LadyCharlene komentáře u knih

Velmi poutavá kniha o tom, že lidstvo se jednou zahubí samo...
Autor nám naštěstí dal velmi sympatického hlavního hrdinu, který si ví se vším rady, na můj vkus trochu až moc. Ale to mu bez výčitek odpustím. Příběh není jen hlubinnou psychologickou sondou do člověka samého, ale i do společnosti a politických systémů. Je k nevíře kolik myšlenek Wyndham do knihy zahrnul. Kromě kritiky tu máme ale dilemata, která čtenář chtě nechtě řeší s hlavním protagonistou. Ne, že by kniha byla bez chyby, některé úvahy na mě byly až moc dlouhé, takže jsem párkrát u čtení ztratila pozornost, ale vzápětí mě autor probudil pořádnou akcí. Děj plyne stejně jako čas na postapokalyptickém anglickém venkově, Líbí se mi i kontrasty, které nám autor předkládá příroda x člověk. technika x život bez elektřiny, bujná divočina x umírající hospodářská zvířata... Den trifidů můžu jen doporučit, a to i čtenářům, kteří sci-fi neholdují.

22 05.03.2024

(SPOILER) Velmi ubíjející četba, tak jak bylo těžké tuto knihu přečíst, je těžké ji hodnotit. V průběhu čtení jsem na ni postupně změnila názor. Není zde kapitoly, aby čtenář nebyl zahlcen hnusem, neskutečným násilím, zlobou, bezohledností, absolutní absencí jakékoliv empatie, soucitu a milosrdenství... Kniha nasáklá násilím a bezmocí svou repetetivností člověka udolá a další hrůzy, i když jsou stupňované, vlastně čtenář očekává a ke konci knihy už ho ani nešokuje. Ovšem i v této knize se najdou velmi malé střípky onoho světla naděje, ty světlé chvilky, jako by se zastavil čas a tu nekonečně dlouhou vteřinu zažíváte společně s hlavním hrdinou.
Nepřijde mi, že by kniha přímo pojednávala o hrůzách války, možná tak o dopadech, kdy byly mnohé vesnice pod hlídkou německých vojsk a vesničané museli to málo, co měli odevzdávat německým "hrdinům", možná proto se mezi vesničany zvyšovala agrese a bezohlednost vůči cizím, možná i ta nenávist, xenofobie... Nicméně, my sledujeme dějovou linku malého chlapce, který kam přijde, ustavičně bojuje o svůj život... To, že vesničané věří, že na ně malý kluk přivolá "mor, choleru a mravence" snad není důsledek války, to jen svědčí o groteskně tragické negramotnosti a zaostalosti tamního obyvatelstva. Ale dobře, dívám se na to z pohledu člověka 21. století. Takže dobře, pověry, zvyky a tradice, ty přece všichni milujeme, tak co třeba to pokrytectví? Nebudu lhát o tom, že když došlo na letmé setkání vesničanů s transportovanými Židy, už se mě zmocňoval pocit beznaděje. Posílat nevinné děti, cizí lidi s veselím do plynu a vzápětí se ohánět vírou? Od této části jsem začala pociťovat rostoucí vztek, takže se bez mučení přiznám, že když došlo na drancování vesnice těmi "rádoby Dothraki", tak jsem se skutečně bála jen o ty koně...
Pro mě je Nabarvené ptáče demonstrací lidské zrůdnosti, čeho všeho jsou lidé schopní, je jim vlastní násilí, zloba, stádovitost, sebestřednost. Nemusíme až na ruský venkov 40. let. Kolik takových nabarvených ptáčat sedí ve školních lavicích a denně se musí potýkat s ostrými klovanci svých spolužáků? Nepochopitelné chování ke zvířatům - množírny, klecové chovy, testování na zvířatech. A dokonce i hloupé internetové diskuze jsou důkazem, že Kosiński napsal nadčasovou sondu do hlubin lidské zrůdnosti, která je v lidstvu zakořeněná natolik, že i za 200 let bude toto dílo aktuální.
Třešničkou na dortu lidské zvrácenosti je záležitost z doslovu se dvěma hromotluky, kteří si chtěli "pomluvu své vesnice" vyřídit s autorem ručně. SPOILER: Ať se na mě nikdo nezlobí, ale pokud se nějakej buran pozná v postavě, co znásilňuje králíka, obcuje se svou vlastní sestrou, hází 10leté dítě do jímky, zavěšuje ho ke stropu a štve na něj psa, nebo se za mladých let seběhnul s kámošema na osamělýho kluka a chtěl mu vlézt do kalhot... a mnoho dalších, tak asi nebude problém v knize a autorovi, ne? KONEC SPOILERU
Ale na závěr něco pozitivnějšího: moc se mi líbila okolní krajina, také se mi líbilo, že vojáci, i na straně Rudé armády, i na straně Němců, byli vlastně kladnými postavami. Také se mi líbily znalosti některých postav, léčitelé, i ten ptáčník... A četlo se to rychle. I když na tomto seznamu není tolik věcí, musím knize dát takto vysoké hodnocení, protože je to právě analýza lidské duše, oloupání jednotlivých lidských vrstev až na tu prohnilou dřeň, která se schovává pod rouškou víry, vlastenectví, tradic nebo "ochrany rodiny"...

