matej.kulistak komentáře u knih

Líbí se mi experiment s klasickým tématem měsíců v roce - myšlenka dobrá.
Panuje atmosféra horka, těžkosti, až naprosté nehybnosti ("stojíme v předsíni jako horko" nebo "nic nic se nestalo"). Ta je podepřena stereotypností nejen v názvech básní, ale i častým opakováním jednotlivých slov i celých veršů (a to jsou básně dost krátké).
Pokud bylo autorským záměrem popsat nudu na rodičáku (tak to na mě opravdu působí), povedlo se.
Zajímavá báseň se objeví jen občas (např. červenec nebo červenec), většina veršů je taková nemastná neslaná - ale to může být i autorský záměr.
Občas se něco opravdu povede (např. "za zády hledí zvířata / na dětském pyžamu", "v cikánských domech naproti / navečer hasnou / rudé koberce", "jste mrtví prosí dítě / a míří hračkou").
Líbí se mi (a opět netuším zda záměrný) efekt ambivalence na konci knihy, kde se objevují silné až násilné obrazy, u nichž ale není jisté, jestli celkovou statičnost rozbíjejí, nebo naopak gradují ("v noci škrábne křik holčičky [...] dál nic", "otec štípal skříň / chvíli /byly síly vyrovnané"; "pokaždé někdo vstává dřív [...] odnese / mrtvé od večeře").

1 05.03.2024

Sbírka je pro mne nepřesvědčivá.
Hra se slovy se často povede, ale je do sebe příliš zahleděná. Stává se, že celá báseň je jen (ne)zbytným vehiklem jednoho verše, pointy nebo obrazu.
A tak i básně, které by samy o sobě byly dobré, vyznívají paradoxně v celku sbírky jaksi vykalkulovaně.

2 05.03.2024

Mám trochu pocit, že z básnické miniatury se stala móda. A není úplně snadné napsat na malém rozsahu něco, co nebude banalita. Je třeba najít si poetika, která bude rozpoznatelná i při práci s jen malou trochou materiálu.
Malota píše programově minimalisticky, bez obrazů navíc (skvěle přiznané v básni Motýl). Někdy mám pocit, že tak v básni sdělení prostě chybí. Ve spoustě případů ale naopak zarezonuje. Naplno a hutně, nikoli prvoplánově či podbízivě. Vidím ve sbírce formující se poetiku, ještě není všude, ale tam kde ano, mě opravdu oslovuje.
Líbí se mi čitelnost, kdy se sdělení (či jeho absence) nehalí do mraku nesrozumitelnosti. Líbí se mi odvaha jít s kůží na trh a vrazit program básnické metody do názvu sbírky. Líbí se mi uměřenost, s níž se sahá po obecněčeských koncovkách, jemném humoru nebo přímé řeči - pouze, je-li to potřeba.
Těším se na druhou sbírku.

1 01.03.2024

Po 2-3 básních je znát naprosto svébytnou poetiku.
Prostor opaknuje melancholie a vzdorovitost. Svět je magicky příčící se člověku, a tak se věci, které musely stát spoustu odhodlání, nakonec nestaly (např. když lyrický subjekt popíše krví koupelnu, aby ta nakonec "zůstala čistá / bílá").
Vidím v tom ozvuk názvu výboru (který hraje na velice příznačné dvouverší s autorovým jménem, srv. "Nepiš dopisy sám sobě / kdo to kdy viděl / psát dopisy mrtvým"). A popisuje to i dobově příznačný pocit marnosti.
Smrt, vodka, onanie, poluce, mučení, fanatický patriotismus, paranoia - autor se dotýká často křehkých a intimních témat, která popisuje tvrdě, ironicky, výsměšně. Jako vysmívání se vlastní i kolektivní slabosti, zhůvěřilosti, zvrhlosti.
Sex je často čímsi odhalujícím a zraňujícím ("ještě do ní nevstoupil, už nemůže ven"), intimita travestuje v morbiditu (preparování pysků vlastní ženy, psaní básně na matčinu vyčiněnou kůži apod.), často se vrací motiv vlastního mrtvého těla (a to nikoli těla mluvčího, ale explicitně Rafała Wojaczka).
Vlastně je v tom i velká dávka humoru, byť si to uvědomuji až s odstupem, protože při čtení většinou moc do smíchu není ("Kůň kopl kočího do hlavy ale / kočí měl tvrdou lebku"). Někdy se nečekaně objeví lyrická mluvčí v ženském rodě, což se odhalí až v polovině básně.
Tolik k základním rysům poetiky. Celkem vzato Wojaczkova poezie připomíná autoterapii, ale má co nabídnout. Nepůsobí vlezle, je v ní zakódováno sdělení, které stojí za čtení.
Oceňuji velice vkusné zpracování knihy (až na strany s názvy sbírek, které se opravdu nepovedly), krásnou přebálku a zařazení několika básní i v originálním znění. A především oceňuji představení tohoto autora.

