Deník Věrky Kohnové: Jak ráda bych tak zůstala

Str.224:
“ Jak je to hloupé! Hvězda nebo křížek? Nejsou všichni lidé stejní? Věrka zvedne hlavu k nebi.
Bůh je přeci jen jeden.”

Smutné, ale zároveň důležité. Kniha perfektně propojuje příběh s fakty, takže vše plyne a nic neruší. S tím jsem měla problém např. u Životic od K. Lednické, kde to prostě nepasovalo dohromady.

V jednoduchosti je síla. Vypadá to jako obyčejná knížka, přináší však skládanku skutečných deníkových záznamů 12ti leté dívky, k tomu zhutněný popis doby předválečné a válečné z pera Jany Poncarové, která je s příběhem osobně propojena prostřednictvím příbuzenstva a za třetí také řadu dobových reálií z muzeí, archivů a matrik. Zajisté ucelené a komplexní znamení doby… které dalo mnoho práce s pátráním a psaním několika lidem. Doporučuji určitě i pro děti věku 12+

(SPOILER) Posloucháno na ČR, jedním slovem prostě masakr, od začátku člověk ví, jak to dopadne vlastně a prostě se mu chce brečet, protože ví, že ta malá dívenka plná nadějí, to celé prostě nepřežije. Jak si užívaly dětství, jak byly nerozlučné a obě se pak setkaly až tam nahoře. Člověk kroutí hlavou nad tím, co vše se mohlo dít, možná i stále děje... dávám 5 hvězdiček, protože je důležité takové knihy číst.

(SPOILER) Na knížku jsem se dlouho chystala, ale nějak to nevycházelo, takže nakonec přišla vhod výborná rozhlasová verze. Rozhodně doporučuji k přečtení nebo k poslouchání.

Z Věrčina deníku se např. dozvídáme, co pro děti znamenala improvizovaná škola či jak děti roznášely předvolání do transportu; ale také o jejích prvních, ještě dětských zamilováních ("myslím, že za mnou blbne"). Ta směs toho, jak je to milé a zároveň hrozně mrazivé, je velice působivá. Věrka má svůj deníček velice ráda, píše s oblibou o svých radostech a starostech, šetří v něm místo, aby se vešlo víc zápisů.

Autorka deník zarámovala do vyprávění o Věrčině dětství a o tom, co následovalo (fikce) po odjezdu do Terezína a následně do ghetta Izbica, kde v r. 1942 Věrka zahynula.

(SPOILER) Naciste vyhladily rodinu Kohnovych temer dokonale. Zbyly dve fotky, par nahrobku, denik a vzpominky nekolika prezivsich….
Opet skvele zpracovana audioverze z dilny CRo.

Velmi silná kniha. Hodně jsem se u ní nabrečela. Pro Věrku i další děti.
Tak ráda bych, aby Věrka i další děti a jejich blízcí, všichni ti nevinní lidé, mohli zůstat doma.
Kéž by se ty hrůzy nikdy nestaly!

Kdysi jsem si knížku chtěla půjčit v knihovně, ale byla na ní dlouhá čekací doba, tak jsem teď využila poslech na pokračování v rozhlase. Díky za poslech z té doby, kdy bylo populární mezi dívkami psaní deníčků a k nám se dostane příběh, jak šťastné bylo dětství a mládí, které zničila válka a co všechno později následovalo. (hodnocení 299 / 92%)

,,Český rozhlas - četba na pokračování."

Vyslechla jsem jako radioknihu a nemohu jinak, pět hvězdiček je málo. Smutné, velice smutné, přitom tak silný příběh. Na tuhle dobu se prostě nesmí zapomenout a i mladá generace by o hrůzách holocaustu měla číst a poslouchat. Knížku si rozhodně koupím.

Velmi osobní, velmi křehké. Upřímně oceňuji tu práci, která za knihou jistojistě stojí. Poskládat z několika málo útržků, fotografií, vzpomínek a dokumentů celek, který obstojně drží pohromadě a zároveň má pořád emoční náboj, není určitě nic lehkého. Jen to přirovnání k Anne Frankové mě trochu zaskočilo. Chápu záměr, ale přijde mi to jako zbytečně velké gesto. Věrka přece nemusí být „česká Anne Franková“, aby měl její hlas váhu. Stačí být Věrkou Kohnovou. Na stejné téma jinak vřele doporučuji i Deník Ruth Maierové nebo Můj terezínský deník 1943–1944 od Helgy Pollak.

Poslouchala jsem jako radioknihu . Smutný příběh Věrky Kohnové mě zaujal , hned jsem si knížku Jany Poncarové ( přiznám se , že jsem od autorky zatím nic nečetla ) a historika Jiřího Sankota přes Knihobot objednala a těším se , že si ji přečtu. Inspirovala mě řada předešlých komentářů - těším se zejména na popis reálií, fotografie , přílohy. Kromě toho mám vřelý vztah k Plzni a okolí, kde v té době žila řada mých blízkých. Po přečtení knihy napíši další komentář.

Smutne cteni, ale velice dobre zpracovani. Take doporucuji navstivit stranky o Verce s dalsimi informacemi.

Co me zaskocilo, byl pribeh Marie a jejiho manzela, proc se tak spatne chovali k adoptivni dceri, kdyz si dite tak moc prali?

Bonusem této knihy při jejím poslechu byla Dobřív, Plzeň, herec Mošna, velká židovská synagoga v Plzni, byla jsem tam jednou na dovolené, kraj jsme s kamarádkami na kolech projely křížem krážem, poslechem jsem si doplnila fakta o životě židů v tomto kraji. Ocenila jsem kombinaci vyprávěného deníku s historickými vsuvkami Jiřího Sankota. Život zalitý sluncem se v krátkém okamžiku změnil díky lidem, kteří si vymysleli vyhlazení jednoho národa. Lidé proti lidem.

Hodně smutné čtení z nelehké doby. Kolik dětí si přálo studovat a stát se dospělými, ale nebylo jim přáno a jako děti trpěly a navždy odešly. Smutné čtení, které je spíše dokument.

Smutný a velmi silný příběh. 5*

Smutné čtení.
Co jsem však nedokázala pochopit proč se paní Marie Kalivodová s manželem chovali tak ošklivě ke své osvojené dceři?To mi hlava nebere.

Bylo mi smutno. Hodně. Ale je to potřeba. Uvědomit si, jak se máme dobře a že se prostě máme.

Zajímavé spojení - nalezený deník, vzpomínky pamětníků, trochu spisovatelské fikce a hlavně těžké a smutné ohlédnutí za osudem jedné z mnoha rodin, které neměly být součástí našeho světa, ani ve vzpomínkách...