matej.kulistak komentáře u knih

Příjemné oddechové čtení. Svěrák dokáže i z banality vyčarovat zajímavou, téměř napínavou historku (Ve vlaku). Často je tématem nějaká "podivnost" (Dubnová povídka, O slušném taxikáři), která ale, zasazená do přirozených kulis, nepůsobí nepatřičně, ale spíš zajímavě. Výborně se zde pracuje s prostředím a postavami (včetně vypravěče). Obojí, byť jen v rychlosti načrnuté, působí živě a přirozeně.
Některé povídky jsou napínavé, některé dojemné, všechny krásné. Občas mi vyústění připadalo přehnaně sladkobolné ("neřešitelné situace" se mi v několika případech zdály při troše dobré vůle docela řešitelné), ale pro jinak kvalitní obsah to musím autorovi odpustit. Rozhodně si od něj ještě něco přečtu.

5 10.12.2020

Čekal jsem možná něco jako debatu u stolu, kde staří chasidé v černých čepicích a s pejzy sedí nad vínem a rozpráví o Bohu a biblickém významu věcí. Poetická představa.
Realita byla podstatně jiná. Zdařilejší, působivější a dokonce poetičtější. Kniha dává nahlédnout do života lidí dnešní doby, s dnešní mentalitou a problémy, kteří se narodili jako ŽIdé, což je fakt, s nímž se každý musí vyrovnat po svém. Je to krásně lidské, nemohl jsem si vybrat, který charakter mám nejraději a zůstal jsem nerozhodnut. Svět judaismu je krásný, vznešený, tajemný a neskutečně pestrobarevný, protože se zde mísí náboženství, kultura a národ v cíttění jednotlivců pokaždé v unikátním poměru. A jak říká Avi Kolman, už šedesát let tu ten svět neměl (rozuměno nemusel) být...
PS: Přečteno za dva dny, během nichž jsem nedělal prakticky nic jiného. Kniha ve mě vyvolala takovou pohodu, že jsem se často smál nahlas (dokonce v tramvaji) i vtipům, které by si to normálně nezasloužily. Děkuji za krásný zážitek.

7 26.11.2020

Téma moc krásné, ale tón se mi nezdál. Jako dítě jsem před Vánocemi poslouchal (a vlastně dodnes poslouchám) Vánoce s Frantiček Nepilem (namluvené Františkem Nepilem), jež jsou pro mě mistrovským dílem, pokud jde o knihy "o malých věcech". Jsou ucelené, skvěle pointované, laskavě humorné a vdechnou člověku lásku k prostému životu jen a pouze autorovou vroucností.
Pro srovnání, zde jsem postrádal celistovost. Byť jsou jednotlivé kapitoly kratičké, často se skáče od tématu k tématu, mluví se o lidech, kteří jakoby spadli z nebe (zčistajasna se zjeví jméno, padne pár informací a jde se dál), laskavý popis toho hezkého je vždy prodchnut lamentováním, že už to není co bývalo. Možná není, ale to čtenář ví. Zatímco Nepil nám na to dá zapomenout, Kroutvor nás tím neustále moří, čímž kalí radost i z toho, čím se nás snaží inspirovat. Věřím, že by uspěl spíš, kdyby plačitvý tón omezil. Na knize cením především představení málo známých inspirativních lidí a míst.

5 25.11.2020

(SPOILER) Čekal jsem jednodenní záležitost, ke které nebudu mít důvod se vrátit. Místo toho knížečku zakládám do knihovny a znovu a znovu procházím.
Každý oddíl je trošičku jiný. Mě uchvátil především ten první, protože popsat dojem s nějaké chvíle nebo místa tak málo slovy a přece tak plasticky je nádherný zážitek. Malý příklad:

LEZAVO

V zápraží
hřadují holinky
Zakašle srnec v zeleni
Tělo mlhy

Ve stejném duchu se nese celá knížka. Prostor, ve kterém je člověk jen návštěvníkem, který ale patří někomu jinému. Bezčasí. Přirozená mystika, nijak násilná, nijak potlačovaná. Krásná malá knížečka, na kterou narazíte opravdu jen náhodou - možná osudově.

