Mojepočteníčko komentáře u knih

Ještě ráno Simon bezstarostně sjížděl vlny ledového moře. Sledovala jsem ho a jediný, co mě napadlo bylo, že by mě do tý studený vody nikdo nedostal ani heverem. Pak spolu se svými kamarády nasedl zpátky do auta. V tu chvíli jsem začala mít zlou předtuchu.
Teď leží v nemocnici a jeho tělo je napojené na přístrojích. Ptáte se, zda bude v pořádku? Nebude. Právě teď se rozhoduje o tom, zda se Simon stane dárcem. Dárcem svých vlastních orgánů

Těžký téma bravurně zpracovaný do románový podoby. Dlouhý souvětí a spousta odborných termínů, který mi nic neříkaly. Přesto jsem tuhle útlou knížku přečetla jako nic. Text pěkně plyne, nikde nic nedrhne, je to zajímavý a vy prostě chcete znát s každou stránkou víc. Takže ve finále přihlížíte celýmu procesu dárcovství orgánů až k velkýmu finále, kterým je samotná transplantace, a to všechno během jedinýho dne.

Maylis de Kerengal ve vás svým vyprávěním dokáže velmi snadno rozpoutat hotovou bouři pocitů, avšak nepotřebuje k tomu utrpení postav, vyhrocené situace ani spoustu krve. Pokládá důraz na drobné detaily, které vás plně zasáhnou. A právě díky nim si uvědomíte, co všechno se kolem vás vlastně děje. Navíc se mi moc líbilo, že se při vyprávění střídají různé úhly pohledu. Celý děj tak můžete vnímat skrze myšlenky rodičů, lékařů nebo třeba sestřičky.

Doporučuju :)!

2 29.06.2023

Jiskra v popelu? Jasně, že ji znám! Četla jsem první dva díly, ty zbylé čekají a čekat budou stále. Jsem totiž chronický nedočítač sérií. Teď jsem si ale potřebovala přečíst autorčinu nejnovější knížku. A vy to rozhodně potřebujete taky!

Příběh dvou osmnáctiletých srdcí. Saláhuddína a Núr. Mých dvou opuštěných lásek, co se dokázali najít, když se k nim ostatní otáčeli zády. Pro jejich jazyk, barvu kůže, národnost

Jejich životy jsou komplikované, těžké a smutné. Tu a tam se objeví jiskřička naděje, ale většinou hodně rychle zhasne. A to ve chvílích, kdy si to opravdu z celého srdce přejete.
Oba čelí rasistickým útokům, oba litujete, oba milujete, oběma fandíte, pro oba chcete něco lepšího. Aspoň ten konec.

Otočila jsem poslední stránku, zhluboka se nadechla a.UFF! Bylo to krásný i smutný. Líbilo se mi poznávat jinou národnost, mentalitu, jazyk, zvyky, jídlo. Prožít lásku dvou spřízněných duší. Zamilovat si moudrou, laskavou a milující Misbáh. Kochat se obálkou i grafickou úpravou celý knížky.

4,5*/5*

1 08.06.2023

O královské rodině znám jen ty nejzákladnější fakta. Drby mě nikdy moc nezajímaly a moje pubertální JÁ se kdysi vyjádřilo, že princ Harry je z bratrů ten hezčí (ano, měl na sobě uniformu) a William je na můj vkus moc uhlazenej.

Ještě před několika dny jsem v rukách držela knihu Náhradník. Možná z náhlého popudu, možná ze zvědavosti, možná proto, že jsem pro jednou chtěla zapadnout, být víc jednou z vás, být jako všichni ostatní, co TO teď čtou taky. Co jste čekali, než jste knihu otevřeli? Já vůbec nic

a byla jsem překvapená. Tím, jak snadno si mě Harry svým vyprávěním získal. Dětství, puberta, mladické nerozvážnosti, životní kroky, velký i malý lásky, trápení, touhy, přání, bolesti i strachy. Možná viděl, že s přečtením váhám, a tak na mě prostě zavolal:
Hej, ty tam!
Poslouchej mě chvíli!
Chci ti něco říct!
A tak jsem ho poslouchala až do poslední stránky.

