Litocha komentáře u knih

Většinu knížky jsem si říkala: "Hm, fajn, ale není to nic nového". A pak přišly poslední strany :) Velké ocenění za vtipnou pointu, která zmůže víc než sáhodlouhé poučování. Ilustrace jsou milé, téma dětem blízké, knížka se i s malými dětmi dá pohodlně přečíst na jeden zátah. Víc takových.

Po několika letech jsem se ke Zdivočelým pohádkám vrátila, tentokrát jsem je přinesla domů synovi. A výsledek? Pořád jsou super, zábavné, neotřelé a nekorektní (a trochu cynické). Pořád jsou skvěle přeložené.
Jen u nebohých Tří prasátek mě vyústění zaskočilo, je to jediná pohádka, kde nevinný trpí. Možná je tady ta nálož reality na mě až příliš veliká.

Co se ale nepovedlo (a za to může nakladatelství), je věkové určení. Četl to ten, který na obálku přidal (nebo tam možná nechal z původní verze?) doporučení 6+? Když pominu dost drastické vyznění (třeba že královna sní srdce, o kterém je přesvědčena, že je Sněhurčino, že princ jen tak stíná hlavy napravo nalevo, jak se mu zamane, nebo jak se matka chová ke svému synovi v Jackovi a fazoli), česká verze je prošpikována složitými výrazy a "dospělými" odkazy, pokud někdo nepřijme nadsázku, může působit až pobuřujícím dojmem. (Inzerát vyšel denním tiskem: / "Král shání královnu a bryskně!"/ Sešlo se deset tisíc žen,/ potenciálních královen./ Král přemýšlel: "Teď zřejmě musím/ každou z nich přinejmenším zkusit."/ Poté, co dodržel své slovo,/ vybral si paní Šťovíčkovou. (...) "Však já s tou žábou zatočím!/ Přivřu jí hlavu do dveří,/ sním její střeva k večeři."/ Jak se jí vztekem leskly sklivce,/ dala si poslat pro myslivce./ "Kámo, vem Sněhurku a hned/ s ní vystřel někam na vejlet!/ Rozpárej ji tam řeznou zbraní,/ přines mi její srdce v dlani!"...

I s desetiletým synem bylo co vysvětlovat a objasňovat, prvňáček by se nechytal. (Syn v první třídě těžce rozdýchával i konec Velikananánského krokodýla, kde je to víc než zasloužené. Teď už se Prasátky bavil.)

Knížku bych doporučila rozhodně starším dětem (a dospělým), kteří ji mnohem víc ocení.

Kdybych si uvědomila, že jsem od autora četla už dvě knížky, které mě nenadchly (Zombíkovy narozky mi připadaly vyloženě špatné, Tajný život blech veskrze průměrný), asi bych se téhle knížce vyhnula. Potvrdilo se totiž, že mi Alberto Pez nesedí. Ilustrace jsou celkem hezké, text nepovedený. Těšila jsem se na nějakou pointu, něco zajímavého, nečekaného nebo vtipného, ale nečekané bylo jen to, že jsem tam nic takového neodhalila.

Já bohužel většinové nadšení nesdílím. Začalo to slibně, radost mi udělalo, že si autorka o době leccos nastudovala a že bylo vidět, jak se tehdejší život i v běžných věcech (hygiena, denní režim, stolování) lišil od dnešního.

Pak mě ale čím dál víc rozčilovalo svobodomyslné chování hrdinky (v tom smyslu, že při jejím na tu dobu skandálním chování by jí ta neposkvrněná pověst vydržela maximálně týden a rozhodně by nezůstala královnou společnosti - navíc někdo tady trefně poznamenal, že zatímco v současnosti je to uťápnutá neurotická chudinka, v minulosti je z ní jako mávnutím kouzelného proutku prostořeká dračice), naprosto nereálné chování hrdiny (tak osvícený přístup k ženám a takovou sexuální otevřenost vůči neprovdané slečně z vysokých kruhů prostě nezbaštím).

Tleskám za odvahu zavraždit zrovna tuto postavu, detektivní zápletka ovšem byla dost průhledná. Líčením událostí den po dni (přestože kapitolky byly naštěstí krátké) se pro mě kniha stala utahanou, druhou půlku jsem už jen zběžně prolétla.

Nezvládnuté je zakončení knihy, tam už nenajdeme ani stín nějaké hodnověrnosti. Čáry máry fuk, všechno je vyřešeno, všechno zalité sluncem. Autorka mě nepřesvědčila, abych si od ní přečetla ještě něco dalšího.