21 26.07.2021

(SPOILER) Moje druhá zkušenost s Mornštajnovou, a byl to literární orgasmus. Nemyslím celou knihu, ale to zakončení... dlouho jsem u posledních vět knihy neměla pusu dokořán, a bylo mi jedno, že sedím v autobuse. První polovina knihy mi přišla utahaná, nepodstatná, nepřímost hlavní hrdinky nutí člověka fabulovat a domýšlet si, a v poslední třetině knihy to na nás vychrlí... Mimochodem krásná metafora s lesem, oceňuju, že to autorka vydržela až do konce a neztratila "nit". I přesto, že chvílemi byl děj předvídatelnější, stále to mělo hutnou atmosféru, bylo to napínavé, frustrující, nervy drásající. Já jsem na hlavní hrdinku křičela "ŘEKNI JIM TO, ŘEKNI JIM TO VŠECHNO! NEDUS TO!" Taková bezmoc, ta její odevzdanost, touha po tom se schovat... SPOILER: Kniha vám ani nedá uspokojivý konec, to mě asi mrzelo nejvíc. Ale ono to k happyendu ani dospět nemohlo... Od začátku do konce budete rodinu hlavní hrdinky NENÁVIDĚT, jak já bych je nakopala do těch jejich kyselých čumáků. Autorka se nevěnuje jen jednomu společenskému tabuizovanému problému. Je jich tam víc. Je to takovej řetězec, na jehož konci trpí nevinný.
Díky druhé polovině a postupnému přiznávání hlavní hrdinky by stálo za to knihu přečíst ještě jednou, protože některé ty "utahanosti" první části začnou dávat smysl. A všimnete si "nepodstatných" maličkostí. Bože, kéž bych to nepřečetla tak rychle... Moc se těším na paní Mornštajnovou na Světě knihy.
DOPORUČUJU, DOPORUČUJU, DOPORUČUJU!!!

17 06.05.2023

(SPOILER) Tak to byl fofr. I na 50 stranách se může skrývat důležité poselství. Krásný popis, příběh je něžný jako letní vánek a ilustrace vám navodí překrásnou atmosféru francouzského venkova. Kniha není pouze o muži, který sázel stromy, je to o muži, který pustině vdechl život. Tuto novelku by si měly přečíst "hlavy pomazané", třeba bychom za pár let místo betonových přehrad a věčně vyschlé půdy mohli řešit jak to té naší planetce v zeleném hávu sluší. Akorát konec pro našeho hrdinu asi nebyl úplně pěkný, člověk zvyklý na svobodu, přírodu a svůj klid skončí v důchoďáku. Tady je i vidět, že nevděčnost je věčná.