Co jsi tím vším chtěl říct, Harry? Ptala jsem se sama sebe, když bylo po všem. Že jsi chtěl být aspoň někdy úplně obyčejnej kluk? Že seš správnej chlap, co dělá správný rozhodnutí? Že jsi nadělal mraky chyb a nerozvážností a prosíš mě, ať tě kvůli tomu nesoudím? Že toužíš po uznání a respektu? Že si přeješ aby Tě lidé viděli doopravdy? Že Tě ztráta maminky bolela a bolí dodnes? Nevím, ale jsem moc ráda, že jsem Tě mohla poznat...

Za knížku čtenou v rámci spolupráce moc děkuji @nakladatelstvi_prah a @nakladatelstvi_rosier

3 08.06.2023

Pokud jste četli knížku Jak přežít svého muže, udělali jste jedině dobře. Poznali jste hlavní hrdinku Lucku, její nejbližší okruh přátel, životní peripetie, sílu pravýho holčičího přátelství i rodičovský trable, který nás, mámy, mnohdy dokáží dohnat na hranici příčetnosti (Ne, nechci podceňovat tatínky, ale z vlastní zkušenosti mám pocit, že mají, na rozdíl od nás, spoustu věcí na salámu. A je jim líp.)

Lucka se pomalu, ale jistě vrací k herectví, podaří se jí získat několik pracovních příležitostí, Kiki chodí do školky a Kája je přímo božský (jo, zamilovala jsem se pokolikátý už to vlastně bude?). Jenže my holky, respektive některý z nás, to uvnitř sebe máme trochu komplikovanější (počítám se mezi ně asi tak na milion procent). Přemýšlíme o našich stávajících životech, starých láskách, vnitřní svobodě, která svatbou možná skončí (žádná party, žádný vrkání na baru a v osm (nejlépe) spát), o příležitostech, který nám protekly mezi prsty a o těch, který (snad) ještě přijdou. Kdybych měla vyjmenovat všechno, co mě aktuálně napadá, nebude mi stačit množství znaků povolených na psaní. Zkrátka a dobře takhle nějak Lucka v knížce řádí.

Mně se Coura líbila, i když je svým způsobem jiná než její předchůdkyně. Zároveň si ale myslím, že nesedne všem. Je to příběh pro veselý, usměvavý, bláznivý a zbytečně moc přemýšlející holky, který se pořád hledaj a hledat ještě dlouho nepřestanou. Nebo přestanou, až narazí na ten pravý záchytný bod.

3,5* /5*

02.06.2023

Hned na úvod vám řeknu, že je mi naprosto fuk všechno, co se kolem týhle knížky semlelo. A ano - máte pravdu, tenhle příběh se od těch předchozích liší. Nevadilo mi to.

Les v domě se mi líbil. Respektive to, co dělá knihu knihou a příběh příběhem. Nad tématem samotným už se rozplývat samozřejmě nemůžu. Autorka se tentokrát pustila do temnějších, hlubších vod. I tak ale zůstala míra čtivosti téměř nedotčená.

Cácory mi bylo líto (takže ano, knížka splnila jedno z mých dalších čtenářských kritérií vzbudit emoce, jakékoli). Jenže jsem se krom trochy soucitu neodhodlala vůbec k ničemu. A i když jsem jí chtěla snýst všechnu lásku světa, obejmout jinešlo to. Jak taky, když to byla holčička z knížky. Jenže.ne všechny holčičky jsou jenom z knížek

Názorů se ke mně dostalo opravdu hodně. A jestli se s nějakým můžu ztotožnit, pak s pocitem, že to bylo trochuodosobněný. Chyběla mi autenticita, důvěryhodnost. I ten konec mi přišel trošičku přitažený za vlasy.

