Metla komentáře u knih

Pod dojmem autorů jako Žamboch či Kulhánek jsem před patnácti lety koupila "Vězně času", ale knížka tehdy nenaplnila má očekávání, četla se mi dost těžce a bavila jen chvílemi. O deset roků později jsem ji přelouskala znovu v domnění, že jako zralejší, trpělivější čtenářka objevím něco víc, zážitek bude lepší. Ani při repríze se mi však nepodařilo naladit na stejnou vlnu.
Až na jednu poměrně krátkou pasáž se vše odehrává na nehostinné planetě Purpurové šále, kde trestanci těží záhadný nerost. Život jim ztěžují nejen dozorci, ale také vzájemná nevraživost mezi Evropany a Američany. A pak je tady ještě anomálie, prodlužující trest k nesnesitelnosti...
Dějové linie se v knize střídají napřeskáčku, aniž bych v časové neposloupnosti objevila hlubší význam. V první polovině mě to štvalo, v druhé se dojem roztříštěnosti zmírnil, když začalo být jasné, co, kdy a proč se odehrává. Od začátku do konce jsem byla v "ich formě" zahlcena psychickými stavy hlavního hrdiny, uvězněného pilota Jana Hartmanna. Střídaly se pocity nejistoty, beznaděje, deprese, rezignace, vzteku a nepříčetnosti. Přesto (nebo právě proto?) ve mně tento charakter nedokázal vzbudit účast, ani palce jsem mu nedržela, většinu doby mi byl lhostejný, případně mě iritoval. Vedlejší postavy jsou až na jedinou výjimku pouze do počtu a jejich role je zanedbatelná, najít si nějakého oblíbence bylo prakticky nemožné.
Styl Jagošova psaní bych neoznačila za čtivý, spíše chaotický, obvykle v přítomném čase, dialogů málo (přibylo jich až ve finiši), všude plno trojteček, pomlček, nesmyslně zvýrazněných slov a bohužel také překlepů i hrubek.
V příběhu se vyskytuje několik logických trhlinek, co by potřebovaly domyslet a dobrousit, nejvíce však zaráží otevřený konec, který vyloženě křičí "pokračování příště!" Osobně se s tímhle useknutým závěrem klidně smířím, druhý díl by mě stejně nelákal. "Vězni času" nasbírali kladné body za prostředí, atmosféru a pár obstojných nápadů, ani zápletka není vyloženě marná, ale k lepší kvalitě scházel přísný editor nebo alespoň upřímní betačtenáři. Průměr.

7 14.10.2018

Když jsem tuto knížku v době vydání kupovala, bylo to na základě anotace. Svět v troskách a hrdinové přežívající v nelehkých podmínkách, to já můžu (přinejmenším dokud jde o fikci). Ale měla jsem si přečíst spíše doslov, kde se nachází ta dvě klíčová slova: erotický román. Ve výsledku růžovky nebylo tolik a omezila se na pouhé decentní náznaky, žádné porno. I tak je "Strážce noci" na můj vkus příliš ženskou knihou. Svět po válkách je pouhá kulisa, zápletka nevýrazná a podstatou všech popsaných stránek je sdělit čtenáři, že Líza miluje Adriána a on zase ji.
Není to samozřejmě tak jednoduché, hlavní hrdinka má vlivem traumatizujícího dětství psychické problémy, ovšem nic, co by laskavý, trpělivý, silný, zkrátka dokonalý muž nezvládl překonat. A zatím se hraje o osud pořádků v Evropě: Světlonošův řád, ke kterému hlavní hrdinové patří, je prolezlý intrikami, vliv získávají roztahovační Tibeťané (taky nechápu) a držet se svých ideálů znamená bojovat s větrnými mlýny.
Příběh se odehrává převážně v oblastech česko-slovenského pohraničí, vládne zde takřka středověk, lidi jsou většinou hrubí až zlí. Pořádek udržují rytíři Světlonošova řádu, tzv. čopři, kteří jezdí krajem na motorkách a svými meči trestají bezpráví (na akci se netěšte, je jí málo a k tomu nezáživně podané). Ve městech dohlíží na spravedlnost ženská část Řádu, pracující rafinovanějšími praktikami. Důvěra je nedostatkové zboží, přesto Líza na svých cestách potkává i lidi dobré: vlastně jsou všichni okolo fajn, akorát v té střední Evropě jsme svině a Tibeťané se jaksi záhadně zvrhli.
Úvodních 30 stran jsem při četbě trpěla, buranský popis událostí 15-leté Lízy plný vulgarismů však měl své opodstatnění a naštěstí zmizel s dospělostí hlavní hrdinky. Pak už mě autorka přesvědčila, že své řemeslo ovládá (umí pěkně poskládat větu). Přesto jsem prvních 40% románu prozívala, než události trochu nabraly spád. Pořád šlo o poněkud epizodní vyprávění, chvílemi malinko zmatečné a motivace chování jednotlivých postav mi často unikala. V posledních desítkách stran jsem se do čtení vyloženě nutila. Závěr vylepšil dojem nepatrně.
Verdikt: děj klopýtající odnikud nikam se minul s mým zájmem, postavy mi navzdory obstojně vypiplané psychologii úplně nepřirostly ani k tračníku, natož k srdci, Sanča Fülle ovšem psát umí. Především tedy pro ženy, myslím ty normální, nezdeformované space operami, military sci-fi a podobnými subžánry, kde dominuje spíše napětí a dobrodružství než romantika a pitva rozháraných duší. Za mě průměr.

