kristleko komentáře u knih

Kdyby to byl manifest nějaké politické strany, atakovala by klidně třicet procent. Pokud by ji tedy nepřeválcovaly řeči o „komunistických“ nápadech, k nimž se uchylují zastánci starých pořádků. Daniel Prokop sonduje „slepé skvrny“ české společnosti – problémy, které nejsou tolik vidět nebo u nichž se vžila představa, že jsou nezměnitelné. „Celá řada rozumných opatření má většinovou podporu a nedochází k nim kvůli konzervativnosti, neochotě či zlobbovanosti politiků,“ vystihuje Prokop letitý nešvar české politiky. V žádném volebním programu se samozřejmě nepíše o podpoře velkých exekutorů nebo odpadářských firem, a přesto se ve sněmovně vždy najde většina pro zájmy mocných lobby, které jdou přímo proti zájmům běžných lidí. Česko se potýká spíše s majetkovou než příjmovou nerovností, vysoké daňové zatížení práce jej činí obtížně konkurenceschopným a majetkové daně tvoří pouhé procento z daňových výnosů. A přesto jsou jakékoliv tendence na vyšší zdanění majetku paušálně odmítány jako znárodňování. My si totiž „s oblibou vytváříme systém, který je celkově neefektivní, a místo abychom ho měnili a zlepšovali, dovolíme části lidí se z něj vyvázat“, příkladem budiž švarcsystém nebo víceletá gymnázia. Na papíře máme velmi otevřený systém veřejného vzdělávání, ve skutečnosti se ale stalo normou, že je jedna náročná škola pro „lepší“ rodiny, druhá pro „normální“ a třetí pro Romy. Ty totiž část společnosti (stejně jako třeba uprchlíky) ani nepokládá za rovnocenné lidi… Kniha podle mě není nijak radikálně levicová. O některých problémech by se zkrátka mělo psát bez servítek. Třeba že fungování dluhového a exekučního byznysu v Česku opravdu nebylo normální nebo že není udržitelné, aby největší globální korporace neplatily skoro žádné daně. Je s podivem, kolik zajímavých informací a postřehů se povedlo vtěsnat na něco přes dvě stě stránek – jaké v Česku existují sociální třídy, že při pádu do chudoby klesá IQ o deset bodů nebo proč se Václav Klaus mýlil v tom, že snowboard je levicový. (10/10)

Neskutečná kniha doslova napěchovaná postavami a příběhy, asi neznám jinou tak „tlustou“ ve smyslu toho, že se tolik děje na jediné stránce a že můžete kvůli chvilce nepozorného čtení „zameškat“ narození či smrt důležité postavy. Z prvního čtení v septimě na gymnáziu jsem si matně vybavoval mystické Macondo, nad kterým plachtí cikáni na létajících rohožích, nespavou nemoc, déšť trvající čtyři roky a jedenáct měsíců. Na druhé čtení už je to mnohem temnější – rodina odsouzená ke sto rokům samoty, řetězení jmen i osudů, incestní a další divné vztahy, tragická úmrtí, války, povstání a masakry… Sedm generací a tolik nezapomenutelných postav – tolik (José) Arcadiů a Aurelianů, nesmrtelná Úrsula, starý Buendía pod kaštanem, plukovník a jeho synové s popelavými kříži na čele, svatá Remedios, tajemný Melquíades… Z magické pohádky o budování „zrcadlového města“ v prvních generacích se postupně stává latinskoamerická politická bramboračka, samotné Macondo se za těch sto roků několikrát promění k nepoznání, s pokrokem ale vždy přicházejí i problémy, ať už je to povýšený soudce nebo americká banánová společnost. Chátrání a zkáza nakonec stráví vše, had požírá svůj vlastní ocas a příběh, který začíná prasečími ocásky, jimi i končí. (10/10)

19 17.03.2022

(SPOILER) Co je víc? Racionální právo založené na sekulárním humanismu? Nebo náboženství s tajemnými knihami a tisíciletými učeními, stojící na omezené vůli jednotlivce? Ian McEwan vystihl morální dilema soudců (nejen) v rodinných věcech, když musí ve veřejném zájmu prolamovat víru. Soud musí vždy ctít nejlepší zájem dítěte a ten jistě není naplněn, pokud dívkám z ortodoxní židovské rodiny jeden z rodičů brání ve vzdělání. V případu siamských dvojčat už se objevují pochybnosti – stárnoucí bezdětná soudkyně Fiona svým rozhodnutím jednomu umožní žít a u druhého jen urychlí i tak jistou a brzkou smrt, ale přesto „to ona sprovodila ze světa jedno dítě, pečlivou právní argumentací na čtyřiatřiceti jazykově vytříbených stránkách“. Naprosto hraniční situaci pak představuje ústřední příběh Adama, jenž se nejspíš nedožije osmnáctin, protože umírá na leukemii a jehovisté odmítají krevní transfúzi. Sice skoro dospělý a inteligentní mladík, jenže s poněkud vymytým mozkem. „Musí být ochráněn před svým náboženstvím i před sebou samým,“ zní verdikt. Těžko říct, zda k němu Fiona dospěla jen striktní aplikací zákonů a precedentů nebo i pod vlivem manželské krize a něhy k umírajícímu mladíkovi. Každopádně však jen naplnila úlohu, kterou stát do jejích rukou svěřil. Vydala rozhodnutí v Adamově nejlepším zájmu, vdechla mu nový život, ale nemohla naplnit jeho očekávání, že jej jím jako guru provede. Za jeho další život už odpovědnost nenese a ani nést nemůže. I soudci jsou ale jen lidé a „božská“ rozhodnutí zanechávají šrámy na jejich duši. (8/10)