Doporučuju? Jasně, že jo. Změna je přece život! A až se do hodnocení pustíte vy, mějte prosím na paměti, že není jednoduchý být oblíbenou českou autorku, vykročit z obvyklé tematické zóny, a pak jít ke čtenářům plných očekávání, se svou kůží na trh.

16 02.06.2023

Chimamanda Ngozi Adichie napsala Amerikánu, kterou jsem ještě nečetla. Knížky, který by mohly patřit mezi ty srdcový si záměrně schovávám. Na někdy.

Každý z nás může mít někdy v životě pocit, že ho někdo nebo něco tak trochu drží kolem krku. Něco, kvůli čemu se nám občas o poznání hůř dýchá.
Tíží nás nedořešené spory, špatné rodinné vztahy, těžké osobní ztráty, svědomí ze špatného rozhodnutí. A o tom všem takhle knížka vlastně je.

O tom, jaké to je, být ženou významného muže, a přitom pocházet z podstatně horší společenské vrstvy. Jaké to je, žít v Americe, zemi možností a v luxusu, výměnou za nejistotu, možná dokonce nevěru.
O rodných kořenech, které chcete zpřetrhat, protože si vysníte vlastní budoucnost, lepší. Jenže po čase prostě zjistíte, že to nejde.
O těžké osobní ztrátě a bolesti, která rozhodně nikdy nepomine. Jen čas možná dokáže otupit ty nejostřejší a nejniternější hrany. Snášení zvídavých pohledů, nevyžádaná pomoc a snaha, která se nakonec ukáže jako úplně marná.

O postavení žen v Nigérii, jejich síle, vytrvalosti, touhách a mnohdy i ponížení. O manželství, sociálních třídách, společenském postavení i síle rodinných pout. O lásce na několik různých způsobů. A ještě mnohem víc...

Doporučuju!

1 02.06.2023

Adam píše knížky a převážnou část svého osobního a pracovního života tráví doma, kde by měl rád i svou manželku. Jenže Sarah věčně bojuje za práva lidí v soudní síni. Chybí jí čas snad úplně na všechno. Jenže kariéra se nedělá sama, víme?
Adam si najde milenku. Krásnou a vášnivou Kelly. Jenže ouha! Po jedné obzvlášť vášnivé noci je právě Kelly nalezena mrtvá v Adamově posteli. A tak náš malý záletníček čelí obvinění z vraždy. Noo joo, zazvonil zvonec a tajemství je konec!

Bylo to skvělý, čtivý, napínavý a vraha jsem předčasně rozhodně neodhalila. Moje detektivní schopnosti jsou na nule, ale mě to vlastně vůbec nevadí. Užila jsem si to!

3 08.05.2023

Co byla láska, když nebyla divoká a matoucí, když jste nebyli jejím otrokem?

Moje milovaná Kit, ještě nikdy se mi do srdce nepropracovával tak dlouho jako ty. Sledovala jsem tvoji pouť od chvíle, kdy ti bylo pouhých třináct let a rozhodla ses vzít osud do vlastních rukou.

Tvoji osobnost utvářela spousta věcí. Tou nejvýznamnější z nich byla nejspíš absence mateřské lásky, kterou jsi vlastně nikdy nepoznala. A pak se objevil okouzlující Manny, který ti, pod závojem vlastní prohnanosti, dokázal jednu z variant rodičovské lásky nabídnout. Přimkla ses k němu celou svou bytostí. To byla chvíle, kdy jsem se o Tebe začala poprvé pořádně bát.

Bojovala jsi do poslední chvíle a já jsem na Tebe neskutečně pyšná. Ještě pořád máš před sebou hodně dlouhou cestu, ale věřím, že všechno, co Tě na ní čeká, zvládneš překonat. Odteď už můžeš nechat dveře do minulosti nadobro zavřené

Ruce nad klávesnicí se najednou zastavily. Snažím se slovy vystihnout, jak moc je ten příběh dobrý, proč a co ve mně vyvolal. Ale nejde mi to. Hrozně se mi nechce používat takový ty dobře známý, okřídlený věty. A tak vám povím jen to, abyste si ho přečetli. Má skvělou atmosféru, objevují se v něm závažnější témata, dokáže vás naladit na jednotlivé postavy a skutečně ho stránku po stránce prožijete.

