Mahuleno komentáře u knih

Jak sám autor říká v úvodu:"...chtěl jsem, aby to byla krásná literatura." A to se mu, myslím, povedlo. Už ta předmluva mě připravila na to, co mě v knize čeká:
"Dědek klečí v krajině a prosí, aby se mu vrátil chlapecký věk. Ale tak to vlastně je."
Četl jsem s chutí vyprávění o krátkém úseku dětství, podané
s typickým laskavým humorem. Což se ostatně od pana Svěráka čeká, ne? Pro vygradování pointy se ovšem autor nebojí použít i "hustší" vyjádření. Jedna povídka, ve které malý kluk projde poněkud dramatickou, či napínavou situací, je uzavřena suchým konstatováním jeho tetičky: "Tak on se nám chudák posral..." Nepohorší to, je to autentické a přímé.
Knížka se dobře čte, krátké uzavřené povídky mi vyhovují.
Po Soukromé vichřici jako pohlazení...

20 22.05.2018

Autor ve snaze a s úmyslem vystihnout konvenční způsob života některých lidí a monotonnost jejich dní použil styl, který tuto jednotvárnost zdůrazňuje právě rychlým a jakoby překotným popisem "děje". Úsečné vyjadřování, přesto v dlouhých větách - co věta, to odstavec. Zpočátku se tato kadence dokonce jakoby zrychluje, tím ovšem nutí čtenáře (v tomto případě mne) k rychlejšímu a snad i nepozornému čtení. Navíc je stejný časový úsek vyprávěn z pohledu několika osob, přičemž se v některých okamžicích prolíná. Tím se stalo, že jsem se trochu ztrácel v osobách, přestože jich v knize není mnoho. Páralův styl mi, bohužel, nesedl, i když nepochybně autorův záměr byl tímto způsobem naplněn. Tři hvězdičky příběhu zachránila druhá polovina (nebo snad třetí třetina) knihy, kdy dochází v monotónním průběhu k nějakému oživení - například ke změně partnera, případně celé party, manželskému úletu nebo dramatickým plánům jedné z postav. Ale vzápětí přichází poznání, že tato změna nikam nevede a vše se vrací v podstatě do starých zajetých kolejí. V jednom komentáři tady zaznělo, že "autor se s tím nepáral" ... skoro se nabízí úprava "Páral se s tím nepáral", ale asi by to nebyla docela pravda. Naopak svým stylem vystihl tu ubíjející jednotvárnost a ten styl musel vymyslet. Nicméně, mně se kniha nečetla dobře a proto jenom tři hvězdičky. Autor promine, za sebe víc nemohu...

8 18.05.2018

Nemám příliš rád tuto divadelní formu - vadí mi odkazy na osoby a nepřítomnost klasického popisu děje. Ale rychle jsem si zvykl, Čapek je skvělý a umí.
R.U.R., Bílá nemoc a Matka - tři Čapkova dramata - první s vidinou nástrah, které může přinášet nekontrolovaný či nekontrolovatelný technický pokrok, bez důrazu na jeho sociální a sociologické aspekty. Technika přerůstá člověku přes hlavu a nakonec ho zničí. To není protest proti technickému pokroku, jenom zdůraznění nutnosti udržet proporce a zodpovědnost. Čapkův výhled do budoucnosti je jasnozřivý - vývoj umělé inteligence není v žádném případě jenom otázka technická.

Bílá nemoc - silně protiválečné drama - ani nebezpečí smrtelné nákazy a výhled na vítězství nad touto nakažlivou nemocí podmíněné ukončením všech válečných konfliktů a uzavřením světového míru, nezastaví válečnou náladu a přípravy na válku. Snaha dr. Galéna donutit lidstvo k míru vyznívá v kontextu válečné hysterie téměř naivně. Tragický závěr je apelem na uskutečnění této jeho ideje.
Matka - podle mne nejsilnější z těchto tří dramat, právě díky akcentaci bolesti matky, která za různých okolností ztratí manžela a syny. Vší silou se snaží za občanské války uchránit od stejného osudu svého posledního, nejmladšího syna ("...připadám si jako vlčice! Nic na světě není tak zběsilého jako mateřství...")

