ono se to lehko řekne, vím, že nic nevím, když to osobě vím, ale když to Demokrata, ne, Hérakleita, taky ne, tedy snad Sókrata napadlo, vědělo se o filozofu Alzákovi? Nevědělo. Takže jeho věta by měla znít: Nevím, že něco vím, protože si to nepamatuju, a i kdybych si vzpomněl, pak nevím, na co jsem si vzpomněl. Nevzpomenu si, a potom teprve vím, že nic nevím.“

Přiznám se, že na začátku jsem byla trochu skeptická, protože autor není vystudovaný odborník, ale DJ vycházející ze své vlastní traumatické zkušenosti. Nakonec jsem ale spokojená hodně. Kniha je napsaná čtivě, bez ezojazyka a s hromadou praktických cvičení. Jen na konci popisované přístupy jsou za mě pro běžné využití bez odborného vedení diskutabilní, ale spíš to beru, že je autor zmínil pro kontext a doplnění. Celkově je to kniha, ke které se dá vracet a brát ji jako praktický zdroj práce s dechem. Cvičení v knize jsou psaná tak, aby je dokázal aplikovat každý i v běžném životě. Za mě jedna z těch, které budu ráda k tomuto tématu doporučovat dál.

„Obdivuhodná žena, říkali o ní.“

Babička pro mě byla nostalgické čtení, ale ne takové to hřejivé nostalgično, spíš to lehce tísnivé a svíravé. Líbí se mi, jak Novotný popisuje každodennosti a obyčejný život, že nezůstává jen u rodinné idyly, ale na druhou stranu jsou v jeho vyprávění i groteskní momenty a blízkost.

Ráda se vracím do Three Pines kvůli místní pohodě a postavám Armandovi, Jean-Guyovi, jejich rodinám, Claře, Olivierovi a Gabrimu, Myrně, a i Ruth s husou. Z tohoto dílu mám ale malinko smíšené pocity. Některé vtipné scény jsou ohrané, dortíků bylo málo a dialogy a postoje místy přebíraly kontrolu nad příběhem.
Na druhu stranu opět oceňuji jak autorka do jednotlivých dílů včleňuje skutečné prvky - osobnosti, kontroverzní události, morální dilemata. Tady konkrétně odkazem na Dr. Ewena Camerona, uznávaného psychiatra, jehož experimenty se skutečně děly a nikdo z jeho spolupracovníků nezakročil.
A i když jsem měla chvíle, kdy mi bylo v tom šílenství davů poněkud těsno, pořád jsem ráda, že jsem tam mohla být s těmi, které už dlouho znám.

Tato kniha nabízí ucelený pohled na to, jak vznikají mylná přesvědčení a proč je tak těžké se jich zbavit. Dan Ariely popisuje svoji vlastní zkušenost, kdy se stal terčem konspiračních teorií během pandemie, a tím knize přidal osobní rozměr. Hodnotu vidím v tom, že neukazuje prstem na „pomýlené“, ale připomíná, že podobné mechanismy se mohou týkat každého z nás. Rozšiřuje perspektivu a nutí přemýšlet – především o vlastním způsobu uvažování a nabízí cesty, jak být součástí řešení, ne konfliktu. Co mě asi nejvíc oslovilo, je právě praktická použitelnost. Nejde jenom o analýzu a popis fenoménu, ale i o nabídku cest, jak v rodinných debatách, na pracovišti nebo kdekoli jinde skutečně naslouchat a pomáhat druhým nepropadnout trychtýřem mylných přesvědčení ještě hlouběji.

Moc pěkně a čtenářsky přístupně zpracovaná část Havlova života, konkrétně roky 1975–1982. Nabízelo by se postavit mu literární „pomník“, ale naštěstí autoři vytvořili portrét člověka i se všemi jeho slabostmi, pochybnostmi a vlastními „démony“. Hezky to dokreslují slova Štěpánky Jislové z doslovu: „Hrdinové reálného světa se ale podobají supermanům jen vzdáleně. Jsou jako my utkáni z křehkého materiálu, včetně zlozvyků, pochybností, okamžiků slabosti a náklonnosti k omylům.“
Komiksy čtu zřídka, ale tady jsem si jistá, že grafická forma opravdu sedla. Líbilo se mi rámování celého příběhu od dětské vzpomínky na „továrnu na dobro“, kterou si Václav Havel vymýšlel s bratrem, až po skutečný text Továrna Dobra, který napsal jako desetiletý a jehož kopie je v epilogu. Zajímavým prvkem jsou i „Čertova lejstra“, tedy kopie dokumentů StB a Havlovy dopisy na prokuraturu. A chválit bych mohla ještě dál - kniha jako celek vážně hezky promyšlená.

Usedlost jsem přečetla téměř na jeden zátah. Je mi vlastně teď trochu líto, že tak rychle, jenže v mezičase mezi čtením se mi po ní stýskalo. Moc se mi líbily popisy přírody, které přirozeně rámují koloběh života: zamilování se, rození dětí, práci, smrt, radost z obyčejných věcí, z každodenního života. A asi právě svojí nenápadností, klidem a lidskostí se mi dostala pod kůži.

Tak tohle je zatraceně dobrá sbírka, která skvěle funguje jako celek. Pár povídek bylo za mě slabších, ale o to víc je vyvážil zbytek a naprosté pecky byly Odpovídající a Noční můra Dannyho Coughlina.
Ačkoli to úplně neodpovídá názvu, většina těchto povídek ve skutečnosti nebyla temné povahy, ale spíše introspektivní sondy. Čím je King starší, tím je pro mě i víc reálnější a osobnější. Pořád umí nabídnout zvraty a strašidelné momenty, ale v některých povídkách se víc posunul do jemnějších a děsivějších „hrůz“ těch z nás, kteří máme obavy z toho, jaký svět zanecháme dětem, co jsme to udělali se svým životem, nebo jak víme, že to co děláme, je správná věc.
Bonusem, který mě navíc bavil, bylo propojování s dřívějšími díly. Pokračování Cuja, odkazy na Derry, Duma Key, Castle Rock, Sebevražedné schody a pár jiných, které si teď nevybavím (a nejspíš mnoho dalších, které mi unikly).

Pana profesora si nesmírně vážím – jeho šíře znalostí, způsob přemýšlení i nadhled jsou inspirativní a vždy mě bavilo poslouchat, když někde vystupoval. I tady se textem prolíná kultivovanost, inteligence a dlouholetá zkušenost.
Zároveň ale musím říct, že jsem se nedozvěděla mnoho nového. Pan profesor se recykluje a spoustu toho řekl (navlas stejně) v jiných rozhovorech nebo přednáškách. A možná tomu nepomohla ani forma vedení rozhovoru – otázky nepřinášely ani prohloubení ani nový úhel pohledu a navíc jsem měla pocit, že si rozhovor stejně vede hlavně pan profesor sám.

To byla ale krásná fantasy pohádka!
 Po vyřčení „už jenom jednu kapitolu“ jsem se opakovaně přistihla, že čas, kdy chodím spát, už minul - a stejně jsem “musela” číst dál. Jako by vypravěč tohoto příběhu seděl vedle mé postele a četl mi na dobrou noc. Bylo to strhující, lidské a překvapivě něžné. Opravdu moc krásný příběh o spravedlnosti i temnotě.

Nevstoupila jsem do stejných vod, jako většina hodnotících zde na Databázi. Od začátku jsem se trápila, nezáleželo mi na postavách, děj mě nepohltil. Na mě tam bylo tak nějak moc„dramat“. Takto ve mně po dočtení zůstala spíš pachuť telenovely. Bohužel.