2 08.05.2023

Mám pocit, jako by se v mojí knihovně roztrhl pytel s válečnou literaturou. Proto jsem tenhle příběh na krátký čas upozadila, než se konečně dostal na řadu.

Španělská občanská válka vyvolává v lidech mnoho protichůdných názorů. Stejně tak je to s bratry Tomem a Jamiem. Oba se rozhodnou do Španělska odejít a bojovat na vlastní pěst. Avšak každý z nich na jiné straně.
Pro Lucy jsou oba chlapci jako bratři. Z jejich náhlého odjezdu není vůbec nadšená a zakrátko oba do Španělska následuje. Jejím cílem je pomáhat jako dobrovolnice uprchlíkům, především dětem. A přivézt oba živé zase zpátky domů.

Tenhle příběh jsem zastrčila do šuplíku s názvem válečná romantika. To znamená, že ho můžu s chutí doporučit všem, kteří neprahnou po krvavých řežbách, vzdušných přestřelkách a nelibují si v detailních popisech všelijakých zranění. Je pro ty z vás, kteří se chcete dozvědět něco nového. Tudíž stejně jako já oceníte, že se nepohybujeme v již mnohonásobně popsaném prostředí. Aspoň já jsem válečné Španělsko skrze stránky nikdy nenavštívila.

Pokud prahnete po válečném prostředí, milostné lince, rozpolcení srdce i holčičích důvěrnostech, můžu vám slíbit, že i tohle v knížce najdete. Stejně jako sílu přátelství, odhodlání, strach, zodpovědnost a fakt, že by svět obecně mohl být lepší, kdybychom si navzájem víc pomáhali.

Bylo to pěkně napsané a závěr mě přece jen trochu rozhodil. Ale srdce zlomený nemám. A já ho v případě válečných příběhů mít zlomený potřebuju. Nejvíc jak to jen jde

1 17.04.2023

Příběh ruské dívky a českého mladíka, kteří se potkají během okupace Smolenska. Ona pracuje v nemocnici, on slouží wermachtu. Po válce se znovu setkávají a následně společně zůstávají v Československu. Jejich život však provází stigma kolaborace. Oba se proto snaží svou minulost až do konce života tajit ze strachu, že by je společnost odsoudila a oni přišli o všechno, co se jim doposud podařilo vybudovat.

Být prospěšná. Zůstat. Vdát se. Mít dítě. Přežít. Chtít chránit. Přizpůsobit se. Opustit. A znova se přizpůsobit. Zachránit. Tajit. Žít nový život a zapomenout ten starý. Už nikdy zpátky.

Neonila, Nila, Niluška. Překrásná dívka s ledově modrýma očima a světlými, téměř stříbrnými vlasy. Měla jsem ji ráda? Obdivovala ji? Soucítila s ní? Nenáviděla? Já nevím, vážně, vážně nevím. A Emil? Někdy jsem přemýšlela nad tím, jestli bych pro něj nechtěla jiný život. Jestli tohle bylo přesně to, co si přál nebo jen to, čemu přivyknul. Ti dva už nemohli být rozdílnější.

Četla jsem jedním dechem, užívala si perfektně vykreslený charakter hlavní hrdinky, nechala se prostoupit atmosférou různých míst, získávala informace z historie.
Doporučuju :)!

4 09.04.2023

Víte, jak voní na jaře les? Slunce se pomalu prodírá skrze koruny stromů a zahřívá všechno kolem. Zakloníte hlavu, rozpřáhnete ruce a vstřebáváte všechen ten klid kolem. Sníh už je dávno pryč, půda je kyprá a šťavnatá. Ptáci se překřikují jeden přes druhého, všechno po dlouhé zimě ožívá. A přesně takové pocity mě prostoupily, když jsem tuhle knížku otvírala.

