Lískaran komentáře u knih

Ta Nobelovka mě měla varovat. Něco do sebe Nový život má, hlavně ke konci, ale celé včetně motivace postav je to mlhavé a kvůli opakování úvah a citových rozpoložení i únavné. Jako by mi kamarád vyprávěl, že ho nějaká kniha úplně odrovnala, ale nedokázal by mi říct čím a ani o čem vlastně je. Zásadní poznatek: pokud už vás nebaví ruská ruleta, zkuste turecký autobus.

1 24.07.2017

„Za všechny kočky, ježky, kterým zlomil hnát, teď musí se zvířátky účet vyrovnat.“ Jako by tuhle knížku napsal na motivy Fanánkova textu Miloš Urban. „Morální thriller“ (jak se zde píše), kritizující nenažranost moderní společnosti a její bezohlednost k tradicím či přírodě, je i jeho doména. Stejně jako atraktivní nápad, ale i trochu papírové, jednorozměrné postavy. K tomu trocha mystiky – William Blake, astrologie. A ten nápad? Myšlenka, že lhostejně či ze sportu zabitá zvířata by se - stejně jako ve zmíněné písničce Tří sester - mohla mstít. A že by to bylo docela po právu, alespoň v očích paní Dušejkové, když tedy nebudu ztotožňovat pohled vypravěče a autora. Bonusem jsou úvahy vypravěčky o idylickém Česku.

„V polospánku jsem také přemýšlela o Česku. Viděla jsem hranici a za ní tu krásnou, mírnou zemi. Všechno je tam ozářeno Sluncem, pozlaceno světlem. Pole pod Stolovými horami, které vznikly jen proto, aby bylo na světě krásně, pravidelně oddychují. Silnice jsou rovné, pramenitě čisté, v zahrádkách u domů se pasou Mufloni a Daňci; malí Zající hopsají v obilí a lidé na kombajny věší zvonečky, aby je jemně zahnali do bezpečné vzdálenosti. Lidé nikam nespěchají a nesoupeří spolu..."

8 10.07.2017

„Když ti před Moskvou dojde pervitin,“ zpívají J.A.R. a vědí o čem. Když Bergier a Pauwels v Jitru kouzelníků nazvali kapitolu o nacistickém Německu „Několik let v absolutním jinde“, byli zdá se naprosto trefní, přestože tím mysleli odtržení od okolní reality jejím zahalením do blouznění (?) o nadčlověku a okultních silách či prosazování bizarní nordické vědy a slídění po mocných artefaktech. Ohlerovo „jinde“ je prozaičtější: pervitin. Zatímco v Jitru kouzelníků jsou Hitlerovy změny stavu popisovány tak, jako by se stal médiem, Ohler přesvědčivě dokazuje, že byl prostě v rauši. Sakra! Fascinuje mě, že existuje tolik paralelních a vzájemně izolovaných neučebnicových výkladů Třetí říše. Neposoudím, nakolik je tahle kniha objevná (pro mě ano), ale každopádně autor píše zapáleně, kriticky a neváhá sahat pro příměry ke Goethovi či vedle citování zdrojů fabulovat o tom, jak se Hitler ploužil bunkrem s fleky od polívky na uniformě. Neříká, že běsnění, nelidskost a vymknutí se z normality způsobila chemie v německé krvi - ale řada věcí se tím docela vyjasňuje. Tahle knížka je bystrá a nadupaná jak Heinrich Böll po balíčku od maminky.

10 30.04.2017

Jen pro doplnění strohé anotace: Nečekejte kosatky, vratiplachty a srovnávání výtlaků, ale kromě kapitol o objevitelských plavbách spíš různé „kulturní“ aspekty námořnictví. Odkud přišla námořnická záliba v tetování, proč se na lodích tolik pil rum, jak – a za co – se trestalo a popravovalo, proč se pirátům říkalo bukanýři či flibustýři (a vlastně proč piráti), o pověrách mezi lodníky nebo o otázce žen na palubě (případně v podpalubí).

