Lenka27 komentáře u knih

Lenka Chalupová - nový objev pro mě. Kniha mě naprosto vtáhla do děje. A tak to mám ráda. Žiju životem ve starém domě, kde rostou ořešáky, sklízím zelené třešně, z nich pálím pálenku a bojím se, co dalšího zlého se v domě stane. Protože dům miluji a je pro mě zároveň prokletím. Děkuji za úniky ze svého života.

7 09.09.2023

Totálně mě kniha rozsekala u vyprávění Maryčky. Celý příběh se propojil až vyprávěním otce. A flíček? Výborný slang, napětí, co bude, co se děje v neděli odpoledne. Vyprávění syna, matky a otce bylo velice dobře zvoleno. Zvláště u otce jsem si uvědomila, že žena si myslí, že dělá domácnost co nejlepší a muž nemá prostor k dýchání. Nutilo mě to přemýšlet o vlastním vztahu. Jinak těžko něco říci, vše by bylo spojler a já bych u této knihy zakázala dávat spojlery. Samozřejmě Hanišová jako vždy otevře silné téma a tentokrát je to něco, co se nám každému může stát. Myslela jsem, že Houbařku už u mě nic nepřekoná, ale Neděle odpoledne je momentálně o stupínek výše.

7 09.09.2023

I přes nedokonalý překlad a dokonce věcné chyby, ten příběh za to nemůže, že to odflákla překladatelka i korektorka.
Tolik krásných vět, které jsem dostala naservírované jako na na zlatém podnosu, jsem dlouho nečetla.
Krásný příběh, i jsem se poučila, citlivé prolínání rovin.
Jediná věc mi vrtá hlavou, všechny zmíněné knihy znám. Pátrala jsem po Sbohem půlnoci, nic jsem nenašla a ani jméno spisovatelky Jean Rhysová mi není známé.
Děkuji za dva krásné dny prosycené vůní zákusků profesorky Cohenové, za eleganci, tres chic, která mi na našich ulicích, ale obecně tak schází a taky za pravdu, že Francouzi nebyli tak skvělí, viz "vraní dopisy", matně zmíněný Vél' d'Hiv a za milenky nacistů.

2 02.10.2021

Hodně syrové, hodně realistické. Málem už jsem čekala i jak má stolice vliv na Richardovu náladu.
Co se týče ztotožnění s postavami, fakt jsem se jako žena snažila ztotožnit s Alicí, ale její znásilňování lidí, manipulace a jistá hysterie mi připomínala mou matku. Nejsmutnější asi bylo, že, když se začínala uklidňovat, vlastně už byla v cíli jednoho manželství.
Osobně si myslím, že ti dva neměli šanci a pokud to spolu vydrželi 17 let, klidně už spolu mohli zůstat. Nedávala bych jim ani dva roky. Zcela mezi nimi chyběl spojující humor a vlastně se od začátku až tak úplně nemuseli. Žádné bláznivé zamilování to nebylo, což není na škodu, ale tady to hodně drhlo.
Starost o děti, tady jsem se hodně položila do příběhu, jak jsem tohle znala. Já osm let doma, ex ani nevěděl, do jaké třídy holky chodí. Akorát jsem nevyšilovala, našla jsem si "to svoje". A vlastně jsem z něj měla legraci, stejně jako z Richarda.
Konec byl téměř klišé, chlap si uvědomí, že zase znovu se mu nechce, cesta zpátky zavřená. No, vyjádřil to přesně po*ral to.
Co mi trochu chybělo, ale asi to tak mělo být, více popisnosti. Knihu jsem přečetla tak rychle jako recept na koláč, který znám, jenom se potřebuji ujistit, že si to dobře pamatuji.

6 02.10.2021

Všem se omlouvám, ale v době, kdy jsem knihu četla, mi nesedla. Bylo to na mě najednou moc bídy, chudoby a malebné přírody. Očekávala jsem víc. Ale vím, že to ve mně je, že k sobě najdeme cestu. Tato kniha potřebuje čas a moc ráda se k ní vrátím.

Vše už snad bylo napsáno. Nečíst Clayův most je ostuda. Koneně klasický příběh o Dunbaryovích klucích a jejich osudu. Pro mě povinná četba.

