libuse6749 komentáře u knih

Alena Mornštajnová má cit zasáhnout čtenářovo citlivá místa. Aspoň na mě všechny její příběhy tak působí.

Cácorka mi bude v hlavě znít ještě dlouho. Už od prvních stránek knihy bylo jasné, že její dětství není růžové. S přibývajícími stránkami, i jejím dospíváním, ji prostě nejde nelitovat. Asi nikoho nepřekvapí, že tento příběh nemůže mít dobrý konec.

O knize bylo již napsáno mnoho, a proto čtenáři, kterým se kniha dostala do ruky později, byli díky kauze ochuzeni o hlavní zápletku, prosákla totiž na svět s každým dalším zveřejněným příspěvkem. Z hlavního sdělení však mrazí, zvláště v případě, když si čtenář uvědomí, že ač může být příběh smyšlený, TOHLE se opravdu malým děvčátkům děje. A nesou si bohužel tohle utrpení s sebou celý život.

SMEKÁM před autorkou, jak pojala tak originální téma inspirované skutečnými událostmi. Vůbec se nedivím rozsahu románu, který čítá 688 stran. Autorka totiž dokázala přiblížit život řeholnic v klášteře Bílá Voda od padesátých let až po současnost.

Totalitní režim shromáždil řádové sestry do pohraničí a spoléhal, že tam postupně, ukryté před zraky veřejnosti, časem vymřou. Přestože ne všechny motivy odpovídají realitě, i tak vůbec nepochybuji o tom, že život tamějších obyvatelek kláštera byl krušný. Některé z nich byly mučené ve věznicích, většina nasazena na nucené práce, které hraničily s týráním a nechyběly fyzické útoky za účelem zastrašování… přesto všechno ženám nechyběla síla vytrvat a bojovat s překážkami, které jim režim nachystal. Jejich odhodlání a víra byla úctyhodná, stejně tak síla pomáhat tomu, kdo potřeboval.

Autorka psala román s přestávkami celých 10 let, v každé kapitole je vidět ta titěrná práce nashromážděných informací. Dle rozhovorů, které poskytla, čerpala nejen z archivů, ale mluvila s mnoha pamětníky a dokonce i nějaký čas v klášteře pobývala.

Přiznávám, že čtení knížky mi dalo zabrat. Nejen, že jsem se knihou potýkala dobrých 14 dnů, ale právě informace a děj ukrytý na stránkách mi nedovolil číst rychleji, na čtení jsem se potřebovala skutečně soustředit. Příběh jako takový je poutavý a čtivý, ale je proložen mnoha fakty, církevními korespondencí a jinými historickými dokumenty, kdy mé nadšení ve čtení uvadalo.
Ale v těch momentech bylo i pár světlých okamžiků, které mě nakoply číst dál.

⬇️Loučím se slovy biskupa Felixe.⬇️
„A kdo tomu nerozuměl, ať si to vymodlí!“

600 stránek, co přečtete jako nic. Přáním autorky bylo dostat příběh hornického regionu k širšímu publiku. To se jí podařilo s naprostým přehledem, dokázala čtivou a srozumitelnou formou ujasnit historické souvislosti a tím dala porozumět rázovité mentalitě zdejších obyvatel.
Už podruhé smekám klobouk před nádhernou formou vyprávění, které však trhá srdce u rodin a jejich osudů i těžkým životem (nejen) horníků v letech 1921-1945.
Kdo ještě nečetl, puste se do tohoJá se těším na třetí díl.

15 27.02.2022

Seriál Případy 1. oddělení asi nemusím představovat. Ale napíši vám pár vět o Josefu Marešovi.
Téměř 30 let pracoval u pražské policie a většinu právě na 1. oddělení, které následně i vedl.
Právě on je spoluautorem scénáře ke zmiňované a velmi oblíbené krimi sérii. Pozorný divák mohl pana Mareše poznat v prvním policistovi, který se v seriálu objevil a zkusil si tím i poprvé roli herce.

Kniha, která má formu rozhovoru, kdy na otázky Martina Moravce odpovídá Josef Mareš, vás bude zaručeně bavit. Je doslova nabitá informacemi ze zákulisí práce policisty.
Je rozdělená na části: vražda vrah a oběť ti druzí vyšetřovatelmůj život.

