matej.kulistak komentáře u knih

Pro prostého člověka 19. století jsou díla jako Dobrý člověk literární mateřské mléko. Povídka nabízí milé postavy v utěšeném světě, kde se o sebe lidé starají a mají se vesměs rádi. Zloduch, budící hrůzu a strach se objeví, jen aby vygradoval děj a byl vzápětí přemožen. Napětí a vlastně celou zápletka jsou postaveny na ostychu dvou lidí sdělit si své city. Je to dost napínavé a zároveň rostomilé, aby se každá s Madlou souznící děvečka nedočkavě těšila, až si večer knížečku dočte. V tom proudu emocí si ani nevšimne, jak jí autorka mravoučně podsouvá, že v Čechách se žije líp než v cizině, že selský kroj sluší líp než panské šaty, že všichni šikovní muzikanti ve Vídni jsou Češi, česká lidovka ladí uchu víc, než "to vřeštění" (čili Strauss), a konečně: že pro každou čistou pannu jako je Madla, která dokáže pokorně přijímat i nepřiměřené výtky své paní a ani si slůvkem nepostěžovat, čeká někde nějaký Hájek.

Karel Čapek tuto literaturu trefně popisuje v článku "Román pro služky". Pro dnešního čtenáře, vzdělávaného od mala náročnou literaturou (už v dětství třeba Mayem nebo Vernem) se toto "mateřské mléko" může zdát mdlé. Zůstává ale zajímavou sondou do hlavy lidí, kteří je potřebovali na své cestě ke gramotnosti a kultivovanosti.

Trochu jsem čekal prázdné tlachání a omílání všeobecně známých informací. Knížečka překvapila sdělností a přirozeným plynutím, má ideální rozsah, aby nezačala nudit a v něm stihne rozpracovat vše co slibuje v názvu: něco málo o včelách a něco málo o životě, jen tak na ochutnání. Párkrát jsem se nad ní i zasnil. Vzbudila ve mně touhu dstěhovat se na venkov a pořídit si zepár včelstev. Snad se to podaří.

3 06.06.2019

Sonety mě naučily jednu věc: jednou jsem je náhodně otevřel v knihovně a jeden přečetl. Celý nadšený jsem se těšil, až přečtu celou sbírku, a když jsem ji na Vánoce dostal, působila na mě jedna báseň vedle druhé plytce a bezduše. Usuzuji, že je to věc překladu a od té doby, pokud jde o poezii, čtu téměř výhradně českou. Přeložit cokoli je kumšt, ale přeložit báseň, kde jde o každé slovo, mnohdy o každý morfém? Skoro bych řekl, že jde spíš o adaptaci.

Nejde o ucelený přehled, spíše o soubor glos, které vám ukážou náhodně vybraná díla a autory v novém světle, odborně a přesto čtivě. Vede k zamyšlení u knih, které jste četli a dá vám zajímavé tipy na další českou literaturu 19. století. Když jeden ví, co od této knihy čekat, nebude zklamaný.

1 05.06.2019

Nikdy mi nedošlo, že všechna ta zářná jména české literatury od Seiferta přes Nezvala, Biebla, Holana, Olbrachta po Wolkera nebo z těch starších Neumanna, Tomana, Sovu, patří lidem, kteří se navzájem znali a mnohdy byli dobrými přáteli. Kniha odhaluje mnohé z jejich osobností, vykresluje momenty ze života (už od dětství za Rakouska-Uherska, nikdy mi nedošlo, že ho Seifert zažil). Věřím, že si básník nic nevymyslel, ale opravdu to vše takto zažil. Působí to možná nepravděpodobně, někdy až nemožně. Vždyť ty příběhy jsou do posledního jak z pohádky, nemožné a snivé jako báseň. Ale věřím, že se staly. Protože se dějí podobné i mně (a asi každému člověku). Od přečtení této knihy si toho všímám víc. Seifert neprožil neobyčejný život, jen měl neobyčejný smysl pro jeho neuvěřitelnou krásu, která se skrývá v maličkostech. O těch maličkostech je tato kniha. Skoro si myslím, že podobný příběh, jaké jsou v této knize, je za každou Seifertovou básní.

16 01.06.2019

V žádné jiné knize jsem nenašel tak věrně vyobrazené postavy. Z vyprávění vystupují osobnosti s realisticky rozvinutým charakterem. Když v závěru knihy vedou lord Henry a lady Gladys náruživou debatu, z knihy jasně vysvítá napětí mezi dvěma neskutečně bystrými postavami (z nichž jedna je stále tak neuvěřitelně plastická, i když ji známe sotva pár stran), které vedou slovní potyčku a skvěle si konkurují. A přesto čtenář může vycítit mírnou převahu lorda Henryho. Jako by seděli přede mnou, věřil jsem každému slovu. Ano, tak se to skutečně stalo.

