Litocha komentáře u knih
Starší, ale pořád pěkná knížka o tom, co všechno může natropit jedno neposedné písmenko.
Knížku jsem četla krátce po Navždycky, se kterou má leccos společného. Ukazuje se tady ale, že když dva dělají totéž, není to totéž. Zatímco u Navždycky mě vytáčelo skoro všechno, tady jsem mnohem spokojenější. Nejedná se samozřejmě o žádné hlubokomyslné veledílo, ale knížka v zásadě splňuje to, co od tohoto žánru čekám.
Uvěřitelné postavy, které procházejí nějakým vývojem, postupné sbližování ústřední dvojice, příjemné zpracování bez přehnaných, patetických výlevů. Ambeřinu zarytou nezávislost a lpění na pravidlech, která si určila, chápu. Je přirozené se chránit před bolestí, i když druhým to třeba smysl nedává.
Líbil se mi Jordan. Nikdy mi neimponovali zlí hoši a holkaři a napsat hodného kluka tak, aby byl zajímavý, je určitě těžší. Tady se to docela povedlo.
Leccos by chtělo dopracovat (třeba Cammie a její vztahy s rodiči zůstaly záhadou), ale já jsem s touhle příjemnou, nekomplikovanou knížkou spokojená.
Za mě o kus lepší než čištění zubů. Nové živočišné druhy mě pobavily, ilustrace jsou hezké a s knížkou se dá i krásně vyhrát a vymýšlet nové křížence. (Samotný nápad sice není až tak originální, ale vůbec to nevadí, zpracování se povedlo).
Knížečka je na první pohled hezká, ilustrace veselé a interaktivní prvky jsou pokaždé vítaným oživením. Básničky ale bohužel vůbec nejdou do pusy, nezní přirozeně a ani jejich obsah mě nezaujal.
Schefflerovy ilustrace mám ráda, ale text byl takový nijaký, bez jakékoliv pointy a i rýmy trochu drhly.
Mrzí mě, že to musím napsat, ale pro mě bylo čtení knížky docela boj. I přesto, že má krátké kapitoly a množství ilustrací (dobrý nápad, některé byly opravdu skvostné), přišla mi většinou rozvleklá a tempo nabrala až v závěru. Neprospěl jí ani podivný překlad - názvy a jména byly nesourodé a mnohdy uchu nelahodící (a jsem ráda, že jsem knihu nepředčítala, to by bylo ještě horší). Věty byly na Rowlingovou netypicky strohé (nostalgicky jsem vzpomínala na Harryho Pottera, kde dokázala slovy vyčarovat magický, a přitom reálně působící svět).
Kniha opravdu má leccos z pohádky, ale zařazení závažných politických a společenských témat působí mnohdy násilně, je tam toho moc. Taky si vůbec nejsem jistá udávaným věkovým zařazením (a kdo, proboha, přiřadil k téhle knize dokonce štítek pro děti od pěti let?), jako knížka pro prvňáky mi to fakt nepřijde. Musím ale ocenit vyústění knížky a celý proces nahrobení je krásně vymyšlený.
I když je u knížky nad čím přemýšlet a má i některé světlé momenty, toho zla, manipulace, beznaděje a bezpráví na mě bylo zkrátka moc, a než se mi ji podařilo zdolat, musela jsem překonat čtecí krizi. Takže další čtení asi nehrozí.
Knížku jsme poznali ve formě audioknihy a pan Brodský se poslouchal moc krásně. Ano, začátek je až krutý a dračí rodiče by zasloužili, pak se ale z příběhu vyklube milá moderní pohádka, která staví na hlavu některé tradiční stereotypy a poskytne i mnohé podněty k zamyšlení.
Přesně takové knihy pro děti mám ráda. Krásné ilustrace, krátký text, ale bez moralizování a poučování zvládnou předat střípky moudrosti nebo ukázat, jak to na světě chodí. Ještě nevím, jaký ohlas vzbudí tahle půvabná knížka u našeho loupežíka, ale mě dojala.
Velké, místy trošku za vlasy přitažené dobrodružství. Knížka je dobře napsaná, postavy různorodé a uvěřitelně vykreslené (Con mi zpočátku neskutečně pila krev), nikdo tam není jen do počtu, prostředí je atraktivní. Velké plus má u mě kniha za přesah – prožitím mezních situací zjistí hrdinové leccos sami o sobě, mnohé pochopí a jsou vedeni k zamyšlení nad společenskou zodpovědností. Moc se mi zamlouvaly krátké kapitoly a ilustrace udělaly z knihy pastvu pro oči, ocenila jsem i autorčin doslov a množství faktů, které člověk při čtení mimoděk vstřebává. Až si říkám, proč jsem čtení tak dlouho odkládala.