1 27.02.2024

Krásná a chytrá knížka. A to myslím grafickou úpravou a kompozicí, která se pohybuje na hraně mezi sbírkou básní a jednou dlouhou básní v segmentech.
Sojka šetří obraznými pojmenováními (ale když se objeví, jsou působivé), jazyk je většinou přímý, aniž banální.
Ze základní časové roviny se propadáme do vzpomínek, které se ale stávají přítomným časem. Autor vytěžuje maximum z možnosti intenzivního popisu situace teď a tedy a zároveň vědomí toho, co bude následovat.
Jedna báseň např. končí: "sbalil jsem otci / ručník, pastu a kartáček / víc prý nepotřebuje / zítra se vrátí", je nám jasné (z toho, že je o věci vůbec řeč, a z významotvorného umístění v závěru básně), že nevrátí - aniž by to muselo být řečeno. Kompozice je prostě působivá.
Autor má očividně rád pointy (hořké, ale skvělé) a paradoxy. Běžné situace nebo idiomy převrací na ruby, ale ne pro manýru, ale aby situaci ve zkratce vystihl a nasvítil z nečekaného úhlu (např.: a já bych měl znovu postavi svůj hrad / aby mě znovu chránil / před vlastními útoky zvenčí / před vlastními pokusy utéct; náhlý uáchvat vyrovnanosti; slunce se v úplňku rve; žárovka vystřelí / tma vybuchuje / její střepiny [...] / dopadají do všech osmi koutů).

3 23.02.2024

Básně - meditace, jakoby vyseděné v tichu a přemýšlení (přemýšlení o světě světě, ne o básni - nejde o žádné intelektualizování). Nemám potřebu myslet na to, proč je báseň napsaná takto a takto, proč je právě takto dlouhá apod. Vše je jakoby na svém místě, žádný výrazový prostředek na sebe nestrhává pozornost, ale všechny slouží celku.
Jako když člověk, který je zvyklý hodně poslouchat (třeba v u stolu v hospodě) řekne pár vět a řekne jimi vše, co bylo třeba říct.
Každá báseň má v sobě něco překvapivého nebo objevného. Něco "vymeditovaného". Sojka nepíše báseň, nemá-li o čem. Respektive mluví, jen když má co říct.
K dokonalosti to nemá daleko, ke konci se kniha už bohužel začíná opakovat (cituji z různých básní: "mezi několika odchody / nemusí být žádný návrat"; "vrátit se znamená smrti předejít: / nikdy se nenarodit"; "možná se probudíme dřív / než usneme"; "třetí ty sám / dávno před narozením).
Ale to je za mě jen drobná vada.
Ještě bych zmínil prostě nádhernou výpravu knihy (ať už co do sazby či ilustrací).

4 22.02.2024

Drobná kniha drobných básní. Taková jednohubka do tramvaje. V básních není nic naléhavého, pro co by mi vedilo sbírku nedočíst.
Přesto mě bavila atmosféra, kterou básně vytváří: téměř vždy je v nich nějaké vnitřní napětí (zrcadla odrážející nejmenší pohyb, strach z pádu do vody, nenápadně postupující psychická nemoc). A ta tenze se mi líbila, že mi ani nevadilo, že některé básně nejsou ničím objevné.

