matej.kulistak komentáře u knih

Celá sbírka je psaná alexandrínem, jsou v ní slova, jež použil mimo Palivce poprvé a naposledy Jungmann, forma vůbec odkazuje k parnasismu, je prakticky dokonalá. Nejsilnější aspekt celé sbírky je její hudebnost. Zajímalo by mě, jak by na její přednes reagoval cizinec, protože jde o tak unikátní zážitek, že chápat význam slov skoro ani není potřeba. Souhlasím s předchozím komentářem, že tato sbírka působí téměř zaumně.
Jako by forma úplně zastřela význam. Tak to alespoň mělo určitě působit na protektorátního cenzora. Ale tam, kde jsem stíhal sledovat, co báseň říká, teprve vysvítá práva síla Palivcovy poezie. Člověk zaslechne státní hymnu nebo Máj. Máchovská poetika se zde konečně smiřuje se službou národu. Velké téma je čekání ve tmě, do níž se země propadla, a očekávání nového jara. A paradoxně i díky neobvyklému jazyku tak vyznění sbírky nijak nezestárlo.

Tma stojí o jantar,
tma nor, tma omnivora,
mour marna bourá tvar,
spí zahloubaná hora.

1 08.05.2022

Občas přemýšlím, jak poznat špatnou poezii. A nenacházím odpověď. Existují ale fenomény natolik výrazné, že o nich nelze pochybovat. Takové jistoty jsou vlastně docela úleva. Člověk pak ocení to, co za to opravdu stojí...

1 11.03.2022

Český způsob vyrovnávání se dějinným osudem - absurdní humor.
Ale nejen to, v Alosi Očenáškovi se Pecháčkovi podařilo vytvořit zvláštní typ postavy, která bere, co život přináší, ať je to cokoli. Naivita, tradičně spojována s křehkostí, je zde projevena v účinnou zbraň proti nespravedlnosti, tuposti a beznaději.
Skoro bych řekl, že je to do jisté míry polemika se Švejkem. Tam kde Švejk odhaluje absurditu systému, války, monarchie apod. tím, jak nezapadá, Očenášek dělá totéž tím, že zapadá, že se poctivě snaží naplnit ideál, jenž se komunistické mašinérii samotné ztrácí.
Tam, kde Švejk popisuje češství, představuje Očenášek výzvu pro češství: nefňukat a snažit se. Toto poselství je ale umně mezi řádky, plnými skvělé zábavy.

5 18.02.2022

Byť má jít o knihu popularizační, autor předpokládá obeznámení s filozofií, jazykovědou, a tam, kde jsem textu nerozuměl, pravděpodobně i sémiologií aj.
Otevírá se tady prapodivný neznámý svět, který spoluformoval naši civilizaci, a o němž se nezasvěcenec jen málokdy dozví, svět jazykového ekvivalentu alchymie.
Eco má ovšem tu nešťastnou vlastnost mnoha nejlepších odborníků: píše poněkud vágně či nejasně, zkátka jakožto člověk snažící se o výpisky jsem často po přečtení kapitoly bezradně seděl nad prázdným papírem.
Kniha taky láká na množství náhodných objevů, které vzešly z pokusů o dokonalý jazyk. A ony tu opravdu jsou, ale o množství asi nemůže být řeč. Kdyby tomuto fenoménu byla věnovaná nějaké shrnující kapitola, určitě bych si ze čtení odnesl víc.

2 18.02.2022

Tahle kniha se tak zoufale snaží být špatná, až se jí to daří. Taky se snaží být postmoderní, a to se jí, řekl bych, daří rovněž. Kdo má chuť dostat pádlem do ksichtu, bude se bavit. Taková knižní alternativa RRRrrr nebo Monty Pythonu.
Já se bavil. Asi si to budu muset přečíst znovu...

1 23.01.2022

Tato kniha je důkaz toho, že čeština je flektivní jazyk. Tolik krásných slovesných vazeb v tolika pádech je osvěžující nevšední zážitek. Osvěžující proto, že Jedličkův jazyk působí naveskrz přirozeně. Nevšední proto, že se s něčím takovým čtenář stěží setká i v hodnotné literatuře naší doby. Vlastní řeč jakoby mi tuhla v ústech, jak náhle působí strnule, samý podmět v prvním pádě - přísudek - předmět ve 4. pádě.
Pokud čtenář ví, že bere do ruky "paměti", nebude zklamán. Nadto se mu dostane kriticky přísného vhledu člověka s pronikavým rozumem a schopností přesně odhadovat příčiny dějů a patrně nemálo rozumí i psychologii zúčastněných, jakož i své vlastní. Malé dějiny jak se patří.