11 17.04.2021

Tentokrát jsem nic zvláštního nečekala, mně totiž po Do tmy Ke dnu hrozně zklamala. Před povodní bych snad ani neřadila do trilogie. Vykreslení postav je dokonalé, stylově mi připomnělo Havlíčka. Díky tomu je pro čtenáře snadné ztotožnit se s některou z postav. Narativní postup byl velice zvláštní a co se týče žánru, váhám nad psychologickým dramatem kombinovaným se scifi podbarvené hlubokým depresivním aspektem. Takto na mě působila první polovina a nebýt Hedy, jen ztěžka bych se prokousala do druhé poloviny, kde se vše stane více "čtenářsky přátelské". Rozuzlí se Haniččino tajemství, více graduje děj, nestojí jen na místě mýtu, tajemna. Samozřejmě je to fajn, já jsem se od té chvíle začala na knihu těšit. Jen mám opět neodbytný pocit, že paní Bolavá dostala strach, že kdyby té deprese, eventuálních obětí a syrovosti bylo víc, nebylo by to už pro "běžného čtenáře".
Co velmi oceňuji, je dostat do díla prostřednictvím vodního světa tolik úžasných metafor, každodenních pravd, které je dobré si opakovat.
SPOILER - Vzhledem k tomu, že jsem dočetla včera večer, ještě to ve mně rezonuje, zraněná ploutev, podivné otcovství a Járovo zmrtvýchvstání, čarování s vodou. KONEC SPOILERU
Dávám sentimentálně pět, protože Anna Bolavá mě dostala, i když konec dobrý, všechno dobré si snad příště odpustí a půjde na dřeň té nejdepresivnější kobky, budeme se hrabat v těch největších svinstvech. Věřím, že to tam je, jen strach o ztrátu čtenáře jí brání se rozvinout tak, jak by chtěla.

9 17.04.2021

Z některých knih mám respekt. Co napsat, aby to nebyla slátanina... Nicméně dojem je tak silný, že se pokusím napsat pár svých postřehů. Knihu jsem si dávkovala po povídkách a ty nejoblíbenější jsem si znovu pročítala. Pokusila se zamyslet, proč, kam ten člověk došel ve svých úvahách až ke konci. Paní Hanišová to vystihla mistrně. Obzvlášť chtěla vyzdvihnout povídku "Zbytečný člověk", tady jsem tu naději prostě nenašla a povídka se pro mě stala jakýmsi mementem mori, vedoucí k etickým otázkám udržení života dítěte za každou cen. Možná překvapím tím, že po přečtení knihy jsem si uvědomila, jak miluji život. A že je dobré si to připomenout.

9 25.02.2021

Šance tu vždycky je. Kniha mě vtáhla a nepustila. Možná je to tím, že ač jsem generačně jen o málo mladší, problémy hlavních hrdinů mi klepou na dveře. Skvělé moudra, propletenec přátelství, jedna žena, tři muži - to je vždycky průser. Autor si s tou knihou vyloženě pohrál, rozuzlení bylo zajímavé. Za mě Šance tu je... Určitě. Ale doporučuji lidem, kteří už mají něco odžito. Vzdáleně se mi připomněl Poslední kabriolet. Ale ten je jen jeden, jediný, prostě nejlepší.

2 25.02.2021

Každý máme své útočiště. Smutek skrýváme úsměvem, vnitřní prázdnotu zaplňujeme hromaděním věcí. Ze světa, který se pro nás stal nesnesitelným, utečeme na ostrov, na jinou planetu, do jiné doby...
Psychologický román, který mě nezaujal ani tak dějem, jako námětem. Útočiště jsou i lži, ať už míněné jako milosrdné, nebo nevyhnutelné. Spojily se mi některé střípky mozaiky.

Miluji povídky a má očekávání byla příliš vysoká. Kniha je to bezesporu skvělá, autorka jde v některých povídkách až na dřeň, jinde ale jen klouže po povrchu. S některými povídkami jsem se setkala ve více povídkách. Celkově mi prostě v daném období kniha nesedla, což neznamená, že se k ní nevrátím. Kdyby to bylo možná, dala bych ji do - chci přečíst znovu.

1 18.11.2020

Slečna či paní DominaCZ má očividně problém s naším rodným jazykem (viz ti fakani topili... atd.), takže chápu že tato niché literatura je pro ni problémová.
Za mě samozřejmě Jakuba Katalpa jako vždy skvělá, silný příběh, precizně vystavěný popis postav, s tématem se poprala dobře. Ostatně Němci jsou už v povinné četbě.

Musela jsem si sama v sobě udělat rekonstrukci, abych dokázala o třetí knize mé oblíbené autorky napsat pár slov. Prvním pocitem bylo zklamání, neztotožnila jsem se s hlavní hrdinkou a to je od začátku špatně. S odstupem se dívám nezaujatě na příběh a snažím se nespojovat tři knihy autorky, hledat vzorce jako mateřství, vyhrocené situace, opakující se historie... Je to příběh, není typický, ale i takové se dějí a je dobré si o tom přečíst. Mateřství nemusí být spojeno jen s tryskajícími láskyplnými pocity, co vše se může odehrávat v hlavě matky. Sama jsem matkou dvou dcer a uvědomila jsem si, jaké mám štěstí, že jsem je přijala takové jaké jsou, nesnažím se je nějak "upravit". Také to štěstí, že vyrostly v - dá-li se to tak říci - harmonickém prostředí. Z knihy ve mě zůstal pocit, který podvědomě odsouvám. Historie, rodinné modely. Ta pachuť - historie se svým způsobem zopakovala. Konec ve mně vyvolal nejvíce otázek, to stigma, které si neseme, ač se mu tolik bráníme.