Vyprávění je skutečně poutavé, nechybí pikantnosti z vyšetřování zločinů, někdy smutné, někdy nechutné, ale jsou tam i veselé historky, co pobaví. Nadšenci krimi se dozví, které postupy vyšetřování jsou v seriálech někdy nesmyslné a zároveň si doplní mezery v policejním žargonu.
Po přečtení se můžete rovnou hlásit ve výběrovém řízení na pozici vyšetřovatele nebo operativce.

Kdo ještě nezaregistroval, tato kniha je třetí v řadě rozhovorů se zajímavými osobnostmi z ČR. Doporučuji taktéž rozhovory s pilotem Davidem Heclem a neurochirurgem Vladimírem Benešem.

12 20.10.2023

Robert Galbraith = Joanne Rowling, tuhle rovnici zná v literární světě asi každý. Autorka pod tímto pseudonymem vydává svoji povedenou sérii Detektiv Cormoran Strike.

A věděli jste, že už je zfilmováno dokonce všech 5 v ČR vydaných knih do 5 seriálových sérií?

V pátém případu vyšetřuje Cormoran s parťačkou Robin hodně starý zločin. Osloví ho dcera, které před 40 lety zmizela matka za podivných okolností. Že bude objasnění hodně složité, je zřejmé již od začátku.

Když jsem knihu vzala poprvé do ruky, tak mi vyděsilo množství stránek. Aaach, 976 stran pro mě byl trochu oříšek vzhledem k nedostatku času, co mám poslední dobou na čtení. V místech, kdy se dostávám na třístou stránku končí průměrně dlouhá kniha a tady nejsem ještě ani v třetině

Autorce se však klaním, jak dokáže i na tomto velkém množství stránek zaujmout čtenáře. Líbilo se mi vykreslením všech možných potencionálních pachatelů, postupné vyšetřování i varianty scénářů zločinu, které se honily detektivům hlavou, ale hlavně jsem s Cormoranem a Robin strávila celý rok. Díky této dlouhé době jsem je poznala zase o trošku více a čím dál více mě baví jejich vzájemná náklonost a chemie, která mezi nimi prostě je.
Finální rozuzlení případu pro mě bylo překvapující a celý děj příjemně napínavý, takže i přes velký počet stran byla kniha čtivá.

Šestý případ má v originálním vydání 1248 stran, takže už teď mi je jasné, že další kniha bude patřit zase k těžké váze. Ale i přesto se na nové vyšetřování se sympatickými parťáky těším.

Knihonoš je taková milá pohádka pro dospělé, která pohladí na duši všechny milovníky knih a čtení, knihomoly i knihomily.

Je to příběh o síle přátelství a samotě, o lásce a úctě ke knihám, o dětství, stárnutí i smrti, ale i víře v nové začátky. Příběh má mnoho krásných myšlenek nejenom o knihách.

„Je jedno, kolik knih člověk přečte, vždycky je jich víc, které ještě nečetl. To je ta tragédie. Kdo totiž rád čte, chce si přečíst dobré knihy všechny do jedné.“

„Víš, žádná knížka nemůže oslovit každého. Mimoto mohou i ty hloupé vést k chytrým nápadům. Trocha hlouposti ještě nikomu neublížila. Člověk jen musí dávat pozor, aby se nevymkla kontrole a nešířila se.“

Vedlejší roli v příběhu má kočička Pejsek, toho si zamilujete už pro to jeho štěkání.
Myslíte si, že jsem se pomátla??...nene, přečtěte si ten příběh sami, teď v zimě, hezky pod dekou, je na to ideální doba.

Kruté čtení, které má vadu na kráse, že se nejedná o román, ale o historii. Lidé tehdy volili mezi dvěma zly, dobrá volba neexistovala.

Karin Lednická přibližuje obraz jedné pozapomenuté tragédie, která se stala během druhé světové války v obci Životice uprostřed Těšínského Slezska. Tragického rána 6.8. 1944 zavraždilo gestapo 36 mužů (mezi nimi i mladé hochy) ze Životic a okolí, ve většině případů přímo před zraky jejich rodin, jako pomstu za 3 zabité příslušníky gestapa při partyzánském útoku v místním hostinci dvě noci předem. Tato krvavá msta bohužel pokračovala až do února 1945, do té doby zemřeli další lidé a desítky byly odvezeny do koncentračních táborů.

