milary komentáře u knih

Když je doba roztříštěná odobně jako za Výmarské republiky, je snadné udělat si špatný úsudek. Rozpoznat, co kam směřuje, vyhnout se fanatizmu (většinou zaštítěnému ošidně ušlechtilými ideály), zaujmout morálně správný a nezviklatelný postoj, - to naopak snadné vůbec není a nikdy nebylo.

Höfgen ten chaos přezíravě podcenil. Dopřál mu pozornosti jen jako prostředku k dosažení svých kariérních cílů a uspokojení svého ega, stravujícího sebe sama. Ignoruje stále zřetelnější signály, platí čím dál víc za cosi, co je už jen uměle vyvolanou glorifikací jeho hereckých exhibicí, jimž obětoval kohokoliv a cokoliv. Nakonec sebe celého. Upsal duši - za nic.

Přesah díla a klady či zápory zpracování popsali jiní. Já se dobrala ke čtvrté hvězdě skrze seznámení s Gustavem Gründgensem; rozkrylo mi to divně osobní předpojatost, se kterou autor Höfgena líčí.

14 25.10.2023

Ariadne Oliverovou nemám nijak zvlášť v oblibě. A ty štítky! Okulťárna od Agathy?? To zas bude... A BYLO.
Exaltovaná Ariadne tu tentokrát byla jen jako další komparzistka. A komparz, panečku, neměl chybu. Samé opravdové role, žádné "štěky". A moc hezky zahrané. Jedna postava vedle druhé vycizelované do poslední drobnůstky, stejně tak prostředí. A ta atmosféra! Vážně to nahánělo hrůzu a některé výroky se až prorocky dotýkaly doby o mnoho let budoucí.
Ani Hercule Poirot, ani slečna M. tentokrát hřivnami nepřispěli. Vzdor tomu mě zrovna tahle krajně napínavá a skvěle domyšlená detektivka plná podezřelé magie a zdánlivě nevystopovatelných zločinů moc bavila.
Byla jsem spokojená i s poslechem; audioknihu četl Petr Jeništa.

14 16.10.2023

Václava Erbena čtu (poslouchám) obecně moc ráda. I tentokrát.
Detektivka Osamělý mrtvý muž obsahuje všechno potřebné; vraždu, provedenou netuctovým způsobem, vyšetřování, mmj. v atraktivním prostředí ZOO, početné postavy, které - jak je u pana Erbena zvykem - větví případ svými pozoruhodnými osobními příběhy.
A dialogy: jako vždycky živé a přirozené, často hodně vtipné, zejména mezi Exnerem a jeho podřízenými.

Jenže, "můj kapitán" byl tentokrát až trochu příliš okázale neomalený, takže úplně nešlo nyvě propadat jeho obvyklému šarmu.
A konec detektivky byl sice z psychologického hlediska dost dobře vymyšlený, mně ale zčistajasna se zjevivší sehraní strůjci v pozadí přišli jako improvizace; tak trochu nakvap.
Mám raději jiné erbenovky, ode mě tentokrát spokojených 70%.

Audioknihu mi četl Jiří Stránský. A tomu se nedá vytknout vůbec nic. :)

14 03.10.2023

1. díl série s inspektorem Leo Wechslerem vyšel autorce v němčině r. 2005, tedy o dva roky dřív, než Kutscherovi jeho první komisař Rath.
Goga jej situuje do Berlína ve dvaadvacátém, s Rathem se prvně setkáváme r. 1929. Politicky rozvrácené a inflací decimované Německo tvoří pozadí obou sérií a nadřízeným obou vyšetřovatelů je proslulý šéf berlínské kriminálky Ernst Gennat.
Tím ale podobnost končí.
Také Suzanne Goga umí dobře vyprávět a vylíčit postavy i prostředí, ale zajímavý případ připomíná zpracováním spíš detektivku na způsob Hříšných lidí a "galerku" staré Prahy.
(Nějak se mi tam vytratily počáteční okolnosti kolem jednoho podstatného usvědčujícího důkazu, ale třeba to byla jen moje nepozornost; je to asi to jediné, co bych momentálně vytkla).
Bavilo mě to a těším se na další díl. Uvidíme, kolik nám jich MOBA dopřeje. :)

14 10.09.2023

Je to úžasně informativní kniha; balík inspirace pro instituce, zdravotníky, pečovatele, NÁS.
A náruč podnětů, podpory, zkušeností a reálného pohledu na náročnost domácí péče.