2 20.02.2024

Jedna z ikonických Šiktancových sbírek. Obdivuju jej, jak se vždy pustí do nějakého obrovského tématu a pere se s ním jako s obrem - aby z něj nakonec vydoloval pohled člověka jakožto jedince. A tak se velké téma (země, paměť a předávání zkušenosti, mužství a ženství, otcovství a synovství, stárnutí a smrt...) stává osobní zkušeností, která se čtenáře přímo dotýká, aniž by ztratila na komplexitě.
V téhle knize je témat hned několik: umírání otce, rodná země, vztah ke společnosti, pokušení emigrace. A témata se prolínají, odvíjí se v podivné příběhové linii. A tak mluvčího sbírky odvádějí z bytu dva tajní a vezou jej k výslechu, ten kdo vyslýchá je ale les a vítr, opodál v lomu na nemocniční posteli leží blouznící otec atd. apod. Svět je synkretický, ale ne nivelizující, vše se v něm jakoby pere. A básník na strohé dotazy odpovídá dlouhými větami veršů, které postupně také začínají připomínat blouznění.
Neskutečně výmluvné svědectví vlastní pozice ve společnosti, protože autentický Šiktanc musel působit očima dobového byrokrata právě takto.
Totéž se děje na rovině obrazů, které zůstávají ostré a přehledné, aniž by usilovaly o vyložitelnost, o výklad světa - pojímají jej nepřehledný, magický, zraňující.
Místo na konci sbírky, kde zazní verš z názvu je silné, ale to je celá kniha. Je to koncentrovaná syrová výpověď, která má hutnost a energii facky.
A jazyk samotný - nepopsatelný a nádherný. Ze všech míst, které by si zasloužily citovat vybírám namátkou tři (byť takto vyňaty zdaleka nevyzní):
"Blikalo rádium. / A kušny Krušných hor lapaly po dechu, / až oči králičí lezly jim z lepechů, / až v hrobích kručelo"
"A že ovcím zima v chrámu / sloužilo se v masným krámu / na putynce od zelí / Zabils Boha? Zapřels mámu? / Kup si novou panoránu! / Kup si nový průčelí!"
"Šla tma noc, / šla od Klapýho, / koukal jí kus hambatýko. // V poslední řadě, opřenou o přeháňku na nebi, / spatřil jsem podřimovat matku."

2 20.02.2024

Druhá bichle Effenbergera začíná sbírkou Veliké náměstí svobody, která je za mě z obou sazků to nejzajímavější (byť konec prvního jsem nečetl).
Básně jsou více soudržné. Imaginativnost je stejně bohatá, ale autor má víc na zřeteli své téma (jediná sbírka, v níž mi názvy básní nepřipadaly nahodilé), jeho nápaditost mu pouze pomáhá jej nastiňovat z nečekaných směrů.
Moc mě baví metafory (studna: stín věže vztyčené do podzemí; houpačka: lodička která pluje / mezi stromy do jeskyně spánku) a užití repetic (mrtvé šalvěje mrtvé šalvěje / na vašich listech se opět chvěje panenka radosti). Básník se nebojí velkých slov, protože je neklade na privilegovaná místa, pracuje s nimi uměřeně a funkčně (totéž např. i s vulgarismy). Effenberger je tak např. první, u koho mě neirituje motiv básníka. Necítím z něj totiž sebeprezentaci, ego, ale spíš ohledávání fenoménu, často spíše v autoironickém duchu.
Tahle sbírka je za mě opravdu skvělá (hodnotit pouze ji, bylo by to 5/5)!
Co se zbytku knihy týče, bylo čtení více námaha, než radost. Effenberger je klasik a jedna z největších person (asi nejen našeho) surrealismu. Kladl jsem si ale otázku, nakolik jeho dílo obstojí samo o sobě, prostě jako text. Vnímáno takto se mi jeví jako projev neskutečné tvůrčí energie, ale také grafomanie, popř. užvaněnosti. Z gejzíru nových a nových představ, které autorova fantazie chrlí po stovkách stran, aniž by se jen začínalo zdát, že by se mohly opakovat, z toho jímá až závrať. Když ale z celku přeneseme pohled na jednotlivou báseň, nepůsobí naléhavě. Místo, jistě ano, ale většinou je jakákoli sdělnost přehlušena množstvím slov.