17 15.06.2020

Velmi čtivá kniha, se všemi výpověďmi si připadáte, že koukáte na dokument. Velmi čtivá a depresivní... Mně Olgy prostě bylo líto. Ona otloukánkem byla, ať si kdo chce tvrdí, co chce. Pokud je dítě v jednom kuse odstrkováno, přehlíženo a šikanováno, nemůže od něj nikdo chtít, aby z jedince byla v dospělosti veselá, společenská a vstřícná osobnost. Všichni víme, co provedla, ale jedno svědectví mě "tak trošku pobavilo", spousta lidí tvrdí, že dnešní společnost je prohnilá, všichni žijí na sociálních sítích, když je někdo svědkem nepravosti, neudělá nic jiného než že vytáhne telefon a fotí nebo natáčí, a to přesně udělal jeden svědek "nehody". Takže nejen dnešní dobu lze viděti pouze přes čočku fotoaparátu. Už jen na výpovědích rodiny je mrazivé s jakým odstupem, s jakým chladem a lhostejností vypovídali o Olze při výsleších bezprostředně po činu. Ta rodina v pořádku nebyla. Nejvíc mě rozčilovala její starší sestra, jako starší sestra přece po té mladší nemůžu chtít, aby ona jevila zájem, když si představíte dvě malý holčičky, která by se měla zajímat víc? Ta mladší? Nevíme, jestli třeba Olga nebyla nechtěné dítě, a z toho by vyplývala ona lhostejnost a odstup rodičů. Další věc, která mě v příběhu Olgy Hepnarové zaráží je odborná péče. Do léčebny ji její matka poslala už ve dvanácti letech, poté v dospělosti sama chtěla vyhledat lékařskou pomoc, což jí moc nevyšlo a nakonec soudní lékaři i přesto, že jí zjistili psychopatické rysy, schizoidní rysy, agresivitu, neříkejte mi, že netrpěla depresemi, ji prohlásili za duševně zdravou, a to několikrát a stáli si za tím... I když po nějaké době o sobě začala tvrdit, že ani není Olgou. A pak byli schopni do posudku napsat, že "převýchova" není možná, potřebuje "psychicky zdravý" člověk převýchovu? Tak za takovými lékaři bych rozhodně jít nechtěla. Navíc mi ta sezení s psychiatry přišla celá taková podivná, ty otázky, co jí kladli, jak s ní komunikovali - to byl prachobyčejný výslech, jen tam chyběla lampička... V závěru jsem trochu začala litovat i jejího právníka, tak moc se chudák snažil a Olga mu jen "házela klacky" pod nohy, nebyla mu vděčná ani za mák. Teprve až když bylo moc pozdě...
Kniha určitě stojí za přečtení, autor se snažil být objektivní, je čtivá, podrobná a splňuje své poslání, pokud ovšem nejste "Lesní vrah".

16 10.11.2020

Velmi krásná knížka, tolik bolesti, radosti, lásky, štěstí může pocítit jen čistá dušička bezbranného zvířátka. Tohle by si měli přečíst všichni, kteří tvrdí, že pes patří do boudy, do kotce. Kromě nádherného příběhu o houževnatém pejskovi autor čtenáři nastiňuje různé problémy jako útulky a množírny. O těchto tématech by se mělo více mluvit, lidé by neměli být slepí k osudům těch, kteří milují celým svým srdcem a věří nám celou svou duší. A nemluvím jen o pejscích. Tahle kniha mě opravdu dojala, alespoň nekanuly jen slzy smutku.

