matej.kulistak komentáře u knih

Trojakův básnický svět je svět starých věcí, přírody a křesťanského mýtu (připomíná valašskou dědinu, jak ji můžeme vidět v Rožnovském muzeu). Ale není to žádný barvotiskový obrázek. Objevuje se tu pestrost obrazů od antické mytologie po dnešní technologie, vždy ale nějak přirozeně konvergují k přírodnímu, vesnickému živlu, polidšťují se.
To je dáno nejen dominantní motivikou, ale jistě i zpěvností verše a rýmem. Často narazíme i na motivy typické pro lidovou píseň, které by se snadno daly považovat za klišé (slza, srdce, růže, dětství, víno). V Trojakově pojetí ovšem nejde o zašmudlané haraburdí, daří se mu tyto motivy rehabilitovat. Jednak tím, jak přirozeně je používá v kontextu básně, jednak tím, jak neotřelým (!) způsobem s nimi zachází (např. jeho metafory pro měsíc jsou jedny z nejlepších, co jsem dosud četl jmenovitě psí čelist zavěšená na hřebu). Je až s podivem, jak časté a přesto silné jsou u Trojaka metafory.
Verš je melodický, znělý, často rýmovaný. A nese myšlenku. Není zde žádná hlušina, žádný přechod od obrazu k obrazu. Ty přirozeně defilují jeden za druhým, každý ve slastním verši (jinými slovy: Trojakovi se daří přirozeně vsouvat ucelené obrazy do jednotlivých veršů bez nutnosti tematického veršového přesahu). Výsledkem je, že čtenář má chuť zastavovat se u jednotlivých dvojverší nebo strof, recitovat si je dokola, zapisovat si je takovou mají vnitřní sílu a koherenci (motivickou i zvukovou).
Ještě zmíním skvělé grafické zpracování knihy a povedený doslov Jana Štolby. A není co vytknout.

2 27.09.2023

(SPOILER) Trojak opět ukazuje v čem je silný: výstavba obrazu plného smyslových vjemů, přirozený přechod od celku k detailu, pohádková zjevení - pokaždé nová, neokoukaná a přitom naprosto samozřejmá. A samozřejmě naprosto bravurní, jaksi mimovolný rým. Bylo to tak dobré, že jsem u prvního oddílu skoro usnul. Vše se zdálo být tak v pořádku a stejné jako dosud, že mě nic nenutilo dávat při čtení pozor.
A pak přišla próza Antikaich a ta mě zcela probrala. Najednou je objeví jedno z klasických autorových témat (víra v Boha) v úplně novém světle, v metaúrovni. Z konstatování se přejde ke zpytování. Je to tak silné a nečekané, že je to naprosto skvělé. (Navzdory mírné šroubovitosti textu.)
A pak už jsem byl vzhůru. A když jsem se už zase chtěl zasnít a ukolébat, vynořil se odnikud rozhovor s Amorem (mimochodem, Trojak je první český básník, u nějž mi antická mytologie připadá naprosto přirozená, ať se objeví kdekoli), který mě naprosto odzbrojil.
Mám zato, že se básník odvažuje jít trochu dál, než dosud. Sondovat nové možnosti (například zničehonic se objevivší černý humor). A to mě moc baví.
Mimochodem, skvělá je taky práce refrénem, který jsem napoprvé přešel, ale napodruhé (když se - opět - zničehonic objevil uprostřed jiné básně) ve mně zarezonoval velice silně.

2 27.09.2023

Do knihy jsem nahlédl na doporučení. Otevřel jsem namátkou, co mě zajímalo (konkrétně argumentaci proti scientismu 37-45 a vyvracení obecné skepse 79-91). Hodnotím tedy jen podle přečteného (číst víc jsem neměl chuť).
Autorův styl je ve zkratce postavení slaměného panáka, který se pak velkohubě a teatrálně rozstřílí na kusy. V obou případech autor desinterpretuje stanoviska, která vyvrací. Obzvlášť zábavné je to právě v případě skepticismu, který je ostatně tématem knihy. Radikální skepse ve smyslu pyrrhónské epoché je odbyta jako nezajímavá ve dvou větách (s.80). To je celkem škoda (záměr/omyl?), protože může být základem různých pragmatických přístupů k poznání (např. právě scientismu, který se bez nějak metafyzicky chápané pravdy bezpečně obejde).
Zbytek času se řeší celkem banální kontradičnost výroku "je pravda, že žádný soud není pravdivý".
Mimochodem, práci se zdroji bych taky zrovna nepochválil.

