martin č. komentáře u knih

Už se těším až tuhle knížku budu číst svým dcerám. Vlastně by ji asi měly číst samy. Ale rád bych se do toho aspoň trochu vložil. Tolik jsem pana Tolkiena obdivoval.

9 16.10.2018

Přečetl jsem Pád Cařihradu znovu (snad po 20ti letech), pod dojmem toho, že aktuálně sbírám byzantské mince a čtu byzantskou historii. Kdysi mě Waltari ovlivnil asi nejvíc ze vše autorů. Jeho křesťanství, neustálé hledání, hluboké filosofické i melancholické úvahy hlavních hrdinů na pozadí převratných historických epoch, které mám i díky němu rád.
Dnes jsem knihu četl mnohem poučeněji, s větším nadhledem, vědomím toho, jak vše dopadne, místy jsem vnímal autorovu jistou patetičnost a i přesto všechno jsem z knihy měl znovu velikou radost. Jsem zpětně velice rád, že to byl právě Waltari, kdo mne před tou jednou až dvěma dekádami tolik oslovoval. Stejné kvality dobré literatury, hlubokých myšlenek i věrných historických reálií jsem nenašel asi u žádného jiného spisovatele.

Tak jsem ho po 25 letech znovu přečetl (dvoudílné vydání z r. 1987) a bez uzardění tvrdím, že hlavně první díl od greenhorna až po smrt Inču-čuny a Nšo-či je to jeden z nejlepších příběhů světové literatury.

9 12.03.2015

Jako obdivovatel Říma, který se tu a tam pokouší číst antické autory z edice antická knihovna, jsem po knize šáhl v naději, že si přečtu po čase opět román dle recenzí historicky přesný ale stravitelnější a čtivější než ty 2000 let stará klasická díla šroubovaného slohu.
Ale na začátku jsem byl trochu zklamán. Fakta a skutečné historické postavy – ok, ale co ten styl? Ty vole, říkám si, co je to za Danielu Steelovou, za červenou knihovnu? Tady se vyšší literatury či hlubokých myšlenek (kterými jsou prošpikovány např. knihy Miky Waltariho) asi nedočkám. Postupně ale Ordinaci v růžové zahradě ubývá prostor a zaplňují ho (od šroubovaných klasiků) známé historické události (válka v Numidii, Germáni, reformy), přibývají postavy (Marius, Sulla, Cecilius Metelus, Scaurus, Saturninus, Glaucia, Rutilius, Caepio,...) a to vše v takové míře, že musím před autorkou hluboce smeknout. V košatém ději si nevymýšlí téměř nic a nikoho a jen vše tím svým čtivým vyprávěním (které by mi samo o sobě přišlo laciné a kýčovité) spojuje. Jedenáct bouřlivých let římské republiky (110-100 př.n.l.) na 700 stranách, pro které autorka musela do obrovské hloubky nastudovat a bravurně zvládnout dějiny a problematiku antického Říma. Pakliže za sérii dostala čestný doktorát, vůbec se tomu nedivím.
A respekt ke všem čtenářům, kterým historie nic moc neříká a přesto se knihou dokázali prokousat i přes ta kvanta postav a senátních jednání až do konce. Já si určitě přečtu i další díl.

9 28.08.2014

Velmi působivá kniha a to nejenom námětem, který je přirozeně silný sám o sobě. Podobně jako např. u Harrerova 7 let v Tibetu z Pianisty čiší, že ji nepsal spisovatel, literát, poeta, ale člověk odlišné profese. Věty jsou strohé, autor situace výrazně nehodnotí, neodbíhá k jiným dějovým linkám, jen naturalisticky popisuje bez příkras ale i bez záměru gradovat či šokovat za každou cenu, svůj vlastní příběh. A tato naprostá autenticita zevnitř událostí působí právě tím silným dojmem, kterého nedosáhnou mnozí autoři rádobyhistorických románů omílající stale jedno a totéž dokola a ve skutečnosti klouzající pouze po povrchu.
Gradací knihy jsou pak závěrečné kapitoly deníku německého důstojníka i dovětek o zákazu vydání knihy po nástupu komunismu v Polsku. Neméně dobrý je i film.
Na závěr do písmene podepisuji komentář Addie o úctě, kterou po přečtení chovám k uvedeným lidem.

