milary komentáře u knih

Myslím, že tu není komentář, který by neopěvoval ilustrace. Já je neviděla, poslouchala jsem audioknihu se skvělým Tomášem Juřičkou a neméně vyvedenými hudebními vstupy.
(Obrázky by se mi určitě líbily a plánuju je zhlédnout).

Přestože se na mém hodnocení Spáčky podílí "jen" interpretace místo oslnivých kreseb, tak jako tak by děj zaujímal jen malou část byť z pětihvězdičkové konstelace. Dost mě oslovuje komentář ziriant a ostatních, kteří jeho podíl vidí podobně.

S Gaimanem nerozumím, je mi v jeho příbězích divně. A tak to bylo i tentokrát, vzdor tomu, že první třetina mě zaujala nečekaně; nápad, vtip, příslib napětí i sympaticky poťouchlé vybočení z očekávaného.
S prostřední částí už jsem se srovnávala hůř, ale přesto jsem měla pořád chuť se dozvědět, jak tahle pohádka nepohádka skončí.
A nemůžu si pomoct, závěr byl spíš ambiciózní než přesvědčivý, jako by chtěl nabídnout hodně, ale nějak to vyšumělo.

A? Někde v komentářích zaznívá - děti to zvládnou s přehledem. Možná, a jak které... Ztotožňuju se spíš s pohledem těch, kteří by tohle čtení dětem neuspěchali a třeba o nějaký rok od doporučeného věku odložili. A není to vůbec jen kvůli "zombíkům" či jiným strašidelnostem. Jde spíš o to, kolik z toho všeho děcka dokáží rozklíčovat a neodnést si jenom ty zombíky...

12 07.09.2022

Velmi osobní rozhovor - jak praví anotace, s velmi osobitým člověkem.
Až tak, že jsem se jím místy trochu nesnadno prokousávala. Hlavně na začátku, díky (podle mě) trochu nešťastně zvolené úvodní kapitole, ve které Radek Jaroš mluví o výpravě na Mount Meru a Kilimandžáro, kam doprovodil jako horský vůdce partu businessmanů.
Vůbec nic proti, v kontextu dalšího povídání jen jedna z věcí, které dotvářejí mozaiku, ale na úvod mi to nesedělo.
Pak kousek dětství, mládí - docela dobrodrůžo :), a další část, hódně podrobná, věnovaná nemocniční anabázi v souvislosti s nedobrovolným pozbýváním prstů na nohou...

No jasně, dychtivě jsem očekávala hlavně líčení jednotlivých výstupů a okolností s nimi spojených, jak jinak. Došlo na ně. :)
A jak se rozhovor vyvíjel (nezkrácen a v nanejvýš poslouchatelném podání pánů Švarce a Horáka), krásně se mi zjevovala osobnost Radka Jaroše, mnohé, co ji utvářelo, co k ní patří a co souviselo a souvisí s pozicí špičkového horolezce.
Užila jsem si to. I líčení vedlejších aktivit, jakkoliv jsem u některých zmíněných zážitků rozvahu a předvídavost R. J. horolezce přes všechen ten adrenalin ani nezahlédla. :)

Knížka je hodně zajímavá a to v mnoha ohledech. Takže za pět.
Pohnutky, kterým rovněž nerozumím a nemůžu rozumět, neřeším. Holt, někdo na ten Kokořín (jak zmiňuje níže tereza1198), jezdit musí. :)

12 06.09.2022

No nazdar! Co nadělám, tentokrát mi vážně není dáno zahnízdit se v zadostiučinění, které občas! (co si budem nalhávat), přinášívá názorové splynutí s většinou.
Ale určitě to není má poslední knížka od pana Rudiše, na to bylo moje potěšení z jeho Českého ráje příliš velké.

Ráda čtu knížky, do nichž se promítá čas mezi válkou a devětaosmdesátým. Ať je to jak chce, je to čas, jehož určité etapy jsem nějak žila, osmašedesátý, sedmdesátky, během nichž jsem se pokoušela.., co? Asi dospět, říká se tomu nejčastěji, ať už si pod tím kdokoliv představuje cokoliv.
Tahleta bezútěšná nakládačka ovšem, na krev vyhrocená Rudišovou enormní schopností popsat atmosféru, mě předčasně zavalila ani ne ve třetině; dál jsem pak už spíš lhostejně a netrpělivě dočítala stránky a stránky do konce, bez emocí a zvědavosti. Bez emocí - no, spíš jsem se cítila nepříjemně zahlcená něčím, co jsem měla dávno odložit.
Moje chyba.

Souzním s komentáři Juagustin, aralka, morienhithwen třeba... Tak to cítím i já.