8 15.03.2022

(SPOILER) Moje první setkání s univerzitním profesorem, který se v padesáti stal světovou literární hvězdou. Jméno růže mělo zosobňovat koncept tzv. otevřeného díla, které se proměňuje spolu se svým čtenářem a jehož četbu si užije uklízečka i medievalista, ale každý si z ní odnese něco jiného. Oproti prvnímu čtení asi v šestnácti jsem méně vnímal „vyšetřování ztráty jedné knihy“ a daleko více ocenil plastický vhled do středověkého myšlení, ať už jde o spor mezi realisty a nominalisty nebo františkánské snění o chudobě církve, potlačené po zvolení papeže Jana XXII. Skvělé jsou pasáže o dobovém vnímání hereze, rozevírajících se nůžkách mezi církví a lidem, jehož přízeň pak snadno získali kacíři jako Fra Dolcino. Hlavním hrdinou knihy jistě není „detektiv“ Vilém (jehož vyšetřování přinese zkázu celému klášteru), jeho novic Adso ani proradný Jorge, nýbrž klášterní knihovna jakožto symbol středověké vzdělanosti, založené na mimořádně pracném opisování a překládání knih na pergamenové svitky. Knihovna mohla být nástrojem šíření i utajování poznání, přičemž v některých „nekřesťanských“ svazcích byla ukryta tajemství až vražedně lákavá Jméno růže je zkrátka taková bonboniéra, ve které si každý pochutná na něčem jiném. Každopádně ale vede k zamyšlení, jak naše životy ovlivňují texty a myšlenky v nich obsažené. (10/10)

21 13.03.2022

Klíčová kniha k pochopení destruktivního vlivu putinovského Ruska na dnešní svět (po invazi v únoru 2022 to platí dvojnásob). Timothy Snyder analyzuje šest událostí z let 2011 až 2016 a zasazuje je do širšího historického kontextu. Základem pro další vývoj byly vnitropolitické změny v Rusku – renesance fašistických myšlenek a rozpad zbytků demokratického systému, který symbolizují nepokrytě zmanipulované parlamentní a prezidentské volby v roce 2012. Putin tehdy ukázal, že si může dovolit úplně cokoliv a že politiku chápe jen jako rituální podporu své osoby. Dalším milníkem je obrácení zády k EU, kdy se Putin z opatrného spojence Západu proměnil v ochránce „panenské Rusi“ před údajnými západními zvrácenostmi v čele s homosexualitou. Jelikož Rusko ztratilo ekonomickou i vojenskou sílu (kromě jaderného arzenálu), snaží se alespoň oslabit EU podporou nacionalistů a separatistů (a Miloše Zemana). Nejlepší mi přišly dvě kapitoly o konfliktu na Ukrajině v roce 2014 a navazující informační válce, které proměnily tvář světa možná více, než si uvědomujeme. Vojenský vpád na území suverénní země, anexe Krymu, udržování konfliktu na Donbasu, zabití 298 civilistů na palubě sestřeleného letadla MH17 – to vše jsou zločiny podle mezinárodního práva, které Putin přečkal takřka bez úhony. Svých cílů však nedosáhl – obsadil jen malou část Ukrajiny, která se ale nerozpadla a naopak došlo k posílení armády, národní sounáležitosti a protiruských nálad. Putin založil ukrajinský konflikt na lživých narativech a dezinformacích, kterými od té doby kremelská propaganda zaplňuje veřejný prostor. Pro tradiční diplomacii není snadné čelit protivníkovi s jaderným kufříkem, jenž ostentativně lže, překrucuje realitu a staví na tezi, že Rusko nikdy nečiní nic zlého, vždy je jen obětí křivd a že na faktech nezáleží. V poslední kapitole o amerických prezidentských volbách v roce 2016 se Snyder věnuje napojení Donalda Trumpa na Rusko, které mělo dezinformační kampaní vydatně napomoci jeho zvolení. Kromě toho si všímá varovných trendů, které ohrožují americkou demokracii, ať už je to manipulace s volebními obvody nebo omezování voličských práv. V dnešním světě bohužel přestává být samozřejmé, že „jeden hlas skutečně reprezentuje jednoho občana“. A budeme-li uhýbat silám poháněných kremelskými zájmy, bude to jenom horší. (10/10)

„Celé dopoledne sněžím (během 8 dnů 10 g to je síla) a diazepamuji. Jsem totálně DOWN,“ zapsal si Vladimír Dbalý 8. 3. 2011, tedy na vrcholu svého ředitelského období, kdy si v nemocnici Na Homolce s kumpány rozděloval „moo“ z ohnutých a předražených tendrů. Ta kauza je tak bizarní, že díky některým hláškám aspiruje na zdivadelnění ve stylu Ivánku, kamaráde. Jelikož ale soudy pravomocně potvrdily, že deníkové zápisky vycházely z reality, je to celé spíše děsivé svědectví o fungování českého státu. Radek Kedroň podrobně popsal, jak se Dbalý stal šéfem nemocnice s kmotrem Rittigem v zádech a od začátku blaho pacientů neatakovalo přední místa žebříčku jeho manažerských priorit. Jak jde čas, neurochirurg a triatlonista Dbalý se proměňuje v paranoidní trosku, závislou na kmotrovských mocenských strukturách, alkoholu a v terminální fázi i „sněhu“, který rozpad jeho osobnosti dokonal. Kauza byla do detailu rozkryta hlavně díky Dbalého zápiskům, čímž je unikátní – přece jen málokterý korupčník si o svých kšeftech vede podrobné zápisky. Přesto z odsuzujících rozsudků v kauze Homolka zůstává určitá pachuť – potrestáni byli „pěšáci“ v čele s Dbalým, ale loutkovodiči jako Rittig nebo Šnajdr zůstali zájmu policistů ušetřeni. Dbalý totiž raději riskoval propadnutí majetku a sedm let ve vězení, než aby promluvil o jejich roli… Kniha je kusem poctivé novinařiny, Radek Kedroň i Ondřej Golis s kauzou Homolka strávili kus života a nastudovali ji snad poctivěji než soudci. A poukazuje i na hodně smutné fungování protikorupční policie (zametání kauz a vynášení informací, které je souběžně šetřeno v kauze Bereta) a že ani detailní novinářská a politická pozornost Dbalého zakázkovým čachrům nezabránila. Kolik takových „Homolek“ zůstalo bez odhalení, natož potrestání…? (9/10)