16 08.03.2020

Ne, že bych od této knihy očekávala "wow efekt", ale tohle bylo něco mezi deníkem, rozhovorem a Dětmi ze stanice Zoo líznutými internátem na konzervatoři. Sice jsem knihu přečetla rychle a nechtěla ji odložit, ale to bylo především proto, abych se dozvěděla, jestli se z hlavní hrdinky nakonec ta baletka stane. Vůbec mě to nebavilo, byl to koloběh škola, intr, pařba v klubu, jedna droga, druhá droga, přítel, rozchod, škola... Navíc ať už to bylo o škole, drogách, výchově, hledání identity - všechno tam bylo tak strašně moc povrchní. Co se týče hlavní hrdinky - absolutně jsem se s ní nesžila, byla mi nesympatická a ani jsem nepochopila, co vůbec chce. Intelektuální perlička - Chce dosáhnout vzdělání, chce být inteligentní a vzdělání je strašně důležité, ale ve škole ho rozhodně nezíská... No, holka, to fakt nezískáš, když místo matiky křepčíš před hotelem, kde se ubytoval Michael Jackson... Dalším výrokem mě hlavní hrdinka pobavila: Choreograf Pavel Zuska, divný jméno... Napsala Miřenka Čechová. A čím mě naprdla nejvíc bylo prohlášení o studentech herectví, v životě jen hrají role, neumí být sami sebou, neví, kdo jsou... Řekla slečna, jejíž oblíbený úsměv nese číslo 28... Forma knihy, myslím, že účelem bylo unést čtenáře do autorčina světa a měl se ztotožnit s hlavní hrdinkou, to mě ale absolutně minulo. Nikdy jsem nechtěla být baletkou, a autorka mě tady na dvoustech stranách neustále přesvědčuje, že to je to jediné co chci, nebo hlavní hrdinka? No, vzhledem k poslední "kapitole" tím až tak moc nežila. Možná by bylo lepší, kdyby byla kniha psaná jako deník. Vrcholem zkušenosti s touto autorkou byl rozhovor pro Reflex, kdy redaktorka začala tak pěkně intelektuálně, literárním přehledem, bohužel sama autorka ji "utnula" tím, že se nejedná o žádnou společenskou kritiku, ani kritiku školského systému ani autobiografii. No, bohužel jsem toho na této knize moc pozitivního nenašla. Miluju Prahu, takže se mi líbila představa pražských ulic, prostředí umělců, začínajících herců a muzikantů a rychle se to četlo, to je asi všechno, co se mi na knize líbilo.

15 02.01.2021

Ani nevím, kam tuhle knihu zařadit, na knihu pro děti tam bylo strašně moc vulgarismů, na knihu pro dospělé to bylo napsané tak pitomě, že vás ten jazyk od půlky knihy začal ubíjet. Děj neměl žádnou dynamiku, gradaci. Připadalo mi, že autorka měla stanovený určitý počet stránek, tak psala, psala, natahovala to a stránku před limitem zjistila, že to musí nějakým způsobem ukončit. Nepochopila jsem záměr. Upřímně jsem byla zvědavější na matčiny kapitolky, bylo zajímavé poznat oba pohledy. Líbily se mi odstavečky z pohledu vran a konec byl tak pěkně poetický... Ale příběh se mě nedotknul.

15 22.02.2020

Musím se přiznat, že jsem se dlouho nedokázala začíst. Mísení románových prvků a naučných popisů mě zprvu rušilo. Také zdánlivě na sebe nenavazující děj mi nebyl po chuti a o množství jmen a postav ani nemluvě. Ale jakmile došlo k hlavní události, nemohla jsem se naopak odtrhnout. Bylo to mrazivé a nepochopitelné. O to spíš mě naštval konec, kdy si člověk uvědomí, že toto je další kniha popisující prohnilost lidského druhu. Ať už jde o jedince, kterému se do rukou dostala nemyslitelná moc, nebo o skupinu, která si dovolí na jedince... Chápu, proč autorka zvolila tuto formu, patří jí skutečný obdiv, že se vůbec pustila do takového projektu, musela na to vydat obrovské úsilí. Přiznávám, že jsem doteď o Životicích neslyšela, určitě se pustím do Jizvy od Danuty Chlupové a možná i do díla pana Boráka.
Také jsem ráda, že nás autorka seznámila i s poválečným děním, ze kterého jasně vyplývá, že si občané Životic neoddychli ani po květnu 1945... Na plný počet hvězd to není právě kvůli občasné zmatečnosti, zdlouhavosti a pro mě nedostatku děje. Ale tato kniha jak graficky, jazykově, tak literárně zaslouží své uznání.