Hltala jsem všechny rozhovory, hodně jsem ale ocenila právě ten s Janou, která pečovala doma. Jak to začalo, probíhalo, co zažila, jak to vnímala, nesla... A kam ji to posunulo. Totiž to, co od sebe odstrkujeme a nechcem na to ani pomyslet, může potkat každého z nás. V obou rolích. Popírání nepomůže.

A tak tahle knížka svítí, naléhá, burcuje a vnáší naději do temnoty témat, o kterých ze strachu ani nemluvíme. O tvářích smrti, (od)loučení, zmatenosti. Vytrácení se.
Obav nás nezbaví. Ale hlasem těch několika úžasných jedinců nám s láskyplnou herdou očkuje myšlenku, že panika pro nás není jediné řešení. A že slovo "nejde" můžeme mít až úplně na konci abecedy možností.

Moc se mi líbí komentář od Jana283.
Jak stručně se dá vystihnout podstata, pokud to člověk umí... :)

Krásně se poslouchá audiokniha, jejíž koupí lze přispět dobré věci.

14 21.08.2023

Poslouchala jsem příběh "Maigret a zločin na vsi" samostatně, jako obvykle v podání Jana Vlasáka a s neměnnou doprovodnou hudbou. Asi bych to už jinak nechtěla.

Znovu ta příznačná pomalost, zdánlivě ospalý tok komisařových myšlenek, zhmotnělé prostředí, stojatá atmosféra.
Magret je tu z náhlého popudu, kvůli jednomu muži obviněnému z vraždy, jenž se k němu uchýlil o pomoc. Nějak se to seběhlo a komisař pojednou neví, jestli tu být vůbec chce, proč se do něčeho, co vlastně vůbec není jeho věc, pouštět, - a navíc nejsou k mání ani ústřice, na které se tolik těšil. A bílé víno? Škoda mluvit...

Komunita. Drby, pošklebky, závist i nenávist. Lži. Bezvýhradná semknutost v jednom; i ten nejzparchantělejší starousedlík je tolerovanější, než "náplava". Je přece NÁŠ.
Cizáky tu taky neradi. Co můžou vědět... (A bůhví, co by našli). Ať si táhnou.

Maigret ale není kdekdo. Nesoupeří. Dívá se. Ukládá si zdánlivě nepodstatné. Doptává se mimoděk. Pije špatné víno a nepospíchá.
Ten nevzrušený klid, zdánlivé tápání a domnělá bezradnost okolí ukolébává. Až jednoho dne střípky zapadnou na svá místa...

14 17.07.2023

Spisovatelku mám v oblibě léta, některé z titulů obzvlášť. (A Adam Dalgliesh už má navždycky tvář charismatického Roye Marsdena).
Zrovna Pachuť smrti ale mezi ty úplně nejoblíbenější kousky nikdy nepatřila. Přišla i mně až dost rozvláčná.
Teď se mi dostala do ruky audiokniha. Jan Vondráček mě provedl lehce zeštíhleným příběhem, detektivka nabrala větší spád a (i tak pozvolné) rozkrývání okolností násilné smrti nesourodé dvojice obětí mě hned víc bavilo a udržovalo v napětí, jak příběh lépe držel pohromadě.
Možná slabší, ale přece jen čtyři hvězdičky pro britskou detektivní klasiku.