6 22.01.2022

Gottova kariéra trvala neuvěřitelných 61 let a takřka po celou dobu si úzkostlivě hlídal svůj obraz neotřesitelné jedničky tuzemské scény a hostující hvězdy na německých i jiných světových pódiích. Loni vyšla jak Gottova vlastní verze svého života v podobě tříkilového pajánu na křídovém papíře, tak pokus Pavla Klusáka o objektivnější pohled na našeho sběratele Slavíků. Demytizace „mistra“ se povedla, Klusák píše suverénně a s nadhledem, nevyhýbá se kontroverzním tématům, ale nehledá senzace. Rozhodně to není žádný hanopis, naopak o Gottově tvorbě zejména v 60. letech píše s respektem a oceňuje, že dovedl „udělat z každé trochu dobré písničky šlágr“. Pokouší se však odmaskovat „mistrovy“ vyprávěnky o své kariéře a ptá se, jak to bylo doopravdy. Půlroční vystupování v Las Vegas v roce 1967 sám Gott prezentoval jako dobytí Ameriky, ve skutečnosti však zpíval k večeři hostům kasina v show, která patřila k největším propadákům v historii hotelu. Ani jeho německá kariéra neměla s uměním nic společného, vystupoval totiž v lidových estrádách ve stylu Evy a Vaška. Nelze se divit, že zkušený hudební publicista na další Gottovu kariéru pohlíží s určitým úšklebkem, protože přinejmenším od návratu z „emigrace“ v roce 1971 (po němž stvrdil věrnost režimu nazpíváním Vltavy s podlézavě vlasteneckým textem) zabředl do bahna normalizačního popu a rezignoval na jakoukoliv invenci a kvalitu. Zjevně nebyl zlý člověk a nikomu neškodil, ale pro slávu byl ochoten udělat leccos. Bylo až smutné číst o tom, jak se proměnil v bakelitového panáka režimu, vystupujícího na playback na oficiálních akcích a řečnícího na shromáždění Anticharty o tom, jak je třeba „hodně zpívat a málo mluvit“. Nedivím se Kunderovi, že kdysi napsal, že prezident zapomnění Husák a idiot hudby Gott nemohli jeden bez druhého být. Gott měl štěstí, že měl talent a mohl svůj narcisismus a exhibicionismus prodat v šoubyznysu. Odvážný ale opravdu nebyl a v tomto ohledu je podtitul knihy „československý příběh“ výstižný, Gott totiž zosobňuje ohnutá záda národa v husákovské éře… Doporučuji i souběžně vydaný podcast Gotťák, kde vyprávění doplňují ukázky dobové hudby. Gott za život nazpíval přes dva tisíce písní a díky této knize jsem si připomněl skvělé věci, objevil úlety jako kovbojský Zdvořilý Woody nebo Rot und Schwarz, což je coververze stouního Paint it Black v čardášovém rytmu. A úplně nejhorší věc? Mám styl Čendy z hlubiny osmdesátkové bažiny, až nepochopitelně příšerně přebásněná verze I’m Still Standing od Eltona Johna. (10/10)

13 22.01.2022

Jde o rozšířenou esej, která vyšla v The Atlantic v říjnu 2018 a po přetištění v Respektu vzbudila pozornost i u nás. Knižní verze jde více do hloubky, ale hlavní neduh zůstává – Anne Applebaum žehrá nad tím, že jí jako západní liberálce už její někdejší přátelé v Polsku a v Maďarsku nenaslouchají, aniž by hledala příčiny a připustila si, že liberálové udělali chyby, v důsledku nichž ztratili důvěru a lidé se obrátili na populisty a autoritáře. Ani se nedivím, že se s ní lidé na „druhé straně barikády“ zdráhají mluvit – ona s nimi totiž nechce věcně diskutovat, ale až misionářsky jim vnucuje svou pravdu. V jádru nepochopení stojí rozpad politické jednoty demokratických sil poté, co se zdařil „návrat do Evropy“ po pádu železné opony. Společný cíl zmizel a ze spojenců se stali protivníci, tato politická polarizace je však přirozená. Podstatná část společnosti zkrátka nechce žít v komplikovaném světě kakofonních diskusí a je jí lépe s vůdcem, vzývajícím „staré dobré časy“. Nejde přitom o nic nového, boje mezi pokrokáři a tradicionalisty vedly třeba k občanským válkám v USA i ve Španělsku, dnes mají podobu Trumpa či hnutí Vox. Anne Applebaum výstižně pojmenovává varovné politické trendy současnosti, ať už jde o dezinformace a lživé narativy (Smolensk v Polsku, Soros v Maďarsku), nostalgii jako politický program nebo relativizaci nepříjemných otázek stylem „v Americe zase bijí černochy“. Neliberální režimy leckdy postupují až nihilisticky, rozleptávají instituce, podřizují je stranickým zájmům a zpochybňují samotný koncept pravdy – lidé už nemají jen odlišné názory, ale i odlišná fakta. Nemyslím si však, že lékem na tyto neduhy je dávání nálepek ve stylu „čtyři nohy dobré, dvě špatné“, přičemž dvě nohy mají všichni od Trumpa, příznivců Brexitu až po Kaczyńského a Orbána. Asi nejzajímavější jsou proto příběhy lidí (tzv. clercs), kteří vstoupili do služeb neliberálních režimů, aby ukojili vlastní ctižádost a vykonali osobní msty (jako šéf polské veřejnoprávní televize Jacek Kurski). Trochu podobným případem je i Boris Johnson, který jako bruselský zpravodaj bavil britské čtenáře překroucenými zprávami o EU a jehož vždy bavilo spíše bořit než budovat. Brexit a jeho role v něm pak je logickým důsledkem. (6/10)