Z knihy:
Matka rozmlouvá se svým mrtvým mužem a na jeho argument o čestné smrti říká:
"Čestnou, já vím! Vám připadá hrozně čestné za něco umřít; ale, že zemřete někomu, na to už nemyslíte!"

Hlas z amplionu: "Slyšte, slyšte, slyšte: bez odpovědění války, bez důvodu, beze slova jednání překročila cizí armáda hranice naší země. Nepřítel využil chvíle, kdy se náš národ sám smrtelně oslabil nešťastnou občanskou válkou, a přepadl naše území pod záminkou, že přichází obnovit pořádek. Kdo mu dal k tomu právo? Jaký má důvod k intervenci? Není důvodu, není práva. voláme celý svět: slyšte stal se zločin, stal se nevýslovný zločin!"

Viděl Čapek do budoucnosti, nebo "jenom" viděl do politiky a znal cesty lidského myšlení a uvažování?
Každopádně jeho myšlenky předložené v těchto dramatech neztrácejí ani
v současnosti nic na své naléhavosti. Spíše naopak!

12 30.04.2018

Dost děsivá představa, zvlášť když si uvědomíme, že není tak zcela vyloučená tato eventualita. A nemusela by vzniknout cílenou akcí nějaké hybridní války. Snad ne
v takovém rozsahu, ale se stejnými dopady, byť třeba omezenými na menší území než v románu.
Navíc v knize nejsou příliš zdůrazňovány vedlejší aspekty vyvolané takovou krizí - rozpad společenských a politických struktur a kriminalita, která by byla podle mého nepochybně větší a její nárůst rychlejší. Autor se spíše zabývá technickou podstatou vzniku krize a pátráním po původu, či původcích. Nicméně naznačuje, jak jsme závislí na technice a speciálně elektrické energii, která fatálně zasahuje v podstatě do všech odvětví lidské činnosti a života.

15 29.04.2018

Asi mě trochu ovlivnilo to, že je jasné, jak Atlantida skončí. Bylo jenom otázkou, jaký konec vymyslí Pludek. První půlka knihy mi přišla trochu rozvláčná a mohu říci, že mě vyloženě rozčilovaly bohatě, či přímo nadměrně rozvětvené větné členy (převážně podměty) - ukázka z jednoho odstavce:" A všude kolem zástavba střech, stříšek, altánů, loubí, můstků, schodišť a odpočívadel, zahrad a vodních nádrží, hřišť a kruhových divadel a slunných škol z mořského skla. Všechno barevné hemžení, rachocení , brumlání, šumot, skřípot, dunění, halekání a křik tu zaniká....Dokulata sestříhané lípy, platany, sykomory, červené a bílé hlohy lemují kruhové ulice, do jehlanů tvarované cypřiše, zeravy, tisy a cedry hlídají příčné zkratky...husté liány spadají z větví korkových dubů a cesmín, stromovité myrty, divoké palmy, baobaby, gumovníky, trnovníky, vavříny a teplomilné jedle se derou vzhůru z hustého porostu kapradin, mechů, kručinky, vřesovce, lýkovce a hnijících větví..."
Jednou, dvakrát to může být zdařilým vyjádřením rozmanitosti, činorodosti, ale častým používáním to ztrácí na půvabu. Prostě, jak říkal Jan Werich - když je něčeho moc, tak je toho příliš!
Zajímavé a nadčasové jsou ovšem promluvy Zeleného Hada k Uctívačům Moci, jak ovládnout a podrobit si všechno a všechny. Použitelné v každé době! Autorovo líčení intrik v Atlantidě, směřujících k uzurpování moci je velmi sugestivní a ve více či méně skryté formě nepochybně probíhá v každé době a každé společnosti. A to je děsivé a nebezpečné!