3 25.11.2020

Pokaždé, když už jsem si začal myslet, že vím, co se kniha snaží říct, mě tato vyvedla z omylu. Je to opravdu slátanina. Ale čím dál jsem četl a přemýšlel, jestli mě to znechucuje, zjišťoval jsem, že mě to naopak vtahuje, že se nořím do atmosféry, která melancholičtí, stále zoufaleji se táže po smyslu bytí a zároveň si sama vlastní iracionalitou a morbidním humorem odpovídá. Autor se žene bezhlavě vpřed, nehledě na jazyk, na přehlednost na vlastně na cokoli, jeho vlastní kniha za ním vlaje jako výstražný praporek na nákladu trčícím z auta. V tomto smyslu děj pádí až někam za hranice poslední stránky...
Ale podprahově má v sobě hlubokou otázku, která se vztahuje i ke čtenáři a v konečném důsledku nutí se zamyslet. Což je nečekané a pro mě to dělá tuto knihu dobrou knihou.

5 11.11.2020

Asi je třeba upozornit, že nejde o meditativní životopis plný dialogů, světcových volání k Bohu apod., které známe z románových zpracování životů svatých, kdy si nemůžeme být jisti, kde končí realita a začíná umělecká licence a snaha povzdubit čtenářovu zbožnost.

Tady jde o představení člověka z masa a kostí. Dozvídáme se o historickém Františkovi a jeho době, a to formou tak strhující, jako by šlo o detektivku. Zkoumáme prameny, hledíme na fresky, rekonstruujeme. Je to fascinující, přesvědčivé, je v tom krásný laskavý humor. Těžko uchopitelný světec se zlidšťuje, aniž by tím pozbýval cokoli ze své výjimečnosti. Greenův přístup mi naprosto vyhovoval. Tato historiografická rešerše je ale prodchnuta pohledy do nitra člověka, zamyšleními nad jeho myšlením a vztahem ke světu a Bohu.

Tuto knihu jsme četli se ženou během výletu stopem do Assisi. Dobrodružnost cesty a čtení byla téměř srovnatelná. Jde o hluboké, strhující, ale zároveň lehce psané vyprávění, které sv. Františku přibližuje, doopravdy přibližuje - činí nám ho blízkým.

4 11.11.2020

Praha - město, ve kterém románské prosakuje gotickým a gotické barokním. Autorka sama musela zažít za tu dobu mnoho změn. Není divu, že se vždy opět zarazí při pohledu na televizní věž (kde se tam ta věc vzala?). Jak přirozené je seběhnout po schodech od muzea, přeběhnout k soše a skočit do projíždějící tramvaje. A odkud vyjela tramvaj, může vyjet i sovětský tank. A když člověk půjde dál, může narazit na Apollinaira nebo Kafku, na věčného Žida nebo Husa.
Praha je město turistů, ale i velikánů historie a literatury, kteří ji nikdy neopustili, město legend, které jsou skutečné alespoň v představách (ke kterým znovu a znovu provokuje), Praha je tajemné město po kterém chodí Golem a které v noci ozařuje světlo pronikající ze svatovítského chrámu při mši, kterou slouží svatý Václav. Praha je město loutek, sudiček a kejklířů...
Kniha mě neskutečně bavila. Děkuji.

2 09.10.2020

Silné osobní svědectví, které pomůže uvědomit si brutalitu Maova režimu (perzekuce intelektuálů, čistky ve straně a držení se u moci díky strachu a kultu osobnosti bych ještě čekal, ale šokovala mě důsledná destrukce osobního života a především rodin).
Nadto, minimálně srovnatelný přínos této knihy je v přiblížení dějin poválečné Číny, o kterých jsem nevěděl téměř nic. Síla knihy je v tom, že autorka sice nejspíš musela hodně čerpat z odborné literatury, protože kvůli cenzuře a mediální masáži nemohla spoustu věcí vědět nebo chápat, ale zpětně mohla díky osobní zkušenosti obraz dokreslit tak, aby byl celý a plastický. Výsledek stojí za to.