9 26.12.2011

(SPOILER) Na dovolené jsme navštívili moc pěkný zámeček Doudleby, který nám svou útulnou přívětivostí učaroval na tolik, že jsme tu nakoupili spoustu suvenýrů a taky tuhle knížku o nedávno zesnulé paní hraběnce, jíž je věnována i velká část zámecké prohlídky.
Při čtení mě napadalo několik věcí...ano paní Eleonora nebyla žádná spisovatelka, ale o to víc působí paměti autentičněji (mám doma podobnou atmosférou čišící byť jen 4 stránkový životopis svého prapradědy 1865-1951). Člověk si při čtení uvědomí, jak ten komunistický režim byl zvrácený a lidé za něj se schovávající se nízcí.
Naopak ze zápisků Eleonory, byť nezískala dík okolnostem žádné lepší vzdělání, je cítit jakási noblesa jejich předků, ani stopa povyšování, obviňování, prostě žádná potřeba šplhat po zádech druhých někam výš, aby ty pod sebou mohla pošlapat, což naopak byla praxe všech vnitřně zakoplexovaných komunistů (i jiných). Přijde mi, že byla tak nějak pořád nahoře, i když byla dole.
K jejímu manželovi mě napadlo tolik, že je možná rozdíl mezi povahou a charkterem. Ač byl povahou asi zlostný, a jak několikrát píše, moc jí nepomáhal (snad prostě jen tehdejší běžný vztah můžů a žen), charakterer musel mít dost pevný, když kvůli ní neemigroval a zůstal s ní i přes tlak režimu na to, aby se s ní rozvedl (zase ta nízkost).
Doporučuji ke zhlédnutí i níže uvedený díl dokumentárního seriálu ČT Modrá krev.

8 04.09.2020

Marcu Tulliu Ciceronovi do 1. století př.n.l.

Martin Čermák zdraví Marca Cicerona,
jsi-li zdráv, je dobře. Chtěl bych Ti poděkovat za tvé dopisy (z let 68-50 př.n.l.), které jsem právě dočetl. Četl jsem je, pravda, celkem natřikrát. V prvních dvou fázích jako doplněk k 7mi dílné románové sáze Collen McCullough Masters of Rome, ke které jsou tvé dopisy cenným obohacením.
Byť náročné, jsou výborným průvodcem celého tvého života i doby, ve které jsi žil. Je neuvěřitelné, jak je tvé poslední století před Kristem pro nás košaté a zalidněné. Vždyť třeba já z o 7 století mladší doby (kdy tvůj Řím už neexistoval) vím o své zemi, že tu existovala jakási Sámova říše, jsou o ní dnes napsány celé kapitoly ba knížky, přitom o ní víme dohromady z jediného odstavečku jakési francké kroniky. To z tvé doby známe (díky tobě i tvým vzdělaným současníkům) stovky snad dokonce tisíce? postav. Máme dokonale zmapovanou politickou scénu, známe názory i vývoj mnoha politiků i jinak aktivních lidí, jejich soukromé názory i denní problémy. Dochovala se kvanta mincí. Skoro si říkám, zda z historie nemáme lepe zmapované až nějaké 17. a mladší století (teď mě nechytejte za slovo, možná se mýlím).
Ostatně tvá doba mi tak trochu připomíná naši. Republika se vám hroutila pod rukama, na konzulský úřad čtyři kandidáti, všichni pod hrozbou žaloby z uplácení, každý však nakonec odejde tak nějak osvobozen, vojsko je dávno věrné konkrétním vojevůdcům, nikoliv státu, atd. A za pár let vás, jako daň za tento marasmus a nefunkčnost institucí, čeká diktatura. Nejprve osvícená a velmi plodná Caesorova (v němž už tvůj bezzubý senát viděl hrozbu) a Augustova, a za pár let hrůzovláda Calligulova či Domitiánova. Kam se poděla Vaše svoboda slova? To základní, na čem si senát a lid římský zakládal.
Závěrečný rok tvé knihy 50, kdy se už už chýlí k občanské válce je v tvých dopisech velmi živý a barevný. Chápu, jak muselo být pro tebe obtížné zvolit si mezi Pompeiem a Caesarem (raději prohrát se stranou pravdy než zvítězit se špatnou). A mezi námi, konzul Marcellus se vložením meče do Pompeiových rukou projevil jako naprostý idiot. Vždyť Caesar sám byl svolný ke kompromisu a celý senát to uvítal.
Ale zpět k Tobě. Dovol mi, ale mnohdy z tvých dopisů (no působí to jako bych někomu dnes četl soukromou mailovou poštu) čiší tvá nemalá malichernost a ješitnost. To si vážně myslíš, že by zkrachovalec Catilina se třemi nevycvičenými legiemi dokázal zničit republiku? (mluvím o tvém konzulském roce). To si vážně chtěl slavit triumf za to, že jsi při svém správcovství Kilikie (kam jsi vlastně vůbec nechtěl) umravnil nějaký horský kmen a dobyl jedno bezejmenné městečko?). Je v nich i tvá ubrečenost až téměř zbabělost (krátké vyhnanství jsi nesl opravdu těžce – a já to chápu – na druhou stranu chtít kvůli tomu páchat sebevraždu a plakat v každém dopise nad svým osudem? A tvé zmíněné (jinak velmi povedené) správcovství Kilikie – vážně to bylo tak těžké (vím, miloval jsi Řím), že jsi musel v každém listu zdůrazňovat, jen ať ti ho senátoři probůh neprodlouží byť o jediný den či nevloží do roku jedinou přestupnou minutu?)
Ale nechci Tě hanit, přes všechny tvé slabosti z tvé korespondence vyplývají i tvé dobré vlastnosti tvá mírná povaha (tóga místo meče), tvá pracovitost, obrovský důraz na spravedlnost a čestný přístup (při obou tvých správách provincií), láska k rodině (bratrovi Quintovi) i k přátelům (Titu Pomponiu Attikovi) a především k republice. Tvůj vytříbený styl a fakt, že jsi považován za největšího rétora a právníka své epochy rovněž nechci ani v nejmenším zpochybňovat.
Proto ti ještě jednou velmi děkuji za tento úžasný exkurz do tvé doby, bylo mi ctí.
Buď zdráv.