2 30.04.2017

Takhle by měla vypadat kázání. Fulghum začíná od konkrétní obyčejné věci či situace, která pak přerůstá v metaforu, v postřeh o důležitých věcech o životě, vesmíru a tak vůbec. A dělá to pořád, takže po pár kapitolkách sice vytušíte, kam autor míří, jenomže to dělá - v duchu podtitulu knihy - neobyčejně, se smyslem pro humor a se schopností to podat, vypointovat. Manuál pozitivního pohledu na svět. Nijak hluboký, ale sympatický.

8 12.03.2017

Lítosti, tvoje jméno je Sojčák. Malý ušmudlaný opeřenec, který si před hlasem matky a pohledem hrdinných předků na portrétech připadá ještě menší a ušmudlanější. Až jednou… Působivý komiks, který by se bez těch pár dialogů obešel, když už potlačil zvukové efekty (nebo je šlo vést v ptačí řeči – za mě by stačilo nechat to ve finštině). A škoda, že pointa je až příliš jednoznačná. Jinak Kafku tam moc nevidím, to spíš Freuda – myslím, že Sojčák si pravdu uvědomí, ale vytěsní ji za zatlučené a zrušené dveře, jak metaforicky, tak doslovně. A ostatně ta matka…

4 24.02.2017

Zatímco se Umberto Eco ve Skepticích a těšitelích zaobíral popkulturou a tzv. nízkými žánry jako teoretik či esejista, v Tajemném plameni je probírání haldami knih a desek tohohle ražení součástí románu – metodou, která má vzdělanému italskému knihomolovi, ročník 1932, oživit ztracenou paměť. Že by tak trochu Ecova čtenářská autobiografie a tím pádem jeho nejosobnější kniha? Každopádně kniha příběhem nejmíň rozmáchlá, protože tady ti detektivové, spiklenci a plány přehazující výhybku dějin jsou leda tak součástí příběhů čtených na půdě. A přesto je tu tajemství, tajemství jednoho života a jeho výhybek, které se zatím ztrácí v mlze, jejíž líčení si bůhvíproč vypravěč Yambo z různých příběhů opisoval. Labužnicky pomalé objevování si tentokrát nejspíš užije člověk tím víc, čím víc má společného s Yambem, ale myslím, že Tajemný plamen královny Loany může oslovit každého, kdo – třebaže ne ve fašistické Itálii – prožil dětství. A hodně přitom četl, samozřejmě :-).

2 07.02.2017

Řekl bych, že knize trochu škodí očekávání, že jde o horory (jak tvrdí i český název). V některých povídkách jde spíš o reflexi žánru (povídka Nejlepší nový horor se skvěle podaným koncem) a nejvíc asi o atmosféru dětství a dospívání, ke které snění, tajemství, hrůzy a traumata patří - zvlášť u některých autorů (Ahoj tati, říká Joe Hill).

Nejlepší povídky: Dobrovolná internace, Černý telefon a surrealistická Otcova maska.

1 29.11.2016

Kdyby psal Charles Dickens fantasy, mohla by vypadat takhle.

4 11.11.2016

Berlínské metro, ve kterém se dá hrát i ukončit život a které spojuje různé části města a jako jediné drží různorodý Berlín pohromadě, hlavně východní a západní část. Strojvůdci úbánu a jejich historky a postřehy, nádraží a zastávky, kluby a berlínské čtvrti, punkové koncerty, David Bowie a Iggy Pop, sebevrah Bertrám, který žije v „nebi pod Berlínem“ (a hlavní hrdina má schopnost ho vidět). Vzpomínky na východní blok a NDR, (n)ostalgie, Češi jako „potápěči z východu“ , Lennonova mírová mafie.

Knížka se skvělou atmosférou, schopností vystihnout genia loci a s lehkým stylem, objevují se „nebelovské“ motivy. A taky momenty a postřehy docela hrabalovské – berlínští strojvůdci, probodávaní očima sebevrahů, taxikáři a další „lidoví vypravěči“, v podstatě něco jako pábitelé, představují sugestivně vyprávěné příběhy a sociologické úvahy s citem pro krásu všednosti.