14 13.06.2022

Původně jsem ke knize chtěla být přísnější, ale já těch pět hvězdiček dát musím. Příběh je napínavý, poutavý, kouzlo všude kolem nás. Myslím si, že Joanne i velmi autenticky vystihla charaktery lidských hrdinů. A všem nám k Vánocům nadělila Zemi Ztracených, kde máme každý nějakou tu Věc, pro kterou bychom udělali to samé, co Kuba. Při čtení jsem si vzpomněla na svoji milovanou panenku Mínu, kterou jsem v dětství zapomněla v lékárně, a kde už jsme ji nenašli... No, snad ve Ztrátově chřtánu neskončila.
Musím se přiznat, že při posledních stránkách, tekly slzy proudem, a také proto dávám pět hvězdiček, dlouho mě žádná kniha takhle nevzala za srdíčko. I přes jemné nedostatky, kam patří i občasná zdlouhavost příběhu, Vánoční prasátko je nádherná knížka, a zřejmě se stane mým pravidelným vánočním "večerníčkem".

14 18.01.2022

Nechápu, proč je kolem téhle knížky taková kontroverze. Na jedné straně "nadržené pubertální fanynky" na druhé "pseudointelektuálové", kteří jsou tímto dílkem nehorázně znechucení a pobouření. Knihu jsem četla asi, když mi bylo patnáct šestnáct, ale nenašla jsem na ní nic špatného. Styl autorky byl příjemně čtivý, žádné primitivní věty jako u "Odstínů" a že má hlavní upíří protagonista daleko do krvelačné bestie? No a? S upíry to není jako s hobity. Různé zdroje, kde jsou popsány vlastnosti upírů se také v názorech rozcházejí. Podle mě by si spíš autorka zasloužila alespoň nějaké uznání za originalitu. Spíš mě štve, že teprve po Stmívání vznikly všechny ty ostatní napodobeniny.
Romantiku a červenou knihovnu ráda nemám, ale beze studu můžu říct, že Titanic a Stmívání jsou jediné romanťárny, co můžu. Ohledně knižního světa tam patří ještě příběhy Tudorovců a možná se někdy dostanu i k Austenové, už jen z úcty k ní.
Takže závěrem bych asi měla podotknout, že Stmívání je vesměs velmi příjemné počteníčko, zvláště na podzim. A zřejmě je určená pro specifické temperamenty. Mně tedy Bella nepřišla nepříjemná, prostě normální holka

14 01.02.2016

Bohužel nesdílím nadšení z této knihy. Vždy jsem si myslela, že jsem pesimistická, ironie mi není cizí a vidím věci negativně, ale postupem času díky autorům jako je tady paní Janečková svou povahu začínám vidět v jiném světle. Paní autorka se již na začátku rozhodla, že se jí na Kubě líbit nebude, a tak nám to nezapomněla připomínat každou chvilku. Kromě toho, že tři týdny se svým dědou doslova protrpěla, nám ani nepopsala nic, co by stálo za to. Pokud byl její záměr odradit čtenáře od rodinné dovolené na Kubě, může si pogratulovat. Vrcholem absolutní absence sebereflexe byla její poznámka, že přece normálně nefňuká. A vrcholem jejího pokrytectví bylo její fňukání o té otravné cestě v autě s dědovým pudlem, od kterého bude načichlá... Holka, vybrat si mezi tvým třítýdenním odérem kubánského rumu a cigaret, nebo dvaceti minutami v autě s pudlem, neváhám ani chvíli.
Kniha není nic jiného než dvě stě stran neustálého stěžování, lamentování a poukazování na dědovo politické přesvědčení a stařeckou neschopnost se o sebe postarat. A to vše se opakuje až do konce, na knize je poznat, že autorka není spisovatelka, přeskakuje děj, vynechává, nenavazuje. Reálně jsem se pobavila asi tak 5x, a to počítám i pouhé pousmání. Mou pomyslnou třešničkou (v rumu) je fakt, že já si dva dny v Ostravě užila mnohem víc než tady paní spisovatelka měsíc na Kubě. Jediný plus vidím v občasných kubánských reáliích, možná by autorčiny zážitky z dovolené byly stravitelnější jako blog, ale tohle mi 7hodinovou cestu vlakem rozhodně nezpříjemnilo. Chcete-li si odpočinout na dovolené s humornou knížkou, Třešně v rumu nevolte.