Plus za neotřelé náměty z rostlinné a živočišné říše (baobab, živé kameny, raflézie, dikdik, vombat...), plus za veselé ilustrace, minus za slovesnou stránku. Nevím, jestli to není překladem, ale verše někdy působily zmatečně, takže mi nebylo jasné, co vlastně chtěla autorka o zvířátku říci. Navíc jsou dost přímočaré, žádná básnická lehkost v nich není. A do třetice mi vadila směs častých zdrobnělin a zároveň formálních, až knižních slov. Za mě tedy spíše ne.

Zcela souhlasím s Anikou. Dobrá myšlenka, hezké fotky, ale kombinace surovin jsou na mě moc divoké (jahodovochřestový salát, lilkový salát s kešu, pomerančem a rozinkami, houbový salát s malinami, lišky s borůvkami...), vůbec je tam ovoce do slaných jídel zařazováno neobvykle často.

Autorka se nebojí využívat i neobvyklé suroviny, z nichž některé už nepůsobí nijak exoticky (quinoa, bulgur, beluga), jiné (syrové topinambury, černý kořen, chobotnice, zelená špalda) bych sháněla jen těžko (nebo by mě jídlo z nich nelákalo). Zvláštní kapitolou jsou dresinky. Autorka sice píše, že se může skoro jakýkoli olej nebo sirup nahradit jiným, ale v samotných receptech pak horuje pro březový cukr, hruškový sirup, bazalkový nebo zázvorovosezamový olej, meruňkový ocet..., tím pro mě praktická využitelnost kuchařky klesá.

Kniha je rozdělena na několik kapitol: recepty vegetariánské, veganské, rybí, masové a sladké. Moc jsem nepochopila, proč bych měla aranžovat do sklenice fish and chips nebo smažené kuřecí řízečky s bramborovým salátem.

Celkově mě tahle kuchařka moc neobohatila, ale něco málo si z ní vyberu. Jsem ovšem ráda, že ji mám jen půjčenou z knihovny, doma by se na ni spíše jen prášilo.

Prakticky najednou jsem četla dvě obdobné kuchařky s recepty do sklenic – a tahle ze srovnání vychází líp. Má o něco použitelnější ingredience, kombinace chutí líp vyhovuje mému vkusu, recepty jsou pestřejší (kromě salátů jsou tady i klasičtější jídla, navíc tady najdeme i pár snídaňových receptů na smoothie a koktejly a nějaké salsy ke svačině).

Taky koncept přípravy skleniček na celý týden dopředu (našťoucháním přísad do sklenic a jejich uzavřením prý prodloužíme jejich životnost) je docela zajímavý, i když nevím, jak by se moje psychika vyrovnala s tím, že v pátek jím salát, který jsem si nakrájela v neděli. Některé recepty určitě vyzkouším.

Využitelnost ale pro mě snižuje fakt, že autorka jde zjevně při stravování obvyklou angloamerikou cestou: k obědu jen něco lehkého, hlavní jídlo večer. Jsem si dost jistá, že oběd sestávající z 1 velkého rajčete, 120 g mozzarely, 2 lžic zálivky a 4 listů bazalky by mě vážně neuspokojil (taková porce caprese by mi nestačila ani k večeři, natož k obědu, který za hlavní jídlo dne považuju já).

Většina receptů není nic světoborného, originálního (caprese, chilli con carne, ratatouille, gazpacho, quacamole, rizoto, all'amatriciana), ale někdy pomůže, když člověk zahlédne i známé jídlo, pokud ho zrovna nenapadá, co vařit, a někdy jsou tradiční recepty něčím ozvláštněné. I tak se tady najde několik pro mě nových jídel, která třeba vyzkouším.

Jako inspiraci na "krabičkové/skleničkové" obědy to tedy zas až tak nevidím, ale na občasné oživení večeří mi Lahůdky ze sklenice asi poslouží docela dobře.

Kladně hodnotím téma. Je dobře se seznamovat s význačnými, výjimečnými lidmi, i když třeba nejsou masově známí (vlastně právě s těmi, kteří nejsou masově známí).
Bohužel zpracování už je slabší. Ilustrace mě nijak zvlášť nezaujaly a samotný příběh je kusý, zkratkovitý. A právě ta stručnost nevyvolává žádné silnější emoce.
Svým pojetím mi tenhle životopis pro děti připomněl sérii Malí lidé, velké sny, která se sice zaměřuje na přece jen obecně známější osobnosti (snad jen David Attenborough není tolik zakotven v obecném povědomí), ale i ta na malém prostoru přibližuje osobnosti od jejich dětství a vyzdvihuje jejich výjimečnost. Ale Marii Isabel Sánchez Vegara se to podle mého povedlo lépe než Laurie Wallmark.