1 27.12.2021

Když se Josef po návratu z exilu ptá dávného přítele, zda by jeho děti položily život za vlast, dozvídá se: „Zemřít pro svou zemi, to už neexistuje. Možná že se pro tebe během tvé emigrace zastavil čas. Ale oni už nemyslí jako ty. Jsou jinde.“ Nevědění mělo být posledním románem Milana Kundery (nakonec napsal ještě Slavnost bezvýznamnosti) a možná proto se rozepsal o svém nejpalčivějším a nejosobnějším tématu – „velkých návratech“ z emigrace, které jsou ve skutečnosti spíše rozpačité a bolestné. Emigranti totiž zamrzli v minulosti a touží s ní vypořádat, zatímco „ti, co zůstali“, na ni hledí s rozpaky a raději by zapomněli. Popisuje nespravedlnost, že se o jejich těžký život v cizí zemi (který by teď snad měli spálit, aby se „směli“ plnohodnotně vrátit) nikdo nezajímá a že jim je vyčítáno, že si „pohodlně“ žili ve svobodném světě, zatímco doma lidé trpěli (leckdy i právě kvůli jejich emigraci). Románu neprospělo, že vychází až po vlastních dvou dekádách ve „vyhnanství“ (kam jej poslal sám autor nechutí k českým překladům), protože v době svého vzniku měl co říci k tehdy ještě živým otázkám i ke Kunderově komplikovanému vztahu k nim; zdaleka ne každý emigrant však byl tak nepochopený, zahořklý a neschopný se posunout dál, zanechat vymítání duchů minulosti a žít v současnosti. Přesto stojí za přečtení, jednak jako zajímavý dokument své doby, jednak pro svou nadčasovou vrstvu, plné kunderovských témat jako paměť, citová vyprázdněnost či falešná osudovost. „Skutečnost taková, jaká byla, když byla, už není; nelze ji obnovit“, což platí nejen pro emigraci, ale i pro lidské vztahy – co se přetrhlo, se už obvykle nevrátí, nanejvýš zůstanou nesouvislé útržky v paměti. Ale jak dlouho…? A titulní téma vystihuje tato myšlenka – s ohledem na naše relativně krátké životy jsme odsouzeni k tomu, dopouštět se nenapravitelných chyb ve „věku nevědění“, kdy „se člověk žení nebo vdává, má první dítě, volí si povolání. A pak jednoho dne ví a chápe hodně věcí, ale je pozdě, neboť celý život se rozhodl v době, kdy nevěděl nic.“ (8/10)

11 25.12.2021

Odlehčené povídky, které s elegantním vtipem podprahově znázorňují socialismus jako paradoxní vesmír, v němž strašidla, plivníci nebo vraždící permoníci působí vlastně docela přirozeně a naopak „nenormálně“ vypadá okolní svět a ideologie, která jej ovládá. Ze všeho nejnebezpečnější pak je mrtvá kočka, která nemá ideologickou záklopku a s logickou přísností říká vše, tak jak to je. „Kdyby se lidé báli říct, co vidí, tak by to všechno nemělo žádnou cenu,“ vystihuje to nešťastný kastelán Pupenec v povídce Bílá paní (mimochodem geniálně zfilmované Zdeňkem Podskalským v roce 1965). Padá na mě smutek, že takto zajímavý spisovatel toho stihl napsat jen tak málo, než jej komunisté vyštvali ze země a on ve švýcarském exilu podlehl ztrátě identity. Neměl pro koho psát, a proto nepsal, utápěl se v alkoholu a v jednapadesáti si vzal život. Autora ve své době slavné knihy o bubácích tak nakonec přemohli „bubáci“ jeho vlastní duše…

5 23.12.2021

(SPOILER) Na jméno Karel Michal (resp. Pavel Buksa) jsem poprvé narazil ve vyprávění jeho manželky, básnířky Violy Fischerové, jak je zachytil Mariusz Szczygieł ve své knize Není (2019). Když jsem v knihobudce v Nižboru narazil na tuto knihu, nemohl jsem ji tam nechat. Bubáci pro všední den (1961) jsou odlehčené povídky, které s elegantním vtipem podprahově znázorňují socialismus jako paradoxní vesmír, v němž strašidla, plivníci nebo vraždící permoníci působí vlastně docela přirozeně a naopak „nenormálně“ vypadá okolní svět a ideologie, která jej ovládá. Plivník je nežádoucí element, protože je příliš pracovitý, a ze všeho nejnebezpečnější pak je mrtvá kočka, která nemá ideologickou záklopku a s přísnou logikou říká vše, tak jak to je. „Kdyby se lidé báli říct, co vidí, tak by to všechno nemělo žádnou cenu,“ vystihuje to nešťastný kastelán Pupenec v povídce Bílá paní (mimochodem geniálně zfilmované Zdeňkem Podskalským v roce 1965). Padá na mě smutek, že takto zajímavý spisovatel toho stihl napsat jen o něco málo více, než tři prózy spojené v tomto svazku, než jej komunisté vyštvali ze země a on ve švýcarském exilu podlehl ztrátě identity. Neměl pro koho psát, a proto nepsal, utápěl se v alkoholu a v jednapadesáti si vzal život. Autora knihy o bubácích nakonec přemohli „bubáci“ jeho vlastní duše… Čest a sláva (1966) je ponurá tragikomická novela z konce třicetileté války, kdy už sice není proti komu povstat, ale tvrdohlavý rytíř přesto vytáhne do boje za lepší svět (byť jako lapka). Za pozornost stojí až okázale virtuózní čeština, ale přišlo mi to zbytečně ukecané a natahované. Gypsová dáma (1967) mě jako právníka velmi bavila, namísto očekávaného soudního dramatu přichází příběh o tom, jak cynický advokát a až démonický soukromý detektiv vyzrají na pachatele, oběť i pojišťovnu. Když totiž poctivé „dělníky práva“ nahradí vykukové bez skurpulí, stává se ze spravedlnosti opravdu jen ta sádrová soška slepé dámy s vahami, na níž pavouci spřádají sítě… (8/10)

