Metla komentáře u knih

„Říká se, že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku, největšího z měst Zeměplochy.
No, alespoň je takové rčení, že se říká, že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku.
Není to pravda. Všechny cesty vedou z Ankh-Morporku, ale občas po nich lidé chodí špatným směrem.“

Špinavé osobitosti Ankh-Morporku si v „Pohyblivých obrázcích“ až tolik neužijeme, protože (jak napovídá název) vyrazíme do Svatého lesa, místa, kde se přetváří realita. Budeme svědky vzniku filmového průmyslu, vzestupu hvězd, rozmíšek prvních režisérů/scénáristů/producentů, rafinovanosti reklamy, pochopíme technologii filmování, poznáme různé lidi (troly, trpaslíky, psy a další), co se kolem této branže točí, zavalí nás hromada klišé, zkrátka si vychutnáme epický biják. A tisíc slonů!
Mám ráda Pratchettův humor, jeho hru se slovy, barvitá přirovnání, způsob, jakým se jeho knihy odvíjejí před očima… docela jako film. „Pohyblivé obrázky“ patří k autorovu (solidnímu) standardu, příjemně zabaví, nabídnou několik skvostných pasáží i barvitých scén, ovšem nenadchnou na plný knedlík. Ale možná je to jen mou lehkou nechutí k prostředí filmového průmyslu.
70-75%

51 10.08.2022

Zase jednou bych mohla ponechat dutinu lebeční v módu minimální činnosti a použít praktickou kombinaci kláves ctrl c + ctrl v, jelikož "Popravčí" se svým stylem od úvodního dílu série příliš neliší. Dominuje vyšetřování nejzhovadilejších vražd a jejich detailní popis, detektivové jsou zatím uspokojivě normální, nezatěžují čtenáře svými traumaty ani sebedestruktivními závislostmi. Asi by to však chtělo zapracovat na psychologii trochu hlouběji, Hunter je neomylný a veleschopný, Garcia určen ke kladení přihlouplých otázek, v obou případech chybí výraznější charakterové rysy.
Překvapením bylo zapojení paranormálního prvku, což čtenáře s nohama pevně na zemi může rozhodit. Já zas tak ukotvená nejsem, vize mi vadily jedině z toho důvodu, že si touto berličkou autor usnadňoval zápletku. Jak předat kriminalistům potřebné informace? Jednoduše, stačí je ve správnou chvíli šoupnout do hlavy média. Dalším nešvarem je rádoby efektní ukončování kapitol nějakým šokovaným zvoláním, tradičně "Panebože!", častějším "No do prdele", či hojným "A kurva!". Nechci, aby se Carterovy postavy zaklínaly Prčicemi a nadávaly do plantážníků, přesto by neuškodilo vulgarity zredukovat na rozumnější míru.
Suma sumárum - takový svižně nenáročný relax pro otrlé úchyláky. Chápu, co se na téhle sérii většině čtenářů líbí, chápu i ty znechucené. Podobné brutální thrillery mě obvykle naladí pokračovat nějakou podstatně milejší knihou... pryč se špínou, hurá na Zeměplochu! 70-75%

59 31.07.2022

Další z mých občasných návštěv soudních síní mě překvapila jedině stručností a přímočarostí. Kdyby Grisham zbavil svůj (shodou okolností taktéž první román) "... a je čas zabíjet" veškeré omáčky a ponechal pouhou dřeň, tedy zločin na dítěti a obhajobu rodiče, který vzal spravedlnost do svých rukou, bylo by z toho něco jako Methosův "Obhájce". Ideální právnické drama by ovšem vzniklo, kdyby se tito dva spisovatelé spojili - ten zkušenější má totiž sklon uchylovat se k přemíře zbytečných detailů, opakovat se, zatímco afghánský autor byl ve své prvotině až příliš skoupý na podrobnosti, justiční kličky i emoce. Přesto mi kniha padla do noty a hodnotím ji jen o málo hůř než věhlasnějšího staršího (výše zmíněného) sourozence. 75%