8 13.10.2018

Když jsem si v rámci čtenářské výzvy vybírala žánr, který běžně nečtu, přišla mi na mysl náboženská tématika. Kdyby se nebe otevřelo a zahřímal odtamtud hlas, ať si okamžitě zvolím nějakou víru, jinak posloužím za terč blesku, stala by se ze mne buddhistka. Považovala jsem tedy za moudré se na tuto alternativu nějakou nenáročnou formou připravit. Oči mi zakoply o "Dalajlámovu kočku" a bylo rozhodnuto (díky kombinaci jednoho z mých oblíbených zvířat, osobnosti zasluhující úctu... a nepříliš vysokého počtu stran).
Zpočátku jsem četla vlažně a měla pochybnosti, jestli ve mně takto jednoduché a prostě podané životní pravdy mohou vykřesat větší zájem. Ale nakonec mne ty epizodky ze života Její Svatosti Kočky a lidí v jejím okolí chytily za srdce. Nejen to, některé aspekty buddhistické filozofie pronikly kamsi hlouběji do mé mozkové kůry a přiměly mě podívat se na věci pozorněji, případně z odlišného úhlu. Nešlo o nějaké dechberoucí objevy, co by mi radikálně změnily život, spíše o jasné zformulování určitých myšlenek a postojů, dosud se jen letmo otírajících o mé podvědomí.
"Dalajlámova kočka" je knížka plná pohody, jemného nadhledu a moudrosti podané tak, aby ji chápal každý... včetně koček. A docela by mě zajímalo, odkud autor čerpal atmosféru a informace, zda se třeba sám s dalajlámou nesetkal.

21 11.10.2018

Příjemná - takové zatím vždy bylo první slovo, které mě napadalo v souvislosti s knihami Lois McMaster Bujold. "Cestou svobody" není v tomto ohledu výjimkou, opět šlo o velmi příjemné, plynulé, pohodové čtení, nabízející nenáročnou formou spoustu závažných témat k zamyšlení.
Děj se točí kolem vesmírné stanice Sídliště, kde probíhá tajný projekt Cay - geneticky modifikovaní lidé mají být triumfem společnosti GalacTech: schopnosti tzv. čtveráků byly uzpůsobeny k bezproblémovému pohybu i životu ve stavu beztíže. Probíhající výcvik a výchova teprve přináší první plody dlouhodobé práce, když tu náhle ... Zajímá vás to? Přečtěte si knížku.
Ve srovnání s fantasy sérií "Chalion" je román stručnější, chybí někdy až příliš detailní popisy prostředí a nadměrné filozofování hrdinů, kniha v žádné pasáži nedrhne ani nenudí. Autorka nevypisuje vlastnosti jednotlivých postav - nechává je prostě jednat a řekne tak o nich mnohem víc, činí je živějšími, bližšími. Hůř se mi ztotožňovalo s různými technickými záležitostmi a řešením problémů, ovšem netuším, nakolik svou nevíru můžu připsat na konto spisovatelky a kolik překladatelce. Kniha se sice čte dobře, občas nicméně zarazí podivné výrazy: prostoročas, pucky (ve smyslu hrudky), mírně zmírňovat, biofeedback nebyl pro jistotu přeložen vůbec + pár dalších škobrtnutí. Žádná tragédie, ale vítěz ceny Nebula 1988 by si přece jen zasloužil obratnější péči.
"Cestou svobody" působí jako sci-fi ze staré školy, neohromí bombastickými vizemi světa budoucnosti, technologickými supervynálezy ani originálními mimozemskými civilizacemi, přesto jsem si četbu mile užila. Bylo to zkrátka takové... příjemné.