23.12.2021

(SPOILER) Jonathan Franzen je dokonalým vypravěčem zdánlivě všedních příběhů. Nepotrpí si na bombastické zápletky nebo fantastické motivy, ale díky psychologické drobnokresbě jednotlivých postav ukazuje, že život leckterého „obyčejného“ člověka skrývá velké drama. V tomto hutném románu napěchovaném emocemi se jedno takové drama odehrává za fasádou rodinného domu Berglundových, kteří navenek působí idylicky – manžel je právník, manželka se láskyplně stará o dům a dvě usměvavé děti. Ve skutečnosti ale Walter obětoval veškeré životní ambice na oltář spokojenosti své ženy, z Patty se však stává „zoufalá manželka“, která může svou soutěživost uplatňovat leda v soupeření se sousedkami a svou frustraci utápí v alkoholu. Jejich syn Joey pak před hádkami s otcem raději utekl do vedlejšího domu žít s Connie a její příšernou rodinou. Franzen umí postavy vykreslit tak přesvědčivě, že i s těmi nesympatickými soucítíte nebo jejich chování aspoň chápete. Leckdy za ním totiž stojí rodinná nebo sexuální traumata, která pak zásadně ovlivňují životní rozhodnutí. Jádrem knihy je určité dilema mezi svobodou a jistotou. Lidé zpravidla obětují jedno ve prospěch druhého a pak se utápějí v nespokojenosti – touží po tom, čeho se jim zrovna nedostává, a neváží si toho, co mají (jako Joey, který se stydí za svou lásku ke Connie, snaží se vybudovat si vlastní svobodný život, ale nakonec její bezpodmínečné lásce podlehne). Univerzální recept na štěstí ale neexistuje. Svoboda je „jen“ svobodou, jistota „jen“ jistotou a životy většiny lidí oscilují jako kyvadlo mezi oběma póly, ke kterým jej vychylují silné emoce jako láska a nenávist nebo osudové životní zvraty. Když se pak člověk až příliš fixuje na jeden z pólů, vychýlení na opačnou stranu může být devastující – jako když otec rodiny po letech zjistí, že pro svou ženu byl vždy jen „cenou útěchy“ místo jeho nejlepšího kamaráda, a že jejich poměr navíc nikdy úplně neskončil. (10/10)

4 22.12.2021

(SPOILER) „Velký americký román“, kterým se Franzen v roce 2001 proslavil, protože ještě před 11. zářím vystihl řadu problémů, s nimiž se americká společnost v dalších letech potýkala. Především je to ale psychologická drobnokresba Lambertových, celkem obyčejné americké rodiny, která se ale ocitla na pokraji zhroucení zrovna ve chvíli, kdy si stárnoucí matka přeje mít všechny děti, které už dávno žijí své životy na východním pobřeží, ještě jednou na Vánoce pohromadě doma na Středozápadě. Schází se pět lidí, z nichž každý má trochu jiné trápení, ale všichni se mají prachbídně a dochází jim síly. Matka je frustrovaná ze soužití s tvrdohlavým otcem, dříve trochu despotickým, nyní upadajícím do parkinsonské demence. Gary na první pohled žije americký sen, ale scény z jeho domu jsou příjemné asi jako řezání skalpelem zaživa – vyhořelý manžel, manipulativní manželka, děti závislé na televizi… Jeho mladší sourozenci se životem zmateně proplétají, Chip jde od fiaska k průšvihu a Denise se sice pracovně daří, ale vztahově si počíná jako slon v porcelánu a zanechává po sobě (i v sobě) emocionální spoušť. Franzen plasticky líčí všechny možné způsoby, jak si lidé v rodině mohou (nenásilně) ubližovat – neporozuměním, z frustrace nebo deprese, ze starých křivd, nebo i zcela prostými naschvály. Píše stylem, jako by člověk s Lambertovými seděl u vánočního stolu a zachycuje i zdánlivě nepodstatné útržky každodennosti, a to hluboce, chápavě, leckdy břitce a vtipně, až je to někdy dost přitažené za vlasy (litevská epizoda). Je tedy možné život a vztahy „opravit“, dosáhnout „rozhřešení“? Úplně asi ne, ale i svízelná životní dilemata mívají racionální řešení. (9/10)