44 26.07.2022

Občas mě potká období (jako asi každého), kdy problémy všedního života téměř znemožní, aby se mysl věnovala stránkám knih. Naštěstí jsem objevila několik plodných autorů a oblíbených literárních postav, co zvládnou čtenářské bariéry rozbíjet. Detektiv Harry Bosch mezi tyto spolehlivé taháky patří. Sympatický hrdina je u mě polovina úspěchu - spokojenost zaručena, pokud se k němu ještě přidá dobře zpracovaná zápletka (nemusí ani vadit, když zrovna nehýří originalitou). "Poslední kojot" používá osvědčená klišé závěrečných dekád 20. století, kdy drsní poldové nešli pro ránu daleko a k vyšetřování používali především vlastní mozek.
Vlk samotář Bosch tentokrát řeší velmi osobní případ, ničím extra nepřekvapil, přesto nemám důvod brblat. Prostě jsem od pana Connellyho dostala přesně to, co jsem právě potřebovala. Nic víc, nic míň. 80-85%

50 10.07.2022

Pokračování osudů bankéřova syna, který schopnosti finančníka nasával už s mateřským mlékem, a polského sirotka s vysokou inteligencí, jehož cesta na vrchol je mnohem strastiplnější. Setkání těch dvou nezahájí žádnou přátelskou idylku, nýbrž zničující boj, kdy čtenář/posluchač často odolává pokušení nahlas zařvat: "Nebuďte takoví zabednění kokoti! Sedněte si na jedno chlazené, promluvte si bez tajností a přestaňte už drtit sebe, případně své blízké, vy geniální idioti!"
Připravte se zavítat do světa bank, akcií, hotelů, obchodů, intrik, poctivosti i podlostí a vůbec všemožného čachrování. Drama v podobě boje o život se tentokrát vyskytuje pouze v části z II. Světové války. Příznivci romancí nebudou ochuzeni o čisté i komplikované vztahy.
Nenudila jsem se, ovšem nebyla jsem příběhem pohlcena tolik, jako u první knihy. Chvílemi docházelo k recyklaci scén a machinační bitvy dvou mocných mužů byly postupně kapku úmorné. Finále dle očekávání dojemné. Pořád dobré, ale nejspíš už ne pro každého, komu se líbilo dětství a dospívání Williama a Wladka - Abela. 75%

43 30.06.2022

Zase jednou musím upřímně poděkovat několika svým oblíbeným komentátorům, že upoutali mou pozornost ke knize, která by mě vnější fasádou rozhodně nezaujala (spíše naopak).
Tvorba Jeffreyho Archera mne zatím míjela, což se zcela jistě změní - strhující cestu Wladka Kosakiewicze za svobodou jsem totiž prožívala téměř bez dechu. Bankéřův syn William Kane byl se svou nóbl linií poněkud v nevýhodě, ovšem těšila jsem se na protnutí osudů těchto dvou nesmírně silných osobností. Pokud vás tedy zajímají nelehké životy a doba zhruba 100 let minulá, podmínky americké smetánky v kontrastu k polskému chlapci, jenž musel bojovat od prvního nadechnutí, potom neváhejte a čtěte (případně poslouchejte příjemně načtenou audioknihu). Já byla beznadějně lapena hned od úvodních slov a dokázala na pár dní vzácně snadno zapudit starosti a stres. 90%

Asi byla chyba začínat desátým dílem, který cácorka ulovila ve školní knihovně. Snad by úvodní knížky pomohly k lepšímu propojení mezi čtenářkou, postavami, světem a jeho tanečními pravidly. Takhle na nás příběh o peripetiích s Neptunovým žezlem zapůsobil spíše průměrným dojmem, stejně jako poměrně chudý výtvarný doprovod. Ale pokud se mi podaří někde vypůjčit první díly, dáme sérii druhou šanci. 60%