1 23.01.2022

(SPOILER) Kvalitní řemeslo, vizuální hororové scény (jako by běžely před čtenářem na plátně), dobře vybudované prostředí, dobře zvládnutná kvazifilozofická omáčka (takové ty kecy co si musejí postavy myslet, aby měly hloubku), sympatcké charaktery.
Jen je to všecno jak podle šablonky. Postavy charakterizovatelné jedním slovem, hororové scény, které jsme všichni tak nějak už známe (a to jsem dosud de facto neviděl/nečetl žádný horor). Nejvíc mě bavily scény, u nichž jsem měl pocit, že jsou pro mě nové nebo že působí realisticky (útok ptáka v troskách železáren, historický exkurz v "mezihrách" apod.). Nejlepší záporáci nakonec byli ti lidští, škoda, že ti zajímavější zůstali nevyužiti.
Samotné To bylo zajímavé, dokud nebylo personalizované. Čím víc o Tom máme informací, tím míň mě baví a celkově působí nezvládnutě. Za snad největší chybu považuju, že se autor pustil do jakési pofiderní kosmologie (světlíky? želva? mimozemšťan? vejce? bez všeho toho balastu, kdyby se kniha snažila o větší uvěřitelnost, řekněme pravdě-podobnost, by to vyznělo líp).
A ještě jedna výtka: u scén s Tím (meh, skloňování...) King přehání efektnost na úkor konzistence (jaká v tomto světě platí logická pravidla?) a paradoxně i strachu o postavy (u některých scén je jasné, že jsou vypočítány jen na efekt).
K negativitě samozřejmě svádí přehnaná očekávání, když jeden čte první knížku tak známého autora. Jako žánrovka to funguje skvěle, párkrát to šokuje, párkrát opravdu stáhne žaludek, po zbytek času dobře baví (což je při té délce výkon).

11 12.01.2022

Pan pozorovatel. K Čapkovi si cestu teprve hledám, ale myslím, že něco takového, to je ona. Myslím, že Čapek bývá srovnáván s Chestertonem, po přečtení této knihy s tím souhlasím. Jen Chesterton se snaží ze všeho vykřesat nějakou "pravdu vůbec", zatímco Čapek hledá jen "pravdu o člověku".
Ale humor, aforističnost, schopnost vyhmátnout podstatu, postavit do kontrastu, uplácat banální skutečnost do fascinující struktury, to mají společné.

"Člověk brodící se mořem bláta činí to zpravidla takto: Nejprve se zastaví na okraji a pátrá, kudy by přešel suchou nohou; pak vykročí delikátně jako kočka, dotýkaje se země jen špičkou nohy; načež kličkuje přeskočí kaluž, mění směr, postupuje s nekonečnou opatrností; a na místě, kde by se toho nejméně nadál, šlápne do bláta, kde je zrovna nejhlubší a nejmazlavější. Tu člověk blátu se vyhýbající nabude výrazu, jako by pravil „Ech“, na okamžik znechuceně postojí a potom se pustí rovnou tím nejhlubším marastem. Při dlouhých cestách, jako je na příklad cesta životem, se tomu říká resignace."

3 12.01.2022

Nejsem dítě, a tak bych asi knhu neměl hodnotit hvězdami. Z pohledu dospělého se mi zdá velice "děravá" (spousta postav a zajímavé prostředí, jež potom kniha blíže nepředstaví). Ale mám zkušenost, že dětského čtenáře vyplňování děr baví, to je prostor pro fantazii.
Kniha je vystavěná dobře, je skvovstně ilostrovaná a vůbec je to záslužný počin na poli dětské literatury. Knihy ale kupují rodiče. A mě, jakožto potenciálního kupce zklamalo, že kniha naprosto nenaplňuje očekávání, která sama vytváří. Veškerá publicita cílovníků se točí kolem toho, že zpracovává známé české osobnosti, z knihy to ale není de facto nijak patrné. Čekal jsem, že např. Havel coby Batík bude prezentován skrze jeden typický charakterový rys, demostrovaný na nějakém dobrosružství, které s ním Záviš zažije. A rodič bude moci Havla dítěti představit/přiblížit.
Nevadilo by mi, že to v knize není, kdyby se tím kniha tak moc nechlubila. Kdybych neměl přílišná očekávání, asi by mě čtení uspokojilo víc.

