Osvobozené kino Mír

kniha od:


Koupit

Začátek padesátých let ve městě L. Nedaleko chrámu Smrtelných úzkostí Páně se nachází ulice Marie Pomocné a v ní Villa Emma, kterou se svolením novopečených mocipánů obývají její původní majitelé: široká rodina krejčího Aloise Očenáška. I když mu nůžky, křídu a centimetr záhy po únorovém puči znárodnila neviditelná ruka režimu, takže zbývá jen pomlouvat tovární konfekci, společenské kontakty tohoto gentlemana ze staré školy vniveč nepřijdou. V kumbálku sousedního kina Mír přikládá ruce, jež dovedou odnímat bolest, na zmožená těla pucfleků komunistické epochy, a získává si tak nejen důvěru úderníků a zasloužilých umělců, ale i takzvaných "dělnických" prezidentů. Ani velký Josif Vissarionovič Stalin nepřijde zkrátka. Hořce pravdivou i neodolatelně komickou ságu o tom, jak dokáží se životem malého človíčka zamést Velké Dějiny, vypráví autor ústy Očenáškova mladšího syna: naivního malíře, který rodinnou historii líčí jako sled obrazů. Osvěžujícím Pecháčkovým vzpomínkám na padesátá léta pod psa, která dovedou být za jistých okolností neméně báječná jako tuhá, rozhodně nechybí kuráž dělat si psinu z toho, jací jsme tehdy byli. A v neposlední řadě je to také prvotřídní a suverénní jazyk autora, co z Osvobozeného kina Mír činí jeden z nejpodmanivějších románů současné české literatury....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/79_/7911/osvobozene-kino-mir-qrF-7911.jpg 4.425
Žánr
Romány, Literatura česká
Vydáno, Knižní klub
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (14)

Kniha Osvobozené kino Mír

Přidat komentář
Chesterton
22. března

Bible svobody, místy až svobodomyslnosti? Absolutní nadhled, krystalicky hořký humor i sebeironie, vše kořeněné špetkou cynismu?
Co mě zaujalo nade vše, byla tatínkova rozvaha a vnitřní klid, jež pramenil z jeho zdravého a zralého vztahu k nebesům. Kdykoli spadne na ústa z vůle mocipánů, okamžitě hledá způsob jak vstát. Asi proto jsem se téměř nepotkala se smutkem. Snad jen nad rozbitými vztahy a poničeným řemeslem.
S největším nadšením jsem opakovaně poslouchala naprosto boží a dokonalou kapitolu PRINCEZNA S RUDOU HVĚZDOU NA ČELE. Tam je krásně vidět zvrhlá hloupost časů minulých. U kapitoly 'Jiný kraj, jiný brav' mi hrozilo počurání smíchy. A vůbec, těch opakovaných a zamilovaných je tam spousty z důvodu geniálního a košatého stylu psaní.

"Cítil se obklopen hlenovitým smutkem...nebyl chytřejší, ale hloupější!"

"Doktoři lžou i když mluví pravdu!"

Jen na můj vkus páně Pecháčkovo ego o trochu víc putuje občas shora zase zpět dolů, (podobně je to u jeho Básníků) ale vím, že ne každý to vnímá podobně. Chvílemi je to obtížné, ale to je nepatrná šmouha na kráse tohoto neskonale luxusního dílka!
SEDM HVĚZD ❤️
A díky s poklonou pro mi+lary, oba vědí za co!

P.S. Pohled Pecháčka na Stalina dokonale koresponduje třeba s pohledem Kateřiny Tučkové na Hitlera v Žítkovských bohyních. Pověrčivost světem vládne.
5/4

soupik2012
16. března

Autor v této knize zachytil životy lidí obývajících vilu Emma na českém maloměstě. Zejména potom život krejčího a lidového léčitele Aloise Očenáška. Ten především díky svým léčitelským schopnostem, dokázal téměř bez úhony přežít budovatelskou éru našich dějin. Pan Pecháček tento román napsal velice netradičním způsobem. Celý příběh je totiž zachycen pomocí obrazů, které namaloval Aloisův mladší syn. Každá kapitola začíná popisem obrazu, který následně ožívá a s ironií a nadhledem nám tuto rodinnou historii plnou hořkých absurdností odvypráví. Ach jak mám ráda tyto zvláštní knihy. Na tuto budu ještě hodně dlouho a ráda vzpomínat.