4 17.12.2021

Zatímco kvalitních monografií a katalogů z výstav existuje řada, o soukromí nejslavnější české malířky se ví málo - sama prohlašovala, že žádnou rodinu nikdy neměla. Lze tedy pochopit, proč se Milena Štráfeldová vydala cestou beletrizace a přiznané fabulace. Zůstala však kdesi na půli cesty. Povedlo se jí vykreslit ideový kvas, v němž ze vzdoru proti šosáckým maloměšťákům (mezi nimiž vyrůstali Toyen i Štyrský) a v reakci na děsivou válku vznikly avantgardní směry kolem skupiny Devětsil, s nimiž je spojeno možná to vůbec nejlepší z novodobého českého umění. Kniha kromě malířů představuje i teoretika Teigeho, básníky Seiferta a Nezvala nebo architekta Bedřicha Feuersteina. Toyen a Štyrský ale inspiraci nečerpali jen z tohoto podhoubí, ale i z Paříže, hlavního města surrealismu a avantgardy vůbec (ze svého pobytu mimochodem sepsali tlustého průvodce). Není divu, že všichni ti progresivní umělci a myslitelé byli politicky hodně nalevo, ale je znepokojivé, jak rychle se myšlenka rovnostářství překlopila do dryáčnického třídního boje, v čemž přední osobnosti Devětsilu podpořily "karlínské kluky" kolem Gottwalda. A zatímco třeba Vítězslav Nezval psal pajány na Stalina, Toyen zůstala surrealistkou a ještě před únorovým pučem opustila vlast, aby se do ní už nikdy nevrátila. Už při svém příjezdu do Paříže v roce 1947 byla tak trochu umělecký dinosaurus a po další tři desetiletí zůstala snad posledním žijícím exemplářem jednoho avantgardního směru, který byl možná až příliš spojený s meziválečným obdobím... Toyen neměla jednoduchý život, ale zůstala sama sebou, brala svou tvorbu vážně a nepodlehla líbivosti, ať už šlo o umění nebo politiku. A vůči dvěma klíčovým mužům svého života se zachovala obdivuhodně - Jindřicha Štyrského zachraňovala před smrtí v alkoholovém deliriu a Jindřicha Heislera čtyři roky skrývala před gestapem ve vaně své žižkovské garsoniéry. Co mě ale při čtení iritovalo, byl autorčin styl - "bílá místa" příběhu leckdy vyplňuje vycpávkami a klišovitými rozhovory, sklouzávajícími až k banalitě, a všechny postavy zdrobňuje (Manka, Jaroušek, Slávek...). Na vrub nakladateli pak jde nepochopitelná absence obrazové přílohy, ať už reprodukcí obrazů nebo dobových fotografií. O pozoruhodném životě Toyen totiž nejlépe vyprávějí její díla. (6/10)

10 29.11.2021

Není to žádný samochválou zavánějící paján jako mnohé (auto)biografie, architekt Martin Rajniš se od prvních stránek čtenářům otevírá a je to upřímné, jadrné a vtipné vyprávění o bohatém životě svérázného člověka. Zdá se jako zázrak, že přežil „polární výchovu“ svého otce, že se jako individualista (až anarchista) s nenávistí vůči institucím i přes otřesné výsledky v komunistické škole a nevalný kádrový původ dostal na architekturu a že skončil v kriminále jenom na vojně (zato hned třikrát). Měl štěstí, že se pak dostal do jednoho z mála svobodných prostředí ve „školce“ ateliéru SIAL pod vedením legendárního Karla Hubáčka, spolupracoval na obchodním domě Máj a vstup vojsk v roce 1968 ho zastihl na cestě lodí kolem světa. Jestliže se mu celkem dařilo už za socialismu (třeba při projektování výstavy na EXPO 86 v Montrealu), po roce 1989 mu jeho povaha pomohla rozjet úspěšný ateliér, kterému se mj. povedlo přebudovat pražský Smíchov oproti představám Karla Pragera do podoby, která je docela přívětivá pro lidi a ne jen pro auta (mimochodem, při projektování tamního OC se poučil oproti Máji a skryl jej za fasády okolních domů). Stal se profesorem a studentům namísto kázání (které ho při studiích tak popuzovalo) dal volnou roku k tvoření a ukazoval jim svět na cestách od Podkarpatské Rusi po Himaláje. A když mu bylo čtyřiapadesát, úspěšné studio opustil a namísto pření se s developery o rozpočtech a honorářích procestoval svět a nakonec zakotvil v experimentální Huti architektury, kde staví domy a věže v souladu s přírodou (osobně mám nejradši rozhlednu Doubravka, tyčící se nad pražskými Kyjemi jako vetřelec z hlubin vesmíru). Žil tak svou poučku, že vydělané peníze je třeba investovat hlavně do sebe a ne do pozlátka. Určitým rubem všech těch zážitků je povzdech, že snad čtvrt století promarnil spory s otcem, první žena byla schizofrenička a druhá zlatokopka, děti nikdy neměl. „Ale nemůžu říct, že bych se cejtil špatně. Naopak. Je to nádhernej život.“ Však ho má naplánovaný až do roku 2034, kdy mu bude devadesát. (9/10)