Takto kvalitně zpracovanou biografii jsem v ruce ještě nedržel. Při jejím rozsahu je velice šťastné rozhodnutí segmentovat text do oddělených odstavců, přičemž mě ohromila míra těch, psaných kurzívou (značící přímé citace pramenů), zabírajících minimálně pětinu, ale spíš více než čtvrtinu, celkového prostoru.
Kdy by myslel, že míra odbornosti ubere knize na čtivosti, ten by se mýlil. U myslitele tak náročného jako je Wittgenstein, je velká úleva uvědomovat si míru fascinace Raye Monka (sepisování téhle knihy, a to soudím jen z četby, mu muselo být něčím jako posláním, takovou míru vhledu jeho styl vakazuje), který knihou provádí nikoli s nezaujatostí komentátora, nýbrž s autoritou interperta. Skvělé čtení.

1 25.11.2021

Čtení to není nezajímavé. Zápisky oscilují mezi pasážemi dějovými a snově lyrickými. Postupně mě začalo sice mírně iritovat téma, kolem kterého se vše točí, ale asi je to hlavně kvůli nadužívání jistého slova (kdo četl, ví). Závěr byl za mne uspokojivý, byť poněkud patetický, staví předchozí text do mírně jiného světla.
Zklamalo mě prostředí. Židovská Halič slibovala hodně, ale dočkal jsem se jen pár toponym a hesel jako "mlha" nebo "rabi". Místa zůstala jen jmény, židovský svět zůstal jaksi mimo (autorovou leností?).
Ale možná mě jen zhýčkal Olbracht...
Musím ovšem přiznat, že jsem si nedal de facto žádnou práci s interpretací "předznamenání" jednotlivých textů a obecně šlo o četbu nijak zvlášť hlubokou.

1 23.09.2021

Asi by bylo odvážné říct, že raná Reynkova tvorba je špatná. Jen v ní básník využívá prvků, které se (podle mého) ukázaly nebýt nadčasovými. Ornamentální využití starších jazykových variet v morfologii a lexiku, expresivní a biblické motivy, meditativní ladění, ale zároveň kostrbatý styl, který nutí číst každou větu dvakrát. To vše na mě působí, smícháno dohromady, příliš lartpourlartisticky. První sbírky jsem četl s velkým sebezapřením, vlastně jen proto, abych viděl autorův vývoj.
A Reynek mě odměnil. To, co přede mnou začalo vyvstávat v druhé půli svazku, je ve své strohosti úchvatná vizuální poezie. Vizuální v tom smyslu, že obrazy mi vyvstávaly téměř před očima. Může za to málomluvnost spojená s nápaditou metaforikou. Utkvěly mi zejména: květina dýmu rostoucí z komínu, prasklina v okně coby z luny spadlý květ a myš, jakožto chmýří na odkvetlé pampelišce, na jehož konci jsou ostrá semínka kostřičky.
De facto všechny prvky rané poezie zůstaly zachovány, ale autorova řeč dozrála. Ubylo slov, a ta která zůstala říkají vše. Nevrství se v nich významy, spíše nám kladou před oči věci: mouchu, lampu, bodlák, vyhořelou sirku. A věci pak ve slovech rezonují, stávají se hodnými pozornosti. V posledku tak nevyřčeně odkazují nad sebe.

3 17.09.2021

Hlavní přínos této knihy vidím v propojení Reynka básníka a výtvarníka. Důležitým, ne-li stežejním přínosem knihy jsou komentáře k přiloženým Reynkovým kresbám a grafikám, které se pro mne díky výkladu staly zapomatovtelnými. Narozdíl od textu samotného, z něhož si odnáším jen málo, anebo mi splývá s informacemi odjinud.

1 09.09.2021

U Reynka nelze odtrhávat básně a překlady od grafiky, ale jako člověk zajímající se především o jeho poezii jsem ocenil především lapidární příspěvek Martina Putny, který se úspěšne snaží zhustit na pár stran obsah zasluhující monografii.
I když se některé informace napříč příspěvky opakují, každý je zaměřen trochu jinak a stojí zato je přečíst všechny. Představa, kterou o Reynkovi čtenář získá, se podobá jeho autoportrétům. Nelze čekat mnoho jasných linií, ale spíše spoustu přes sebe vedoucích čar, přičemž nápovědou je pouze jejich proměnlivá hustota (a všem kdo se vyznají ve výtvarném umění se omouvám).