Knížka mi nesedla. Nebyla ani vtipná, ani se nemůže pochlubit zajímavým nebo originálním příběhem. Naopak působí spíše toporně a Nepořádníčkovo halekání bylo až otravné. Takže plus u mě mají jen hezké ilustrace.
Při "čtení" jsem si jen říkala: "Má tohle Petr Stančík zapotřebí?"
Tohle je tak milé, laskavě vtipné i (tak akorát) poučné čtení doplněné roztomilými obrázky! Když jsem se pár dní po přečtení ptala, jestli už mám knížku vrátit do knihovny, dostalo se mi rezolutního ne, takže se jí ještě nějakou dobu budeme oba těšit.
Barvitý a ke konci i smutný příběh ženy, která dosáhla úspěchu díky čiré paličatosti a jejíž život byl nerozlučně spjat s koňmi. Autor píše poutavě a mapuje celý Latin život, přestože kvůli nedostatku pramenů zůstává leccos zahaleno tajemstvím.
Akcentování britské stopy ve Velké pardubické je vzhledem k národnosti autora a prvotně zamýšlenému čtenáři pochopitelná (docela by mě zajímala prodejnost knihy ve Velké Británii), ale na mě působila trošku rušivě. Poněkud mě překvapilo i feministické vyznění, které bych u muže nečekala. Zajímavé bylo i zachycení tehdejší společnosti a jejích proměn.
Samotný dostih, tedy v dnešní podobě a s dnešními koňmi, dříve to opravdu byl pořádný masakr, mi připadá trošku démonizovaný (ano, jsem jedna z těch, které autor v této souvislosti zmiňuje), ale to je na jinou debatu a nic to neubírá na tom, jak obrovskou kuráž, vytrvalost a zarputilost musela Lata projevit, aby dokázala, co dokázala.
Autor píše o Latě s velkým pochopením a obdivem a vykresluje živoucí obrázek její osobnosti. Zarazilo mě ale, jak si Lata nepřála, aby ve Velké zvítězila Eva Palyzová – tak nějak bych vzhledem k jejímu založení a tomu, jak těžce si musela vydupat místo v mužském světě (a vydupala ho pro všechny další ženy, které se na start Velké postavily) čekala, že bude svým následovnicím fandit – to, že byla první vítězka, jí přece nikdo nevezme.
Beru, že se jedná o naučnou literaturu, takže příběh není to hlavní. Prvotní nápad s "otesáváním" neotesance se mi dokonce i líbí. Ale ve zpracování něco drhne, vadila mi určitá monotónnost a taky toho poučování bylo až moc. Ani u mého malého knížka moc nezabodovala, ležela nám tady nedočtená docela dlouho a posledních pár kapitolek už jsem dorazila sama.
Ke kladům určitě patří hodnověrně (nebo alespoň hodnověrněji, než je obvyklé) ztvárněná psychická porucha (a taky to, že to člověk nezvládne jen odhodláním a vlastními silami). Líbil se mi i pomalý vývoj vztahu (i když místy už bylo celkové tempo knihy pomalé až moc, zvlášť když se točilo hlavně kolem Sagina duševního stavu). Jiné věci ale působí už méně uvěřitelně (třeba Lucův charakter) a konec zase všechno bere hopem a je to tak trochu zrada na čtenáře (zvlášť když si autorka v doslovu neodpustí ještě malé popíchnutí). Takže můžeme čekat dalších 400+ stránek o tom, jak se v tom hrdinka dál plácá. Proškrtání by nejspíš neuškodilo.
Ilustrace jsou krásné, poselství zjevné, přesto mě ale knížka nedokázala chytit za srdce, je taková strohá.
Kolem Brumly a Remcíka máme v knihovně docela velké haló, možná i proto jsem byla knížkou trochu zklamaná. Poučení na mě bylo až příliš doslovné a Remcík mě svým kverulantstvím neskutečně vytáčel. Ovšem pobavila mě jména postaviček. Synovi se ale knížka docela líbila.
(SPOILER) Na knížku jsem narazila při přebírání novinek a vypadala sympaticky. O to větší pak bylo zklamání. Kde začít?