13 13.03.2022

Knihy pana Svěráka jsou prostě pohlazením po duši. Krásná čeština se pojí s citlivým příběhem starého muže. Ne, nebyl to příběh jen jednoho strážce nádrže, byl to příběh celé vesničky. Ačkoliv se děj odehrává v současnosti, na mě stále dýchala atmosféra místa zmrzlého v minulosti. Moc se mi líbily vzpomínky na mládí hlavního hrdiny, knihu jsem přečetla na jeden zátah, to byla možná chyba, neužila jsem si příběh naplno. Dále oceňuji styl pana Svěráka, je živoucím důkazem, že i o sexu a pornografii lze psát i jinak než trapně, ufuněně a vulgárně. Také se mi líbila část s divadelním představením Cimrmanů, autor chtěl nejspíš vzdát dík a poctu svým kolegům, zvláště mě pobavila zmínka, že senilitu nemusejí herci ani předstírat. A díky formě je kniha celou dobu prostoupena takovým beckettovským tajemnem, kdo je pan ředitel? Odepíše nám? Setkáme se s ním někdy? I přesto, že mě obyčejné příběhy ze života úplně nelákají, s panem Svěrákem nemůžete šlápnout vedle.

13 07.07.2020

Ani jsem nečekala, že se mi tato klasika pro děti bude tolik líbit, i když své mouchy měla. Opravdu to je tak něžná knížka oslavující prostý šťastný život ve stínu hor. Chápu proč, ale oproti dokonalé poetice a lyrice knihy stojí přehnané charaktery postav, které pro dospělého čtenáře mohou být otravné, zvlášť pokud knihu čtete v celku. Což ale do svého hodnocení nezahrnuji, pro mě jako dospělého čtenáře, jsou všechny postavy na facku, zvlášť když pořádnej flákanec by zasloužily dospělé postavy, které se chovají mnohem hůř než děti. Ale jak jsem napsala, chápu, z jakého důvodu tomu tak je. Mrzí mě, že jsem se k tomuto základu čtenářského fondu dostala až ve svých 28 letech, pro dítě je tento příběh nezbytností.

12 23.12.2022

Miluji příběhy s kočičkami. Tato útlounká knížečka mě doslova ohromila. Nebylo to žádné složité čtení, ale už při první povídce cítíte tu kouzelnou atmosféru anglického venkova. U této knížky se budete smát i plakat. Ano, neupravované příběhy "venkovských" kočiček vás zasáhnou a budete jim fandit stejně jako panu Herriotovi. Nemůžu říct, že byla některá povídka lepší a některá horší, příběhy byly různé a měly různé konce. Každopádně si nejdéle asi budu pamatovat cukrárenského kocoura a malou Emily. I když na divokého Borise, jedinečného Bleska, flámujícího Oskara, věrného Friska, malého sirotka Mojžíše a opatrná dvojčata také jen tak nezapomenu. Také se mi líbilo, že autor poukazuje na problematiku kastrace, která je stále důležitým tématem. Takže pokud milujete zvířátka a anglický venkov, rozhodně si při čtení vybalte kapesníčky. :)