11 01.06.2019

Postavy jsou pro mě nepřesvědčivé. Buď autorka nekontrolovala, co už do knihy napsala, nebo se snažila o grotesku. Nejnázornější příklad je služebná Nelly, která má půl knihy zlé tušení a předtuchy, ale když její paní najenou odchází s oním domělým zloduchem Heathcliffem, ani ve snu ji nenapadne, že je něco v nepořádku. Byť je děj zajímavý a příběh vlastně dobrý, kvůli několika takovým logickým lapsům pro mě ztratil ono kouzlo.

3 01.06.2019

Dostal jsem ji na táboře, kde zůstala ležet po hře "dědeček měnil až vyměnil". Předtím jsem o nich nic nevěděl, po přečtení jsem zjistil, že o nich neví ani nikdo jiný z mého okolí. Do jisté míry opravdu do historie nevstoupili, respektive z ní byli soudruhy vstříháni. Když si člověk uvědomí, kolik lidí zná bratry Mašínovy, ale nikdy neslyšeli o jejich tátovi... A přitom, ta kniha je prostě výborná. Je velice čtivě napsaná, téměř jako detektivka. A to jde o faktografický spis! Jména těch tří by měl každý Čech umět přeříkat spolehlivěji než členy Beatles, už proto vřele doporučuji k přečtení.

5 31.05.2019

Jelikož mě tato kniha zasvětila do tajů filozofie už ve 12 letech, velmi oceňuji její vstříctnost. Není náhoda, že hlavní postava je prepubertální dívka. Lekce filozofie jsou podávány věrně, odpovídají jednotlivým autorům, ale jsou zároveň tak polopatistické, že nedělají problém i dítěti nebo zkrátka laikovi. Myslím, že odrostlé děti nejsou zdaleka jediná cílovka a dospělým ta kniha sedne stejně, protože zkrátka mluví jednoduše o složitých věcech. Činí nárok na přemýšlení, nikoli chápání. Největší přínos knihy jsem tehdy viděl v tom, že jen neteoretizuje o filozofii, ale v závěru knihy přejde do praxe, aby ukázala, jaká je její skutečná síla. Dočítal jsem s otevřenou pusou.

16 31.05.2019

Možná je to jakýmsi zpřízněním horalské krve, možná je to tím, že jsem v devíti letech v Koločavě byl, a viděl tam možná stejné dřevěnky jako kdysi Olbracht, a potomky krav, které viděl on, dodnes volně se procházející po ulici. Ta kniha naprosto dokonale vystihuje horalskou náturu, vystihuje divočinu, kde mýtus a pravda splývají, vystihuje podkarpatskou rus, kde dodnes jsou "kopce na kopcích a údolí v údolích a strže, kam ještě nezabloudil ani člověk, ani medvěd, ani jelen". Kdesi hluboko ve mně se rozezněly alikvótní fujarové tóny, na které je tato kniha naladěná s velikým citem a porozuměním. Kdo ví, toho kniha musí dostat do kolen, ostatní budou mít nejspíš cestu podstatně těžší...

14 31.05.2019

Styl vyprávění je strohý, ale o to působivější. Fikce se promítá s historickými fakty, ale i ta fakta jsou tak neuvěřitelná, že nelze než souhlasit s Gurionem: "být v Izraeli realista znamená věřit v zázraky". Exodus je kniha, která je svědectvím o takovém zázraku, deník reportéra, který sleduje, jak chromý začíná chodit. Je to fascinující a strhující, autenticky sladkohořké, místy až opojné.

7 31.05.2019

Už je to dlouho, co jsem ji četl, ale pořád z ní mám ten samý dojem. Byla realističtější než jakýkoli válečný film. Bídu a utrpení jsem viděl nejživěji při čtení této knihy. A přesto není beznadějná a nedělá se z ní na zvracení (alespoň mě se nedělalo). Má dobré postavy a poutavý děj, který člověka táhne víc a víc, jak se blíží konec. Snad se k ní ještě někdy dostanu.

6 31.05.2019

Snad už na první stránce jsem zůstal skoprněle civět na autorův styl. Napsat souvětí přes půl strany, aby dávalo stále smysl a přitom si ze své vlastní obsažnosti skrytě utahovalo, to umí kdekdo. Napsat z takových souvětí knihu, to umí jenom Selinger. Knihu jsem první četl, protože mě fascinoval styl, poté částečně proto, že mě fascinovala faktografičnost (tolik reálií v rychlé smršti za sebou - od značek rádia, auta, cigaret po převážně neznámé osobnosti, městské části, druhy knoflíků nebo poezie - jsem nezažil nikdy přetím ani potom), potom trochu ze zvědavosti, o čem ta kniha vlastně je, a nakonec ze zarputilosti. Když se vám autor v půlce knihy začne vysmívat, že to stejně nedočtete, hne vám to žlučí. Selinger si mě naprosto zpracoval, vsadil bych se, že přesně tohle byl jeho záměr. Jednou, až se po letech vzpomatuju, si to dám rád znovu!

