Maitter komentáře u knih

Jedna z nejmilejších knih mého dětství. Škoda, že skončila s tolika fleky a čmáranicemi. Ach, ti skřítci...

6 16.06.2017

Jediné dvě přeložené knihy 6dílné série. Obě jsou humorné, romantické, akční, se sympatickými postavami. Upíří společenství a troška magie vypadají zase krapet jinak. Střídají se pohledy dvou postav. Alyxandra (a dík překladatelce) má velmi čtivý sloh; ani přeplácaný, ani jednoduchý a nudný jako mnohá nová díla v kategorii young adult. Obě knihy jsou cílené na mladší čtenáře a čtenářky, ale tak mile zakončený, zábavný příběh potěší i ty, co už vyrostli, a zvlášť chtějí-li si odpočinout.

14.05.2017

Jediné dvě přeložené knihy 6dílné série. Obě jsou humorné, romantické, akční, se sympatickými postavami. Upíří společenství a troška magie vypadají zase krapet jinak. Střídají se pohledy dvou postav. Alyxandra (a dík překladatelce) má velmi čtivý sloh; ani přeplácaný, ani jednoduchý a nudný jako mnohá nová díla v kategorii young adult. Obě knihy jsou cílené na mladší čtenáře a čtenářky, ale tak mile zakončený, zábavný příběh potěší i ty, co už vyrostli, a zvlášť chtějí-li si odpočinout.

1 14.05.2017

Miluju Kate Danielsovou. Miluju Atlantu prosycenou Změnou, autorachotiny na očarovanou vodu, pokusy lidstva dohnat výbuchy nepolapitelné magie technikou, kožoměnce, pány mrtvých, žoldáky, čarodějky, jednoho otravného polymorfa, Julii, Christophera, dychtivost odhalit Katin původ a minulost, rýsující se přirozeně pomalu skrze knihy, zbraně a volhvy (Romana a jeho rodinu), Jednorožčí ulici, Biohazard, hromady krvavých bojů, násilí a vražedného sarkasmu a ironie, hierarchii Smečky, provokace, víc magického humusu a monster, clony a slova moci, za která se platí ukrutnými cenami, neupadající kvalitu dalších dílů, stohy nápadů, jimiž nás konstantně lahodným tempem zásobují manželé-autoři, a bezkonkurečně boží překlad Hany Šimečkové, která vládne slovní zásobou tak širokou, že čtenář blahem jenom slintá, slintá, slintá a slintá.
Ty obálky, bože, ty příšerné obálky naznačují BRAK a umím si představit, kolik lidí odradí. NENECHTE SE!

9 14.05.2017

„Víc hlav víc ví,“ řekl jednou Dervish Grady.
Divný příběh, říkáte? Ten oficiální popis knížky je divný. Já tu naopak cítím demonatovskou atmosféru, což mi přináší velké potěšení, a konečně vystrkují ďábelské růžky i shanovské motivy (pan Dowling rozhodně vypadá jako bizarnost z vesmíru demonat!). Je fakt, že jsem nad tímhle dílem dlouho váhala, protože první Zom-B žádný zázrak nebyl, ale nakonec stálo za to, obětovat mu ty dvě hodinky času.
B Smithová se rozvíjí zase o kousek dál, staví novou morálku, protože předešlé zkušenosti jí pěkně zamávaly se životem. Doslova. Beckyiným „handicapem“, pozůstatkem z útoku zombií, se Darren postaral o pár příjemných černohumorných vtípků. V příběhu se dál setkáváme s dalšími extra zombíky jako B, těmi, co si z nějakého důvodu rovněž uvědomují své já.
Sem tam kusům předvídatelnosti neutečeme, ale v téhle věkové kategorii to nijak zvlášť neřeším. Čtivá je knížečka stejně jako předešlý díl. Prospělo by jí menší písmo, nicméně pak by nebylo moc co prodávat. Darren je pro děti a ty potřebují přerostlá písmenka. (Pro děti jako Peckův bratr Art.)
Nu, rozhodně jsem připravená na pokračování. A ne že bude každá knížka ještě tenčí než ta předešlá, Darrene!

