matej.kulistak komentáře u knih

Pijácké rýmovačky, psané pravděpodobně mnohdy poté, co se stesk nebo vztek nepodařilo alkoholem otupit, ale naopak umocnit. Bohémství a hrdost, sebelítost i sebeironie. Dnes by takto mohl psát každý zhrzený puberťák. I ve sportu ovšem platí, že co byl před sto lety světový rekord, je dnes běžný standard. Je tedy Gellnerův styl alespoň dobově objevný? To opravdu nevím.
Veršům se nedá upřít poutavost, rytmičnost (jako stvořené k halekání), dobré pointy, přitažlivá témata (sex a chlast), nadto obsahují minimum tropů, takže jsou zcela srozumitelné. Lze tedy chápat, proč jsou Gellnerovy básně navzdory archaické syntaxi a morfologii stále oblíbené.
Mně osobně jsou ale protivné. Příliš z nich trčí, že Gellner byl především karikaturista (což mimochodem vydání v Dokořán skvěle ilustruje s pomocí jeho tvorby). Jelikož se mi nedostává příležitostí, abych je opilý skandoval cestou z hospody, nenacházím v nich žádné kouzlo. (Krom toho, byla-li řeč o sebelítosti a sebeironii, vtírá se mi pocit, že to druhé pouze částečnš maskuje to první, což mi autora zprotivuje.)
Nerozumím upřímně, co má být na té poezii tak geniálního, že dostává tolik prostoru např. ve středoškolské výuce.

01.12.2023

Na Český orloj jsem prvně narazil v jakési čítance. Ten krátký úryvek mě praštil do očí, jak ještě nikdy žádné verše. Tato báseň je tak specifická (tématy, lexikem, rytmem), že z ní lze vzít náhodných 20 veršů a okamžitě ji poznáte.
Jde o vytěžení lidového vnímání roku: mudrosloví, magie, liturgie, revoluční kalendář, pranostiky, záblesky velkých dějin. Jde o pohled prostého člověka z lidu, myšlení které se s desetiletími a staletími téměř nemění. Fokus směřuje ke krajině a půdě. Je to ten nejpřirozenější projev nepatetického vlastenectví, jaké vyvěrá z vědomí kořenů a rodu. Ne z fanatizmu. Šiktancův lyrický subjekt je "obyčejný člověk" v celé komplexitě (v opozici k tomu, jak jej dobová ideologie zprimitivizovala).
Zde se vše vrství a zároveň říká naplno: válka, smrt, uhranutí, erotika, zbožnost, synovství a zejména otcovství.
Šiktanc sahá hluboko do české frazeologie, nebojí se historismů, duálu a jiných jazykových "vykopávek".
Báseň (protože jde vlastně o jedinou báseň) tepe vnitřním rytmem, který se neomezuje na konkrétní metrum, ale synkopicky zní celou dobu - sycený zhusta rýmem a zrochlovaný přímou řečí.
Sbírka vystačí s úzkým repertoárem témat a jazykových prostředků, protože je vytěžuje do takové hloubky, až jímá závrať.
S ohledem na délku básně je pro mě nepochopitelné, jak může mít každý verš takovou vnitřní váhu. Nenajdeme žádná hluchá místa. Jak by ji autor složil u vytržení. Takže náhodný úryvek je nejen rozpoznatelný, ale funkční jako skvostný samostatný text.
Výsledkem je za mě nejkrásnější česky psaná báseň.

2 28.11.2023

Malé anekdoty vzpomínajícího vypravěče: a ještě se stalo, když jsem byl onde, že...
Básně postrádají na naléhavosti, jako by autor psal ve verších jen z radosti, že může. Ne proto, že si to žádá látka. Být to někdo jiný, než klasik, ptal bych se, proč takovou sbírku vůbec číst.
Nakonec jsem si odpověděl, že pro básně, které se tam občas mihnou, v nichž se lyrický subjekt zasní. Jako když si musí vybrat jeden ze dvou čajů. Nebo když cizí potřebu utéct a ocitne se ve sklepě, kde se cosi odehrává ve víně, aniž by bylo zřejmé co (bublinky stoupající demižonem? hra světla na lahvi?). Kéž by takových bylo trochu víc.