7 07.10.2020

(SPOILER) Styl Mornštajnové je velice příjemný na čtení. Byť vypravěči jsou dva, a to zásadně rozdílní, styl je jediný, jen s rozdílnými nádechy (vyprávění dítěte zahrnuje víc fantazie, obraznosti, dětských slov, vyprávění Hany je popisnější). Překvapivě mi to naprosto vyhovuje, věty, odstavce a kapitoly plynou v jemném ale dobře ubíhajícím tempu.
Každá část knihy má své specifické téma, z nichž něco mě bavilo a něco mě bavilo prostě o něco víc, kvalita zůstává stejná.
Co se týče popisu toho, co následuje po transportu, autorka velice šťastně nezabředává do podrobností, ale například samotné Osvětimi věnuje jedinou kapitolu. To kvituji, neboť, jak řekl kdosi: "Román o Osvětimi buďto není román, anebo není o Osvětimi." A navíc tak daleko názorněji vynikne to, co je na knize důležité: jak se sbíhají mraky nad českými Židy (skvěle napsané) a jak se různé postavy staví k těžkostem života různě.

27 23.09.2020

Pro téma, o němž pojednává, volí autor snad nejlepší možnou metodu psaní. Mluví o politickém kontextu do podrobností, nevynechává, uvádí všechna čísla, líčí vraždící mašinérii v celé hrůze. Ano, v celé. Jde o obraz tak ucelený, že se pod člověkem podlamují kolena.
Autor si ale poně uvědomuje nebezpečí, že čtenář přestane vnímat utrpení a zvykne si jen nasloupce strašlivých čísel. U mnohých knich s podobnou tématikou se tak děje. Proto prokládá vše konkrétními příběhy konkrétních lidí s jejich jmény a životy. Čtenáří není dovoleno usnout nad čísly, velmi dobře si neustále uvědomuje, že to je ten "zločin proti lidskosti", který k nám z oněch seznamů promlouvá: přetvořit člověka na číslo, protože s číslem se dá dělat cokoli...
Obdivuji autora, takové dílo muselo stát nejen stovky hodin výzkumné práce, ale především osobních sil. Výsledek stojí za to.

11 21.09.2020

Přebal sliboval román, uvnitř číhala reportáž. Když šlo o to popsat události, jak šly za sebou, bylo to skvělé. Jeden si konečně o 68. udělá ucelenou představu, dozví se o zákulisí, spojí si různé historky do sebe (Kryl, obrana rozhlasu apod.).
Když ale přišlo na postavy, dostaneme jen kusé dialogy. Co se týče propracované psychologie, kterou by člověk od románu čekal, dostaneme ji pouze u jediné postavy, kterou paradoxně není Kriegel, ale Husák. (Dobře, je tam ještě jedna, Krieglova adoptivní dcera, která ale není pro děj téměř důležitá.) Co se samotného Kriegla, o kterého jde především, týče, dostaváme spíš idol, než člověka. Co dělá je obdivuhodné, ale moc nerozumíme jeho motivacím.
Kdyby na tuto změnu žánru bylo předem upozorněno, možná bych byl naprosto spokojen, protože bych neměl taková očekávání.

4 14.09.2020

Nechci moc srovnávat s pozdějšími knihami. Líbí se mi zde, že autor, jako by si nelámal hlavu se čtenářem, ať si to přebere jak chce.
Je to příjemně napínavý příběh, který se přečte na jeden zátah, ale občas probleskne autorova potřeba po něčem hlubším (rozhovory s knězem, přemýšlení nad zázrakem apod.)
Že kniha nedopovídá je podle mě správné, copak je to v životě jinak?
Líbí se mi vývoj hlavní postavy, je nenásilný, spíš podprahový (např. to jde vidět na práci se sprostými slovy a odbornými termíny). Jako by to autor psal převážně pro sebe a tudíž tak trochu i o sobě. Tahle poloha je z jeho díla, podle mě, nejupřímnější a funguje.