10 10.10.2018

(SPOILER) Kdysi dávno jsem kolem této knihy váhavě kroužila, nakonec jsem ji však ponechala ležet v knihkupectví, což se po letech ukázalo jako moudrý krok. Zápletka románu je prostoduchá: odehrává se 1000 let poté, co byla Země napadena a lidstvo takřka vyhubeno mimozemskou rasou Psychlů. Opanovali planetu kvůli těžbě vzácných surovin, ačkoliv je pro ně zdejší atmosféra nedýchatelná. Nepočetné skupinky američanů živoří v pravěkých podmínkách - negramotní, bez techniky, bez paměti dávných událostí, otroci.
Hlavním hrdinou je mladík s charakteristickým jménem Jonnie Goodboy Tyler. Je tak kladný, inteligentní, šikovný a vůbec po všech stránkách dokonalý, až se mi z něj zvedal kufr. Jeho protivníkem je Terl, typický představitel Psychlů: strašně velký, strašně zlý, strašně krutý, strašně chamtivý a strašně hloupý. Vesmírná supervelmoc, pokořitelé všemožných ras a planet, jsou totiž logicky úplní idioti. Jonnie se během jediného roku v zajetí naučí vše potřebné, aby mohl ve druhém díle osvobodit Zemi a zničit domovskou planetu Psychlů. Sice jsem pokračování nečetla (k podobně drastickému kroku bych musela zešílet), leč o výsledku nemám pochyby. Zapomeňte na věrohodnost, "Bitevní pole Země" se řídí pravidly pohádek: čisté dobro versus čisté zlo.
Příběh má tolik děr, že by cedník puknul závistí. Postavy se často chovají nepochopitelně, uvedu jeden příklad za všechny: jakkoliv hlavní hrdina nenávidí svého věznitele a touží po svobodě, ani koutkem nevinné mysli jej nenapadne využít perfektní šanci k útěku, když se Terl dostane do smrtelného nebezpečí. Autor nevnímá rozdíl mezi dobrým srdcem a stupiditou, proto Jonnie svého tyrana obětavě zachrání.
Po stylistické stránce jsou v knize používány kratší, jednoduché věty. Přesto je překlad chatrný, občas věty ani nedávají smysl v souvislosti s okolním textem. Ochutnejte: "Iregulární externí nárazy větru ovlivňovaly nepříznivě setrvačnost motorového krytu, přičemž docházelo k neustálým posunům v koordinaci." He??? Jiný příklad: Jonnie je zpočátku primitiv, co sice říká anténě "ta dlouhá věc", vozidlu "velký hmyz", ale má ve slovníku výrazy jako "platforma" místo "plošina", "enormní" místo prostého "velký" či "obrovský" atd.
Stačilo, na tento scientologův "skvost" je škoda ošoupávat klávesnici; neslíbit korekturu e-booku, neztrácela bych s něčím tak slaboučkým čas. Pokud jste děti a zrovna začínáte se sci-fi literaturou, klidně si knihu přečtěte a možná se vám bude i líbit. Jste-li však dospělí a netrpíte nutkáním si ubližovat, ruce pryč od "Bitevního pole Země"... leda byste to celé brali jako parodii, potom by bylo možné hodnotit výše. 30%

11 09.10.2018

Když jsem v pátek přemítala, jakou knihu zvolit na víkendové večery, zrak se mi zachytil o část police vyhrazené dílům Clivea Barkera. Mám u tohoto pána několik restů, co už dlouhé roky marně čekají, až jim milostivě věnuji svou pozornost. A budou muset čekat dál, jelikož mne duševní lenora přiměla vyhnout se tlusťochům a zvolit reprízu letitého hubeňoura. Ahoj, Cabale, neviděli jsme se od doby, co mou úchylnou postpubertální dušičku uchvátil v knihkupectví obrázek zombíka sápajícího se z kanálu... a já na tebe ještě ten den dychtivě skočila. Pamatuji, že jsi na mě udělal docela dobrý dojem, čtyřhvězdičkový bez orgasmu, ale detaily už odvál čas. A hele, co to máš uvnitř za záložku? Moje kresba z té doby - to máš asi být ty, Cabale, omlouvám se za ten přiblblý máničkový účes. No nic, pryč od vložených důkazů mé kreativity, pojďme ke skutečnému obsahu.
Boone má zpřeházená kolečka, nemůže se spolehnout na vlastní smysly ani paměť, což je spolehlivá cesta do pekla. Pokud tedy nenajde očistec, mýtický Midian, o kterém si šeptají podobně praštění exoti v sanatoriích pro duševně narušené, případně bezďáci pod mosty u ohňů.
Kola tohoto příběhu roztáčejí dva z nejsilnějších motorů: láska a smrt. A nesmím zapomenout ani na ten pohon v pozadí, tedy strach, především ničivá forma strachu z toho, čemu nerozumíme. Nechybí temné mystérium, nevšední formy existence, explicitní násilí a sex, obvyklé Barkerovy ingredience.
"Noční rasa" mi v žádném ohledu nepřinesla překvapení; nejde ani tak o prachem zanesené vzpomínky, které hluboko v mé hlavě zůstaly (jakkoliv bych před otevřením knížky nedokázala k ději či postavám říct jediné konkrétní slovo). Tohle je prostě klasický Clive Barker, jak ho znám z většiny ostatních románů, o něco stručnější, více přímočarý, nicméně snadno k rozeznání. Pouhé konstatování faktu, nikoliv kritika (to už bych mohla rovnou kritizovat třeba Pabla Picassa, že maloval divné asymetrické ksichty).
Výhrady bych měla: žádnou z vystupujících osob jsem si kdovíjak neoblíbila, a některé předváděly charakterové veletoče podle spisovatelových potřeb či nálad, občas jejich jednání postrádalo smysl. Nenadchly mě háčky v závěru, naznačující pokračování - pokud je mi známo, žádné nevzniklo a úplný finiš si můžeme jedině domyslet.
Jak shrnout svůj dojem z druhé četby? Čtyřhvězdičkový bez orgasmu.