3 07.11.2021

V této knize Tuvia Tenenbom popisuje pouť po své domovině v přestrojení za německého novináře Tobiho. A žasne, jak jednostranně upravený obraz reality politici, průvodci a aktivisty z neziskovek cizincům servírují – od kašírovaného utrpení Palestinců či beduínů a inscenovaných bitek s izraelskými bezpečnostními složkami až po obskurního průvodce, který v památníku Jad Vašem relativizuje holocaust. Ten nevelký pruh země vklíněný mezi Středozemní moře a řeku Jordán přitahuje pozornost od nepaměti už proto, že tam má kořeny judaismus, křesťanství i islám. Vášně tak budí i archeologické nálezy, které potvrzují některé biblické příběhy a přítomnost židovské kultury již od dob Asyřanů a Babylóňanů (potkat Žida je proto jako spatřit živého dinosaura, podotýká jeden poslanec Knesetu). Není proto divu, že se o izraelsko-palestinský konflikt zajímá takřka celý svět. Autor se však diví, jaké gigantické částky pumpují západní země do neziskovek a projektů, zaměřených takřka výhradně propalestinsky; slovy jednoho režiséra: „Chcete-li pro svůj film německé nebo švýcarské financování, musíte být kritický k Izraeli.“ I zdánlivě neutrální organizace jako Červený kříž nebo Lékaři bez hranic přitom vystupují ostře politicky (samozřejmě protiizraelsky). Kromě nich tam ale působí stovky dalších neziskovek a z Palestiny se stala země, kde se „nic nevyrábí, nic nepěstuje ani neprodukuje – s výjimkou NGO“. Co by se tedy stalo, kdyby se Palestincům podařilo vymoci si vlastní stát, když vystavěli svou existenci na odporu proti státu Izrael a když každá píď země, která se jim kdy dostala do správy, se stala semeništěm fanatiků…? Asi to ale je jediná udržitelná varianta, jak autorovi řekl spisovatel Amos Oz: „Nestanou-li se skutečností dva státy, skončíme s jedním státem. A bude to arabský stát.“ Což by pro Židy byla katastrofa, když si uvědomíme, že Palestinci vesměs považují (jakoukoliv) přítomnost Židů v „jejich“ zemi za nežádoucí a nelegitimní, autor navíc zaznamenal i nenávistnější názory, třeba lítost nad tažením generála Rommela (protože kdyby uspěl, tak by v Palestině žádní Židé nebyli) nebo slova arabského stavitele, že jeho židovští zákazníci mu nemusejí děkovat za zasazení olivovníku na jejich zahradě, protože to udělal kvůli sobě a své rodině, neboť „tahle země bude už brzo Židů prosta“… Kromě šíleného vlivu neziskovek autor zajímavě popsal i rozklíženou izraelskou společnost, kterou různé radikální politické proudy doslova trhají zevnitř. Po pěti přečtených knihách bych ale autorovi (nebo editorovi) poradil, aby trochu více škrtal. (7/10)

7 22.10.2021

První autorův „politický cestopis“ při svém vydání v Německu (v roce 2011) vyvolal šok, protože natvrdo popsal, že se na svých cestách setkal se silným antisemitismem – tím samým, který před lety vehnal národ do náruče Hitlerovi. Německo projel křížem krážem, od hamburského neonacistického baru, kde štamgasti na pozdrav hajlují, přes dějinná místa holocaustu (jako vila ve Wannsee, koncentrační tábory Dachau a Buchenwald nebo pokoj číslo 100 ve výmarském hotelu Elefant, kde spával Adolf Hitler) až po snobské hotely na ostrově Sylt, jehož návštěvníci si oblíbili konzumaci zlata. Vyzpovídal politickou legendu Helmuta Schmidta, šéfredaktory Zeitu i Bildu, turecké imámy nebo frankfurtské feťáky. Všímá si, že „Němci udělají úplně cokoliv, aby vypadali dobře, aby působili krásně, aby zněli chytře“, což se projevuje vyráběním krásných aut, násilnými modernizacemi klasických divadelních a operních kusů nebo tím, že „chtějí vymazat hanbu, že včera byli vrahy Židů, tím, že se sjednotí s těmi, kdo nenávidí Židy dnes“. Tím má na mysli muslimské komunity, v nichž bují antisemitismus a nenávist k LGBT a k západnímu světu (což rozdmýchávají imámové, ideologicky instruovaní přímo z Turecka). Na cestě z turecké komunity v Duisburgu si Tenenbom povzdechl: „Poprvé v životě se cítím jako „Žid“ – a to je strašný pocit.“ (K dokonalosti pak přístup „hlavně vypadat dobře před světem“ dovedlo Německo při uprchlické krizi, jak Tenenbom ukázal ve výborné knize Čau uprchlíci z roku 2017.) Autor si všímá různých charakteristik Němců, které ve svém důsledku vedly k vzestupu nacismu – ať už je to patologický strach ze špíny, fetiš na uniformy, vlastnost být romantický a krutý zároveň nebo postřeh, že hloupost je v Německu mnohem nebezpečnější než jinde ve světě. Možná největší roli ale hrálo kolektivní až stádní myšlení, kdy jednotlivec přestává samostatně existovat a slepě následuje skupinu. Temné dědictví historie na Němce stále doléhá, větší břímě si ale nesou na východě – k zabíjení Židů, gayů nebo Romů musí připočíst špiclování a udávání vlastních příbuzných za časů Stasi. (8/10)

6 21.10.2021

„Když jednou ve středu ráno nedávala Christine na chvilku pozor, upustila dítě na podlahu a ono se jí polámalo.“ To není zrovna povzbudivý začátek příběhu a tato jedna věta pěkně ilustruje znepokojivost, kterou je prosycena tato sbírka šestnácti kratších povídek a jedné delší (té titulní). Leccos v nich je nevyřčené nebo nedořečené, zahalené tajemstvím, což není absence pointy, ale naopak gradace neklidu a podivných pocitů, které Faberovy příběhy vzbuzují. Odehrávají se v nejrůznějších kulisách historických, geografických i snových, můžeme se v nich setkat s firmou ucpávající okna obrazovkami se „šťastnějším“ výhledem, magnátem sbírajícím vycpaná (nejen zvířecí) těla a dozvědět se o tom, proč někoho rajcuje přednáška o míze kokosů nebo jak by vypadala kniha napsaná kočkou. Někdy se postavy ocitají v nejvypjatějších momentech svých životů, třeba po probuzení z vegetativního stavu (Andy se vrací) nebo opuštění v polární divočině (Fahrenheitova dvojčata), jindy jen ve významných okamžicích každodennosti – ty mi přišly emocionálně nejsilnější (Plavání pro pokročilé, Vanilkově žlutý jako Eminem). Někdy jsou zastiženy ve vypjatém momentu vzájemných vztahů (Díra o dvou koncích), jindy o sebe jen zavadí a jejich životy se neprotnou (Myš, Ne úplně dokonalý). Ve většině povídek jsou záhady skryty v hloubi lidských duší a vztahů, o to více pak vynikne těch pár příběhů, v nichž se ocitáme v imaginárních světech – třeba v takovém, který postupně zhasíná a otec s dcerou se v narůstající tmě marně pokoušejí nalézt cestu domů. (9/10)