PS: zatímco mladý Kundera zjevně miloval slovo "lancknechti", ten starý si oblíbil "fantomy".

1 27.11.2023

Sbírka je trochu slepenec. Dvě básně (na mě příliš samoúčelně experimentální); volně navazující cyklus: druhý, s předchozími básněmi nijak nesouvisející cyklus; další dvě básně. Výsledek je nesourodý.
Básně cyklu Za rohem ocení jen ten, kdo zná konkrétní osobnosti, jichž se týkají.
Velice zdařilý je zato oddíl Začátek románu, který je surrealný, zábavný a napínavý. Dobře se tam pracuje s prolínáním dějů, vstupy krajiny a zvláště silný je moment, kdy se na pozadí mihnou "velké dějiny" a my už (poněkud dialekticky) nemůžeme číst v duchu prve nastolené idyly, byť formálně v ní báseň zůstává.

2 26.11.2023

Básně jsou v průměru kratší, než dříve. Některé vysloveně krátké. Nepůsobí ale jako zkratka nebo skica. Spíše působí jako komentáře, jako by si autor poznamenával nápady a popisoval momenty, které nechce zapomenout. Ať co do experimentu, volby jazykových prostředků nebo záběru jedné básně, jsou jednotlivé texty přiměřené (tj. autor není zbytečně skromný, ani se nepřeceňuje). Čte se to příjemně, občas se objeví rým, občas humor, zajímavá pointa, sebeironie. Asi na dvou místech jsem se dokonce zasmál nahlas (ale rozhodně nečekejte žádnou švandu), což mě příjemně překvapilo.

1 25.11.2023

Mé první setkání s Pavlem Kohoutem a naprosté nadšení. V první kapitole jsem se dobře bavil, ale pochyboval, že míra jazykové bravury (v lexikální a snad ještě více v syntaktické rovině), situační komiky a velmi podprahového pojmenování marasmu doby si udrží nastavenou laťku.
S přibývajícími stranami tak jen rostlo mé nadšení, protože přesně to se v knize děje. Kniha není vystavena (jak např. běžné thrillery) s postupnou gradací, kdy se začátkem musíte prokousat, aby se ke konci mohlo zrychlovat. Zde se sešlápne plyn na startu a kvalita na všech úrovních zůstává konzistentní do poslední strany. Skvěle napsané postavy, dialogy, děje a především popisy, kdy se autor přímo rochní v jazyce. Chytře schované čechovovské pušky, z nichž se střílí v nečekané okamžiky. Funkční práce s analepsemi.
A zejména genialita ve výstavbě hlavní postavy. Vše, co kolem Lízinky víří, nás nutí přemýšlet, jaký ke všemu má vlastně postoj, nakolik je pasivní figurou a nakolik aktérem. Pokaždé napjatě čekáme, co na to řekne. A ona nezklame.
Této knize nelze - krom jisté samolibosti - nic vytknout.