37 26.06.2022

První knížka, kterou jsem nečetla já dceři, naopak, poslouchala jsem, jaký cácorka v uplynulém školním roce udělala pokrok. A právě "Velký závod" dostala, když byla paní ředitelkou pasována na čtenáře. Můžu tedy mít (a mám) námitky ke zkratkovitě podanému příběhu (s ponaučením, že kamarádi jsou důležití a je správné jim pomáhat), ale čestné místo u nás v knihovničce si tahle krásně ilustrovaná knížka vysloužila. Výtvarná stránka dominuje nad dějem, textu není mnoho, ovšem pro začínající čtenáře to stačí. 75%

40 25.06.2022

Zlákána komentáři několika svých oblíbených (a také obálkou a parodickým názvem, co si budeme nalhávat) sáhla jsem po této sympatické knížce. Zpočátku mi docela sedla, působila úsměvným a uvolňujícím dojmem, jaký jsem potřebovala. Bohužel můj zájem brzy vyšuměl a dočítala jsem na setrvačník. To je tak: v době, kdy libovolná vševidoucí a všemocná entita rozdávala romantické cítění, já zrovna stála ve frontě na potřebu... potřebu napínavých krváků, vizí budoucnosti a tak dále. Kolem fronty plné dívek a žen jsem asi prošla, něco málo mi ulpělo za nehty u nohou. Nepatrné množství. Tenhle týden mi sestra pustila svůj oblíbený film se slovy "Krásný chlap, krásná příroda!"... a já se u toho milostného tokání fakt zoufale nudila, má dřímající pozornost se probouzela jen ve chvílích, kdy si on sundal tričko. Tím vysvětluji své nižší hodnocení. Pár vtípků pozvedlo koutky, sdílím s autorkou pozitivní vztah ke kočkám, ale "Padesát odstínů tymiánu" je dle mého názoru růžová fantasy kravinka spíše pro dospívající slečny. Víte, jakou otázku jsem na ulici slyšela, když mě lidé měli oslovovat "slečno"? Už to bude více než čtvrt století a já si ji pamatuji zcela přesně: "Mladý muži, nevíte, kde je tady věznice?"
Kompatibilita s dílkem Zdenky Pšeničkové byla tedy nejspíš předem vyloučena. Těch pár hodin ve společnosti Tymiány ovšem nelituji a oceňuji také ilustrace. 65%

46 21.06.2022

Nu, Old Shatterhande alias Karo ben Nemsí, převeliké díky za dětství a dospívání ve tvé společnosti. Milovala jsem tě, ctila coby nedostižný idol snad celé desetiletí, obdivovala jsem tvou udatnost, sílu, lstivost, čestný charakter, zkrátka veškeré superschopnosti, jimiž jsi byl obdařen. Když jsem se k tobě vracela po čtvrt století od posledního setkání (v rámci čtenářské výzvy), tušila jsem, že už to nebude fungovat. A nefungovalo. Rozčiloval mě tvůj šovinismus, vytáčela svatouškovská povaha "jsem ctnostný evropský křesťan, nikdo není víc", štvalo mě tvé neustálé chvástání, špatně maskované rádoby skromností. Všude jsi byl, všechno jsi viděl, všechno víš, všechno umíš, všechno zvládáš, všechny nepřátele porazíš, všichni tě chválí a vzhlížejí k tobě. Akorát padouši nadávají, ovšem jedním dechem nezapomenou dodat, jaký jsi statečný bojovník, nebezpečný soupeř, jemuž není rovno, prostě skvělý chlapík, ač nevěřící pes, hatící veškeré zlovolné plány (leckdy nepochopitelně složitě, naivně a s pochybnou logikou). Pravda, není tak těžké excelovat mezi pitomci - svým vzděláním i zkušenostmi strčíš hravě do kapsy každého domorodého experta v libovolném oboru. A co mě iritovalo nejhůř? Tvůj velkohubě "vtipný" sluha Selim, postava otravnější než Jar Jar Binks ze Star Wars, Oslík ze Shreka a Olaf z Frozen dohromady.
Zkrátka, Karle Mayi, touto knihou z prostředí Afriky se loučíme navždy, sbohem a dík za báječná dobrodružství, která sice s dospělostí ztratila kouzlo, vzpomínky přesto zůstávají milé, nezkalené současnými chatrnými dojmy. Snad máš co říct i dnešním dětem a tvá popularita přetrvá další staletí.
Hodnocení třemi hvězdami je kompromisem mezi dávným nadšeným mládětem a nynější, lehce zpruzenou Metlou.