7 05.11.2016

Finsko, městečko Zaječín. Laskavé vyprávění plné jmen jako Aura Potůčková, Ingrid Kočičková či Dušan Chlum sycené náhlými a čím dál častějšími postřehy o mrtvolách a sexu. Kniha, která klame tělem, plná nápadů, jako je knihovna se zmutovanými výtisky (ostatně jako trochu nečekaně zmutovaná pohádková kniha může Literární spolek působit), Lauřiny knihy o potvůrkách nebo Mytologické mapování (nadpřirozených bytostí na vašem pozemku). Moc milá knížka.

1 05.11.2016

Skvěle napsáno (všechna ta přirovnání, metafory, zobrazení atmosféry, vše kolem sněhu a ledu – například grónské výrazy pro různé druhy) a nečekané vyústění příběhu, ale pro mě pokulhává motivace postav a - jak to říct - pravděpodobnost. Smilla Jaspersenová je taková předchůdkyně Lisbeth Salanderové: hyperinteligentní (odbornice na sníh a led, vášeň pro matematiku), tvrdohlavá, problémová, samotářská, mimořádné orientační schopnosti, svou odolností a tahem na bránu spíš Terminátor...

4 26.10.2016

Nový epochální výlet pana Adolfa, tentokráte do jednadvacátého století.
A tak trochu fejeton natažený na 367 stran. Ne nějak třeskutě vtipný, ale k zamyšlení.

3 23.10.2016

Hrdinský epos plný putování, bojů (a často taky útěků), obětí a překážek. Putování, na jehož konci jste jiní než na začátku a během kterého vznikají přátelství silnější než smrt. A na jehož konci čeká boj, kde nejde jen o život, ale i o budoucí generace a o to, jestli všechny předchozí útrapy měly smysl. Hrdinové si cestou vyprávějí mýty, které jsou pro ně posilou – a sami se stávají součástí mytologie. A všichni jsou to králíci, samozřejmě. Citlivý vypravěč přibližuje králičí zvyky, slovník (pozor hlavně na elil a hrududu) a ústní králičí slovesnost, ale je i botanickým průvodcem - tolik názvů nejrůznějších rostlin jsem v žádné jiné knize neviděl - výseku anglické krajiny. A co je hlavní, umožňuje nám být svědky nezapomenutelných a nečekaně dramatických postav a scén. Chycení do oka. Kousky králičího kulturního hrdiny El-Hrérana. Bouře a útěk z Efrafy. Černý králík z Inlé. Hlavoun. Generál Čistec. A Lískáč. Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl.

18 22.10.2016

Slast z detektivního pátrání a vychutnávání dedukce chladné jak Occamova břitva Skála moc nepřináší, a pokud ano, rozhodně ne na prvním místě. Ani na druhém. To první totiž zabírají skotské Vnější Hebridy (krajina se skalami a bez stromů, s horizontálním deštěm a vzduchem prosyceným rašelinou přikládanou na ohýnek, vichr a vřesoviště, iniciační rituál lovu na tereje) to druhé vzpomínky na formující události dětství a dospívání – osudová láska, tápání, rozhodnutí, která by člověk chtěl vzít zpátky, a tragédie. Zásadní momenty, které si člověk vryje do paměti a které pořád někde jsou, i když už nejsou vidět, a ožívají, když se člověk vrací na TA MÍSTA… Síla v popisu atraktivního prostředí (doporučená četba ke slohovému útvaru líčení) a v retrospektivě, ale těch tragédií a vin schovaných v minulosti je tolik, že by Oidipus spílal bohům, že má jen dvě oči, které si může vypíchnout. Detektivka to moc není, ale silná knížka rozhodně.

9 22.10.2016

Chutně rouhavý dezert upečený na návštěvě Lovecrafta (jehož rysy se otiskly i ve tváři nešťastného pana Herberta) v Poeově domě Usherů. Inspirováno gotickou gastronomií (tzv. „černá kuchyně“).

5 22.10.2016