3 04.05.2017

Upozornění: Tato kniha neobsahuje milostné trojúhelníky. Hurá!
Zatleskejme všichni Sarah J. Maasové, která dokázala a dokazuje, že lze napsat young adult fantasy knihu o lásce, kde se vyskytuje velmi, velmi málo nelogičností. Stejně jako ve třech dílech Skleněného trůnu, jež jsem zatím četla, postavy dávají SMYSL. Vychutnávám si to. Ostražitá vyhlížím kraviny, a ony nepřicházejí. Je to boží. Vykompenzuje to opakování některých myšlenkových pasáží a pár desítek nešťastně zkorigovaných stránek na konci knihy, které naznačují, že korektor nedostal dost času. Co se mě týče, tenhle konec knihy je bezvadný a nerada bych zjistila, že se Sarah rozhodla pokračovat ne tak kvalitně... meh, mám z Dvora trnů a růží příliš dobrý pocit, kvůli němuž váhám nad Dvorem mlhy a hněvu. Schopnost vcítění se do postavy a popisování skutečnosti z protagonistčina pohledu (viz například vnímání změny na konci), jakou Sarah Maasová oplývá, knihu vyzdvihuje vysoko nad průměr v „žánru“ YA.
P. S. Díky za Rhyse, Luciena a Nestu.
P. P. S. Je fakt, že některé rodinné patálie a vztahy ve vílí říši mě trochu mátly (jména, synové, otcové, role ve válce, he?). Čtenář jen škrtne o povrch, ale není divu – hlavní hrdinka měla jinačí starosti. Navíc, opravdu lahodně propletené úrovně vztahů jsem nalezla u Lily Black, tady je nepotřebuji.

9 02.05.2017

Komentář milého pana Jogese mluví skoro za vše, avšak já víc pitvám a jsem labilnější, což mi umožňuje vidět přehnaně barvitě, takže přispěji aj svou troškou do mlýna.

KOMENTÁŘ (o něco relevantnější RECENZE je níže)
Hezky zčerstva, ve dvě ráno. Předešlé komentáře mne upřímně děsí. "Když už bych ale byla v kůži Mare, rozhodně bych zůstala s Mavenem, i po tom, co provedl."
*sedí a zírá* Cože? *dál sedí a zírá* Musím se své empatie zbavit. Nebo zdravého rozumu? "Nmw, přijde mi, že je prostě v něčem lepší, než Cal... Je to prostě správnej záporák." *odchází do své jeskyně*
"... kouzelné schopnosti taky nejsou nic moc nového." Umírám smíchy. No jo, no. Chudák Harry. A neříkejte to fantasy světu.
"[Hlavní postava je] lehce naivní, spolehá​​ se až moc na cizí pomoc a často se vzdává." Naivní - skoro jako by jí bylo sedmnáct a byla předhozena dravé společnosti s jinými zvyky a pravidly. Spoléhá až m- Hele, a jak byste vlastně přežili ve světě Stříbrných bez konexí a pomáhali revoluci bez spojenců VY? Co rodina a přátelé, známé prostředí, nabízené pomocné ruce, usekli byste je VY?
Mai filosofuje a střílí do vlastních vrstevnických řad. Perme to do nich, ať trochu myslí!

