Lískaran komentáře u knih

Pozoruhodná ukázka toho, jak se taky dá psát o filmu. Autor ve svých esejích odkrývá poezii či mýtický základ v takových žánrech, jako je western, detektivka či groteska. Zajímavé postřehy, nečekaná sousedství, ale na druhou stranu jsem někdy měl pocit, že některé vzletné filosofické úvahy se ocitají na hraně blábolu a že s vývojem žánru (třeba v případě westernu) některá tvrzení o jeho podstatě už tak úplně neplatí. Po grafické stránce moc pěkné.

15.12.2019

Chcete alternativní historii, ale podanou naruby? Přečtěte si povídku Příliš vzdálený Tupolev. A když jsme u toho „naruby“, co takhle otočit Kafkovu Proměnu? A co třeba setkání se ženou, která má o tři stupně vyšší tělesnou teplotu…

Aldissovy povídky nemají vždycky napínavý děj a jasnou pointu, občas jsou docela „divoké“, ale většina z nich nepostrádá originální nápady, případně pestré vyprávěcí způsoby a bohatý jazyk. Ať už jde víc o sci-fi, nebo tu do reality prosakuje mytologie, jako by se celou sbírkou neslo sdělení, že lidstvo zaslepené svou přetechnizovanou konzumní civilizací a osvícenskou racionalitou se odklonilo od porozumění světu a životu. A to celé dochuceno ironií (musím znovu zmínit vtipnou Přeměnu).

2 07.08.2019

Mnoho psů, zajícova smrt… Ve druhé části Divokých detektivů jsem si trochu připadal jako zajíc uondaný asi padesáti různými vypravěči, jejichž životy se protly či jen potkaly s osudy Odyssea Limy a Artura Belana, a proto dostali svůj hlas. Jsou to střípky, které se v takovém množství mezi sebou akorát pomíchaly, než aby se z nich dalo něco sestavit. Ale možná to právě ukazuje, že co je člověk zač a jaký byl či mohl být jeho život, se zkrátka často jednoznačně říct nedá. Zato první (a podobně třetí) část, kdy se vypravěč noří do bohémské společnosti žaludečních realistů, má drajv i kouzlo, a kdybych to byl četl na vejšce, určitě bych tehdy chtěl žít jako bludrealisté.

Celkově úctyhodné dílo nechávající přes četná svědectví a detaily pořád dost otazníků a tajemství a taky dává pocítit prchavost času a paměti. Ale taky pro mě znamenalo místy stereotyp a dojem, že to nikam nesměřuje – což samozřejmě může být můj problém. *** a půl

1 24.07.2019

Suverénní kresba (až na jednu výjimku), hlavně ta Jonase Ledeckého – jeho noirový četník v dešti, s cigaretou a kapkami pleskajícími o přilbu by tam klidně mohl celý příběh stát a nic víc, a stejně by mě to bavilo „číst“. Slabší je co do kresby i výstavby Poslední soud a u jinak dobrého Oplatkova konce se nepodařilo zachytit vyznění úplného závěru Čapkovy povídky.

4 06.06.2019

Nejdřív se mi zdálo, že autor moc exhibuje, jak je vtipný a drsný, a vědomí povídek bez point mě taky dvakrát nenutilo hltat další a další texty. Ale Haklovy klady mě nakonec postupně přetáhly na jeho stranu. Jeho povídky jsou často spíš situace odkrývající podivnost či absurditu skutečnosti nebo výseky ze života postav, které směřují odnikud nikam. Hospodské filosofování, historky o různých magorech, noční toulky Prahou i jinudy vynikají citem pro dialog, atmosféru načrtávajícími postřehy a údernými přirovnáními.