Kdo někdy držel v ruce kámasútru, asi zná ten pocit zhnusení z toho, jak taková věc většinou vypadá. A proto si myslím, že tato verze je nejlepší, která je k dostání (popř. jakákoli, která svůj materiál zpracuje podobně).
Kouzlo je v tom, že v ní nenajdete (zpravidla nechutné) fotky, ale skvěle graficky zpracované ilustrace. V kombinaci s tím, jak kniha pracuje s barvama, je to napohled opravdu hezká věc.
Takže tomu lze odpustit i tu omáčku ohledně "cvičení" a šipky u každého obrázku, který sval se kde posiluje. Mohlo by to být graficky ještě čistší a stejně funkční, ale to je vlastně spíš detail.
Druhá drobná výtka se týká toho, že některé polohy jsou pro běžného člověka neproveditené, ale do jisté míry v tom je kouzlo knihy. Ta má navíc tolik stran, že svoje si v ní najde každý.

3 03.09.2023

Pro mě velice zajímavá kniha, při níž mi došlo, jak je všeobecně rozšířená představa o lidové slovesnosti zužující a poněkud barvotisková.
Taky si člověk uvědomí, že i vulgarismy mají svou historii. Tím, že jsou periferní, působí skoro dojmem, jako by je vymysleli včera - přitom mají za sebou několik staletí, aniž by (což je pro mě překvapivé) ztratily na své "šťavnatosti".
A znovu jsem si ověřil, jak staré a všeobecné je rozšířené je spojení sakrálního a erotického.
U těch básní (?) / písňových textů, kde není uvedena lokalita jsem č\sto váhal, jestli nejsou Wernischovy (a asi bych měl i u těch ostatních), ale to už je riziko podnikání s tímto autorem.
Celkem vzato skvělý počin. (Jediná vada na kráse je barva písma na těch stránkách, které mají přes celé pozadí fotografii. Ta se opravdu nepovedla.)

2 03.09.2023

Nejvýraznějším motivem sbírky je zabijačka. Stojíme v zimě uprostřed dvora (odkrytí, v nehostinném prostředí) a kolem se děje násilí, obnažují se vnitřnosti (játra, krev, hlen, aorta, střeva, krev, mozek, žíly, ledviny) a je to provázeno jakousi sadistickou či poživačnou radostí (jako v asi nejpůsobivějším dvouverší sbírky: Jako by tlačili panenskou líc / k pyskům masožravého koně). Nezabíjí se ani tak prase. V jedná básni je to zbloudilý králík, jinde se objeví jelení hlava, nakonec je to ale právě ta radost z masakru, co je příčinou nejfatálnější smrti. Umírá zde člověk. Např. sestra, která se vysměje chovanci ústavu je spíše zvířetem (A pýchou se jí prokrvily jaternice / klobásy i vole). Mladík, který zpolíčkuje umírajícího otce tentýž večer krmí psa vlastními zvratky. Člověk je zoufale tělesný, nemohoucí (jedním z dějišť sbírky je ústav).
Všudypřítomná surovost sugeruje středověk, a to i v jazyce: když lampa, tak lucerna či laterna; když pokoj, tak cimra; když peněženka, tak prkenice; když lavice, tak škamna. I výjevy všední se stávají čímsi živočišným, hrozivým (napouštění trámů jateční krví, lůj pro ptáky rozvěšený na stromech, koupání se v soli - ovšem rudé, pohyb řetězů psů, mazání psím sádlem, čtení novin pokrytých šlemem po předchozím kuchání přinesené ryby).
V poslední básni sbírky zazní postesk: Již příliš otupěli, / i dějiny by nejraději psali menoreou. Jako by veškerá ta popsaná zvěrstva a krutost neměla už ani sílu znechutit. Kniha vskutku může působit jako prvoplánová snaha znechutit a tím upoutat pozornost. Ale při bližším čtení cítíme, jak expresivita vychází už z předchozího zhnusení (např. v úvodní básni Prolog). Jak se k ní lyrický subjekt uchyluje, ne aby se v ní rochnil, ale aby v ní čtenáře se zadostiučiněním vymáchal. Autor v jednom rozhovoru řekl, že se noří do temnoty, protože právě v ní je Světlo, které tma nepohltila. A opravdu, uprostřed temnoty zimního dvora občas probleskuje kdesi na okraji světlo (např. častý motiv lampy). Často jde jen o vzpomínku nebo jakoby marnou útěchu (schovanka ústavu každodenně nehlížející do bývalé kaple; teplé sklíčko od monstrance uprostřed mrazu; paténa, co jediná skví se životem; rozdělání ohně v kamnech při čekání na tmu). Člověk se může opřít leda o trny vidlí. Ale nebýt chrámu, slídícího jako kuna po vejcích (ani ten chrám nestojí mimo všeobecný marasmus), byl by vůbec?