RECENZE (víc recenze než to nahoře)
Nesnáším marketing. Široké okraje, centimetr mezi každým řádkem, krucifix, ta kniha mohla být o třetinu tenčí.
Stojí za přečtení, za DOčtení. První pozitivní dojem na mě autorka udělala realistickým vykreslením Mařina charakteru. Hlavní hrdina nemá být nesnesitelný, ale kouska sebezáchovného pudu by si vypěstovat mohl. Ona a Kilorn se chovali normálně vzhledem k poměrům a situaci.
Většinu knihy jsem zápasila s dějem, neustále na vážkách. Tak je to tuctová pseudodystopická romanťárna, nebo ne? Čekala jsem, že ano, působilo to adekvátně. Až konec rozcupoval pseudo i romanťárnu. Nechci tvrdit, že množstvím krve lze rozlišit realistický příběh od naivního, a možná by ostatní týnejdžrovské příběhy dopadly lépe, věrohodněji, kdyby se autorky soustředily spíš na okolnosti než na "bohatý" vnitřní svět poblázněných hlavních hrdinů, (a možná také ne,) ale Victoria Aveyardová to s revolučností zatím zvládla nejlépe. Žádné zbytečné naděje. Žádné zázraky. Uvěřitelné lidské chyby i masky.
Och, miluji uvěřitelnost. Je jí tak málo, je tak relativní a tak subjektivní. Jo, a mimo jiné mne velmi těší, že Aveyardová nerozmazávala milostné eskapády rozvláčnými úvahami.
Děj se dá rozsekat na linie, linky, scény a kousky, které jsou buď naprosto předvídatelné, lehce zmatené či nepřehledné, anebo úžasně jedinečné a své.
Selekce, Selekce! Selekce, HUNGER GAMES! Selekce, Divergence, Selekce, Hunger Games... Uááá.
Divergence je úplně jiná. Kupodivu ještě hloupější. Selekci jsem nečetla, ale k přirovnání k Hunger Games se vyjádřit mohu. Nic mi tu nepřipomínalo HG. Arény na důkaz moci? Ty se nám tu povalují už tisíce let. Horních deset tisíc s biči versus živořící práv zbavení utlačovaní? Nu... to je tak nějak náplň antiutopie, i když "knihy pro mládež" ji poněkud zjednodušují... Najděte si ji na Wikipedii. Hlavní hrdinka? Neee... Není jako Katniss. Je pragmatická, víc iniciativní, ve výsledku není solitér a tím pádem ani tak opatrná - nicméně duševní vyspělostí se postavě Katniss, která prochází i jiným vývojem, vyrovná málo dívek, stejně jako je tomu v normálním světě, takže za běžnější "sedmnáctku" Mare mlátit nemůžeme. Nic dalšího, co bych mohla přišít vyloženě HG, mě nenapadá. Na rozdíl od Collinsové nemá Aveyardová tak širokou slovní zásobu a její sloh mě rozhodně tolik nebavil (podprůměrný). To může být důvodem, proč mi milostné myšlenkové pochody připadaly snesitelnější; byly krátké, avšak to i všecko ostatní, a zapomněla jsem je.
Červená a stříbrná krev! Sci-fi! Chci vysvětlení, které to nezkazí, a pokud žádám příliš, chci jen vysvětlení. Promyšleným rozuzlením původu zvláštností a moci se mnoho autorů tiːn əˈdʌlt nezabývá. Jsem zvědavá, jak to bude s Aveyardovou. Prosím, nesklouzni k typickému.
Ani jeden žvást o Americe! Jupíjajej!
P. S. Lidské teplo nad oheň. Hezká drobnost. :-)
P. P. S. Za chyby v překladu a překlepy bych je poslala do pekel, ale za to Victoria nemůže. Nechám jí ty hezké čtyři hvězdičky.

6 27.01.2017

Už dříve jsem uvažovala o tom, že si Sukubu přečtu, protože Richellina Vampýrská akademie se čte jedna báseň, má spád, je zábavná a přináší opět mírně odlišný pohled na upíry. Sukuba mě nudila.
Zaujala mne tematika. Ne každý den si člověk počte zrovna o nadpřirozených prostitutkách. Andělé, démoni, upíři, elfové... ale sukuby? Georgie je má první „sukubí“ protagonistka. Dalšími plusy knihy jsou uvěřitelné hlavní postavy, například zaměstnanci knihkupectví a Seth. Tak trochu mu vidím do duše, tudíž si rozhodně nemohu stěžovat, že mi pro romantické chvilky vybrali špatného chlapa. Oblíbila jsem si Cartera, navzdory tomu, jak jej zprvu popisovala Georgie.
Nebylo to celkově AŽ TAK špatné, ale v porovnání s Vampýrskou akademií, kde se na všechno díváme z pohledu osobní strážkyně, si musím stěžovat na vážný nedostatek akce. Druhý díl jsem ani nedočetla.