Co mě překvapilo, je nejlepší povídka celé knihy Dva dny ze života Evy F. Místo pražského chodce pozorujícího svůj život i bizár v ulicích je tu najednou turistický thriller z chorvatských hor s hutnou atmosférou a několika momenty děsu z něčeho pohybujícího se obvykle mimo náš zorný úhel…

1 26.04.2019

„Není zima jako zima. Všichni lidé byli dosud toho názoru, že nejhorší zima je v krajích věčného ledu a sněhu, na obou zemských pólech, v Sibiři nebo dokonce v Tibetě. Ale já jsem se sám přesvědčil, že to není pravda. Nejzimovatější zima ze všech zim není v oněch krajích věčného sněhu a ledu, ale zima na naší Krabatině, jak u nás Českomoravské vysočině po domácku říkají.“

Historky vyprávěné za velké zimy o zimách ještě větších, příjemně prohřáté sousedskou pospolitostí i teplými nápoji ("a před každým z nich dýmal veliký kafák naplněný čajem, jehož jakost však se nedala rozeznat, poněvadž z něho bylo cítit rum po celé světnici"). Humorné příběhy (pábitelsky nadsazené, jeden trochu morbidní a jeden docela děsivý) s řádkou zmrzlých lidí a jiného dobytka.

1 18.02.2019

Sbírku zvrhlých nápadů člověk ocení trochu víc při vědomí toho, že je Edogawa Rampo psal zhruba ve stejné době, kdy Karel Čapek tvořil Povídky z jedné kapsy, tedy před rokem 1930. A stejně jako Čapkovi šlo pod záminkou detektivní záhady o něco trochu jiného, tak i „japonskému Poeovi“ jde spíš než o brilantní dedukci o podivné zákruty lidské psychiky (a když jsme u toho, v povídce Psychologický test, kde hrdina je pro změnu japonským Raskolnikovem, včetně odkazování se na Napoleona, hraje roli ve vyšetřování vraždy metoda slovních asociací stejně jako v Čapkově povídce Experiment profesora Rousse).

Jsou to vlastně často příběhy lidí s vykolejenou myslí, lidí posedlých něčím, co jediné jim přináší uspokojení. A zajímavou roli hraje v povídkách hmat. Člověk křeslo je nápaditou hříčkou o tom, jak se také dá dosáhnout fyzického kontaktu, zatímco Housenka přibližuje peklo smyslové deprivace, když hmat (a dost omezený) je jediný smysl, která vás pojí s „realitou“. A samozřejmě Slepý vrah, který otevírá celý svět hmatových požitků a s ním spojeného „taktilního umění“. Škoda, že zrovna tenhle příběh je docela zdlouhavý (jinak trochu slabším kouskem je Vražda na kopci D.)

Abych nezapomněl, zpracováním je tahle kniha opravdu artefakt. A její členitý obnažený hřbet se dá při četbě krásně osahávat (zde si představte ďábelský smích).

4 21.12.2018

Foglarovo Dobrodružství v temných uličkách jsem četl už hodně dávno, takže srovnávat to nemůžu. Velinský, který pokorně potlačil svůj obvyklý styl, hned na první stránce zaujme nápadem zapojit do děje víc holky, a je to nápad dobrý. Ne úplně stejně zvládnuté jsou ale dvě příběhové linie – zatímco ta s Tleskačem je napínavá i překvapivá a autor tu nezapře, že těžištěm jeho tvorby jsou detektivky, tak se srdcovou revolucí ve Stínadlech to trochu přehnal. A „odstínování“ Stínadel, to už vypadá na první pohled na nepochopitelnou svatokrádež. Ale svůj důvod asi má a souvisí s poslední kapitolou, která končí přesně tak, jak má. A je to konec skvělý, a dokonce lehce dojemný. A říkám si, že by mě zajímalo, jaké osudy asi ti hoši prožívali po roce 1938, ve kterém se kniha odehrává. Ale to už by byl jiný příběh a asi i jiný žánr…