9 13.04.2018

Pět hvězdiček nedávám příliš často, ale u této knihy je dám, protože jinak bych ukřivdil panu Přidalovi. Totiž minimálně polovina z nich patří překladateli. I když se v tomto případě asi nedá mluvit o překladu. Přesnější je snad použít termínu převod. Pochopitelně neznám originál, ale je mi jasné, že slovní hříčky, brepty, neuvěřitelné novotvary a naopak vysvětlování stávajících slov žáky večerní školy nebylo možné získat pouhým překladem. Do českého jazyka musely být doslova vymyšleny, aby měly smysl a vtip v jiném jazyce, než ve kterém tvořil autor knihy. Myslím, že čeština je k tomu velmi vhodná a pan Přidal to dokázal. Takže platí to, co jsem napsal v úvodu a "překladatele" v tomto smyslu beru spíše jako spoluautora.

21 14.03.2018

Přiznávám, že jsem přečetl jako položku do výzvy. Autorčiny autentické příhody
a příběhy z recepce "béčkového" hotelu, kam přišla pracovat ze zcela jiného prostředí, jsou často vyvolány právě nezkušeností, někdy až naivitou, v tomto oboru. Takže mne spíše pobavily příběhy z doby, kdy zde již nějaký čas pracovala
a dokázala řešit problémy, které vznikaly z různých příčin, s cizinci především jazykových. tato část mi připomínala Leo Rostena a jeho "Pan Kaplan má třídu stále rád". Vzhledem k tomu, jaké jiné knihy ode mne dostaly tři hvězdičky, víc nemohu.

5 04.03.2018

Zibura - moje první kniha - tedy moje jeho první kniha :-D. Trochu netypický cestopis, ale dobře se četla. Sice se mi to zdálo po čase trochu monotónní - vesnice, město, pitka s místními - další zastávka, stejný scénář, ale nicméně jsem se nenudil. Autorův totiž vypráví svoje zážitky s humorem, který je mi blízký a tak jsem se docela bavil. Navíc Zibura projevuje docela obsáhlé znalosti o navštěvovaných zemích a krajích. takže, ne sice hned, ale nebudu se bránit další knize tohoto autora. Možná budu muset v tom případě sáhnout po jeho předchozích "cestách", nejsem si totiž jistý (i když mu to přeji), jestli bude následovat ještě nějaká další cesta. Jestli totiž jeho játra přežila cestu po Gruzii a Arménii :-D.

14 26.02.2018

Román z období války na Dálném východě, kde momentálně vítězí Japonci. Angličtí zajatci mají postavit most přes řeku Kwai. V zajateckém táboře dochází ke konfrontaci velitele anglických zajatců plukovníka Nicholsona a velitele tábora japonského plukovníka Saitó. Plukovník Nicholson je v podstatě snob, přesvědčený o nadřazenosti své a celé bílé rasy nad Asiaty. Jeho protivník, plukovník Saitó to cítí a v kombinaci s jeho nenávistí ke všemu britskému a alkoholem to vede k jeho krutosti a výbuchům vzteku. Nicholson nakonec vezme stavbu mostu, kterou jeho vojáci úspěšně sabotují, pod svoje velení ve jménu své povýšenosti stylem "my vám ukážeme, vy barbaři, jak se staví most". V okamžiku, kdy se na scéně objevuje komando anglické rozvědky "Force 316" je dost odhadnutelné, v jakém bodě se tyto dvě linie příběhu protnou.