8 22.11.2023

Při čtení první do svazku zařazené sbírky Pády jsem měl pocit, že čtu řemeslně zvládnuté verše, které pro mě ale postrádají na naléhavosti. Už dříve jsem měl pocit, že Kundera si velice rád hraje, ale že tato hra je trochu vlezlá. Zde se tedy hra týká jmenných pádů a nejlepší jsou za mě ty básně, kdy na ni úplně zapomenu, kdy báseň obstojí sama a bez kontextu (např. in memoriam, úder, čoudem tvé tvrze...).
Další dvě sbírky, psané jako doprovod k souborům grafik, jsem musel přeskočit. Iritovalo mě, že nevidím, čeho se vlastně týkají.
Co se Ztrát a nálezů týče, autorovy fotografie a výtvarná díla na mě (jako na laika) působily obdobně - technicky zvládnutě, ale bez silného účinku. Uznávám ale, že např. fotografie oprýskané zdi jsou poslední dobou tak v módě, že posoudit jejich účinek v 70. letech nedovedu, věřím že jejich kouzlo bylo nepoměrně silnější. Zbytek sbírky má pro mě vzestupnou tendenci. Básně se ukotvují v konkrétním časoprostoru, setkáváme se zde s lyrickým subjektem, který pouze nevypovídá, ale též prochází, zažívá, koná, nechává na sebe (fyzicky) působit krajinu, počasí apod.
Paradoxně až skrze výpověď o konkrétní situaci a jejím vnímání dochází se zde konečně k zevšeobecnění, k přesahu. Mám pocit, jak by autor zpokorněl - přestal se snažit o všeobsáhlost a odvážil se intimity. A výpovědní hodnota se vloudila sama. A snad je v tom i něco z doby a její obžaloby zachyceno výmluvněji, než v dřívějších explicitních textech (např. cyklu přímo k 68. v předchozí knize) - jen v té zimě všude kolem, v písečné bouři apod.
Mezi vícerými básněmi, které si zaslouží samostatné pozornosti (z celého zatím přečteného díla je jich v této sbírce nejvíc), bych chtěl vyzdvihnout básně věnované zazimování (psané postupně v několika po sobě jdoucích letech), které jsou v oddíle "ztráty i nálezy" volně roztroušené, ale vytvářejí přesto jakýsi cyklus na pokračování nebo refrén. A jak by běžel čas a jak by stál. A člověk jaksi vprostřed. Přinejmenším tuto sbírku doporučuju.

1 19.11.2023

Pokud jste mladý katolík odhodlaný dodržovat "předmanželskou čistotu" a nevíte, jak to vysvětlit spolužákům, tato kniha Vám může pomoct.
Komukoli jinému spíše uškodí. Mám potřebu se zde trochu rozepsat, protože název je silně zavádějící. Nejde o mezioborovou argumentaci, na dané téma, ale o nepoučenou křesťanskou mravouku.
Jediný použitelný argument spočívá v tom, že pokud usilujete o dlouhodobý vztah, je fajn druhého první trochu poznat, než s ním půjdete do postele. Budiž.
Ale autor sám přiznává (s. 38-40), že hlavní důvod pro abstinenci je pro něj duchovní. Chápe ji jako dar Bohu. Mluví o lásce - ale primárně myslí lásku k Bohu (!), ne k partnerovi. A jako podpůrné argumenty cituje Bibli (argument ab autoritatem, který přesvědčí jen přesvědčené).
Zásadní pro mě je, že kniha obsahuje i pasáže problematické. A tím nemyslím úsměvný argument hygienou v úvodu knihy (invalidní, pokud pán někdy jel MHD nebo použil veřejné WC) nebo vědecky zajímavý popis mikrochimérizmu (jehož spojitost s tématem je ovšem neprosto nevysvětlena), ale výrazná zjednodušování nebo zkreslování reality. Např. teze, že vrchol vztahu je teprve dítě; těhotné a kojící ženy jsou sexy (což v kontextu implikuje že rodičovství zlepšuje (sic) sexuální život); teze, že kdo nechce děti, skončí život "v osamělosti a bez lásky" (s. 60); sexismus; autor dokonce čtenáři sugeruje, že ani fungující vztah nemá valnou cenu, pokud v něm nedodržujete předmanželskou čistotu (s. 46-48;65-66).
V knize se opakovaně (jako ostatně už v názvu) mluví o svatbě. Ta je pro autora očividně zásadní. Nikde se ovšem v knize nevysvětluje, proč je svatba tak stěžejní milník, když navíc může přijít po libovolně dlouhé době vztahu. Na s. 45 čteme příběh, jak mladému muži radí, ať si svou přítelkyni raději vezme, pokud nedokáže vydržet s ní nespat. Na s. 66-67 popisuje (a očividně kvituje) scénáře, kdy se dvojice brala po osmi letech resp. po dvou měsících. Je tedy nabíledni, že se autorovi jedná jen o požadavek "vydržet do svatby".
To je velká škoda, protože jediný rozumný argument celé knihy (tedy, že abstinence je nejlepší způsob, jak se s někým komplexně poznat), je tímto vyhozen do koše. Nejen, že o něj ve skutečnosti nejde, dokonce je tímto principem přímo popřen. Protože pokud katolická mravouka k abstinenci nutí, vhání ty, kdo ji berou poctivě, do neuvážených svazků. Mladí katolíci (ze skušenosti) se tak mnohdy neberou proto, že by se pro druhého plně vědomě rozhodli, ale protože to "nemůžou vydržet". Vskutku neochvějný to pilíř manželství.
Druhá část otázky z názvu knihy (společné bydlení) je odbyta přesně 4 větami a informační hodnota tomu odpovídá.
Summa summarum jde o post-hoc racionalizaci lidového mudrce bez patřičného vzdělání. Pán vystudoval "křesťanskou výchovu", nikoli psychologii, sexuologii, antropologii či jiný obor, který by jej disponoval poučeně mluvit o tomto tématu. (Což, abych byl fér, muselo být jasné každému, kdo si přečetl medailonek na obalu a odhadl rozsah textu.) Na výsledku je to bohužel znát.