PS: díky panu Markovi za výborný úvod i tradiční poznámkový aparát.

8 01.12.2017

Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru.
Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec.

1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-)

2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit.

3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše.

4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“

5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi.

6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“

8 23.04.2015

Zase dost jiné než předchozí díl. Výrazně fragmentovanější. Zatímco předchozí "pětka" sledovala kontinuálně jednu skupinu osob, "šestka" poletuje jak vlaštovka mezi jednotlivými scénami a to i v různých časech. Podstatnou část děje popisuje navíc retrospektivně a je tak složitější na pozornost čtenáře. Ubylo i humoru (který je spojen převážně s Geraltovou kompaníí - začátek Marigoldova Půlstoletí poezie je neuvěřitelně vtipný), naopak přibývá napětí a tajemna v příběhu Ciri. Politické pozadí má také svůj význam. Je důležité číst jednu knížku za druhou, protože na sebe bezprostředně navazují, naopak samostatná četba by asi vůbec nedávala smysl.

7 21.11.2022

Perfektní zakončení, na které jsem se těšil víc než rok. Pak jsem ho dcerám přečetl ze dvou třetin ještě na Štědrý večer (tuto pohanskou ságu nám přinesl překvapivě Ježíšek :)) a dočetl (na jejich vyžádání) hned následující ráno.
Přesně, jak je tu už napsáno, je to nádherně nakreslené, propracované, roztomilé, neuvěřitelně vtipné i často poučné. Své si z toho bere dítě i dospělý. A Krákal je tak fantasticky kousavý, že bych mu přidal šestou hvězdu, kdyby to šlo.

7 05.01.2021

(SPOILER) Perfektní třídílný historický román (zde teda 1. díl) z turbulentních let 235-238 n.l. Pravda, chápu i pohled, že je to spíš románová rekonstrukce dějin pro znalce Říma a z pohledu laika se to (hlavně první díl) čte špatně, protože je tam fakt hodně postav.
Žádná z nich není úplně hlavní, žádná vysloveně kladná, císař Maximinus je naopak líčen o poznání lépe, než co mu naložila senátorská tradice v dochované antické literatuře. Vlastně smyšlené jsou pouze menší vedlejší postavy. Kdo se v tom ale dokáže zorientovat, bude podle mne náležitě odměněn.
Ve srovnání s historicky podobně precizní ságou paní McCulloug - Masters of Rome hodnotím tohle dílo H. Sidebottoma osobně lépe po literární stránce. Působí to na mne "uvěřitelněji". Vlastně nejkýčovitější je na tom všem samotný název a obálky jednotlivých knih. Zapmatovatelné myšlenky a věty suplují překlady z Iliady a dalších klasik.
Jako sběratel římských mincí jsem si vysloveně medil při kapitolách kovorytce - to byl báječný exkurz do numismatiky této doby.