14.05.2016

Nečtěte komentáře, jsou tam spoilery. Vůbec nechápu, proč lidé takovou zlomyslnost páchají, mně to třeba děsně kazí četbu.
Pěkný podraz, tenhle konec. Já bych s radostí pokračovala dál – ať už v narážkách na lecjaký film či hru, v sexu, násilí, nebo v humoru, které Ćwiekovou zásluhou perfektně odreagují.
Nejlepší pro mne zůstane kniha třetí, neboť trpím jistým odporem k slabým definitivním koncům; přestože si kniha čtvrtá povětšinou drží v porovnání s ostatními díly nejzábavnější (a také nejvulgárnější) atmosféru, jíž bych klidně dala pět hvězdiček, konec jsem čekala o něco spektakulárnější.
U letadlového entrée jsem se řezala smíchy. Směřování ke konci děje mne bavilo mnohem víc než závěr samotný, ačkoliv si teď říkám, že jinak jsme dopadnout nemohli (aniž bychom se vyhnuli velkému slzavému klišé).
Mimochodem, proč je na obálce Loki s Mjöllnirem? A proč tolik čtenářů tak nadchly povídky? Osobně je považuji za krkolomné, jako by se Ćwiek teprve rozepisoval a s každou další knihou se prokousával ke stále lepšímu slohu a stylu.
Nu nic! Bezva mišmaš. Humor milujícím věřícím i nevěřícím doporučuji.

19.04.2016

Už dlouho jsem nečetla do svítání.
Svět podle Garpa je úžasně klidná kniha. Nevím, co ji proslavilo, neviděla jsem film a nepotýkala jsem se nikdy se starostmi rodiče. Nemyslím si ale, že kdybych rodičem byla, ovlivnila by mě kniha výrazněji (ve smyslu cítění hrůzy a lítosti v jistých pasážích - jsem zvědavá, zda je film tím vyděračem, do kterého má předloha na míle daleko). „Viním“ zpracování, nepřipouštějící zbytečnou lítost, zdařile popisující všechny události jako nedílnou součást života. Pak „viním“ většinu protagonistů, že trpí tvrdohlavou svérázností nebo svéráznou tvrdohlavostí a že jsou nekonečně silnými charaktery, čemuž těžko odolávám. Těžko říct, koho mít raději a kdo je opravdovější.
V knize je humor, který mne přinutil smát se nahlas. To se mi dosud stalo jednou dvakrát. Paráda.
Mám trochu strach, že se v ní na druhou stranu úplně pletu a že mi uniklo něco důležitého, protože ve spoustě komentářů se objevují poznámky o její náročnosti. Četla se přitom plynule, s klidem; a klid jsem potřebovala.
Všechny příběhy jsou popsané umně a realisticky. Sloh se čte jedna báseň. Skládám díky panu překladateli Radoslavu Nenadálovi, jeho epilog jsem však nečetla; nemám ráda rozbory.
Pořád mi nedochází, co konkrétně Svět podle Garpa tak proslavilo. Získala jsem jej v knihovním výprodeji, s matnou vzpomínkou na zkazky o slávě Irvingově a s doporučením několika velkých čtenářů. Nic jsem o něm nevěděla a žádný potenciální Irvingův čtenář také nic vědět nepotřebuje. Snad kromě toho, že rozhodně stojí za přečtení.
K Jenny a Garpovi se zase vrátím. Jo... pro klid.

7 24.02.2016

Miluju Holly Blackovou. Beze sporu je to autorka s výbornými nápady a schopností hrát si s jazykem, což mnohokrát dokázala, a co se skrovného množství českých překladů týče, vřele doporučuji knihu Daň pekla.
Ani za mák neuvěřím, že po letech psaní úšpěšných děl různého rozsahu by stvořila něco tak začátečnicky špatného, něco kvůli krkolomnosti takřka nečitelného. Knize nápadité a mrštně unikající klišoidním motivům škodí překlad Adama Steinze a korektura „pana doktora“ Martina Horkého. Slovosled je mnohdy nehodící se a nevýstižný. V textu se vyskytují základní chyby ve skloňování zájmena ona, v interpunkci – od čárek po uvozovky, ve volbě slov typu jako by / jakoby; vždyť se podle toho mění i význam. To, že před „korektorovým jménem“ stojí vysokoškolský titul, mě dopálilo ještě víc. Pochopím, že nemusel dostat čas na vychytání všech much, ostatně žádná kniha se jim nevyhne; Nejtemnější část lesa ovšem bije do očí každou stránkou. Ať si pan Horký klidně studuje, pracuje, bádá a učí, ale ne češtinu!

