Lískaran komentáře u knih

Vtipné a krvavé eskapády hospodských kumpánů / sympatických zabijáků pořád fungují – s tím, že nejzábavnější nejsou přestřelky a destrukce, ale sarkastické pošťuchování mezi výbuchy a komiksové momenty, které se špatně popisují – třeba detail Tommyho a Nattových rukou podávajících si balíček cigaret s lakonickou otázkou „Máš ještě ten pancerfaust, cos koupil od rybáře Timmyho?“ přičemž za zdmi zdemolované koupelny zuří v ulicích jurský armageddon. Nebo nenápadná cedule „Peckinpahova třída“ před barem U Noonana, naznačující Ennisův inspirační zdroj a zároveň ironicky informující o charakteru lokality.

Co se jednotlivých příběhů týká, ten titulní mohl ubrat na patosu (a přidat na dějepisu – vzpomínaný příběh z druhé světové se těžko mohl odehrát „na samým konci čtyřicátých let“). „Úžasňák“ je zasloužená pocta superhrdinskému týmu složeného z těch nejbizarnějších magorů, kdy hlavně jejich schůze stojí za to. Nejvíc se mi ale nakonec líbilo na pohled jednoduché „Čerstvé maso“ – protože je vlastně o lásce k dinosaurům.

1 15.04.2021

Porodní bába potvrzuje, že láska je slepá. Ale podle všeho má silně vyvinutý čich.
Víločka nejedná racionálně, řídí se svými pudy, city a smysly, a autorka to (hlavně ty všemožné pachy) skvěle popisuje jakýmsi poetickým naturalismem. Ostatně knihu si lze vychutnat i jako slovníček z oblasti botaniky a gynekologických synonym.

Příběh ukazující, co je člověk schopen udělat druhým - a sobě kvůli druhým, prostředí a jazyk, to jsou silné stránky. Jakmile se ale autorka vzdálí od Víločky a jejího prožívání, objevují se občas věci, které nezní úplně věrohodně. Zajatecký tábor vypadá, že je otevřený jak nákupní středisko, a dokonce odtud zajatec může odkráčet - kolem stráží - v uniformě velitele tábora. No a ten nešťastník Johannes – chápu, že je poznamenán prožitým traumatem, ale když jako důstojník SS pořád hledá rýč a chodí sám kopat jámy a ještě mele o koupacích nádržích, je to jak z nějakého skeče od Monty Pythonů.

2 21.02.2021

Velinský zhušťuje detektivku na situaci, ve které se Poiroti většinou předvádějí až na posledních stránkách – všichni podezřelí shromáždění na jednom místě. Jenže Velinský to nasazuje už od začátku a svému velikému detektivovi nastavuje obtížnost na „ultra hard“ – v nohách osmdesátikilometrový pochod, pod nohama mrtvola. Les, noc, tma jako v pytli a déšť a déšť. Což jsou - kromě stovek cigaret - skoro jediné kulisy a rekvizity. Pěkná ukázka jednoty místa, času a děje. Ale ani přes tenhle úsporný časoprostor nehrozí monotónnost nebo nuda a Velinský udržuje rovnováhu mezi tíživou atmosférou příběhu a typickými ostrovtipnými dialogy svých postav – a do toho občas utrousí přirovnání jako „Chřípí se mu dmulo, jako by sledoval stádo netopýrů hledím šestihlavňové brokovnice.“

7 28.01.2021

Marshall McLuhan o svém vlastním díle: „Nepředstírám, že mu rozumím. Jsou to ostatně velice složité věci.“

Škoda, že se McLuhan nedožil internetu, youtube, sociálních sítí a smartphonů. Vážně by mě zajímalo, jak by to zapadalo do toho, co píše o filmu, televizi či novinách – a o horkých a studených médiích, o médiích jako prostředí a o tom, co to s námi dělá.

Pro čtení McLuhana není důležité jen to, o čem píše, ale také jak – aforisticky, metaforicky, formou slovních hříček (muselo být peklo to překládat) a pomocí příkladů ze Sherlocka Holmese i Jamese Joyce. A místy píše zatraceně nesrozumitelně (i když chyba může být na mém přijímači). Ale je zjevné, že se tím dobře baví, i když se s některými předpovědmi prokazatelně sekl (viz výrok o válce v televizi).