2 29.08.2023

Když jsem chtěl kdysi zkusit číst básně a hledal, čím začít, dostal jsem doporučenou Maminku. A ta mě zasvětila. Jako člověk, který do té doby znal maximálně dětské básničky a možná první 4 verše Máje, jsem byl u vytržení, když jsem našel v rýmované básni verš, který jsem sám znal od své maminky "a nešlapej mi do mokrého".
Páni, ona může být v básni tak banální věta? Ale tady zní úplně jinak, sama o sobě krásně.

Vedle sbírek Chlapec a hvězdy a Šel malíř chudě do světa, které poprávu do historie nevstoupily, působí Maminka trochu jako zjevení. Protože nejde o nekonformní veršíčky k obrázkům selské idyly, ale o osobní výpověď, která jde hloub. Lyrický sobjekt je zde opravdu dítětem, nebo se na své dětství rozpomíná (i s jistou trpkostí, vědomím ztráty). Proto jsou zde intenzivní barvy, vůně, city. A působí to autenticky. Zároveň se do dětství vlamují iniciační zážitky, setkání s erotikou, se smrtí, s nepochopenou bolestí dospělých. Seifert si uprostřed témat, která by mu v padesátých letech nemohl nikdo vytýkat (život proletářské rodiny, dětství a mládí, která byla tehdy součástí kultu), našel dost prostoru pro otevřenou zpověď, problematizaci, lidskost, intimnost (název je vlastně dost odvážný, uvážíme-li, že nejde o knihu pro děti).
Seifert jako génius verše najednou mluví přirozeně, jak se mluvilo doma, rýmy a rytmus jakoby se do řeči připletly mimochodem. A tak se mu povedlo (poprvé a naposled) napsat opravdu knihu, která mohla mít úspěch u proletariátu, jak si to kdysi vysnil.
A já díky němu miluju poezii. Takže díky.

18 18.08.2023

Zasněžený popel je název, který funguje jako samostatná báseň z této sbírky. Ty jsou scénami, rozestavěním kulis, ve kterých se dějí mikroděje, je v nich pnutí, napětí pod povrchem, ale napohled působí mrtvě, tiše, nedějově.
Vidíme sníh, ale díky básníkovi víme, že je pod ním ještě popel. Vesnice je v básni Buštěhrad definována samotou dvou lidí, kteří bydlí na jejích koncích. V jiné básni se čas přelévá z pokoje do pokoje (jako v jezeře studené a teplé proudy). Jinde teplo uniká z domů, protože "nad touto vesnicí / je stržená střecha". A báseň Rozhovor beze slov o vraždě na kraji města toto do jisté míry posouvá až do extrému. Krátká veskrze dějová báseň je popsána opět jako scéna, kde jakoby vedle sebe se popisují látky stromů a žebra ulic s dýkou ("její hrot je hojně zasněžen"), bolestí a rozhovorem, který je příslovečně němý.
Zároveň nám už báseň prozradí, že dominantou sbírky bude chlad, zima (v níž je autor básnicky nespíš doma, srv. Zimní dvůr). Básníkův "čas odděluje / podzim od začátku jara." A nápadně často cítíme buďto chlad nebo naopak teplo (které často vytyčují exteriér x interiér). Asi nevcýmluvnější je v tomto směru první báseň druhého oddílu ,kdy lyr. sobjekt přichází prokřehlý do hospody, až z něj v teple začne pára stoupat až k obrazům jelenů na stěnách, kteří náhle působí jako v lese útápějícím se v mlze. Lyrický subjekt dokonce v jednu chvíli říká: "namluvme nyní o zimě." Z čehož je jasné, jak neodbytně mu do těch veršů leze, nelze se jí vyhnout, je jakousi existenciální daností.
A zároveň je v podtextu jasná křesťanská linka. Ta je vystavěna umně a rafinovaně, málokdy prosvitne cosi jako naděje, spíše lze z lyrického subjektu cítit vzdor vůči hostilitě světa. Např. "někteří lidé jsou uzavřeni / ve svých dnech, / a přesto nejsou vertikální"; "Ani ve filozofii není spásy / bez krve". A jen občas "vane modré světlo / kam chce". I křesťanskost nacházíme už v názvu. Popel je symbol pokání, přiznání se k hříšnosti (špína) a pomíjivosti. A tento popel je přikryt sněhem jako boží láskou. Mimochodem, stejnou symboliku (i barevnou) má oblečení ministrantů při mši, vespod černá klerika, na ní bílá komže. Opět jde ale o podtext, náznak. A to mě baví, postupem sbírky je autor už doslovnější, začíná se to tam hemžit kláštery, což je trochu škoda.
A zároveň k té syrovosti jaksi patří, že se topíme v krajině jaksi středověké. Nikde žádná útěcha výdobytků techniky, jako by se autor čemukoli modernímu vyhýbal. Není to žádný útěk do idyly, spíš skoro naopak do reality - sebelepší medicína, technika a pokrok nezastřou pravou podstatu vezdejšího světa, která je krutá, chladná, plná násilí.
Proto raději než ulice plná aut zimou prolezlý klášter nebo chudobinec, raději než revolver dýka, raději než hliníkový žebř ostrev.
Závěrečná próza ještě více odhaluje podobu tohoto světa a všechny výše zmíněné charakteristiky ještě zesiluje. Za mě je to trochu škoda, je až moc doslovná.
Jako celek se mi to ale velice líbí.

