Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav
Josef Linda
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15939/bmid_zare-nad-pohanstvem-nebo-vaclav-a-b-2HH-15939.jpg
3
71
10
Celý děj je zasazen do 10. století našeho letopočtu v období zápasu mezi pohanstvím a křesťanstvím na našem území. V první kapitole je čtenář seznámen s pohanským obřadem uctívajícím boha Svantovíta. Bohaté popisné pasáže zobrazují řadu pohanských zvyklostí i způsob života tehdejších lidí. Je zde zdůrazněna radost obyvatelstva ze života a hlavně spokojenost s dosavadním způsobem života, který probíhá v souladu s přírodou a staletými tradicemi spojovanými s příchodem praotce Čecha. V dalších kapitolách je naopak popisován rozmach křesťanství zejména na Vyšehradě a okolí, kde panuje kníže Václav. Ten se plně oddává myšlence křesťanství a vzbuzuje prudkou nevoli u části obyvatel, kteří vidí v křesťanství pouze hanebný úskok cizinců, jímž chtějí spoutat dosud svobodný národ. Mezi nejvážnější Václavovy odpůrce patří jeho matka Drahomíra a bratr Boleslav. Boleslav je veden vlasteneckým zápalem, který mu jako příslušníku Slovanstva přikazuje bojovat proti cizím vlivům. Svou výjimečnou osobností si však Václav získává další a další sympatie. Dle křesťanské zásady například propustí vraha, který ho chtěl zabít. Ten se díky tomuto milosrdenství stává oddaným služebníkem mladého knížete. V díle se objevuje na několika místech cosi jako teologický spor, zejména mezi oběma bratry. Rozmachem křesťanství se cítí právem být ohrožena zejména vrstva kněží. Proto když se Boleslav na ně obrátí s prosbou o radu od Bohů, vysloví jeden z nich proroctví z něhož vyplývá, že Boleslav musí zabít svého vlastního bratra, aby zachránil svou zemi od katastrofy, tedy pomsty Bohů. Boleslav váhá, ale nakonec je svým okolím, které na něj tvrdě naléhá, aby zachránil národ, přinucen bratrovraždu spáchat. Stalo se tak na Boleslavově hradě, kam pozval bratra Václava na oslavu narození svého syna. Václav je několikrát svými přáteli varován, ale jeho mírumilovnost mu nedovoluje uvěřit v bratrův úmysl. Václav je tedy brzy ráno zabit vlastním bratrem před vchodem do kostela. Boleslav si vzápětí uvědomuje hrůznost svého činu a propadá zoufalství. Z této situace pomůže Boleslavovi až křesťanský kněz, který, ač ho Boleslav žádá o potrestání, vrahovi odpouští. Tento skutek definitivně přesvědčí Boleslava o jediném správném Bohu a kníže se stává křesťanem. Linda tedy motivoval Boleslavův bratrovražedný čin vlastenecky a do sporu obou bratrů promítl ideový zápas jungmannovského romantického nacionalismu (Boleslav) a bolzanovského utopického humanismu (soužití Čechů a Němců, Václav). zdroj: pismak.cz... celý text
Přidat komentář
Co byste chtěli od autora Rukopisů.
Ale jedna básnička se mi tam líbila:
Pili stále,
dál a dále,
hlava jim šla kol a kol,
neviděli,
neslyšeli,
byli opiti na mol.
Tato kniha je jistě zásadní pro rozvoj naší literatury, protože je to jeden z prvních pokusů o delší česky psaný prozaický text. Ale právě pro to, jak neukotvené to dílo je, má hodnotu spíš v tom, jak na něj bylo navazováno. Čtenářsky je to za mě něco strašného. Chápu, že nejde o historická fakta, ale znásilňování historie mě tentokrát opravdu bolelo. Navíc styl, kde je více promluv (ne vnitřních, ale hlasitých) k sobě samému, popřípadě k předmětům (typu: "ó meči...") než klasického dialogu, bych snášel dobře v dramatu, ale próze mi to opravdu vadilo. Dočteno s přeskakováním a velkým sebezapřením. Každopádně pro výše zmíněné historické reálie se mi zdá nefér knihu soudit dnešníma očima na hvězdičky.
Kniha je psaná krásným, květnatým, obrozeneckým jazykem. Líbí se mi, že se v knize střídá pohled Slovanů a pohled křesťanů. Jejich střety a následné "teologické" spory jsou rovněž velmi zajímavé. Ačkoli jsem v hodinách dějepisu měla vždy raději Václava, při čtení této knihy jsem fandila jednoznačně Boleslavovi. Konec knihy pro mě byl zklamáním. Ale na druhou stranu se takovému závěru nelze divit. Linda nechtěl měnit historii, jen přinášel jiný pohled na svatováclavskou vraždu.
Teprve to čtu, ale nemůžu se dočkat, až to utrpení budu mít za sebou.
Nesmyslné popisy věčných slavností, směšná glorifikace slovanské minulosti...
Snad jsem doufal, že alespoň to obracení na víru mě, křesťana, trochu zaujme, bohužel to málo, co tam zatím bylo, je tak směšně naivní, že z toho ani nemám radost. Chápu, zajímavý pokus, ale lyrika v próze prostě nefunguje.
Očekávám, že až dočtu, dám dost nízké hodnocení...
Trochu mně to připomnělo Lovce mamutů :) jinak mne tato kniha neurazila a dala se přečíst i přes počáteční obavy :)
Jazyk tak "květnatý" a plný složenin, že místy až nečitelné. Autor se pokusil o jiný pohled na známé příběhy. Znovu to už rozhodně číst nebudu.
Pokud bych zcela opomenula historické hledisko, tak by mě závěr naprosto zklamal. Obrácení na "pravou" víru na poslední dvojstraně vyznělo až tragikomicky.
Kniha je napsána krásným a květnatým obrozeneckým jazykem, který je bohatý a pro češtináře poutavý, ale běžnému čtenáři se může zdát obtížně srozumitelný. Příběh je nicméně zajimavý, je to jiný pohled na známý příběh, než jaký máme běžně v povědomí.
Autorovy další knížky
| 1949 |  Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav |
| 2011 | Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský |
| 2012 | Staré a nové světy |
| 1817 |  Rukopis zelenohorský |
| 1930 |  Jaroslav Šternberg v boji proti Tatarům |
Každé začátky jsou těžké a novodobá česká literatura v tom není výjimkou. Záře, první "moderní" český historický román, zůstává příkladem slepých cest vývoje a dnes, mimo bohemistů, ji budou číst zřejmě jen čtenáři s vážným zájmem o historii české literatury a milovníci literárních kuriozit.
Je třeba respektovat, že Linda je skutečně první, kdo píše vážně míněnou historizující prózu v českém jazyce, byť ji píše více v duchu teoretických prací o jazyce než živým jazykem samotným. Ovšem je to čitelné jen s velkými obtížemi a to nejen kvůli tomu svéráznému jazyku, za který Linda schytal dost kritiky od ostatních obrozenců hned po vydání.
Na mě kniha působila, jako by se autor nemohl rozhodnout, zda píše prózu, divadelní hru, nebo snad epopej, jazyk je hodně básnický, připomínající klasické antické eposy, jak přízvučností, tak nadužívaním epitet typu "Jaroslav spanilotvářný" a novotvarů, občas ve stylu jazykového brusičství.
Četl jsem vydání z roku 1924.