8 28.09.2018

Prolog zachycující atmosféru letního tábora očima dospívající dívky a její vnímání sama sebe je tak mistrně napsaný, že pak už musíte číst dál, i kdyby venku hořela maringotka. K dynamice vyprávění a udržení pozornosti slouží autorovi „filmový střih“ a musím ocenit i jeho častý kouzelnický trik – krátká scéna, do které vstoupí nepojmenovaná postava, jejíž totožnost si dosadíme na základě očekávání a toho, jak si nás tam Nesbo navedl. A dosadíme (no dobře, tím myslím sebe) si ji často špatně. Zajímavá je i linie se stíny války v bývalé Jugoslávii a jako bonus beru to, že o Armádě spásy vím teď víc než jen, že rozdávají polívku. Škoda, že mi v téhle detektivce lehce nadhazující otázku spravedlnosti a hledání svého spasení pár věcí skřípalo – třeba okolnosti objednání vraždy nebo jeden stejný zvrat (vím, zní to nekonkrétně, ale pak už by to byly spoilery), který autor použil už v Nemesis.

6 15.08.2018

Nikdy už neuvidím opuštěný nákupní vozík stejnýma očima jako před Cestou.

Cesta nutí k otázkám. Jak bych dokázal obstát? Jak bych se dokázal postarat? Našel bych takovou sílu? Jak to ten McCarthy udělal, že po pár stránkách cítíte spolu s postavami obavu z každého člověka, pocit ohrožení a úzkosti z každého domu, který může být pastí? A taky lítost nad postavami, jejich skromnost, radost z čehokoli užitečného. Lásku.

20 20.05.2018

V době Youtube se knižní popisování brankářských zákroků může zdát stejně nesmyslné jako telefonní budka pro domluvu s kamarády, jenže vtip je v tom, že třeba takového Zamoru na Youtube nenajdete – nikdo tenkrát netočil. Jediným záznamem akce těch nejstarších brankářů jsou tedy slova. A kromě klíčových momentů kariér tu najdeme i vyprávění o jejich začátcích a životních peripetiích. Co zamrzí, jsou chybějící informace o autorech – každý profil je od někoho jiného, ale čtenář se nedozví, kdo to je, ani kdy to psal, případně kde to bylo publikováno.

2 20.05.2018

Vlastně nejmíň dobré jsou ty šermířské a jiné souboje (v Otázce ceny je to vyloženě nuda). V čem totiž Sapkowski vyniká, jsou dialogy – více než v bitkách je v nich napětí i vtip a Geralt (a autor) se v nich ukazuje jako znalec lidských povah, který právě dialogem jako v detektivkách dokáže odkrýt, že něco je jinak. A to je další plus povídek, že je vždy něco jinak, než jak se to na první pohled jeví. Nebo než jak to známe z některých pohádek, jejichž motivy autor občas předestře a pak ukáže, že „doopravdy“ to bylo mnohem míň černobílé a mnohem víc necudné. Právě přítomnost sexuality stejně jako nejednoznačnost postav tuhle fantasy polidšťuje. Suma sumárum, kdybych to četl tenkrát na střední škole, kdy mě při mém fantasy boomu zrovna tahle klasika minula, byl bych ze Zaklínače u vytržení.

5 07.05.2018

Pohádkové vyprávění docela klasického střihu, tedy na poměry Neila Gaimana. Ale je to pořád Gaiman, takže události známého příběhu vidí trochu jinak (taky je tu v současnosti povinná aktivní a akční ženská hrdinka) a některé její prvky jsou tím posunem hned trochu hororové. Tvůrce Sandmana mohl těžko odolat zrovna pohádce, kde jde tolik o spánek a snění… Hezké ilustrace.

4 18.02.2018

Existuje nějaký jiný autor, jehož soukromým detektivem by byl český důchodce, který se vyzná ve rvačkách a zručně ohání bouchačkou, řítí se v žigulíku, svádí ho ženy různého věku a nebylo to přitom trapné a ani to nebyla parodie? Těžko. Tohle umí jenom Velinský.