2 18.08.2023

Naprosto skvělá kniha, psaná s nadhledem a ironickým humorem, tak lehce a členitě, že je pocitově daleko tenčí, než vizuálně. Moc mě baví autorovo hraní si s jazykem, míchaní zdrojů a občas i časových rovin. Poprávu oceňovaná kniha, velice hodnotná nejen jako dokument, ale snad ještě více jako dílo.
Notabene když se o této knize zmíní bohemista, je to zpravidla lkaní nad tím, že se Reiner rozhodl ponechat knihu jako román (s deklarovanými "95% 'tvrdých' informací") a nedotáhl ji do podoby monografie. Přitom kolik zdrojů autor sehnal o kolik času nad knihou musel strávit se skoro zdá, že chybělo možná právě tak 5%.
Tudíž jde o autorovu volbu, což lze brát snad i jako naschvál a provokaci a vlastně se to k tónu knihy hodí. Ti, kdo si na to stěžují tak jen stvrzují autorský záběr.
Osobně je mi líto pouze to, že když se Reiner tolik soustředí na Blatného jako osobu (a neváhá hodnotit a interpretovat chování nejen jeho, ale i spolusty jichých aktérů knihy), nedal si jakožto znalec svého subjektu a básník víc práce s podrobnější interpretací jednotlivých sbírek.
Např. zcela mimoděk na jednom místě Reiner zmíní, že Hledání přítomného času je Blatného dosud nejslabší sbírka. To je dost odvážné tvrzení na to, že není podepřeno jediným argumentem. A to velká škoda, protože natěšený čtenář se samozřejmě ptá proč. Jsem tak nakonec (při všem nadšení, protože kniha je skvělá) zklamán stejně jako výše zmíněný literární vědec, protože stran Blatného poezie jsem se toho dozvěděl překvapivě málo.

5 15.08.2023

Četl jsem výbor spolu s Hrušokovou monografií Daleko do ničeho. Když mě něco zaujalo, půjčil jsem si celou sbírku. Pokud se někdo snaží proniknout do Wernische bez předchozí znalosti, tento postup doporučuji. Pohled na celou autorovu bibliografii (resp. její velikost) může být totiž dost odrazující. Přesně kvůli takovým autorům existují výbory.