06.01.2021

Dvojznačný název odkazuje jak na nové horizonty objevované žánrem SF, tak i na různost zemí původu zastoupených autorů – kromě angloamerických klasiků, Italů a Poláků tu najdeme i autora z Indie, Egypta nebo Kostariky. A jako kuriozita sem byla zařazena i povídka přeložená z lužické srbštiny.

Antologii tvoří převážně krátké povídky (taky se jich sem vešlo třicet dva), často založené na vtipné pointě, takže působí trochu jako rozvedené sci-fi anekdoty.

Jazykově zajímavější je Silverbergův Šestý palác, který mi připomněl Lemovy pohádkově-poetické Bajky robotů nebo Kyberiádu, povídka Darktouch od J. P. Somtowa nebo slangová jízda Pár scének německého autora Ronald M. Hahna.

Žádná povídka není špatná, ale není tu moc toho, co by člověka posadilo na zadek. Nejlepší věci:

- Damon Knight: Čtyři jednou ranou – člověk na neznámé planetě chycený do úplně jiného způsobu existence a objevující jeho zákonitosti
- Alan E. Nourse: Padělek – „věcoidní“ příběh z paluby lodi, vracející se domů
- John Christopher: Zbraň ze snu – skvělá pointa, úderná jak atomový výbuch, načasovaná až do úplně posledního slova povídky

Poněkud zarážející je ale „Několik slov o autorech“ – řada tvůrců zde bez uvedení důvodu chybí (Zelazny, Moorcock, Seabright nebo Tubb a další) a u Poula Andersona je napsáno, že ho snad není třeba představovat, takže představen (kromě autorství Strážců času) není…

1 24.12.2020

Jednoduché básně mají většinou totéž schéma – je představena vybraná složka armády a její přínos a zároveň obdiv některého z chlapců k ní. Každou báseň provází celostránková ilustrace.

Příklad - Polní dělostřelectvo: "Plným tryskem jako když hrom bije, / přihnala se polní baterie. // Potom, když zahřměla děla,/země třásla se a chvěla,/šeptal Jirka svému druhu,/jak tu všichni stáli v kruhu:// Věř mně, Jendo, na mou víru,/že chci být u – kanonýrů!“

Z celé knihy si asi nejvíc budu pamatovat reklamní slogan, že „Brent Ghelfi píše jako Dostojevského vnuk na speedu“, ale není to špatné čtivo. Volk sice až příliš často používá jako propustku to, že někoho sejme rovnou ve dveřích, ať je to kdokoliv, a Ghelfimu moc nejde vykreslit ho nějak plasticky, nicméně není to blbě napsané. Příběh odsýpá, autorovi se daří načrtnout scenérii výstižnou metaforou nebo přirovnáním a příběhem komentovat bolavá místa současného Ruska, jako je rusko-čečenský konflikt. Jen ta Fabergého kraslice má v ději (a pro všechny zúčastněné) nakonec stejnou platnost asi jako kindervejce (jakkoliv to má být spíš bondovská rekvizita nebo snaha o „MacGuffin“).

27.10.2020

Doufám, že si to v neposlední řadě přečtou i nějací nakladatelé a že si řeknou „sakra, jak to, že u nás ještě pořádně nevyšlo nic (kromě pár povídek v časopisech nebo antologiích) od Harlana Ellisona nebo lorda Dunsanyho?!“
Osobní vyznání a inspirativní a zasvěcené texty od autora, který nikdy nepřestal snít a který ukazuje, že je dobré číst v dětství knihy pro dospělé i v dospělosti knihy pro děti. Kdo má rád Neila Gaimana a žánr „můj oblíbený autor píše o svých oblíbených autorech (a filmech a hudbě)“, tohle by si mohl užít.