2 17.02.2024

Kniha působí, že se snaží provokovat. Ďábel v názvu, obrázky masturbantů, homoerotika jakožto nejvýraznější (a vlastně bych řekl, že jediné) téma - za mě se to knize i daří, ale provokace je asi ten nejsilnější vjem, který si z četby odnáším.
Když jsem zpětně počítal básně, které obstojí samy za sebe (při vynechání těch anglických), vyšla mi slabá čtvrtina, což je málo.
Sbírka holt není tolik o slově, jako o gestu, které je tak rozmáchlé, až teatrální. A nebo autor jen nemá moc co říct, a tak nám nabízí stále ono jedno téma, sice otevřeně, ale stále skoro ze stejného úhlu pohledu.
Nejsilnější místa jsou mimo hlavní sdělení básní, na periferii zorného úhlu. Tam, kde se podaří periferně zahlédnout větší komplexitu zobrazovaného světa (př. dobře fungujících motivů: střepy, platany, krev).

1 17.02.2024

Asi je třeba zmínit, že knihu jsem „přečetl“ v audioverzi ČRo, která je značně zkrácená (např. v ní zcela chybí postava Janigeny), proto je možné, že kniha vyznívá v tomto podání plošeji, než jaká ve skutečnosti je.
A plochost je podle mě největší slabinou knihy. Měl jsem pocit, že čtu to, co Čapek v Marsyovi nazývá „román pro služky“. Naprosto černobílý zápas andělských postav s prohnanými padouchy, barvotiskově vykreslenou horskou selanku, narušenou lidskými démony, v nichž dobrého není zhola nic. Hlavní záporák (jak ke konci zjistíme) nemůže být jen hlupák nebo prospěchář – to by bylo málo. Musí to být zloděj, vrah, sadista, nácek i estébák. A kdyby nám stále nebylo jasné, komu fandit, neváhá autorka sáhnout po barvitém popisu postav jako např. „lidé zaujatí, zákeřní“. A když už jsme u toho, uši trhající frazeologická klišé se v knize mačkají jedno na druhé, namátkou: „ten den roku 1974, kdy se to všechno stalo, si Dora dokáže vybavit do nejmenšího detailu; vypadala jako smrtka; se Surmenou je konec; nikdo si neumí představit ten pocit bezmoci, když ; odešla a už se nikdy nevrátila; bylo to mnohem horší, než si vůbec dokázala představit“ atd. apod. až do úmoru. Jako by to byla kniha pro děti.
Tučkové se musí nechat, že si vybírá důležitá témata a dokáže je zpopularizovat široké veřejnosti. V průběhu knihy jsem měl ovšem často pocit, že to zajímavé v ní vlastně chybí. Autorka se soustředí na vykreslení zvěrstev, která byla popsána už mnohokrát a lépe jinde. A vlastní téma bohyň zůstává z větší části založené v Dořině odborné práci, nazvané výmluvně „Žítkovské bohyně“, kterou bych četl daleko radši. A zde přichází smutný paradox: ona ta práce existuje! Jmenuje se úplně stejně a napsal ji Jiří Jilík – dokonce má i totožný název! (V přepracované verzi „Žítkovské čarování“.) Smutné je na tom to, že tato kniha, až vyšla o 7 let dřív, dané téma nezpopularizovala zdaleka tak, jako Tučkové román.
Možná jsem na knihu příliš příkrý, protože pro nenáročného čtenáře to může být odpočinková četba na zajímavé téma a skvělý zážitek. Osobně mě asi při čtení až příliš šokovalo, jak je kniha formálně neinvenční a jak je zoufale přeceňovaná. Vždyť je dnes běžně součástí maturitních kánonů! Což samozřejmě není vina autorky, ani knihy.
Česká porevoluční próza má ale rozhodně víc co nabídnout, včetně autorů, jejichž jména na SŠ mnohdy sotva zazní, namátkou: Ajvaz, Balabán, Dutka, Hodrová, Kahuda, Körner, Kratochvil, Macura, Ouředník, Topol aj. Na podobné téma jako v bohyních např. Legátová.