3 29.12.2019

Asi jsem zaujatá, ale Julian Barnes je moje srdeční záležitost. Příběh tak zdánlivě banální, který zasáhl a navždy poznamenal oba, jejich rodiny, přátele.... Genius loci se tady vznáší, úplně ho cítím, tradiční městská morálka, hlavně nevybočit. Někdy se stane, že se člověk zasekne v době, úseku svého života a není schopen, možná ani nechce zpátky. Takto vidím Paula - ty jeho proměny - jsem jedinečný - jsem úplně jedinečný - nechci to, ale jsem jedinečný - nic s tím nenadělám, jsem jedinečný. Někdo by řekl - zničil si život, zničila si život? Lze vůbec zničit život a ještě svobodně, o své vlastní vůli? Jednáme, jak myslíme. Myslíme, jak jednáme. Ustrneme v době, které je pro nás pohodlná, finanční nouze Paula netrápila, tak nějak se v tom plácal, ostatně byla to jeho volba. Rozhodně se neztotožňuji s tímto postojem, já jsem pro rázné řezy. Ale nebýt myšlenkového plynutí Juliana Barnese, nedostalo by se mi tolika moudrých myšlenek, které mi rezonují v hlavě. Pro mnohé nezáživné, pro mě daleko od Vědomí konce, ale přesto bravo, dlouho jsem se mazlila s mnoha větami.

10 19.11.2019

Ne že by Olga byla špatné počtení, ale stejně jako ona je málo opravdová, prostě jí to nějak nevěřím, tak i samotný román jen tak klouže jako pádlo po hladině. Přitom příběh samotný má hluboký potenciál, tady by pan spisovatel mohl hrábnou až na dno a emoce by přitom nemusely tryskat proudem, ale chytit za srdce. Tak mám z knihy rozporuplné pocity, chybělo mi tam to "něco" a ten experiment dvou pohledů a dopisů mi nějak nesedl. Ale dobrá, lepší průměr. Čtení pro ty, co čekají, co přijde, a ono vlastně nic.

5 30.06.2019

Čtu méně, důvod je prozaický, ve svém pozdním věku jsem se dala na studium bohemistiky.
Mlýn jsem čistě náhodou vzala do ruky spolu s "povinnou četbou" a děkuji své ruce, že sáhla po správné knize.
Četla jsem pomalu, obzvlášť výstřižky z Rudého práva, oslavná báseň Vítězslava Nezvala mi byla známa, ale vidět to takto černé na bílém.... Každý chybujeme, ale i chyby mají svou míru. A když jsem se dostala k osmdesátým létům, kdy jsem prožila své mládí, vařila se mi krev v žilách. Opravdu to tak bylo, každý byl už nějak zabydlen ve své "ulitě", de facto spokojen. Jak mocně působí, když člověk musí řešit, jestli bude maso k obědu, toaleťák a vložky. Éra chataření se mi zobrazila ve všech barvách, tam si totiž lidé - ve "své" chatě mohli říct sousedovi "svůj" názor. Vzpomněla jsem si, jak mi rodiče v osmé třídě řekli, že ač mám samé jedničky po celou dobu ZŠ, na gymnázium si přihlášku dát nemůžu. Tak jsem to vzala oklikou, ale jak řekla jeden z hlavních hrdinů: "Vzali jste nám čas". A to se nedá odpustit, čas je spolu se zdravím nejvzácnější dar, který jsme dostali a bohužel nebylo jen na nás, jak ho využijeme...
Nakolik je příběh přikrášlen, jsem si nepřipouštěla. Tady jde o podstatu věci. Můžete mi vzít všechno, ale svobodu má člověk v sobě, ta se nedá "udělat". "Změníš možná režim, ale lidi ne, svobodu musíš mít v sobě - tu si musíš vybojovat".
Divoká porevoluční léta jsou popsána velmi pregnantně - ostatně dějiny tvořili lidé, kteří si změnili režim.
Tvrdím celou dobu, že dokud budou žít všichni, kteří zažili socialismus s lidskou, či bez lidské tváře, nic se nezmění. Nevyjímám z toho ani sebe, jsou tam ty vzpomínky... Co jsem ovšem nečekala, že na tom marastu a kupě hnoje vykvete křehká květinka naděje, že se můžeme mít všichni stejně a jako už tolikrát usadí se v hlavě mladých lidí. Závist je věčná. Ne nadarmo je druhým smrtelným hříchem.
Je mi z té knihy smutno, je tak pravdivá, až to bolí a třeba jednou - to už tady nebudu - to bude dobré... Snažím se cestovat, nikde není na růžích ustláno, ale přála bych svým pravnoučatům, jejich kamarádům a kolegům, aby měli svobodu v duši jako samozřejmost.