4 19.09.2020

Pokud by existovalo mistrovství světa v nejoriginálnějších přirovnáních, vítězem musí být Terry Pratchett (a nehodlám používat minulý čas jen proto, že je Mistr momentálně mrtvý).
Nadpřirozenou je i jeho schopnost měnit perspektivu či měřítko lusknutím prstu. Vnímání času z pohledu jepic a jindy staletých borovic (vypočítavých), špinavé uličky Ankh-Morporku i pláně vesmírného nekonečna…

Kniha o nevyhnutelnosti a Času (a spoustě jiných věcí včetně kompostu). A taky kniha z nějakého lepšího času, ve kterém autor českého překladu (rok 1996 a samozřejmě Jan Kantůrek) ještě musel vysvětlovat slova jako „auditor“ nebo „anorexie“.

11 18.08.2020

King je pořád king. Možná to nezní fér, ale Dan Simmons si o to srovnání koleduje od první kapitoly. Americké maloměsto z doby autorova dospívání, parta kluků a jejich pozvolné pochopení toho, že odkudsi prosakuje zlo, kterému se budou muset postavit. Ale nejen to – také vyobrazené sociální poměry, dysfunkční (ne všechny samozřejmě) rodiny a závan konce dětství, a dokonce některé postavy jsou jak vystříhnuté z Kingových stránek.

Ne že by Simmons psal špatně – vedle líčení počasí a kukuřice umí i působivé momenty, a co je možná těžší, i atmosféru léta, kterým něco končí a něco zvláštního (a vůbec ne hororového) se objevuje (epizoda při baseballu a na narozeninách). Ale od půlky dál to drhne čím dál víc – zatímco u Kinga je to zlo něco často něco neuchopitelného, zlo v Elm Havenu mě zklamalo svojí béčkovou banalitou, navíc trochu nesourodou… A co hůř, když děti začnou používat střelné zbraně a přibližuje se finále, celé to začne být přepálené za hranu nutné uvěřitelnosti kamsi k počítačové střílečce nebo béčkovému filmu. Škoda, protože ta knížka je v mnoha věcech prostě dobrá.

3 18.08.2020

Feuchtwanger popisuje rokli až po okraj naplněnou mrtvolami Židů a vyhublé obyvatele Jeruzaléma, kteří si pro pobavení římských legionářů mohou vybrat, zda se vrhnou ze střechy, nebo uhoří. Když to Feuchtwanger píše, zbývá rok do nástupu Hitlera k moci a sedm let do druhé světové války.

Autor svůj román zkonstruoval nadčasově. Josef je další z mladých mužů, kteří mají schopnosti i drajv a snaží se o společenský vzestup. Řím je zobrazen jako motor globalizace
a Josef cítí, že chce být Židem, ale zároveň Římanem, že chce být světoobčanem. Sledujeme zároveň člověka, který dokládá úsloví, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. A k tomu se z hlavního hrdiny stává zrádce národa, od něhož se se odstupuje na sedm kroků. A nejde jen o Josefa, Feuchtwanger tvoří i další plnokrevné postavy s vlastními zájmy, jejichž postoje vlastně dokážeme pochopit, i když jsou ve vzájemném střetu. Výborný je generál Vespasiánus, tajemná Bereniké s chůzí, jakou nemá žádná jiná žena na světě, nebo i vedlejší postavy jako vůdci povstalců Šimon bar Giora a Jan z Gišaly. K tomu řada postřehů nejen o rozdílech mezi Židy a Římany nebo Řeky.

A přestože jsme v Judeji v letech cca 66 – 69 po Kristu, o Ježíšovi nepadne ani slovo. Ale zato ukřižovaných je na výběr až příliš…

5 21.07.2020

Karel Thein se se stejnou vážností do hloubky zabývá Godardem i Johnem Woo, Záhadou Blair Witch i Vertigem, Julií Robertsovou v Notting Hillu i Godzillou a kromě konkrétních snímků se věnuje podstatě filmu obecně, vývoji televizních seriálů či nástupu barevného filmu nebo významu světla. Theinovy texty jsou obdivuhodné i iritující. Příměry a důkazy čerpá od Aristotela přes Beethovena a Freuda až třeba ke kyberpunkovému spisovateli Nealu Stephensonovi. Eseje s filosofickou hloubkou (řečeno méně hezky - místy jsem nerozuměl třeba i celému odstavci) nešetří pronikavými postřehy, překvapivými souvislostmi (podobnost práce se světlem v Eastwoodových filmech a u barokních malířů) a básnickým viděním, ale také autoritativními tvrzeními, která na mě někdy působila jako vytažená z klobouku. Ale pak jsou tu takovéhle krásné věty:

„Opouštěné lásky jsou interpunkcí akce, v níž jde vždy o osud světa jako celku.“ (o bondovkách)

„Mulholland Drive ukazuje věci, které si bez filmu neumíme přesně představit, a přece jsou nadosah, jako noc ukrytá v záhybech dne a polibek v polibku.“

„…Cameronova tekutost rozpouští čisté gagy, které patří k akčnímu filmu jako poukaz na jednu z jeho formálních inspirací, jíž je zlatý věk americké grotesky. Společné otázky obou žánrů („co vydrží tělo?“ a „s čím se ještě může srazit?“) jsou přitom podřízeny rychlosti, která ničí pevné vazby na konkrétní věci.“

07.07.2020

Koktejl s příměsí poetismu, futurismu i vitalismu, který se asi nedá vypít najednou bez následného bolení bříška. Obvykle vyšší společnost, vybraný vkus a na každém řádku metafora. Místy to málem zavání snobskou manýrou, ale naštěstí je tu lehká ironie, která to uvádí na pravou míru. Působivé vystižení smyslového zjitření nebo přímo smyslového opojení, ať už je to jízda závodním automobilem s plynem přidupnutým k podlaze nebo to, co visí ve vzduchu, když se muž a žena procházejí zelení přírody na hraně jara a léta a schyluje se k bouřce. Obrazy, vůně, smyslové vjemy. A k tomu něco, co vnáší do života zázrak (i sličným proletářkám z fabriky). Někdy jsou to zázraky „obyčejné“, jindy má fantaskní zápletku na svědomí podivná postava Elektrického kouzelníka, který je něčím mezi filmovým Kristiánem a dědečkem Hříbečkem s elektrárnou pod kloboukem – a trochu i pohádkovějším a poetičtějším předchůdcem některých marvelovských postav.

13.05.2020

Možná není úplně fér dnes kritizovat román z roku 1978, který tematizuje tehdejší střet generací a jejich pojetí výchovy mládeže, ale nejde jen o zastaralý kontext. Vystavěno to není špatně – vzpomínání vypravěče a jeho skoro detektivní snaha odkrýt, co byl jeho kolega a snad i přítel zač a proč takhle skončil, vrcholící jeho posledními dopisy, docela vzbuzuje zvědavost. Stejně jako je dobře načrtnutá nejednoznačná Justova osobnost. Jenže úvahy a rozhovory postav o tom, jak by se teď mělo působit na mládež, mají tón manifestů a vzdělávacích programů a i jinak jsou dialogy (třeba s vlastní manželkou) často nepřirozeně knižní. Přitom v celém románu se objeví situace, kde by dostal prostor nějaký žák jako individualita, asi dvakrát. Ti, o které tu má jít, tu vlastně skoro nejsou. A když nekonvenční pedagog píše i v dopise své milence už třetí stránku o tom, jak by se to (myslím ve školství) mělo dělat, člověk si málem říká, že si ten osud snad i zasloužil… ** a půl.

27.04.2020

Čarodějná kolej není jenom Nebelvír a spol. a vlaky z obyčejného nádraží do světa kouzel nejezdí jenom z londýnského nástupiště 9 a ¾, ale už dávno předtím ze sedmnácté koleje na Smíchově. Tedy když víte, jak přehodit kouzelnou výhybku…

Kouzlo pohádek o mašinkách se od prvního vydání znásobilo. Není to jen černokněžník Zababa, ale i ten svět parních lokomotiv, který se mezitím posunul do oblasti bájného vyprávění a romantiky:

„Potom však přestal myslit na nemocnou mašinku a jen tak seděl a dával se ovívat večerním vzduchem, z něhož voněl lehoučký rozptýlený kouř z mašinek a olej a pára tím nejlíbeznějším jarním nádražním vzduchem, který je nejkrásnější vůní pro každého železničáře. A mašinky na zlíchovské straně stále tak krásně pískaly a odkudsi z vyšehradského zhlaví sem doléhalo jemné cinkání nárazníků.“ Kdo jiný by to měl ilustrovat než Kamil Lhoták…

A ještě ten technočernokněžník inženýr Zababa – to je originální postava, která, kdyby ji někdo oživil, má potenciál být vděčným prvkem nějaké steampunkové ságy.