K tomu vám přimíchám trochu historie Rusko v 15.století. Třenice mezi křesťany a pohany, mystické obřady a rituály, modly, temné hvozdy se spoustou podivných postav a souhvězdí, ve kterých si můžete číst jako v knížce. Dokážete to?

V prvé řadě vás upozorním, že jde o hodně kvalitní četbu, která bude vyžadovat spoustu vaší pozornosti. Vyprávění je jazykově velmi pestré a bohaté, Konstantin Šindelář, který knihu překládal, udělal obrovský kus práce. Smekám, a ještě dlouho budu. Také jde spíše o historický román než o fantasy literaturu. To mi ale ve výsledku vůbec nevadilo. Nechala jsem se obklopit světem, který jsem doposud nepoznala a stránku po stránce jím putovala dál.

Nedočetla jsem ji. Zvládla jsem dvě stovky stránek a vyvěsila bílou vlajku. Nebylo to tím, že by kniha nebyla dobrá. Naopak. Byla dobrá až příliš. Zkrátka a dobře ještě nepřišel její čas. Líp to nejspíš vystihnout nedokážu. Snad mě pochopíte.

Kdyby nebylo našeho pardubického knihospolku, nejspíš bych tuhle knížku strčila do kategorie: Chci si přečíst, ale nejspíš se k ní nikdy nedostanu nebo chci si přečíst, ale vlastně nevím, jestli něco takovýho vůbec číst chci. Jenže tohle byla skvělá příležitost a jak dobře známo, je třeba ji občas řádně chytit za pačesy.

Ráda čtu příběhy, které se zakládají na skutečnosti. Ty, ve kterých jsou hlavními postavami ženy dvojnásob. Ať byly kým chtěly. Možná to zní divně, ale Belle Gunnessovou jsem po celou dobu čtení vnímala jako TU nešťastnou, i když se zrovna tímhle její speciální podnikání rozhodně omluvit nedá.

Neměla jsem žádná očekávání, spíš jsem předpokládala, že knížku nedočtu, protože nezvládnu strávit některý detaily. Pravdou je, že kdybych jí mohla věnovat dostatek času, potrvá mi přečtení zhruba dva dny. To speciálně u mě o něčem rozhodně vypovídá.

Příběh mi utíkal pod rukama a přirozeně plynul. Pořád jsem čekala na zlom. Na informace, které jsem si o Belle během čtení průběžně zjišťovala, zhmotněné v příběhu. Pak se stalo to, co se stát mělo a já se jen horko těžko ze všeho vzpamatovávala. Doteď je mi prostě divně, a ještě pořád jsem to všechno úplně nevstřebala.

Pokud s přečtením váháte, neváhejte. Je to skvěle napsaný příběh a byla by velká škoda, kdybyste ho minuli

2 29.03.2023

Někdy to stojí hodně svírání a objímání, než dokážeme pustit toho, koho máme moc rádi.

Příběh, kterej voní po mátovým čaji, karamelovým pocornu a banánových muffinech na dobrou noc (Jo, ty si fakt můžete upéct, je tam totiž recept.)

Příběh, kde se maličký krámek stává bezpečným útočištěm pro všechny, kteří v sobě nosí nějaký zármutek kvůli nesplněným snům, ztrátě někoho blízkého, svárům v rodině. Stačí jen zmáčknout kliku a vejít dovnitř.

Zase jsem se přesvědčila o tom, že psaní je jednou z nejlepších terapií na světe. A je jedno, jestli si pravidelně vedete deník nebo se rozhodnete z momentálního popudu svěřit svoje myšlenky třeba účtence od nákupu.

Enoch, Ann, Earlatidge to byla láska na první dobrou, přitom jsem v jejich životech pobyla jen pár dní. Dokud jsem neotočila úplně poslední stránku.