12 21.02.2018

Jeden z mála případů, u kterého věřím, že je filmová adaptace mnohem lepší, a to jsem ji ještě neviděla, ani jednu.
Měla jsem problém se začíst, s tím jsem ale počítala, jelikož se jedná o starší dílo. Ale tady ani nebyl problém s obtížnější formulací, ale s omíláním tématu pořád dokola a dokola a do zbláznění. Také mi vadilo časté opakování výrazů. Filozofování od hlavního děje bylo tak moc odseknuté, vůbec se to neprolínalo. V poslední kapitole jsem si uvědomila, jak málo se autor věnoval psychologii postav a naopak až moc kritizoval společnost, že jsem se naštvala... ten konec, to bylo jako co? Zase opakovaní té samé kritiky, na které stála celá kniha. Co se týče postav, ani jedna mi nepřirostla k srdci, ani Connie, tu jsem měla za hloupou znuděnou husičku už na začátku... Holka, ty tak moc tlačíš na pilu... Clifford klasickej snob, Mellors nemastnej neslanej. A tu jejich velkou lásku jsem jim taky nežrala. Na jednu stranu strašně táhlé, na druhou ty podstatné věci v ději strašně zkratkovité. Ovšem nemůžu upřít nadčasovost knihy. Jak to tak vypadá společnost se za těch 100 let moc nezměnila. Také se mi líbí určité feministické myšlenky, kterým dal autor prostor. Ale to je asi tak všechno. No, odškrtnuto, jede se dál...

11 07.12.2022

Bohužel nemohu udělit vyšší hodnocení, možná tak 3 a půl... Nevím, jestli už jsem tak "rozbitá", ale kniha mi v ničem šokující, nechutná nebo nepředstavitelná nepřišla. V podstatě, to, co je v knize popisováno jako ta nejhorší zvrácenost v dějinách lidstva, je každodenní realita pro mnoho zvířat - velkochovy, pokusné laboratoře, množírny, ilegální překupníci, nebo nechvalně proslulý trh kdesi v Asii, který nám převrátil život vzhůru nohama na dva roky... Jen se to v příběhu týká lidí, a to je najednou poprask... Dokonce i ty lovy, hony, norování, pytláci, to není dystopie v nedaleké budoucnosti, to je nechutně hnusný teďko, abych citovala klasika. (Homer Simpson)
Co se týče formální stránky knihy, je příběh psaný opravdu velmi jednoduše, stroze, neosobně, občas chaoticky, neoriginálně. Příběh obsahuje několik dějových děr a je to jen povrchní popis na jatkách. Žádná hloubka. Knihu slupnete za dva dny. Na stranu druhou to je opět kniha, která se snaží šokovat, hraje na city, ale bohužel na to nemá a hlubší "zážitek" nezanechá. Ta půlhvězdička možná za ten konec, ale že bych ho nepředvídala, upřímně, já tedy předpokládala mnohem "horší konec". Naopak mi to přišlo, že se to stále vezlo v duchu povahy hlavní postavy.
Doufám, že autorka alespoň přiblížila některým hrůzy, které lidi provádí zvířatům, a že se aspoň chytnou za nos a třeba začnou jen s tou cruelty free kosmetikou a neklecovými vejci...

