Litocha
komentáře u knih

Jsem dost citlivá na „militantní“, všeobjímající pozitivitu zavánějící manipulací, knihy typu Slepičí polévka pro duši nebo Alchymista nejsou nic pro mě.
Podobně citlivá jsem na faktické chyby a ohýbání reality. Nějak nejsem s to skousnout (ani u knihy pro děti), když přirození nepřátelé žijí ve všeobecné harmonii, mažou si vzájemně med kolem tlamiček a jsou pak happy jak dva grepy.
Možná bych to i přijala jako alegorii, pokud by příběh měl hlavu a patu a byl aspoň trochu (i literárně) zajímavý. Ale zápletka je prostinká a vlastně nesmyslná (Proč by zvířata měla odvíjet svou hodnotu od toho, jestli se líbí lidem? Kuna s nulovým sebevědomím najednou – po několika vymámených a v zásadě bezobsažných pochvalách – zcela přehodnotí postoj k sobě samé. A v čem spočívá zmiňovaná kunina ohromná cena?), pointa přinejlepším slabá. A stylisticky je kniha na úrovni šikovnějších starších školáků. Toporná vyjádření a křečovité dialogy střídají „originální“ fráze jako „vykouzlil jí na tváři úsměv“.
Rozumím záměru a věřím, že mnohým se knížka bude líbit, ale já jsem se, nejen kvůli neumělému zpracování, s ní nepotkala. Zbývají tak ilustrace, které sice neuchvátí, ale navzdory jisté tvrdosti ani neotráví.


Abby Jimenez se u mě velice brzy dostala hodně vysoko v žebříčku autorek současných romancí. Cením si toho, že její hrdinky nejsou ploché, že rozumím jejich motivaci, že se uvěřitelně vyvíjejí a že nejsou všechny na jedno kopyto. Taky se v jejích knihách často objevuje opravdu pevné ženské přátelství.
Hrdinové jsou jako z jiného světa. Mám po krk všech těch arogantních alfa samců a v autorčiných knížkách se s takovými zcela jistě nesetkáte (alespoň ne jako s hlavními postavami). Je pravda, že svou trpělivostí a empatií působí až snově, svatě, ale proč se nezasnít.
A ocenění zaslouží i uvěřitelnost, poutavost a lehkost, ale ne senzačnost nebo banálnost, s jakými se autorka dokáže chopit bolestných témat. Konflikty mezi hrdiny nejsou samoúčelné, uměle vytvořené, ale vyplývají z jejich odlišného nastavení.
Máme tady poněkud zhýčkanou lékařku, která je zvyklá vycházet vstříc očekávání své rodiny a smyslem jejího života je dostát rodinnému odkazu. Na rodinný odkaz navazuje i starosta, správce penzionu a řezbář, jehož zázemí, věk, společenské postavení kontrastuje s Alexis. Ta si jistou proměnou postojů začala procházet ještě před jejich setkáním, Daniel a jeho město ji ale výrazně popostrčí, aby si začala více všímat toho, co opravdu chce, zbavila se okovů minulosti a uměla se za sebe postavit.
Moc se mi líbili obyvatelé Wakanu, klidně by mohli dostat i více prostoru. Poněkud nečekaný nadpřirozený prvek se mi sem hodil. Hurá, nebyla jsem nucena přeskakovat nevkusně popsané sexuální scény. Chvílemi mi ale přišlo, že si Daniel až příliš staví Alexis na piedestal. Zajímavý byl rozhovor s autorkou na konci knihy, který leccos osvětlil.
V knížce jsem našla humor, emoce, uvěřitelné postavy a hned několik důvodů k zamyšlení. To je na romanci víc než dost.


Nějak se nedokážu přenést přes faktickou chybu, zvlášť u knížky pro malé děti. To si autorka fakt nemohla vybrat strom, který opravdu opadává? Číst o tom, jak na podzim z dubu opadaly všechny lístečky až na ten jeden jediný, mě dost dráždilo.
Samotný příběh je pro mě příliš přímočarý, předvídatelný a vlastně nezajímavý, mám raději knížky s nečekanou pointou nebo vtipem. Navíc je za mě škoda, že se autorka zjevně soustředí především na holčičky.
Na druhé straně, obrázky jsou půvabné a tentokrát je text až na malý kousek v próze, takže zmizela výhrada namířená proti neumělým veršům (nebo neumělému překladu?), kterou jsem měla k předchozím autorčiným dílům. I tak ale znám spoustu zajímavějších knížek pro prťousky.