Bylo to vyprávění smutný, veselý, kouzelný i nadějeplný. A pokud i vy sami cítíte, že byste ve svým životě rádi něco změnili, napravili nebo se vydali za starými sny, možná k tomu všemu právě teď nastal ten správný čas.

Mám krásně zlomený srdce. A v poličce těch nejmilovanějších příběhů zase o jeden kousek navíc.

3 29.03.2023

Maria Florkowská miluje šachy. Posilují její pozornost i trpělivost. Učí se předvídat, plánovat a jednat. Což se ji později rozhodně vyplatí.
Když zjistí, že se oba rodiče angažují v protinacistickém odboji, trvá na tom, že se zapojí také.
Jenže po třech měsících činnosti je shodou nešťastných okolností vše odhaleno. Rodina je zatčena gestapem a následně transportována do koncentračního tábora v Osvětimi. Zde si Marii vyhlédne jeden z dozorců. Šachové partie se nyní pro mladou dívku stávají bojem o přežití. Jenže Marie se rozhodně nehodlá vzdát.

Tenhle příběh má za mě jedno obrovský plus. Může si ho totiž přečíst prakticky kdokoliv. Autorka se vyhýbá běžnému líčení hrůz koncentračního tábora, nejde až na dřeň a spíš se, jak sama upozorňuje v závěru, snaží čtenáře podnítit k hlubšímu zájmu o toto historické období. Vychází nejen ze skutečných událostí, ale pracuje i s reálnými historickými postavami.

Kdybych mohla, požádám Marii, aby mě naučila hrát šachy, Ireně ukradnu kus její odvahy, Haniu pevně obejmu a Mateusze si vezmu za manžela. Takže ano, zaručuju vám, že si minimálně k jedné postavě cestu najdete.

Knížek s touto tematikou už jsem přečetla spoustu a je hrozně těžké mě něčím překvapit. Takže pro mě samotnou byla tato četba spíš příjemným setkáním s oblíbeným literárním žánrem. Líbil se mi důraz na význam přátelství i propojení s hrou v šachy.

K přečtení určitě doporučuji. Věřím, že se vám bude líbit, ať už se do ní pustíte z jakéhokoli důvodu :)

1 23.03.2023

Prozradí mi někdo, jak se popisuje příběh, ze kterýho jste si sedli na zadek (nove skutečnosti jsem tohle slovo použít nechtěla) sotva jste ho otevřeli?

Mrazivý a nelítostný sever, kde si obyčejní lidé obstarávají živobytí, jak se dá. Ti, kterým v žilách koluje božská krev, jsou loveni a posíláni do otroctví. Bitvy. Souboje. Magické runy, staré legendy, prazvláštní bytosti a pyšné drakkary, ženoucí se po moři. Draci. Joo, tak v tuhle chvíli jsem byla nejšťastnější...

Orka matka, bojovnice a žena, kterou pověst předchází. Dlouhá cesta a nezkrotná touha po odplatě.
Elva dcera vlivného muže, která odmítá přijmout běžný úděl žen. Silná a odhodlaná získat vlastní bitevní slávu.
Varg připravili ho o to, co ve svém životě miloval nejvíc. Otrok, který si dokázal vybojovat vlastní život, přátelství, novou rodinu i samotnou svobodu.

Jestli jsem se zamilovala? Jo, hrozně moc! Do světa, o kterém autor psal, do postav, které vytvořil, do příběhu, který pod prsty utekl jako nic. Víc doufám říkat nemusím. Bylo to perfektní!

3 22.03.2023

Věrka Kohnová byla chytrá, veselá a přátelská dívka. Jejím největším přáním bylo procestovat svět se sestřenicí Editou. Věrčiny sny a touhy se však nikdy nenaplnily. Roku 1942 nastoupila s rodiči do transportu a už se nikdy nevrátila.