14 07.03.2023

(SPOILER) (+ SPOILER) Zaujala mě zjevná obliba autora čtenáři i téma Alzheimerovy choroby, v literatuře pro děti ne úplně běžné. Nedovedla jsem si moc představit, jak lze to, co je pro nás dospělé jen těžko akceptovatelné, přetavit v nějakou počáteční informaci pro děti; že existuje možnost postupné a nevratné proměny někoho blízkého a milovaného, na kterou jsme my i lékaři krátcí. A nic na tom nemění, že je ten někdo třeba bývalým letcem RAF a vybojoval spoustu jiných bitev vítězně…

Walliams to asi zvládl výborně, nakolik to můžu posoudit jako dospělák. Pokusil se vysvětlit, že se lze i na to měnící se dívat s láskou, to, jak ošidná mohou být na pohled báječná řešení, jak složitá jsou rozhodnutí a jak statečné (a přitom často nemožné) je nepříjmout hned ta nejjednodušší. Jakákoliv. Má můj obdiv za to, co všechno dokázal v tomto ohledu nějak vetknout do dětské knížky, aby zůstala knížkou pro děti.

Já dítě nejsem, a vedle řádně napínavých akčních momentů mi ostatní vyprávění přišlo místy překvapivě ploché a legrácky nedětsky podivné, laciné až trapné (Kost a Maso, pokažený školní výlet v důsledku připojení učitele k dojícímu přístroji, aj.).
I další mi vadilo (v dětské knížce, zdůrazňuju). Třeba obsazení dvojitého záporáka mafiánským vikářem s potetovanými a vyholenými vazaly bez skrupulí. Myslím, že taky církev – stejně jako Alzheimer -, je těžko představitelný pojem. A že, stejně jako Alzheimer, by mohla být ta informace o ní (pokud by už vůbec musela hrát nějakou roli) jen neutrálněji počáteční.
A týká se to i poměrně drsných paralel s válečným děním (např. ředitelčina "přesvědčovacího" bodce) i bezmála hororové grotesknosti, se kterou je vylíčeno zařízení pro staré lidi, se kteroužto institucí prckové zatím asi rovněž moc zkušeností (a tím ani srovnání, zahánějící noční můry) nemají.
Prostě mi to přišlo zbytečně vyhrocené. Komentáře ale mluví o opaku. Že by taky děti – stejně jako my dospělí – potřebovaly čím dál větší hardcore?

Hvězdičkami nehodnotím, to nechávám na těch, kterým je kniha určena.

Audioknihu načetl moc pěkně Jiří Lábus.

Po Povídkách jamrtálských a Hagiboru třetí část volné trilogie, Na Betáni.

Těšila jsem se. Bála jsem se. Knížky Mileny Slavické miluju, obdivuju autorčin nezaměnitelný styl, nemilosrdnou otevřenost, ornamenty vět, oprýskanou, poškrábanou něhu.
Vždycky se musím hodně nadechnout, než se odvážím skočit (i lovci perel to takhle mají), vím, že až hluboko pod špinavě zpěněnou hladinou najdu to, co si musím teprve zasloužit. A že se dřív nevynořím.

Ta drobná knížka, co se tak špatně otvírá, jako by se i ona zdráhala vydat své poklady lacino (neodmyslitelně už vybavená autorčinými anonymními mázlými fotkami), má podtitul O nevinnosti a jiných maličkostech.
To čtení o nevinnosti se podobá chůzi po střepech z rozbitého; někým, něčím, námi, kdysi, nedávno. Bolí to. Jedno, jestli ve vzpomínkách či v přítomnosti.

"Jednoduchá" knížka o holce a dospívání. O ubližování, bezelstnosti i krutosti.
O odpuštění a opuštění. O uzdravení malo-mocných. O vykročení od zlého.
Knížka, která z hlavy nezmizí.

Místy mi drobně vadily jaksi nekonzistentní zmínky, náhle podivně konkrétní; devadesátková privatizace, jméno osoby, podniku... Jako by to zcizovalo autorčin vzácný copyright a do hry vstupoval někdo další. Naštěstí ty okamžiky jen probleskly a nezničily punc výjimečnosti, kterým je celistvost, pro celou trilogii charakteristická.