Ano, je to skutečně něžný (textem i ilustracemi), humorně laskavý příběh, který krásně (a dost přesně) zachycuje dětské vnímání a jednání a lásku mezi rodiči a dětmi. Opravdu povedené.


Hezoučká knížka (ilustrace opravdu stojí za prohlédnutí) o naprosto odlišných přátelích a o tom, že ani takové rozdíly nemusí být nutně zásadní. Ano, i konzervativní jedinec a bytost milující změnu a dobrodružství si při notné dávce vzájemného pochopení mohou dobře rozumět. (Zajímalo by mě, jak velká část čtenářů se najde v lišákovi a jak velká ve veverce.)


Tohle je docela tragédie (a okatá snaha vydojit nějaké prašulky). Literárně a "hloubkou" myšlenek na úrovni kdekterého žáka druhého stupně (a opravdu si nemyslím, že překlad "básni" zásadně ublížil), ilustrace nemastné, neslané, ale hlavně je potřeba, aby byl zastoupen tatínek běloch, tatínek Arab, tatínek černoch, tatínek Asiat, tatínek s dredy, tatínek na vozíku, starý tatínek, tatínek v sukni... Nezaznamenala jsem žádného Inuita, taky se mi nevybavuje třeba vězeň, tatínek trpící nanismem, albín a spousta dalších skupin, takže knížka zdaleka není dostatečně korektní.


Při čtení tohohle leporela mi vyvstalo na mysli pořekadlo "ševče, drž se svého kopyta". Z Kateřiny Tučkové básnířka nebude. Než číst neobratné, školácké verše, dala bych raději přednost próze. Ilustrace se vyvedly tak napůl.


Ilustrace jsou líbivé, příšerky roztomilé. Ale nějak nevím, jak hodnotit. Pro opravdu malé dítě bude kniha jistě přínosná porovnáváním několika stále stejných znaků u různých příšerek (barva, drápy apod.), může trénovat pozorovací schopnosti, vnímat rozdíly, učit se popisovat. K nadšení z knihy mi ale (jako o něco málo náročnějšímu čtenáři) chyběla nějaká (nejlépe vtipná) pointa. A kniha taky na starší ročníky může působit trochu monotónně. Nechávám tedy bez hvězdičkového hodnocení.


(SPOILER) Obrázky jsou bezesporu úžasné, bohužel je to ale na celé knížce to nejlepší a samotné ilustrace mi ke štěstí nestačí.
Překlad není nejhorší, některé verše jsou výborné, jiné sklouzávají k laciným rýmům nebo jsou kostrbaté. Samotný příběh je ale odbytý. Rozumím hlavní myšlence, zpracování ale cosi zásadního chybí.
Krtka omrzí jeho usedlý život, tak se vydá na cesty. Postupně se k němu přidávají další náhodná zvířátka, každé s jinou představou o cíli. Nakonec jim krtek řekne, že cestují jen tak, že největším přínosem je, že získal kamarády. Kdy? Jak? To mi kus knížky chybí? O nějakých společně překonaných protivenstvích nebo komunikaci mezi jednotlivými členy výpravy tam nebyla ani zmínka.
Nejlepší tak pro mě z autorových knížek zůstává hned první Králíčkovo přání.


Bambang je můj oblíbenec, je to taková milá dušička. Tapíry (a vůbec většinu nosatých zvířat) mám ráda už dlouho a tuhle lásku převzal i můj syn, takže tohle je kniha přesně pro nás. Poprvé jsem mu Bambanga četla já, po čase si ho půjčil znovu a četl už sám (a někdy i mně), to je skoro největší vyznamenání.
Tenhle díl mi připadá povedenější než první. Grafické zpracování je podobně skvělé, ale příběh je sevřenější, postavy zábavné, knížka je vtipná, ale i dojemná, dotýká se nejen přátelství, ale i hledání sebe sama. A některé citáty u nás doma zdomácněly.


(SPOILER) Možná jsem divná, ale mně bylo z příběhu a maminčina přístupu spíš úzko. Králíček chce utéct, vyrazit do světa, ale maminka ho bude pronásledovat, lovit a chytat. Nakonec tedy králíček rezignuje, že nejde nikam. Za mě je to popis opičí lásky.
Pokud by maminka zareagovala nějak ve smyslu jdi, a když budeš potřebovat pomoc, lásku, bezpečí, jsem tady pro tebe, budu tě podporovat při objevování světa, neřekla bych ani půl slova. Ale v tomhle duchu je tam jediná situace: když se staneš holubem, stanu se já stromem, abys měl kde hnízdit a odpočinout si. Ano, tady je úžasně vystižena podpora a podstata mateřské lásky. V ostatních případech ho ale matka nahání a chytá.
Co se týče ilustrací, přestože je Ivona Knechtlová jedna z mých oblíbených ilustrátorek, lidé jí jdou mnohem lépe. Její králíčci mi tak docela nesedí.