15 08.10.2018

Sci-fi přesně podle mého gusta, napínavé, atmosférické, říznuté hororem. Autorské duo, skrývající se pod pseudonymem James S.A. Corey, popadlo mé vědomí a vyslalo mě do pár set let vzdálené budoucnosti, podané stylem "tak nějak by to možná mohlo být". Po stránce technologií není čtenář zahlcen podrobnostmi, nemusí mít doktorát z (astro)fyziky, aby vše pochopil, přesto popsané jevy působí přiměřeně věrohodně. Politické uspořádání lidského vesmíru je načrtnuto dostatečně, aniž by nudilo. Lidstvo je rozdělené: hlavní sféru vlivu si udržuje přelidněná matička Země, spřízněný ne tak docela spojenec Mars se snaží udržet na špičce v technickém vývoji. A pak jsou tady obyvatelé Pásu, žijící či živořící na vesmírných stanicích. Díky odlišné gravitaci fyzicky rozdílní, vysocí, jinak uvažující, vyznávající jiné hodnoty, názorově poněkud vymezení proti lidem z planet. Status quo může být snadno narušen a ke konfliktu samozřejmě dojde.
Příběhem nás provázejí dvě hlavní postavy. Tou zajímavější, charakterově bohatší a rozporuplnější je detektiv Miller, stárnoucí dlouhán ze stanice Cerera. Vyhořelý policista jde po stopě ztracené dívky s úporností ohaře a na své cestě poznává, že není vše takové, jak se zdá. Problémy řeší prakticky, tedy ne vždy v souladu s všeobecně uznávanou morálkou. A pak tady máme kapitána Holdena, naivního klaďase, co velí své malé posádce, vždy se snaží věci dělat správně a následkem jeho idealismu občas vletí exkrement do větráku. Snad není velkým spoilerem prozradit, že se tito dva hrdinové setkají a jejich rozdílná životní filozofie a přístup k překonávání překážek dodá knize další rovinu, proto Holdenův naivní charakter nekritizuji. Jeho trubkovitost má své opodstatnění a není tak přemrštěná, aby si čtenář nechápavě ťukal prstem o čelo. Millerova linie byla ovšem výrazně přitažlivější.
Děj románu mi příjemně připomněl hry "Dead Space" nebo "System Shock 2", se špetkou "Mass Effectu", cítím i seriál "Firefly", vlastně nic nového ve vesmíru... leč v tomto případě na originalitu dlabu, četbu jsem si perfektně užila. Trochu lesku páté hvězdičce ubírám za mírné opadnutí tempa ve třetí čvrtině a kvůli určitým výhradám k závěru. 90%

22 07.10.2018

Není tak docela vinou Lisey, potažmo jejího stvořitele, že jsem se s románem drbala podstatně déle, než u mě bývá zvykem. Minimum času a nálady na četbu v kombinaci s ne příliš "user friendly" podaným příběhem mělo za následek plných pět týdnů trávených ve společnosti vdovy po proslulém spisovateli.
Lisey je žena středního věku a čtenář se prostřednictvím jejích myšlenek, vzpomínek a zážitků seznamuje s jejím charakterem, rodinou a hlavně s manželem, jeho temnou minulostí a spoustou tajemství. Zpočátku jsem měla problém se začíst, protože King přeskakuje v časových liniích a různých událostech jako klokan na trampolínách, není se čeho pořádně chytit, což bylo lehce frustrující. Naštěstí se ten pocit roztříštěnosti postupně zmírnil (autor se zklidnil, nebo jsem si zvykla... možná obojí).
Knížku nejde jednoznačně zařadit do nějaké škatulky, je to tak trochu horor, trochu thriller, trochu fantasy, trochu román pro ženy, místy jsem se uchechtávala, jindy mi tuhla krev v žilách, občas jsem zívala "nuuudaaa, zkrať to!".
Kingovo vyprávění má více vrstev i jakousi osobní rovinu; ze všech čtenářů světa knihu pravděpodobně nejlépe chápe spisovatelova manželka Tabitha, které je dílo věnováno.
Četbu románu určitě nelze doporučit každému, cílovou skupinou jsou spíše ženy (ty, co už jsou mladé delší dobu, mám-li se vyjádřit kulantně). Jsem si poměrně jistá, že před dvaceti lety by pro mne "Lisey" byla nestravitelná, ovšem jestli (až) se k ní vrátím za dalších 20 let, budu jejímu příběhu rozumět lépe a vychutnám si ho zase o kus víc. 70%

18 06.10.2018

Autorku neznám, "Krvavou lázeň" jsem koupila za pakatel ve výprodeji a má očekávání se držela při zdi. Ideální stav pro milé překvapení. To první se dostavilo po otevření knížky - zvenčí vypadá jako jednohubka do 200 stran, přitom jich je bezmála 370 (velikost fontu i rozpal mezi řádky naprosto v pohodě, papír trochu tenčí). Na přečtení jsem potřebovala tři dny, což při mých současných možnostech znamená, že jsem většinu svého omezeného volného času s oblibou trávila právě v "Krvavé lázni" a nikde jinde. Název sice poněkud laciný, ovšem výstižný, jelikož na 900 obyvatel městečka Tranquility se zde odehraje mnoho násilí. Místní čerstvá naplavenina, doktorka Claire Elliotová, se snaží odhalit příčiny krvavého běsnění, musí přitom bojovat s nedůvěrou starousedlíků, osobní tragédií i s vlastním pubertálním synem.
Příběh obsahuje snad veškerá tradiční klišé, včetně padouchů různého stupně a sympatického šerifa. Ani nevím, jestli je to vůbec výtka, prostě jsem si připadala jako ve svých obnošených trekových botách: kvalitně ušité, decentní, nevyhlížejí nijak extra, ničím nepřekvapují, ale jsou náramně pohodlné a můžu se spolehnout na každý krok.
Pokud tedy máte rádi atmosféru maloměsta, nevadí vám nahlédnout do soukromí jeho obyvatel (jinak řečeno to chce paměť na lehce nadstandardní počet jmen a osudů), nezaleknete se vraždících psychopatů, nenudí vás hledání stop pod mikroskopem a netrváte na přiměřené porci originality, "Krvavá lázeň" by se vám mohla trefit do vkusu.
Na závěr si neodpustím drobný kopanec do paní překladatelky, potažmo odpovědné redaktorky: "Noah Elliot dosáhl třistašedesátého obratu na skateboardu..." Dámy, já chápu, že na prkně nejezdíte, ale ten chlapec si pravděpodobně nepočítal množství obratů, nýbrž prostě vykonal fígl, při kterém se otočil o 360 stupňů.