54 19.06.2022

Nemít „Černá smrt“ atmosféru s hustotou nočního močálu plného mrtvol, asi bych poslala hodnocení dolů, ale můžu si za dilematický prožitek sama. V současném duševním rozpoložení bych neměla číst tak bezútěšné, deprimující knihy, ve kterých není ani záblesk vtipu, ani jiskřička naděje, pouze bolest, temnota, zmar a hrůza.
Špatně se mi na děj soustředilo, hlavní postava sice měla mou účast, zájem bohužel nikoliv, což platí i pro Gabrielova spoluhráče a veškeré ostatní osoby. Strašně mi chyběl jaksi hlubší, osobnější přístup, aby mi bylo více líto obětí, abych urputněji držela palce pátrajícím, abych se zalykala strachem, nenávistí (zkrátka libovolnou silnou emocí) vůči bestiím s lidským zjevem. Za povrchní zpracování psychologie amputuji jednu hvězdu. Také si nejsem jistá, zda jsem správně pochopila závěr... snad ne, taková překombinovanost by byla důvodem k odstranění další astry.
A poslední připomínka: úplně mi nevoněl překlad. Já tedy netuším, jak je na tom originál, nicméně takovej ten pražskej přízvuk mi sedí k puberťákům nebo vrstvám z podsvětí, u starých fotrů bych preferovala spisovnější formu dialogů. To je ovšem čistě lokální problém, bo u nas se kurňa mluvi jinak!!!
Časem dám panu spisovateli druhou šanci uchvátit mě, momentálně zamířím k méně drásavým titulům.
70%

50 16.06.2022

Pátý a pravděpodobně poslední díl "Sesterstva" zabrousil k politice - samozřejmě ve zjednodušeném, pro dětské čtenáře srozumitelném stylu. Jak naznačuje název, hlavním tématem je moc a její zneužívání. Ela, Bára, Míša a Fabiola objevují kouzlo starých Zahrádek, pátrají po zdroji znečištění vody v lomu, pomáhají zvířatům i seniorům, kromě toho lépe poznávají samy sebe, svou sílu i slabosti. Cácorka chce dát pět hvězd, protože: "tenhle díl nebyl ani moc strašidelný, ani moc nudný, prostě bylo všeho tak akorát." Příjemné dívčí dobrodružství s trochou ponaučení, nenásilného vychovávání a s pěknými ilustracemi. Povedená série pro holky ve věku kolem osmi let (+/- 2 roky). 85%

39 13.06.2022

Pro čtenáře v ideálním věku (+/- 12 let) tahle série zatím vypadá jako špičková záležitost. Odvaha, přátelství, dobrodružství, napětí, akce, pilování fyzických dovedností i utužování charakteru, zkrátka ta správná porce hodnot pro kluky a holky. Fantasy svět je zřetelně inspirovaný tím Tolkienovým, ovšem zjednodušený, s minimální popisností, která by zpomalovala tempo příběhu.
Pohledu dospělého samozřejmě nemůže uniknout určitá naivita (souboje sečnými/bodnými zbraněmi byly spíše záležitostí vteřin, nikoliv minuty trvající přehlídka fines), místy absentuje logika (arcipadouch by musel být úplně dementní, kdyby po letech plánování a budování nechával strategickou stavbu bez dozoru), což je také důvod proč si u mne "Hraničářův učeň" nevystřílel plný terč. Zdůrazňuji však jedním dechem, že potěr školou povinný bude Flanaganovými knihami s nejvyšší pravděpodobností nadšen - já bych před 30-ti lety byla. 80%