Punťa a Ťunťa jsou borci! Bavila jsem se náramně. Neotřelý námět i hrdinové, vtipné pojetí (komika situační se krásně propojuje s jazykovou a celkovou absurdností), originální ilustrace. Zaznamenala jsem i další jednu, dvě knihy pro děti, které vznikly jako absolventská práce, a tahle se z nich povedla nejvíc. I když je autorka asi především ilustrátorka, i s jazykem to umí na jedničku.

Souhlasím, je to hezoučká knížka. Ilustrace mají šmrnc, příběh je přehledný, veršované dialogy dělají knížku ještě zajímavější (a jsou zdatně přeložené - na to já jsem dost citlivá, ale tady mě opravdu bavily), poučení je tak akorát, aby se nemoralizovalo. Další autorská knížka, která stojí za to. (V názoru se shodnu s Aleen, až na to, že mě ten název spíše odrazoval, ale naštěstí neodradil.)

Zase jedna kniha, kterou jsem kvůli nesnesitelnosti hlavní postavy měla problém dočíst.

V jedné chvíli má Leigh sebevědomí v záporných hodnotách, vzápětí je skálopevně přesvědčená, že právě ji si musí vybrat na stipendium. Myslí si, že je nejhloupější ze studentů (zřejmě to nebude jen pocit, milá Leigh), ale číst díla jiných, zavedených ("bílí heterosexuální básníci jsou přece fuj") básníků je pod její úroveň. A nedej bože, když se jí někdo odváží něco zkritizovat. Docela by mě zajímalo, jak se jí povedlo získat bakaláře z dějin anglické literatury, když zjevně vyhledává jen popkulturní texty.

V práci jí strašně vadí, že ji omezuje ve svobodném rozletu, ale když má něco napsat sama za sebe, hrůza, musí se schovat za nějakou pózu nebo musí mít přesné mantinely. Docela by mě zajímalo, jak si představuje, že by se jako básnířka uživila. Fňuká, že kvůli práci nemá čas na psaní, ale když ten čas má, stejně vždycky něco zplichtí na poslední chvíli. Zlepšovat se zjevně nechce, každou poznámku k tvorbě vnímá jako útok na svoji osobnost.

Vytáčelo mě, jak se v sedmadvaceti(!) hroutí z toho, že se její rodiče rozvádějí. Proboha, neměla by už mít nějaký vlastní život? On se fakt celý svět netočí jen kolem ní.

Autorka naštěstí těch básní v knize moc neměla, protože po pravdě nestály za moc, takže se mi jen těžko přijímá teze, že by snad ty Leighiny měly být brilantní. Doufám, že v Americe ve skutečnosti nelze dosáhnout na plně hrazený magisterský titul tím, že budu dva roky každý týden psát jednu básničku a pak se budu nimrat v textech jiných.

Samotnou Leigh docela přesně vystihují slova forma bez obsahu a William, který neví, co vlastně chce (a který má zjevně víc talentu, ale ne, on si strašně nevěří, protože Leigh je podle něj ta nejgeniálnější z geniálních, přestože vůbec nepíše upřímně sama za sebe), není o moc lepší. Než by si pořádně promluvili, radši si oba budou hrát na mučedníky.

Nějaký děj v knížce spíš není než je, takže i těch 330 stran, což není tak moc, se mi zoufale táhlo. Ocenit se jistě dá, že Leigh vyhledala psychologickou pomoc a že tady nenajdeme žádné laciné sexuální scény, jinak ale pro mě kniha i přes zajímavý námět byla spíše ztráta času.

Mezi knížkami Jenn Bennett řadím Měsíční svit někam doprostřed (Kudy ke hvězdám a Anatomie srdce mě nadchly, Na jedné vlně bylo fajn, ale Cesta za štěstím a hlavně Vždycky Jane mě moc nebavily) . I tady se najde nějaká ta svérázná postava, i tady mají hlavní hrdinové své zvláštnůstky a hledají si svoji cestu skrz různé trable, i tady se mihne nějaká umělecká disciplína a zajímavé, barvité prostředí.