18 05.10.2018

Původ Milese předurčil, aby se stal proslulým barrayarským vojevůdcem, jako jeho otec. Zdravotní handicap, křehké kosti, bohužel odkazují kariéru dospívajícího aristokrata kamsi mezi dvořany a úředníky. Navenek veselý, uvnitř nešťastný Miles však není typ, který by se vzdával; kde ho zklamou omezené možnosti těla, tam si poradí svým bystrým rozumem a charismatem. Co na tom, že většinou jen improvizuje a zamotává se do vlastních intrik...
Po příbězích Cordelie Naismithové a Arala Vorkosigana se konečně setkávám také s jejich slavnějším potomkem. Tenhle sympatický skrček není žádný andílek ani superman, přesto (nebo právě proto) dokáže čtenáře vzít za srdce a přimět ho k pobavenému přemýšlení, jak si Miles poradí se všemi průsery, do kterých se uvrtal.
Velmi příjemná oddechovka, nicméně jsem ráda za komentáře a doporučení některých čtenářů, co mě přiměly četbu "Učedníka války" odložit, dokud jsem nepoznala politické podhoubí tohoto vesmíru, hlavně osudy Milesových rodičů i ostatních postav v "Cárech cti" a "Barrayaru". Neznat detailně charaktery zmíněných osob, zážitek by nebyl úplný. Ani to však na pátou hvězdičku nestačilo, byť jsem o ní krátce přemýšlela.

11 03.10.2018

"Barrayar" je čtivější než "Cáry cti". Postavy už čtenář zná, ví, co od nich může očekávat, stihl si je oblíbit. Cordelii není dopřáno trávit klidný život s penzionovaným důstojníkem Vorkosiganem, místo toho se ocitá ve víru intrik a úskalí nejvyšší barrayarské politiky. V ohrožení se ocitá každý, kdo je jí blízký a ona přitom musí chránit nejen sebe, ale taky své nenarozené dítě. Tentokrát nedojde na žádné vesmírné bitvy, spíše na partyzánské války. Příběh je podán příjemně civilně, nejde ani tak o kolotoč akce jako o lidské drama. Děj není nijak komplikovaný, místy působí malinko přeslazeným dojmem, nechybí však nadsázka (hlavní hrdinka vše vidí ze své kulturně odlišné perspektivy) a hlavním kladem knihy jsou sympatické postavy. Přesto nemůžu jít s hodnocením do závratných výšin, zase tolik mě román o mateřství a komplikovaných vztazích mezi muži a ženami nestrhnul.

8 03.10.2018

Fantasy od této autorky už jsem okusila, tak proč nevyzkoušet, jak to umí s reáliemi budoucnosti? Docela dobře, přestože do pocitu uchvácení mám daleko. "Cáry cti" staví příběh na nedobrovolném setkání a spolupráci dvou důstojníků znepřátelených mocností. Ona je z demokratického světa, kde se o všem diskutuje a hlasuje, on je nechvalně proslulý "řezník" zvyklý na přísně nastavený, zkostnatělý systém hierarchie. Snad není spoilerem prozradit, že tyto zdánlivě nesourodé osobnosti najdou cestu ke vzájemnému porozumění... a k něčemu víc. Přesto nejde o červenou knihovnu, vztahy jsou podány spíše platonicky a připouštím, občas mi Cordeliiny návaly sympatií byly poněkud záhadou. Psychiku i uvažování ústředního páru si umím představit vypiplanější, ale třeba jsem v tomhle směru jen příliš rozmazlená jinými autory. Stejně tak mohla být čtivější dobrodružná složka, lépe se dalo využít military koření a nadměrně zajímavá mi nepřišla ani politická situace. Všechno je to ucházející, všechno dohromady jakž-takž uspokojivě funguje, nicméně postrádala jsem "wow efekt", nějaký dechberoucí moment, díky kterému bych na četbu této knihy ráda vzpomínala například za deset let. Rozhodně to však s tímto světem Lois McMaster Bujoldové nevzdávám, třeba se větší nadšení dostaví u pokračování. 70%