cori
21.12.2020

Osobité zpracování československých dějin 2. poloviny 20.století, jak je vypodobnil na svých obrazech syn hlavního hrdiny Aloise Očenáška lidového léčitele, podává ironický pohled na přežívání obyčejných lidí za komunismu. Pan Alois prvotřídní krejčí léčí komunistické pohlaváry Gottwalda, Zápotockého i Svobodu a během svého ročního pobytu na Urale položí své léčivé ruce i na Stalina, po němž je pojmenována dcera jeho synovce Stalinka. Autor přináší hořkoúsměvný příběh, který by si měl přečíst každý, koho zajímá, jak se žilo po roce 1948.

kap66
01.12.2020

Ty škatulky… Ale už jsem Ladislava Pecháčka (s tichou omluvou jemu a poděkováním milary) přendala z té s názvem „Nostalgický, trochu spotřební humor“ do jiné: „Chytrohumorné smutnění“. Je to další skvělý kus z „tatínkovských“ próz, kam řadím třeba vzpomínkové knížky Oty Pavla či Haklovo O rodičích a dětech.
Seznámení s „místním“ tatínkem začíná v době, kdy deptá své okolí, zvlášť pečujícího syna, na sto způsobů. Protože to je u starého člověka (kterému odchází tělo i mozek) přirozenost. Přichází retrospektiva. Tatínek prožívá svůj život v 50.–80. letech a je státem deptán na tisíc způsobů. Protože to je u komunistického režimu (u něhož nejen o mozek, ale hlavně o člověka nikdy moc nešlo) přirozenost. A my starší (viz věkový průměr komentujících) se u toho smějeme a zároveň cítíme tíhu. Tak tak.
Výborné.

tonysojka
27.08.2020

Při čtení jsem si připadal jako bych se díval na grotesky s Chaplinem. Místy jsem se řehtal smíchy jak kůň, místy mi bylo smutno. Jsou to taková jakoby Podivuhodná dobrodružství rodiny krejčíkovy od padesátych let do konce dvacátého století, vyprávěná originálním způsobem.

milary
30.07.2020

Dočetla jsem "Kino Mír", a páni, to teda byla pecka!!! Zajímavý nápad s hlavičkami kapitol, nevídaně krásně napsané - člověk tam slyšel Cimrmany a ozvuky Velinského, a nacházel v klučičích pasážích Poláčka - a hlavně, hlavně to celé úplně dýchalo Hrabalem... A kompletně to byla obrovská absurdní sranda - a zároveň z toho mrazilo. S komentem moc nevím; z důvodu četných skrytých odkazů, o kterých nemám důstojné povědomí (i strejda Google se chvílemi zapotil), jsem text louskala k úplnosti dosti pracně, a myslím, že to bylo na pokraji mých intelektuálních hřiven :). Ale velká paráda. Jsem nadšená, jako už dlouho ne.

… (náčelník) Povzdechl.
- Boha jeho, co já jsem se natrápil s tou relativitou...Příště vám půjčím Vlast elektrotechniky. Potřebujete trochu materialismu, abyste se nám tu nemodlil před spaním.
- Včera jsem se skoro nemodlil, přiznal se otec.
- Časem vás to přejde. Jen co si přečtete Ruské světlo. Boha nikdo neviděl.
- Atom také nikdo neviděl, namítl otec.
- Je vidět, že vám to myslí, řekl náčelník, - ale atom nám exploduje, když potřebujeme, to nemůžete popřít.
Otec nepopíral.
- A co dělá ten váš bůh?
- Bůh si dělá, co chce, připustil smutně otec.
- No vidíte. Boha neovládnete, boha jeho.
- Myslím, pane náčelníku, řekl otec - že v tom je právě ten vtip.
...

Katka2382
18.05.2020

Krásně napsaná a velmi čtivá knížka.Četla jsem ji už několikrát,moc mi baví ta jeji zvláštní atmosféra.

los
21.02.2020

originálně pojato

1