Ilustrace jsou bezesporu úchvatné, ale příběh mě bohužel neuchvátil. Působil na mě vykonstruovaně (cesta) a neobratně (pointa). Nejdivnější byl mořský pták, který provozoval maják, měl tam knihovnu a nalíval se rumem. A když umí ptáci čist, proč rovnou nemluví lidskou řečí? Za mě je to jakýsi pokus o báji se zvířecím hrdinou, kde bohužel slovesná složka pokulhává za výtvarnou.


Jednoduchý příběh pro malé děti o kouzelném čase Vánoc. Knihu zdobí půvabné obrázky. Úvod je perfektní - Vilémkova výška je tady počítána na knížky. Vůbec celé prostředí knihkupectví je moc milé, stejně jako rodiče. Hezky je tu zachyceno, že člověk musí jít štěstí naproti, musí na něm pracovat. A úplně mě nadchlo zdůraznění důležitosti a čarovnosti slov.
Bohužel knize trochu škodí přehnané množství zdrobnělin. Už samotný Vilémek mi moc nešel z pusy (Vilda nebo Vilík by se mi líbilo mnohem víc), ale to nebylo všechno. Potkáte se tady s větami jako: „Vilémek pohladil Větvinku po heboučkém nosánku.“ Na mě je to prostě moc. Na své dítě jsem nikdy nezdrobnělinkovala a tady je nějaká málem v každé větě.


Předesílám, že nejsem zvyklá číst komiksy, takže to průměrné hodnocení nejspíš souvisí i s tím, že dávám přednost jinému způsobu vyjádření, kterému lépe rozumím.
Po vizuální stránce nemám co vytknout, barevnost je nanejvýš příjemná, postavičky roztomilé (a roztomile ujeté), ale ne infantilní a některé obrazy jsou dechberoucí.
Příběh už ale taková sláva není. Úzkostná, ustrašená Bea se odhodlává vydat hledat svého zmateného dědečka. Společnost jí dělá trochu bezhlavý, optimistický Cad, příslušník bájného rodu. Cestou Bea zjistí, že má v držení vzácný předmět, který musí uchránit. Toť v zásadě vše. K tomu je přihozeno pár víceméně nahodilých nebezpečných situací, lehké seznámení s říší, která přišla o světlo, a setkání s různými pitoreskními postavičkami.
Jako mínus vnímám to, že kniha končí zcela otevřeně. Aby čtenář neodcházel zklamaný, jistě by si zasloužil alespoň nějaké dílčí uzavření.
Další výtka už zcela souvisí s mými čtenářskými zkušenostmi a preferencemi. Kontrast dvou přístupů k životu / k dobrodružství je výborný a pracuje se s ním v průběhu celé knihy, neméně dobrý je Bein vnitřní boj s ustrašeností a pochybnostmi (přestože to není nic nového), ale na mě je moc zkratkovitý. Raději zkrátka nahlížím postavám do hlavy skrze slova, ne přes obrázky doplněné kusými promluvami.
Celkově je pro mě Lightfall zajímavým a v mnohém podnětným vybočením z mých čtenářských zvyklostí (myslím, že jsem si vybrala dobře, přečetli jsme společně se synem a toho Bein příběh zaujal hodně) a jsem zvědavá na pokračování (vyjde-li), ale čtenář komiksů se ze mě asi nestane.


No, nevím. Ilustrace jsou hezké. Ale knížka se pyšní tím, že seznamuje děti se zvířecími zvuky. Asi se měl autor rozhodnout, na jaká zvířata leporelo zaměří. Liščino čmuchy, čmuch mě alespoň rozesmálo, ale že kterési jiné zvíře (Zajíc? Veverka?) dělá ňami, ňami, to už na mě byla silná káva :)