17 06.03.2019

Tak tomu říkám jízda. Ocitla jsem se v Netanji a Dovík Gé mě přinutil po několik večerů dostat se až na dřeň, obnažit se tak, jako to udělal on. Uvažuji, kolikrát budu muset příběh číst, abych sobecky pro sebe vyždímala vše, co skrývá, tolik syrové pravdy, černého humoru a emocí, balancujících na hraně, ten pocit, jestli plakat, či smát se. Kniha je jako život, není lehká (kdo taky řekl, že život má být šťastný), je okořeněna Dovíkovými vtipy (to jsou ty chvíle štěstí). Brilantní formulace těch nejniternějších pocitů mě znovu a znovu dostávaly. Ztráta milované osoby, sebeúcty, ještě jednou to zažít, než světla zhasnou...

7 17.11.2018

Jsem ráda, že se ke mně bohyně dostaly až po šílenství, které nastalo kolem jejich vydání. Kdo nečetl Žítkovské bohyně, je absolutní barbar, který se nezajímá o současnou českou tvorbu. Vyhnání Gerdy jsem četla a zůstala mi na jazyku jakási pachuť vítězství, pocit pošpinění, kniha mi dlouho rezonovala v hlavě. Bohyně se mi někdy četly obtížněji, archívní záznamy nejsou zrovna populární četba. Nicméně příběh se odvíjel a chtěla jsem se dostat do děje, ten moment, kdy vím, že jsem narazila na knihu, která ve mně zanechá stopu, v níž nacházím "to své". Dora a její příběh nás zavede do kraje, který je popsán tak, že mám pocit, že běžím po stráni do stavení, kde suší své byliny Surmena, dostanu krajáč mléka a usadím se u kamen.
Bohyně jako takové zanikly, ale lidé stále hledají radu u kartářek, v numerologii, stále chodí tajně, nikdo se tím nechlubí, že v dnešní době, kdy se přece dá vše vysvětlit racionálně a odbornou pomoc můžeme najít u renomovaných psychologů, se někdo uchýlil k tak nedůvěryhodným praktikám. Z knihy je zároveň cítit nesvoboda, hloupost, která plodí krutost, komunistický režim si nezavdal se středověkými praktikami upalování čarodějnic. Je to smutné čtení, po přečtení poslední stránky se mi svíralo srdce bolestí, zlobou, bezmocí... Knihu jsem četla v létě, ale až teď jsem se odhodlala napsat pár řádků, smířená s tím, že každý z nás má nějaký osud, který může svým způsobem změnit.Otázkou je, zda pouze nezvolil jinou cestu, aby došel ke stejnému cíli. Všechno je tak, jak má být.

8 27.10.2018

Agathu prostě nejde nemilovat. Deset malých černoušků jsem četla kdysi velmi dávno a přišlo mi na mysl přečíst si je znovu, abych si připomenula geniální stavbu detektivek A. Christie. Příběh promyšlený do detailu, moment překvapení, úžasná atmosféra ostrova, mistrně vykreslené postavy. Úžasné čtivo, určitě opráším další knihy, i když někdy si možná v průběhu příběhu vzpomenu na vraha, který nemusí být jen zahradník, bude mi potěšením strávit pár večerů s paní spisovatelkou.

10 27.10.2018

Opět se mi potvrdilo, jak tenký led představuje pokračování - navázání na příběh, který mohl zůstat v určitém bodu na představivosti čtenářů, nebo podlehnout volání davu: "Chceme konec, nejlépe šťastný". Snažím se vyhýbat nálepce "romány pro ženy", abych nebyla znovu zklamána, jak je všeobecná žena vnímána. Je to jednoduchá bytost, která miluje knihy, jež se čtou téměř samy, je tam nějaká ta láska, spousta problémů, nosný děj a nakonec to všechno dobře dopadne. Pokud se cítíte být takovou ženou, potom vám vřele doporučuji Clařino tajemství i Clařino dědictví, kde naleznete všechny výše zmíněné atributy románů pro ženy. Možná i nějaká ta slza skane po tváři, u Morvanů si jistě najdete svého oblíbence, kterému budete držet palce, aby ho již nepotkala žádná tragédie. Pokud od kvalitního čtiva očekáváte více, doporučuji zvolit jinou knihu.