Básně 2
Vratislav Effenberger
Druhý svazek básnického díla významného českého surrealistického básníka, dramatika, prozaika, teatrologa a teoretika Vratislava Effenbergera (1923–1986)shrnuje jeho básnické knihy Veliké náměstí svobody, Spojování představ, Problém skladby, Nezapomenutelné dějiny a Obrazotvorné postupy, které zde vycházejí tiskem vůbec poprvé. Jeho součástí jsou: cyklus fokalků Josefa Istlera, kresby Martina Stejskala, rozsáhlý oddíl Variant a básní nezařazených do sbírek, sedm studií o Effenbergerově básnickém díle, zevrubná ediční poznámka a úplná bibliografie Effenbergerova básnického díla. Kniha patří k nejdůležitějším edičním počinům představujícím dosud skrytou tvář české literatury uplynulých šedesáti let.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1995 |  Židovská jména |
| 1991 | Surovost života a cynismus fantasie |
| 1969 | Realita a poesie |
| 1969 | Výtvarné projevy surrealismu |
| 2004 | Básně 1 |
Druhá bichle Effenbergera začíná sbírkou Veliké náměstí svobody, která je za mě z obou sazků to nejzajímavější (byť konec prvního jsem nečetl).
Básně jsou více soudržné. Imaginativnost je stejně bohatá, ale autor má víc na zřeteli své téma (jediná sbírka, v níž mi názvy básní nepřipadaly nahodilé), jeho nápaditost mu pouze pomáhá jej nastiňovat z nečekaných směrů.
Moc mě baví metafory (studna: stín věže vztyčené do podzemí; houpačka: lodička která pluje / mezi stromy do jeskyně spánku) a užití repetic (mrtvé šalvěje mrtvé šalvěje / na vašich listech se opět chvěje panenka radosti). Básník se nebojí velkých slov, protože je neklade na privilegovaná místa, pracuje s nimi uměřeně a funkčně (totéž např. i s vulgarismy). Effenberger je tak např. první, u koho mě neirituje motiv básníka. Necítím z něj totiž sebeprezentaci, ego, ale spíš ohledávání fenoménu, často spíše v autoironickém duchu.
Tahle sbírka je za mě opravdu skvělá (hodnotit pouze ji, bylo by to 5/5)!
Co se zbytku knihy týče, bylo čtení více námaha, než radost. Effenberger je klasik a jedna z největších person (asi nejen našeho) surrealismu. Kladl jsem si ale otázku, nakolik jeho dílo obstojí samo o sobě, prostě jako text. Vnímáno takto se mi jeví jako projev neskutečné tvůrčí energie, ale také grafomanie, popř. užvaněnosti. Z gejzíru nových a nových představ, které autorova fantazie chrlí po stovkách stran, aniž by se jen začínalo zdát, že by se mohly opakovat, z toho jímá až závrať. Když ale z celku přeneseme pohled na jednotlivou báseň, nepůsobí naléhavě. Místo, jistě ano, ale většinou je jakákoli sdělnost přehlušena množstvím slov.