A mně se to líbilo. Pravda, nejdříve jsem si musela zvyknout na poněkud šroubované vyjadřování.
Zaměření na duševní pochody hrdinky mě nenudilo, přestože někomu by mohlo připadat únavné. Jednak docela přesně odráží realitu – leckdo má tendenci se k některým věcem neustále vracet, nestává se mi, že bych se s něčím vypořádávala a zčistajasna to odložila a pak už po tom ani nevzdechla, jednak jich bylo tak akorát, aby nepřekročily únosnou mez. Někdy si sice postřehy drobet odporovaly (zvláště co se týká rodinné situace a vztahů s příbuznými), ale zvlášť mě to nerušilo.
Zaujalo mě vylíčení charakterů - s ironií, ale bez zášti. I ta jen těžko snesitelná úzkoprsá teta Vera se mnohdy projevovala překvapivě upřímně. A třeba naprosto sebestředná slečna Otleyová taky nebyla líčena záštiplně.
Pedantský vévoda mě okouzlil a Bee přisoudila autorka zajímavé osobnostní rysy, které se tlakem okolností projevují, či naopak nemohou projevit, z čehož vzniká napětí a taky realističnost. Trpěná chudá příbuzná si zkrátka musí dobře promyslet, jak bude vystupovat. Jejich interakce byly to nejzábavnější z celé knihy. Pánské postavy mi ale popravdě trochu splývaly (a to jich tam nebylo zase tak moc).
Starosvětské vyšetřování bez moderních metod mi připadalo osvěžující. Lehkou kaňkou je u mě samotné vyřešení vraždy. (Jednak mi úplně nesedí poirotovské vysvětlování každého kroku vyšetřování před odhalením vraha, jednak mi vrahovo jednání vůbec nejde dohromady s jeho předchozím vylíčením. A jak se k tomu postavil nejbližší, je pro mě prostě nepochopitelné.)
Celkově je tato knížka zvláštní směsicí přehnaného a věrohodného, mísí se tady pochopení a ironie, nadhled a vtip. Na mě to funguje a už se poohlížím po dalších dílech.


Velké zklamání. Knížku jsem vybrala synovi k prosincovým narozeninám hlavně na základě vzhledu a nápadu (každá kapitola je po straně spojená a je potřeba si ji „rozbalit“) . A ty jsou na ní bohužel nejlepší. Vizuálně je kniha opravdu hezká. Pěkné ilustrace, obrázek s kmeny stromů, kterým začíná každá zapečetěná kapitola, velké písmo vhodné pro začínající čtenáře.
Ale ouha, samotný text pokulhává. Začíná sice slibně, vezme nás k rodině chovající soby, což je jednak neobvyklé, jednak dodává jinak modernímu světu (děti hrají online počítačové hry, sestřenice přiletí na Vánoce letadlem z Afriky, kde žije...) nádech starosvětskosti (ta je ještě umocněna vánočními tradicemi). Bohužel se to propojení ale úplně nedaří.
Příběh je dost slabý, nějakou invenci aby v něm člověk pohledal a kvůli nutnosti rozdělit ho na čtyřiadvacet stejných kapitol je natahovaný. Měla jsem pocit, že čtu pořád dokola. Děj by se dal shrnout několika větami. Navíc čtenář už od začátku velice dobře tuší, o co jde, pak se kolem toho patnáct kapitol krouží, aby si na konci s velkými fanfárami potvrdil... že to bylo přesně tak, jak čekal. Postavy proto vyznívají poněkud natvrdle, často ke všemu jednají nesmyslně. Děti mi chvílemi byly až protivné.
Dost mi vadil i překlad. Jednak je nekonzistentní, co se týká použitých jazykových prostředků (vypravěč je kluk, který na jedné straně řekne, že je jeho sestřenice hustá, ale na druhé straně používá výrazy jako pohroužit se, nemohu a ukazuji), jednak mi vadilo neustálé skákání z minulého do přítomného času a v tom přítomném mi nesedělo použití dokonavých a nedokonavých sloves .
Ani u syna knížka moc nezabodovala. Kvůli některým složitějším výrazům se mu docela obtížně četla (četli jsme společně, každý kousek a možná i to škobrtavé čtení negativně ovlivnilo můj postoj, třeba by to bylo trochu lepší, kdybych mu knížku jen předčítala). Nakonec jsme ji během adventu ani nedočetli a vrátili jsme se k ní o několik měsíců později. Je trošku smutné, že nejvíce potěšení mu přineslo roztrhávání kapitol, poté jeho nadšení citelně opadalo.


Byla to psina! Sláva, konečně někomu došlo, že veršované knížky by měl překládat někdo, kdo to umí, což Robin Král bezesporu je. Takže díky němu pak v textu nic nedrhne a neškobrtá, není otravně popisný, ale má švih a člověk se může cele soustředit na tenhle zvířecí holmesovský hon na Kňouryjartyho.
Ilustrace jsou taky moc fajn, řekla bych, že krásně ladí k tématu – jen teda myš Watsonová měla spíš než čumáček prasečí rypák :) Navíc jsou významným dokreslením děje. Super jsou plakáty WANTED na předsádce.
Věkové doporučení: od 5 let. Zápletka je samozřejmě jednoduchoučká, ale zpracování stojí za to. Myslím, že si tenhle kousek díky parafrázi na Sherlocka Holmese a vtipu hodně užijí i dospělí (a třeba se kromě pobavení i lehce zamyslí – takových Mžourků můžeme i v lidském světě potkat docela dost).
Takže jen držím palce, aby se Kňouryjarty opravdu vrátil.