6 22.02.2018

Podle úvodní kapitoly "Řekli o knize" jsem čekal naprostou bombu...Dost zklamaný, kniha mne nedokázala napnout. Možná to bylo stylem psaní nebo vlastního vyšetřování. A nebo to dokáže ocenit jenom agent FBI či špion. Děsivé na tom ovšem je fakt, že se to skutečně stalo a co to mohlo znamenat - co mohla přinést světu touha po penězích a přebujelé ego zrazujících příslušníků US Army. Co je ovšem v příběhu odhalováno - poměry uvnitř FBI, respektive, jak se v knize říká,
v jejich vyšších patrech. Kariérismus, nekompetence, závist a nadřazenost umožňující ignorovat i taková odhalení. Možná jsem byl při čtení i trochu ovlivněn současným sledováním jistého amerického TV seriálu. :-)

7 22.02.2018

Hledal jsem tituly do Výzvy 2018, tato knížka na mne vykoukla z knihovny mojí dcery. Otevřel jsem ji na první stránce a už jsem byl chycen. Hned první báseň se mi zalíbila tak, že neodolám, abych tady část neocitoval. Jmenuje se
"Tam, kde se Blaník promodrává":

Tam, kde se Blaník v dálce promodrává
pod křišťálovou klenbou oblohy,
kde houstne les a srnec nabodává
ohnivé léto na své parohy,
kde zarůstají trávou pěšiny
a rybník hledí zaslzeným okem
na čas, jenž pádí kroky dlouhými
přes strže kolem otevřených oken,
tam viděl jsem jít mezi metliicemi
po polních cestách mladou českou zemi.
...
Podívejme, nějaký nadějný mladý autor, řekl jsem si - ze své trestuhodně trapné neznalosti jsem byl vyveden nahlédnutím do Wikipedie - Jan Pilař - ročník 1917. A hned jsem si také uvědomil, že to jméno samozřejmě znám, ale bylo dobře zasuto v mé brožované paměti. Knížka je výborem z Pilařovy tvorby, přečetl jsem ji s chutí, nikoli na jeden zátah, ale vždy kousek, pár básní, jako přídavek denní "dávky". Obsahuje i další malebné a něžné básně - např. Křídlovka jara, Letní déšť aj... Dokonce i v části čtvrté, kde je pár básní, vyjadřujících řekněme autorův občanský postoj, se jejich poezie nese ve stejném duchu. Např Říjen 1917 nebo Sovětské zemi by se mohly jmenovat jakkoliv jinak a druhá jmenovaná jenom posledním veršem přiznává svůj titul.
Útlá knížka je doplněna ilustracemi Zdeňka Brdlíka, které podtrhují styl a malebnost Pilařovy poezie.

6 18.02.2018

Otevřel jsem knihu v rámci Výzvy (čtyřslovný název) s nadějí humorného čtení vyplývající z představy titulů Cesta do hlubin študákovy duše, Študáci a kantoři (jako film Škola základ života) atd. Bohužel jsem byl dost zklamán, humor z prvorepublikových časopisů asi není pro dnešního čtenáře k popukání. Pravda je ovšem taková, že výše uváděné tituly, které mě nalákaly, jsem nečetl, ale viděl zfilmované, kde herecké obsazení mělo nepochybně značný podíl na jejich úspěchu. Kniha je dělená na několik částí - 4. část knihy - Slovník jazyka študáckého také není příliš čtivá, takže já jsem nejvíc hodnotil Doslov, který ovšem není autorův, ale napsán Marií Krulichovou. Ocenil jsem literární plodnost Jaroslava Žáka a šíři jeho záběru i v dalších oblastech. Při vší úctě k autorovi a nerad se k tomu přiznávám, dočetl jsem jenom, abych si odškrtnul položku ve Výzvě 2018.... Abych vzápětí ve svojí knihovně letmou prohlídkou objevil asi dvacet čtyřslovných titulů, pro mne určitě přijatelnějších.