12 11.08.2022

Byl to můj milovanej Fink, a přece tak úplně nebyl. Dokladem toho rozporu je, že jsem úplně zapomněla na komentář. No, o nic jste nepřišli... Četlo se to hezky (u Velinského to asi ani jinak nejde). Ale ten příběh byl jaksi roztrhaný, roztržitý, kapku jakoby z palce vycucaný - nevím. Tak příště, Oto, jo?

12 05.10.2021

To samé, co u knih Tomáše Šebka. Respekt a obdiv všem, kdo něco takového dokážou...A dík, že se o tom můžem dozvědět.

12 15.10.2018

Teď jsem dopsala komentář ke Glattauerovi - Není zač. A protože jsem obě knihy doslova zhltala v těsném závěsu (a to jsem se v textu vracela a vůbec si je různě šetřila), musím připojit zasloužený lesk pěti hvězd i zde. Obě knížky na mě výrazně a vyjímečně zapůsobily. Černé ovce stylem psaní, břitkým vtipem, trefným popisem naší lidské nedokonalosti a složitosti pohnutek, nesvatouškovskými pohledy na víru i respektem k tomu, co je opravdové. Nebulvárním uvažováním nad diskutovanými tématy dneška. Jsem moc ráda, že mě tyhle tituly neminuly.

12 02.09.2018

Beletrizovaný životopis...
Části o Adele, které jsem si mohla dohledat, taneční kariéra, životní peripetie na pozadí historických událostí - to mě zajímalo. Nevěděla jsem o její existenci doposud nic a ráda jsem se dozvěděla.
Neseděla mi fikce; zpracování bylo čím dál romantičtější a rozostřenější, sklouzávalo k sentimentu, a to už nebylo nic pro mě.

11 02.03.2024

Maigret a tulák...
Krásná nahrávka, zajímavý případ. Tentokrát jde o člověka bez domova, bytem pod mostem. Bývalý lékař, hmmm... Kdosi ho praštil a hodil do vody. Dva lodivodi poblíž ho vytáhli. Teď leží v nemocnici. Nemluví. Komisař naslouchá nečetným svědectvím. Vyslýchá. Neklape to. Nejvíc mužův příběh v souvislosti s jeho identitou. Všechno je jaksi - posunuté.
Konec je zvláštní. Vyšetřování dramatické a... Jednoduchý argument. Jednoduchá věta. Nic víc.

11 29.10.2023

Příjemné = odpočinkové čtení to je.
(A u jediného filmu s Exnerem Jiřím Kodetem můžu přece taky jen obtížně sdílet vlažné hodnocení z ČSFD.cz).
Přesto: jak tak znovu čtu a porovnávám jednotlivé "exnerovky", najednou vidím něco, co jsem dřív neviděla.

Napadlo mě, že Smrt talentovaného ševce oplývá spoustou postav a nedostatkem děje. Což o to, postavy pan Exner umí, ale tady místy jen tak statují, kafíčko sem, kafíčko tam, hrají své epizodky a vytvářejí falešné stopy. Kapitán markýruje dovolenou, flámuje a trousí bonmoty (tzv. "je v roli"), zároveň je ale, skoro jakoby z donucení, bdělý a - ignoruje únavu - spolehlivě navádí svůj tým k cíli. Ale unavený je asi doopravdy; je v tom totiž pramálo espritu, jako by se knížka držela obvyklého mustru a to mělo, spolu s atraktivním prostředím, stačit.
Včetně poměrně dost nenápaditého závěru.

11 23.10.2023

Od Moriarty jsem znala jen Sedmilhářky. Nijak mě nenadchly, ale já je pouze viděla, nečetla - to se nepočítá. Úplně cizí lidé mě zaujali tématicky. (A splatit svůj dluh vyhledávané autorce jsem se rozhodla taky na základě líbezně poťouchlého komentáře kap66). Do puntíku se však tentokrát shoduju s uživatelem marlowe (až na to, že já do dámské šatny můžu legálně). :))

Liane Moriarty umí psát skvěle. Na nic nečeká, vtáhne člověka od prvních stránek plastičností charakterů i prostředí, hned jste v obraze. Vzbudí očekávání i zvědavost. Těšíte se, co bude. Já až do zásadního dějového zlomu (došlo k němu celkem pozdě, skoro v půlce knížky), jenž měl – předpokládala jsem – přidat na tempu i dráždivě potlačované dramatičnosti a druhou část řádně vygradovat. Nezafungovalo to. Jen se vršily efekty, jaksi vykalkulovaně, jako když překyne těsto a zdrcne se šlehačka a – plop. Velké nic.
Konec už mě zklamal neskutečně, detailní sumáře osudů všech zúčastněných a nahonem spíchnuté kapitolky nových vztahů, které byly jen otrockým potvrzením dříve nadhozeného… To už jako by psala úplně jiná ruka.