3 01.08.2023

Petr Hruška píše specifickým stylem. Tato kniha vykazuje značné podobnosti s jeho monografií o Šiktancovi. Je vybrána vždy výrazná a velmi těžce uchopitelná básnická osobnost. Navíc taková, jejíž dílo ještě není završeno. A to se mi líbí zejména.
Básník je představen jako tvůrce i osobnost velice podrobně, fenomém po fenoménu, rys po rysu, sbírku po sbírce. Nevyhneme se repetitivnosti, ale látka je těžká a v tomto případě i extrémně nepřehledná, proto to nevadí (byť ta délka...). Zvláštní poklonu skádám za bravuru, s jakou je utříděn a interpretován tak obsáhlý materiál, jaký kniha předkládá - i na poměry takových děl toto muselo být extrémně náročné.
A když je básník nakonec uchopen a srozumitelně předložen, je jemu samému ponechán prostor, aby psal dál a překvapil. Zároveň se ale poučený čtenář nebude v nových Wernischových knihách topit, protože bude rozumět kontextu. Výborná práce.
Ještě bych rád zmínil, že v Hruškovi se také nezapře básník. Proto je radost knihu číst i po jazykové stránce. Je vidět, jak pečlivě volí výrazy a jak se občas pouští do lehké jazykové hry, vždy ale funkčně a ve prospěch čtivosti knihy.
Četl jsem souběžně s Výborem Příběh dešťové kapky a poté několika novějšími sbírkami (tedy vždy s primárním textem, o němž právě byla řeč), co mě z výboru zaujalo jsem přečetl celé. Pokud někomu stojí zato pustit se do skoro 600 stran o Wernischovi (dodatky nepočítaje), tento způsob čtení doporučuji.

2 01.08.2023

Jedna z těch vysoce odborných prací, které může číst naprosto kdokoli.
Jednak proto, že je tak úžasně čtivá a zajímavá (wow efekty s železnou pravidelností).
Jednak proto, že je o fenoménu, který zákonitě důvěrně zná každý, kdo ji čte (gramotnost), ale asi nemá tušení, k čemu jej samého tato schopnost nejen uschopňuje, ale i determinuje. Je to kniha, která se týká každého a je fascinující, co všechno se sami o sobě dozvíte.

1 19.06.2023

Petr Hruška někdy cca v době vydání této sbírky řekl o Šiktancovi, že je to začínající básník. Myslím, že je to velice výstižné. Šiktanc není nikdy dost spokojený s tím, co už má za sebou, vždy hledá nový tvar pro další báseň. Byť se může zdát, že jeho poslední sbírky jsou už trochu "na jedno brdo", není tomu tak.
Vidět to lze právě v horninách, kde se jakási tříšť různých vjemů, slov, míst atd., kdy do básně leze všechno jaksi pospolu, proměňuje v zaujetí konkrétní chvílí, slovem, prožitkem. Je to zase o kus oproštěnější a torzovitější, než dřív. Jakoby Šiktanc v posledních sbírkách čím dál víc okrajoval to zbytečné až na kost.
Rozepiseji se zde o tom zástupně za několik posledních autorových knih, protože mám pocit, že velikost Karla Šiktance není v konkrétní sbírce (byť má mnoho takových, kvůli kterým samotným by si zasloužil nehynoucí slávu), ale v jeho díle jako celku, v jeho hledačství, neodbytnosti, pokoře.

3 19.06.2023

Postupně přečíst tuto knihu mi trvalo několik let. Musel jsem ji několikrát odložit. A s překvapením jsem zjistil, že o na texty, které jsem znal se odkazuje spousta jiných, filozofických, kulturních apod. knih a autorů. Borges byl vizionář, který v beletrii ukazoval to, na co musely humanitní vědy často přijít až dlouho po něm.
Ne vždy mi sednul jeho styl, kdy je každý rukopis dlouze uváděn jako nalezený text (výčty míst, edic, historických autorů, stylystické poznámky atd. apod.) a podrobně popisováno prostředí, které ve výsledku téměř nikdy nehraje podstatnější roli.
Jakmile se ale dostaneme k jádru povídky, k tématu, je to nesmírný intelektuální požitek. Pokaždé. Takže nezbývá, než autorovi jeho libůstky odpustit.

5 06.06.2023

Skvěle udělaná kniha shrnující básně Karla Křepelky.
Absenci ucelené studie o autorovi a jeho tvorbě nahrazují rozhovory a recenze. Pro pochopení autorových vlivů a intencí to stačí. Je řeč o Reynkovi, Holanovi, Divišovi.
Myslím, že Křepelka je důležitý hlavně pro to, že v jeho poezii je vidět tendence k mlčení, zkracování výrazu, kondenzaci významu na co nejmenší plochu, aby celek působil šířeji, nedořečeně. Aby hlavním dojmem básně byla zámlka.
To je fenomén v dnešní poezii běžný, možná dokonce převládající. Křepelka je tam možná jedním z neuvědomovaných inspiračních zdrojů pro mladší generaci.