Číst Posla neštěstí je zase požitek, jenom tentokrát to podle mě není úplně fér detektivka, co se týká obvyklých pravidel žánru. Naštěstí vtipná a nabušená brilantními dialogy je jako vždycky, a dokonce se s Otou Finkem podíváme i do Hong Kongu a Tádžmahálu, přestože nejvzdálenější destinace jsou Roztoky u Berouna.

5 26.01.2018

Kreslíř Duncan Fegredo je mignolovský tak, že z mnoha panelů bych vůbec nepoznal, že to není M. M. A to je dobře – už třeba to, jak oba kreslí sochy a architekturu, je požitek (škoda, že zrovna Pražského upíra dělal někdo jiný). A těch je řada – zchátralé svatyně, reje čarodějnic a vůbec podivné postavy, které se o určitých nocích potloukají po anglickém venkově, ale hlavně pohlcení slovanskou mytologií. Pro toho, kdo v dětství četl ruské pohádky nebo později prožíval Quest for Glory IV, to bude dotek něčeho důvěrného (třeba takový domovoj), možná dokonce krása nesmírná… Člověka pak trochu překvapí, že Hellboy neví takovou samozřejmost, jako k čemu je v pohádkách na útěku před pronásledovateli hřeben:-)

2 06.01.2018

„…a pohřbený“ a „Zamrznutí“ jsou příběhy, které byste sehráli i v bytovém divadle, i když těžko tak, jak je sehrávají Azzarello a Dillon / Frusin. Oba se odehrávají prostřednictvím dialogů a pohledů převážně asi tak ve dvou místnostech, vlastně v lokálech. Hospody jsou místem, kam chodí lidi pít a někdy hledat úkryt, ale kde se neschovají před svojí minulostí… Nejlepší z knihy je titulní Zamrznutí. Jeden motorest v krásně zimním zapadákově a jeho osazenstvo, od kterého nevíte, co čekat – a oni zase, co čekat od nově příchozích. Atmosféra houstne tak, že by se dala rozhánět lopatou na sníh, a zatímco v prvním příběhu se mluví o Constantinově talentu štvát (slušně řečeno) lidi, tady to naplno dokazuje - a jeho škleb se v žebříčku uklidňujících výrazů řadí někam za Jokera a Jacka Nicholsona v Osvícení. A atmosféra houstne značnou měrou díky Frusinově kresbě. Bez „Pokojových psíků a anglických pánů“ bych se ale obešel. Myslím, že postava jako Hellblazer má mít minulost spíš nejasnou než takovou, kde je v roli mladého punkýše s telecím pohledem, což souvisí i s Davisovou kresbou. Jinde třeba, ale sem se nehodí a vedle „Zamrznutí“ jsou to omalovánky.

1 28.12.2017

Antologie sestavená z povídek otištěných dosud jen v časopisech vzbuzuje očekávání buď zapomenutých pokladů, nebo béčkových vykopávek. Ódy v předmluvě jsou samozřejmě typicky přehnané – zřejmě povinnost, které se nevyhnul ani sám Bradbury – ale suma sumárum jde o příjemně starosvětské horory jak dělané k večerům u krbu. Převážně neškodné, ale je vidět, že jejich autoři prostě psát uměli. Z bezpečného rámce se vymykají Dualisté Brama Stokera znejišťující rozporem mezi obsahem a podáním – autor ironicky laskavým dickensovským tónem popisuje hrozná svinstva, na kterých vlastně není nic nadpřirozeného – a to je to děsivé. V takovém sousedství pak těžce prohrává Tajemná mumie – není to horor a je to nuda. Osmdesátý třetí s atmosférou skoro postapokalyptického bezčasí si k budování znepokojení a zvědavosti vystačí s náznaky a dohady a je překvapivější, když víte, že ho napsala žena v době první světové války.

O duchařském oddílu knihy se dá říct to samé co o hororech – příliš nevyděsí, ale vkus neurazí. Stapledonův Moderní čaroděj trochu připomíná Dotek medúzy (ale škoda toho konce), žánrovým škatulkám se vymyká Sinclairův Nadčlověk.