4 16.11.2023

Název knihy odkazuje k rozdílným poetikám jednotlivých oddílů, psaných v různých časech za různých okolností. Rozdílná je i kvalita těchto oddílů.
Básně v první knize spisů "Bez názvu" byly tak vybuchující obrazností, až nečitelné. Zde se autor více krotí. Nejprve básně jakž takž drží pohromadě název (jako ústřední téma, byť básně samy jsou stále silně imaginativní), poté se překvapivě zvěcní, soustředí se na konkrétní myšlenku, téma, až jazyk jak by ustupoval do pozadí. Kundera už umí pracovat se slovem, teď jako by zatoužil také něco říci. A naráz bojuje s myšlenkou, jak ji tam dostat - aby nebyla banální. Mnohdy, mám pocit, se to nedaří. Např. divadelní hra Velký Kýžal je postavena na tom, že básník Odolen přichází se zdrcující sebekritikou ve chvíli, kdy už stačilo jen chvíli počkat, aby se obludný systém sám zřítil. Problém je, že nám to Kundera musí naplno říct, protože děj sám nám to nijak nenaznačí. Ten je navíc zkratkovitý, tezovitý, plochý.
Konečně ke konci knihy (oddíl Ptaní) mám pocit, že autor nachází rovnováhu mezi jazykovou hrou, intenzitou výrazu a sdělností, aniž by cokoli z toho přišlo zkrátka. Tento oddíl jsem (konečně) četl s chutí a radostí.
Vypíchl bych ještě skladbu "Je osm hodin hulubi létají do huby", což je nejlepší věc v první půli knihy. Funguje v ní kontrast (nuda - děj), emoce, jazyková hra ("v tom ránu // v tu ránu"; "tržnice trčí" - tohle Kundera umí a já mu to žeru), sebeironie a rošťáctví, které ale, narozdíl od jiných míst, zde nepůsobí pubertálně/neumětelsky.