11 20.10.2021

Peklo na zemi existuje a jmenuje se Korejská lidově demokratická republika. Nina Špitálníková vyzpovídala sedm lidí, kteří z něj utekli a mnohdy za sebou museli nechat své rodiny a dnes sice žijí ve svobodné zemi, ale s mrazivým vědomím, že jejich nejbližší režim tvrdě potrestal, pokud tedy vůbec žijí… Asi každý tušíme, že život v KLDR nebude zrovna růžový, ale realita je tak otřesná, že si ji ani nedovedeme představit. Severokorejský režim v sobě kombinuje to úplně nejhorší ze všech antiutopických románů a vytvořil skutečnou totalitu, která ovládá sebemenší aspekt života obyvatel (seznam účesů povolených stranou, domovní důvěrnice kontrolující každý pohyb apod.) a až absurdně brání pokroku, aby většinu společnosti udržela v absolutní bídě a nevědomosti. Přístup k elektřině má každá dvoustá domácnost, vojna trvá deset let, pole se plejí ručně a orají motykou, na školách se učí hlavně revoluční ideologie, a to jen žáky z vyšších vrstev; ti méně šťastní namísto toho jen pracují, jsou šikanováni a hladovějí… V zemi panuje tak přísný kastovní systém, že se o osudu člověka rozhoduje již při narození na základě činů jeho předků. Ani dobře situovaní lidé však nejsou v bezpečí, permanentně je špiclují i jejich řidiči a pomocné síly v domácnosti, které jim přidělila strana – a jakékoliv pochybení může vést k degradaci, přesídlení (v lepším případě na venkov, v horším případě do „nápravného“ tábora) nebo rovnou na popraviště. Je to zvláštní schizofrenní svět, kde na jednu stranu vše ovládá ideologie a strach (vyvolávaný třeba exemplárními popravami, kdy musejí i prvňáci přihlížet zastřelení svého spolužáka), na druhou stranu však bují pokrytectví, úplatky a přivírání očí. Cílem toho všeho je pouze vygenerovat dostatek prostředků pro to, aby se vůdci a nejužší elita kolem nich udržela u moci a mohla si užívat blahobytu. (10/10)

18 16.10.2021

Zprvu mě při čtení popuzoval autorův „brexitářský“ konzervatismus, ale postupně se od žehrání nad koncem etnicky homogenní Británie a encyklopedického výčtu teroristických útoků a sexuálního násilí páchaného muslimskými přistěhovalci myšlenkově posouvá dál. A v tu chvíli začíná být kniha nejen znepokojivá, ale i podnětná. Migrace s sebou zkrátka nepřináší jen restaurace s chicken tikka masala a kebabem, ale i netoleranci vůči ženám, gayům nebo židům… A je paradoxní, že liberální „vítači“ zavírají oči před tím, jak málo liberální migranti bývají. Vystoupení z davu a vyjádření kritického názoru pak může vést k profesní degradaci, doživotnímu strachu (Salman Rushdie po vydání Satanských veršů nebo dánský list Jyllands-Posten po publikování karikatur proroka Mohameda) nebo i k násilné smrti z rukou fanatika. Politicky a nábožensky motivované vraždy nizozemského politika Pima Fortuyna a režiséra Thea van Gogha nebo novinářů francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo přitom reálně vedly k omezení svobody slova – dnes už si každý dvakrát rozmyslí, zda svými slovy rozzlobí nějakého muslima. Souvisí to také s tím, že ani podle průzkumů veřejného mínění islám není tak docela tím „náboženstvím míru“, kterým se zaklínali západní politici po každém teroristickém útoku. Jako právníka mě zaujala kritika Evropy, která nejenže se není schopna zbavit nelegálních migrantů, ale ještě fakticky zvýhodňuje lidi, kteří úmyslně přicestovali bez dokladů (občas dokonce neziskovky plédovaly za setrvání odmítnutých žadatelů o azyl, kteří později spáchali teroristický útok). Zdaleka nejlepší z celé knihy jsou části, které přemítají nad filozofickými příčinami současné krize Evropy. Je totiž paradoxní, že se Západ stal osamoceným masochistou ve světě sadistů, který si vyčítá vše od utlačování domorodých Austrálců až po otroctví, zatímco Turecku a Číně odpouští genocidy Arménů a Ujgurů… A zajímavá je i úvaha, že jsme se vlivem zpochybnění Bible a Boha, zákopů první světové války a koncentračních táborů druhé světové války dostali do zvláštní nihilistické fáze existence civilizace, v níž převládá únava, vyhoření a ztráta smyslu života. Není potom divu, že ji ideologicky válcuje muslimská kultura, která je od kritického čtení Koránu nebo sexuální revoluce ještě na hony vzdálena. Mám nicméně pochybnosti o tom, že by řešením bylo přizvání politiků jako Le Penová či Salvini do mainstreamového diskurzu – nelze si totiž nevšimnout, že s sebou nesou silný závan kremelských zájmů. Na druhou stranu, ani ostrakizace těchto politických sil nemůže dlouhodobě fungovat, protože s nimi souzní nezanedbatelná část voličů. Jako obžaloba liberálních politiků, kteří migraci používali jako politický klacek na své protivníky a přitom podceňovali a přehlíželi možná rizika, každopádně tato kniha funguje výborně. (8/10)

17 20.09.2021