9 03.10.2018

Jak si každý domyslí už z pohledu na obálku, "Ritus" je kniha o vlkodlacích. Markuse Heitze zaujalo řádění Gévaudanské bestie, která ve francouzské provincii (Gévaudan, jak jinak) v 60. letech 18. století napadla a vážně zranila či usmrtila přes dvě stovky lidí. Dodnes se vedou spory o tehdejších událostech a jejich původci, spisovatel se tedy přidržel známých faktů i jmen, přesto mu zůstalo mnoho prostoru pro fabulaci. Historická linie románu je pomalejší, soustředí se na tříleté krvavé období a rodinu Chastelů, lesníků, kteří v honech na bestii sehráli značnou roli. Autor se příliš nepouští do popisů dobových reálií, navzdory tomu stvořil obstojnou atmosféru venkova zasaženého strachem. Ne právě strhující tempo a občasné přešlapování na místě je vykoupeno puncem autentičnosti.
Heitzova "teorie" o vlkodlakovi má nicméně jednu obrovskou logickou trhlinu, co mě po dobu čtení poněkud iritovala. Mám-li být konkrétní, pokud by kousnutí lykantropem mělo za následek, že se zraněný také stane monstrem, museli by obyvatelé Gévaudanu a nájemní lovci řešit zhruba stovku těchto krvelačných miláčků, nikoliv naznačenou hrstku.
Navzdory námitkám pro mě byla linie z minulosti atraktivnější než současná, kdy potomek Chastelů, německý abstraktní malíř a superman Erik von Kastell, loví vlkodlaky v Mnichově, v Petrohradě, u Plitvických jezer a podobně. Je to velmi akční a zároveň velmi o ničem: hlavní hrdina má dostatek finančních prostředků, narozdíl od svých soků umí používat čich, zrak i sluch a naštěstí pro něj oni také moc nepoužívají mozek. Erik pořád na někoho útočí, případně uniká záhadným nepřátelům, pronásleduje bestie, prolévá krev, naráží na tajemství, kterým nerozumí, a při té příležitosti klátí krásné ženy. Markus Heitz si pravděpodobně přivydělává psaním pornoscénářů, málem každá vystupující postava v románu je totiž nadržená, pyje často lačně pronikají, pánve přirážejí, orgasmy vibrují vzduchem, smilní se divoce a často... klidně i v klášteře s jeptiškami.
Když jsem nakousla téma hříchu, ráda bych překladateli vzkázala, aby si klení "do prčic" strčil třeba do p"dele. Opravdu jsem na tento krotký a hlavně ryze lokální výraz alergická, pokud se vyskytne v zahraniční tvorbě, ať už jde o knihy či filmy. Drazí překladatelé, nechcete-li být vulgární, použijte slovník Rychlých šípů, himbajs, a nevkládejte cizincům do úst Prčice, děkuji pěkně.
"Ritus" není uzavřený a přes veškeré výhrady mě zaujal dost na to, abych uvažovala o četbě pokračování. 70%

12 02.10.2018

Pokud bych o této knize nic nevěděla a hodnotila ji pouze zběžně v knihkupectví, docela určitě bych s tímto špalkem k pokladně nezamířila. Nezajímavá, nevzhledná obálka a k tomu anotace spíše odpuzující, než lákavá... nebýt pochvalných komentářů a vysokých hodnocení, "Vyjednavač" by ode mě šanci nedostal. A to by byla velká škoda.
Marně vzpomínám, kdy naposledy se mi podařilo cihlu přes 750 stránek přelouskat do pěti dní - nikoliv zásluhou nadbytku času, spíše navzdory jeho nedostatku. Chytla jsem se od úvodních slov a vracela jsem se k příběhu v každé volné chvilce, někdy i v těch nevolných. Tuhle dychtivost neměla na svědomí relativně všední (dobře podaná) zápletka o napětí mezi dvěma ideově rozdílnými mocnostmi a schylující se válce, román se nepyšní nějakou extrémně hustou atmosférou, ba dokonce ani originální systém fungování magie na základě barev a Dechu není tím nejpřitažlivějším; hlavní zásluhu na čtivosti mají postavy. V první řadě Hymnus Smělý, bůh statečnosti, který si mě dokonale získal svým okouzlujícím, lenivě nevážným přístupem, uvádějícím všechny kolem sebe do zmatku až zoufalství. Dalšími hráčkami jsou dvě sestry z královské krve: upjatá, zodpovědná Vivenna a mladičká, ztřeštěná Siri. Obě čeká strhující cesta za poznáním okolního světa i sebe samých. Pak tady máme tajemného Vashera a jeho ne právě obyčejný meč; co jsou zač a na čí straně stojí? Nechybí ani více či méně sympatické vedlejší postavy. Se zájmem jsem sledovala osudy všech, jejich vývoj, úspěchy i nezdary, odhalování tajemství.
Bohužel Sanderson špičkový standard neudržel. Ve druhé polovině románu začal twisty používat tak často, až se místo překvapivých staly očekávanými a také závěr se jaksi rozsypal, přišel mi nedotažený, zkrátka nepřesvědčil, jakkoliv mi slza místy ukápla (autor chvílemi rozesmutnil i potěšil brutalitou).
Shrnu své dojmy takto: moje kočka byla spokojená, jelikož jsem mnohem více času trávila plynule vsedě na gauči, kde mohla okupovat můj klín. Moje ovčanda byla rovněž spokojená, protože mě výčitky svědomí z nedostatku venčení přiměly brát ji ze zahrady domů, mohla tedy s blaženým zafuněním klesnout vedle gauče a zbožně zírat na kočku. A já byla úplně nejspokojenější, vždyť jsem si vychutnala skvělý příběh, napínavý i zábavný současně. 90%

