Listy přátelům I

01.12.2017

Marcu Tulliu Ciceronovi do 1. století př.n.l.

Martin Čermák zdraví Marca Cicerona,
jsi-li zdráv, je dobře. Chtěl bych Ti poděkovat za tvé dopisy (z let 68-50 př.n.l.), které jsem právě dočetl. Četl jsem je, pravda, celkem natřikrát. V prvních dvou fázích jako doplněk k 7mi dílné románové sáze Collen McCullough Masters of Rome, ke které jsou tvé dopisy cenným obohacením.
Byť náročné, jsou výborným průvodcem celého tvého života i doby, ve které jsi žil. Je neuvěřitelné, jak je tvé poslední století před Kristem pro nás košaté a zalidněné. Vždyť třeba já z o 7 století mladší doby (kdy tvůj Řím už neexistoval) vím o své zemi, že tu existovala jakási Sámova říše, jsou o ní dnes napsány celé kapitoly ba knížky, přitom o ní víme dohromady z jediného odstavečku jakési francké kroniky. To z tvé doby známe (díky tobě i tvým vzdělaným současníkům) stovky snad dokonce tisíce? postav. Máme dokonale zmapovanou politickou scénu, známe názory i vývoj mnoha politiků i jinak aktivních lidí, jejich soukromé názory i denní problémy. Dochovala se kvanta mincí. Skoro si říkám, zda z historie nemáme lepe zmapované až nějaké 17. a mladší století (teď mě nechytejte za slovo, možná se mýlím).
Ostatně tvá doba mi tak trochu připomíná naši. Republika se vám hroutila pod rukama, na konzulský úřad čtyři kandidáti, všichni pod hrozbou žaloby z uplácení, každý však nakonec odejde tak nějak osvobozen, vojsko je dávno věrné konkrétním vojevůdcům, nikoliv státu, atd. A za pár let vás, jako daň za tento marasmus a nefunkčnost institucí, čeká diktatura. Nejprve osvícená a velmi plodná Caesorova (v němž už tvůj bezzubý senát viděl hrozbu) a Augustova, a za pár let hrůzovláda Calligulova či Domitiánova. Kam se poděla Vaše svoboda slova? To základní, na čem si senát a lid římský zakládal.
Závěrečný rok tvé knihy 50, kdy se už už chýlí k občanské válce je v tvých dopisech velmi živý a barevný. Chápu, jak muselo být pro tebe obtížné zvolit si mezi Pompeiem a Caesarem (raději prohrát se stranou pravdy než zvítězit se špatnou). A mezi námi, konzul Marcellus se vložením meče do Pompeiových rukou projevil jako naprostý idiot. Vždyť Caesar sám byl svolný ke kompromisu a celý senát to uvítal.
Ale zpět k Tobě. Dovol mi, ale mnohdy z tvých dopisů (no působí to jako bych někomu dnes četl soukromou mailovou poštu) čiší tvá nemalá malichernost a ješitnost. To si vážně myslíš, že by zkrachovalec Catilina se třemi nevycvičenými legiemi dokázal zničit republiku? (mluvím o tvém konzulském roce). To si vážně chtěl slavit triumf za to, že jsi při svém správcovství Kilikie (kam jsi vlastně vůbec nechtěl) umravnil nějaký horský kmen a dobyl jedno bezejmenné městečko?). Je v nich i tvá ubrečenost až téměř zbabělost (krátké vyhnanství jsi nesl opravdu těžce – a já to chápu – na druhou stranu chtít kvůli tomu páchat sebevraždu a plakat v každém dopise nad svým osudem? A tvé zmíněné (jinak velmi povedené) správcovství Kilikie – vážně to bylo tak těžké (vím, miloval jsi Řím), že jsi musel v každém listu zdůrazňovat, jen ať ti ho senátoři probůh neprodlouží byť o jediný den či nevloží do roku jedinou přestupnou minutu?)
Ale nechci Tě hanit, přes všechny tvé slabosti z tvé korespondence vyplývají i tvé dobré vlastnosti tvá mírná povaha (tóga místo meče), tvá pracovitost, obrovský důraz na spravedlnost a čestný přístup (při obou tvých správách provincií), láska k rodině (bratrovi Quintovi) i k přátelům (Titu Pomponiu Attikovi) a především k republice. Tvůj vytříbený styl a fakt, že jsi považován za největšího rétora a právníka své epochy rovněž nechci ani v nejmenším zpochybňovat.
Proto ti ještě jednou velmi děkuji za tento úžasný exkurz do tvé doby, bylo mi ctí.
Buď zdráv.

PS: díky panu Markovi za výborný úvod i tradiční poznámkový aparát.