4 18.04.2020

Těsnohlídek by se divil, jak taky může vypadat taková liška Bystrouška… Od Bulgakova víme, že v Moskvě se děly za zády materialistického světonázoru všelijaké věci, a Pelevin ukazuje, že… teď taky. Právě ironické močení na výklad dějin a různé světonázory a vlastně lidskou tragikomedii obecně tvoří vedle filosofických úvah velkou část románu, přičemž odstup liščí perspektivy nám umožňuje sledovat tu bláznivost nás, bezocasých opic. Aforismy, paradoxy a autorovy nápady představující svět liščích sestřiček a vlkodlaků jsou bystré i zábavné - jen je to celé drobet statické a vlastně převážně se nesoucí v úvahách a ponorech do vlatního nitra. Postmoderní román idejí, i když ze všech z nich si autor nejspíš dělá bžundu.

6 02.04.2020

Škoda, že to nemůžu číst jako komiks kreslený Kájou Saudkem.

Úplně to vidím – všechny ty nacistické stíhací tramvaje, nadženy jako obrněné Valkýry či pilotky létajících talířů a nadsázka taková, kam až Pérák doskočí. A to je hodně.
Ne že by Stančíkův text neobstál sám o sobě – mistrovské jsou nejenom nápady, hlavně ty jen tak z radosti trousené (škola hajlování, obžerství u Göringa či Komenského machynečka), ale i jazyk. Součástí kouzla jsou taky vysvětlivky a „politicky nekorektní“ poznámky po straně, které jsou vskutku postranní – informují, ale taky mystifikují tak trochu jako v Bohatýrské trilogii od Rady a Žáka. Škoda jen, že Stančík přeskakuje (ehm) z nápadu na nápad a oproti takovému Mlýnu na mumie to působí víc nahodile, nepropracovaně.

5 29.02.2020

Občas mě překvapí, co všechno někdo pokládá za fejeton - i když chápu, že je to široký pojem, když jednou z vlastností má být osobitost. Ty Křesťanovy jsou osobité a zároveň jsou to fejetony jak z učebnice – v dobrém slova smyslu. Vtipně zkoumá a rozvíjí slova, ustálená spojení a klišé, ale i nové (myšleno v 90. letech…) fenomény jako video, akční slevy či demonstrátory zboží a nasvěcuje je z nečekaného úhlu. A co je velké umění, jeho pointy nejsou nikdy těžkopádné.

2 09.02.2020

Spousty nápadů, jako jsou meditátoři a jejich průvodci, a dějové zvraty cloumající představami o hlavních postavách. Liou Cch´- Sin je vlastně sám meditátorem, který dělá něco jiného, než čekáte. A vedle hard SF (pokud jde tedy opravdu o tenhle žánr) je tu i dost prostoru pro působivá líčení různých krás - zimní krajiny, mimozemských sond, destrukce pozemské flotily… A do toho autor vplétá třeba působivý dialog o tom, v čem je rozdíl mezi průměrnými autory a velkými literárními klasiky minulých dob.

Bonusově vize budoucí zkázy, která je neodvratná, pokud lidstvo pomocí vyspělých technologií nevymyslí plán, některými prvky připomíná současnou atmosféru kolem klimatické krize, jakkoliv tahle paralela v době vzniku románu (2008) neexistovala…

5 07.01.2020

Kdybych někdy sestavoval žebříček nejlepších názvů, určitě tam bude Neffovo Všechno je jinak.
I v téhle knize autor dokazuje dar srozumitelného a zároveň živého a místy vtipného výkladu, kde je místo pro popis děje zmiňovaných knih i zasazení do společenského kontextu.

2 15.12.2019