23 01.10.2018

Odebrat z „Frosta“ veškeré násilí, vulgarismy, porno a více či (častěji) méně povedené hláškování, zůstane několik solidních stránek historických a místopisných údajů. Říkejte mi třeba Prudérie Frigidní, ale tohle je čtení pro chlapy. Samí drsňáci bez morálních zábran, všechny ženy sexuchtivé a lačné mít semenem ulepené veškeré otvory, k tomu množství snadno oddělatelných padouchů, aby hlavní antihrdina se svými společníky nezahálel, když má zrovna volno jeho (samozřejmě nadměrný) penis a mrštný jazyk. Být patnáctiletý hormon, měla bych z „Frosta“ orgasmus – a pravděpodobně ne jeden. Já po téhle četbě potřebuju vykoupat, nikoliv ledovou sprchu, ale pořádně se vydrbat Solvinou. Moc špíny – čímž myslím tělní tekutiny i charakter hlavní postavy… mea culpa, vybrala jsem si špatný titul.
Na můj vkus autor skoro v každém ohledu příliš tlačil na motorovou pilu, jako by chtěl všechny ostatní spisovatele (a čtenáře) akčních braků přesvědčit, že dokáže do tenké knížky nakupit více mrtvol, více vtipů, více sprostých slov, více absurdity a více rozdychtěných krasavic, než kdokoliv jiný v republice.
Frosta jsem si neoblíbila, všechny ty nadržené rajdy jsem vyloženě nenáviděla, z Wolfiho se po nadějném úvodu vyklubal docela trapný mazlíček a ostatní váleční mágové měli málo prostoru. Když zapomenu (ach, kéž by to šlo) na závěrečné puberťácké orgie, vychází mi lehce rozladěných 50% za občasný smích a dějepisnou vložku. Jestli pachuť finále nedokážu brzy spláchnout, půjde hodnocení o hvězdu dolů.

17 30.09.2018

Tak na tuto knížku požívám málo psychotropních látek. Příběh nás zavádí do sanatoria pro duševně choré, kde se všední ponurá realita prolíná se světem skřítků. První třetina se nese v hororovém duchu, ale tápala jsem v ději, příliš se nebavila a na dlouhou dobu čtení přerušila. Střední pasáž je pohádková, různí skřítci, elfové a další pohádkové bytosti se na čtenáře hrnou ze všech stran. Některé věci začnou dávat smysl, jiné ho dávat přestanou; nemohla jsem se občas rozhodnout, zda je vše skutečně tak dětsky jednoduché, nebo mi uniká hlubší rovina. Nejsem kdovíjak sečtělá v Carrollově "Alence v říši divů", Exupéryho "Malého prince" jsem četla naposledy jako dítě a Netíkovo dílko pracuje právě s tímto druhem fantazie, se spoustou symbolů a zašifrovaných odkazů. Ovšem chvílemi jsem se nemohla zbavit pocitu, že hledám vyšší smysl tam, kde žádný není. Poslední třetina knihy je převážně temná fantasy, nabízí trochu odpovědí a množství otázek, jež snad budou zodpovězeny v dalších dílech.
Rozhodně jde o knížku zvláštní a poetickou; pochválit musím péči, jaká byla věnována rejstříku, mapě, redakčním pracem a v neposlední řadě líbivým ilustracím (souhra ilustrátorky s autorem, jejich společná fantazie, dělá "Sanatorium podvržených" jaksi reálnější, osobnější). Nejsem si jistá, jestli mi neobvyklý svět Ondřeje Netíka přirostl k srdci natolik, abych byla ochotná ponořit se do něj znovu. Na tohle jsem asi přespříliš racionální: osobně bych uvítala větší provázanost s reálným světem, s prostorami sanatoria a životy pacientů. 70%

11 30.09.2018

Plánuji se v dohledné době vrátit k sérii "Úsvit noci" a tahle povídková sbírka představuje dobrý start, jak si oprášit Hamiltonovo universum a zjistit něco více o Konfederačním pozadí. Jednotlivé příběhy jsou tématicky různorodé, přiměřeně nápadité, někdy s originální pointou, autor s přehledem zvládá akční scény i melancholické rozjímání. Přiznávám, žádná z povídek mne úplně neposadila na zadek, ani jednu bych však neoznačila za slabou. Seřadit je podle obliby, zvítězila by závěrečná "Úniková cesta", jelikož to byl prostě ten můj šálek kafe, jakkoliv novelka "Druhá šance v ráji" nabídla komplexnější práci, detailnější, hlubší, více k zamyšlení. Nezaostala ani lehce rafinovaná "Poupata", dovedně míchající zkaženost s čistotou. Co jsem od tohoto pana spisovatele čekala, to mi dal - možná bych ocenila i něco málo navíc, nehodlám se ovšem ofrňovat nad kvalitním řemeslem. 75%