2 06.06.2023

Písničky bez muziky na mě udělaly dojem v tom, jak intezivně se tam pracuje s významem slova. Ale opravdu na mě zapůsobila až tato knížka.
Má to dva důvody. Jednak je zde dominantní próza, v níž nonsens daleko víc vynikne coby nonsens (a ne pouze jako hra se slovy, k čemuž inklinuje báseň). Básně (i ty z předchozí knížky) jsem si v kontextu povídek užil daleko víc a naplno.
Jednak kvituji texty o autorovi a kontextu jeho tvorby (tj. úvod a doslovy). Zpětně bych sám sobě doporučil číst knihy v opačném pořadí. Věřím, že bych si hravé básničky daleko víc vychutnal.

2 22.05.2023

Přemýšlel jsem, co o této knížce říct, a pak jsem si přečetl komentář uživatele puml a uznal, že přesně tohle, jen horšími slovy.

Kniha skvěle pojmenovává vzorce chování, které si člověk vypěstoval coby emočně nezralý, pomáhá je pojmenovat a nabízí cesty, jak s nimi pracovat.
Líbí se mi šíře autorova záběru. Každá kapitola se soustředí na něco jiné a všechny jsou poměrně hutné.
Fascinuje mě šíře autorovy inspirace, byť je (jak jsem pochopil) evangelík, často se odkazuje na katolické autory (Benedikt, Jan od Kříže, Augustín, Terezie z Avily...) a očividně je dobře zná. Zároveň má rád názorné příklady (zejména mě byvily ty biblické, v nichž je kus psychologické interpretace postav). Nevím, zda je autor psycholog, zpíše na mě působí jako praktik, který má zkoušenosti z vedení sboru a do toho hodně čte, a zejména se snaží poučit z vlastních chyb.
Považuju četbu za velmi užitečnou, s dobrými podněty k zamyšlení i další četbě.

1 08.05.2023

Svatý Jan se v této knize ukazuje ukazuje jako skvělý pozorovatel, výborný znalec Starého zákona a básník, protože jeho přirovnání a metonymie fungují opravdu dobře (a umí je také dobře vysvětlit).
Kniha popisuje životní, zejména duchovní krizi - a dělá to způsobem užitečným pro čtenáře v jakékoli době.
Bál jsem se, jak těžký bude jazyk barokní španělské mystiky, ale čtení bylo daleko míň náročné, než jsem čekal. Jednak Jan postupuje systematicky a raději třikrát připomene, o čem právě mluví, než by se čtenář ztratil, jednak jazyk, který používá je sice obrazný, ale také přímý a neabstraktní, sledovatelný.
Tuto chválu nevím zda směrovat k autorovi nebo překladateli. Ale ať už je takový originál či ne, překlad takový je. Zachovává mírnou archičnost, ale nebojí se sáhnout do zásob české frazeologie, což je osvěžující. Navíc kniha disponuje (pro mě překvapivě) nemalým poznámkovým aparátem. Překladatel a editor odvedli kus dobré práce.
Ještě bych zmínil, že kniha je členěná do krátkých kapitol, které mají navíc číslované odsazené odstavce (de facto paragrafy), což člení hutný text, který je tak čtenářsky mnohem pohodlnější.

1 08.05.2023

Myslím, že tato sbírka dobře funguje jako generační výpověď. Úvodní oddíl, inspirovaný Sudety, to ukazuje celkem hezky. Jsme generace zelená, vnitřně toužící po klidu a harmonii v samotě, v přírodě. Zároveň součástí této idyly je pro nás jistá existenciální bolest, v které si tak trochu libujeme. Popisuje se zde krajina spíše ideální (včetně toho, jak příroda pomalu rozežírá staré domy), než reálná - na to je tu málo betonu, vykořeněnosti, nenávisti, chudoby (ne té poustevnické, ale té, kdy je potřeba platit nájem a živit rodinu). Poslední oddíl sbírky je zase vymezením se vůči generaci rodičů.
Síla sbírky je především tam, kde se lyr. subjekt odváží osobní výpovědi (např. pohled na muže s česnekem), a v působivých obrazech (spárkatá zima, mlhoryt).
Ještě bych vyzdvihl grafickou úpravu knihy, která nejen, že je krásná sama o sobě, ale krásně ladí s obsahem.

1 08.05.2023