2 17.08.2021

Holan je zjev takové komplexity, že je těžké o jeho díle sdělit něco konkrétního, ale číst jeho poezii bez jakéhokoli poučení je bezmála jako číst poezii v neznámém jazyce.
Jiří Opelík opět dokazuje, že má dar zpřehlednit téměř nezpřehlednitelné, dokonce to strukturovat a interpretovat. Výklad je veden vývojově, sbírku po sbírce. Sledujeme Holana v kontextu českých dějin 20. století a historie (ať už ta velká nebo osobní) se nám stává oporou pro nástin básníkova vývoje.
Za mě je to velice šťastné rozhodnutí, protože Holanovy sebrané spisy nabízejí čtení tématické, ne lineární. Ne, že by takové čtení nebylo možné (ostatně, preferoval jej Holan sám), ale díky Holanovským nápovědám víme, jaké je podhoubí té či oné sbírky, což mi vyhovuje daleko víc, čtení mi připadá užitečnější.

S Holanem jsem strávil krásný měsíc. Půjčil jsem si všechny svazky sebraných spisů, Holanovské nápovědy a ještě monografii Vladimír Holan - bibliotékář Boha, načež jsem se snažil číst vždy sekundární literaturu a poté poezii samu, sbírku po sbírce.
Nebýt Opelíka, myslím, že bych byl nadobro ztracen. Xavier Galmiche, autor druhé monografie, má velký vhled, zároveň odstup cizince a spoustu skvělých postřehů, ale o Opelíka jsem se mohl vždy opřít, co se týče struktury Holanova díla.
Každému, kdo se chce s Holanem seznámit jednoznačně doporučuji Holanovské nápovědy.

Pro úplnost ještě musím říct, že mě kniha nalákala ke čtení nejen těch "velkých" skladeb jako je (z mých oblíbených) První testament, Terezka Planetová nebo Toskána, ale především těch sbírek, které bych přeskočil, ale ve výsledku se mi líbily z celého Holanova díla nejvíce. Jmenovitě: Na postupu, Bolest, Strach, Sbohem?

4 10.08.2021

Galmiche, jakožto zahraniční bohemista, přináší pohled zvnějšku. Uchopuje Holana více v měřítku Evropském (našinec by se spíše soustředil na kontext domácí), nabízí zajímavé paralely s jinými mysliteli/spisovateli, pokouší se o paradigmatizaci.
Podobně jako Holanovy sebrané spisy, předestírá nám Holanovo dílo spíše tématicky, než lineárně. Velký přínos pro neškoleného čtenáře, kterým sám jsem, vidím v analýze vybraných básní, které jsou interpretovány s pronikavým vhledem, a poté usouvztažněny k výkladu o právě probíraném fenoménu. Dostáváme tak spíše spoustu malých střípků, z nichž se postupně snažíme zahlédnout celek. Upřímně autora obdivuji za to, že se mu podařilo zpracovat takto složitý materiál a strukturovat jej do pohromadě držícího celku.
Současně s touto knihou jsem četl i Holanovské nápovědy Jiřího Opelíka, které se mi zdají pro seznámení s Holanem vhodnější (výklad je přehlednější, lineární, zasazený do českého kontextu), ale Galmiche nabízí zajímavý náhled "z druhé strany", nabízí někdy i alternativní způsob interpretace, ale hlavně nám dovoluje sáhnout si na Holanův (byť namátkou vybraný) text zblízka a porozumět mu do hloubky.

2 04.08.2021

Čapek projevuje nesmírný pozorovací talent. Anebo je na tuhle problematiku opravdový odborník, jen to maskuje typickým žoviálním stylem.
Jeho výklad působí intuitivně, ale směřuje přímo k podstatě věci (pokud např. ve výkladu o pohádce vědci Čapkovy doby tvrdili to, co jim vkládá do úst, pak žasnu nad pronikavostí jeho intuic, jimiž si mě okamžitě získal na svou stranu). Jak to jen dělá, že se pořád jen tak poťouchle usmívá, a přitom se strefuje neustále do černého?