Knih s podobnou nebo stejnou tematikou uz mi pod rukama prošlo mraky. Ale Věrčin deník se v něčem odlišoval. Dokázala jsem ho prožít od první do poslední stránky, sáhodlouze jsem si prohlížela dobové fotografie, vnímala její bezstarostnost a neutuchající naději, že nic nebude tak zlé, jak se na první pohled zdá.

Jana Poncarová dokázala citlivě a působivě zpracovat život dvanáctileté holčičky, odehrávající se na pozadí těžké doby naší historie. Celý příběh vám navíc krásně ukáže, jak děti prožívaly každodennost - jejich sny, zájmy, hry, školní radosti i starosti nebo první lásky.

Myslím, že mi tato kniha předala přesně to, co předat měla a rozhodně vám ji můžu k přečtení doporučit.

7 22.03.2023

Válečný román, který by se odehrával v koncentračním táboře, už jsem nějakou dobu v ruce neměla. Ne proto, že bych na některý skutečnosti neměla žaludek. Pohlednice z východu se proto zdála ideální příležitostí, jak si oblíbený žánr připomenout.

Ella patří mezi vězenkyně osvětimského koncentračního tábora. Díky znalosti několika jazyků a úhlednému rukopisu se dostane do přímého područí Marie Mandlové, známé jako Bestie z Osvětimi, která je známá svou krutostí a velmi tvrdými tresty. Při práci v Kanadě Ella denně naráží na mnoho fotografií, které se ukrývají v zavazadlech deportovaných. A tak vymyslí svůj vlastní plán odporu
O necelých 40 let později získá Bella od své tety Mii starou plechovou krabici plnou pohlednic i fotografií. Díky nečekanému daru začne pozvolna odkrývat minulost, o které doposud neměla ani nejmenší tušení.

Autorka při svém vyprávění klade důraz spíše na popis než na dialogy. Těch je tam podstatně méně. Text je čtivý, děj plyne přirozeně, občas se objeví drobný zvrat nebo trocha toho napětí.

Nemůžu však souhlasit s textem na obálce, který předesílá vzrušující příběh. Nenašla jsem totiž jediný moment, který by se mi nějak výrazně dostal pod kůži. Někdy jsem dokonce měla pocit, že autorka vzala všechny, nám dobře známé osobnosti, popřípadě konkrétní události a nějak je napasovala do svého příběhu. Přišlo mi, že je to trochu na sílu a mnohdy jsem byla docela naštvaná. Obdobně jsem se cítila v případě, že se v příběhu objevily osudy dětí. Jako by mi někdo šeptal do ucha, že teď je ten správný čas, abych děj emočně jaksepatří prožila.

Tuto knížku určitě můžu doporučit těm, pro které jsou válečné romány vystoupením z běžné čtenářské komfortní zóny. Popřípadě čtenářům, kteří pro sebe v tomto žánru hledají něco dostupného.

1 06.03.2023

Tichá bolest je mým prvním čtenářským setkáním s tvorbou Táňi Keleové Vasilkové.

Vypráví o manželském páru Mileně a Michalovi, kteří spolu vychovávají dvě malé děti a až na nějaké drobné partnerské neshody žijí vcelku spokojeným životem. Jenže Michal přijde o práci a před Milenou náhle vyvstává řada existenčních nejistot. A co víc, osud pro ni připraví velmi bolestnou zkušenost, která do velké míry ovlivní její dosavadní život.

Tempo příběhu je pomalé. Sledujete každodennost jedné rodiny a vnímáte vnitřní rozpoložení hlavní hrdinky. Možná se dokonce neubráníte srovnávání. Já se v některých momentech a pocitech poznala. A bylo vcelku zajímavý podívat se na všechno zvenku, trochu jinýma očima. Na druhou stranu po přečtení první kapitoly jsem zvažovala, že knihu odložím. Jediné, co mi běželo hlavou, byla otázka Opravdu to tam muselo být?

Začetla jsem se později, než jsem původně čekala. A možná to tak bylo správně. Pomohlo mi to lépe vstřebat vývoj hlavní hrdinky, pochopit ji a prožít s ní všechno až do konce.