4 20.02.2016

(Později se možná rozepíši, leč prozatím...)
Nocte. Největší podraz, jaký jste kdy četli.
Pátá hvězdička je právě za ten podraz, neboť překonal nudné pasáže. Mnohonásobně. Setsakramentsky.
Sem s pokračováním.
(Edit 17/4/16) Mažu pátou hvězdičku, nudné pasáže byly příliš nudné.
(Edit 15/6/16) Přečetla jsem kousek znovu, tři hvězdičky. Ale níže už nepůjdu. Ten konec pro mne byl „Páni!“

1 18.01.2016

Podobnosti s příběhem Harryho Pottera se v oblasti kouzelnických škol a kouzelnických světů ve válce nelze vyhnout. Rozčilující složku v novém triu pro mne představovala protagonistka, která místy urputně soupeřila o místo starostlivé Hermiony. Naštěstí se daleko častěji projevovala po svém a nezřídkakdy překvapila.
První část Callova příběhu je v porovnání s Harrym Potterem o fous méně dětská, místo na všudypřítomné neopodstatněné čáry máry se zase jednou spoléhá na živly a máchá kolem sebe osobitým humorem. Obsahuje jeden velký zvrhlý zvrat, který určitě pochází z hlavy Cassandry Clare, neboť je na zvrhlosti odbornicí – přinejmenším v literatuře pro mládež. Sloh je čtivý, dílčí nápady bezvadné; rozhodně budu číst dál.
A když už zmiňuji humor...
„Mistr Rufus obrátil oči v sloup a v koutcích mu nedobrovolně zacukalo. To Calla znepokojilo, až měl pocit, jako by mu výrazy v tváři mistra Rufuse přestaly být naprostou záhadou a on na ně konečně mohl reagovat.
Třeba to dojde tak daleko, že až budou ve stříbrném ročníku, mistr Rufus jim bude schopen přednášet o složitých magických teoriích pouhým nadzvednutím svého huňatého obočí.“

4 18.01.2016

Díky Barbánkovi jsem se naučila „Znám křišťálovou studánku, / kde nejhlubší je les...“. To se počítá.

3 02.01.2016

Chris d'Lacey ví něco, co my ne. Jeho sloh a humor je potutelný, pohádkový, jakoby pošťuchuje, a přitom se stále schovává za imagí jednoduchého vyprávění. Vzpomínka na onu potutelnost se mi v mozku udržela i po letech. A hlinění draci – kdo to kdy slyšel? Ledový oheň je knížka příjemně oddechová.

1 01.01.2016

Pro děti, které jsou na to připravené. Černá kniha tajemství je jeden z mála příběhů, kde jsou surové scény opravdu surové a z krutých činů opravdu mrazí. Kniha s působivě odporným úvodem a osobitou atmosférou. V haldě akčnějších, kouzelnějších i krvavějších knih pro děti a mládež jde o parádní výjimku.

1 01.01.2016

Zatím jediná kniha, již jsem od pana Rollinse četla. Je to pár let, ale vzpomínám si, že jsem s ní zůstala dlouho do noci, přikovaná k ději, bez dechu čekajíc na rozuzlení – a Poslední orákulum se pak stalo první knihou, u níž jsem kdy uronila slzu.
Faktem je, že tenhle příbeh mi sedl do noty; nemoc z ozáření a lehkovážné „nakládání“ s radioaktivním odpadem, nemluvě o jeho následcích, mi vždycky přišly jako jedna z nejhorších ran, které lidstvo životnímu prostředí uštědřuje. Ovšem i tak – pospojování či přetvoření historických událostí a postav do nového obrázku... to je parádní odreagování.