47 12.06.2022

Superman z Boru pokračuje ve šlépějích svých předchozích rekovných činů za zvuků řinčících čepelí, pádících kopyt a bojovného pokřiku. František Niedl opět odvedl mou pozornost od momentálních starostí, což kvituji s velkým povděkem v této době, kdy je mnohé posraným navrch - v rovině osobní i globální. Přesto mám vůči tomuto historickému dobrodružství několik výhrad, které brání velkorysosti při udělování hvězd. Bezchybnost a dokonalost hlavního hrdiny je přetrvávajícím jevem: neporazitelný bojovník, obávaný nepřítel, vždy čestný, poctivý, spravedlivý, moudrý, lstivý, takový středověký Old Shatterhand, akorát nemilosrdnější, pragmatičtější a rozhodně žádný puritán, stranící se ohnivé vody či něžných pohlaví. S realitou tato postava nemá mnoho styčných bodů, občas ty superschopnosti ve všech oblastech lidského konání lezou na nervy. Pak jsou zde pokusy o humor, obvykle vytažené z šuplíku nadepsaného „infantilní“. Dialogy s ženami stále trpí mírnou nepřirozeností. V určitých pasážích by prospělo ubrat něco z přemíry trojteček… A pak je tady ten nešťastný Kadrnožka, kde se vzal, tu se vzal, potřebovalo by to vysvětlení, třeba i blbé, ale nějaké.
Sérii rozhodně dočtu, případně doposlouchám, a ráda se podívám na další knihy z dílny tohoto pana autora. 80%

51 08.06.2022

Nesnáším, když nevím, co napsat. Vlastně už to je dobrý indikátor, že čtvrtá hvězda je ke třetímu dílu série "Mince a dýka" až příliš laskavá. Ženské linie se posunují v ději slepičími krůčky, občas to ani nebývá vpřed, Geder je prostě Geder, člověk musí toho zaslepeného mamlase současně litovat i nesnášet, jediný pokrok se udál v Marcusově dobrodružně-putovním příběhu. Pokud máte nějakou úchylku přes draky, potom pozor, zde přestávají být pouhými legendami z dávné minulosti a lze očekávat jejich výraznější zapojení v příštích knihách.
"Tyranův zákon" je většinou vata, vycpávka s pozvolným rozmísťováním figur do strategických pozic před (jak věřím) strhující, nelítostnou smrští v následujících knihách. Mám pro Abrahama slabost, tudíž přimhouřím očko a šoupnu sem mírně zklamaných 70%.

45 05.06.2022

Knížku jsem koupila, protože ilustrace Evy Chupíkové mají své kouzlo, s příběhy Daniely Krolupperové už jsem také udělala dobrou zkušenost a víly jsou holčičí téma, na jaké by cácorka měla slyšet. Jenže to nezabralo. "Taje olivového háje" se velmi soustředí na stavění kulis francouzského venkova, na zahuštění atmosféry Provence, na poznávání bylinek, popis vůní, domů, stromů, hrníčků, náměstíček, kavárníků... a děj se v tom poněkud ztrácí. Nebavila jsem se tedy, ale nedávalo to najevo, hrdinně jsem předčítala se snahou co nejvíce podpořit víly a jejich peripetie. Bohužel jsem neuspěla, nudila se i dcera a na její žádost jsme po několika večerech přešly k jiné knížce.
Možná "Taje olivového háje" jednou dočteme, možná prodáme, hodnotit zatím nebudu. Buď se nám netrefily do nálady nebo do povahy (vyžadující přece jen výraznější příběh a méně četné popisy).