7 29.09.2020

Určitě čtivější a krásný doplněk Želar, na druhou stranu, byť dějově a příběhově je to velmi silné, hutností a jakousi barvitostí popisu mne možná víc zasáhl předchozí titul Želary. Nicméně ideální je, přečíst si obě knížky.

7 17.05.2020

Solidní odborná práce několika vědeckých pracovníků, jejímž dlouhým čtením (není to snadná četba) jsem završil rok zájmu o středověkou nástupkyni Římské říše. Byzantský svět není u nás ani jinde tolik známý a cool jako řecko-římská antika (nejen pro laiky čtenáře ale i pro autory resp. potenciální studenty a následně odborníky), a tak je tato kniha vedle „Byzantské vzdělanosti“ pí Dostálové asi jediným naším odborným dílem o něm. O to je po mém soudu tato (dnes již 25 let stará) kniha cennější. Je také dobrým doplněním k překladům byzantských autorů které vyšly v Odeonu v 70tých-90tých letech (Zosimos, Prokopios, Theofylaktos, Psellos, Anna Komnena a Laonikos Chalkokondyles).
S překlepy má Pavel T. bohužel pravdu, přičítám to na vrub tomu, že si knihu kolektiv autorů asi připravoval sám a na celkovou korekci někým zvenčí už na začátku 90tých let asi nezbylo, což je škoda.

7 26.01.2016

Chispas! Po 24 letech jsem vzal z nostalgie do ruky Máyovku. Ze zajímavosti, jaké to bude číst v dospělosti dětskou knížku. Na odreagování od složitých klasiků. Nejprve jsem šáhl po kdysi čtené indiánce Duch Llana Estacada a přečet ji jedním dechem. Za další 4 dny pak tuhle dříve nečtenou střelbu z jihoamerické Uruguaye. I ve své naivitě a předvídatelnolnosti, nepravděpodobné vykonstruovanosti (což splňují vlastně všechny tyhle knížky) je to jízda od začátku do konce. Zajetí střídá útěky, Old Shatterhand drtí svou pěstí bandity a přes všechny nesnáze - jak jinak - vítězí. Mayovky se prostě neomrzí.

7 06.02.2015

Velkolepé dílo. Ammianus Marcelinus si zřejmě po právu zaslouží přízvisko posledního velkého historika antiky. Musím říct, že jeho dějiny se mi nečetly vůbec lehce (Ammianus píše neuvěřitelně šroubovaně, v dlouhých souvětích s mnoha odbočkami), přesto jsem ani na chvilku nezapochyboval, že jeho dějiny dočtu. Když čtenář jeho složitý styl akceptuje a trochu si na něj zvykne, dozví se o krátkých cca 25 letech třetí čtvrtiny 4. století n. l. opravdu hodně. A mnohdy jsou to překvapující věci – např. mnohé paralely tehdy upadající říše s dnešní dobou či podobné jednání lidí tehdy jako dnes.
A podruhé, ještě hloub musím smeknout před Ammianem za to, že nejenže všímavě a podrobně vylíčil dobu a události, které sám zažil, ale především se snažil o líčení s nadhledem a maximální mírou objektivity. Mnozí by se od něj mohli učit. Jistě, jako umírněný pohan v již křesťanské době, mu byl velmi sympatický císař a (částečný) filosof a odpadlý křesťan Julianus. Přesto i tohoto Juliana dokáže Ammianus v konkrétních případech pokárat a naopak pochválit jeho předchůdce Constantia a následníky Valentiniana (a bratra Valenta), kteréžto císaře rád zjevně nemá (pro přísný byrokratický aparát prvního resp. prchlivou povahu a krutost druhých).
PS: Několik (z mnoha zajímavých) pasáží jsem si neodpustil opsat do autorových citací.

7 06.08.2013

Kniha, kolem které jsem před téměř dvaceti lety chodil v knihkupectví Barvič a Novotný, prohlížel ji, a nakonec nekoupil, protože pro mne byla příliš odborná a okruh zájmu málo přitažlivý (žádný Caesar, Caligula, žádné tajemné pyramidy). Až posledních pár let mě zpětně mrzí, že jsem ji tehdy nevzal a neuložil do knihovny pro dnešní použití. Je to totiž opravdu precizní dílo a pí Bednaříková na pozdní Řím odborník na slovo vzatý. Knížku jsem si tak musel půjčit na omezený časový úsek v knihovně.