11 07.08.2022

Zpočátku jsem k této knížce neměla důvěru. Bylo mi jasné, že tady to bude o tom, že život je krátký, tak ho žij co nejlépe. Spletla jsem se, kniha vám neříká, dělej to a nedělej tamto, neutápěj se v tomto a zaměř se na toto. Prožíváme poslední neutěšené chvíle umírajícího člověka, který přiznává, že se občas polituje, že si občas pobrečí a vzpomene, ale snaží se svou situaci přijmout a přizpůsobuje se něčemu, co si my ostatní ani neumíme představit. Morrie měl to štěstí, že vlastně na to umírání ani neměl čas - televize, příbuzní, staří přátelé, kolegové, bývalí studenti, dopisy a Mitch, náš úterní přítel. Ptá se Morrieho na věci, na které všichni chceme znát odpověď. A Morrie s chutí odpoví jako správný filozof a sociolog, není to ani moc filozofické, ani moc obecné. Je to zkušenost jednoho starého pána a vy si s tím naložte, jak chcete. Moc se mi líbila část s učením oproštění se od problému. Vlastně jsem něco takového zažila a vypadá to, že Morrieho metoda funguje. Až teprve ke konci mě Morrieho myšlenky upoutaly, musela jsem si některé i zapsat, což normálně nedělám. Musím poznamenat, že kniha je skutečně velmi nadčasová. Přidejte si k tomu sociální sítě, mediální masáž a máte kritiku dnešní společnosti.
Ne, nemyslím si, že by nám Morrie radil, abychom nebyli z odchodu blízkého smutní, jen bychom si měli uvědomit, že to čeká každého z nás. Je to přírodní proces, my jsme součástí přírody a je jen na nás, jestli ten "krátký okamžik odchodu" zastíní ty dlouhé roky krásných prožitků, a jestli necháme milovaného žít v našich vzpomínkách a srdcích navěky.

11 09.08.2020

Kniha je velmi čtivá, ve druhé půlce jsem ji skutečně nemohla odložit, dokud jsem se nedozvěděla víc. Silný příběh dvou lidí, kteří spolu přetrpěli peklo. V doslovu se dozvíme, že ani komunisté to naší dvojici moc neulehčovali. Jedno zlo bylo vymýceno jiným... Každopádně na mě kniha nezapůsobila tak, jak jsem očekávala. Ta svědectví, hrůzy, kterých byl náš hrdina velmi podstatnou součástí vyzněla podivně. Možná to bylo schválně, mělo nám to naznačit, že smrt byla každodenní realitou každého člověka v táboře. Nicméně u poslední stránky jsem se dojala. A i když jsem celou dobu čtení měla pocit, že je v tomto příběhu až moc náhod, uvědomila jsem si, že takový je svět i dnes, po válce, proč by takový nebyl za války? A díky doslovu dávám 4 hvězdičky. Opravdu to bylo napsané jako taková "osvětimská jednohubka", a to podle mě trošku "zlehčuje" život těch, kteří takové "štěstí" jako Lale neměli.

11 15.05.2019

S odstupem času o této knize ráda řeknu, že to byla taková milá naivní oddechovka zahalená londýnskou mlhou. Zahřeje vás během podzimních lezavých plískanic, nemusíte u toho moc přemýšlet, vše si jede v klasických kolejích a skončí to přesně tak jak má správná pohádka... Taky mě to dostalo z čtecí krize. Nicméně na to, jak je to klišoidní slaďárna, je moc "ukecaná", myslím, že některé části jsou tam až moc rozepsané, až moc zopakované a hlavní hrdinka mi byla notně nesympatická. Ale to přisuzuji i našemu věkovému rozdílu. Být to na mně, jedu do Londýna, potkám pana B. a je ruka v rukávě. Žádný kecy okolo a je mi jedno, že by kniha končila ve třetí kapitole. :D Já se roztekla v jeho medových očích... To se mi taky dlouho nestalo, abych si pomyslela na knižní postavu. Takže tleskám autorce. Taky jsem nečekala, že se u této knihy upřímně pobavím. Ale i ta slzička dojetí ukápla. Takže jo, kdyby šly dávat půlhvězdičky, dám tomu 3 a půl. Myslím, že adekvátní hodnocení, ještě se musí Lin trošku vypsat. Některá souvětí mi nešla úplně přes jazyk. Těším se na Kufr z nebe, myslím, že ten si užiju o něco víc.

10 30.06.2023