Převážně milé příběhy o nelidských obyvatelích jedné školy, mezi které patří místní duo strašidýlek, kocour, myš, ježek, krysa a podobná havěť. Část příběhů se zaobírá všedními problémy, třeba strastmi hodných žáků, či alotriím těch zlobivých, část zavede čtenáře až do říše snů, něco je vesele hravé, něco melancholicky poetické, občas vyplynou i nepříjemná ponaučení, že život umí být nespravedlivý, ba krutý. Kdyby šlo jen o kocouří přirozenost, tedy lovecký instinkt, bylo by to v naprostém pořádku, rozvod rodičů je taky v normě, neřešené násilí v rodině... ajajaj. A závěr knížky je těžká deprese, jakou stěží rozdýchá dospělý, křehká dušička mé dcery ten heavy end vůbec nezvládla. Předchozí večery vyplněné příjemným předčítáním byly zapomenuty, cácorka rázem trvá na pouhých třech hvězdách, zanevřela na Půďáky: "Vždyť pohádky přece mají končit šťastně, mami!" Ach jo, kéž bych se včas zarazila a poslední stránky zahalila do improvizované letní pohody. Bohužel - já dál nevěřícně četla nahlas. Dám 75% a pšššt, kdyby to mladá zjistila, trvala by na umazání hvězdy.

45 31.05.2022

„Možná je vám divné, že takový virvál neznepokojil sousedy. Byl nepřeslechnutelný. Probudil by i Šípkovou Růženku. Avšak obyvatelé tohoto domu se drží hesla: Co tě nepálí, nehas. (Jen tak pro ilustraci. Jednou jsem celé dva dny slyšela nepřetržitě hučet v potrubí vodu. Všichni tvrdili, že nic neslyší, pouze pan správce připustil, že ve sklepě je mokro. Jen díky mému neutuchajícímu úsilí vyšlo najevo, že potrubí prasklo. Dva dny voda podmáčela dům a všichni jsme zaplatili tisíc korun stočného navíc. To víte, co tě nepálí, nehas. A proč by se hasilo, když voda teče proudem sama, že jo?)“

Zpočátku jsem měla dojem, že paní Devátá (kterou prakticky neznám, jelikož jsem kulturní Vizigót a na sledování seriálových perel typu „Velmi křehké vztahy“ jsem se neuhodila do hlavy v dostatečném počtu ani síle) musí být nějaká moje blízká příbuzná, o pár generací starší duševní dvojče. Sama jsem v paneláku zažívala výše popsané, kdy jsem (v touze po spánku, za vytáčení 156) opakovaně žasla, zda žiju obklopena sousedy zcela hluchými, či ovečkami ochotnými nechat si sr… kálet na hlavy, dokud uřvaní notorici z 2. poschodí nezačali dům udit kouřem z požáru. Nesnáším bezohlednost a buranství v jakékoliv formě.
Postupně jsem však došla k přesvědčení, že spříznění s paní Ivankou má své limity. Jsem totiž (ke značné nelibosti otce, tchyně i tchána) zavrženíhodný skoroabstinent, cigaret jsem se v životě dotkla jen proto, abych je příteli mé sestry rozšlapala (no, nebyl za mou snahu ochránit jeho zdraví vůbec vděčný - před držkovou mě zachránil zřejmě jen nízký věk), můj šatník neobsahuje nic společensky přijatelného a než bych si veřejně stěžovala na chátrající zdraví, to raději skočím nahá šipku do kopřiv. Kdykoliv rodič-hypochondr začne líčit, co vysmrkal, jakou to mělo barvu, konzistenci atd., prchám do lesů; skutečně nemám chuť konzumovat literární ekvivalent téhož. Do detailu pitvané zdravotní problémy + častá samochvála stály paní Devátou body. Ráda bych dala čtyři, ale... ač vybraný sloh a vtipné obraty, bavila mě první čtvrtina o peripetiích se sousedy a ta poslední ze cvokhauzu, ve střední části jsem lehce trpěla a neměl to tak docela na svědomí soucit. 65-70%