V knize je vše líčeno formou vyprávění, které je doplněné o dokumentární část včetně mnoha fotografií, které dodávají příběhu sílu.

Přiznávám, že tento dílek historie mi nebyl znám, dokud jsem se o něm nedočetla v druhém díle Šikmého kostela, tam je tato tragédie krátce zmíněna. Zaslouží si více, i proto jsem si rozhodla pro čtení této knížky, přestože historickou literaturu faktu běžně nečtu.

Ruta Sepetys dokazuje nemožné. Představit historii v rámci beletrie, tak aby byla čtivá a přístupná většímu okruhu čtenářů. Protože přiznejme si, že jen málokdo z nás by sáhl po literatuře faktu historie, dějiny, z předrevolučního období v Rumunsku.

Knihu už četli asi všichni, ale kdyby tu byl někdo jako já, kdo si ji nechal na později nebo ho dosud míjela, tak připomenu, že děj se odehrává v Rumunsku, v roce 1989, z velké části v rodině sedmnáctiletého Cristiana Florescu. Ten je, pod nátlakem tajné policie, přinucen k tomu, aby donášel na své blízké. Bohužel není jediný informátor. Rumunsko je jimi doslova prošpikované.

Dříve narozeným budou některé příběhy z knihy povědomé, protože před rokem 1989 byla situace u nás hodně podobná. Je to silné čtení, kde na čtenáře doslova doléhá strach a nejistota. Přečetla jsem se zatajeným dechem a nemohla jsem se dočkat, až se lidé probojují ke svobodě.
Myslím, že zrovna tato knížka je vhodným adeptem na zařazení do povinné četby, aby i dnešní studenti věděli, že svoboda není samozřejmost.

11 30.07.2023

Příběh o pejskovi Gumpovi je taková novodobá verze Dášenky. I díky filmovému zpracování se dostane k mnoha divákům a společně s knížkou se zaslouží o to, rozšířit osvětu dětem i dospělým. Osvětu, která se týká palčivého problému týrání zvířat.

Ne všichni pejsci mají totiž milující domov a pravidelnou stravu. Jsou tu i ti, kterým je ubližováno jak psychicky, tak fyzicky. Někteří se bohužel stanou dárkem, který omrzí a jsou i lidé, kteří mají zvířátka jen jako výdělečný byznys.

Příběh je vyprávěn očima psa Gumpa, který neměl právě jednoduchý start v našem světě, přesto neztrácí naději a víru v dobrých lidech. Jestli najde toho správného páníčka se dozvíte na necelých sto stránkách.

Knížka je doplněna o fotky a příběhy pejsků, jejich útrapy jsou naneštěstí podle skutečných událostí a opravdu se staly. I díky těmto bonusům se stává příběh autentičtější a hraje na city.

Gumpa jsem nejdříve viděla v jeho filmovém zpracování, četla jsem až následně, ale v obou případech jsem byla u hodně úseků smutná, doporučuji tedy kapesníčky na blízku.

Ze začátku to vypadalo jako pohádka ala Mauglí v dámském provedení, po pár stránkách jsem změnila názor. Tahle holka z bažiny vám rychle přiroste k srdci. Je to o osamělosti, dobrodružství, samostatnosti, lásce a hlavně o přírodě. Kya přímo před očima dospívá, mění se v ženu a přichází s tím související nástrahy.

Na postavičky z kaštanů se už nikdy nebudu koukat tak jako dříve. Severské krimi se v tomto případě nezapře. Přestup z Kavárny v Kodani ️na předměstí Kodaně, kde se stala první vražda bylo pro mě tvrdé procitnutí z hygge pohody předchozí knížky. Pokud však máte rádi drsné, studené, místy až brutální příběhy, jste u Kaštánka na správné adrese. Kniha má krátké kapitoly, které udávají rychlý spád a vy se bojíte, že každou chvilkou dojde k další vraždě, která bude ještě horší než ta předchozí.