8 28.09.2018

Český název této povídkové sbírky není zvolen úplně vhodně, protože ten originální naráží především na temnotu v nás, nikoliv na tmu kolem nás. To je naštěstí jediné, co lze překladu knihy vytknout, povídky se četly výborně a počet překlepů byl zanedbatelný. Stephen King zase nahlédl do nejstinnějších koutů lidské duše a vzal nás na čumendu sebou – díkybohu! Jakkoliv neradostné čtení nachystal, rozhodně mi dokázal sebrat dech, vymáčknout ze mě nesmírně silné emoce a zanechal také dost námětů k zamyšlení. Snad jen doslov nebyl tak okouzlující a svěží, jak jsem od tohoto pana spisovatele zvyklá.
Úvodní povídka „1922“ byla nejpochmurnější, nejdepresivnější a imho nejlepší. Námětem je sice klasický zločin a trest, ale King z toho svým smyslem pro detail vytvořil mistrovské dílo a znovu dokázal, že nejhorší, nejstrašnější horory nepotřebují žádná nelidská monstra… a taky, že svědomí je pořádně kousavá bestie (95%).
V těsném závěsu šlape na paty v jistých ohledech tématicky podobné, přesto zcela odlišně pojaté „Dobré manželství“. Snad každý z nás má svá tajemství, většinou neškodná… Ale někteří třeba v sobě skrývají velmi temné já a s ním související ošklivou historii, jak se potom vyrovnat s odhalenou pravdou? (90%).
Bronzovou medaili bere nadprůměrný, leč poněkud klišovitý thriller „Velký řidič“, příběh o pomstě s velmi silnou úvodní třetinou (80%).
S bramborovou se musí spokojit „Prodlužování času“, text nejkratší a jediný, který využil nadpřirozených prvků (70%).
Striktně matematicky musím dát 4*, ale s ohledem na fakt, jak intenzivně jsem si většinu knížky užívala a jak dlouho mi povídky nebo jejich části strašily v hlavě, se před Kingovým uměním znovu hluboce skláním. A víte co, kašlu na matematiku!

27 27.09.2018

„Počítání hlav“ mě zaujalo kombinací názvu a anotace natolik, že skončilo v napěchovaných policích domácí knihovny. A nelituji, Maruskem stvořený konec 21. století a první polovina století následujícího jsou plné podivuhodných technologií, umí fascinovat a zároveň působit dojmem „takhle nějak by to jednou mohlo být“. Lidstvo po nepříliš podrobně specifikované katastrofě žije pod obřími kopulemi, chránícími své obyvatele před různými biologickými i nanotechnolo­gickými útoky. Soukromí je luxus, jaký si nemohou dovolit ani ti nejvlivnější; kontrolu možných nákaz má na starosti Vlastenecké velitelství, využívající služeb lidí, klonů, strojů nebo zvířat (vlastenecké slimáky si „zamilujete“). Nicméně i v těchto totalitních podmínkách je možné si slušně žít – při dostatečném majetku a moci: svůj věk je možné regulovat libovolným směrem a dosáhnout takřka nesmrtelnosti. Lékařská věda si umí poradit s každou nemocí i s naprosto devastujícími úrazy. Proto je samozřejmě omezena porodnost a skutečné děti jsou nesmírně vzácně udělovanou výjimkou.
V tomto poněkud citově chladném prostředí, kde narazíme na pojmy jako „rekreační manželství“ či „komerční děti“, je zajímavé sledovat různé skupiny, jejich vztahy a chování, ať už jde o lidi, klony nebo umělé inteligence. Autor neváhá s trochou nadsázky kopnout do nešvarů dnešní doby, například do vlezlosti reklam, dotěrnosti médií, do stupidity telenovel atd.
Děj je tak trochu na vedlejší koleji. Samo poznávání Maruskova světa, fungování společnosti se spoustou nevšedních detailů, je hlavním důvodem, proč román číst. Opravdu mě to objevování bavilo, ALE! závěr mě (jemně řečeno) rozladil. Nejde ani tak o množství náhod, co se sejdou v jednom potřebném okamžiku, nad tím bych ještě byla ochotna mávnout rukou. Prokousávat se pěti stovkami stran, abych na konci zjistila, že nebylo nic vyřešeno, uzavřela se jediná linie, zatímco všechny další jsou ponechány ve velmi otevřeném stavu, to (jemně řečeno) nepotěší. Chcete vědět, jak to celé dopadlo? Počkejte si, až spisovatel napíše další díl a jestli to u nás vůbec vyjde… (jemně řečeno) kurnikšopa!

11 26.09.2018

Jeden autor, dva žánry (sci-fi, fantasy) a osm různorodých povídek s jedním spojovacím článkem – nadprůměrností. Ať už čtenář sleduje boj s gigantickým mořským tvorem, nostalgicky vzpomíná na Zemi v lepších časech, uzavírá dohody s draky, cestuje časem za nápravou osudových chyb, přemítá o lásce a lidskosti, pitvá vztahy na zamrzlé planetě, putuje za pomstou k věži čaroděje nebo zvažuje, co by hrdinové artušovského mýtu dělali v dnešní době: vždy se jedná o příběhy čtivé, kterým ve většině případů nechybí hloubka a mají co nabídnout i dlouhá desetiletí po svém zrodu. Ani jedna z povídek mě vyloženě nenadchla, vždy mi něco málo či více k dokonalosti scházelo a třeba „Ledová věž“ ze světa Prokletého Dilvishe samostatně úplně neobstojí, přesto jsem četbu příjemně vychutnala a lituji jen, že jsem se k této sbírce nedostala jako mladší – v mých **nácti letech by povídky sbíraly absolutní hodnocení. Pokročilá Metla může přivřít oči a dát čtvrtou, hodně nostalgickou hvězdičku.

11 26.09.2018