6 02.02.2018

Tichá hrůza - soubor horrorů s různými náměty - od řekněme "klasického" pojetí se zombie (Vyzvánění), duchy ( Čekárna, Zástup, Boulterovi kanáři - povídka, která má jakýsi technický nádech), upíry, ghúly a vlkodlaky (Plášť, Drzoun), přes spíše kriminální story, která se překlopí v horror až poslední větou (Smrt na Štědrý večer). Některé povídky se podle mého soudu trochu vymykají klasifikaci horror, jde spíše o fantastické projevy a stavy člověka (Meze Waltera Hortona, Muž, který zmizel) a další. To jim ovšem vůbec neubírá na kvalitě a napětí, pro mne spíše naopak. Taktéž Specialita šéfkuchaře. Kultovní Ptáci, známí z filmového zpracování. Ovšem zdůraznit musím Ray Bradburyho - obě povídky - Zástup a Malý vrah jsou fantastické. Zvláště Malý vrah je mrazivou a děsivou představou abnormálního novorozence. Podle mne nejlepší z výběru a právem zařazeno jako horror. Korunou povídky jsou závěrečné věty, při kterých čtenáře musí mrazit: "Podívej se, maličký! Něco se tu třpytí. Hezké, viď?" Skalpel.

10 24.01.2018

Kniha je zřejmě napsána podle skutečných zážitků autora Aloise Musila. Evidentně je psána pro mladší čtenáře. Děj samotný je dost prostý - neustálé rozmíšky mezi sousedními kmeny, kořistnické nájezdy a následné návraty domů s kořistí nehostinnou pouští. Ne vždy se podaří dosáhnout zpět domácího ležení. Zajímavá je snad jenom květnatá mluva arabských národů, ale po pár stránkách bohužel čtenářsky únavná. Kniha mě nijak nezaujala a znamenala pro mne jenom "zářez" do čtenářské výzvy.

5 06.01.2018

Thriller? Sci-fi? Podle mne velmi dobře namíchaný koktejl. Knihu jsem našel pod stromečkem, na Štěpána jsem do ní nahlédl a večer zavřel! Četl jsem nedávno Černé lekníny s jejich překvapivými časovými propletenci, ale Temná hmota je nechala daleko za sebou. Problémy kvantové mechaniky, do kterých je čtenář "zatahován" jsou nepochybně složité, ale myslím, že míra jejich zmiňování je v knize přiměřená a snesitelná. Navíc i neznalému čtenáři jsou, aspoň pro děj románu, částečně přiblíženy analogií s rybníčkem, kaprem a hyperprostorem.
Jak jsem napsal, kniha mě udržela ve sváteční den, dokud jsem ji nepřečetl.
Z Jásonova memoranda: "Co když ve skutečnosti žijeme v mnohovesmíru, ale naše mozky se vyvinuly tak, že nás vybavily jakýmsi firewallem, který to, co můžeme vnímat, omezuje na jediný vesmír? Je to logické, nezvládli bychom sledovat všechny možné reality najednou!"
"To je...děsivé!" říká Ryan při jiné příležitosti, ale já si to vypůjčím pro komentář k předešlému....
Naštěstí to není možné...anebo???...

10 26.12.2017

Od začátku jsem odhadoval, jak daleko zajde Brenske ve své zvrácené hře se skupinou amerických Židů. Brenske, který zde zastupuje a zosobňuje zrůdnou, vraždící fašistickou mašinerii. Čtenář se nikdy nedozví, kolik krutých nápadů se zrodilo v temných hlubinách chorobného mozku tohoto důstojníka a nakolik to byla perfektně vypracovaná strategie zrůdného systému. Styl psaní mi chvílemi připomínal Franze Kafku, zvláště dlouhé pasáže Henskeho proslovů ke skupině "jeho zajatců".

10 26.12.2017

Název je výstižný - někteří mají, někteří nemají. A ti, co nemají se snaží mít, aspoň na obživu, případně alkohol, v lepším případě obživu eventuální rodiny. A často i pomocí prostředků a činů mimo zákon. Moře, lodě, alkohol, rvačky, pašování věcí (na Kubu), lidí (z Kuby). Příliš mnoho dialogů, někdy podle mne zbytečných. Kniha mne nijak nepřesvědčila, znám lepšího Hemingwaye.