2 11.11.2023

Pan Kundera jest básník, to mu nikdo nemůže upříti - chtělo by se říci po přečtení (prozatím pouze) této jeho knihy.
Poetika zůstává poměrně neměnná. Básně jsou vypjatě surrealistické v tom smyslu, že nejsou nijak existenciální či jen abstraktní, ale nanejvýš konkrétní obrazy destilované všemi smysly se tříští do takové drtě, že je na hraně možného z básně vydolovat téma, myšlenku, postoj, cokoli.
Jistě, o tom surrealismu do jisté míry je. Ale zde je poněkud čistý, programový. A jako takový je spíš lartpourlartismem, než nástrojem ve službě nějakého sdělení. Jednotlivé verše jsou často velice silné. Vlastně si myslím, že na úrovni verše je Kundera nejsilnější - lze vzít nahodile jakýkoli a bude poměrně působivý. Tyto verše jsou ale nuceny působit izolovaně, nic krom náhody je nedrží pohromadě. Vzniká tak dojem klouzání po povrchu, v rovině jevu.
Tento dojem narušuje oddíl Živly v nás, což je velká básnická skladba, v níž konečně vidím silný účinek. Vracejí se motivy (vlak, ptáci, sůl...), někdy i celé verše, které tak mohou silně zapůsobit. Cítíme jakoby cosi z doby, kdy báseň byla psána. Aniž by autor polevil ze své vypjaté stylistiky, nechává zaznít výbuchům, které si lze snadno interpretovat; ptáci aj. živé věci se v básni mění v kamení; výrazným prvkem je intimita, týkající se však pouze "tvého nepřítomného těla".
Podobně na mě působila i sbírka Klínopisný lampař, kde motivy také přecházejí s básně do básně, byť každá má své vlastní téma. Autor zde navíc projevuje i smysl pro humor a sebeironii.
Skvělá je hra se slovy o stejném základu: "v rýžovištích / v rýžovém poli purpurových dnů" a mnohé jiné.

3 06.11.2023

Jako doklad malá douška (kolik silných obrazů se odvine v pár verších hlava nebere):

Vykradený most

Prázdno rozlité
vymalované a vymodlené
Sixtinská kaple svlečená
a jsi to ty kdo sedí tiše
na banbě pro beránky
Ne
Nebudu obětovat pěst
pro oči pastýřovy
Ne
Nebudu si lehat přes řeku
jak vykradený most

Vykliď byt a uteč do lesa
nebudou tě hledat dřív než později
a i tehdy sníh zapře tvoje stopy

2 30.10.2023

Pár veršů dokáže načrtnout obraz v přesvědčivých konturách. Básně ale nejsou zhuštěné (jako když se napíše mnoho slov a ta se pak proškrtávají), ale naopak lehce. Víc slov není potřeba, protože ta, která v básni už jsou, jsou zkrátka přiléhavá. Autorka má velký cit pro metaforu.
Slovo tak má svou váhu, ale i krásu. Působí plně, rezonuje, má vnitřní rytmus a občas se objeví rým, který opět působí spontánně a přirozeně, je jen tam, kde si o to báseň říká. Básně jakoby vibrují, ale (což je fascinující) v pomalém tempu, takže je třeba číst po douškách a nechávat doznít.
Sbírka pracuje s tichem (srv. název), v němž se odehrávají děje se zvláštním vnitřním napětím a přesto nejde o ticho tíživé (např. Dyslexie plicní stěny). Spíš nám dovoluje (jako vždy, když jeden smysl schází) vnímat intenzivěji jiné apekty reality - zde vizuální a haptické.
Popsat sbírku jako "o tichu" by ovšem byla nefunkční zkratka, nejen proto, že se v ní i mluví, křičí a poslouchá hudba, ale zejména proto, jak silný je zvukový zážitek z četby.
Hluchá místa lze spíše chápat jako místa, kterým není věnována žádná pozornost. A proto tam chodíme, když chceme být sami nebo sami s někým. Proto ten, kdo nepotřebuje vše upravené, může taková místa milovat. Hana Richterová jako by touto sbírkou zpívala o lásce (inspirace lidovou písní nepřehlédnutelná) k takovým místům.
Tahle kniha mi učarovala a doufám, že není autorčina poslední.