Pro třetí oddíl Fantastické povídky platí nejlepší nakonec (jen zařazení některých je pochybné - např. Lovecraftova povídka je spíš horor/sci-fi, podobně jako Gardnerovy Hrůzy jara). Žádné meče a magie, žádné družiny, elfové a trpaslíci, zato osvěžující imaginace, ať už jsou to poetické Stárnoucí faun od Arthura Ransoma a Louka, kde tančili satyři od lorda Dunsanyho, burtonovský melancholicky hravý Bidulf nebo Údolní země, kde se rytířská fantasy propadá k mýtu a snové surreálnosti připomínající Novalise.

1 21.10.2017

Dobře napsaná, ale pořád jen duchařina s provařenými rekvizitami jako spiritistická tabulka nebo brána na onen svět. Po slibném seznámení s majitelem morbidní sbírky a novátorském způsobu, jak získat ducha, rychle odsýpající děj zároveň pomalu sklouzává k tomu, čemu se říká klišé, a k béčkovým výjevům, kdy krví ulepeným hrdinům přibývá tělesných otvorů jak voodoo panence a z dívek se vyklubou vrhačky nožů. Joe Hill ale taky předvádí silné momenty a třeba postava Craddocka je zatraceně životná (a to nejen na někoho, kdo je po smrti). A pod tím duchařským příběhem tu vlastně jde i o nežánrové, reálné přízraky a duchy minulosti - o vliv otců na jejich děti.
Už tahle knížka ukazuje (a Rohy to potvrzují), jak je pro autora důležitá hudba. Ostatně už ten nirvanovský název knihy Heart-shaped Box, kterým se Joe Hill hlásí k přízračným výjevům a narušeným vztahům… *** a půl.

1 03.09.2017

Adéla ještě nevečeřela (pro komisaře Durmana hrozná představa), zato si něco šňupla.

Bohatý jazyk marnotratně chrlící metafory jako lokomotiva dým, pokleslými žánry ošlehaný příběh, který kromě epických eskapád nabízí v nadsazeně velkorysém množství i to, co braková literatura na rozdíl od líčení mordů cudně naznačuje – gastronomické a sexuální zážitky. Autor hází z uhláku nápadů plnými lopatami, ať už jde o kabinet kuriozit ve vetešnictví starého žida Mandelbluta srkajícího písmenkovou polévku z hebrejské abecedy, myšlenkovou centrifugu či teorii Maxmiliána Habsburského. Ironicko-tajnosnubné názvy kapitol jako Cval dutých hříbat či Bábovka v bordelu jsou už jen třešničkou na všech chodech, co komisař během příběhu sežere (ostatně, když už jsme u názvů, kdo by si nechtěl přečíst knihu, která se jmenuje Mlýn na mumie? Já tedy chtěl), stejně jako postřehy o pohybu dějin a o tom, že časy se mění.

7 26.08.2017

Uměřenost, jednu ze základních ctností antického Řecka, si asi zvolil jako zásadu pro svůj román i Viktor Fischl. V příběhu filosofa vrcholícího zmanipulovaným soudním procesem mají navrch dialogy – jak taky u Sókrata jinak – a vyprávění o jeho životě. Nejsou tu popisy interiérů ani vojenské výstroje hoplítů, nejsou tu poetická líčení athénských zákoutí ani bojišť. Autor jde přímo k jádru a soustřeďuje se na Sókratovy myšlenky, pohnutky, ale i vztahy s přáteli a rodinou (Xantipa se tu oproti obvyklému zobrazení ukazuje v úplně jiném světle) – a taky ukazuje filosofa, který se často zastavil uprostřed ulice, aby mohl přemýšlet, jako vojáka vyznamenaného za statečnost. To, jak příběh antického myslitele Fischl propojil se svým častým tématem, židovsko-křesťanským Bohem, mi ale připadá dost násilné.

1 08.08.2017