11 07.01.2023

"Drobný literární skvost" renomované autorky, jež jako první žena prorazila se svou hrou dokonce na prkna věhlasného divadla Shakespeare's Globe, mě neokouzlil. Já četla jen jednotvárný, dusně tragický děj bez náznaku světla, katarze, beze stopy naděje. Odložila bych tu knížku - a měla jsem, když jsem zaznamenala, že se Leyshonová zabývá ve svých textech především nefunkčními vztahy a zničenými životy v rozpadávajících se rodinách. (Jak sama poznamenává - ...cítí se až obsesivně fascinována temnými stránkami života... Inu, i v dnešní době témat nepřeberně...). Jenže jsem nemohla uvěřit tomu, že se příběh završí v tomto duchu, beze změny, tak banálně předvídatelně, tak marně. Že mi nenabídne pražádný smysl, kvůli němuž by stálo za to ho číst, i když to čtení bolí...

11 07.08.2019

Kniha o nevyřčeném. O zamlčovaném. O tom, jak je někdy těžké načasovat a vyslovit, do čeho se nám úplně nechce. Protože se za to stydíme. Protože nám to kdysi přineslo zklamání. Protože se domníváme, že zklameme my někoho. Protože si chceme ponechat své představy, svá tajemství, svůj svět. A neuvědomujeme si, že některá sdělení nepatří jen nám. A pak cosi vyjde najevo, v nevhodnou chvíli, nevhodnými slovy, pozdě - a situace, které jsme se báli, je náhle mnohem vážnější, spletitější a někdy nenapravitelná.
Musím přiznat, že na mě to bylo až trochu moc plné zvratů, obzvlášť na konci. A i přes poutavé pozadí jsem se úplně nedokázala začíst ( možná taky tím, že jsem četla svou první knížku od autorky ve špitále). Každopádně si přečtu ještě něco pro srovnání...

11 14.02.2019

Tak tohle se čte samo. Žasnu, je to paráda...

11 01.12.2018

Než se rozhoupu, někdy to trvá... A pak příjde knížka, asi nijak podstatná pro osobní rozvoj :), a je to tady. Proč čtyři hvězdy? Neaspiruju na post agentky CIA, takže nejsem nucena posuzovat reál. Baví mě styl psaní, není to v žádném případě nudné, ani hloupé, je to napínavé a čtení byl skvělý relax. Prostě pro mě správná knížka ve správný čas...

11 02.09.2018

Další z komentářových restů; knížka, ke které jsem se dostala spíš jen díky laskavosti jedné z kamarádek na Databázi.
??? Zase to nešťastné - "Pro ženy".

Ne že bych nebyla žena. :)) A ne že bych si bez uzardění občas taky nedopřála cukrkandlové růžodění. Jenže v Pozoruhodně bystrých stvořeních je toho v nabídce, podobně jako v mnohých jiných knihách s podivným odkazem "Pro ženy", mnohem víc.

Tak především - naprosto neotřelý nápad na příběh.
Prostředí akvária (a jeho obyvatel, zejména jednoho).
Mikrosvět mrňavé komunity.
Staré paní. Mladí (a neklidní).

Cesty začínající a končící, balíčky osudů a trápení, hledání a umanutost, plachost a osamělost, rozhodnutí, která se dělají, když už zbývá jen skrojek času, když se zdá, že na nic dalšího už není šance.

Neobyčejně bystrá stvoření jsou vážně pozoruhodný příběh: plný fantazie, života, humoru a pokorného (i ne docela pokorného) přijetí.
SPOILER:
A že to končí, přes posmutnělé dojetí, nejen dobře, ale ano! považte! - s až úsměvně rozmařilou laskavostí?
Řekněte mi, vážně jí není dneska zapotřebí i chlapům?

10 11.05.2024

Tak to je poprvé, co píšu své mínění, aniž bych měla dočteno. Je pro to celkem jednoduché vysvětlení, s předchozími komentáři jako bych si "z oka vypadla" :-). Ke svižnému (?) thrilleru (jak praví anotace) to má fakt daleko; jsem za poctivou třetinou knihy a stále se rozvážným tempem představují aktéři. Což, čte se to vážně dost pěkně, člověk je ustavičně nastartovaný, že otočí stránku a už... určitě..!, ale kde nic tu nic. Dovedu si představit, že ve filmové zkratce by to mohla být pecka. Mrzí mě to, ale buď to do konce jen nějak přelítnu, nebo nedočtu vůbec. Hvězdičkovat ani nebudu, zdá se mi to nefér vzhledem k báječnému námětu a stylu, který mě vlastně bavil.