2 30.10.2023

Když se každá báseň vleze na 1 stranu, je to hezké. Ale je-li to za cenu naňahňahého písma, které zhoršuje čtení, je to spíš na škodu. Použité písmo, připomínající psací stroj, si navíc příliš nerozumí s kurzívou, kterou autorka používá celkem často. Sazba tak dělá vše pro to, aby se kniha četla špatně.
A autorčin styl přitom není vůbec jednoduchý. Verše se v půlce zadrhávají a opuštěná torza vět bez upozornějí přecházejí v nová torza vět. Jakoby v basni bylo více proudů myšlenek, které se odvíjejí přes sebe.
Do toho neznačená přímá řeč, jejíž začátek a konec lze často jen tušit. A kurzíva myslím taky značí pokaždé něco jiného. To vše činí básně těžko čitelnými.
Jedno čtení tak k pochopení čehokoli naprosto nestačí. Získal jsem po něm pouze dojem, že za abstraktním lexikem se skrývají silně osobní prožitky. Že bych tak musel vynaložit spoustu čtenářské pozornosti, jen abych viděl někomu do talíře. A sbírka plná anglicismů, městských scenérii a bezradné duše ztracené mladé ženy (čímž myslím lyrický subjekt) mě dostatečně nemotivovala, abych do ní tu energii vložil. Mít jiný vkus, myslím, že by za to stála.

Je skvělé, že někdo vybral z Nezvala (enormního grafomana extrémně kolísavé kvality) to opravdu důležité, a sestavil tuto řadu.
Tato kniha je z celé trojice asi nejzajímavější, protože obsahuje díla, která měla největší vliv. Je to surrealismus v čiré podobě, se vší sugestivností a přesvědčivostí (zejm. Muž který skáldá z předmětů svou podobiznu, Absolutní hrobař, Bizarní městečko nebo Pyrenejská moucha), které zajišťuje vizuální zprostředkování popisovaných obrazů.
Vedle působivých pásem (zpravidla o nějaké postavě, která nabývá na symboličnosti, mýtičnosti a stává se znepokojivých znázorněním těžko definovatelného výseku reality) je tu ovšem spousta básní, na nichž je jaksi znát "automatické psaní" - v tom smyslu, že jsou psány pro psaní samo, jako manýra nebo cvičení. Na čtenáře tak může padnout snadno únava z pocitu, že se tím musí prostě prokousat.

3 28.10.2023

Píše-li se v epilogu "jsem ochoten opsat všechna slova", prozrazuje na sebe autor, v čem je nejsilnější. A to je enumerace. Už v úvodní básni se buduje působivé theatrum mundi z drobnych obrazů, které se za sebe řadí bez ladu a skladu, ale dávají dohromady uchopitelný celek pochroumaného světa.
Práce s jazykem je uvědomělý, v básních není slovní vata, práce s figurami a vrstvami jazyka (např. vulgarismy) je funkční.
Navzdory Melicharově řemeslné zdatnosti je dojem z konkrétní básně málokdy tak silný, aby mi jako čtenáři utkvěl. Čtení mě tak sice baví, ale nejsem schopen sledovat žádnou linku napříč sbírkou. Nevidím žádné dominantní téma a název sbírky a jednotlivých oddílů tak pro mě zůstávají záhadné.
Nejsilnější básně se ojjeví v oddíle Vyjádření, kde se enumerativní pásmo obrací apostrofou k postavě s mýtickým jménem (geppetto, erató, svatý Martin), ale v důvěrném vztahu. Rozehrává se osobní drama s vnitřními pnutími, které se někoho osobně týká, o něco se hraje - a skvěle to funguje. Pokud autor dříve zmínil Blatného Terrestris, je nyní jasné proč.
Celkově: stojí za čtení, působivost kolísavá, ale občas klenot.