17 10.02.2024

Některá místa v básních poněkud drhnou (a to celkem často), jiná jsou dost povedená, kvalita kolísá mezi jednotlivými básněmi a často i od verše k verši. Aluze fungují nejlíp tam, kde se na ně neupozorňuje (tematické propojení s Májem; slovo „miláček“, které může být autentickým záznamem, ale jeho opakování odkazuje k Písni písní). Skvěle zpracované mi přišlo např. téma zahrady, jako symbolu Jany. Patos a líčení krajiny jsou součástí idylizujícího vzpomínání, patří ke zpracovávání prožité tragédie.
Kontext sbírky dodává textu silnou významovou vrstvu, jakousi auru. (Možná by bylo zlé tvrdit přímo, že silný příběh dává sbírce přímo konkurenční výhodu.) Je otázka, jak by kniha působila na čtenáře (jichž jistě časem bude přibývat), který si není jistý, zda je vzpomínání na mrtvou odraz reality nebo spíš stylizace. A myslím, že na takového čtenáře by text působil méně silně.
Pokud výše říkám, že verše skřípou, pak téma sbírky způsobuje, že to příliš nevadí. Básně působí jako vyhřezlé z potřeby, opracované jen nahrubo, přičemž zůstává nejasné, zda kvůli autorově neohrabanosti, nebo pro žal, který do práce nutí, ale zároveň nedovoluje se k ní vracet. Působí to zkrátka jako art brut (zde by naopak neznalost autora mohla pomoct, protože poučený čtenář ví, že Doležal by neměl mít s technickou stránkou psaní problém).
Celkový dojem je spíše dobrý.

5 08.02.2024

Jde jakoby o deníkové záznamy: komentované scény z (trochu divokého) studentského života a jeho intimní prožívání, skoro bez tropů, sem tam metafora. Básně jsou to spíš výběrem motivů a krátkostí vět / veršů.
Občas jsou básně zbytečně užvaněné nebo dořečené (např. "nech si narůst" nebo "okenní svět" - být o polovinu kratší, byly by skvělé).
Jinak ale radost číst.
Lyrický mluvčí vypovídá o zranitelnosti, ale slova která slyšíme se týkají erotiky, breku, pití, teenagegerské potřeby poslat všechny do prdele. Ironie se vždy kdesi vpůli zlomí v sebeironii a najednou si jako čtenář nejsem vůbec jistý, jestli čtu silně stylizovaný, nebo naopak naprosto autentický text.
Např. v básni "průsečíky" se začínám ošívat, že toho sarkasmu už je trochu moc, a pak mi dojde, že lyr. subjekt nevypovídá o objektech básně, ale o sobě. O vlastní nechopnosti jiného pohledu. Jakoby (řečeno trochu pateticky) mladý člověk držel v ruce svůj život a jaksi neví, co s tím. A nezbývá, než si z vlastní situace utahovat.
Funguje to velmi dobře a kniha se čte sama a rychle.
Ideální jako první kniha básní pro sš studenty (doporučení pro učitele literatury).

2 06.02.2024

Dočetl jsem knihu do půlky. Jednak proto, že jsem si musel přiznat, že se mi nedaří si z četby cokoli odnést, jednak proto, že (jako se říká ve studii v 2. svazku) autorovo vrcholné období je obsaženo až v 2. knize.
Je třeba uznat, že Effenberger si od samého začátku našel styl, který je originální a bez kompromisu, ale zároveň nijak okázalý či velkohubý.
Dokážu si představit, že mít trpělivost a číst dejme tomu jednu báseň denně, měly by svou půsovost. Pro mě, který nechci věnovat Effenbergerovi mladí, je čtení úmorné a snadno zklouznu ke čtení sledu slov, kdy vnímám už jen rytmus, zatímco myšlenky bloudí jinde. Kdo se někdy modlil růženec, ví, o čem mluvím. (Je to ostatně u čtení surrealistické básně špatně?)
Zajímavějši mi přišly krátké básně. Různé nesouvislé motivy na sebe v nich zajímavě působily a vytvářely atmosférický celek. Dlouhé básně se mi po několika verších rozpadnou pod rukama na proud, kdy člověk vnímá jen jeden dva poslední verše a vše ostatní už se ztrácí za hranou paměti.