(SPOILER) Když jsem zjistila, že vychází „pokračování“ klenotu Co dělají pocity?, zajásala jsem. A nemůžu říct, že by mě noční varianta zklamala. Dostalo se mi stejně něžných, laskavých ilustrací v jemných tónech (ta pocitová stvořeníčka jsou jednoduše k sežrání), stejně přesných, lapidárně vyjádřených postřehů o podstatě emocí.
Přesto mě ale první knížka zasáhla o něco víc. Jednak se tady objevuje ještě o něco víc postaviček, které vlastně nejsou pocity (Představivost, Paměť, Bezcennost, Zdravý rozum, Moudrost, Sny...), jednak jsou složitější na vysvětlení a pochopení (v původních pocitech byly Komplexy, ale tady je třeba Revolta, Nostalgie, Zlomené srdce...). Vzhledem k tomu, že věkové určení zůstalo stejné - 5+, připadá mi to na malé děti přece jen příliš složité.
Knížku určitě více ocení spíš dospělí, zvlášť když tentokrát je zádumčivější a i těch negativních pocitů/vlastností se tady objevuje víc (což je vzhledem k té tmě pochopitelné, různé pochybnosti, strachy nebo lítost přicházívají častěji právě v noci).
Co mě ale nadchlo, je provázání s předchozí knihou – staré známé pocity nejen stejně vypadají, ale často se rozvíjí i jejich situace nebo rekvizity z první knížky. Takže tady máme Smutek s jeho dekou, Klid má pejska, Strach narazí v lese na Odvahu, Svoboda je na moři, Úzkost je pořád zalezlá ve své plechovce bez oken a dveří...
Spojení slov a ilustrací je opět čarokrásné. Často se až v člověku něco sevře (ale aby to fungovalo, musí už mít něco prožito). Ale třeba někomu mladšímu pomůže knížka se ve vlastních pocitech lépe vyznat...
„Klid jde každý večer na dlouhou procházku se psem a zpátky se vracejí až za tmy. Když usnou, blaženě se usmívají ze sna. Klid cítí ve spánku vůni marmelády a domova a pejsek cítí vůni Klidu.“


U romantické literatury je zásadní, abyste se nějak napojili na postavy, abyste jim fandili. Já jsem se bohužel úplně minula s Rebeccou. Většinu knihy (a tím myslím minimálně čtyři pětiny) mi připadala naprosto nesnesitelná.
S tím souvisí i to, že jsem naprosto nechápala, co by na ní (kromě sexu) mohl Hudson vidět. Té lásce jsem nevěřila ani za mák, zvlášť když se Rebecca chová jako povýšená, do sebe zahleděná královna (ó, jak mi všichni z rodiny ubližují a dělají mi naschvály a proč bych se měla starat taky o někoho jiného než o sebe?), které se musí Hudson doprošovat a dělat jí pomyšlení, zatímco ona mu nijak neprojeví uznání, aby "nepřifukovala jeho už tak značné ego". Opravdu vyrovnaný a láskyplný vztah, jen co je pravda. Zvlášť když spočívá prakticky jenom v tom, jak se v Rebecce všechno pořád chvěje a svírá touhou.
A stejně stačí Rebecce písknout a Hudson přiběhne jako pejsek, protože je přece tak ú-žas-ná. Čím si proboha získala jeho rodiče a hlavně sestry (dokonce natolik, že se bez váhání všechny obrátily proti bratrovi a podporovaly Rebeccu, která se zase jednou zachovala jako kráva? Alespoň ale, to tedy musím uznat, jednala konzistentně.) Tím, že nekritizovala dopolední popíjení šampaňského? A není to málo, Antone Pavloviči?
Tahle nána úplně zazdila jinak slibnou zápletku. Nejen samotná Rebecca, ale i zpracování bohužel dost pokulhává. Ať už se jedná o nepravděpodobné veletoče (vztah s matkou, sestrou nebo kolegyní/kamarádkou, výsledek jednání s nadřízeným), nebo o utnuté, nelogické a nebo prostě divně napsané situace. Vlastně se divím, že jsem knížku vůbec dočetla.