3 26.10.2023

Sbírka, která se daleko lépe čte, než hodnotí.
Pokud si v medailonku přečteme, že Tereza Šustková "s manželem a třemi dětmi žije v domě u lesa", je to vše, co potřebujeme vědět o lyrickém subjektu. Protože v té větě jsou shrnuta téměř všechna témata sbírky. Sledujeme ženu, která si zvyká na zvuky lesa, stará se o domácnost, dojímá se nad dětmi a vnímá skrze ně svou tělesnost. A pak se vztahuje k muži a především Bohu.
Básně jsou často zakotveny v konkrétním prostoru, v němž vidíme drobný výjev. Loupání vajíčka, dítě sledující pletoucí mámu, ale jindy Máří Magdalena bodající prstem do nebe nebo různé podoby měsíce (srpek, půli a úplněk), odpočívající vedle sebe na dně řeky.
Styl je na hraně naivity (až banality) a oproštěné přímosti. Hodnocení, na které straně hranice se pohybuje, bude spíše subjektivní. Za mě je to kus od kusu.
Autorce se ovšem daří občas propašovat do básně nečekaný význam, který její vyznění obohacuje a posouvá do uvěřitelné (tj. zproblematizované) polohy. Nelepší je v tomto smyslu oddíl Nikam. "Slabší" básně pak vytvářejí podhoubí, z něhož ty "silnější" vyrůstají. A opět je subjektivní, jestli díky nim bude pro Vás lyrický subjekt uvěřitelnější nebo nabydete dojmu, že autorka napíná síly, ale ne vždy s úspěchem. Za mě je to opět tak nějak napůl.

Je ti sotva rok
a tančíš už tak vášnivě.
Děsím se toho, jak se mi podobáš.
Objímáš s dětskou něhou,
a když se nedívám,
sháníš se po noži.

3 24.10.2023

Už jsem tu knížku četl dvakrát, ale vždycky tak, že jsem si napujčoval těch Šiktanců víc a četl jsem je naráz.
Tentokrát jsem na Ubírati se narazil v knihkupectví a prostě si jej koupil. A začetl jsem se bez spěchu, abych měl splněno a vrhl se na další titul, protože je musím rychle vrátit do knihovny.
A objevil jsem, co jsem dávno tušil. Že ty básně jsou nejen uhrančivě krásné, ale i zaměřené, sevřené. Mají své téma, příběhy, lze je číst jako vyprávění. To jen tíha každého slova, frazému a verše je tak obrovská, že na sebe při rychlém čtení strhávají pozornost. Ale když se četba zpomalí, lze nad Šiktancem meditovat o světě - ne nějak platonicky, ale jako by se každá věc rozřízla až na dřeň. Lyrický subjekt může hledět na cokoli a vždy jako by běžel před očima celý dlouhý život, všechny konotace, všechny souvislosti. Bez patosu, halabala, jak to už známe. A přes ten rozhled (nebo vhled) žádné skuhrání, žádná zapšklost nebo neschopnost pochopit svět. Ne, Šiktancův lyrický subjekt není v tomto žádný stařec, je stále schopný se drát do svahu křovím. Jen vidí do zákruty skutečnosti díky své zkušenosti, kterou se nijak neholedbá, ta z něj tryská sama.
A poslední věc: ty básně nejsou krátké, ale konkrétní obrazy jsou často popisovány napůl úst, kdykoli lze využít elipsu (např. vypustit sloveso, spojku, cokoli), je využita. Básně jsou dlouhé proto, že těch obrazů se při pohledu na konkrétní věc (jezero, strom, zastávku) vnucuje tolik. Nelze si od nich odpomoci. A je to samá krása.

4 12.10.2023

Po přečtení několika málo stran mohu hodnotit pouze naprostou autorovu (editorovu?) chaotičnost. Způsob citování je rušivý (v textu zůstávájí zbytečně dlouhé citace). Nefunkční poznámky (pokud jsou ve větě 2 poznámky, které musí čtenář hledat na konci knihy, aby zjistil, že každá má několik stran a je tedy naprosto nemožné udržet jakoukoli myšlenku, něco je špatně).
Do toho se mění dvě velikosti písma, objevují se verzálky, kurzíva i podtržítka, aniž by se mi podařilo vystopovat jakýkoli systém.
Podobně roztříštěná je kniha obsahově: začína asi 6 stranami náhodných citací bez komentáře, co mají ukazovat. Pak bez úvodu a vysvětlení postupu začne výklad, relativně náhodně skáče sem tam, asi po deseti stranách se zasekneme v knižní recenzi na ortenovskou monografii a to už máme za sebou několik poznámek, jejichž text svou délkou může s tím hlavním směle soupeřit...
A tady jsem to vzdal.