Tichá bolest je příběhem, který na první pohled nijak výrazně nevybočuje. I tak dokázal zarezonovat na těch správných místech a zanechal ve mně spoustu dojmů.

Knížku můžu určitě doporučit. Doufám, že se vám bude líbit, a i vy si v ní najdete to svoje :)

Hodnotím 3,5 */ 5* a ráda si přečtu něco dalšího :)

1 06.03.2023

• Devon pochází ze sociálně slabé rodiny. Jeho matka má tři zaměstnání a mimo něj živí ještě dva malé sourozence. Žije v pochybné čtvrti a sem tam se připlete do nějakých kšeftíků, aby rodině finančně vypomohl. Miluje hudbu a díky stipendiu studuje na prestižní soukromé univerzitě Niveus.

• Tři roky tvrdé dřiny na Niveu zajistily Chiamace to, o čem vždycky snila – prestiž. Je chytrá, rodinou dobře zajištěná a stala se školní prefektkou. Studiu medicíny na Yalu a korunovaci královny maturitního plesu už nic nestojí v cestě.

• Jenže s nástupem do čtvrtého ročníku se objevuje tajemný Eso, který, jak se zdá, ví úplně o všem. Jak málo stačí k tomu, aby se Devonovi i Chiamace ze dne na den obrátil život naruby….

• Tohle bylo perfektní! Když jsem knížku otevřela a přelouskala prvních pár kapitol, začalo na mě dotírat neblahé tušení. Cítila jsem ve vzduchu něco zlověstného a nebylo mi vůbec dobře.
• Devon nepatřil mezi šťastlivce, ale měl srdce na správným místě a kdybych mohla, budu ho objímat a utěšovat do konce života. K Chiamace jsem cestu hledala delší dobu. Zaráželo mě, že ji i přes to všechno hrozně dlouhou dobu záleželo na udržení vlastního postavení. Po přečtení můžu říct, že se mi vývoj jejího charakteru vlastně líbil.
• Děj má perfektní atmosféru a výborně popsané pocity hlavních hrdinů v konkrétních situacích. Příběh je napínavý, čtivý, pro mě šokující a s přesahem. Najdete tu rasismus, třídní diskriminaci, homofobii a hledání sebe sama v rámci sexuální orientace.

• Doporučuju všema deseti :)!

27.02.2023

• ,, Život jde dál. Musí jít. Jinak bychom přešlapovali na místě a nikdy se nikam neposunuli.“

• Rok se s rokem sešel a já se znovu pustila do putování za kouzelnými náramky spolu s dvanácti Dědici, které k jejich nošení vybral mocný čaroděj Roland. Cestu jim však znepříjemňují magické nestvůry i poskoci temného Maldebra.
• Syhaia dál trpělivě hledá ztracenou Kostku osudu, Kaldur pletichaří a intrikuje. Paulina putuje s příslušníky Nočních čepelí do přístavu, kde má být prodána do otroctví. Ale tím to zdaleka nekončí...

• Družina zatracených je druhým dílem z cyklu Věčné Mlhy a líbila se mí úplně stejně jako první díl – Zloděj osudů. Je to přesně ten typ příběhu, který vás s první stránkou lapí a propustí až s tou poslední. Spousta akce, bojů, magických příšer i zvratů.
• Myslela jsem, že se budu zpočátku ztrácet, ale spletla jsem se. Všechno naskočilo hned.
• V prvním díle jsem se seznámila s velkou spoustou postav a bylo těžké vybrat si svého favorita, protože nikdo vyloženě nevyčníval. Teď už jsem si sice oblíbence našla, ale víte, jak to chodí. To, že byste za ně třeba i dýchali, jim doživotní pobyt v příběhu nezajistí :)

• Propracované, krásně propojené, čtivé a napínavé. Byl to krásnej čtenářskej zážitek a já už se nemůžu dočkat pokračovaní. Bavilo a doporučuju dál :)

6 24.02.2023