Aristokratka = humorná jednohubka na letní čtení. Jak asi může dopadnout audience u královny Beatrix, když přiletí silná trojka ve složení poslední aristokratky Marie, její matky hraběnky Vivien a kuchařky Tiché. Ta je jmenovaná jako "kurátorka" obrazu "Bordel v kuchyni", nepoznaného obrazu Portrét služebné od Rembrandta, který rodina vrátila do nizozemského království.
Po předchozím dílu jsem se opět pobavila, a to mi aktuálně ke štěstí stačí. Fandové téhle bláznivé rodiny se jistě najdou.

Při čtení této knížky jsem viděla rudě, informace pro mě byly těžko stravitelné, ale neměli bychom před nimi zavírat oči. Sedm zpovědí se severokorejskými uprchlíky, rozhovory díky kterým si budete více vážit své svobody.

KLDR vypouští jenom zprávy, o které se chce podělit se světem. Podrobnosti o běžném životě občanů jsou světu však utajeny. Tady máš možnost se dozvědět více od profesorky, dělníka, převaděče, vysokoškolačky, feministky, řidiče a důchodkyně, ti všichni se dobrovolně rozhodli opustit svou zemi a útěk za svobodou se jim podařil.

Jednotlivé zpovědi jsou hodně osobní a reálie o 7 denním pracovním týdnu, 10 leté povinné vojenské službě, týdenních nebo měsíčních přídělech jídla, veřejné popravy se vám dostanou hodně pod kůži. Každodenní tvrdá práce v zemědělství na venkově za každodenního počasí, přesto však rodiny žijí tak chudě, že trpí podvýživou nebo hladem.

Bylo toho tolik, co mi při čtení zvedlo ze židle, ale přesně, jak psala v úvodu autorka @ninaspitalnikova, doporučuji nesoudit. Mé osobní doporučení je přečíst

9 17.09.2022

Nebojte se těch zelených obalů! Přicházím s doporučením na další knihu z edice původní česká detektivka. Zhltla jsem ji na posezení, tedy přesněji za dva večery, kdy mi čas na čtení umožnila rodina.

Jde o druhou knihu ze série s psychologem Martinem Steinem. Anotace prozradí, s jakým případem bude policii nápomocen tentokrát.

Já dodávám, že jde o čtivou detektivku, která se rozjíždí pěkně z ostra, hned ze začátku a bez velkého zdržování jdeme s týmem do akce. Ikdyž jsem se s psychologem Martinem Steinem potkala poprvé, je to velký sympaťák, stejně jako kapitánka Patricie Charvátová a lidé v jejím týmu. Líbí se mi jejich forma spolupráce, která je založená na důvěře. Martin Steiner dostává prostor potvrdit svoje teorie a přináší podněty pro další vyšetřování. Odhalení pachatele bylo velkým překvapením nejen pro vyšetřovatele, ale i mě jako čtenáře.

Deník farářky vás provede rokem života paní farářky Martiny Viktorie Kopecké. Jsou v něm nahuštěny zážitky z posledních tří let před vydáním knihy a drží se časově církevním rokem.
Začíná časem adventu, Vánoci, pokračuje přes zimní liturgické mezidobí a postní čas k Velikonocům, dále svatodušní doba a letní liturgické mezidobí než přijde nový adventní čas.

V knize je zveřejněno několik kázání, modliteb nebo citací nejenom z Bible. Ale určitě se tím nenechte odradit, pokud jde víra mimo vás, je taktéž plná lidských příběhů, zážitků z cest, popisů církevních obřadů, vyprávění z každodenního života mladé farářky.
Je to kniha plná života, lásky i naděje, přestože nechybí pasáže o smrti, bolesti i nemoci.

Zpestřením jsou osobní fotografie, které doplňují barvité a místy vtipné vyprávění. Jsou zde zveřejněny i výňatky z již publikovaných rozhovorů, kde prozradila farářka mnoho osobních zajímavostí.

Mě osobně se líbily hlavně její zamyšlení i motivační citáty. Jedna její univerzální rada, by se mohla hodit i vám. ️„Žij, teď a tady.“

Děkuji za společné chvíle a laskavé slovo

Tuhle záchrannou misi ve vesmíru si můžete užít, ikdyž nejste příznivcem scifi, já jsem toho zdárným příkladem. Po dvou letech se vracím k autorovi, od kterého znáte knihu i film Marťan, já se teď po přečtení těším na slibované filmové zpracování v hlavní roli s Ryanem Goslingem.
V knize je průběžně vysvětleno dost jevů z fyziky, chemie, biologie...., přesto si myslím, že vás tahle napínavá onemanshow bude bavit.