4 31.05.2021

Fascinující šíře pohledu, zvláště co se týká přejímek mezi jednotlivými jazyky a jejich vzájemného působení (vezmeme-li v potaz, že střední Evropa je jedna velká křižovatka a kultury i jazyky jejích národů jsou velice různorodé, jde o úkol velmi složitý).
Řeč je o němčině, češtině, horní a dolní lužické srbštině, slovenštině, polštině, maďarštině, slovinštině a chorvatštině, přičemž autor probírá vzájemné vztahy všech těchto jazyků. Nedokážu si představit složitost takové práce.
Pro laika jsou zajímavé vazby češtiny na ostatní jazyky, především výčet různých přejímek, jež bychom často považoval za slova domácí (chléb!) a jejich periodizace.

2 31.05.2021

Čekal jsem daleko víc rozborů díla zmíněných autorů, ne osobní vzpomínání na přátele. Když se mi ale podařilo se přeorientovat, začal jsem si to užívat.
Provokativní je, že Fučík naráží na životní osudy i díla těch, o nichž píše často v náznacích, takže když nevíte o co jde, máte smůlu. Například Deml tak pro mě zůstává opředen tajemstvím. Na druhou stranu, to je pro nás každý člověk, a tak postavy z této knihy vystupují jako živé, a navíc: co by mě mělo vyprovokovat k jejich čtení víc?
Ostatně, nechat se nalákat byl můj hlavní záměr, a ten se bohatě splnil.
Když budu konkrétnější, trochu mě zklamaly kapitoly o Kolářovi a Holanovi, protože jsem se toho o nich příliš nedozvěděl (přestože jsou skvělé), vděčný jsem za bližší přiblížení Floriána, Černého, Závady, při čtení kapitol o Čepovi, Nezvalovi a hlavně Halasovi jsem cítil velké souznění, u Šaldy, Březiny a ostatních zůstává přinejmenším údiv nad hloubkou pochopení jejich díla.
Krom toho se mi zalíbil Fučíkův styl, lehký, mírně ornamelnální, nenuceně inteligentní, osobní.
V průběhu čtení jsem se navíc bavil dohledáváním slov, která neznám, a rozšiřováním jazykových obzorů. Ano, bavil jsem se, příjemně a s potěšením.

2 23.03.2021

(SPOILER) Jako odpočinková audiokniha zcela splnila svůj účel. Příjemné postavy, zajímavé prostředí, spádný děj.
Jak se dá ovšem čekat, nejedná se o žádný literární klenot. Prolog sliboval zajímavou a nebezpečnou pátračku, což byla bohapustě promrhaná šance. Děj je šablonovitý, stejně tak postavy. (Např. Vespatianus je v úvodu představen jako přísný velitel, místo nějž by Macro raději potkal tlupu Germánů - vzápětí se ovšem projeví jako laskavý chlapík, jemuž na každém záleží.) Podobně schematické jsou snad všechny postavy. Historických reálií tu pár je, ale o moc víc než v Asterixovi zase taky ne.
A co se logiky týče, na tu se tady taky moc nehraje. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že kniha je psána neuvěřitelně naivně, pár příkladů: na koních se jezdí zásadně plným tryskem; Macro se často chová, jako by měl na starosti jen nováčka Catona, a ne celou setninu; chlapa, co se vás právě pokusil zabít, necháte ujet, protože má naléhavou zprávu pro vašeho velitele (nerozumí proč Macro neposlal k legii se zprávou někoho jiného, když s sebou měl asi 6 mužů); z bitvy prchajícího vojevůdce nikdo nechrání (byť celá armáda ustupuje de facto stejným směrem), takže náhodná skupinka 6 protivníků, co stojí v cestě, nejen, že není zmasakrována, ale sama zabije onoho vojevůdce - pozn.: taková tupost na straně jedné a štěstí na straně druhé musejí vždy pomoct pouze té straně, které fandíte; Británie je tak malá, že první bažina, ke které Vás cesta zavede je ta, co hledáte; v této knize dokážete komukoli namluvit, že vůz plný těžkého chřestícího zlata, tlející 100 let v bažině v ní vlastně leží jen pár měsíců/let a je plný papírů (lehkých a rozhodně necinkajících). A mohli bychom pokračovat do úmoru.
Šablonovistost, logické vady na kráse a fakt, že první a druhá půlka knihy spolu příliš nesouvisejí (nejprve rozkrýváme slibné kulisy Germánie, abychom ji vzápětí hodili za hlavu a vyrazili do Británie, na jejíž popis tím pádem nezbyl čas). Ale když se to takhle popíše naráz, vyzní to strašněji, než jaké to je. Prostě fajn oddychovka, nic víc.

5 15.03.2021