Tentokrát mi ale děj připadal poměrně řídký (detektivní záhada byla vlastně dost nijaká a podivně vyšuměla) a hlavně mi neseděla Birdie. Nejen že byla neurotická se sklonem k ublíženosti, hysterii a k zavírání očí před problémy, ale vlastně celkově působila dost nemastně, neslaně. Úplně jsem nepochopila, čím vlastně Daniela tak okouzlila. A ta jejich první interakce mi vůbec nejde k její povaze a životním zkušenostem, mám problém uvěřit, že by se takhle zachovala. (Jistě, autorka to potřebovala pro rozvoj zápletky, ale stejně mi to tam nesedí.)

Dráždilo mě, jaký používá dvojí metr. Ano, ona mít tajnosti může, ale běda, když jí Daniel hned všechno nesvěří, to je pak oheň na střeše. Vlastně si nejsem jistá, že Birdie je to, co by Daniel potřeboval.

Autorce se tradičně hezky daří vykreslit atmosféru různých míst, dokáže vymyslet neskutečné životní příběhy, její snaha zahrnout do knihy nějaký vývoj hlavní postavy ale zůstala někde na půl cesty. Birdie se celou dobu nimrá ve svých nejistotách a pak najednou blik, přijde osvícení, rozhodnutí a rázem své chování změní.

Celkově se tedy u mě po nadějném začátku dostavilo spíše zklamání. Knížka se stala rozbředlou, Birdiino chování se sice vzhledem k tomu, jak vyrůstala, dá pochopit, ale na sympatiích jí stejně nepřidá. Jenn Bennett mám zařazenou v podobné kategorii jako Kasie West, ta ale u mě přece jen vítězí.

Za mě asi nejlepší kniha od Abby Jimenez. Miluju, jak uvěřitelně a plasticky umí představit postavy, jak jejich příběh vychází z toho, jací jsou, s jakým pochopením a citlivostí píše o strašácích, se kterými hrdinové bojují (je poznat, že se autorka nechává inspirovat životem svým i svých známých, její doslovy mě vždycky chytnou za srdce), jak se postupně ovlivňují a mění, miluju mix odlehčených chvilek (často daný rázovitými vedlejšími postavami) a vážných témat.

Její mužští hrdinové jsou snad úplně nejvýš na mém žebříčku (zajímalo by mě, kolik čtenářek by v reálu chtělo žít s arogantními, dominantními alfa samci, kterými se to v podobných knížkách jenom hemží a nad kterými jich tolik vzdychá) a Jacob se (spolu s Joshem) zařadil na vrchol. Popis jeho introverze a úzkostných stavů i reakcí okolí je tak věrohodný, jeho charakter je obdivuhodný, je to až do morku kostí dobrý člověk, ale přitom není ňouma.

Briana projevuje velkou empatii, zároveň má taky naloženo až až. Bezmoc člověka, který sleduje, jak jeho blízký chřadne a ztrácí chuť žít, ale nemožnost mu jakkoli pomoci, je nervydrásající. K tomu zrada manžela, která rozdrtí její důvěru ve schopnost navázat pevný, dlouhodobý vztah.

A tihle dva k sobě pasují jako dva dílky puzzle, jejich sbližování je krásně popsáno. Vlastně se v knížce zas tak moc nestane, a přitom se stane tolik.

Mám jen jediný problém, že po knížkách Abby Jimenez působí skoro všechny ostatní ze stejného žánru bezkrevně, přehnaně nebo ploše.

Tohle bylo fakt utrpení. Příběh nacpaný klišé od začátku do konce, hluboký asi jako louže na cestě, rozvláčný až hrůza a nacpaný extrémně nesympatickými postavami. Ufňukané, povrchní, stereotypní, nereálné.

Doufám, že ani puberťáci už neupoutávají pozornost protějšku tím, že mu/jí ze života dělají peklo. Ale což, stačí, aby si sundal triko, vystavil "anakondu", navlíknul si zlaté prsteny a řetěz a všechno je zapomenuto. A ona je strašně citlivá na to, že se nevejde do uniformy, ale stravuje se jak čuně.

A vymyslet důvod, proč se musí Zanders chovat jako dobytek, i když je vlastně ve skutečnosti úplný anděl, na to byl třeba úplný mozkový trust. To si jako fakt někdo myslí, že v NHL se dávají smlouvy těm, kdo jsou za největší děvkaře a pařiče? Bože, bože.

Můj čas je příliš cenný na to, abych ho ztrácela tímhle.