Holky, tato recenze je směřována přímo na vás. Snad pánové prominou.

Urychleně sháněj knížku, pokud chceš:
prožít léto na Francouzské Riviéře
na jedné z luxusních jachet na vlnách Středozemního moře
ve společnosti nebezpečně přitažlivého miliardáře
delikátní francouzská kuchyně zajištěna i včetně kvalitních vín a šampaňského
budeš se bavit, dojímat, chvilkami červenat

Mimochodem hlavní hrdinka je jako chůva, za tyhle prázdniny, i štědře placená. Ale tato práce snů má jediné pravidlo: Nezačít si nic se šéfem. Ale pravidla se mají porušovat.

Přiznávám, že mě před čtením vyděsil počet stránek, kterých je skoro 500. Ale hlavně předchozí zkušenost s některými romány pro ženy a dívky, kde jsem se při čtení dost nudila. Tento příběh, dle mého názoru, zaujme jak náctileté čtenářky, tak „vyzrálé“ ženy. Ať hodí kamenem, kdo se občas u čtení romantický příběhů nezasní.

Mezi hlavními hrdiny funguje chemie, a to jiskření se nedá přehlédnout. Vyprávění se střídá z pohledu Josie i Xaviera, takže čtenář někdy najde stejnou situaci popsanou očima ženy/muže. O vtipné situace tedy není nouze.

Líbila se mi atmosféra, která postupuje celým dějem. Sympatické kamarádky Josie i celé osazenstvo jachty, ani Dauphine nebyl překvapivě rozmazlený bohatý fracek. Příjemně mě překvapila dramatická zápletka, nechyběly dojemné scény, lásky a hot scén bylo také dost a konec jak má být.

7 20.10.2023

Knížečku s podtitulem „trpce úsměvná kniha, ze které vás bude mrazit“ přečtete za jeden večer. Její dopad však ve vás bude ještě určitě pár dní rezonovat.

Anotace, která je uvedena na zadní straně knihy, přibližuje, o čem těch pár stránek je asi nejlépe.

Ze začátku mi to opravdu přišlo úsměvné, ale stačilo pár stránek a osvěžila jsem si vlastní vzpomínky. Strach o zdraví, absurdní nařízení, které se měnily ze dne na den, volba prevence, obavy o svobodu, lidské i finanční ztráty, vyjádření vlastního názoru a zachování zdravého rozumu. Nebudete tomu věřit, ale to vše se vešlo do necelých 150 stránek.

Na konci příběhu se i bojím zamyslet, jestli jsme se z těch pár let alespoň jako společnost poučili.

Kniha, co se mi až neskutečně zaryla do paměti. Určitě se k autorce vrátím.

Dvě časové linky, které průběžně doplňují celkovou atmosféru až nehumánního zacházení s pacienty ústavu pro choromyslné. Clara, jako čerstvě osmnáctiletá, je tam proti své vůli umístěna jen proto, že se vzepřela svým rodičům. Ta bezmoc, bezpráví, bezvýchodná situace prostupuje jejím příběhem stránku za stránkou. Přiznávám, že na konci příběhu i slzička ukápla.

Ze začátku jsem byla z příběhu celkem rozpačitá, ale jakmile se příběh rozjel našla jsem v každé kapitole zajímavé náměty k zamyšlení.

Hlavní myšlenku knihy jsem našla v nádherném přirovnání s hraním šach, kde se každým tahem otevírá nový svět plný možností. V životě je to stejné a právě hlavní hrdinka Nora má možnost vyzkoušet si v půlnoční knihovně některé z životů, které by vypadaly úplně jinak na základě svých jiných dřívějších rozhodnutí. Jestli najde ten pravý a nejlepší život, který si kdy přála žít, to už si musíte přečíst sami.

Pro vás předávám jedno poselství, co je v knize také zmíněno, a kterým se snažím řídit.
"Na plnění snů není nikdy pozdě."
Protože jsou pak smutné případy lidí se sny, ale už málokdo pro to udělá alespoň malý krok, aby si je během života plnil.