- Nemám ráda, když si někdo hraje na něco, co není. To je bohužel případ autorky i hlavní postavy. Proč americké prostředí? Jen proto, aby mohli jezdit autem? A Mei? To opravdu není vtipná roztomilá slečna, jak se ji autorka snaží prezentovat. Spíše je otravně pažravá, sebestředná, dětinská a naprosto neempatická.
- Spisovatelský um se bohužel nedostavil. Zápletka skoro nulová, postavy ploché a až na čestné výjimky protivné, děj ještě předvídatelnější než je u tohohle žánru obvyklé, uvěřitelnost Meiných činů se nekoná. V příběhu je děr jako v ementálu.
(Mei je asociální, nemá jedinou kamarádku, ale zčistajasna je pro všechny neodolatelná a všichni ji s radostí zásobují sladkým. A ta aféra s pusou? Miluju ho, ne, vlastně ne, pusa nestála za nic. Já jsem v pohodě, moje "láska" je v pohodě. Tak se radši vrhnu na souseda, kterého nenávidím. Jo, jeho pusa je lepší, tak vlastně miluju jeho. Kamarád je v pohodě, ale za žádnou cenu mu nemůžu říct, s kým chodím. Tak radši strčím hlavu do písku - jako vždycky - a nechám si to bouchnout do obličeje. Co to jako má být?)
- Místo humoru spíše křeč a trapnost. (A korunu tomu nasadilo poděkování. Mně alespoň vtipné nepřipadalo ani za mák, spíše podobně sebestředné, jako je Mei.)
- Minimálně půl hvězdičky je za povedenou obálku. Na druhé straně je celkem smutné, když je obálka to nejlepší na celé knize. Holt, ne každý má schopnosti na to, aby se stal tím, čím by chtěl.
Od YA nečekám žádnou velkou hloubku (i když ty dobré knížky přesah mají) stačili by mi zajímaví, sympatičtí hrdinové, kterým bych mohla fandit, a aspoň trochu hodnověrná zápletka. To se tady bohužel nedostavilo, a tak u mě knížka dosáhla jen na 1,5 hvězdičky.
O Zuzaně Navarové jsem dlouho nevěděla. Znala jsem některé písničky Nerezu, ale s ní jsem si je nespojila. Až během studií jsem ji zaznamenala. A protože Koa občas zavítalo i do Olomouce, byla jsem rozhodnutá příště zajít na koncert. Do toho jako blesk z čistého nebe přišla zpráva, že žádný další koncert už nebude. A tak mi k mé lítosti na setkávání s čarovným, emocemi nabitým hlasem a důmyslnými texty zůstaly jen nahrávky...
Čtení bylo stejně hořkosladké jako některé její písničky. Potěšilo, ale zároveň i rozesmutnilo – to kvůli zmařeným možnostem, které se nenaplní, kvůli příslibu písniček, které nikdo nenapíše a nezazpívá.
Potěšily mě doprovodné fotografie, některé byly přímo magické. Radost mi udělaly Zuzaniny textíky o blízkých lidech i další připojené materiály.
Velká škoda, že výsledný dojem pošramotil doslov. Od dcery Hany Ulrychové, kterou Zuzana znala od dětství, bych očekávala osobní, klidně i sentimentální vyznání, ne objektivizovaný vědecký text prošpikovaný termíny a cizími slovy a nimrající se v Zuzaniných výrazových prostředcích. Po emotivních, křišťálově čistých, mnohdy bolavých písňových textech plných člověčenství byl ten doslov jako studená sprcha. Hana Svanovská zaslouží dík za uspořádání a realizaci knížky, ale svůj text si měla nechat pro odborné kruhy.
"Jak sladko, jak bolno
hořko nám bylo
tak sladko, tak bolno
a venku lilo
Co z křídel, co z básně
tak z čista jasně
a hedvábně krutě
zní píseň pro labutě"
Možná jsem divná, ale s touhle knížkou jsem se nepotkala. Ilustrace jsou nosaté, rozplizlé cosi ve vyblitých barvách (kam se hrabou na snové obrázky Daisy Mrázkové!), snaha o humornou hru se slovy na mě působí křečovitě (snad jen alternativní názvy zeleniny se mi líbily), příběhy jsou strohé a vlastně „o ničem“ a jediný moment, který za něco stál, je triatletem citovaná myšlenka. No, každému se nemůže líbit všechno...
P.S. Přidávám se k těm, kdo by chtěli vyřešit záhadu papižele. Taky netuším, co to je.