12 19.08.2020

(SPOILER) Můj hlavní dojem je, že autorovým záměrem bylo napsat knihu co nejpřitažlivější.
Ať už je to rovina mysteriózní s občasnými erotickými motivy nebo v druhé části thriller, čte se to samo, člověka na tom cosi prostě táhne. Ať už je v tom tajemno pohanského kultu, skvěle zvládnutá básnickost, s kterou autor dokáže vždy chytře tak trochu nedopovědět, Katynčin éros nebo stoupající tempo s vyostřováním konfliků v druhé knize.
Skvěle propočítané, skvěle napsané. Co mě ovšem rozladilo, byl závěr knihy, který místo aby vyústil v katastrofu, zadrhl tempo křečovitým happy endem, který se sem zatoulal odněkud z budovatelského románu.
Závěr, ve kterém se znovu objeví Kateřina, měl na víc. Skvělé motivy, jako vrácení mlýnských kamenů hoře a stětí krále Jana, to za mě nevytrhly.

7 17.08.2020

Knihu jsem začal číst s představou, že si udělám ucelenější představu o době obrození. Tu ale nabídne spíš autorova vědecká činnost (především Znamení zrodu). Zde jde naopak o střípky, a člověk, když se zajímá, musí dohledávat a dohledávat.
Což je na druhou stranu taky zajímavý zážitek a jsem rád, že jsem tetralogii navzdory rozsahu dočetl. Líbí se mi, že autor píše v ich formě, a dává si záležet, aby se držel dobových konvencí v jazyce a dobových reáliích. Tedy, ne že by psal faktografii, ale pokud nějaká postava operuje s nějakým předmětem nebo třeba pořekladlem, jsem ochoten věřit, že to bylo v dané době možné. Nejednou jsem byl překvapen.
Přesto si říkám, že to bylo naráz přece jen poněkud příliš slov...

1 10.08.2020

Kniha mi dala odpovědi na otázky (často z velmi rozdílných oblastí), které se mi dlouho zdály neřešitelné.
A to skrze dynamiku vztahu. Takové pojetí lidského života jsem dosud našel jen ve víře (jako bych četl evangelium v jazyce filozofie).
Zde je rozpracováno důkladně, s obrovským vhledem a autoritou, zároveň jednoduše, krátce a v poetickém jazyce, přičemž každé slovo má svou váhu.
Toto dílo je poselství naděje tam, kde jinak filozofie zpravidla selhává.

6 10.08.2020

Co je mezi mnou a básníkem: drahý Jene Skácele. Je mi velikou ctí, že jsem Vás mohl poslední měsíce číst. Číst, nikoli přečíst. Jímá mě hrůza z představy, že bych musel tvrdit 'přečetl jsem Skácela'. A tak v této krásné knize nechávám dvacet nedořečených stran, aby zbylo něco do věčnosti.
Děkuji za tu hodinu mezi, kterou jsem s Vámi směl strávit. Nevidíme se naposled, pevně věřím. Ale kolik příležitostí ještě bude, ví Bůh.

3 30.06.2020

Vzhledem k velice citlivému tématu encykliky mě poněkud podráždilo, že se asi na dvou místech vyskytla nešťastná formulace: "každý správně uvažující člověk musí uznat...", čímž se říká, že pokud si myslím něco jiného, je to špatně. To je soud, nikoli argument, což je u textu, který by měl být argumentační, prostě špatně. Zvlášť, když obsah této encykliky nebyl přijímán v kolegiu biskupů jednomyslně (což je, pokud vím, podmínkou k tomu, aby se na něj vztahovalo dogma o neomylnosti).
Pavel VI. si jasně uvědomuje nárok, který na věřící touto encyklikou klade. Uznávám, že má pravdu v tom, že akceptování antikoncepce církví by vedlo k všeobecnému poklesu morálních hranic nejen v rodině, ale i ve vědě, v politice (násilné sterilizace apod.) i jinde, těžko domyslet.
Přesto se mi zdá, že toto učení je často v praxi pouhým těžko naplnitelným ideálem. Podobně jako Židé ke svým 613 přikázáním přidávají ještě tzv. "ohradu kolem Tóry" tj. doplňující přikázání, aby náhodou některé z těch základních neporušili (např. jelikož Žid nesmí zhasnout svíci zapálenou o šabatu, raději ji ani nepřemisťuje). Zkušenost říká, že důsledná praxe bez respektování kontextu může někdy vést spíš k rozpadu manželství, než k jeho zcelení.