15 30.05.2019

Čtivá, zajímavá a přitom stále odborná. Snad jediný problém je, že se pro rozvitost souvětí hůř podtrhává, ale i to se dá zvládnout. Stojí za přečtení.

30.05.2019

První setkání se Skácelem. Je pro mě obdivuhodné, jak je každé slovo plné významu, až přetéká. Proto báseň může být kratíčká, a přesto řekne tak moc...

A jsou i slova zoufalá a krutá
jako když jestřáb střemhlav změní let
a zaútočí na bílého drozda
a měl jsi nám je bože zamlčet

12 30.05.2019

Tato kniha je jistě zásadní pro rozvoj naší literatury, protože je to jeden z prvních pokusů o delší česky psaný prozaický text. Ale právě pro to, jak neukotvené to dílo je, má hodnotu spíš v tom, jak na něj bylo navazováno. Čtenářsky je to za mě něco strašného. Chápu, že nejde o historická fakta, ale znásilňování historie mě tentokrát opravdu bolelo. Navíc styl, kde je více promluv (ne vnitřních, ale hlasitých) k sobě samému, popřípadě k předmětům (typu: "ó meči...") než klasického dialogu, bych snášel dobře v dramatu, ale próze mi to opravdu vadilo. Dočteno s přeskakováním a velkým sebezapřením. Každopádně pro výše zmíněné historické reálie se mi zdá nefér knihu soudit dnešníma očima na hvězdičky.

Dílko je opravdu poutavé, má na sobě závoj tajemna a téma i způsob jakým hlavní postavy vedou vyšetřování jej činí napínavým. O to větší zklamání jsem zažil v pomyslném vrcholu díla, když má dojít k rozuzlení. Scéna na mě působila zmatečně, nedůvěryhodně a celkově nezvládnutě. Závěr, ač povedený, mi už chuť moc nenapravil. Je možné, že jsem stěžejní pasáž nepochopil, nebo dokonce, že tak působit měla, každopádně jsem byl po tom všem budování atmosféry připravený na víc. Kdyby se oba hrdinové na hledané místo ze zvůle osudu nikdy nedostali, zdál by se mi takový konec atraktivnější.

4 30.05.2019

Kniha je naprosto geniální tím, jak jsou v ní vykresleny individuality. Každá postava je plastická, téměř hmatatelná. I když v centru zájmu je skupina lidí se stejným náboženským vyznáním, vlastně o tu víru vůbec nejde. Jde o to, jak ji každý uchopuje po svém. Jak každý svět vidí jinýma očima a žije se svými názory, a taky umírá. Při čtení se do mě neodbytně vkrádala otázka: "a kde je pravda?" Nikdo neví, každý umře v jiném přesvětčení. Je to neskutečně působivé. Hlavní kouzlo knihy vidím v tom, že se na téměř 600 stranách podařilo Novákové, abych každou další kapitolu načínal se zvědavostí, protože v knize nebyla všehovšudy jediná postava, která by nebyla zajímavá. Autorka byla neskutečný znalec lidí, a i když se nejedná o dokumentární/historickou knihu, tak i dobových reálií drsného života v horách. Navzory tomu, co se tvrdí ve středoškolských učebnicích, kniha je stejně současná jako v době vydání.

3 30.05.2019

Po všech možných adaptacích bylo opravdu působivé přečíst si původní verzi. Konec mě tedy velice překvapil. Jinak jde o skvělou knihu, která mě velice bavila v překladu páně Vrchlického, ten starý jazyk se k tomu zkrátka hodí. Některé momenty (zvlášť Athosova hazardní hra o koně) byly naprosto skvělé, humor může směle konkurovat prvnímu dílu a místy ho i předčí. Ideální je číst oba hned po sobě, ani jsem nezaregistroval, že jsem změnil knihu.

6 30.05.2019

Četl jsem Vrchlického překlad z 20. let, je to něco kouzelného. Vřele doporučuji všem staromilcům. Jinak mě kniha mile překvapila množstvím zápletek, které člověk zpravidla nenajde v těch všech možných adaptacích ať už knižních, filmových, divadelních nebo rozhlasových. Opravdu mě bavilo číst si konečně předlohu.

6 30.05.2019