14 09.09.2022

Trochu se to vleklo, zvlášť ze začátku.. Souhlasím s mgeisselreiter; o pár stran méně by příběhu asi neuškodilo. (A nemyslím tím zrovna ty stránky, kde je popisováno opatrování Maigretovy "rýmečky", či jeho rádoby pokorné telefonáty s veledůležitým nadřízeným :)).
A souhlasím taky tradičně s Jaruš 7, atmosféra znovu bezchybná, stejně jako interpretace Jana Vlasáka; to už pro mne patří neodmyslitelně k sobě.
Ale - ty čtyři hvězdičky jsou tentokrát hubenější, přece jenom jim pár procent schází...

14 19.07.2022

(SPOILER) Anotace shrnula příběh velkoryse a patrně jen s obtížemi dobrzdila před vyzrazením pointy, - kampak my se kolikrát hrabeme se svými spoilery, že? :)

Hrdina se mi zpočátku nezdál ani tak neodolatelný jako spíš pedantsky otravný (já vím, já vím!! diagnóza!) a přiznám se, že důsledně odpovídající interpretace Jana Zadražila paradoxně přispívala k jisté otupělosti, kterou ve mně stereotypy úvodní části vzdor originálnímu nápadu vzbuzovaly. Jakmile se ale objevila hlavní ženská postava (všimněte si, že nejmenuji!), hned nabral děj uspokojivý spád a dostavil se humor i ostatní výše slibované.
Nakonec skoro čtyři hvězdičky. A nebýt trochu (pro mě) násilně nastavovaného konce a mít příběh o pár stránek míň, dala bych hvězdné kvarteto s klidem. I tak se mi to dost líbilo. Prostě odpočinek.

14 08.07.2022

Za to, jak mi seděl způsob rozhovoru, 3.
Za Václava Vacka 5.
Ve výsledku tedy (celkem ve smyslu naší lidské spravedlnosti) nedostatečné 4 hvězdy za knížku, která mě čím dál víc vtahovala otevřeností pana Vacka vůči nepohodlným tématům, jeho odvahou je promýšlet, mluvit o nich poučeně kriticky a vidět je v souvislostech bez časté zapšklosti nerevidovaného tradičního pojetí, ale rozhodně bez podbízivosti a zpronevěry.
Škoda toho čtení, ráda bych Václava Vacka slyšela aspoň párkrát "naživo".

14 13.04.2022

Všestrannost a odvaha dneska těžko představitelná... Deníková forma umocňuje obsah i atmosféru maximálně.

Knížka mě zaujala nejvíc úvodní částí. Okolnosti zvolení Berlína jako pořádajícího města OH, razantní změna původního záměru, kterým byla oslava mírového soužití, v triumf moci nastoupivšího Hitlera, střet apolitických ideí olympijského výboru s realitou, společensko-politická situace v Berlíně před a za olympiády (ta mi pěkně korespondovala s podrobným vylíčením téhož v mnou oblíbených krimi od Kutschera), ambiciózní realizace projektu…
Samotný popis průběhu her (vč. podrobností o přesunech výprav do Berlína) mi pak přišel jako nepřehledná skrumáž informací, takové „bez ladu a skladu“ ode všeho něco, hledání souvislostí bylo při objemu nabídnutého a četných opakujících se zmínkách obtížné a spíš únavné než zajímavé. Škoda.

14 31.10.2020

Přišlo mi vhod proložit si poslech detektivky jinými žánry a na knížku Martiny Winkelhoferové jsem si dávno myslela. Padla mi pod ruku při poslední várce vypůjčovaných knih před uzavřením knihoven - a nelituju. Autorka i dlouhý seznam zdrojů byly příslibem nikterak bulvárního zpracování mediálně vděčných témat – ostatně o vývoji, vlivu a narůstající sebevědomé dravosti tisku je ta kniha také. Ne všechny kapitoly byly stejně zajímavé, já jsem ale ocenila ve srozumitelných souvislostech podaný celistvý obraz vládnoucích rodů 19. století i radikálních společenských změn, které byly jeho součástí.