Ke knize: Jednohubka na nedělní odpoledne. Čte se rychle a příjemně. Pokud u Itinerária byla doprovodná studia zařazena na začátek, aby čtenáře připravila na náročný text, zde je až v druhé polovině knihy. To umožňuje Bonaventuru bez předchozích očekávání nasát a promyslet (což je v tomto případě možné bez kdovíjakého mentálního vypjetí). Doprovodná studie vykládá akcenty dílka za pomoci jejích různých pojmenování napříč historií, což je způsob pro čtenáře snadno uchopitelný, přehledný a vypovídající.
K Bonaventurovi: Při čtení na nás dýchne myšlení středověku. Důraz je kladen na řád (modlitba musí postupovat po těchto sedmi krocích, aby byla správná apod.) a autorovo myšlení je silně triadické, což mnohdy vede k přemíře slov (v nejrůznějších výčtech), jejichž konkrétní význam se občas ztrácí.
Na druhou stranu, pokud jde o teorii, je patrné, že je podložena žitou praxí. Bonaventura netlachá, ale předkládá způsob života, kterým sám žije. Insirativní mohou být akcenty, které dnešnímu člověku často chybí. Bonaventura bojuje proti lenosti, marnivosti, nestřídmosti, což jsou vlastnosti, které i křesťan v dnešní době pod vlivem reklamy ("dopřejte si","udělejte si radost...") považuje téměř za samozřejmé. U Bonaventury ale jasně vidíme, že nelze sloužit dvěma pánům, Bůh má bez kompromisu přednost před mamonem, a toto rozhodnutí je cílevědomě vedeno do důsledné lásky ke kříži.
Bonaventura je svým myšlením (odmyslíme-li středověký způsob vyjadřování) velice moderní. Vidíme to v tom, na co klade důraz už při odkazování na Písmo. Nejčastější citace jsou z knihy Job (akcent na lidskou bídu, považování se za nic před Bohem), Písně písní (akcent na lásku, důvěrný vztah s Bohem) a Žalmů (akcent na radikalitu, zápal, zanícení z celého srdce).
Vystihuje tak přesně ty oblasti, ve kterých se ukazují limity lidské víry, ať už ve 12. století nebo dnes.

2 28.06.2020

Po přečtení trochu kostrbatého úvodu jsem měl trochu strach, aby rozhovor paní reportérka nevedla nešikovně, ale velmi mě překvapila mírou odbornosti a jistotou v kladení otázek.
Pan prof. Kolář očividně opravdu rozumí tomu, co říká. Líbí se mi, že dává vhled do tak komplexní problematiky jako je medicína úplným laikům. Činí tak srozumitelně, ale ne na úkor zjednodušování. Vše je okamžitě ilustrováno na mnoha a mnoha příkladech z praxe.
Kniha splňuje, co slibuje, drží kvalitu a nabourává zažité myšlenkové stereotypy.

6 23.06.2020

Tato encyklika vymezuje místo filozofie v křesťanské víře. A není to místo druhořadé, jak se říká hned v úvodu: "VÍRA A ROZUM jsou jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy." Víra bez rozumu vede k mýtotvornému dogmatismu, rozum bez víry k egodeismu.
Jan Pavel II. v sobě kloubí teologa s filozofem, zároveň ale zůstává srozumitelný a je patrná jeho pastorační zkušenost, tj. přesah do praxe. Přečtení této stostránkové "brožurky" mi pomohlo líp pochopit katolický pohled na svět.

2 16.06.2020