Spojit popis těla z pozice milence se suše odborným měřením vzdálenosti zní jako dobrý nápad a potenciálně zajímavý koncept básně. Pokud se ten nápad ale vezme a šablonovitě dokola opakuje - může to být pořád skvělý oddíl sbírky. Pokud ale nenásleduje v konkrétních básních žádný další nápad, básně jen naplňují schema a liší se pouze tématem, vznikne unylá plochá nudná sbírka.
První oddíl má nakonec plusové body aspoň za to, že je jiný, než zbytek. Protože ostatní oddíly (příznačně s týmž názvem a jiným pouze pořadovým číslem) jsou už jen kolovrátek jediného banálního nápadu - co se stane, když člověk zmizí.
A není v tom nic zajímavého - nehraje se např. s ambivalencí, jestli ti lidé všichni náhodou jen neutekli ze svých životů. Ne, naráz zmizeli. Když to po několika básních vyjde jasně najevo, ztratí paradoxně zbytek sbírky i to poslední kouzlo. Jediné, co tu variuje, jsou náčrty osudů zmizelých lidí. A ty jsou tak šroubovaně rozdílné ("ok, musí tam být batole, pak bychom tam měli mít milence a pro vyvážení seniora..."), že jsou vlastně stejné. Efekt, který se má dostavit je (asi) lítost - a vskutku se to párkrát povede. Ale pak Vás začne žrát, že čtete furt tu samou báseň, jen x krát jinak, ale se stejným patosem a příliš mnoha nezajímavými slovy.
Mimochodem, jediný jazykově zajímavý prvek je apostrofa, která má básním dodat (předpokládám) na naléhavosti. Tím, že je ale všude, se zcela vyprazdňuje a text činí jen více šroubovitým.
Obecně: autor předvedl extrémně úzký repertoár témat a motivů. Vlastně konkrétně dvě témata, tudíž z toho mohly být dvě dobré básně. Jednou dobrou básní jsou Kosti. Druhá je možná někde v Mizení III nebo Mizení IV. Na ty jsem už neměl sílu.

2 01.10.2023

(SPOILER) Nová Trojakova sbírka je poněkud jiná. Jakoby v ní bylo méně slov, zato vyslovovaných s větším nadhledem. V doslovu ke Kumštkabinetu říká Jan Štolba, že Trojak je dětsky zaujat detailem, vtáhnut a ponořen do něj. V tom Trojaka poznávám v prvník oddíle (Tik). Pak přichází úplně nový styl v oddíle Pauza: je v něm cítit podobné zaujetí, ale zabarvené jakoby cynismem, černým humorem (a ten je zpravidla doménou dospělých). Přibylo městské scenérie a chladu (u dřívějších sbírek bylo podnebí spíš letní).
A najednou (po Pauze příslovečné - a s úlevou zaznělé - Tak) jsme opět v lese, obklopeni dřevem, z něhož se staví loď, nad námi měsíc jako květ hrachoru, člověk se stává stromem... A lyrický subjekt najednou z plna touží, bije se se vzteklými psy, vyznává se z lásky. Básně jsou náhle delší, naléhavé, bez nadsázky nebo cynismu. Je to doslova smršť až pohanského érotu.
A je to tak působivé právě pro ten šev. Pro prostřední oddíl, kde je řeč o stáří, únavě, procházení městem abychom najednou byli vrženi do živlu mladé lásky, v níž se miluje a nebo dokonce teprve touží po milování. Jako by odpovědí na malátnost a únavu ze života byl nespoutaný živel přírody, obnovy, touhy, plození.
Mimochodem, ani poslední třetina sbírky není zaměřená na detail (oním dětským způsobem). Je pubertálně živočišná, lačnící, scénu obsahuje celou rychle a naráz. Jako mladý člověk, který je zdánlivě se vším rychle hotov. A zároveň zůstává melancholická, upřímná až mezi řádky patetická. To, co se snaží vystihnout, vystihuje přesně a efektně.

2 27.09.2023