14 31.10.2020

Tak tahle knížka mě moc nechytla. Zápletka jako obvykle výborná, ale přestože já většinou nijak zvlášť na děj nepospíchám a těším se z pozvolného tempa vyšetřování i svérázných způsobů komunikace zúčastněných, tentokrát se mi trpělivosti nedostávalo. Na počet stránek už bylo těch odboček a proměnných trochu moc a já postrádala spád. Rozpadal se mi do nespočtu nadřeknutých vět bez zjevného záměru, dějů - nadmíru podrobně popsaných -, které ústily jaksi do vytracena a ani zpětně nedávaly valný smysl, neustálého ponoru do psychologie postav, dostatečně srozumitelně objasněné záhy po začátku vyšetřování (nejspíš nevýhoda toho, že byl pan Erben tak skvělý spisovatel, že na to, co chtěl říct, věru moc papíru nepotřeboval)... A taky pan Exner už mi připadal ve své četně zmiňované "roztomilosti" se svými replikami poněkud jalovější než v prvních dvou dílech.
Nevadí; vyhledám si Bláznovu smrt ze 73 r. s panem Kostkou - i když, pro mě byl a je nejlepším filmovým Exnerem Jiří Kodet :).
A těším se na čtvrtý díl knižní série.

14 31.08.2020

Celá ta série byla v mnoha ohledech báječná. Hodně nabízela. Moc se mi líbila.
A tak už se netrpělivě těším, až mi padne sedmdesátka. Že třeba... No, spíš to vidím, že ne. Nevadí :)).

14 02.06.2020

Tenhle komentář je těžký... Čtyři hvězdy (možná i pět) za neskutečně poutavý a originální styl. Za stupňující se napětí, které vám ježí chloupky po těle. Za mlžení a zároveň živost při líčení nových a nových okolností, doslova archeologické zpřístupňování vrstvy po vrstvě. Tak teda proč nakonec tři..? Dosmýkala jsem se k závěru a - prázdno. Smutno. Bezmoc. Zaskočenost. Nevím... Pocity, které po přečtení detektivky nebo thrilleru většinou fakt nemám. U nich relaxuju, jsem napjatá, užiju si to, zavřu, beru něco z jiného soudku.
To, kde převažuje krkolomná krutost nad příběhem, nečtu. Ale to tady taky doslova není, jen mi přišlo, že se závěr náhle přesunul do naprosto odlišné roviny a mě to úplně vyvedlo z konceptu.
Takže tenhle komentář se nemá ani náhodou blížit recenzi, je to jen můj zcela soukromý dojem z knížky, která mi nesedla.

14 27.12.2018

Přečtete si první stránky a hned víte, na čem jste. Respektive - vlastně nevíte, protože na nějaká předběžná hodnocení vám vůbec nezbude kapacita. Skočíte do toho jak Izraeliti do Rudýho moře a zastavíte se až na druhém břehu - pardon, na konci knížky. Běžný životaběh nemá šanci. Nádhera! Třeba ta vzpomínka z tiskárny - pamatujete? Jak si čte Waldman arch z právě tisknutého Schulze, dělné dění vůkol, a vůně, a zvuky...Ale stejně: ta první nadupaná kapitola, která vás vcucne do děje tak bezpodmínečně, tak obsažně, tak...stručně (což vypadá jako protimluv, ale není), to je vážně majstrštyk...Že jste to ještě nečetli?? Tak to vám skoro závidím :)

14 31.10.2018

Milovaná Valja Stýblová, top autorka mých dívčích let. Kolikrát jsem četla třeba Dům u nemocnice a Až bude padat hvězda? Ach, mockrát. :)
Skalpel, prosím - taky fajn, ale nebyl úplně na vrcholku žebříčku (i když se mi líbil film). Teprve teď, o hodně let později, vím proč. Vnímám jej s pokojným vnitřním porozuměním, které tam předtím nebylo. Nemohlo být. Tak proto.

13 22.05.2024