1 27.01.2024

Baví mě sledovat postupnou proměnu Malého poetiky. Od vázaného se přesunul k volnému verši, černý humor mu zůstal, ale jako by ubývalo cynismu a nahrazuje jej zaujaté pozorování (říct okouzlení by asi bylo nemístné) a glosování.
Básně jsou snadno čitelné, stačí knihu zpětně prolistovat a hned si na každé stránce vybavíte, o čem která báseň byla - a v tomto případě je to výsledek velkého umu, nikoli jeho absence.
Témata jsou často silně osobní nebo naopak silně neosobní (inzeráty, úřední dopisy a žádosti, faktografické poučky). Mezi krajními polohami tak vzniká napětí.
Všechny básně sjednocuje jejich vyznění, nálada. Jsou jakoby zvláštně prdlé. V něčem směšné, v něčem melancholické, z jakéhosi světa s jinými pravidly. Když se dopustím nemístných přirovnání, připomělo mi to Lewise Carrolla a Wese Andersona.
Malého "postexpresionistické" období mě baví. A tato sbírka je dobrá a příjemně se čte. Ale trochu mi v ní chybí (podobně, jako se to ostatně vytýká posledním Andresonovým filmům), ucelenější vize - jako by šlo více o styl, než o myšlenku.
Atlas bytostí byl v tomto smyslu povedenější.

3 20.01.2024

Fridricha v této knize oceňuji jako ilustrátora. Sbírka je to pěkná a za básněmi lze vycítit hodně pozorování, interpretace, nadšení.
Ale ocenit "práci s jazykem" lze jen stěží. A není to právě poezie, ke které by bylo třeba se vracet. Na knihu se lze dívat spíš jako na zajímavý artefakt.

1 03.01.2024

Jednotlivé básně jsou soudržné, se srozumitelným tématem a odněkud někam vedou - což je k jejich rozsahu a kusosti obdivuhodné. Často je sjednocuje jeden silný obraz nebo metafora (noc jako utonulá žena nebo funebrácký vůz; skalní masivy jako pískoví sloni; smírčí kříž; rozmluva s nějakým místem).
Časté jsou motivy hostility, tvrdosti, mezi kterými lze ale najít (příznačně nerostný) poklad, jak to dělá prospektor Daniel.
Člověk je zde nejčastěji vzpomínaný, mrtvý, šílený nebo jakoby ztuhlý, s tvrdým kamenným nitrem. Často je ke kraji silně vázán (nejrůznější vyznání, zaříkání, kletby). Převládá pocit parchantství (tématizován postavou Klatzka), neřádnosti, vykloubenosti; jako by zde vypršela společenská smlouva a všichni, kdo zůstali, se museli zařídit po svém (jezení psů; život s blechami; sexuální konotace k městu, lani, stromu). Něco působí drsně, až zvráceně, ale v celkovém pohledu ponejvíc jako nutnost, má-li zde člověk vydržet.
Krákání krkavce, které se objeví na začátku sbírky (a může působit hrozivě), se na jejím konci stává stále intenzivněji milostnou písní, až se v poslední básni stane přímo písní námluvní, vábením, vyznáním.
Je to překvapivé, je to působivé a je to dokonce zvukově krásné.
Sbírka vytváří jasný a soudržný celek, který postupně rozvíjí různá témata, aby je postupně propojila, což vytváří nejen děj, ale i gradaci. Krom toho je krásně graficky upravena.