Já jsem si svou první knížku od Petry Soukupové nechávala stran komentáře trochu "uležet". Byla jsem na ni hodně zvědavá, hodnocení jsou vzácně shodná. (Navíc s gustem znovuobjevuju svět českých spisovatelek, přečetla jsem si vposledku Annu Bolavou a Viktorii Hanišovou a byla jsem nadšená. Tolik jen pro ilustraci, že nečekám nutně selanku).
No, nevedlo se mi... Obdivuhodná invence a zručnost, s jakou je knížka napsaná, zaručuje čtivost, to určitě. Mně vadily dějové zkratky, stane se - nestane, už nikdy - už vždycky.., a vlastně celý závěr. Asi proto, že mě vlastně vůbec nezajímala strohá popisnost toho, co se s kým stalo, a to proto, že z mého pohledu se nestalo vůbec nic. Nikdo se nikam neposunul, nikdo se o nic nepokusil, všichni zůstali ve svých šuplících. A tak i ta poslední naděje pro aktéry, kterou skýtá otevřený konec, přišla vniveč :-).
Raději čtu knížky s míň komplexním popisem marnosti...
Ale o autorku jako je Petra Soukupová by měl čtenář určitě zabojovat. Zaujalo mě Pod sněhem, tak se těším...

10 26.09.2018

Tak jsme se s Harrym (konečně) seznámili. První díl, jak píší kolegové uživatelé, je důležitý právě z tohoto důvodu. Jo Nesbo mi není neznámý, dost mě zaujal dvoudílnou sérií Krev na sněhu, styl psaní mi vyhovoval.
V Netopýrovi jsem autora rozpoznala, okoukla Harryho, cosi mě bavilo, něco míň, tři hvězdy jsou asi trochu vlažné hodnocení, řekněme ale, že vyčkávací. Jinými slovy, klidně se do dalšího dílu pustím.

9 15.06.2024

Co dodat k výstižným komentářům téhle v mnohém bezkonkurenční klasiky...
Skvělá je knížka, proslulé je filmové zpracování; mě tentokrát potěšila i audiokniha. Když poslouchám, líp se mi třídí historická fakta, pohodlněji se orientuju v hierarchii tehejších bezpečnostních složek, diplomacii, povaze konfliktů, složení a strategii odpůrců, osobách obecně. (Bodejť, s "vícehlasou četbou" pana Brouska. :))
Doplnit si informace neškodí, celé je to pak ještě zajímavější. A já zvedám palec pro knížku; detailní líčení hraje podstatnou roli a mně ve filmu, byť chápu rozdíl, hodně chybělo.

9 15.06.2024

Ráda lovím houby. S láskou sběratele pečlivě opatruju skrovné jedince chudších sezón, doma je znovu obdivuju, čistím, krájím, čichám a chystám k uchování. Ráda houby i sbírám. Chvíli. Než se vytratí radost z příliš dostupných úlovků, které mechanicky plním do košíku, kde spodní vrstvy pod nově přidanými ztrácí obrysy a určitost, lhostejná k mimořádným exemplářům, namátkou a jaksi netrpělivě vkládaným k předchozí snůšce, dopředu nenadšená z vidiny zpracovávání.
„Pískový vrch“ byl pro mne jako houbaření žacím strojem.
Anotace vyznívá nanejvýš slibně: rodinná sága na pozadí polských dějin 20. století, tři generace žen, široký záběr, lakonický, hravý a vynalézavý jazyk, strhující příběh…
Začátek a první kapitola mi vyzněly jako potvrzení všeho řečeného; smršť autenticity a neotřelosti. Druhá kapitola jako by překvapivě trochu stagnovala. S tou třetí vyvstala už (pro mne) zcela naléhavá potřeba změny, posunu, přeskakovala jsem v textu v jejich očekávání, kutala příběh a moc se mi chtělo číst, ale jako bych pořád jen sehnutě čelila novým a novým vrstvám obdivuhodné (a v té intenzitě úmorné) originality neúnavně vytvářené mrštným osobitým jazykem. A když jsem se podívala dál a dál, bylo to stejné a stejné. Až do konce.
No, pro mne to nebylo, tak bych raději nehodnotila, ale nějak jsem se „uklikla“ a hvězdička už zůstala, tak nechť... K uznalejším hodnocením za kvality, které ta kniha nepochybně v mnoha ohledech má, se jistě připojí jiní spokojení uživatelé.
Mně moc nepomáhal ve výdrži ani úsporný tisk, zachovávající minimální okraje. Ani to, že je knížka prošitá, což není moc vstřícné k pohodlnému rozevření. Ale to už jsou „libůstky“, uznávám...

9 24.03.2020