9 11.12.2017

Ke svému komentáři si, s dovolením laskavých potenciálních čtenářů, vypůjčím několik citátů z vlastní knihy, protože jsou úžasné a nic lepšího mne nenapadá -
a jak by mohlo. Ostatně, nebudu první.
"Toto je kniha s velkým K - knihy s velkým K jsou ty, které vyvolají v čtenářově duši zásadní změnu. Zvýší jeho citlivost takovým způsobem, že se dokáže podívat na důvěrně známé věci novýma očima, jakoby je viděl a chápal poprvé v životě."
A to čtenáři zprostředkuje právě Anna, svými neuvěřitelnými vývody a vysvětlením základních věcí, vztahů a událostí, včetně Boha a vztahu k němu, což v některých případech může leckomu připadat až jako hereze. To ovšem zcela mylně, neboť je to uvažování zcela čisté a nevinné duše. Stejně působivý je její naprosto zásadní vliv na její okolí, včetně kocoura Švidry.
Stačí se trochu zamyslet nad jejím základní postřehem, abychom pochopili tu průzračnou, výstižnou pravdu: "Rozdíl mezi člověkem a andělem je jasnej. Většina anděla je uvnitř a většina člověka je zvenčí."

"Její povznesená duše vidí náhle svět jinýma očima než ostatní děti, a odmítla si na ně nechat nasadit klapky, které mají učitelky a faráři tak pohotově připravené v polotovarech svých slovních formulí."
Doporučuji knihu si přečíst a především se zamyslet nad překvapivými úvahami Anny, které v třeba některých případech zdánlivě vypadají jako souboj matematiky s neuvěřitelnou dětskou logikou.

Už tady zaznělo -

Napsala Anna:
Až umřu,
udělám to sama,
nikdo to za mne neudělá.
Až budu přichystaná
řeknu:
"Fine, postav mě,"
a ohlídnu se
a vesele se zasměju.
Když spadnu,
tak budu mrtvá."

10 11.12.2017

Nejen detektivní román, čtenář se dozví řadu zajímavostí o samotném Monetovi, jeho díle. A jak je zřejmé z titulu knihy, především také o sérii obrazů, na kterých jsou hlavním motivem právě lekníny. A těcj je skutečně v Monetově díle mnoho. DĚěj románu je vsazen do prostředí reálného městečka Giverny, kde Monet dlouho žil, tvořil a zemřel. První vražda románu na sebe nenechá dlouho čekat a autor čtenářovo podezření na pachatele přehrává postupně na několik osob, což je samozřejmě u detektivky klasika. Nicméně konečné rozuzlení je velmi překvapivé. Aspoň pro mne bylo - možná, že vnímavější či pozornější , dobře řeknu to na plnou...ústa - chytřejší, čtenář to odhalí dříve. Já jsem autorovi na jeho fintu s výstavbou děje tak zvaně skočil. A přiznávám, že v první chvíli jsem bral závěrečné vyřešení skoro jako podraz. A přemýšlel jsem, jestli jsem někde nepřehlédl nějaký náznak, skrytou nápovědu, zpětně už se mi ale nechtělo po tom pátrat. Přesto všechno se mi román líbil, s klidným svědomím ho mohu doporučit k přečtení. Současně doporučuji číst velmi pozorně!

14 24.11.2017

Je určitě dobré, připomenout si, že bylo třeba pro "sametovou" něco dělat (myšleno v dobrém slova smyslu). Prostě se jenom tak "nevylíhla". Ale to by byl komentář spíše politický, do toho se tady nechci pouštět. Takže jenom krátce - zajímavý popis událostí doby a angažovanosti osob, bezprostředně se podílejících.

6 19.10.2017