2 02.01.2024

Při čtení jsem musel myslet na jiné dvě nedávno čtené knihy.
Jednak na sbírku Vyměřování vzdálenosti, která je také o jednotlivých portrétech, ale dělá špatně vše, co Řeč mrtvejch dělá dobře.
Dobře tedy podle mě je:
kusost, strohost - kontrastující s tíživostí životních událostí, o nichž je řeč
vědomí dostatečnosti - autor medailonky nemá potřebu přibarvovat, ornamentalizovat, jsou silné právě pro to, v jak málo slovech je shrnut celý život
absence emotivního lexika - chybějící sentimentalita paradoxně vyvolává silný emotivní účinek
volba 1. gramatické osoby - činí každou báseň silně osobní
mluvený jazyk - podtrhuje autenticitu výpovědi.
Dík těmto autorským rozhodnutím jsem se na každou další báseň těšil. Tím, jak málo prostoru si jednotliví mluvčí nárokují k popisu celého svého života, ve mně vyvstávala touha proniknout do nich o to hlouběji, domýšlet příběhy.
(Pro srovnání zmíněná sbírka Vyměřování vzdálenosti dělá vše naopak, a proto je můj dojem z ní mizerný. Ne že by Řeč mrtvejch našla jediný možný způsob, jak danou látku zpracovat, ale našla dobrý a funkční způsob.)
Druhá kniha, na kterou jsem myslel, je Ongova Technologizace slova, která popisuje myšlení člověka žijícího v primárně orální kultuře (negramotného). A fascinovalo mě, jak věrně Fridrich vystihuje podstatu přemýšlení takového člověka. Jak takový člověk naprosto postrádá potřebu sebedefinice pomocí povahových rysů a dává přednost vymezení pomocí svého zakotvení ve světě; jakým způsobem volí, které informace jsou podstatné; jak přemýšlí synteticky a lepí k sobě informace pomocí souřadných spojek (resp. asyndetonu). Kontrast je patrný např. při posledním medailonku knihy, který věnoval autor sám sobě.
Ať už se autor inspiroval náhrobními kameny nebo si něco vymyslel sám, jedná se o dílo vyjímečné síly a autenticity. Mj. proto, že po dočtení dává tušit, že podobným stylem lze pokračovat ad infinitum, neboť zapomenutých osudů hodných popsání je bez konce - aniž by zároveň měl autor ambice to dělat a čtenáře umořit.
Vyvážené ve všech směrech.

1 02.01.2024

Kniha s experimentální grafickou podobou, skrz kterou je třeba se k básním prokousat.
Nehybost má mnoho společného s předchozí sbírkou A hudba? (délka veršů/básní, častá ich-forma, popisnost, dostředivost - básně vymezené malým prostorem/jedním motivem).
Oproti předchozí sbírce jsou ale básně soustředěnější, více vypovídají o svém objektu, než subjektu.
Tomu pomáhá i hra se slovy (např. rozdělení slov, které nechá vyvstat novým významům), rým a asonance, pointy.
Zajímavé je, že byť se sbírka jmenuje nehybnost, jedním z hlavních témat je právě pohyb (včetně stejnojmenné básně). Pokud A hudba? byla impresionistická, Nehybnost je expresionistická. Básně jsou intenzivnější, je v nich víc osobního výrazu - např. častá zvolání, zároveň ale méně introspekce. Autor zůstává kryptický, často netušíme, čeho se má exprese týkat (např. od a ke; u ze mě klín). Narozdíl od předchozí sbírky mám ale jako čtenář pocit angažovanosti, že se mě báseň týká a má mi co říci (a některé básně mi přišly přímo skvělé - v těle ní; spěšně; hyé na!; sen o proměně).

1 07.12.2023

Při čtení mám pocit formální vycizelovanosti, za níž ovšem nenacházím nic sdělitelného. Básně jsou popisné, ale jen horko těžko transcendují ještě k něčemu dalšímu. Navíc jsou celkem krátké, ale ne dostatečně intenzivní, aby v takovém rozsahu působily plně (mluvím o celkovém dojmu, jednotlivé texty často působí líp).
Často sdělení jaksi cítíme, ale je tak vágní, že prakticky nedešifrovatelné. Sbírka působí spíš jako lyrický deník, deník nálad. Imrese jsou tak rozostřené, že denotát může dosadit jen ten, kdo jej už předem znal (tj. lyrický subjekt, nebo snad spíš autor?). Opět čest výjimkám.
Nejkrásnější verš sbírky je pro mě "tramvaj jako svatojánský brouček". Z té zdrobněliny jako bych cítil kus osobní angažovanosti, emoce. Ty jsou ve sbírce i na jiných místech, ale neutrální lexikum je vposledku ztlumí.

1 01.12.2023