48 29.05.2022

„Lidé mluví o Setmění tak, jako naši předkové mluvili o Černé smrti, jako by to byla vůle Boží. Jenže to my jsme je přivolali, s každou cisternou ropy, kterou jsme se propálili. Moje generace byli lidé, kteří se cpali do bezvědomí v Restauraci pozemského bohatství, a přitom věděli – ačkoli to popírali –, že utečou bez placení a zanechají svým vnoučatům účet, který se nikdy nedá vyrovnat.“

„Hodiny z kostí“ působí do značné míry jako pláč nad planetou, které si její „inteligentní“ obyvatelé neváží, nicméně ekologický podtón se výrazněji projevuje až v závěru knihy. Mitchellův oblíbený styl volně navazujících povídek je tentokrát propojený postavou Holly, v úvodu pubertální rebelkou na útěku za dospělostí, ve finále nemocnou starou ženou, truchlící pro zanikající svět, pro osud blízkých, pro budoucnost těch, co mají ještě život před sebou.
Tohle dílo by dobře fungovalo i bez nadpřirozena, bez tajné války bytostí, vymykajících se přírodním zákonům. Coby čtenářka fantastiky (naočkovaná např. Gaimanem nebo Barkerem) jsem Horologii a Anchority přijala bez námitek, chápu však, pokud někdo prská, v jakou pitomost se ty celkem civilní příběhy zvrhly. Zřetelné stopy se dějem táhly od počátku, směřování zápletky k věcem paranormálním rozhodně nepřekvapilo.
Já můžu jedině chválit. David Mitchell má abnormálně čtivý styl se skvělými dialogy, nenudila jsem se a neměla tendenci přeskakovat věty ani v pasážích, kde se nic moc nekonalo. Každá z povídek mě zaujala, ať se právě věnovala klaďasům či padouchům, popisovala práci válečného zpravodaje nebo zkoumala činy spisovatele na ústupu ze slávy. Až na pár scén dominuje poklidnější tempo, což mi nijak nebránilo bavit se, užívat si a dumat nad myšlenkovým přesahem.
„Hodiny z kostí“ jsou adept na 5*, ale nechám dojmy trochu uležet, jestli vydrží i za několik týdnů. Zatím tedy ponechám palec těsně pod 85%.

54 26.05.2022

„Máme více moci, ale nevíme, jak s ní naložit. A co je horší, chováme se nezodpovědně. Počínáme si jako bohové, kteří stvořili sami sebe, uznávají jen fyzikální zákony a nikomu neskládají účty. Zabíjíme a ničíme ostatní tvory i přírodu, ženeme se za pohodlím a zábavou, ale spokojenost nenacházíme.
Může být něco nebezpečnějšího než nespokojení a nezodpovědní bohové, kteří nevědí, co chtějí?“

Autor se populárně naučnou formou zamýšlí a spekuluje nad vývojem lidstva - od první buňky až kamsi k budoucím kyborgům. Mnohé jeho postřehy považuji za velmi zajímavé, nabízející nové úhly pohledu a čerstvá témata k prohnání mozkovými závity, pilinami, či jaká výplň se nechází v mé dutině lebeční. Ovšem některé dohady mi připadaly poněkud nepodložené a občas byla na hraně objektivita. Například Evropané, přesněji všichni běloši, musí být vždy připraveni přijmout kritický kopanec (obvykle zasloužený), zatímco kolem dalších ras, převážně těch kdysi utlačovaných, je našlapováno nesmírně opatrně, hlavně se vyhnout jakékoliv negaci. Píše se o tom, jak škodíme Zemi, o přemnožení lidstva ani slovo (tedy počty jsou průběžně zmiňovány, nicméně jaksi globálně, bez naznačování a vyvozování důsledků). Zbavit se kniha ideologického nátěru, zafungovala by na mě líp, přesto hodnotím kladně: o spoustě rozebíraných věcí jsem dříve neslyšela, nečetla, nepřemýšlela, nebo je neviděla z jiného úhlu – oceňuji ten přínos. 75%

63 25.05.2022