Knížka šikovně propojující vzdělávání, rozvoj dovedností, ilustrace a poezii. Veršíky jsou sice někdy drobet banální (typu co dělá slepička / chce vědět včela maličká), ale ještě se to snese (zvlášť vzhledem k cílovému "čtenáři"). K tomu se tady objevuje pár faktů o životě hospodářských zvířat, občas nějaký jednoduchý úkol, pár zvířecích šablon na tvoření a ilustrace, které odpovídají skutečnosti, a přitom jsou díky zvolené technice neotřelé.

Jen mě tedy u leporela o 26 stránkách určeného pro nejmenší děti zaráží cena. Ano, zpracování je jistě náročné, ale být rodičem malého dítěte, asi si hodně rozmýšlím, jestli za knížečku dám skoro osm stovek.

Vizuálně je to opravdu moc příjemná kniha, ale musím souhlasit s tím, že text je někdy trošku chaotický, kusý. Zařazené objevy a vynálezy byly zajímavé (a docela dobře namíchané známé a méně známé příběhy vzniku), i když mám výhrady k tomu, že ne vždycky se jednalo o chybu, občas hrála roli spíše náhoda, dobré pozorovací schopnosti nebo jiné faktory (třeba u suchého zipu nebo chipsů). Líbilo se mi ale, že mnohdy jsme se dozvěděli, jak to s vynálezem nebo vynálezcem bylo dál.

Rozsah je za mě v pohodě, publikace se nesnaží být souhrnnou encyklopedií významných vynálezů, spíše upozorňuje na zajímavé okolnosti, které k některým objevům a vynálezům vedly. Na podnícení zájmu o tuhle problematiku je knížka dobrou volbou.

Nechala jsem se zlákat zdejšími nadšenými ohlasy, ale můj dojem z knížky je přinejlepším rozpačitý. Samotné příhody jsou sice dost jednoduché, ale pro malé děti přiměřené. Výchovnost z nich taky netrčí tak moc, jak by mohla (to je za mě plus), ale bohužel jsem se nepotkala s autorčiným stylem.

Závorky mám opravdu ráda, ale do beletrie, zvlášť dětské, podle mě úplně nepatří, zvlášť když nás v nich autorka oblažuje moudry typu "ale to teď vůbec není důležité". Časem už jsem závorky vynechávala a vůbec nic se nestalo.

Na to, že už je autorka vypsaná, mě zarazilo ohlupující množství stále dokola opakovaných stejných frází. Na stránkách se to jenom hemžilo samými šedými ponožkami se zeleným diplodokem, obzvláště příjemným pachem, šesti/třemi/dvěma chlupatými chapadly, dužnatým tělem nebo hubou... I syn, kterému se jinak knížka dost líbila, poznamenal, že ti diplodoci jsou už otravní. Je to škoda, protože jinak autorka používá zajímavá slova, zvláště přídavná jména, slovesa a příslovce.

Nefandím "spoilerovým" názvům kapitol, kde se vždycky vyžvaní, co se stane. Kapitolky jsou ale příjemně krátké.

Pobavily mě ovšem slovní hříčky, aktualizovaná rčení a přirovnání, např. jak dlouhý, tak chapadlovitý nebo letěl jako namydlený sliz.

Psaná čeština poslední dobou trpí nadměrným množstvím velkých písmen a přesně ten dojem jsem měla i tady. Nějak nedokážu přijmout Sliza Blemcavého jako jméno a příjmení, za mě je to spíše rodové a druhové jméno. Ještě horší je to s Můrou Vysávalkou.

Je zvláštní a dost smutné, že v knížkách pro děti jsou učitelky tak často líčeny jako fúrie. Doufám, že je to jen stereotypní zobrazení nebo mám smůlu na knihy, a nejedná se o pravdivý odraz současného školství. Koneckonců v případě rodičů je to dost podobné.

Bohužel mi ani nesedí ilustrace Anety Žabkové, na mě jsou moc rozjuchané (i barevně) a pitvořivé.

Nejvíc se mi líbil atlas strašidel, i když je vlastně nadbytečný, protože příběh se točí jen kolem tří a další dva druhy se tam objevují okrajově, ostatní si zasloužili maximálně letmou zmínku. Mě by třeba potěšilo vypravování o sedmihlavém potkanovi.

Ke knize mám dost výhrad, myslím ale, že dětem se líbit bude, hlavně kvůli "nechutňáckému" tématu.