2 30.12.2015

Tolik dštěného ohně, a přitom to taková hrůza zdaleka není. Největší výhody Solitaire spočívají v nesmírně čtivém slohu, autentičnosti a (ne)tradičně pojatých protagonistech – jsou běžní; tak obyčejně pubescentní, že patrání po velké myšlence, po níž tu někteří touží, by se nedalo ani zahájit. Absence jevu „okouzleni a přitahováni na první pohled“ je věru sympatická.
Solitaire se mi do rukou dostala v době, kdy jsem pátrala po náladu zvedající jednoduchosti: nejlépe aby se v příběhu neválčilo, nevykořisťovalo, nikdo neumíral a končilo to šťastnem až do smrti. Leč stav, v němž se citlivý člověk ocitá po přečtení Aliceiny prvotiny, lze popsat jedině jako totální vyšťavení. Autorka bezvadně popisuje Toriinu a Michaelovu pochroumanou psychiku, od lehce záhadného/zábavného/zoufalého počátku ke grandióznímu závěru. Nevyžívám se sice v masochistických choutkách – ale Solitaire se četla tak skvěle, že méně čtyři hvězdičky bych jí dát nemohla. Pátou přidávám jako kompenzaci za soptění.

2 30.12.2015

Tři a půl hvězdičky – pro závěrečnou předvídatelnost a sklouzávání k prachobyčejnému krváku, které mne, přiznám se, i navzdory lásce k akci zklamalo.
V podobných vodách se pohybovala 2001: Vesmírná odysea, ale – stejně jako Clarke ve své ryzí sci-fi – Martin nabízí vlastní verzi a dále kupu osobitějších nápadů: záhadu Royda Erise, věcně popisované vztahy mezi různě schopnými účastníky výpravy a Erisem samotným; pak legendární volcryny a Karoly d'Braninův zápal pro ně – nadšení čistokrevného badatele. Hororové scény mi sem tam přišly spíš úsměvné než napínavé, ale závěr je fakt dobrý.
Smůla Nightflyerů spočívá v tom, že mou první Martinovou sbírkou se stali Písečníci (s povídkami Písečníci, Píseň pro Lyu, Skleněná květina). U těch nasadil pan autor laťku tak vysoko, že Nightflyers, ač atmosféricky a slohově velice příjemná knížečka, ji nepřekoná.

1 30.12.2015

Kvantová gravitace je jako stvořená pro scifisty s fantasmagorickými sklony. Pyšní se výborným slohem a výborným překladem. Věčná škoda, že dalších dílů v češtině se pravděpodobně nedočkáme.
Příběh je díky Justininým popisům všechno – živý, barvitý, jemný, šťavnatý, divoký, něžný, vtipný, žalostný; čtenář si vskutku pochutná. Technobláboly a vynálezy dávají tu menší, tu větší prostor k pochybnostem o realističnosti, ale působí mnohem (!) věrohodněji, než by se u „dívčího“ románu dalo čekat.
Agentka Lila Black ve svém těle schovává mraky udělátek běžících na jaderný pohon, je sobě chodící laboratoří, informačním střediskem, automatizovaným lékařem a nadlidsky schopným ochráncem. Její nadřízení ji, v roli osobní strážkyně, přidělí Zalovi – elfovi, který se vzepřel uhlazeným, vznešeným způsobům své rasy a domoviny, aby se stal senzační variací na rockovou hvězdu. Nikdo nechápe, proč se tak zachoval, a obecně je považován za šílence. Protože Zal už pár dní dostává výhružné dopisy plné životu nepříjemných kleteb, Liliným úkolem je zjistit, odkud pocházejí a co je v sázce, a zajistit, aby se k Zalovi nepřiblížil nikdo nepovolaný. Zalův temperament navíc jitří už tak napjaté vztahy mezi nedávno uzavřeným Alfheimem, říší elfů, a ostatními světy objevivšími se po výbuchu Kvantové bomby. V Otopii, Zemi, se vesele setkávají všechny rasy, od zdánlivě rezervovaných elfů, z nichž jeden je Liliným šéfem, přes hravé démony po nevyzpytatelné víly a elementály; vypadá to, že někdo na Zala pořádá hon, a...

Přečtěte si to. Je to nářez. A nenechte se zmást obálkou - Lila je dlouhovlasá zrzka líznutá magií.

1 30.12.2015