Jako jedna z mnoha mne tu zaujala (logická) interpretace, že Římská říše a její byrokracie byl moloch kladoucí obrovské nároky (na armádu, silnice, poštu, úřední aparát, soudnictví,...) téměř srovnatelné s moderním státem, které ale nízká úroveň ekonomiky a především zemědělství nemohly ani omylem stíhat. Ještě tak dvě staletí, kdy říše rostla a tu neuvěřitelnou zátěž pokryl přísun otroků, to jakž takž šlo. Ale po zastavení expanze a naopak vnějšímu tlaku barbarských národů převzalo toto (daňové) břemeno obyvatelstvo, kterému se tak vedlo opravdu špatně čím později, tím hůře. Ne programově, jen nepoměrem požadavků státu a výkonu ekonomiky. Cesta k feudalismu tak byla nevyhnutelná.
Rovněž (paralela s dneškem?) soukromé zájmy zejména privilegovaných vrstev výrazně převyšovaly zájmy státu a boháči se všemi způsoby bránili odvádění daní a raději si platili soukromá vojska. Opět: cesta k feudalismu tak byla nevyhnutelná.
Výborný je i popis nesporně kladné úlohy církve na nové barbarské (vojenské) elity a na jejich nenásilné začlenění mezi romanizované (civilní) obyvatelstvo v průběhu 5.-6. století zejména ve Franské říši.

6 20.12.2021

Velmi dobrá knížka. Ne proto, že by mi přinášela vysloveně nějakou novou převratnou informaci, ale proto jak dává problematiku složitého soužití amerických bělochů s barevnými (nejen černochy) velmi dobře do historických souvislostí a kontextů. Můj názor na KKK před přečtením této knížky asi nejlépe vystihovala Tarantinova scéna z Nespoutaného Djanga a po přečtení...vlastně taky. Jsou to nevyzrálí šašci, co potřebují hrát nějaké divadlo, aby si honili ega. Dnes už naštěstí spíš neškodní. Horší mi přišly popisy lynčování většinové "spravedlivé" společnosti.
Což všechno neznamená, že s černochy nejsou problémy, a že to soužití není ohromně složité. Americe to nezávidím, jen jí přeju, ať se s tím problémem vyrovnává co nejlépe k prospěchu všech bez ohledu na barvu pleti a vyznání.

Jinak ten reportážní styl se četl velmi dobře, po delší době další knížka, kterou dávám pro silné téma do "doporučených".

PS: Kdyby autorka svou knihu napsala o pár let později, mohla přidat ještě kapitolu Floyda a "Black lives matter" A to tu máme dnes večer rozsudek (pod jehož dojmem píšu tyhle řádky) - ty vogo 22 let pro toho expolicajta. Jo, dějiny postupují ode zdi ke zdi a Amerika je už dnes do značné míry na druhé straně zdi než byla dlouhá staletí ještě někdy do 80tých let.
Jasně, F. zaklekli naprosto nepřiměřeně a surově, o zabití šlo bezesporu, ale 22 let? To je víc než zmrd Brejvik. Trest v Evropě na úrovni vraždy. A nevěřím, že i když se policajt zachoval krutě, idiotsky a na konci zabil, že při svém "zákroku" chtěl Floyda "zavraždit". Čtu jako tak, že "záleží na tom" že zabitý byl černoch a policajt běloch. Asi to tak být musí. Černoši byli drcení 200 let, to kyvadlo musí na druhou stranu. Mají před sebou ještě dlouhou cestu, než se zastaví.

Na toto téma doporučuji velmi dobrý film "Jednej správně" (1989)

EDIT: uznávám, že názor na výši trestu za smrt Floyda je na polemiku, mohlo hrát i významnou roli, že dotyčný byl policista a měl teda situace umět řešit bez afektu i to, že USA mají systém nastavený prostě jinak.

6 25.06.2021

Fridex Falcski, Vlaďyvoj a jiní bouráci. Sice to mám problém občas přečíst, ale bavím se fakt hodně. Jituno Poťmi hop :-)

6 03.05.2021

Všechno co potřebujete vědět o holokaustu a hrůzách 2. světové války.
I o tom, jak minulost poznamenává přítomnost, protože i linka složitého vztahu syna Arta (autora) i jeho otce Vladka je velmi silná.

6 14.03.2021

Knížka mého dětství, kterou si k mé radosti (i menšímu údivu, že to až tak nezastaralo) oblíbily i mé dcery.

6 24.07.2020