Jsem dost citlivá na „militantní“, všeobjímající pozitivitu zavánějící manipulací, knihy typu Slepičí polévka pro duši nebo Alchymista nejsou nic pro mě.

Podobně citlivá jsem na faktické chyby a ohýbání reality. Nějak nejsem s to skousnout (ani u knihy pro děti), když přirození nepřátelé žijí ve všeobecné harmonii, mažou si vzájemně med kolem tlamiček a jsou pak happy jak dva grepy.

Možná bych to i přijala jako alegorii, pokud by příběh měl hlavu a patu a byl aspoň trochu (i literárně) zajímavý. Ale zápletka je prostinká a vlastně nesmyslná (Proč by zvířata měla odvíjet svou hodnotu od toho, jestli se líbí lidem? Kuna s nulovým sebevědomím najednou – po několika vymámených a v zásadě bezobsažných pochvalách – zcela přehodnotí postoj k sobě samé. A v čem spočívá zmiňovaná kunina ohromná cena?), pointa přinejlepším slabá. A stylisticky je kniha na úrovni šikovnějších starších školáků. Toporná vyjádření a křečovité dialogy střídají „originální“ fráze jako „vykouzlil jí na tváři úsměv“.

Rozumím záměru a věřím, že mnohým se knížka bude líbit, ale já jsem se, nejen kvůli neumělému zpracování, s ní nepotkala. Zbývají tak ilustrace, které sice neuchvátí, ale navzdory jisté tvrdosti ani neotráví.

Abby Jimenez se u mě velice brzy dostala hodně vysoko v žebříčku autorek současných romancí. Cením si toho, že její hrdinky nejsou ploché, že rozumím jejich motivaci, že se uvěřitelně vyvíjejí a že nejsou všechny na jedno kopyto. Taky se v jejích knihách často objevuje opravdu pevné ženské přátelství.

Hrdinové jsou jako z jiného světa. Mám po krk všech těch arogantních alfa samců a v autorčiných knížkách se s takovými zcela jistě nesetkáte (alespoň ne jako s hlavními postavami). Je pravda, že svou trpělivostí a empatií působí až snově, svatě, ale proč se nezasnít.

A ocenění zaslouží i uvěřitelnost, poutavost a lehkost, ale ne senzačnost nebo banálnost, s jakými se autorka dokáže chopit bolestných témat. Konflikty mezi hrdiny nejsou samoúčelné, uměle vytvořené, ale vyplývají z jejich odlišného nastavení.

Máme tady poněkud zhýčkanou lékařku, která je zvyklá vycházet vstříc očekávání své rodiny a smyslem jejího života je dostát rodinnému odkazu. Na rodinný odkaz navazuje i starosta, správce penzionu a řezbář, jehož zázemí, věk, společenské postavení kontrastuje s Alexis. Ta si jistou proměnou postojů začala procházet ještě před jejich setkáním, Daniel a jeho město ji ale výrazně popostrčí, aby si začala více všímat toho, co opravdu chce, zbavila se okovů minulosti a uměla se za sebe postavit.

Moc se mi líbili obyvatelé Wakanu, klidně by mohli dostat i více prostoru. Poněkud nečekaný nadpřirozený prvek se mi sem hodil. Hurá, nebyla jsem nucena přeskakovat nevkusně popsané sexuální scény. Chvílemi mi ale přišlo, že si Daniel až příliš staví Alexis na piedestal. Zajímavý byl rozhovor s autorkou na konci knihy, který leccos osvětlil.

V knížce jsem našla humor, emoce, uvěřitelné postavy a hned několik důvodů k zamyšlení. To je na romanci víc než dost.

Nějak se nedokážu přenést přes faktickou chybu, zvlášť u knížky pro malé děti. To si autorka fakt nemohla vybrat strom, který opravdu opadává? Číst o tom, jak na podzim z dubu opadaly všechny lístečky až na ten jeden jediný, mě dost dráždilo.

Samotný příběh je pro mě příliš přímočarý, předvídatelný a vlastně nezajímavý, mám raději knížky s nečekanou pointou nebo vtipem. Navíc je za mě škoda, že se autorka zjevně soustředí především na holčičky.

Na druhé straně, obrázky jsou půvabné a tentokrát je text až na malý kousek v próze, takže zmizela výhrada namířená proti neumělým veršům (nebo neumělému překladu?), kterou jsem měla k předchozím autorčiným dílům. I tak ale znám spoustu zajímavějších knížek pro prťousky.